Bengálská kočka vznikla zkřížením domácí domestikované kočky a divoké kočky bengálské. Tomu odpovídá její vzhled a především temperament.
Charakteristika
K prvnímu pokusu o vyšlechtění dnešní bengálské kočky došlo v šedesátých letech 20. století, a to ve Spojených státech. Cílem bylo vyšlechtění přátelské a plně domestikované domácí kočky s alespoň částečným zachováním podoby a fyzických vlastností kočky divoké, což bylo snem mnoha chovatelů. První křížení však neiniciovali chovatelé, ale američtí genetikové, neboť u divokých bengálských koček byla zjištěna nepřítomnost genu kočičí leukémie, vůči níž tak byla tato kočka imunní. I přes snahu genetických vědců se však křížení nedařilo a další chov narážel na problém neplodnosti kocourů a těžké ochočitelnosti koťat první generace, což další pokusy téměř zastavilo.
Další pokus o zkřížení se tak opakoval až o několik desítek let později, kdy se o něj pokusila Američanka Jean Millová, která byla již dopředu obeznámena s možnými úskalími a problémy, které by případně mohly nastat. Chovatelka tak počítala s divokostí původního plemene i s možnou neplodností kocourů první generace. Tu vyřešila šlechtěním pouze samičích koťat s domestikovanými kocoury, čímž byla plodnost zaručena, neboť neplodnost se objevovala pouze u samců. I přesto však byl chov značně problematický a všeobecně byla přijata až čtvrtá generace původních koček, kterou ale uznaly jen některé z chovatelských asociací. Evropská FIFE uznala bengálské kočky teprve v roce 1998.
I když vyšlechtění bengálské kočky patří k největším chovatelským úspěchům, její šlechtění není ještě zcela ukončeno, neboť v některých chovných programech se dodnes používají divoké bengálské kočky.
Bengálská kočka má dlouhé a svalnaté tělo. Ocas bývá střední délky a na konci je vždy černě zbarvený. Hlava je vzhledem k tělu malá protáhlá. Toto plemeno má velmi hustou srst a můžeme se setkat s celou řadou provedení s hnědou barvou v odstínech žluté či zlaté. Méně časté bývá provedení bílé, stříbrné, modré a vzácně se objevuje černé zbarvení celého těla.
Opticky se sice tato kočka podobá malému africkému leopardovi, ocelotovi nebo tygrovi, ale navzdory svému divokému vzhledu má velmi přítulnou povahu a s hlasitým předením se ráda nechává rozmazlovat od svého člověka.
Bengálská kočka má dosti dlouhé, svalnaté a dobře vyvinuté tělo s těžkými kostmi. Zadní nohy jsou o něco delší než přední a tlapky jsou relativně velké a kulaté. Ocas je střední délky, pevný na dotek, má zakulacený koneček, který je vždy černě zbarvený. Klínovitá hlava je v poměru k tělu malá a je o něco delší než širší. Malé uši jsou namířeny trochu dopředu, široce nasazené a nesmějí mít žádné štětinky. Nos je dlouhý a široký s lehkým prohnutím v místě, kde přechází v horní část lebky.
V naší poradně s názvem PRŮJEM U PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel BEN.
Dobrý den, v neděli dopoledne mi přivezla dcera na týdenní hlídání svého psa bolonaka 8 letého, dostal jako pamlsek tyčinku pro psa. Již večer zvracel a měl průjem. Krmím granulemi i kapsičkami Pedigriee, kterými krmí běžně.včera tj v pondělí jsem mu uvařila kuřecí maso s rýži, ale i tak se průjem nezastavil a trvá dá. Ben je na mne zvyklý, dcera ho ke mně bere často na návštěvu, ale jen na pár hodin. Dnes ještě nežral,v noci mi podělal koberec. jak má dále postupovat, barva stolice je hnědá ,včerá dožluta. Děkuji Roušarová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Na tyto průjmy dobře zabírají psí probiotika. Za 300 Kč je možné koupit Aptus Aptobalance Dog pastu 15ml.
Jde o veterinární probiotický přípravek pro psy ve formě chutné pasty, ideální zejména pro menší psy, vhodný při akutním průjmu jakékoli etiologie (obsahuje attapulgit, kaolin, mořskou řasu, pektin, E. Faecium) – zastavuje průjem, osazuje střevo prospěšnou mikroflórou, vyživuje enterocyty, okyseluje střevní obsah. Přípravek seženete v lékárně nebo v internetovém obchodě. Přikládám fotografii, abyste viděla jak to vypadá.
Krajta písmenková se ve volné přírodě vyskytuje ve střední Africe (nalézt ji můžeme až v oblasti jižního okraje Sahary). Obývá savany porostlé stromy. Dospělí jedinci krajty písmenkové mají tělo dlouhé 4–5 m, vzácně až 8 m. Na tmavě hnědém či černém základním zbarvení se nachází šedohnědá kresba. Bílé břicho je černě kropenaté. Krajta písmenková ve volné přírodě dokáže ulovit kořist až o velikosti malé antilopy. Po lovu se uchyluje do většinou stabilních skrýší.
Zde je krajta písmenková. Krajta má kolem tlamy rozmístěné termoreceptory, jejichž prostřednictvím rozpozná i minimální pohyb teploty (až 0,02 °C). Tyto receptory používá při lovu.
Krajta písmenková je aktivní převážně v noci a vůči lidem může být velmi agresivní. Jedná se o největšího hada Afriky.
Krajta písmenková se může pářit od chvíle, kdy dosáhne pohlavní zralosti a zároveň určité velikosti: samice 2,7 m délky, samci 1,8 m. To odpovídá 3–5 letům života. Páření trvá dlouho, někdy i několik hodin. Samci rozeznávají samice podle pachu, který produkuje zvláštní pachová žláza. K reprodukci dochází zpravidla v období mezi listopadem a březnem. Samice naklade v jeskyni, opuštěné noře či jiném úkrytu 20–100 kožovitých bílých vajec, jež chrání před ostatními predátory a teplotními výkyvy až do vylíhnutí. Samice omotá vejce svým tělem, čímž udržuje vhodnou teplotu uvnitř hnízda. Přestože jsou hadi studenokrevní, samice chvěním svalů dokáže zvýšit teplotu svého těla, která je pak vyšší než teplota okolí. Inkubace trvá 65–80 dní. Vylíhlá mláďata měří 40–60 cm a mají stejnou barvu jako dospělí jedinci. Po vylíhnutí a prvním svlečení kůže jsou ihned schopna lovu. Podle posledních výzkumů hlídá krajta písmenková svá mláďata po vylíhnutí ještě několik dnů až 2 týdny.
Krajta písmenková se dožívá 15 až 30 let.
Samci jsou menší než samice. Silné tělo mají pokryté vzorováním, jež připomíná písmo. Skvrny jsou ve středu světlé a směrem k okrajům tmavnou, někdy mohou splývat. Barva vzorování se pohybuje od žlutobílé přes hnědou či kaštanově hnědou až po olivově zelenou. Na horní části hlavy má vzor hrotu šípu. Šupiny jsou malé a hladké, na dotek sametově jemné. V čelistech je zasazeno větší množství jehličkovitých zubů zahnutých do úst, což zabraňuje kořisti v úniku. Krajty mají dvě fungující plíce a pánevní ostruhy, které představují pravděpodobně pozůstatek zakrnělých končetin.
Mladší jedinci vyhledávají spíše vlhčí biotopy s dostatkem úkrytů, starší jedinci dávají naopak přednost otevřeným savanám a okrajům lesů. V obou případech musí být v blízkosti zdroj vody.
Ve svém příspěvku ZÁNĚT MLÉČNÉ ŽLÁZY U FENY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miluše Albrechtová.
Mám bišonku fenku 12let,má velmi nemocné srdce a ted se jí objevilzánět mlécné žlázy ze struků ji teče mléko s krví.Nejdříve měla 14 dní antibiotika a nyní bere hormony,zvěrolékař ji nedoporučuje vyjmout pod narkózou mlécné uzliny že by nemuselo srdíčko vydržet.Dělám ji masáže a odstříkávám hnědou a krvavou tekutinu ze struků.Též ji dávám chladné obklady.Myslíte že ji to přejde nebo mi napište jaká je prognóza.Děkuji za radu.Nechci aby se trápila.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Pomeraniani jsou typičtí svým přátelským, hravým a temperamentním chováním. Milují být v přítomnosti svých majitelů a též se ví, že své páníčky velmi brání. Jsou ostražití a na jakoukoli změnu ve svém prostředí reagují štěkáním, mohou tudíž štěkat velmi často. Čas o samotě většinou snášejí dobře v prostředí, kde jsou hračky.
Psí plemeno pomeranian se řadí ke skupině německých špiců. V mnoha zemích je pomeranian známý jako trpasličí špic. Jeho postava je kompaktní a robustní, s velmi osrstěným ocasem, jenž je vysoko posazený a plochý. Pomeraniany charakterizuje mimo jiné jakýsi límec u krku tvořený krycí srstí a také jemné chloupky na zadních končetinách. Krycí srst je dlouhá, rovná a tvrdá, s texturou. Podsada je oproti tomu měkká, hustá a krátká. Pomeranian může mít různou barvu srsti: bílou, černou, hnědou, červenou, krémovou, černou s pálením, hnědou s pálením, žíhanou a další. Mezi nejčastější barvy patří oranžová, černá a krémová. V poslední době si lidé velmi oblíbili zbarvení merle, které v sobě kombinuje modrou a převážně bílou barvu srsti.
Pomeranian je malé psí plemeno, jehož zástupci dosahují výšky v kohoutku 13 až 28 cm a hmotnosti 1,9 až 3,5 kg.
Ačkoli mají pomeraniani dvojitou tlustou srst, péče o ni není nikterak náročná. Chovatelé doporučují srst jednou denně vyčesat pro udržení její kvality, jelikož ji pomeranian pravidelně ztrácí. Zkracovat by se pak měla každý měsíc až dva. Rovněž je třeba věnovat pozornost stavu uší, očí a zubů.
Co se týče věku, pomeraniani se obecně dožívají 12 až 16 let.
Chovatelé nesouhlasí s tím, že FCI standard z roku 1998 přiřadil pomeraniana k německému špicovi, a tvrdí, že po sto letech vývoje se už jedná o samostatné plemeno. Taktéž se snaží vyhnout křížení pomeraniana s německým trpasličím špicem, a to už jen proto, aby se zachoval mírně odlišný vzhled.
Slovo pomeranian bylo odvozeno od slova pomořanský. Z Pomořan pocházel původně až třicetikilový pastevecký špic. Toto plemeno uznal až v roce 1870 anglický Kennel Club a v roce 1888 byl první špic dovezen do USA.
Za více než sto let se původní pomořanský špic úplně změnil: změnila se jeho srst, postavení nohou, chůze. Dnes se jedná o úplně jiného psa.
K odstranění obou druhů řas je zapotřebí přizpůsobit osvětlení, dodávat do akvária adekvátní množství CO2, nastavit optimální proudění vody a dostatečné filtrování kvalitním filtrem.
Ruduchy nemají rády čistotu. Jinými slovy, černá řasa neprosperuje v dobře udržovaných nádržích se systematickou údržbou. Nezbytná je pravidelná výměna části vody, odkalování dna a péče o filtrační systém. Čerpat je možné i ze zkušeností jiných akvaristů, kteří často uvádějí, že ruducha v jejich nádrži omezila své bujení po důsledné očistě celé nádrže včetně pročištění techniky.
Jedním z mála prostředků jak předejít řasám je přístroj Twinstar Nano. S tímto chytrým přístrojem se můžete vyhnout mnoha typům řas. Samozřejmě Twinstar není kouzelný přístroj typu, že jej vložíte do akvária a ihned máte magicky problém s řasami vyřešen. Lze samozřejmě použít i do zaběhlých akvárií, ale nejúčinnější je, pokud jej máme od založení akvária. Zejména ze začátku se po 2–3 týdnech začnou v akváriu tvořit řasy (přirozený cyklus) a s Twinstarem tento problém nezaznamenáte. Na řasy funguje, a jestli máte správnou intenzitu světla a sílu filtrace, tak se akváriu řasy vyhnou.
Společnost Twinstar si svou technologii nechala v Severní Americe a Evropě patentovat. Původem je to společnost z Japonska, tedy z Mekky akvaristiky. Přístroj se skládá z kontroléru, krabičky uchycené na vnější straně akvária (ale lze vložit i do skřínky pod akváriem), a disku, který je umístěn v akváriu (jako difuzor nebo vzduchovací kamínek). Z kontroléru vede kabel do disku a ten se v intervalech (podle toho, jak na něm nastavíme velikost akvária) spouští. Z disku poté stoupá mlha, která je způsobená elektrolýzou vody, bojující proti řasám, a po zhruba 10 sekundách se vypne. Takto se spustí několikrát za hodinu.
Dalším způsobem, jak odstranit řasu, je použít přípravek Tekutý uhlík (Flourish Excel), který řasu jednoduše zničí.
V akváriích s menším osvětlením pomohou parmičky siamské, které jsou známé jako konzumenti této řasy.
Vždy je potřeba se zaměřit na odstranění příčiny vzniku, protože pokud nebude odstraněna, tak se řasa bude stále objevovat.
Tato vodní želva dorůstá velikosti 15 – 30 cm. Sameček bývá menší než samička. Želva nádherná se dá poznat tím, že má po stranách hlavy skvrnu červené barvy. Pokud se jedná o mladou želvu, její karapax září výraznými barvami (jasně zelená, žlutá) a kresbou. Věkem se barvy i kresba vytrácí, barva karapaxu se tak může dostat až k černému odstínu. Plastrón je žlutý s tmavými skvrnami. Želva nádherná patří k těm želvám, které mají plovací blány a drápy.
Latinský název
Trachemys scripta elegans
Nároky na chov
Pokud tuto želvu chováme doma, je vhodné ji umístit do akvaterária. Na zahradě může přebývat v jezírku, bazénku. Při výběru vhodného želvária je důležité mít správné rozměry. Obvykle se jedná o pětinásobek rozměru krunýře želvy. V želváriu musí být dostatečně velká souš, na které se může želva vyhřívat. Nad ní musí být umístěna žárovka, nesmí být ale ani moc vysoko a ani nízko. Ideální výška je taková, aby pod žárovkou bylo asi o 5 – 7 °C víc, než je teplota vody. Svítit by se mělo asi 10 hodin denně. Vhodné jsou žárovky s UVA a UVB zářením. Dno želvária je možné zaplnit pískem, který sice zkomplikuje čištění, ale zabaví želvu, která v něm může pátrat po zbytcích potravy. Další výhodou je, že součástí písku jsou kamínky, které želva polyká a ty jí v žaludku pomáhají zpracovat potravu. Želvárium by mělo být ze shora aspoň částečně skryté, aby nebyl takový teplotní rozdíl mezi vodou a vzduchem, protože želva se nadechuje nad hladinou a mohla by se nachladit.
Voda v želváriu může být běžná vodovodní, je dobré do ní přidat akvaristický přípravek pro úpravu čerstvé vody, který ovlivní tvrdost vody. Dobré je mít filtr a vzduchování, které zabrání rychlému kažení vody. Aby se voda tak rychle nekazila, je důležité i odstraňovat zbytky potravy brzy po krmení. Po výměně vody je dobré pustit želvu zpět, až když má voda asi 22 °C. Pokud by teplota vody klesla pod 10 °C, želva se zazimuje. Zimní spánek je stavem strnulosti, ve kterém želva přežije zimní období. Její metabolismus se zastaví a želva přestane přijímat potravu. Zazimovat by se měli jen silní a zdraví jedinci, ostatní by to nemuseli přežít. Kromě zimního existuje i letní spánek, který je také stavem strnulosti a to v reakci na nějaké nepříznivé období (např. velké horko).
Pokud má želva nádherná dostatek místa, snese ve stejném želváriu i jiné druhy želv. Je ale důležité, aby byly zhruba stejně velké a dávat si pozor při krmení, aby se při snaze urvat si potravu vzájemně neporanily. Navíc v době páření bývají samci agresivní, takže by opět mohlo dojít k poraněním.
Latinský název této jednoleté trsnaté rostliny zní Eleocharis ovata. Bylina je vysoká do 40 cm. Lodyha je tenká, jemná, vystoupavá, za sucha jemně rýhovaná, okrouhlá nebo mírně smáčknutá, bezlistá, pouze v dolní části s purpurovými listovými pochvami. Květy jsou uspořádány v 2 až 8 mm dlouhém, vrcholovém, asi 30květém klásku, který je zhruba 1x až 1,5x delší než široký a na vrcholu tupý. Plevy jsou vejčité, tupé, hnědé, na okraji blanité a uprostřed se zeleným žebrem. Tyčinky i blizny jsou 2 až 3, štětiny okvětí jsou delší než plody a na vnější straně jsou drsné. Plod je ostře hranatý, lesklý, hnědý, asi 1 mm dlouhý.
Bahnička vejčitá roste na vlhkých půdách, na obnažených dnech jezer a vodních nádrží, na prameništích, mokrých loukách, někdy i plave na hladině mělkých vod, a to v pásmu od mořského pobřeží až do nadmořské výšky do 2 500 m. Nejvíce jí k růstu vyhovuje písek. V našich podmínkách kvete od června do srpna.
Rozmnožuje se dělením trsů, které vznikají rozrůstáním oddenků, na nichž se tvoří dceřiné rostlinky. Vyjme se kus trsu, kořínky se krátce zastřihnou, rozdělí se na menší části, které lze dále dají dělit až na trsky o několika rostlinkách. Ty se pak sázejí na zvolené místo.
V ČR patří mezi vzácnější druhy, není však zatím zákonem chráněna.
Na pěstování nenáročná rostlina. Potřebuje pouze jemnozrnný substrát a silnější osvětlení. Teplotu snáší až do 27 °C. Optimum pro pěstování leží v rozmezí 20 až 25 °C. Také takto bahnička může být pěstována v zahradním jezírku. Voda je vhodná měkká a mírně kyselá nebo neutrální. Přidáváním CO2 a přihnojováním podpoříte její růst.
Tento druh najdeme pod latinským názvem Eleocharis palustris. Patří mezi trvalky, roste v trsech a může dorůstat až do výšky 80 cm. Lodyha tuhá, přímá, okrouhlá, jemně rýhovaná, bezlistá, pouze v dolní části s hnědými až hnědočervenými listovými pochvami. Květy uspořádány v 5 až 20 mm dlouhém, vrcholovém, až 70květém klásku, který je podlouhlý, na vrcholu špičatý, na bázi se 2 vejčitými, na okraji blanitými a uprostřed zelenými plevami. Plodem jsou cca 1,8 mm dlouhé nažky.
Roste na vlhkých půdách, na okrajích močálů, na bahnitých březích řek, na prameništích, mokrých loukách, někdy i plave na hladině mělkých vod, a to v pásmu od mořského pobřeží až do nadmořské výšky do 2 500 m. Nejvíce jí k růstu vyhovuje písek. V našich podmínkách kvete od května do srpna.
Rozmnožuje se dělením trsů, které vznikají rozrůstáním oddenků, na nichž se tvoří dceřiné rostlinky. Nejprve se vyjme kus trsu, poté krátce zastřihnou kořínky a trs se dále rozdělí na menší části. Ty se pak dají dělit až na trsky o několika rostlinkách, které se již mohou sázet na zvolené místo.
Na pěstování nenáročná rostlina. Potřebuje pouze jemnozrnný substrát a silnější osvětlení. Teplotu snáší až do 27 °C. Optimum pro pěstování leží v rozmezí 20 až 25 °C. Rovněž tato bahnička je mrazuvzdorná, takže může být pěstována i v zahradním jezírku. Voda je vhodná měkká a mírně kyselá nebo neutrální. Přidáváním CO2 a přihnojováním podpoříte její růst.
Latinský název této trvalky zní Eleocharis quinqueflora. I tato bahnička roste v trsech a může dorůst do výšky 20 cm. Oddenek má krátký, hrubý, s tenkými podzemními výhonky. Lodyhy tuhé, na bázi s červenohnědými listovými pochvami; horní pochvy jsou světle hnědé, šikmo uťaté. Klásky vejčité, 4 až 10 mm dlouhé, tupé, hnědé, v 7květném klásku. Plevy jsou vejčité, tupé, dolní plevy objímají celou bázi klásku. Tyčinky i blizny jsou 2 až 3, štětiny okvětí jsou delší než plody a na vnější straně jsou drsné. Plod je ostře hranatý, lesklý, asi 1 mm dlouhý.
Roste na vlhkých půdách, na okrajích močálů, na bahnitých březích řek, na prameništích, mokrých loukách, někdy i plave na hladině mělkých vod, a to v pásmu od mořského pobřeží až do nadmořské výšky do 2 500 m. Nejvíce jí k růstu vyhovuje písek. V našich podmínkách kvete od května do června.
Rozmnožuje se dělením trsů, které vznikají rozrůstáním oddenků, na nichž se tvoří dceřiné rostlinky. Nejprve se vyjme kus trsu, poté krátce zastřihnou kořínky a trs se dále rozdělí na menší části. Ty se pak dají dělit až na trsky o několika rostlinkách, které se již mohou sázet na zvolené místo.
V ČR patří mezi kriticky ohrožené druhy a je zákonem chráněna.
Bahnička chudokvětá je na pěstování nenáročná rostlina. Potřebuje pouze jemnozrnný substrát a silnější osvětlení. Teplotu snáší až do 27 °C. Optimum pro pěstování je v rozmezí 20 až 25 °C. Rostlina je mrazuvzdorná, a tak může být pěstována i v zahradním jezírku. Voda je vhodná měkká a mírně kyselá nebo neutrální. Přidáváním CO2 a přihnojováním podpoříte její růst.
Můžete ji najít pod latinským názvem Eleocharis acicularis, patří mezi trvalky a je z bahniček u nás rostoucích nejmenší. Vytrvalá bylina s plazivým oddenkem a dlouhými kořenujícími výhonky s řadou drobných trsů může dorůst do výšky 15 cm. Lodyhy jsou jemné, čtyřhranné, na bázi pochvaté – bezčepelné. Bahnička jehlovitá kvete v klasu drobnými oboupohlavními květy, uspořádanými do spirály.
Roste na vlhkých půdách, na obnažených dnech jezer a vodních nádrží, na prameništích, mokrých loukách, někdy i plave na hladině mělkých vod, a to v pásmu od mořského pobřeží až do nadmořské výšky do 2 500 m. Nejvíce jí k růstu vyhovuje písek. Tato bahnička se umisťuje rovněž do akvárií. V našich podmínkách kvete od června do října.
Rozmnožuje se dělením trsů, které vznikají rozrůstáním oddenků, na nichž se tvoří dceřiné rostlinky. Vyjme se kus trsu, krátce se zastřihnou kořínky, a celý trs se rozdělí na menší části, které lze dále dělit až na trsky o několika rostlinkách. Ty se pak sázejí na zvolené místo.
Bahnička jehlovitá není náročná rostlina. Potřebuje pouze jemnozrnný substrát a silnější osvětlení. Teplotu snáší až do 27 °C. Optimum pro pěstování je v rozmezí 20 až 25 °C. Je mrazuvzdorná, a tak může být pěstována i v zahradním jezírku. Voda je vhodná měkká a mírně kyselá nebo neutrální. Přidáváním CO2 a přihnojováním podpoříte její růst.
Tato výjimečná kobercová rostlina je s oblibou používaná na tvorbu trávníčků v popředí velkých akvárií nebo i jako rozmanitý porost po celém akváriu. Nepřerůstá, a tak se nemusí stříhat, ale ani stříhání jí nijak nevadí.
Velkým pomocníkem je „řasožravá“ ryba parmička černopruhá (Crossocheilus siamensis). V mládí se živí převážně zelenými řasami (ale jako jedna z opravdu mála živočichů konzumuje i černou řasu), v dospělosti se z ní stává všežravec (byť stále konzumující i řasu).
Dalším pomocníkem je sladkovodní kreveta japonská (Caridina japonica). I když je všežravá, konzumuje i řasy (včetně těch černých).
Nádorová onemocnění patří mezi nejvážnější onemocnění kůže psa. Dle některých pramenů kolem 50 % psů starších 10 let zemře přímo či nepřímo na následky nádorového procesu. Ve srovnání s člověkem onemocní psi rakovinou dokonce dvakrát tolik. Nejčastěji se u psů i koček objevují novotvary kůže a mléčné žlázy.
Nádor (tumor, novotvar) je patologický útvar tvořený tkání, jejíž růst se vymkl kontrole organismu a roste na něm nezávisle.
Maligní (zhoubný) nádor při svém růstu ničí okolní tkáně a zakládá dceřiná ložiska (metastázy). Typickým příkladem je karcinom mléčné žlázy, který je reprezentován útvarem na mléčné liště a případnými metastatickými ložisky nejčastěji na plicích či v mízních uzlinách.
Benigní (nezhoubný) nádor roste ohraničeně a metastázy nezakládá. Může však utlačovat okolní struktury či jinak mechanicky překážet. Příkladem je v tomto případě adenom mléčné žlázy, který tvoří útvar na mléčné liště bez dalších ložisek. I ten však může znepříjemňovat život zvířete tím, že mu brání v pohybu, zvíře si ho může zraňovat, rána se může následně zanítit, bolet a podobně.
Vznik nádorového bujení je proces podmíněný genetickými změnami, které jsou vyvolány vnějšími podmínkami (cigaretovým kouřem, některými chemikáliemi či viry). Nádory jsou typickým projevem stárnoucího organismu, ale lze se s nimi setkat i u mladých jedinců.
Onkologie malých zvířat nezůstává pozadu jak v oblasti diagnostiky, tak terapie za medicínou humánní. Kromě rentgenového a ultrasonografického přístroje mají dnes mnozí veterinární lékaři přístup i k magnetické rezonanci či počítačové tomografii. Pro určení definitivní diagnózy je však třeba odebrat vzorek novotvaru (biopsie) či celý útvar a ten podrobit histologickému vyšetření. V České republice je v současné době několik laboratoří, které toto vyšetření provádějí. Majitel zvířete zná díky nim většinou do 14 dní přesnou diagnózu.
K odstranění či omezení nádorového bujení slouží u zvířat nejen chirurgie, ale i chemoterapie a ozařování.
K výraznému pokroku došlo v posledních letech v oblasti podpůrné terapie onkologického veterinárního pacienta. Kromě speciálních komerčních diet (ve formě konzerv či granulí) lze u těchto pacientů doporučit i doplňky krmiva (tablety Vetinmune), které napomáhají organismu v boji s nádorovým bujením či v rekonvalescenci po jeho odstranění. Tyto preparáty stimulují imunitní systém, zlepšují hojení ran a působí protizánětlivě.
Svrab (postaru prašivina) je druh zánětlivého onemocnění kůže způsobeného drobnými parazitickými roztoči. Existují dva základní typy svrabu: sarkoptický a demodektický. Svrab se řadí mezi kožní nemoci u psů. Ačkoliv má jen zřídka fatální následky, včasné rozpoznání tohoto problému vede ke zkrácení jinak dlouhodobé léčby.
Zákožka svrabová se u psů projevuje velkou svědivostí, a tedy častým drbáním, což je stejný příznak jako v případě alergií. Nejčastěji se projevuje tím, že pes se škrábe a kouše. V případě zákožky svrabové, která způsobuje svrab, se psi musí škrábat především v teplém prostředí. Svědění je tak velké, že se pes musí škrábat jak ve dne, tak i v noci. Parazit je pro lidské oko neviditelný. Zákožka svrabová totiž žije v hlubokých vrstvách pokožkové škáry a nevyskytuje se rovnoměrně po celé ploše kůže. Může se tedy stát, že ani po rozboru kůže u veterináře se nemusí přítomnost parazita u psa objevit.
Zákožka svrabová se do pokožky psa dostane v místech, kde je kůže jemná, jde tedy především o vnitřní stranu stehen, okolí očí či oblast kolem kořenů ušních boltců nebo přímo v uších. Na těchto místech se pes škrábe a kouše, čímž rozšíří nákazu na další části těla. Kromě svědění možná časem zpozorujete, že srst vašemu psovi na určitých místech vypadá nebo že váš pes ztrácí na hmotnosti.
Svrab se léčí buď lokálně, kdy se postižené místo musí nejprve důkladně omýt šamponem, poté se aplikuje léčebný přípravek, který vám určí veterinář. Tuto proceduru musí pes podstoupit jednou týdně několik týdnů po sobě. Více se však doporučuje užití celkové terapie, kdy se zvířeti aplikuje preparát dozadu za krk. Látky, které působí účinně proti různým parazitům, se dostanou do krve a účinkují zhruba měsíc. Aby se svrab vyléčil úplně, dávají se většinou dvě dávky přípravku.
Pokud se vám podaří svrab úspěšně zlikvidovat, nemusíte mít dále obavy o vlastní zdraví. Svrab se totiž přenáší i na lidi, ale může se rozmnožovat pouze na těle psa.
Ušní svrab je onemocnění zevního zvukovodu zvířat, které způsobují parazitičtí roztoči z čeledi Prosoptidae. Původcem ušního svrabu psů je strupovka ušní (Otodectes cynotis). Nemoc se projevuje intenzivním svěděním a v pokročilých stadiích se může objevit i páchnoucí výtok z uší a hnisavý zánět zvukovodu, který může vést až k proděravění bubínku a rozšíření infekce do středního i vnitřního ucha. U psů je ušní svrab příčinou asi 5 % všech zánětů zvukovodu, na rozdíl od koček se ale u psů objevují příznaky dříve.
Hlavním původcem zablešení je blecha kočičí (Ctenocephalides felis). Blecha je drobný hmyz, který má tělo o velikosti 3 až 4 mm, červenohnědou barvu, skáče na vzdálenost až 1,5 m. Poslední pár nohou je delší a je uzpůsobený ke skákání. Dospělé blechy se živí krví. Tato blecha žije jak na kočkách, tak na psech.
Blechy nakladou vajíčka do skulin v podlaze, do spojů v příbytku kočky a do čalounění křesel. Za 5 až 12 dní se z nich vylíhnou larvy, které žijí mimo tělo hostitele a živí se organickými částečkami prachu. Přitom, pokud na ně narazí, sežerou i vajíčka tasemnice. Po 9 až 11 dnech se zakuklí a takto přežívají 11 až 20 dnů, pak se z nich líhnou blechy, které ihned vyhledávají hostitele. Živí se již pouze jeho krví, a to samci i samice blech. Dospělci žijí 3 až 5 měsíců. Proto nestačí zlikvidovat blechy pouze na kočce, ale především je potřeba odblešit pelíšek a všechna místa, kde se kočka pohybuje (vlastně celý byt), protože právě tam se nacházejí vajíčka a larvy, dospělci na kočce už jsou jen vrcholkem ledovce, většina bleší populace přebývá v okolním prostředí v podobě vajíček a larev.
Největším problémem při napadení blechami je alergická reakce na pokožce způsobená alergeny z bleších slin. Nejčastěji se svědivá ložiska u koček vyskytují v oblasti zad a kořene ocasu, na nohách, břichu, ve slabinách a na krku. Blechy jsou také mezihostitelem tasemnice.
Na ochranu koček proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou k dostání jako sprej, obojek nebo ve formě spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Papoušek královský (Alisterus scapularis) bývá v domácnostech často chován jako zcela ochočený mazlíček. V přírodě bývá běžně k vidění v parcích a zahradách na předměstí Austrálie.
Samec má hlavu a spodní partie šarlatově červené, spodní krovky ocasní zelenočerné, široce lemované červeně. Záda a křídla jsou tmavě zelená se světlým pruhem na vnější straně křídel. Na zadní straně krku má úzký modrý pruh, který odděluje červené a tmavě zelené zbarvení. Horní čelist zobáku má červenou s černou špičkou, dolní černou. Samice má tmavě zelenou hlavu, hrdlo a prsa, břicho a dolní část prsou jsou šarlatově červené. Zobák je celý černý. Oko u obou pohlaví je žluté, běhák šedý. Dorůstá délky 40 cm a hmotnosti do 240 g.
Ve volné přírodě obývá celé východní pobřeží Austrálie od severního Queenslandu až po jihovýchodní Viktorii. Papoušek královský je zde běžným druh žijícím v lesích a není bezprostředně ohrožen. V některých lokalitách si ptáci zvykli na dokrmování od lidí a poměrně zkrotli. Existují dva poddruhy – papoušek královský velký a papoušek královský malý. Královští papoušci mají výrazný pohlavní dimorfismus.
Dává předost životu ve stromech, ale spatřen může být i na zemi při sběru potravy. Nejčastěji se vyskytuje v párech nebo hejnech čítajících pár kusů. Navštěvuje zahrady, zalesněné plochy, parky či deštné lesy. Páry hnízdí nejčastěji v dutinách eukalyptových stromů. Jako vystýlka jim slouží hobliny vznikající při úpravě kotliny.
Volně žijící papoušek královský je vcelku plachý, živí se ořechy, semeny, ovocem, bobulemi, nektarem a pupeny.
Dnes je jejich přírodní lokalita velkou měrou nahrazena zemědělskou půdou. Farmáři tento druh považují za škůdce, protože dokáže zlikvidovat velké množství obilnin na polích a ovoce v sadech. V minulosti docházelo ke křížení s papoušky horskými či nádhernými.
Mutací je známo pomálu – nejčastější a taky nejkrásnější je mutace žlutá (dilute), méně známá je modrá (parblue) a skořicová. Vyskytují se občas také papoušci královští straky a oranžoví ptáci, ale nejspíš ještě nebylo ověřeno, zda se jedná o mutaci, nebo pouze o modifikaci zbarvení.
Papoušci královští jsou poměrně klidní a také inteligentní ptáci. Jako společníci bývají velmi přítulní a zábavní. Mají však velké nároky na prostor a prostor bytu jim skutečně nepostačuje. Navíc vzhledem k poměrně velké velikosti mohou v bytě při svých leteckých pokusech napáchat škody. Nenaučí se mluvit.
Každý pták, kterého máme v úmyslu ochočit, musí být mladý. Pokud možno co nejmladší, takový, který se právě osamostatnil od rodičů. Nejideálnější je sehnat mládě ručně dokrmené.
Stejně jako se mění nutriční nároky zvířat v průběhu života (od narození až do seniorského věku), mění se i nutriční nároky na jednotlivé energetické živiny, minerální látky a vitamíny při různých patologických stavech organismu. U onkologických pacientů dochází k intenzivním změnám v metabolismu sacharidů, bílkovin, tuků, minerálních látek a vitamínů. Kvalitní a vyvážená krmná dávka napomáhá ke stabilizaci metabolických abnormalit. Správná volba nutrice výrazně přispívá k prodloužení doby přežití a zlepšení kvality života pacienta s nádorovým onemocněním, nevede však k vyléčení pacienta. Z těchto důvodů by měla být speciální výživa nedílnou součástí medikamentózní a chirurgické terapie, respektující nejnovější poznatky v oblasti klinické výživy zvířat.
K výraznému pokroku došlo v posledních letech v oblasti podpůrné terapie onkologického veterinárního pacienta. Kromě speciálních komerčních diet (ve formě konzerv či granulí) lze u těchto pacientů doporučit i doplňky krmiva (například tablety Vetinmune), které napomáhají organismu v boji s nádorovým bujením či v rekonvalescenci po jeho odstranění. Tyto preparáty stimulují imunitní systém, zlepšují hojení ran a působí protizánětlivě. Kočka se s jejich pomocí lépe vyrovnává se stresem spojeným s léčbou, organismus má větší šanci svým imunitním systémem odhalit a zlikvidovat případné nádorové buňky a tkáně po terapii snadněji regenerují.
