JAK VYPADA VES DETSKA SAMEC je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Rozela (Platycercus) je rod papoušků pocházejících z Austrálie. Rozely mohou být různě zbarvené a vyznačují se plochým ocasem. Jsou převážně semenožravé.
Rod rozela
Rozela nebo rosela (rozšířenější název, avšak encyklopedicky nepoužívaný) je rod ptáků z čeledi papouškovitých. Latinský název zní Platycercus, což znamená plochý (široký) ocas. Rozely jsou převážně semenožravé a žijí v pobřežních oblastech Austrálie a na blízkých ostrovech, vyhýbají se aridnímu australskému vnitrozemí. Obývají lesy, buš, farmy, parky a zahrady. Rozely byly vysazeny také na Novém Zélandu a ostrově Norfolk.
Rozela je papoušek střední velikosti, pestře zbarvený (dle mutace), dobře se množící, tudíž většinou lehce odchovatelný, proto je oblíbený u chovatelů začátečníků. Pro chov je doporučována venkovní voliéra s co nejdelším proletem (to proto, že rozely jsou vynikající letci) a závětřím, místem, kam se rozely mohou schovat před nepřízní počasí.
Jsou to odolní ptáci, kteří vydrží venku i naši zimu, ale jsou nesnášenliví vůči ostatním ptákům svého i jiného druhu. Proto se musí chovat odděleně – jen jeden pár na jednu voliéru. Jsou známy i případy, které tuto teorii vyvracejí. Ale raději to nezkoušejte, může to vést ke zmrzačení nebo zabití papouška.
Krmíme směsí zrnin, kterou lze zakoupit v obchodech nebo na specializovaných burzách. Aby krmení bylo pestré, podáváme ovoce, zeleninu, různé trávy a větvičky stromů (ty velmi dobře poslouží k okusu, při kterém si papoušek zabrousí zobák, avšak záleží na druhu předkládaných větví, jejich tvrdosti, která má na tuto skutečnost vliv).
Rozela pestrá je relativně dlouhověký papoušek. V dobrých podmínkách se může dožít až 20 let. Tito ptáci jsou velice smělí, zvědaví a neustále aktivní. Zvuky, které vydávají, jsou na poslech líbivé – nejde o nepříjemné křiklouny. Jako téměř všichni papoušci se i tyto rozely dají jako mladí jedinci dobře ochočit. Při nedostatku ptačích společníků však vyžadují od svého chovatele mnoho pozornosti.
Mladý pták má matné barvy, je postavou menší. Čerstvě vylétlé mladé rozely mají oproti starším jedincům kratší letky a ocasní pera, oranžový zobák. Dospělí jedinci mají zobák šedý, syté barvy peří a vylétané robustní postavy. Ocasní pera a letky jsou delší. Zobák větší a silnější. Rozdíl mezi mladým a dospělým ptákem je tedy na první pohled značný.
U rozel není pohlavní dimorfismus nikterak výrazný. Zkušený chovatel rozezná od pohledu samici od samce, začátečníkovi by to však mohlo činit potíže. Samec je oproti samici větší, robustnější. Jeho peří má sytější barvy. Temeno je větší, stejně jako celá hlava a zobák. Samice je menší, matněji zbarvená. Zobák a hlava by měly být u samce vždy větší než u samice. Rozely dospívají ve stáří jednoho roku.
Na jaře, obvykle koncem dubna, začíná tok. Ten můžeme vyvolat také tím, že zpestříme krmení a začneme zkrmovat vaječnou míchanici.
Ve svém příspěvku PRODÁM PÁVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Standa Krejčík.
Prodám pávy, letošní kuřata (2017). Samec za 1500, samice za 1800 . Jsou odchovaní samicí. K dispozici jeden samec a 5 samic. Začátečníkovi poradím s chovem. Ruda u Rýmařova. Na fotografii je otec. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Monika.
Veš psí (Linognathus setosus) je bílá a saje krev. Ani jeden druh není přenosný na člověka. Dospělé vši se pohybují na povrchu kůže a způsobují intenzivní dráždění, pes se škrábe, čímž si může přivodit poranění kůže, které se může následně infikovat.
Veš je zploštělá shora dolů a má krátké, silné končetiny, které nejsou přizpůsobeny ke skákání, takže je veš poměrně málo pohyblivá a lze ji snadno odhalit. Barva vši je šedavá až bělavá. Dospělá veš i larva se živí krví psa. Veš psí cizopasí výhradně na psu, na člověka nepřechází. Vývoj se odehrává pouze na těle psa, samice kladou vajíčka tak, že je přilepují k chlupům (takzvané hnidy). Z nich se pak vylíhnou larvy a po dokončení vývoje se vyvine dospělá veš.
Veš psí způsobuje psovi svědění, takže se škrábe, čímž si může přivodit poranění kůže, které se může infikovat, nebo vzniká ekzém. Nejčastěji se vši vyskytují na hlavě psa, tedy v okolí očí a tlamy, je tedy lepší poradit se o jejich odstranění s veterinárním lékařem, který doporučí vhodný prostředek tak, aby psovi neublížil. Vši se vyskytují poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi. Veš se na psa přenáší většinou bezprostředním stykem s napadeným psem. Ochrana tedy spočívá v tom, nevodit psa na taková místa, kde by mohl být napaden, a k péči o srst používat výhradně vlastní hřebeny a kartáče.
Při rozhrnutí srsti je vidět přisátá veš, která se nesnaží prchat jako všenky, ani neodskočí jako blecha. Na jednotlivé chlupy přilepují vši hnidy, které na rozdíl od lupů celkem pevně drží. Naštěstí jsou psí vši méně časté než blechy. Pes se nakazí pouze přímým stykem se zavšiveným jiným psem nebo při používání cizích hřebenů a kartáčů.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou k dostání ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot-on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Ve svém příspěvku BETA BOJOVNICE NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan Raczko.
Ahoj. Ja som mal ten isty problem. Kupil som sirokospektralne kvapky esha2000, dodrzal som postup davkovania kvapiek aj teplotu a vymenu vody. No rybka 14 dni neprijala potravu a plavala trhane. Potom sa zacala naklanat na bok. Dnes zacala krvacat. Uz nereagovala na nic. V akvaristike nam poradili samca utratit aby sa netrapil. Mozno bol samec uz stary, mal asi 9cm.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Mila.
Dobry den moje beta take skoro neji uz ctrnact dni pod tlamickou se zbarvila do bela az sediva nevim co to muze být jinak je ciperny...poradte co to muze byt dekuji
Před třením postaví samec pěnové hnízdo a láká pod něj samičku. Pro kvalitnější pěnové hnízdo je vhodné, aby v akváriu byly umístěny plovoucí rostliny a bylo v něm nejlépe žádné nebo jen velmi jemné vzduchování. Pod tímto hnízdem se pak odehrává vlastní tření rybek. Pěnové hnízdo tvoří vzduchové bublinky, které samec nabírá a v ústech obaluje sekretem. Sekret je podobného složení jako sliz, který pokrývá tělo rybky.
Páření probíhá tak, že sameček připluje k samičce, obejme ji jako prstýnek a společně se otočí bříšky k hladině. Samička vypustí jikry a sameček je oplodní, jikry vypuštěné samičkou jsou těžší než voda a klesají ke dnu. Sameček samičku pustí a jikry posbírá, obalí bublinkou a vloží do pěnového hnízda. Poté se vrací a celý akt se opakuje tak dlouho, dokud má samička jikry. Následně samiček samičku odežene a hnízdo hlídá. Během zrání jiker samec hnízdo hlídá, opravuje bublinkami a odstraňuje neoplozené jikry.
Podle vzrůstu, stáří a zdatnosti samičky bývá až 800 jiker. Obvykle jich však je značně méně (200–300 ks jiker). Okamžitě po výtěru je třeba samičku odlovit, aby ji samec při hlídání hnízda nezabil.
Plůdek se líhne po 26 až 28 hodinách při teplotě 28 °C. Až do rozplavání hlídá vylíhlá embrya samec. Odchov plůdku je snadný. Nejvhodnější je krmení živou potravou naupliemi (larvami) buchanek, případně žábronožky solné. K vybarvení dochází okolo 3. až 4. měsíce, podle míry a kvality krmiva. Plně vyspělé a schopné rozmnožování jsou okolo 5. až 6. měsíce.
V naší poradně s názvem POTŘEBUJE TO? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kristýna lovlová.
Chtěla bych se zeptat je fakt potřeba aby měla betta (samec) topení a vzduchování?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Nepotřebuje. Když ji chcete mít jen jako dekoraci a nevadí vám, že za chvíli chcípne, tak nepotřebuje. Když ale budete brát chov vážně a bude vám záležet na jejím zdraví, tak pak se bez toho neobejdete.
Veš psí u psa parazituje jako opravdová veš, která saje krev, zato všenka, která má kousací ústní ústrojí, se živí se kůží a chlupy. Jsou to dva různé druhy parazitů s odlišnou životní strategií a u postiženého psa jejich přítomnost způsobuje trochu odlišné klinické příznaky.
Veš psí (Linognathus setosus) je 1–2 mm velký zploštělý bezkřídlý hmyz. Má nápadně malou protáhlou špičatou hlavu, nemá žádné oči a k pohybu v srsti jí slouží šest silných nohou opatřených drápkem. Živí se krví hostitele. Parazituje na psovi i na lišce. Preferovaným místem výskytu je hlava a krk, zvláště převislé uši některých plemen, dále kůže pod zplstnatělou srstí, hromadí se také okolo očí či pod obojkem. Jsou to pomalu se pohybující zvířata, při rozhrnutí srsti jsou zakousnuté vši snadno vidět. Svého hostitele dobrovolně nikdy neopouštějí. Dospělá samička klade jedno vajíčko denně. Hnidu lepí ke kořínkům chlupů. Trvá 10– 15 dní, než se z vajíčka vylíhne nymfa podobná dospělci, jen menší. Nymfa dospívá asi za dva týdny a cyklus se opakuje. Mimo hostitele přežije veš jen 1–2 dny. K přenosu dochází přímým kontaktem mezi psy, štěňata se nakazí od matky, psi získají vši také ležením ve společných peleších či sdílením hřebenů a dek. Na vypadaných chlupech mohou být živé hnidy, na kterých vši přežívají poněkud déle.
Bodání vší způsobuje na psí kůži vznik svědivých pupínků. Malé množství vší a tím pádem i štípanců může uniknout pozornosti, ale při větším počtu si pes štípance rozškrábe do krve, do poškozené kůže se dostane infekce, srst je olámaná, matná, suchá, pocuchaná. Vlhká srst napadených psů je cítit po myšině. Zanícená svědivá kůže na uších může připomínat svrab. Vši mohou navíc sát tolik krve, že u svého hostitele, typicky u štěněte, způsobí chudokrevnost s bledými sliznicemi, nebo dokonce celkovou slabost a oslabení imunity.
Všenka psí
Všenka psí (Trichodectes canis) je 1–2 mm velký bezkřídlý hmyz s krátkou širokou hlavičkou. Všenka je zbarvená do žluta. Stejně jako veš se pohybuje pomocí šesti končetin s drápky. Na rozdíl od vši velmi čile. Neustálým lezením v srsti způsobuje velké svědění. Všenka psí nesaje krev, ale okusuje pokožku a živí se kůží, srstí a organickými nečistotami. Pes domácí je hlavním hostitelem této všenky, ale stejně tak může parazitovat i na vlku, kojotech, šakalech a liškách. Na zamořeném psovi se nachází především na hlavě, krku a na zádech a ocasu. Shromažďuje se kolem tělních otvorů či ran. Drží se u kořínků chlupů, rychle běhá a nemusí být snadné ji spatřit. Životní cyklus je podobný jako u
Ve svém příspěvku BETTA BOJOVNICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Veronika.
Dobrý den, náš samec Betty vypadá poslední dobou takový oškubaný a udělala se mu vzadu velká boule. Máme ho asi rok v 17 l akvárku, je tam sám, poslední dobou pořád leží na dně. Ale když mu nasypeme jídlo tak k němu plave a jí. Nevíte co s ním je? Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Venda.
Dopřejte vašemu beťákovi slanou koupel. Slaná voda ho zbaví této nemoci. V čase, kdy bude ryba v soli, vyčistěte akvárko horkou vodou a vydesinfikujte ho savem. Pak do čisté vody rybu přeneste. Slanou koupel uděláte rozmícháním 5 litrů vody a 0,5 kg soli. Ryba se začne olupovat a tím se zbaví nemoci. Ryba musí být stále v teplé vodě o teplotě, na kterou je zvyklá.
Veš je cizopasník dlouhý 1–2 mm, který je dokonale přizpůsobený k cizopasnému způsobu života. Vším chybí křídla stejně jako blechám.
Veš je zploštělá shora dolů a má krátké silné končetiny, které nejsou přizpůsobeny ke skákání, takže je veš poměrně málo pohyblivá a lze ji snadno odhalit. Barva vši je šedavá až bělavá.
Dospělci i larvy vší se živí krví hostitele. Pohlavní dospělosti dosahují za 3 týdny. Dospělec se dožije 3 až 5 týdnů. Samice naklade až 150 vajíček. Vši žijí pouze v srsti, kam kladou i svá vajíčka. Ta se po 8 až 10 dnech změní v larvy, které se v dospělce vyvinou za 3 až 5 týdnů. Vši jsou dosti málo pohyblivé. Když se rozhrne srst zavšiveného psa, přisátá veš se nesnaží ukrýt. Blecha obvykle odskočí.
Nabodávání kůže vyvolává u psa úporné svědění, které má tytéž následky jako svědivost při zablešení. Pes se škrábe a kouše, čímž si na pokožce způsobuje drobná i větší zranění. Ta se druhotně mohou infikovat a vzniká ekzém.
Celý vývoj vši se na rozdíl od blechy odehrává na těle hostitele. Oplozené samice kladou vajíčka do srsti psa. Zvláštním tmelem je přilepují k jednotlivým chlupům. Vajíčka nalepená na chlupech se nazývají hnidy. Podle nálezu hnid lze také spolehlivě rozpoznat, že je pes zavšiven.
Ke svému vývoji potřebují vajíčka vší stálou teplotu těla hostitele. Při ní se larvy líhnou asi za 30 dní. Protože jsou tato vývojová stadia tvarem těla velice podobná dospělým vším, nazývají se někdy také nymfy. Klidové stadium neboli kukla ve vývoji vši chybí. Larvy či nymfy ale prodělávají další vývoj, vytvářejí se u nich pohlavní orgány a mění se v dospělé vši. Déletrvající zamoření se pozná podle zbarvení hnid. Ty jsou zpočátku bílé, na povrchu lesklé. Když je víčkem, které je na jednom konci, opustí larva nebo nymfa, změní se jejich barva. Nález hnid obojího zbarvení znamená, že pes je již dlouho hostitelem vší.
Pouze při silném napadení psa, kdy na jednom hostiteli může být i několik tisíc cizopasníků, se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi.
Vši se většinou přenášejí ze psa na psa přímým stykem. Nepřímý přenos je vzácný. Protože neskáčou, může k přenosu dojít jen při bezprostředním setkání dvou psů. Na člověka veš psí nepřechází. Zavšivení je dokladem špatné péče o psa. Vši milují klid, proto se jim daří zejména v srsti, která není ošetřována vůbec anebo jen nedostatečně. K slabšímu napadení může ovšem dojít i u řádně česaného a kartáčovaného psa, pokud se setkal
Ve svém příspěvku BETA BOJOVNICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anonim.
Dobrý den. Chováme s bratrem betta rybičky, dva smace (samozřejmě každý má své vlastní akvárium). Můj se zdá být v pořádku, ale samec mého bratra vypadá opravdu nemocně... Počítali jsme s mámou asi všechny možné články na nemoci, ale stále nevíme odhadnout. Byli jsme se asi před 3 dny ptát v odborné akvaristice a ukazovali jsme i fotku. Dali nám nějaké léky, že je máme dát do vody. To máme dělat tak 8 dní a pak by měl být ok. Jenže problém je takový, že tehdy vypadal ještě docela v pořádku, byli jen dva problémi. 1) nechtěl jíst 2) zdržoval se na dně. Jenže teď je to ještě horší. Má divné zbarvení. Přijde mi jako by se zbarvoval do běla a taky mi přijde, že se objevuje i plíseň. Ta plíseň sice jen trochu, ale i tak tam nejspíš je. Bojím se co mu je. V akváriu je sám a podáváme mu granulové krmivo. Taktéž jsem četla, že je dobré mít topítko, jelikož je to pro něj přirozenější. Předem děkuji za radu. Je na tom vážně špatně. Ps: prosila bych nějaký odborný dotaz, který neobsahuje pouze jednu - dvě věty. Děkuji. Přidala jsem i fotku, jak vypadal asi před třemi dny. Teď je to už bohužel horší, ale jelikož je noc, tak ho nemohu vyfotit. Snad si umíte představit, jak vypadá...
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Agáta lindenthalova.
Máme s rodinou jednoho samce bojovnice a 2 Betty jedná Betta žere samci ploutev a teď plave samec u dna potrbuju poradit
Veš psí se na člověka nepřenáší, ale naopak je to možné. Veš lidská však nemůže přelézat na psa a zpět, protože má drápky uzpůsobené lidskému vlasu a na chlupech psa se neudrží.
Veš dětská (Pediculus humanus capitis) nebo také vlasová či hlavová žije v lidských vlasech, nejčastěji však bývá nalézána u dětí. Zejména v poslední době se daleko častěji než dříve vyskytuje také ve vlasech dospělých lidí. Jedná se o parazitický plochý bezkřídlý hmyz šedé barvy, který nepřenáší žádné specifické infekční onemocnění. Veš dětská je dlouhá 2 až 4 mm, samička klade denně 3 až 4 vajíčka, která připevňuje svými výměšky pevně k vlasu v těsném sousedství pokožky – hnidy. Žije asi 3 týdny a za tu dobu naklade až 150 vajíček. Rychlost vývoje pak závisí na teplotě. Z vajíček se líhnou po 5 až 10 dnech larvy (nymfy). S růstem vlasů se hnidy vzdalují od kůže a obecně platí, že hnidy vzdálené více než 0,5 až 1 cm od pokožky jsou vylíhlé nebo mrtvé. Larvy jsou přibližně 1 mm dlouhé, podobné dospělcům, sají krev, nemohou se rozmnožovat, z nich se pak asi za 20 dnů stávají dospělé vši. Mimo tělo přežívají vši 24 až 48 hodin. Veš nelétá ani neskáče, pohybuje se pouze lezením. Při vyčesání na zem se ale pěkně rychle rozlézá a hledá dalšího hostitele, takže vyčesávat jen tak v místnosti nebude to pravé, radši třeba nad vanou. Mytí hlavy běžnými šampony nechává vši zcela v klidu.
Ve svém příspěvku BETA BOJOVNICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petra Beráková.
Dobrý den.Koupila jsem si beta bojovníci.Druhy den se mi vytreli mám pěnové hnízdo samici jsem oslovila samec se stará po 1 dni stloustl ale teď se mi nějak změnila kvalita vody vypadá to jako popraskaný led.Co to způsobilo a jak mám dále postupovat? Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Markéta.
Vy máte 1 samce a 1 samici v kulaté "nádrži"?? To je týrání!!!
Tak nejdříve byste měla zakoupit pořádné akvarium (aspoň 90l), odpovídající filtraci, topítko(!!!) a spoustu nenáročných rostlin. A taky další samičku, jinak sameček tu jednu schvátí. A k té vodě, co vypadá jako led: je zkažená, koukejte jí vyměnit.
Základním předpokladem úspěšného páření je fyzická blízkost dvou dospělých pavouků stejného druhu, určitá dávka vzájemných sympatií, vhodné prostředí a klid. Velice časté jsou pře, zda dávat samce do terária k samici či naopak, ale logická úvaha, která tento postup podporuje, je následující: ve volné přírodě samci po dosažení pohlavní dospělosti opouštějí svá obydlí a vydávají se pátrat po samicích, které zatím sedí doma a čekají, až si pro ně někdo přijde.
Samotné páření může mít velice rozdílný průběh. U některých druhů je to od začátku boj o život, kdy jen tak mezi řečí samec samici oplodní. Jindy je to pohodová akce bez jakýchkoliv známek násilí. Jsou případy, kdy k onomu okamžiku dojde doslova po pětiminutové známosti, ale fáze námluv může trvat i půl roku.
Po umístění do terária samec většinou chvíli zůstává v klidu a vyčkává, co se bude dít. Pokud je klid, začíná opatrně prozkoumávat okolí a zjišťovat, kam se to vlastně dostal a kdo je pánem domu. Pokud mu jeho citlivé chloupky a instinkt řeknou, že tam bydlí dospělá samice stejného druhu, většinou začne třást končetinami, případně makadly jemně klepat do podkladu a tím samici oznamovat svou přítomnost. Běžné jsou i drnčivé zvuky vydávané pomocí stridulačních plošek. Až si samec dodá dost odvahy a přesvědčí se, že ona samice je opravdu dospělá a svolná k páření, troufne si k ní velice opatrně přiblížit, případně ji jakoby jemně hladí po těle a uklidňuje ji.
Samotné páření probíhá tak, že samec samici pomocí tibiálních háků, které zachytí za její chelicery, nadzvedne natolik, že se svými bulby dostane k jejím spermatékám a oplodní ji. Poté se většinou snaží svou pozici bez výraznějších projevů opustit a zachránit si tak život.
V průběhu páření jsou sklípkani velice ostražití a na sebemenší vyrušení mohou reagovat podrážděně, což může vést k napadení kterékoliv zúčastněné strany, včetně chovatele.
Pavoučí vývoj začíná v kokonu, do něhož samice naklade vajíčka (přáním každého chovatele samozřejmě je, aby byla vajíčka oplodněná). Pro samotnou snůšku není nutné páření, někdy se stává, že dobře živená samice vytvoří kokon, aniž by o samce jen chloupkem na noze zavadila. Po uplynutí inkubační doby samice kokon roztrhne a vypustí na svět mláďata ve stáří prvního svleku (1. instar). Po dalších pár dnech se maličký pavouček svléká znovu a už konečně připomíná pavouka.
Koloběh potrava, svlékání, chvilkový růst, potrava bude vašeho chovance doprovázet až do smrti. Fáze pavoučího dospívání může být různě dlouhá. Obecně to je od několika měsíců po několik dlouhých let. Intervaly mezi jednotlivými svlékáními jsou ovlivněny množstvím krmení, věkem pavouka, ročním obdobím, teplotou,
Pokud si přejete chovat tyto ptáky, potřebujete velkou voliéru, nebo alespoň klec s minimálními rozměry 60 x60 x 80 cm. Pokud ale přistoupíte k tomuto řešení, musíte počítat s tím, že váš papoušek bude potřebovat dlouhodobý každodenní prolet mimo klec, a ani tak nebude ve 100% kondici.
Nejvíce se jim tedy bude dařit v prostorné chráněné venkovní voliéře o rozměrech 1,5 x 5 x 0,7 m (v x d x š). Jako u většiny ptáků jim k přenocování a úkrytu poslouží nabídnutá budka. Nesnáší dlouhou dobu trvající chladné a vlhké počasí. Ve voliéře se doporučuje chov pouze jednoho páru tohoto druhu, tolerovat se však budou s jinými druhy. Lze jej chovat v celoročních voliérách bez vytápěného zázemí, potřebuje však alespoň závětří, kam by se mohl v zimě nebo při špatném počasí schovat.
Papoušek královský musí dostávat pestrou stravu. Běžná krmná dávka musí být obohacena o různé ovoce, luskoviny a zeleninu. Jen tak z něj učiníte zdravého, přátelského a krásně zbarveného společníka.
V přírodě jsou odchovy pozorovány v červenci i lednu. Hnízdní dutiny mívají vletový otvor poměrně nízko od země. Pro odchov v zajetí jim musíme poskytnout budku vysokou až 2 metry! Jako substrát do budky použijeme dřevěné hobliny smísené s rašelinou. Samec se začne samici dvořit a harmonizující pár, připravený k hnízdění, si obsah budky upraví dle vlastních představ. Kladnou odezvou na samčí dvoření je skutečnost, že samice přijme jeho pokusy o krmení. Snůška papoušků královských čítá nejčastěji 3 až 5 mírně lesklých vajec. Nezřídka se stane, že některé z vajec rodiče rozbijí, může za to jejich nemotorné chování při vstupu do budky. Proto se pro tento druh doporučuje mírný sklon budky, který problém s rozbíjením vajec zcela vyřeší. Délka sezení na vejcích se pohybuje kolem 20 dnů, samec v tomto období navštěvuje samici v budce, ale ta přesto po celou dobu zahřívá snůšku sama. Mláďata po vylíhnutí opeří asi po 35 dnech a samec je ve voliéře doprovází a učí létat. V prvních dnech po vylíhnutí, a v několika následujících dnech, samice neopouští hnízdní dutinu. V tuto dobu chodí krmit samec samici k otvoru hnízdní dutiny, posléze samice mláďata v hnízdě. Rodiče je ještě minimálně 3 až 4 týdny dokrmují (s odstavem není nutno spěchat, rodiče na ně nebývají agresivní). Mláďata se do věku 6 měsíců podobají samičce. Po uplynutí této doby začne hlavička samců červenat.
Papoušci královští dosahují pohlavní zralosti ve třech letech (některé samičky však mohou zahnízdit již ve druhém roce věku) a jsou plodní ještě ve 30 letech. Na krmení nijak zvlášť nároční – vezmou bez problémů vše nabízené a milují veškeré ovoce a zeleninu. Jelikož mají sklony k tloustnutí, musíme být opatrní při podávání slunečnice. Měli by mít dostatečný přísun vápníku, hlavně v době před snůškou a v době hnízdění (samičky královských papoušků snášejí poměrně velká vejce a mohlo by lehce dojít k odvápnění organismu). Rychle rostoucí mláďata zvýšený přísun vápníku též přivítají. Při jeho nedostatku totiž může lehce dojít k rachitidě a špatnému vývoji kostí.
Tento druh páva patří do třídy ptáci, nadřádu letci, řádu hrabaví, čeleď bažantovití. Je nazýván také jako páv korunkatý, indický nebo obecný. Páv modrý dorůstá do velikosti až 2,2 m a váží až 6 kg. Je zde velký rozdíl mezi samcem a samicí.
Samec páva korunkatého má hlavu, krk a břicho modře zbarvené s purpurovým leskem, směrem k ocasu je břicho černé. Kolem očí má bílé linky, spodní část hlavičky pod zobákem a částečně na krku je purpurově zelená. Na hlavě má vysokou korunku zelenomodrých per. Na zádech je peří zelenohnědé a jeho odstín určuje budoucí barvu per na vlečce. Pera ocasní vlečky totiž postupně dorůstají právě z těchto zelenohnědých zádových per. Nadocasní pera mohou měřit až 160 cm, celkově potom páv může měřit až kolem 230 cm. Na vlečce mívá kolem 200 ok, v závislosti na věku samce. Barva nadocasních per je zelená až zelenohnědá a na jejich konci je duhově barevné oko. Tato pera v červenci každoročně vypadávají a během zimy dorůstají nová. Samci potom vypadají dost neupraveně a jsou si toho vědomi, takže se moc nevystavují na odiv. Korunky narůstají pávatům již po měsíci, ale krásná nadocasní pera s oky rostou pavím samcům až třetím rokem. Ocasní pera mají nevýraznou šedou až hnědošedou barvu. Křídla jsou ve spodní části rezavohnědá, nad nimi jsou černá s namodralým leskem a svrchní část křídel je černobíle proužkovaná.
Samice páva má hnědošedou barvu, zelený krk s purpurovým leskem a vysokou korunku zakončenou zelenými pírky. Spodní část pod zobákem až ke krku má béžovou a stejně jako samec má bílé linky kolem očí. Břicho je světle béžové do hněda s hnědým žíháním. Samička je menší než samec, dosahuje délky asi 85 cm a váhy do 4 kg, ale chová se k ostatním zvířatům dominantněji než on. V případě ohrožení nebo obrany kuřat dokáže roztáhnout ocasní pera do vějíře a pustit se do křížku i se psem, pokud se cítí ohrožená. Existuje několik mutací páva, nejčastější je bílý páv anebo strakatě bílo-modrý.
Páv je již po tisíce let okrasným ptákem chovaným po celém světě, a to nejen v zoo, ale často i v zámeckých parcích nebo soukromých chovech.
Bojovnice pestrá (Betta splendens) je oblíbená akvarijní ryba. Žijí ve stojatých vodách jižní a jihovýchodní Asie (v povodí řeky Mekong), které jsou velmi často chudé na kyslík, proto se u tohoto druhu vyvinul pomocný dýchací orgán, takzvaný labyrint, který rybám umožňuje přijímat kyslík přímo ze vzduchu. Jejich místní thajský název zní plakad (kousající ryba).
Bojovnice obvykle dorůstají do velikosti 6 cm a dožívají se zhruba 4–6 let, ve velmi dobrých podmínkách pak i 8–10 let. V své domovině byla bojovnice po dlouhou dobu využívána k zápasům, podobným známějším zápasům kohoutů.
Tyto ryby dlouhou dobu byly a stále jsou šlechtěny, proto se akvarijní forma od divoké formy značně liší. Samci i samice se vyskytují v mnoha barvách, jako je modrá, fialová, zelená, červená, bílá a v mnoha různých kombinacích. Ploutve samečků bývají v případě správného chovu velmi dlouhé a rozličných tvarů. Nejčastější barvou těchto rybiček je tmavomodrá a červená, případně fialová. Nejvzácnější jsou žluté a oranžové varianty.
Samci jsou vůči sobě (a někdy i vůči samicím) velmi agresivní, a proto se doporučuje v akváriu chovat vždy pouze jednoho samce. V případě chovu více samců současně je nezbytné chovat je v dostatečně velkém akváriu s množstvím přirozených skrýší. V přírodě samci sice nebojují až do usmrcení protivníka, ale v nevhodně řešeném akváriu nemá poražený kam uprchnout, takže boj může skončit jeho smrtí. Chovatelé, kteří se zaměřují na výcvik výstavních samců, používají obvykle propojená menší akvária, kdy je v každém jeden samec, který soupeří s ostatními přes sklo a díky tomu rostou jeho ploutve.
Někdy mohou být navzájem nesnášenlivé i samice, ačkoliv jejich agresivita je obvykle vedena k vytváření poměrně přísné, nicméně klidné hierarchie – za předpokladu, že je v nádrži 3 a více samic. Soužití dvou samic, pokud je jedna z nich dominantní, obvykle končí smrtí té slabší. Samice mohou napadnout i slabšího samce, na což je třeba brát ohledy především při odchovu. V každém případě platí pro chov stejná pravidla jako pro samce, tedy prostorná a členitá akvária.
Jakkoliv je vlastní chov bojovnic, co se týče přípravy, poměrně složitý, odchov je díky silně vyvinutému rozmnožovacímu pudu tohoto druhu poměrně snadný a skutečně velmi zajímavý. Sameček pomocí sekretu z tlamy postaví pěnové hnízdo z bublin, do kterého ukládá oplodněné jikry. Samička je ihned po tření od hnízda vyhnána a musí se z akvária odlovit. Sameček neustále hnízdo upravuje a opětovně do něj zabudovává popadané potomstvo. Přibližně za tři dny, když plůdek vstřebá svůj žloutkový váček a rozplave se, se odloví i sameček. Potěr je velmi drobný a odchovává se prachovou potravou a planktonem. Rozmnožovací pud lze posílit zvýšením teploty a snížením hladiny vody v akváriu.
Samička nemá tak dlouhé ploutvičky jako samec, je většinou méně zbarvená, nejčastější je červená, černá, šedá anebo bílá. Samec má dlouhé ploutve, zbarven je většinou do modré nebo červené barvy.
Pávi korunkatí jsou polygamní. Zpravidla žijí ve skupinách s jedním kohoutem a několika slepicemi. Jsou to všežravci – živí se semeny, rostlinami, hmyzem a jinými bezobratlými, ale také obojživelníky a plazy. Pávi na noc hřadují v korunách stromů, ale samice hnízdí na zemi, nejčastěji v křovinách. Tok samce je velmi nápadný a často doprovázený hlasitým charakteristickým voláním. Samice snášejí 4–8 světlehnědých vajec. Mláďata se líhnou po 28 dnech. Samice se o svá kuřata stará sama. Samec páva korunkatého rozprostírá v toku vějíř z nadocasních per, který může být zdobený až 175 oky.
Pávi se chovají již tisíce let. Lze je držet ve velmi prostorných voliérách, parcích a zahradách. Většinou se chová jeden samec s několika samicemi, ale na velkých plochách může být pohromadě i více samců. Pávi si většinou najdou v zahradách dostatek potravy. Lze je také přikrmovat zrním nebo krmnou směsí pro krůty. České klima snáší bez problémů po celý rok, ale kuřata jsou první dva měsíce choulostivější, proto je lepší je za chladnějšího počasí přemístit i s matkou na chráněné místo. Pávi se mohou při dobré lidské péči dožít věku až patnácti let.
K dostání je samostatně prodejná chemie na úpravu vody pro bojovnice a krmivo jak vločkové, tak i v granulované podobě. Více se však doporučuje granulované, jelikož u vločkového krmiva se hůře odhadne dávka a nespotřebované krmivo v akváriu zbytečně kazí vodu. Krmit lze i mraženým krmivem, například takzvanými patentkami, což jsou larvy pakomárů. Ty se ovšem prodávají ve formě malých mražených kostiček a jedna rybička určitě nespotřebuje za den kostičku celou, takže je třeba kousek odštípnout, nebo kostku rozmrazit celou a zbytek zkrmit případně jiným rybám, pokud máte i klasické akvárium.
Péče o tuto rybku je skutečně nenáročná. Stačí jí přibližně jednou týdně vyměnit vodu a proprat písek. Nová voda by měla být 24 hodin odstátá. Krmit je dobré každý den, ale pouze tak, aby krmivo nepadalo na dno.
Chcete-li, aby samec měl krásné, pevné a silné ploutve, je vhodné mu občas k akváriu dát zrcadlo tak, aby se v něm viděl. Samec si myslí, že je to jeho sok, a proto se na něj čepýří a tím si zpevňuje ploutve. Je to krásná podívaná, ale nikdy mu tam to zrcadlo nenechávejte příliš dlouho, mohl by se úplně vysílit.
Jedná se o psího cizopasníka, který je dlouhý 1–2 mm. Člověka nenapadá, ale při silném výskytu jich můžeme na psovi najít tisíce. Důležité je správně se starat o psí srst, zejména u dlouhosrstých plemen, pravidelně ji vyčesávat a prohlížet. Veš psí se šíří takzvané ze psa na psa, pes se tedy musí potkat a setrvat ve společnosti se psem jiným, který již psí vši má. Samice kladou vajíčka přímo na chlupy a z nich se líhnou larvy. Larvy i dospělci se živí krví psa a při silném přemnožení to může vést až k chudokrevnosti.
Při silném napadení psa se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi. Na jednotlivé chlupy přilepují vši hnidy, které celkem pevně drží. Naštěstí jsou psí vši méně časté než blechy a nejsou přenosné na člověka. Pes se nakazí pouze přímým stykem s jiným zavšiveným zvířetem, případně při používání cizích hřebenů a kartáčů. Při odvšivení se postupuje podobně jako při odblešování psa.
Veš na rozdíl od všenky je málo pohyblivá a také má menší velikost. Pro představu se můžete podívat na fotky vší.
Léčba spočívá v ošetření insekticidními přípravky, zpočátku denně, poté stačí obden. Je nutné kontrolovat kožich a vyčesávat hnidy, protože jdou hůře chemicky odstranit. Vši je možné zlikvidovat i pomocí speciálního šamponu.
Jeden samec má obvykle 5–6 samic a ozývá se pronikavým křikem. Pávi jsou dobří letci, i když nevydrží letět dlouho. Největší žár přečkávají v úkrytech, večer se rádi popelí nebo chodí společně k napajedlům. Na noc vylétají do korun stromů, kde často hřadují společně.
Není problém mít na zahradě i několik samců, musí mít však možnost se před svými soky někam schovat. Jinak budou v období páření vyhnáni. Na noc hřadují v korunách stromů, postačí jim uměle zhotovená bidla ve výšce asi tří metrů.
Přes zimu se pávi zdržují na noc ve skupině, samci i samice pohromadě, v době páření ale sedí většinou dominantní samec na předsunuté hlídce a hlídá, jestli jsou ostatní samci v uctivé vzdálenosti od jeho samic. Těm nezbývá nic jiného, než se spokojit se spaním někde v okolí. I přesto se ale samci navzájem neustále dorozumívají a volají. Především v podvečerních a brzkých ranních hodinách. Během roku však samci nejsou téměř slyšet a nebezpečí většinou hlásí jen pávice, jejichž volání se dá přirovnat k siréně parníku. Pávi velmi dobře létají i se svými dlouhými nadocasními pery a není pro ně problém vyletět až na střechu domu. Nevydrží ale létat příliš dlouho. Vlečka je přece jen dost těžká. Jedná se spíš o přelet z místa na místo nebo o únik z nebezpečné oblasti, pokud se blíží predátor.
Naše klima snášejí bez problémů, nevadí jim ani krutá zima -25 °C, ani déšť, důležité je pro ně jen to, aby mohli hřadovat ve výšce. V zimě jim namrzá jinovatka na křídlech, a pokud sněží, mají na sobě ráno i 10cm pokrývku, ale ani to jim nevadí. Pokud v zimě šlapou ve sněhu, bývá jim zima na nohy a občas se klepou. Přes den v zimním období proto rádi vyhledávají přístřešek se slámou, kde se mohou schovat a nožky si ohřát. Na noc ale potom stejně vylétávají hřadovat do výšky a nohy si hřejí vlastním břichem.
Pávata jsou nidifugní (nekrmivá), takže hned po vylíhnutí opouštějí hnízdo a následují matku. Někdy vylézají pávici na záda a ta s nimi letí do bezpečí na nejbližší větev. Důležité je v prvních měsících kuřata chránit před deštěm, protože jsou velmi citlivá na vlhko a prochladnutí a mohou uhynout. Takže je vhodné je umístit do prostoru, odkud je člověk bude moci na noc zavírat, nebo je nechat úplně zavřené. Matka mnohdy nedokáže mláďata uchránit před predátory a občas se stává, že při obraně kuřat sama zahyne. To je další z důvodů, proč je chránit. V našich podmínkách je největším nepřítelem pávat kuna a liška.
Páv je všežravec a živí se semeny, rostlinami, hmyzem a jinými bezobratlými, ale také obojživelníky a plazy. Pávi se mohou dožít až patnácti let. V přírodě je to zvíře velmi plaché, v zajetí se dá velmi lehce ochočit. Pak bývá ale dosti vlezlý a je schopen vám při posezení u kávy na zahradě sebrat sušenku z ruky.
Tento gekon patří mezi poměrně nenáročné druhy ještěrů, jejichž chov mohou zvládnout i teraristi začátečníci. Jako u všech ostatních plazů je však nutné nastudovat si a poskytnout mu odpovídající životní podmínky.
Nejedná se o náročný druh, v dobrých podmínkách a s vhodnou stravou se může dožít až 10 let. Gekona nechytejte za ocas, v nebezpečí totiž ocas pouští a ten už jim nikdy nenaroste.
Pagekony je možné chovat v párech (samec + samice), ještě lépe ve skupinách jednoho samce s několika samicemi. Samec pak rozdělí svou pozornost mezi jednotlivé partnerky a neobtěžuje je tolik jako samotnou samici. Pokud nechcete odchovávat mláďata, lze samozřejmě zvířata držet individuálně nebo pouze skupinu samic. Dospělí samci se však k sobě chovají agresivně. Není vhodné ani dávat dohromady zvířata s větším velikostním rozdílem, ta menší by mohla posloužit jako snadná kořist.
Pohlaví lze dobře rozpoznat zhruba od pěti měsíců věku, kdy se u samců při kořeni ocasu vyvinou hemipenální kapsy. Dalším znakem jsou preanální póry u samců, které je možno pozorovat lupou a určit tak pohlaví ještě před vyvinutím hemipenálních kapes.
Mláďata pagekonů jsou velice pohyblivá a dobře skáčou. Manipulaci s těmi nejmenšími je vhodné omezit na minimum, aby nedošlo k jejich poranění. Starší mláďata je možné přivykat na kontakt s člověkem – snažíme se je nechytat pevně, spíš je nechat přelézat z ruky na ruku, dáváme ale pozor, aby při náhlém skoku nespadla z větší výšky. Dospělí gekoni bývají už klidnější, jsou většinou neagresivní a manipuluje se s nimi poměrně dobře.
Fenek – fenek berberský (Vulpes zerde) – je nejmenší ze všech lišek a snadno se pozná podle obrovských boltců.
Ve vzácných případech se sdružuje do skupin až po deseti, ale vztahy mezi jejich členy nejsou jasné. Každý si vyhrabává vlastní doupě několik metrů hluboké. Samci si značkují území močí a v době páření jsou velmi agresivní. Páření probíhá uprostřed nebo koncem zimy, a pokud je vrh ztracen, páří se znovu. Samice se o potomky starají samy, brání hnízdo, kde mláďata zůstávají dva měsíce pod jejich ochranou. Po celou tu dobu samec nesmí do hnízda vstoupit.
Areál fenků leží v pouštních oblastech severní Afriky, Sinajského a Arabského poloostrova. Vyskytují se v Maroku, Tunisku, Libyi, Alžírsku, Egyptě i Saúdské Arábii a také v Mali, Mauretánii, Čadu, Nigeru a Súdánu až do 15–35° severní šířky. Fenek je zvíře dokonale přizpůsobené životu na Sahaře, preferuje písčitou poušť, kde obývá stabilní písečné duny. Zároveň potřebuje stanoviště, kde rostou trávy nebo keře.
Fenci se často chytají a prodávají jako mazlíčci, ale příležitostně se loví i pro kožešinu. Naštěstí žijí skrytě v nepřístupných oblastech, takže ztráty způsobené lovem nejsou velké. Navíc se fenek v zajetí dobře množí.
Fenek je aktivní převážně v noci, přes den se schovává před pouštním žárem v hlubokých norách vyhrabaných pod kameny a kořeny rostlin. Fenci jsou velmi aktivní, hraví a neuvěřitelně pohybliví – dospělý fenek dokáže z místa vyskočit 70 cm do výšky a přes jeden metr do dálky, což činí téměř čtyřnásobek jejich délky. Cítí-li se ohroženi, zahrabou se tak rychle, že doslova „zmizí v písku“. Fenci jsou velmi společenská zvířata a odpovídá tomu i množství různých zvuků, které slouží ke komunikaci s ostatními členy skupiny. Zřejmě i ocasní žláza slouží nějakým způsobem k posílení sociálních pout ve skupině.
Nory mívají několik vchodů a jedinou noru může obývat množství fenků, výsledkem je pak složité bludiště podzemních chodeb. Doupata jsou vystlána listy, trávou, peřím a srstí.
Žijí v rodinných skupinách složených z jednoho nebo několika dospělých párů, jejich letošních mláďat a možná i některých starších potomků. Občas může v jediné noře žít i víc takových rodin. Jediná rodina se může skládat i z 10 jedinců.
Na lov se vydávají v noci, a přestože žijí ve skupinách, potravu shánějí sami. Jsou to všežraví oportunisté a využívají jakýkoliv možný zdroj potravy. Výborně vidí a jejich citlivý sluch jim umožňuje slyšet kořist z velké dálky. Jejich potravou se stávají ještěři (paještěrka, gekon, scink), ptáci a jejich vejce, sarančata, brouci, štíři, pavouci i jiní bezobratlí a&nbs
