Havanský psík se nesmí celkově stříhat, mírně zastřihávat se smí pouze srst na čele, aby psu nezakrývala oči. Pravidelně se vystřihává přebytečná srst mezi polštářky na tlapkách. Srst na tlapách se zastřihává do skoro přesného oválu.
Bišonek by se měl stříhat alespoň jednou za dva až tři měsíce, ale v případě výstav je to nutné i častěji. Střih je nejlépe ponechat odborníkům v psím salonu. Protože má bišonek velice hustou a dlouhou srst, je důležité stále kontrolovat okolí očí, aby zde bujně rostoucí chlupy nedráždily oči nebo nepřekážely vidění. Na spodní části tlapek mezi jednotlivými polštářky někdy vyrůstají přebytečné, dlouhé chlupy, které je také třeba vystřihávat, aby psu nepůsobily problémy při chůzi a pohybu.
V příběhu SEDALIN PODÁNÍ PŘI STŘÍHANÍ VELMI TVRDÝCH A DEFORMOVANÝCH DRÁPŮ,KTERÉ JSOU BOLESTIVÉ. se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Irena Mišunová.
Pora´dte nám jak často můžeme aplikovat Sedalin 35 mg/ml peronální gel kdy musíme co dva měsíce stříhat velmi tvrdé zdeformované drápy.Vlivem vrozené vady u Bull-teriéra.Má velmi citlivé drápy,tvrdé a tlusté.Nervy vrostlé až prakticky do konce drápu.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Pokud vám na první pohled učaroval maltézáčkův čistě bílý sametový závoj, připravte se na každodenní péči, kterou srst vašeho miláčka bude potřebovat. Nejde jen o vyčesávání. Srst maltézáčka dorůstá do patřičné délky asi jeden rok. Od 5 měsíců je dobré ji olejovat nebo krémovat, aby se nevysoušela a nekrepatěla. Tomu musí předcházet koupel, která se u maltézáčka tak jako tak stane pravidelnou záležitostí. Ale ani kvalitní kosmetika a skvělá péče nezaručí, že srst bude skvělá. Její kvalita je dána v první řadě geneticky.
Srst výstavních psů je nutné balíčkovat, aby se nepoškodila. U nevýstavních maltézáčků je lepší udržovat kratší sestřih, který je příjemnější i pro psa. Fenky maltézáčků se údajně nejdříve vystavují, až po „kariéře“ se ostříhají a slouží k chovu.
Maltézský psík není náchylný na žádné onemocnění a nevyskytují se u něj zpravidla ani žádné genetické vady. Přesto má své specifické problémy. Jednak je to nadměrné slzení, někdy je příčinou zánět spojivek. Příčinu a léčbu konzultujte s veterinářem. Je dobré oblast okolo slzných kanálků denně otírat. Dále může mít maltézáček problém se zubním kamenem, proto se doporučuje čistit psovi preventivně zuby.
Maltézáček má srst, která je velmi náročná na péči, avšak nelíná. Je nezbytné ji denně opatrně pročesávat a kartáčovat, na hřebenu se nám odumřelé chlupy zachytí, a také pravidelně mýt. V místech očních koutků často vyrůstají chloupky, které oko dráždí a vytvářejí nehezké stopy po slzách, proto je lepší tyto chloupky pravidelně odstraňovat. Maltézáček se hodí výhradně pro držení v bytě.
Ačkoliv to tak díky jeho šlechtěnému a noblesnímu vzhledu možná nevypadá, je maltézáček energický a živý psík, který si s obrovskou radostí užívá rozpustilé hry a časté procházky. Někteří maltézští psíci se účastní i agility a přináší jim to nemalé uspokojení. Tento pes je ale v tomto ohledu značně přizpůsobivý, vystačí si i s menší pohybovou aktivitou a minimem prostoru. Hodí se tak pro méně fyzicky zdatné chovatele, naopak není vhodný pro aktivní sportovce.
Maltézáček je učenlivý a svému pánovi hluboce oddaný pes. Při jeho výchově musí být brán ohled na jeho sklony k plachosti a jisté přecitlivělosti, výcvik musí být veden jemně a trpělivě, bez přílišné ráznosti. Toto plemeno není v žádném případě určeno pro chov venku, pes musí být umístěn v bytě či v domě. Vzhledem k povaze srsti je maltézský psík značně choulostivý na nepřízeň počasí. Nesmí prochladnout a nežádoucí je pro jeho osrstění i pouhé zmoknutí.
Srst maltézáčka vyžaduje pečlivou a intenzivní péči, a to zejména v případě výstavních jedinců, kteří musí mít srst v prvotřídní kondici a maximálně dlouhou. Řada chovatelů nechává maltézské psíky ostříhat, jednak z vlastní pohodlnosti, ale zejména pro lepší pohyblivost a volnost samotného psa. Tím je maltézský psík připravován o svůj výjimečný plemenný znak.
Každodenní česání a kartáčování srsti je nutné hlavně v období, kdy u maltézáčka dochází k výměně štěněčí srsti za dospělou. Později není sice nezbytné, ale nanejvýš vhodné. Srst musí být ošetřena tak často, aby se zamezilo zacuchávání a vytváření smotků a žmolků. A právě každodenní vyčesávání zajistí odstranění uvolněné srsti nejlépe a bez problémů. Na vysušenou srst se používá speciální olej, v případě výstavního psa je adekvátně promaštěná srst natáčena na měkké natáčky a pes je koupán v mnohem kratších časových intervalech, dokonce až jednou týdně. Nesmí být opomíjena každodenní pozornost věnovaná srsti v očním okolí, kterou je vhodné jemně očistit. Kvůli dlouhé srsti je každodenní kartáčování naprosto nezbytné.
Řádně uchovněni mohou být pouze psi, kteří jsou kladně ohodnoceni při bonitaci a účastní se předepsaného počtu výstav s odpovídajícím hodnocením. Bonitace probíhá zpravidla třikrát ročně a může na ni být přihlášen pes starší 12 měsíců. Mezi závažné exteriérové vady, které vedou k vyřazení, patří: podkus, skvrny na rohovce, kompletně depigmentovaná oční víčka či nosní houba, jiné zbarvení nosní barvy než černé, zvlněná či kadeřavá srst, jiné než požadované zbarvení srsti včetně různých skvrn, výrazně nestandardně tvarovaná hlava.
Čivava není na chov příliš náročná. Je potřeba mít čas se jí věnovat. Občas jí pročesat srst, uslzená očička otírat papírovým kapesníčkem, aby se pod očima nevytvářely skvrnky a stříhat drápky tak jednou měsíčně. Občas i čivava potřebuje koupel, ale častá koupel není vhodná.
Čivava díky své velikosti je vhodná i do malého bytu. Je třeba si uvědomit, že jestli hledáme psa, který by nás měl doprovázet na túrách, tak čivava k tomu není vhodná, neboť se rychle unaví. Její velikost jí může způsobovat řadu úrazů. Problém ji mohou činit vysoké schody, ale i třeba společnost vyšších psů, které by jim v rámci her mohly vážně ublížit.
Je důležité myslet na to, aby čivavy byly v chladných obdobích chráněny před zimou.
Toto plemeno vzniklo pravděpodobně někde v Turecku.
Vzhled
Pro toto plemeno je typická jeho dlouhá srst, která je velmi ceněná. Srst je dlouhá asi 8 cm a musí se pravidelně stříhat. Délka uší je 11 cm. Ideální váha je kolem 5 kilogramů.
Chov
Chov těchto králíků je náročný, zároveň je jejich plodnost velmi nízká.
Důležité je nevystavovat angorského králíka přímému slunečnímu záření. Vhodné pro ně není ani velké teplo, protože by u nich mohlo dojít k přehřátí organismu. Co se týká typu krmiva, tak je důležité, aby krmiva zvyšovala kvalitu srsti.
Jako pro každého králičího berana i pro toto plemeno jsou typické jeho uši, které při pohledu zepředu tvoří podkovu. Rozpětí uší anglického berana by mělo být kolem 60 centimetrů (u výstavních kousků by určitě nemělo být menší). Barva srsti může být u tohoto plemene různá, například bílá, černá, divoká, železitá, madagaskarová, durynská, ale i strakatá. Ideální váha tohoto domácího králíka je kolem 5 kilogramů.
Chov
Toto plemeno anglického berana patří k náročnějším plemenům na chov, často se také účastní různých výstav a soutěží. Jedná se o sportovní plemeno. Je třeba mu často stříhat drápy, aby si neporanil uši. Také je důležitá, aby jeho klec byla čistá. Toto plemeno je vhodné pro zkušené chovatele.
Při volbě krmiva pro maltézského psíka je třeba se striktně řídit momentálním věkem a velikostí psa. Po odběru štěňátka je důležité respektovat, na co bylo štěně zvyklé u původního chovatele, a případnou změnu krmení provádět pouze velmi zvolna. Výrobci krmiv dnes nabízejí mnoho alternativ v oblasti výživy malých plemen, mezi která maltézáček patří. Některá krmiva poskytují svým složením (obsah fosfátů sodíku) jistou prevenci při potížích se zubním kamenem. Výběr kvalitního krmiva přesně na míru zajistí adekvátní přísun potřebných živin v každé životní periodě.
Od 10. měsíce věku stačí většinou jedno jídlo denně. To by mělo obsahovat hlavně maso (může jít i o jídlo z konzervy). Jakmile pes hned veškeré žrádlo nesežere, ukliďte ho, nikdy ho nenechávejte stát, pes si musí zvyknout na přesné časy krmení. Množství krmiva je rozdílné, řídí se podle věku a velikosti psa a je ovlivněno tělesnými požadavky.
V principu nepotřebují psi obměnu krmiva, je-li optimálně zkombinováno. Konzervované krmivo, jako například Pedigree Pal, Cesar, Dogstar, ve spojení s vločkami zpravidla stačí. V každém případě musí mít pes k dispozici dostatečné množství pitné vody (žádné mléko, neboť vede většinou k dlouhodobým průjmům).
Jestliže krmíte z konzervy, není nutné dodávat žádné další vitamíny. U doma připravované stravy je vhodné denně do stravy přidat vápník. Velmi dobré jsou produkty „Hypercoat“ a „Biotin Forte“, které mimo jiné podporují zdravý růst srsti. Můžete přidat denně špetku soli do krmiva, 2 až 3krát týdně rybí tuk. Můžete také přimíchat nadrobno nakrájenou zeleninu, například mrkev, špenát, cibuli, a dokonce i česnek (i do konzervovaného krmiva).
V období růstu psa má strava prvořadý význam. Po úplném odstavení od matky je vhodné přejít na kvalitní suchou stravu pro štěňata. Důležité je složení krmiva, pokud je vyvážené, není již potřeba její doplnění vitamíny, minerály a proteiny.
Když pes přestane růst, bývá považován za dospělého. V tomto období je vhodné přejít ze štěněčí stravy na stravu pro dospělé psy. Při výběru krmiva je nutné přihlédnout k velikosti a aktivitě psa.
Starší pes má jiný životní styl než aktivní dospělý pes. Méně si hraje, více spí a nemá již tak velké nároky na množství a energetickou hodnotu přijímané stravy. Tyto změny vyžadují nové složení potravy, neboť krmivo pro aktivní psy by mohlo způsobit tloustnutí a zhoršení zdravotního stavu psa.
Maltézáčka a vlastně žádného psa nikdy nekrmte čokoládou. Pes je ohrožen produkty z kakaa, které obsahuje toxin theobromin a kofein. Smrtelná dávka pro psa je 100–200 mg na 1 kg živé hmotnosti psa. U psů se po 4 až 12 hodinách od příjmu čokolády objeví zvracení a průjem, dále pak třesavka, svalové křeče, ochabují jim zadní končetiny a nakonec umírají na srdeční selhání. Psi, kteří trpí epilepsií, mohou reagovat i na velmi malé množství theobrominu.
Můžete ji najít pod latinským názvem Eleocharis acicularis, patří mezi trvalky a je z bahniček u nás rostoucích nejmenší. Vytrvalá bylina s plazivým oddenkem a dlouhými kořenujícími výhonky s řadou drobných trsů může dorůst do výšky 15 cm. Lodyhy jsou jemné, čtyřhranné, na bázi pochvaté – bezčepelné. Bahnička jehlovitá kvete v klasu drobnými oboupohlavními květy, uspořádanými do spirály.
Roste na vlhkých půdách, na obnažených dnech jezer a vodních nádrží, na prameništích, mokrých loukách, někdy i plave na hladině mělkých vod, a to v pásmu od mořského pobřeží až do nadmořské výšky do 2 500 m. Nejvíce jí k růstu vyhovuje písek. Tato bahnička se umisťuje rovněž do akvárií. V našich podmínkách kvete od června do října.
Rozmnožuje se dělením trsů, které vznikají rozrůstáním oddenků, na nichž se tvoří dceřiné rostlinky. Vyjme se kus trsu, krátce se zastřihnou kořínky, a celý trs se rozdělí na menší části, které lze dále dělit až na trsky o několika rostlinkách. Ty se pak sázejí na zvolené místo.
Bahnička jehlovitá není náročná rostlina. Potřebuje pouze jemnozrnný substrát a silnější osvětlení. Teplotu snáší až do 27 °C. Optimum pro pěstování je v rozmezí 20 až 25 °C. Je mrazuvzdorná, a tak může být pěstována i v zahradním jezírku. Voda je vhodná měkká a mírně kyselá nebo neutrální. Přidáváním CO2 a přihnojováním podpoříte její růst.
Tato výjimečná kobercová rostlina je s oblibou používaná na tvorbu trávníčků v popředí velkých akvárií nebo i jako rozmanitý porost po celém akváriu. Nepřerůstá, a tak se nemusí stříhat, ale ani stříhání jí nijak nevadí.
Výběr plemene v současnosti mnohem častěji podléhá módním trendům než uvážlivému pořizování. Není smutnější pohled než na obézní border kólii v garsonce bez možnosti vyběhat se či provozovat nějaký psí sport. Před pořízením si upřímně řekněte, kolik času na pejska máte, jaké jsou finanční možnosti (i uživit maltezáčka bude snazší než bernardýna), zda nemáte alergii na psí srst či nepreferujete psy, kteří nelínají (pozor u většiny těchto plemen se srst musí upravovat), atd. V žebříčku našich preferencí se spolu s mnoha dalšími drží v současnosti tato plemena:
Německý ovčák
Jedná se o pracovně poměrně univerzální a inteligentní velké psí plemeno. Německý ovčák je skvělý hlídač a pes oddaný své rodině. Na výchovu a výcvik je nutné ale myslet již od štěněte a v klidu – pomocí hlasu, pozitivní motivace a pamlsků dosáhnete dobrých výsledků. Agresí a bitím docílíte opaku – vychováte bázlivého až nebezpečného psa pro sebe i okolí.
Široká psí skupina zahrnující dvě stálice - Labradora a Zlatého retrívra. Nicméně na oblíbenosti poslední dobou nabývají i Flat coated retrívr či Nova scotia duck tolling retrívr. Vášniví milovníci pohybu, vody, her jsou přátelskými a akčními parťáky do života. Plemena jsou poměrně snadno vycvičitelná a milují děti. Nicméně i tady je výchova důležitá, ať se nestanou velkými nekontrolovatelnými psy, kteří snadno (v dobrém úmyslu nadšení a vítání) porazí na zem právě příchozí návštěvu.
Veselý a akční pejsek díky velikosti vhodný do bytu. Nenechte se ale zmást roztomilým kukučem, je to přeci jen teriér, ač malý – tzn. tvrdohlavý a sebevědomý. Lze jej snadno rozmazlit, proto si hranice stanovte už od štěňátka. Všichni zástupci tohoto plemene mají přátelskou a hravou povahu.
Jedná se o lovecké plemeno zvyklé rozhodovat se na vlastní pěst, takže důsledná výchova je u něj zvlášť důležitá. Kromě loveckého využití pro práci v noře je stále častěji pořizován jako společník, pročež i tuto úlohu u aktivnějších lidí zvládá skvěle. Vyskytuje se ve třech formách srsti: dlouhosrsté, hladkosrsté a drsnosrsté.
Miniaturní psí plemeno velmi vhodné do bytu, které se spokojí s kratším venčením v parku, ale zvládne i delší procházku. Malý, křehký pejsek bude lepším společníkem pro starší lidi, než pro malé děti, u kterých je nutné mít oči na stopkách. I u tohoto plemena je důsledná výchova důležitá, čivava dokáže být i vrčící a kousavá.
Jedno z nejučenlivějších a nejobratnějších plemen vůbec. Vyniká ve spoustě psích sportů (agility, dog dancing, obedience, atd.). Je to velmi živý a pohyb milující pes, zcela nevhodný pro lidi bez lásky ke sportu. Při nedostatku vyžití se z border kolie stává nervózní, až agresivní jedinec. V opačném případě jde o radostného společníka s touhou zavděčit se.
Přátelský a mírumilovný pes za všech okolností. Má poměrně klidnou povahu, je oddaný celé rodině a i jeho výcvik bývá nenáročný. Pejsek je vhodný do bytu, díky nenáročnosti pohybu i pro starší lidi. Delší procházku ale zvládne bez problémů a s nadšením sobě vlastním.
Milý energický pes nadevšechno milující pohyb. Husky je vhodný pro aktivní lidi, kteří s ním mohou vyzkoušet řadu sportů (oblíbený mushing, dogtrekking, canicross, aj.). Je přátelský vůči celé rodině a z celého srdce miluje děti. Jako hlídač ale vhodný není, navíc zřídka štěká.
Rostlina obvykle dorůstá do výšky 40 až 70 cm, uvádí se, že velikost závisí na velikosti kořenového balu. Kvete v létě, květy jsou zelenobílé a podobné květům trav.
Šáchor potřebuje světlé a teplé místo, neměl by ale být na přímém slunci. Ideální je okno otočené na sever nebo východ. Pokud máte okno v koupelně, je to pro šáchor z hlediska vlhkosti vynikající místo. Asi od konce května může být venku. Vyhovuje mu pěstování například v zahradní nádrži.
Šáchor pěstujte v lehkém, dostatečně propustném substrátu, který je vhodný pro pěstování fíkusů (s pH okolo 6). Jedná se vlastně o zeminu s příměsí písku a jílu. Jinak je to velice nenáročná rostlina a dá se říci, že všechny její problémy léčí voda. Opravdu ji potřebuje, přelévání vůbec nevadí, právě naopak. Jako bažinná rostlina uvítá, když bude stát ve vodě až po stonky.
Když je ve vytápěné místnosti, musíme zajistit zvlhčování vzduchu. Rostlinu je dobré čas od času sprchovat nebo alespoň rosit. Možností je také udržovat neustále vodu ve velké misce pod květináčem, která se může odpařovat a listy zvlhčovat. V bytě by šáchor neměl být blízko topení, v suchém vzduchu totiž špičky listů hnědnou. Teplota při pěstování by neměla klesat pod 18 °C. Nevhodné místo pro pěstování této rostliny v zimním období je blízko tepelného zdroje. Ten může způsobit rychlé prosychání substrátu.
Šáchor přihnojujte opatrně, doporučuje se pouze slabší dávka hnojiva, například na pokojové rostliny. Suché a odumřelé listy je nutné stříhat, a to poměrně razantně. Pokud má rostlina dobré podmínky, okamžitě vyrazí listy nové.
Množit šáchor je možné dělením rostlin, kdy se rostlinka opatrně rozdělí a každá se zvlášť zasadí. Další možností je odříznutí vrcholové růžice s asi 5 až 10 cm dlouhým stonkem. Listy se zkrátí přibližně o jednu třetinu a růžice se nechá při pokojové teplotě a na světle ve vodě pustit kořínky, listy jsou přitom dole (rostlinka je vzhůru nohama). Až se objeví kořínky a několik listů (2 až 3), rostlinku je možné zasadit.
Nejčastějším problémem při pěstování šáchoru bývá suchý vzduch. Listy zasychají a stávají se náchylné k napadení škůdci. Na papyru si rády pochutnávají především mšice a molice. Špičky listů mohou hnědnout také tehdy, když rostlinu zaléváte moc tvrdou vodou. Používejte tedy převařenou nebo dešťovou vodu. Pokud se vám se šáchorem opravdu nedaří, můžete zkusit listy odříznout a zkrátit asi na 5cm pahýly. Rostlina ještě může s úspěchem obrazit.
Kůže je bariérou ochraňující vnitřní prostředí organismu od vnějšího světa, zejména proti škodlivým chemikáliím a mikroorganismům. Srst psovi poskytuje tepelně izolační ochranu. V kůži jsou smyslové receptory reagující na změny vnější teploty. Při změnách teploty se chlupy napřimují nebo pokládají; srst tak pomáhá zvýšit nebo snížit ztráty tělesného tepla. Do chlupového váčku v kůži ústí mazová žláz, vylučující tukovou látku, která dává srsti lesk. Je voděodolná a chrání a zvláčňuje pokožku. Kůže nejen chrání organismus proti vnějšímu nebezpečí, ale ovlivňuje také reakci imunitního systému v případě poranění.
Kůže se skládá ze dvou vrstev. Povrchová vrstva (pokožka, epidermis) není příliš silná a průběžným odlupováním odumřelých buněk si udržuje svou ochrannou funkci. Pod pokožkou je silná, elastická a pevná škára (dermis), která zajišťuje krevní zásobení a inervaci pokožkových buněk. Ve škáře se nacházejí kožní žlázy, chlupové váčky (folikuly), cévy a smyslové receptory, které umožňují vnímat hmat, bolest, tlak i teplotu.
Chlupy psa rostou periodicky. První, aktivní fáze růstu je následována přechodnou a poté odpočinkovou fází. Jakmile vyroste nový chlup, starý vypadne; tento proces se nazývá línání. Růstový cyklus srsti je ovlivněn mnoha faktory, například změnou vnější teploty, zvyšováním či snižováním fotoperiody, hormony, výživou, stresem a genetickými vlivy. Chlupy se obměňují především na jaře, kdy líná zimní srst, a znovu na podzim, kdy je krátký letní kožich nahrazován delším a hustším zimním. Změny v produkci hormonů hypofýzy, štítné žlázy, nadledvin a pohlavních žláz dramaticky ovlivňují strukturu a hustotu srsti. Samčí hormony stimulují růst, zatímco samičí mají opačný efekt.
Srst psa je mnohem variabilnější než u jiných domácích zvířat, neboť z jednotlivých chlupových váčků může vyrůstat více chlupů odlišné struktury. Silné primární chlupy, nazývané pesíky, mohou být obklopeny menšími, jemnějšími chlupy, takzvanou podsadou.
Srst a pokožka psa potřebují pravidelné čištění a kartáčování, příležitostné stříhání či úpravu srsti (trimování). Pravidelné kartáčování udržuje srst ve výborném stavu a prokrví pokožku. Máte také příležitost všimnout si čehokoli neobvyklého, co může znamenat zdravotní problém. Menším a starším psům musíte pravidelně stříhat drápy a psům jakéhokoli věku prospívá péče o zuby, uši a oči. Psí srst se čistí samovolně, ale většině psů prospěje občasná koupel. Dlouhosrstá plemena vyžadují častější pozornost.
Hladká srst, například u boxera, je na údržbu velmi jednoduchá. Jednou nebo dvakrát týdně mu gumovým kartáčem nebo speciální psí rukavicí přejeďte proti srsti, abyste odstranili lupy, špínu a uvolněné chlupy. Potom ho flanelovou utěrkou utřete, aby srst dostala přirozený lesk. Na krátkou silnou srst například labradorského retrívra potřebujete různé pomůcky. Kovovým hřebenem rozčešte zacuchané chlupy a kartáčem s měkkými drátovitými štětinami odstraňte prach a nečistoty. Pečujte o srst psa alespoň jednou týdně. Je-li srst delší, jako například u zlatého retrívra, musíte psa česat a kartáčovat častěji, nejlépe denně, aspoň chvíli, aby si navykl na tento typ pozornosti.
Srst některých plemen rychle dorůstá (například u pudla) a potřebuje pravidelné stříhání. To je většinou nezbytné provádět každých šest až osm týdnů, v létě častěji, v chladné části roku méně často. Chcete-li stříhat psa sami, je dobré získat instrukce od zkušeného „střihače“. Pokud psa nechcete nechat stříhat, můžete ho příležitostně trimovat, abyste zabránili zcuchání uvolněných chlupů.
Vyberte si odborníka, který bude stříhat či koupat vašeho psa, stejně pozorně jako vybíráte veterináře. Zeptejte se na zkušenosti svých známých nebo si nechejte poradit od veterinárního personálu. Většina profesionálů učeše, vykoupá, usuší a ostříhá psa zhruba za čtyři hodiny. Vyhněte se těm, kteří zklidňují psa sedativy; ti určitě nemají „zlaté ruce“.
Kožní problémy jsou důvodem asi 40 % návštěv u veterináře. Často jde o podráždění kůže vnějšími parazity; většinu svědivých kožních potíží způsobují blechy. Nemusíte je vůbec zpozorovat, ale i jedna blecha dokáže kousnutím vyvolat zánět; pes se škrábe, olizuje a odlupují se mu z kůže stroupky; místo často krvácí. Mohou vzniknout i druhotné komplikace, jako je strupovitost, eroze, vředy, otoky, často dochází i ke ztrátě srsti. Diagnóza však může být pro podobné kožní změny zcela jiná (imunitní poruchy, přecitlivělost na některé léky a jiné).
Veterinář vašeho psa podrobně vyšetří a použije specifické metody, které pomohou určit příčinu vzniku kožní choroby. Může vyšetřit pokožku psa ultrafialovými paprsky (na přítomnost plísní); odebere maz nebo vzorek tkáně (pro kultivaci bakterií či kvasinek), provede seškrab pokožky (zjistí přítomnost parazitů) či vezme vzorek tkáně pro biopsii (vyšetření změny tkáně). V případě alergických kožních onemocnění pomohou stanovit diagnózu kožní a krevní testy nebo úpravy jídelníčku či prostředí, ve kterém se pes pohybuje.
Existuje mnoho základních příznaků, které ukazují na kožní onemocnění. Nejběžnější je svědění, vypadávání srsti, změna pigmentace, viditelné otoky, záněty, šupinovité a suché lupy či strupy, mokvavé eroze a vředy. Většina kožních chorob vykazuje alespoň některé z těchto klinických příznaků.
Pes si vždy najde dobrý důvod, aby se škrábal, ale někdy je bohužel obtížné určit přesnou příčinu svědění. Následkem toho se léčí spíše „svědivost“ než její skutečná příčina. Pes reaguje na svědění také olizováním, oštipováním či vykusováním srsti, třením o podložku, drbáním se o různé objekty a válením se. Svědivost kůže může vést až ke změně jeho osobnosti (ztráta tolerance, podrážděnost a agresivní projevy). Nejčastější příčinou škrábání jsou různé alergie a paraziti, hlavně blechy. Mnoho psů je alergických i na nepatrné množství slin, které blecha zanechá v místě kousnutí. Nepřiměřené škrábání pak může vést k zánětu kůže. Kožní mazové žlázy se mohou podráždit a vytvářejí pak značné množství mazu, který tvoří páchnoucí se strupy. Má-li pes blechy, klíšťata nebo jiné roztoče, ošetřete všechny své psy a kočky. Je nezbytné zničit také nedospělá nebo klidová stadia parazitů, která se drží v kobercích a škvírách podlah.
Kožní choroby způsobené bakteriemi (pyodermie, hnisavá onemocnění) se obyčejně vyskytují na již poškozené kůži, například v důsledku alergických reakcí. Bakterie se za této situace na povrchu kůže rozmnoží. Kožní infekce mohou způsobit vznik malých vřídků nebo pupínků vyplněných hnisem. Jsou-li vřídky škrábáním poškozeny nebo se samy roztrhnou, dojde k erozi (rozpadu) tkáně, jestliže se eroze prolomí hluboko do kůže, vznikne hluboký vřed.
Eroze a vředy mohou být i následkem akutní mokvavé dermatitidy, například ekzému (to je zánětu kůže způsobeného například hmyzím bodnutím či kousnutím) nebo takzvané pyotraumatické dermatitidy; zánětu kožní řasy pysku psa – bakterie se množí mezi záhyby kůže tlamy (časté u kokršpanělů); akné nebo impetiga (objevuje se u štěňat); flegmóny vyvíjející se u bodných ran; furunkulózy.
Jestliže je povrch kůže šupinatý, může se pokožka odlupovat v částečkách (lupech), anebo zůstávat a vytvářet zatvrdliny. Odlupování šupinek pokožky je často důsledkem mazotokového ekzému (seborea, mazotok) vyvolaného zvýšenou aktivitou kožních mazových žláz. Strupy jsou zaschlé masy séra, krve a buněk s hnisem, vytvořené následkem zánětu. Existuje několik možných příčin způsobujících šupinatění a strupovitost kůže, například bakteriální kožní infekce; záněty vyvolané nejčastěji kvasinkou rodu Malassezia; svrab, jako následek napadení roztočem zákožkou svrabovou; akné či folikulitida (zánět vlasových váčků); infekce roztoči dravčíky (rod Cheyletiella); leishmanióza, infekce krve způsobené prvoky rodu Leishmania; dědičný mazotok, vyskytuje se například u kokršpanělů; dermatofytóza; mozoly v oblasti loktů; tepelné popálení, chemické poleptání a spáleniny sluncem; nádorové onemocnění kůže; problémy spojené s poruchou imunity, například tvorba puchýřů (pemphigus foliaceus).
Dermatofytóza je vysoce nakažlivé onemocnění způsobené napadením chlupového folikulu plísní rodu Microsporum nebo Trichophyton. Rychle se šíří. Je mnohem častější u štěňat než u dospělých jedinců. Většinou nezpůsobuje svědivost, ale sekundární bakteriální infekce může na kůži vyvolat tvorbu strupů, které si pes olizuje a rozškrabává. Onemocnění se může přenést také na lidi, takže je nezbytné co nejrychleji psa vyléčit. Léčba zahrnuje užití protiplísňových šampónů, krémů či roztoků. Ošetřujte psa alespoň ještě dva týdny po vymizení klinických příznaků nebo po potvrzení negativního nálezu. Ve většině vážných případů veterinář doporučí antibiotika, která pes užívá alespoň čtyři týdny.
Furunkulóza je hnisavé onemocnění spojené se zánětem chlupového nebo mazového váčku a jeho nejbližšího okolí. Postihuje lysou kůži v okolí řitního otvoru. Je častá u německých ovčáků. Příčinou jsou imunitní poruchy, které jsou druhotně komplikovány hlubokou infekcí. Je nutné dlouhodobé léčení protizánětlivými léky a antibiotiky.
Alergie na potravu mohou také někdy vyvolat svědivost kůže. Krmte psa krmivem, které ještě nikdy nejedl, a to alespoň šest týdnů. Jestliže svědivost a jakékoli jiné související problémy zmizí, byla příčinou těchto potíží potravní alergie.
Koupání psa představuje určitý rituál, přestože se nekoná tak často. Někteří psi vodu přímo milují, jiní by před puštěným kohoutkem málem „vyskočili“ z kůže.
Letní měsíce sice někteří psi využijí k vodním radovánkám, nicméně o „koupací lázeň“ se v tomto případě nejedná. V zásadě platí pravidlo, že by se měl pes koupat vždy, když je viditelně špinavý nebo zapáchá. Většinu plemen postačí koupat jen dvakrát či třikrát do roka. Někteří psi, například skotští teriéři, mají sklon k lupům, a proto by se měli koupat jednou měsíčně. Záleží také na tom, zda se pes pohybuje jen ve venkovním prostředí, nebo se drží doma, případně chodí na výstavy.
Ke koupání používejte vždy speciální šampóny určené pro psy. Většina šampónů dokáže také bojovat proti vnějším parazitům, mají dezinfekční účinek a mnoho pěsticích přísad. Použít můžete také dětské šampóny, ale nikdy ne obyčejná mýdla. Pokud není srst příliš znečištěná, je pro rychlé ošetření vhodný suchý šampón. Jedná se o prášek, který důkladně vetřete do srsti a pak vykartáčujete.
Před koupáním vždy srst dobře rozčešte a vykartáčujte. Do nachystané vaničky napusťte teplou vodu odpovídající přibližně teplotě těla (cca 38–40 °C). Předem se musíte přesvědčit, jestli voda není moc horká nebo studená. Vody by mělo být tolik, aby šla dobře nabírat menší nádobkou (maximálně po kolena). K ruce si nachystejte potřebné pomůcky a přípravky, abyste je pak nemuseli shánět, až pes bude ve vaně (někteří toho rádi využijí a z vany vám utečou). Budou to osušky, ručníky (čím více, tím lépe), šampón, balzám, plastová láhev na ředění – v té už by měl být nachystaný naředěný šampón (jestli používáte dva různé šampóny, tak si nachystejte raději obě lahve), vatové tampóny do uší. Máte-li většího psa, vybavte se nepromokavou zástěrou, případně i rukavicemi.
Do připravené lázně postavte psa. Je-li to možné, pak čelem ke zdi, aby neměl tendenci z vany odcházet. To se týká hlavně větších plemen. S některými psy budete možná i přesto trochu zápasit, nebo musíte být alespoň stále ve střehu, aby nevyskočili. Psovi důkladně namočte celé tělo kromě hlavy (jakmile psovi namočíte hlavu, bude mít snahu se celý otřepat). Tu umyjte až úplně nakonec. Psa polévejte nebo použijte sprchu (pokud se nebojí). Až bude důkladně namočený (u psů s hustou srstí to není tak snadné), naneste na několik míst šampón (záda, hruď, končetiny, ocas). Lépe se roztírá šampón předem rozmíchaný s trochou vody v láhvi. Tuto směs nalijte psovi na záda a postupně rozetřete na hruď, boky, končetiny a ocas. Pečlivě ho promasírujte (podle hustoty srsti) a dobře opláchněte. Nešetřete vodou. Psa vysušte do sucha ručníky, nebo použijte vysoušeč vlasů.
V běžných podmínkách domácnosti se pes koupe ve vaničce vložené do vany, přímo ve vaně nebo se (pro malá nebo trpasličí plemena) vanička umístí na desku položenou přes vanu. Pes by měl ve vaně stát na protiskluzové rohoži. Koupete-li venku na dvoře, pak umístěte vanu tak, aby odtok směroval ke kanálku. Někteří chovatelé mají k těmto účelům speciálně upravené místnosti, kde své psy nejen koupou a upravují, ale také zde například odchovávají štěňátka. Jestliže si nevíte rady s koupáním svého psa, netroufáte si na to, nemáte vhodné podmínky nebo ho prostě doma koupat nechcete, můžete psa nechat vykoupat v psím salónu, kde se psi upravují. Vodíte-li psa pravidelně stříhat, trimovat a podobně, bývá součástí úpravy většinou i koupání, takže vám tato práce doma odpadne.
Jorkšírský teriér byl vyšlechtěn chudými tkalci v Anglii, důvodem chovu byl zákon vydaný v 11. století, který přísně zakazoval poddaným lovit zvěř a chovat velké psy vhodné k lovu. Psi se podrobovali jednoduchému testu, pokud bez problémů prošli obručí o průměru asi 18 cm, mohli si je jejich majitelé ponechat. Přerod u jorkšírského teriéra z pracovního na psa luxusního se udál až koncem 19. století. Za otce dnešního jorkšírského teriéra je považován jeden z nejznámějších jorkšírských teriérů – Huddersfield Ben, který žil v letech 1865–1871. Toto plemeno bylo oficiálně zapsáno do chovné knihy English Kennel Club až roku 1886.
Jorkšírský teriér je jako pyšný malý lev s hřívou po celém těle. Pokud máte jednoho nebo více doma, určitě se už nenecháte zmýlit rozkošným vzhledem, je to rozený teriér. Při výchově v normálním prostředí s dostatkem podnětů se stane aktivním, inteligentním společníkem plným života, ale zároveň jistě oceníte jeho přirozeně vyrovnanou povahu.
Jorkšírský teriér je v mnoha ohledech fascinující. Jeho velkolepá srst vyžaduje velmi pravidelnou údržbu a jeho asertivní povaha jej může učinit velmi vybíravým, co se týče potravy. Rád ukazuje sílu svého charakteru.
Tolik pověstná dlouhá, hedvábně lesklá srst jorkšírských teriérů sice nelíná, ale vyžaduje pravidelnou péči a vhodný přísun živin, aby se zabránilo ztrátě lesku, lámání, maštění nebo podráždění pokožky. Srst nemá podsadu, pokožka je proto více vystavena vlivům, jako je chlad, horko, déšť, znečištění ovzduší ve městě a podobně.
Ideální výška psů i fen je 23 cm. U jorkšírského teriéra neexistuje třívelikostní ráz ani typ mini – jorkšír je jen jeden, s váhou od 1,8 kg do 3,2 kg.
Hlava je spíše malá a plochá, nesmí být příliš okrouhlá ani dlouhá, zejména v čenichové partii, stop je výrazný, čenich vždy černý. Oči jsou středně velké a jiskrně tmavé s inteligentním výrazem. Jsou posazené těsně nad lícemi, hledí vpřed. Oči nejsou vystouplé, víčka přilehlá na okrajích jsou tmavá. Uši tvaru písmene V jsou malé, vzpřímené, posazené ne příliš po stranách hlavy. Jorkšír má pravidelný nůžkový skus, zuby jsou nasazené kolmo. Krk je pevný, vztyčený. Hrudník je přiměřeně široký i hluboký, žebra klenutá, hřbet je rovný, bedra silná. Záď mírně zaoblená, břicho velmi jemně vtažené. Hrudní končetiny jsou pevné a rovné. Ocas je nesen mírně nad úrovní hřbetu, měl by být rovný.
Srst na celém těle jorkšíra by měla být dlouhá, zcela rovná, bohatá, jemná a hedvábná. Tříslová barva na hlavě by neměla zasahovat až na krk a nesmí obsahovat tmavé chlupy. Končetiny jsou pokryté sytě zlatavou barvou, která je nejtmavší u kořínků, zlatá barva nezasahuje nad lokty a u pánevních končetin nad hlezna. Péče o srst je poměrně náročná, je potřeba ji zastřihovat a upravovat do fazonky, také pravidelně denně česat, aby se netvořily žmolky. Je nutné nejen kartáčování, ale i olejování a natáčení. Dobré je delší chlupy nad čelem svázat, aby pejskovi nepadaly do očí. Potřebné je také pravidelné koupání a zastřihávání srsti na uších. Dlouhou srst však majitelé udržují většinou pouze k výstavním účelům, domácím mazlíčkům, kteří se výstav neúčastní, majitelé srst zkracují stříháním do přiměřené délky. Jak pak takové střihy vypadají, se můžete podívat na těchto fotografiích: jorkšírský teriér střihy. Důležitá je také péče o uši, vnitřní zvukovod musí být udržován v čistotě a měly by z něj být odstraňovány uvolněné chlupy. Drápky psa se musí udržovat krátké.
Pes i fena s průkazem původu (PP) se musí zúčastnit bonitace, v opačném případě budou jejich štěňata bez PP. Bonitace se smí zúčastnit jen psi a feny, kteří dovršili věk 12 měsíců. K chovu smí být použiti jedinci, kteří byli při bonitaci uznáni chovnými. (Bonitace je podrobný popis zvířete z hlediska jeho exteriéru a povahy, psa posuzuje rozhodčí – specialista na dané plemeno. Bonitaci lze absolvovat pouze 1x za život psa, rozhodnutí o chovnosti je konečné.)
Jorkšírský teriér je typický bytový pes. Toto plemeno nemá žádné pracovní využití. Je to velmi odvážný a ostražitý pes, na svou trpasličí velikost přiměřeně ostrý, každou návštěvu vám velmi hlasitě ohlásí. Umí se přizpůsobit. Od přírody je však velmi temperamentní, proto je ideální zabezpečit mu hodně pohybu. Tento pes je vhodný i k výcviku poslušnosti a obratnosti.
Jorkšír je kurážný, zvědavý, sebevědomý a společenský pes, který se nebojí ani větších psů. I když podléhá módě, plemeno zůstává bojovné a odolné. Štěňata se rodí vždy černá, šedivění – probarvování –nastává po narození a může pokračovat až do stáří, jeho původcem je gen, který se označuje písmenem G.
U výstavního psa je každodenní péče o srst nutností. Majitel se musí seznámit s uměním, jak srst balíčkovat. Je to velmi náročný postup natáčení srsti do velkého počtu papírových balíčků. Srst se balíčkováním chrání před poškozením a zacucháním a zajišťuje se tak její co největší možná délka. U některých jedinců můžeme vidět „botičky“, aby si pes drbáním nevyškubal srst a nezničil si tak svůj krásný vzhled. Chocholku na hlavě je nutné pečlivě sčesat a svázat ozdobnou mašlí nebo gumičkou.
Na druhou stranu někteří majitelé nechávají pejsky různě stříhat, nebo dokonce ostříhat úplně nakrátko.
Bišonek je společenský pes, který potřebuje být mezi lidmi. Je to jeho základní potřeba, potom je to veselý, temperamentní a hravý pes. Jeho povaha je vyrovnaná, přítulná, bez známek agresivity, přestože je bišonek nebojácný pes. Vyniká svou přirozenou inteligencí, díky níž se velice rychle učí to, co je od něj žádáno. Jeho vztah k dalším možným zvířatům v rodině je bezproblémový, k dětem se chová stejně přítulně jako k dospělým, pokud mu samozřejmě neubližují. Vzhledem k jeho velikosti je to nenáročný pejsek, vhodný i do toho nejmenšího bytu.
Předchůdce tohoto plemene je možné zcela prokazatelně hledat již ve starověku. Tehdy patřili ke skupině takzvaných bílých „dámských“ psíků. Jejich obliba pokračovala a dále stoupala i ve středověku, kdy se chovali především na francouzském a italském královském dvoře. Postupným dalším šlechtěním vznikla v období mezi dvěma světovými válkami současná podoba a standard plemene bišonek.
Bišonek je malý pes s kadeřavou srstí a veselým výrazem očí. Srst má hedvábně jemnou, visící dolů ve spirálách dlouhých nejméně 7 cm. Barva srsti je u bišonka vždy pouze bílá, někdy s možnými bledě béžovými znaky.
Minimální přípustná výška psů je 27 a fen 25 cm. Váha bišonka se pohybuje od 4 do 6 kg. Tělo je dobře stavěné s výrazně vyvinutým hrudníkem a silně vtaženou částí slabin. Hřbet se směrem k ocasu svažuje, ocas je nasazený ve hřbetní rovině a stáčí se zpět přes záď. Není ale zatočený. Nohy bišonka jsou rovné, navzájem rovnoběžné a mají jemné kosti. Vzhledem k celé velikosti je krk poměrně dlouhý. Hlava působí kulatým dojmem díky střihu, ale tvar lebky je spíše plochý. Uši má bišonek svěšené dolů, sahají zhruba do poloviny délky tlamy. Oči mají kulatý tvar a jsou velké a vždy tmavé.
Největší díl péče a starostlivosti se u bišonka zcela přirozeně váže k jeho srsti. Ta vyžaduje skutečně každodenní pročesávání až na kůži a pravidelné přistřihování. V ideálním případě by se srst bišonka měla stříhat alespoň jednou za dva až tři měsíce, ale v případě výstav je to nutné i častěji. Střih je nejlépe ponechat odborníkům v psím salonu, vycházet se musí i z oblastních tradic, které jsou ve světě i v rámci Evropy různé. Srst je rovněž nutné pravidelně umývat kvalitním psím šamponem, aby se udržela krásně sněhově bílá.
Protože má bišonek velice hustou a dlouhou srst, je důležité stále kontrolovat okolí očí, aby zde bujně rostoucí chlupy nedráždily oči nebo nepřekážely vidění. Na spodní části tlapek mezi jednotlivými polštářky někdy vyrůstají přebytečné, dlouhé chlupy, které je také třeba vystříhávat, aby psu nepůsobily problémy při chůzi a pohybu. Bišonek není náročný na pohyb ve smyslu dlouhých procházek, postačí mu i krátké venčení. Ovšem vzhledem k jeho temperamentu je dobré postarat se mu o dostatečné množství pohybu například hrou s míčkem a podobně. Jejich čipernosti a inteligence si velmi brzy povšimli i různí jarmareční a varietní umělci, a bišonka je proto možné označit i za vynikajícího psího artistu.
Pro skutečně náročnou péči o srst nelze bišonka v žádném případě doporučit zájemci, pro kterého by tato péče o bišonkovu srst nebyla součástí potěšení a radosti z tak krásného psa.
Výchova těchto pejsků není obtížná. Tomuto plemeni vyhovuje držení v bytě, nemá velké nároky na prostor. Jeho pelíšek by měl být na suchém, klidném místě v bytě, které není vystaveno průvanu, kde by mohl v klidu a nerušeně odpočívat, a ze kterého by mohl stále sledovat svého pána. Bišonek je výborný společník, který pro svou přátelskou povahu může být využíván v canisterapii. Přizpůsobí se plně pánovi a rodině, ale je také velmi temperamentní a je nutné ho udržovat v kondici. Zbožňuje hru a pohyb a žádné potíže mu nečiní ani delší vycházky. Bišonek vás vždy upozorní, že někdo stojí za vašimi dveřmi. Není však útočný a nikdy neublíží, proto to není pes vhodný na hlídání.
Také tento druh vykazuje poměrně nízký výskyt závažných zdravotních problémů. Přesto k některým potížím inklinuje více než k ostatním. Mezi choroby zaznamenané v hojnější míře u zástupců tohoto plemene patří: kožní alergické reakce (mohou při zanedbání vyústit v bakteriální kožní onemocnění); oční choroby (progresivní retinární atrofie, zákal, zánět spojivek, zánět víček); slzení očí (mechanické podráždění očí v důsledku dráždění okolními dlouhými chlupy); luxace pately (abnormální umístění kolenní čéšky); zánět močové soustavy; ledvinové kameny; epilepsie; pankreatitida; hypofunkce štítné žlázy; zánět zevního zvukovodu; onemocnění dásní (v důsledku rozšíření zubního kamene).
Při volbě typu krmiva je třeba dobře zvážit, kolik času a energie jste ochotni otázce stravy psa věnovat. Můžete se rozhodnout připravovat mu dobrou, nekořeněnou, domácí stravu, která však ani při té nejlepší snaze dost možná nebude každodenně obsahovat potřebnou dávku všech živin a vitamínů. Prioritou každého chovatele je však nepochybně co nejkvalitnější obsah zvoleného krmiva, vždyť právě to bude výrazně formovat zdraví našeho psa, a tak není rozhodně vhodné spoléhat se na jakákoliv pofidérně levná krmiva ze supermarketu. Určitou možnost představují kvalitní konzervy a masové kapsičky, které se pro malé plemeno dají sehnat celkem snadno v potřebném množství, aniž by to chovatele finančně zruinovalo jako v případě velkých plemen, která tohoto druhu potravy zkonzumují značné množství. Rovněž při podávání konzervovaného krmiva je však nezbytné hlídat vyvážený poměr živin. Nejjednodušší variantu tak představuje kvalitní superprémiové granulované krmivo, které musí být v případě boloňáčka určeno pro malá plemena. Dále je při výběru nutné řídit se aktuálním stářím psa. Krmivo je připraveno ve formě malých kousků, aby se psíkovi snadno konzumovalo. Pokud se rozhodnete psovi krmivo kombinovat či z nějakého důvodu měnit, čiňte tak vždy s rozmyslem a velmi pozvolna, abyste byli šetrní k jeho citlivému zažívání.
Pro zařazení do chovu musí pes starší rok a jeden měsíc exteriérově i povahově obstát při bonitaci a získat na výstavě národní, mezinárodní, speciální, klubové či ve třídě mladých nebo v mezitřídě chovatelským klubem požadované hodnocení (zpravidla výborné u psa, či výborné až velmi dobré v případě feny). Uchovněn může být zástupce plemene starší 15 měsíců. Mezi vyřazující exteriérové vady patří nežádoucí zbarvení nosní houby, předkus, depigmentovaná oční víčka, jiné než bílé zbarvení, skvrna na rohovce, absence ocasu či jeho zkrácení. Pes nesmí vykazovat agresivní chování nebo nadměrnou bojácnost.
Prosím o radu s přípravou stravy pro 13letého maltézáčka s onemocněním jater a srdce.Co je možné podávat kromě konzerv a granulí? Byl zvyklí na vařenou rýži s masem a teď odmítá jaterní konzervy i granule.Léčba - Zentonil Advanced l200, Furon40mg, Urosan250mg, Cardisure 2,5mg a Essentiale forte 600mg. Děkuji D.K.
Pora´dte nám jak často můžeme aplikovat Sedalin 35 mg/ml peronální gel kdy musíme co dva měsíce stříhat velmi tvrdé zdeformované drápy.Vlivem vrozené vady u Bull-teriéra.Má velmi citlivé drápy,tvrdé a tlusté.Nervy vrostlé až prakticky do konce drápu.
