Parazité způsobují v psí srsti různé kožní problémy a alergii. Psa zneklidňují jak svým pohybem v srsti, tak sáním krve.
Svrab u psa
Svrab (postaru prašivina) je druh zánětlivého onemocnění kůže způsobeného drobnými parazitickými roztoči. Existují dva základní typy svrabu: sarkoptický a demodektický. Svrab se řadí mezi kožní nemoci u psů. Ačkoliv má jen zřídka fatální následky, včasné rozpoznání tohoto problému vede ke zkrácení jinak dlouhodobé léčby.
Zákožka svrabová se u psů projevuje velkou svědivostí, a tedy častým drbáním, což je stejný příznak jako v případě alergií. Nejčastěji se projevuje tím, že pes se škrábe a kouše. V případě zákožky svrabové, která způsobuje svrab, se psi musí škrábat především v teplém prostředí. Svědění je tak velké, že se pes musí škrábat jak ve dne, tak i v noci. Parazit je pro lidské oko neviditelný. Zákožka svrabová totiž žije v hlubokých vrstvách pokožkové škáry a nevyskytuje se rovnoměrně po celé ploše kůže. Může se tedy stát, že ani po rozboru kůže u veterináře se nemusí přítomnost parazita u psa objevit.
Zákožka svrabová se do pokožky psa dostane v místech, kde je kůže jemná, jde tedy především o vnitřní stranu stehen, okolí očí či oblast kolem kořenů ušních boltců nebo přímo v uších. Na těchto místech se pes škrábe a kouše, čímž rozšíří nákazu na další části těla. Kromě svědění možná časem zpozorujete, že srst vašemu psovi na určitých místech vypadá nebo že váš pes ztrácí na hmotnosti.
Svrab se léčí buď lokálně, kdy se postižené místo musí nejprve důkladně omýt šamponem, poté se aplikuje léčebný přípravek, který vám určí veterinář. Tuto proceduru musí pes podstoupit jednou týdně několik týdnů po sobě. Více se však doporučuje užití celkové terapie, kdy se zvířeti aplikuje preparát dozadu za krk. Látky, které působí účinně proti různým parazitům, se dostanou do krve a účinkují zhruba měsíc. Aby se svrab vyléčil úplně, dávají se většinou dvě dávky přípravku.
Pokud se vám podaří svrab úspěšně zlikvidovat, nemusíte mít dále obavy o vlastní zdraví. Svrab se totiž přenáší i na lidi, ale může se rozmnožovat pouze na těle psa.
Ušní svrab je onemocnění zevního zvukovodu zvířat, které způsobují parazitičtí roztoči z čeledi Prosoptidae. Původcem ušního svrabu psů je strupovka ušní (Otodectes cynotis). Nemoc se projevuje intenzivním svěděním a v pokročilých stadiích se může objevit i páchnoucí výtok z uší a hnisavý zánět zvukovodu, který může vést až k proděravění bubínku a rozšíření infekce do středního i vnitřního ucha. U psů je ušní svrab příčinou asi 5 % všech zánětů zvukovodu, na rozdíl od koček se ale u psů objevují příznaky dříve.
Ve svém příspěvku BETA BOJOVNICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anonim.
Dobrý den. Chováme s bratrem betta rybičky, dva smace (samozřejmě každý má své vlastní akvárium). Můj se zdá být v pořádku, ale samec mého bratra vypadá opravdu nemocně... Počítali jsme s mámou asi všechny možné články na nemoci, ale stále nevíme odhadnout. Byli jsme se asi před 3 dny ptát v odborné akvaristice a ukazovali jsme i fotku. Dali nám nějaké léky, že je máme dát do vody. To máme dělat tak 8 dní a pak by měl být ok. Jenže problém je takový, že tehdy vypadal ještě docela v pořádku, byli jen dva problémi. 1) nechtěl jíst 2) zdržoval se na dně. Jenže teď je to ještě horší. Má divné zbarvení. Přijde mi jako by se zbarvoval do běla a taky mi přijde, že se objevuje i plíseň. Ta plíseň sice jen trochu, ale i tak tam nejspíš je. Bojím se co mu je. V akváriu je sám a podáváme mu granulové krmivo. Taktéž jsem četla, že je dobré mít topítko, jelikož je to pro něj přirozenější. Předem děkuji za radu. Je na tom vážně špatně. Ps: prosila bych nějaký odborný dotaz, který neobsahuje pouze jednu - dvě věty. Děkuji. Přidala jsem i fotku, jak vypadal asi před třemi dny. Teď je to už bohužel horší, ale jelikož je noc, tak ho nemohu vyfotit. Snad si umíte představit, jak vypadá...
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Agáta lindenthalova.
Máme s rodinou jednoho samce bojovnice a 2 Betty jedná Betta žere samci ploutev a teď plave samec u dna potrbuju poradit
Blecha patří mezi nejhojnější a nejčastější cizopasníky psa. Není nebezpečná jen svým vlastním cizopasením, ale i tím, že je mezihostitelem tasemnice psí.
Blecha je malý drobný parazit, velký 1–5 mm. Dokonalé přizpůsobení blech k cizopasnému způsobu života se projevuje v jejich stavbě těla. To je ze stran zploštělé, s mohutně vyvinutým třetím párem končetin. Blechy tak snadno pronikají srstí hostitele a znamenitě na velké vzdálenosti skáčou. Skoky dlouhé až 1,5 m jsou důležité pro šíření cizopasníka z jednoho hostitele na druhého. Celé tělo blechy je silně vyztužené chitinem, takže je velmi pevné. Je červenohnědě zbarvené, lesklé. Samice jsou větší než samci.
Dospělé blechy jsou stálí cizopasníci psa. Svého hostitele tu a tam nakrátko opouštějí, ale jen proto, aby zanedlouho cizopasili zase na jiném. Blecha psí dává přednost psům, ale příležitostně, po omezenou dobu, je schopna žít i na jiném hostiteli. Při zvlášť silném napadení psa mohou blechy dočasně přejít i na člověka.
Samice kladou vajíčka především do skulin v podlaze a nečistot v okolí lože psa. Při velmi silném napadení je kladou také přímo do jeho srsti. Vajíčka pak obyčejně spadnou a dostanou se mimo tělo psa. Za 5–12 dní se z nich líhnou larvy. Jsou asi 4–5 mm dlouhé, bělavé, porostlé jemnými chloupky. Vždy žijí mimo tělo hostitele, na zemi, obvykle v jeho blízkém okolí. Živí se organickými částečkami prachu. Přitom mohou pohltit i vajíčka tasemnice psí, narazí-li na ně. Obvykle po 9–11 dnech se larvy zakuklí. Klidové stadium ve vývoji blechy – kukla – trvá většinou 11–20 dní. Kukly lze nalézt v okolí hostitele. Zámotky opouštějí dospělci, kteří ihned vyhledávají psa, aby mohli sát krev. Jinou potravu nejsou schopni přijímat. Krev sají obě pohlaví. U samic předchází sání krve každé snůšce vajíček. Za příznivých podmínek může celý vývoj od vajíčka po dospělce trvat dokonce jen 18 dní. Dospělé blechy žijí průměrně 3–5 měsíců.
Jen výjimečně, u mimořádně zanedbaných jedinců, a zvláště za teplého počasí, může celý vývoj blechy včetně larvy a kukly proběhnout v srsti psa.
Pokožku hostitele dráždí blechy pouhým svým pohybem v srsti. Ale také ji poškozují, když ji nabodávají při přijímání potravy. To vše vyvolává velice silné svědění. Do bodných ranek, které způsobují sáním, vpouštějí blechy sliny obsahující podobně jako u klíšťat látky, které brání sražení krve. Tyto látky však také dráždí tkáně v okolí ranky, což opět vyvolává svědění. Pes se v těchto místech škrábe, a kam dosáhne zuby, tam se i kouše. Přitom může snadno pohltit blechu nakaženou tasemnicí a infikovat se.
Ve svém příspěvku VLEKLÉ STŘEVNÍ POTÍŽE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hana.
Dobrý den mám čínského naháčka a má časté prujmy s hnisem( vypadá to jako s rosolem), Chodíme stále dokola k veterinářce tak mu vždy dá antibiotika, tak ho to na chvilku přejde a pak to má opět znova. Těd mu dala probiotika, já jsem mu koupila detoxikačný gel Entero ZOO a bere to asi 3 neděle a prujem dostal znovu. Už nevím co s ním mám dělat , jsem zoufalá, je to náš miláček máme ho jako naše dítě je v čistotě, nevím čím by to bylo, byla bych moc vděčná kdyby my někdo mohl poradit. děkuji za jakoukoliv zprávu. Hezký den Hana
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel MVDr. Čupová.
Dobrý den,
vzhledem k opakovaným problémům bych doporučovala pejska vyšetřit důkladně – parazitologické vyšetření směsného vzorku trusu příp. mikrobiologické vyšetření trusu, dále hematologické a biochemické vyšetření krve, kde se kromě jiného zhodnotí také stav slinivky, jater a dalších vnitřních orgánů doplněné o sonografické či rentgenologické vyšetření, atd. Neuvádíte věk pejska, způsob krmení a další podrobnosti, v úvahu připadá mimo jiné např. i alergie na krmivo. Možnosti veterinární diagnostiky jsou v dnešní době velmi rozsáhlé, věřím, že brzy bude pejsek v pořádku. Probiotiky a Enterozoo gelem rozhodně neublížíte.
Hezký den, MVDr. Čupová
Proč vlčí stopa vypadá jako jedna (direct register)
Tohle je nejdůležitější princip, který většina lidí vůbec nezná – a přitom rozhoduje.
Vlk klade zadní tlapu přesně do stopy přední – proto často vidíte jen jednu stopu.
Tomuto způsobu pohybu se říká direct register a je to zásadní rozdíl oproti psovi.
Co to znamená v praxi:
zadní tlapa dopadá přesně do přední
stopy se překrývají
vzniká „jedna čistá linie“
Když jsem tohle pochopil, najednou mi začalo všechno dávat smysl. Do té doby jsem řešil tvar stopy, ale přehlížel jsem to nejdůležitější – způsob pohybu.
Jak to poznáte v terénu
Typická vlčí stopa vypadá takto:
vidíte jednu řadu stop
otisky jsou velmi přesné a opakují se
nevzniká „dvojitý otisk“
Často to vypadá, jako by šlo jen jedno zvíře s „dokonalým krokem“.
A to je přesně ono.
Jak je to u psa
Pes klade tlapy jinak:
zadní tlapa dopadá vedle nebo mírně mimo
vznikají rozhozené nebo dvojité otisky
linie se rychle rozpadá
Pes nikdy nedosahuje takové přesnosti jako vlk – i když jde rovně, po pár metrech se stopa „rozpadne“.
Kdy to neplatí na 100 %
Existují situace, kdy vlk nepoužívá direct register:
když mění směr
když zkoumá okolí
když běží nebo loví
Ale:
při běžném přesunu (co uvidíte nejčastěji) je direct register standard.
Praktický test (rychlé rozhodnutí)
Zkuste si to přímo v terénu:
sledujte stopu alespoň 10–20 metrů
hledáte, jestli zadní tlapy „mizí“ v předních
Výsledek:
✔ pokud ano → velmi pravděpodobně vlk
❌ pokud ne → spíš pes
Pokud vidíte jen jednu čistou linii stop bez „dvojitých otisků“, je to jeden z nejsilnějších znaků vlka.
Jedná se o parazita způsobujícího u psů kožní onemocnění zvané červená prašivina neboli demodikóza. Trudníci jsou dlouzí okolo 0,2 až 0,3 mm. Mají doutníkovitý tvar a čtyři páry končetin. Usídlují se v mazových váčcích chlupů, kde se poměrně rychle množí, takže jich v jednom váčku mohou být během chvíle desítky. Jejich výskyt způsobuje primárně vypadávání srsti a dále se objevují různé infekce. Postižená místa hnisají a vznikají záněty.
Demodex cannis (trudník psí) napadá především mladé psy zhruba do jednoho roku a štěňata. Vždy dochází k přenosu pouze při styku zdravého psa s napadeným, například z matky na krmené štěně. Demodikózou ovšem mohou onemocnět i starší psi, a to zejména psi oslabení, nemocní, napadení střevními parazity. Má se za to, že trudník psí napadá častěji krátkosrstá plemena psů.
Průběh napadení trudníkem může být různý, od šupinaté formy, kdy je léčba při včasném zjištění jednodušší, až po rozsáhlejší formu, kdy se vytvářejí na těle psa strupy, které obsahují mimo jiné velké množství parazitů, a kdy je léčba již obtížnější. Demodikóza se projevuje vypadáváním srsti. Jedná se o okrouhlá ložiska s prořídlou srstí a šedou barvou kůže. Uhynulí a oslabení trudníci jsou zanášeni krví do mízních uzlin, které pak bývají zvětšené. Mohou se také objevovat drobné puchýřky. Je důležité dbát na to, aby si pes puchýřky neškrábal a nezanesl tak do nich infekci. Při infekci přichází na řadu antibiotika, která oslabují imunitu, a tím pádem posilují výskyt demodexe. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu.
Trudníci mohou pronikat i do vnitřních orgánů psa a v tomto případě po zaléčení nemoc většinou propuká znovu. Trudník psí přežívá i několik dnů mimo hostitele, je tedy nutné asanovat i prostředí, ve kterém pes žije.
Názory na léčbu demodikózy se různí. Je však nutné vyvarovat se léčení steroidy, které snižují obranyschopnost postiženého jedince. Mezi nejšetrnější způsoby léčby patří například obojky a pipety obsahující amitraz (Preventix, Pro Meris Duo, Advocate – tento jediný amitraz neobsahuje). Nejedná se o žádnou razantní léčbu a psa tím nijak nevystavujeme stresu. Účinnost těchto přípravků bývá však podstatně nižší než u razantnějších léčebných postupů. Dalším velmi rozšířeným způsobem léčby jsou koupele (Ectodex, Tactic). Koupele jsou velmi nepříjemnou procedurou jak pro psa, tak chovatele, kvůli jejich charakteristickému zápachu a četnosti použití. Je nutné je provádět v otevřené, větratelné místnosti. Pro psa i majitele jsou mnohdy stresující a bohužel dlouhodobou záležitostí.
Po bodnutí zanechává blecha na kůži pupenec se středovou krvavou skvrnou, která svědí, a když máte štěstí, tak po 3 dnech mizí. Není výjimkou ani velký puchýř, který vypadá dost nepříjemně a také hodně svědí.
Blechy představují přímé cizopasníky člověka a přenašeče chorob ze zvířat na člověka, proto se řadí mezi škůdce lidského zdraví. Do blechy, která sála krev z infikované osoby či zvířete, se dostávají původci nákaz z krve infikovaného. V bleše se potom rozmnožují nebo se dále vyvíjejí. Při opětovném sání se původci choroby dostávají přímo do ranky vzniklé nabodnutím kůže člověka nebo zvířete a odtud do krve a dále do celého těla napadaného. Někdy se nákaza šíří i výkaly blechy na kůži, které mohou být vetřeny do ranky po bodnutí nebo do sliznice, většinou do spojivek (původce skvrnivky). Původci těchto chorob kolují mezi krví zvířat, člověka a blechy. Zcela prokázaný přenos blechou je u moru a krysí skvrnivky, u ostatních chorob se pouze předpokládá.
Hemangiomy vznikají u psů na kterékoliv části těla. Jedná se o vrozené nezhoubné nádory, i když nemusí být patrné hned po narození a klinicky se projevují až několik dnů po porodu. Stále se neví, co je vlastně příčinou jejich vzniku. Zpravidla se nejedná o nebezpečné nádory, ale je třeba jim věnovat pozornost a sledovat je.
Hemangiom vzniká atypickým propojením cév a následným zmnožením cévní pleteně. Dělí se do tří skupin, a to na kapilární, kavernózní a arteriovenózní.
Kapilární hemangiom se nejčastěji objevuje na kůži, je to malá červená skvrnka těsně v podkoží. Na první pohled vypadá jako malé jahodové znaménko. Obvykle nepředstavuje žádný problém.
Hemangiom kavernózní se vyskytuje na kůži, ale může se objevit i na vnitřních orgánech. Tento typ vypadá jako nafialovělý uzlík. Spontánně mizí do šesti let. Může se vyskytovat i v oku nebo hrtanu.
Arteriovenózní hemangiom vypadá jako rozšířená prasklá žilka shlukující se k dalším stejným kapilárám a postupně se spojující do rozšířených žil. Také tento hemangiom není nebezpečný.
Hemangiomy mohou být nebezpečné zvláště tehdy, pokud jsou příliš rozsáhlé, a také v případě, že jsou lokalizovány na krku, kdy může dojít k útlaku cév, nebo na očních víčkách – zde může dojít k omezení visu. Rizikovou oblastí, kde hrozí poranění a následná infekce, je i oblast genitálu. V každém případě by se mělo dbát na to, aby si pes hemangiom neporanil, protože potom kvůli zmnožení cév hrozí intenzivní krvácení.
Veš je cizopasník dlouhý 1–2 mm, který je dokonale přizpůsobený k cizopasnému způsobu života. Vším chybí křídla stejně jako blechám.
Veš je zploštělá shora dolů a má krátké silné končetiny, které nejsou přizpůsobeny ke skákání, takže je veš poměrně málo pohyblivá a lze ji snadno odhalit. Barva vši je šedavá až bělavá.
Dospělci i larvy vší se živí krví hostitele. Pohlavní dospělosti dosahují za 3 týdny. Dospělec se dožije 3 až 5 týdnů. Samice naklade až 150 vajíček. Vši žijí pouze v srsti, kam kladou i svá vajíčka. Ta se po 8 až 10 dnech změní v larvy, které se v dospělce vyvinou za 3 až 5 týdnů. Vši jsou dosti málo pohyblivé. Když se rozhrne srst zavšiveného psa, přisátá veš se nesnaží ukrýt. Blecha obvykle odskočí.
Nabodávání kůže vyvolává u psa úporné svědění, které má tytéž následky jako svědivost při zablešení. Pes se škrábe a kouše, čímž si na pokožce způsobuje drobná i větší zranění. Ta se druhotně mohou infikovat a vzniká ekzém.
Celý vývoj vši se na rozdíl od blechy odehrává na těle hostitele. Oplozené samice kladou vajíčka do srsti psa. Zvláštním tmelem je přilepují k jednotlivým chlupům. Vajíčka nalepená na chlupech se nazývají hnidy. Podle nálezu hnid lze také spolehlivě rozpoznat, že je pes zavšiven.
Ke svému vývoji potřebují vajíčka vší stálou teplotu těla hostitele. Při ní se larvy líhnou asi za 30 dní. Protože jsou tato vývojová stadia tvarem těla velice podobná dospělým vším, nazývají se někdy také nymfy. Klidové stadium neboli kukla ve vývoji vši chybí. Larvy či nymfy ale prodělávají další vývoj, vytvářejí se u nich pohlavní orgány a mění se v dospělé vši. Déletrvající zamoření se pozná podle zbarvení hnid. Ty jsou zpočátku bílé, na povrchu lesklé. Když je víčkem, které je na jednom konci, opustí larva nebo nymfa, změní se jejich barva. Nález hnid obojího zbarvení znamená, že pes je již dlouho hostitelem vší.
Pouze při silném napadení psa, kdy na jednom hostiteli může být i několik tisíc cizopasníků, se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi.
Vši se většinou přenášejí ze psa na psa přímým stykem. Nepřímý přenos je vzácný. Protože neskáčou, může k přenosu dojít jen při bezprostředním setkání dvou psů. Na člověka veš psí nepřechází. Zavšivení je dokladem špatné péče o psa. Vši milují klid, proto se jim daří zejména v srsti, která není ošetřována vůbec anebo jen nedostatečně.
Původcem je trudník psí (Demodex canis), který patří mezi roztoče. Má protáhlé tělo doutníkového tvaru o velikosti cca 0,3 mm (zjistitelné tedy pouze mikroskopem). Končetiny jsou krátké a zakrnělé.
Onemocnění souvisí s imunitním systémem psa, zjednodušeně řečeno s jeho neadekvátní funkcí (v dospělosti) nebo jeho nezralostí (ve štěněcím věku). Onemocnění je primárně nesvědivé, to znamená, že majitel si nejdříve všimne kožních změn na těle svého psa. Pokud dojde k infekci primárních změn, může dojít k bakteriální infekci kůže (pyodermii) a pes se může začít drbat (mírný až střední stupeň svědění). Pro veterinárního lékaře je velmi důležité, aby majitel dokázal popsat, co bylo dříve, zdali kožní změny, nebo svědění.
Rozeznáváme dvě formy onemocnění, a to lokální a generalizovanou. Lokalizovaná forma je nejlehčí formou onemocnění a setkáváme se s ní, jak již bylo zmíněno, zejména u štěňat, kde souvisí s nezralostí imunitního systému. Klinicky na psovi zjistíme okrouhlé lysinky se šupinatěním (a někdy i začervenáním) nejčastěji na čele, tváři psa, v okolí očí a na hřbetě nosu. Ve většině případů tyto změny vymizí i bez léčby, výjimečně však onemocnění může přejít do vážnější, generalizované formy.
Generalizovaná forma postihuje celé tělo zvířete. Klinicky lze zjistit zesílenou začervenalou kůži (odtud také lidový název červená prašivina), můžeme nalézt i malé neštovičky naplněné zpočátku vodnatým, později (při přidružené bakteriální infekci) i hnisavým a krvavým obsahem. Generalizovaná demodikóza je velmi závažné onemocnění, které vždy vyžaduje léčbu. Jestliže se neléčí správným způsobem a dostatečně dlouho, může přejít (v budoucnu) v hluboký a obtížně terapeuticky řešitelný meziprstní zánět na končetinách zvířete.
Ušní svrab, lidově také prašivina, je onemocnění zevního zvukovodu zvířat způsobené parazitickými roztoči z čeledi Prosoptidae. Původcem ušního svrabu psů a koček je strupovka ušní (Otodectes cynotis), která napadá i fretky, lišky a ostatní šelmy. U králíků může v uších parazitovat jiný roztoč – Prosoptes cuniculi. Nemoc se projevuje intenzivním svěděním a v pokročilých stadiích se může objevit i páchnoucí výtok z uší a hnisavý zánět zvukovodu, který může vést až k proděravění bubínku a rozšíření infekce do středního i vnitřního ucha. U mnoha zvířat, zvláště u koček a lišek, se vyskytuje mírnější forma nemoci, případně onemocnění probíhá bez příznaků.
Strupovka ušní dosahuje velikosti asi 0,5 mm a je možné ji spatřit i pouhým okem. Samička klade vajíčka na kůži hostitele a vývojový cyklus (doba, za kterou samička z nakladeného vajíčka začne klást vlastní) trvá asi tři týdny. Paraziti se živí odloupanými buňkami pokožky, nesají krev. Dospělí roztoči jsou pohybliví a mohou krátkou dobu přežít i bez hostitele.
Strupovka ušní, latinským jménem Otodectes cynotis, patří mezi nejčastější parazity psů a koček. Vyskytuje se po celém světě a napadá především kočky, psy, lišky a fretky. Onemocnění, které způsobuje, se nazývá ušní svrab nebo ušní prašivina a je velice snadno přenosné. Strupovka ušní je roztoč, stejně jako například klíště. Žije především v zevním zvukovodu výše zmiňovaných zvířat, ale může se vyskytovat i kdekoli jinde na jejich těle. Několik dní je parazit schopen přežívat i mimo svého hostitele. Vývojový cyklus trvá zhruba 3 týdny a zahrnuje vajíčko, larvu, 2 stadia nymf a dospělce. Vajíčko může měřit až 0,2 mm, dospělí samečci 0,4 mm a dospělé samičky až 0,5 mm.
Jak se to pozná
Přítomnost parazitů v uchu může působit dráždivě a být příčinou silného svědění uší. Pokud se kočka škrábe za ušima anebo na jiném místě na těle až do krve, tak se může jednat právě o tohoto parazita. U koček se nachází ve zvukovodu velké množství ušního mazu, který má v typické formě podobu „kávové sedliny“, je suchý a drobí se. Parazit je příčinou zánětu zevního zvukovodu. Ve zmnoženém ušním mazu se také snadněji pomnožují bakterie a kvasinky. Zánětlivý proces se může rozšířit i na ucho střední. Silné třepání hlavou nebo škrábání může následně způsobit prasknutí cévy v ušním boltci, vylití krve mezi chrupavku a kůži na vnitřní straně boltce a vznik hematomu (othematom). Na vnitřní straně boltce je v tomto případě hmatatelná velká měkká boule. A doporučovaným řešením takové komplikace je operace v celkové anestezii. Pokud se tedy vaše kočka intenzivně škrábe za ušima, nepodceňujte tuto situaci a zajděte k veterináři. Parazit se přenáší nejčastěji přímým kontaktem mezi zvířaty, která žijí spolu. Obecně se původce ušního svrabu vyskytuje častěji právě tam, kde je větší koncentrace zvířat. Jsou to například útulky nebo chovné stanice. Pokud má psí nebo kočičí máma ušní svrab, téměř zaručeně se nakazí i mláďata. Proto se doporučuje vždy, než si kotě nebo štěně donesete domů, prohlídka u veterinárního lékaře.
Léčba
Nejprve je nutné parazity usmrtit. K tomuto účelu jsou na trhu přípravky ve formě spot-on (neboli pipety, které se aplikují zvířeti na kůži v oblasti krku nebo zad, tedy na místo, ze kterého si léčivou látku zvíře neolíže). Často je nutné aplikaci zopakovat, protože potřebujeme usmrtit i parazity, kteří se z vajíček teprve vylíhnou. Na trhu je k dispozici například účinná látka selamectin v přípravku Stronghold nebo kombinace účinných látek imidacloprid a moxidectin v přípravku Advocate. Také veterinář vám může předepsat vhodné kapky do uší pro kočky.
Roztoč trudník psí (Demodex canis) způsobuje zánět chlupových folikulů a mazových žláz. K přenosu dochází kontaktem mláďat s matkou při sání mléka. Tento parazit vyvolává onemocnění zvané demodikóza nebo také červená prašivina. Postižená ložiska jsou bez chlupů, zarudlá, se zvýšenou tvorbou šupin.
Trudníci jsou dlouzí okolo 0,2 až 0,3 mm. Mají doutníkovitý tvar a čtyři páry končetin. Usídlují se v mazových váčcích chlupů, kde se poměrně rychle množí, v jednom váčku jich mohou být během chvíle desítky. Jejich výskyt způsobuje primárně vypadávání srsti, druhotně pak různé infekce. Postižená místa hnisají a vznikají záněty.
Onemocnění zpravidla probíhá ve formě šupinaté nebo pupenečkovité. Při šupinaté formě jsou charakteristickým příznakem drobné, různě velké okrsky s prořídlou srstí na kůži hlavy (okolí očí, na čele, na pyscích, na nose), případně i dalších místech těla. Řídnutí srsti se může stupňovat, až se vytvoří lysá místa s šedavě zbarvenou až zarudlou kůží. V případě pupenečkovité formy je možné v místě vylysání pozorovat dobře hmatné uzlíky, které mnohdy hnisají, zduří a praskají. Pak lze nalézt na postižených místech strupy zaschlé krve a hnisu. Lokalizovaná forma se vyskytuje hlavně u štěňat na hřbetě nosu, na čele a kolem očí. Postižená ložiska jsou holá, zarudlá a objevuje se zde zvýšená tvorba šupin. Generalizovaná (celková) forma onemocnění se může vyskytovat v jakémkoli věku a kdekoliv na těle. Nedoléčená generalizovaná demodikóza často přechází v úporný zánět meziprstí.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Léčba svrabu zahrnuje likvidaci parazitů, zhojení kožních lézí a dále zavedení hygienických opatření, která mají za úkol zamezit dalšímu šíření parazita. Léčba není jednoduchá a je potřeba ji důsledně dodržovat.
K léčbě se dříve používaly koupele antiparazitárními prostředky, tyto se již nepoužívají pro obtížnou aplikaci a toxicitu preparátů. Léčba je možná opakovanými injekcemi nebo léky podávanými ve formě spot on (ampulka léku, který se vetře do kůže na kohoutku). Po vstřebání se dostává do krve a tam se účinná hladina udržuje 30 dní. Je zapotřebí alespoň dvou aplikací. Léčbu by měl vždy indikovat veterinární lékař a přípravky by se měly používat pouze dle jeho pokynů. Co se týče prostředí, ve kterém kočka pobývala, je vhodné je důkladně vydezinfikovat.
Pro léčbu koček nelze používat preparáty, kterými se léčí lidé (pro kočky jsou toxické). Nelze ani používat přípravky aplikované zevně na postižená místa, protože kočky je olížou, očistí se. Účinná látka se tak nejen z daného místa ztrácí, ale navíc může přivodit kočce vážné zdravotní problémy.
Strupovka kočičí je drobný parazit kulatého těla, s 8 krátkými kuželovitými nohami. Samičky vyvrtávají chodby v kůži, kde nejen žijí, ale také kladou vajíčka a zanechávají zde svůj trus. Vylíhnuté larvy vylézají na povrch kůže, kde hledají potravu v podobě tkáňového moku. Jedinci obvykle nepřežívají bez hostitele déle než 2 až 3 dny. Nejčastěji se začíná vyskytovat na okraji ušních boltců, odkud se rozšíří na krk, hlavu a poté na zbytek těla. Parazit napadá kočky jakéhokoliv plemene a věku, může se přenést i na člověka. Proniká do vrchních vrstev kůže, kde si buduje chodbičky, v nichž žije a klade vajíčka. Onemocnění se projevuje zanícením pokožky, červenou vyrážkou v místech napadení a postupným olysáním.
Strupovka ušní se projevuje škrábáním uší a třepáním hlavy. Parazit také stimuluje tvorbu ušního mazu, který je tmavý. Na ušních boltcích živočicha se tvoří strupy. Živí roztoči jsou patrní na strupech i v mazu. Tento svrab není přenosný na člověka. Neléčený svrab může vést k těžkým hnisavým zánětům zvukovodu, které mohou trvale poškodit sluch.
S léčbou je nutné začít včas, aby si kočka nákazu nerozšířila olizováním a škrábáním. Léčba se skládá z mastí a koupelí, do nichž se přidávají speciální léky a šampony proti cizopasným členovcům. Koupele se opakují po 5 dnech, a to po dobu nejméně 4 týdnů, protože larvy se líhnou za 3 týdny od nakladení vajíček.
U koček se tedy můžeme setkat s parazitem Notoedres cati čili strupovkou kožní, nebo s parazitem Otodectes cynotis, který je znám pod českým názvem strupovka ušní.
Svrab je velmi nakažlivý a jeho prvním příznakem je intenzivní škrábání. Život parazita není vázán na roční období, proto je důležité před ním chránit kočky po celý rok. Svrab, který způsobuje parazit Notoedres cati, se vyskytuje především u koček, ale je přenosný i na lidi. Toto parazitární onemocnění se nedoporučuje podceňovat, při pozdní nebo špatné diagnóze se následně léčí o to hůře a zdlouhavěji.
Dospělé zákožky žijí ve spodní vrstvě kůže, kde vrtají chodbičky a kladou vajíčka. Jedná se o roztoče, který je veliký cca 3 mm. Celý vývojový cyklus zákožek trvá zhruba tři týdny. Inkubační doba je velmi variabilní, může trvat několik dní až týdnů, důležitým faktorem je množství přenesených roztočů. Onemocnění začíná malými, velmi svědivými lézemi na ušních boltcích, které se v důsledku neustálého drbání a lízání rychle rozšiřují a mění se na hluboký zánět kůže s druhotnou bakteriální infekcí. Kůže může na těchto místech zesílit a skládat se do záhybů. Mezi projevy napadení svrabem patří ztráta srsti a výskyt bezsrstých míst na těle, zarudnutí pokožky. Vlivem škrábání vznikají na kůži takové druhotné změny, jako jsou povrchové krváceniny, prasklá kůže a bakteriální kontaminace; ta může zastřít příznaky samotného svrabu a kočka je pak mylně léčena na jiné onemocnění kůže. V pokročilejších stadiích se na kůži mohou vyskytnout zaschlé krusty po prasklinách kůže a srst se nachází pouze na ojedinělých místech. Vedle kožních změn trpí kočky kvůli sekundární infekci zánětem kůže, jsou vyčerpané a malátné, málo se pohybují, nemohou přijímat krmivo. Pokud nejsou léčeny, hynou pro celkové vyčerpání a sepsi. Diagnostika tohoto onemocnění není zrovna jednoduchá, zvláště v počátečním stadiu. Je nutno navštívit veterináře, který provede rozbor z kůže.
U koček se vyskytují dva základní druhy svrabu: strupovka kočičí (kožní) – projevuje se na kůži; a strupovka ušní (ušní) – projevuje se v uších.
Svrab se mezi živočichy přenáší velmi snadno přímým kontaktem. Je často považován za nemoc ze špíny, ale mohou jím onemocnět i zvířata ve velmi dobré péči. Rizikem přenosu totiž mohou být veterinární ordinace, salóny a další prostředí, ve kterých se zvířata mohou s ostatními nakaženými potkat, další možností je sdílený kočičí pelech. Takže i když chováte svou kočku v hygienicky čistém prostředí, může i ona chytnout svrab.
