JAK NA ZASTYDLÉ DUTINY je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Kočky rozmělňují potravu daleko pečlivěji než psi, proto se u nich s cizími předměty v zažívadlech setkáváme méně často, i když ani kočkám se nevyhýbají. Pokud je chovatel svědkem spolknutí cizího tělesa, je nanejvýš vhodné navštívit veterinárního lékaře a konzultovat s ním projevy onemocnění zvířete a způsob léčby.
Jak poznat cizí těleso v žaludku kočky
Kočka málokdy pozře předměty, které neprojdou zažívacím traktem. Na rozdíl od psů nerozkusuje gumové hračky a nepolyká je, ani nepolyká ponožky, kapesníky a hadry. Kočky rády cupují vlněné svetry, zvláště ty propocené v podpaždí. Kousky vlny bývají tak drobné, že bez problému projdou zažívacím traktem a nestrávené vyjdou v trusu nebo ve zvratcích. Za cizí těleso je možno považovat i trichobezoáry, které se tvoří v zažívadlech z olízané a spolykané srsti, zejména pak u koček dlouhosrstých. Tyto útvary mohou u koček vyvolat obdobné příznaky jako po pozření cizího tělesa. Kočkám se preventivně nabízí k okusování tráva nebo obilí pěstované na vatě, nebo speciální pasty.
Větším problémem jsou lineární cizí tělesa, jehly, odštěpky kostí, drátky. Většinou se zapíchnou pod jazykem nebo při jeho bázi. Stejně tak nit omotaná kolem jazyku nebo prstenec z průdušnice či kost navlečené na zubu vyvolávají neklid, slinění i zvracení. Cizí tělesa mohou být polknuta, méně často uvíznou v jícnu nebo žaludku, častěji perforují střevo. Diagnóza je možná rentgenem, někdy sonograficky, nekontrastní cizí tělesa, například podélně natažené nitě nebo provázky, nelze ani takto vyloučit.
Cizí těleso v dutině ústní může majitel sám nalézt a při troše šikovnosti i sám odstranit. Pokud je podezření na polknuté cizí těleso nebo pokud kočce s trusem odchází nit nebo provázek, je nutné včasné ošetření. Za případné provázky vycházející z konečníku nikdy nesmíme tahat, nevíme, jak jsou dlouhé a jak daleko jsou ve střevě natažené.
K nejčastěji zjišťovaným cizím předmětům patří části hraček, kamínky, kaštany, dřívka, pecky, folie, gumičky, jehly, gumové míčky, provázky a jiné.
Klinické projevy přítomnosti cizích předmětů v trávicím traktu jsou velmi různorodé. Zvíře může trpět jen krátkodobým nechutenstvím a cizí těleso bez povšimnutí projde zažívacím ústrojím. U většiny cizích předmětů však dochází k dramatickým projevům, zejména pokud dojde k uzavření průchodnosti trávicího traktu nebo k poranění sliznice. Zvířata jsou smutná, většinou polehávají, nejeví zájem o jídlo a dochází ke zvracení. Stav pacienta se časem zhoršuje.
Průkaz cizího tělesa v zažívacím traktu, pokud není majitelem spatřeno jeho pozření, není vždy jednoduchý. Při běžném vyšetření nelze cizí předmět prokázat. Z diagnostických přístrojů se používá rentgenové vyšetření. Při nativních snímcích, tedy bez kontrastní látky, lze prokázat jen takové předměty jako kosti či kovové věci. Bohužel většina předmětů, například dřevo, pecky, kameny, plasty, igelit, se na nativních snímcích nezobrazí. V tomto případě se dává kočce vypít kontrastní látka, která cizí předmět buď ohraničí, n
Ve svém příspěvku ZVÝŠENÁ MOČOVINA U PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jirka.
Hodnota močoviny u psa 7.7 je úplně normální- nejde o zvýšené hodnoty. O zvýšené hodnoty jde až pokud je močovina 10 a více.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ivka.
Ano, může, zánět v tlamě způsobí, že bakterie se dále roznášejí krevním oběhem, takže ledviny pak jsou více zatížené. A také polykáním se bakterie dostávají do trávicího traktu, takže se mohou vyskytnout trávicí obtíže.
Alespo%n takto mně to vysvětlil náš veterinární lékař.
Proto je důležité dbát na hygienu dutiny ústní.
Jako parodontální označujeme tkáně obklopující zub a zajišťující jeho ukotvení v čelisti. Patří k nim dásně, spojovací epitel, zubní cement, závěsný vazivový aparát zubu. Onemocnění parodontálních tkání patří k nejčastějším onemocněním u malých zvířat vůbec. Statistiky uvádějí, že každý druhý pes je potenciálním stomatologickým pacientem. Onemocnění parodontálních tkání pak postihuje 100 % psů malých a trpasličích plemen, která mají k těmto onemocněním obecně větší předpoklady. Zánětlivá onemocnění parodontálních tkání způsobují výrazné lokální problémy, které se projevují jednak zápachem z dutiny ústní, postupnou destrukcí parodontálních tkání a uvolňováním zubů. U neřešených případů vede až k úplné ztrátě zubů. Mimo ztráty zubu může v důsledku onemocnění dojít k rozsáhlým lokálním infekcím v ústní dutině, tvorbě píštělí a frakturám (zlomeninám) čelistí.
Vedle těchto lokálních projevů má parodontitida významný dopad na organismus jako celek. Je nutno si uvědomit, že se jedná o infekční zánětlivý proces, na kterém se může podílet i více než 200 různých druhů mikroorganismů. Infikovaná plocha tkání může v pokročilých stadiích vývoje onemocnění přesáhnout 10 cm² (v závislosti na plemeni i více) a je přitom dobře ukryta před běžným vyšetřením. Zánětlivý proces dlouhodobě zatěžuje imunitní systém a může vyvolat jeho poruchy. Dále se následkem chronické parodontitidy prokazatelně rozvíjejí onemocnění srdce, ledvin a jater, především v důsledku dlouhodobé infekce u starších psů. Přitom původ těchto onemocnění nebývá v praxi primárně spojován s onemocněním dutiny ústní, chronickou parodontitidou.
Nejčastějším důvodem k návštěvě veterinární ordinace v souvislosti se zuby bývá zubní kámen. Jedná se o mineralizovaný plak (povlak zubu), který však není sám o sobě považován za onemocnění, ale spíše za kosmetickou vadu. Plak, bez ohledu na stupeň mineralizace, je však jednou z příčin rozvoje zánětu parodontálních tkání u psů. Podstatné pro rozvoj onemocnění jsou v tomto případě především bakterie obsažené v plaku a schopnost organismu si s těmito bakteriemi poradit. Odstranění plaku, tedy i zubního kamene, je součástí celkového ošetření, ale nikoli jeho jedinou podstatou.
Za aktivní péči lze označit dentální hygienu (čištění zubů) prováděnou aktivně majitelem psa. K tomuto účelu je vhodný měkký zubní kartáček, velikostí odpovídající psímu pacientovi, a speciální zubní pasta určená pro psy. Frekvence čištění zubů je velice individuální a závisí na rychlosti usazování plaku u konkrétního jedince. Obecně lze doporučit frekvenci čištění 2x týdně a častěji. Pro čištění zubů zvolíme vždy jedno konkrétní místo a jednu den
Ve svém příspěvku VÝCVIK ČIVAVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marcela Procházková.
Dobrý den, jmenuji se Marcela Procházková a mám 1,5 letou čivavu, je to pejsek jménem Dobby. Je to hlídač a náš miláček, ale pravda taky je, že jsem štěňátko pořizovala dětem v době covidu a já jako zdravotní sestřička jsem byla bohužel více v práci než doma a tak uznávám, že má výchova našeho Dobbyho značně pokulhává.
Když ho necháme samotného doma, neštěká, většinu dne prospí a nikdy se mi nestalo, že bych přišla z práce a měla něco zdemolovaného. To se nikdy nestalo, proto, když přijdu z práce, moc chválím a vždy mu dám malý pamlsek, jak byl hodný.
Na procházce už je ta naše čivava pěkný lump. A mám pár dotazů. Někdo kolem něj při procházce projde a nic, a při někom se může zbláznit štěkáním. Koriguji to ta, že zatahám za vodítko a říkám nesmíš, ale pomáhá to jen občas. Co s tím? Venku mám psa na vodítku. Pouštím ho jen v přírodě, na louce, aby se vydováděl. Jinak je nedůvěřivý k lidem a obzvlášť k dětem. Pokud já dřív nezahlédnu v blízkosti někoho a nedám vodítko, on letí jak smyslu zbavený k někomu a mám strach, že ho až pokouše. Nebojí se vrčet a cenit zuby na velkého psa. Proto ho mám raději na vodítku, než aby někomu ublížil, ale nevím, zda dělám dobře. Od malička lidi, které zná, má rád doteď, na jiné štěká. Někdy se okamžitě zklidní, někdy ne...Co v takovém případě můžu víc dělat?
Hodně se ohání po malých dětech. Já si ho trochu usměrním, ale bojím se, až s ním půjde mé dítě na procházku, že to jednou nezvládne a stane se neštěstí.
Přitom k nám od začátku chodí návštěvy i malé děti...pokud na někoho víc štěká, doma si to snáz ohlídám a je většinou po chvilce klid. Venku to ale trvá dále. Poradíte mi, jak na jeho výchovu?
Jednou vyjel na malou holčičku, nekousl jí, ale měla na nožce od něj škrábanec. Bylo vidět, že křikem se u něj dá docílit, že je pak celý den jak oukropeček, patrně ví, že udělal něco špatně. Ale kdyby si to zapamatoval a víckrát to už neudělal. Ale já skrz malé děti musím být neustále ve střehu a občas útočí dál, aniž by mu něco dělali. Někdy mu stačí, že od někad děti vyběhnou, kolem něj jedou na kole a on se může zbláznit. Chápu, že se může leknout, ale jen mám strach, aby jednou nekousl. Jsou zkrátka děti a dospělí, kterých si nevšimne a pak je to někdy dost o nervy. Poraďte mi, prosím, co dělám špatně. Děkuji za Váš čas a za odpověď.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Píštěl je charakterizována jako abnormální průchod (kanálek) mezi dvěma otvory, dutými orgány, nebo jako dutina. Vyskytuje se v důsledku poranění, infekce nebo nemoci. Vertikální průchod mezi dutinou ústní a nosní dutinou se nazývá oronazální píštěl. Mezi příznaky oronazální píštěle patří chronický výtok z nosu (s nebo bez krvácení), a přetrvávající kýchání. Tento zdravotní problém postihuje častěji štíhlá psí plemena, zejména jezevčíky.
Tyto typy píštělí mohou být způsobeny v podstatě jakýmkoliv nemocným zubem v horní čelisti. Nejběžnější místo pro vznik oronazální píštěle je tam, kde kořen čtvrtého premoláru vstupuje do patra horní čelisti. Oronazální píštěl musí být chirurgicky léčena, aby se zabránilo průniku potravy a vody do nosní dutiny. Není-li problém vyřešen, dochází k podráždění nosu, rýmě, zánětům vedlejších nosních dutin, infekcím, případně k pneumonii.
Píštěl vycházející z dásně bývá často jeden z projevů paradentózy a ukazuje na špatný stav ústní dutiny. Toto onemocnění je velmi nepříjemné a ve většině případů vyžaduje delší léčbu. V podstatě je píštěl jakýmsi odvodňovacím kanálem, jehož prostřednictvím se tělo zbaví hnisu při aktivním zánětlivém procesu. Absence tohoto kanálu může někdy vést k celkové intoxikaci, takže veterinář musí opravdu pečlivě uvážit následující postup léčby.
Zánětlivé onemocnění dásní většinou majitel psa pozná podle zápachu z tlamy. Toto onemocnění však může mít mnohem vážnější následky. Pokud pomineme bolestivost a ztrátu zubů v pokročilých případech, je to zejména riziko vzniku abscesů (zubních váčků), které se mohou provalit píštělí do nosní dutiny, do okolí oka, ven na tvář. Nezanedbatelné je také riziko vzniku zánětu kosti horní i dolní čelisti, které toto onemocnění doprovází. Takovéto vážné hnisavé zánětlivé procesy ohrožují celkové zdraví zvířete, protože bakterie a jejich toxiny se uvolňují do těla a krví mohou být rozneseny do jiných orgánů. Pokud pak na daných místech dojde k zachycení těchto bakterií, mohou se vyvinout stejná zánětlivá ložiska jako v dutině ústní. Zejména jsou ohroženy ledviny, játra, srdce a u samců prostata.
Zubní píštěl se projevuje hnisavým výtokem v místě vzniku píštěle, kýváním zubů, bolestí dásní, zápachem z úst, svěděním dásní, horečkou.
Potvrzení přítomnosti píštěle (otvoru) by mělo zahrnovat standardní zubní vyšetření. Určení stupně poškození dásní a zubu však obecně umožňuje pouze rentgen.
Píštěl vzniká z neléčeného kazu zubu, při chronické parodontitidě, zánětu zubu, nevhodné léčbě zubních onemocnění, po úraze, při nádorovém onemocnění, poleptání a po extrakci zubu (která byla nevhodně provedena).
Choroba se projevuje převážně u starších psů, ale výjimkou nejsou ani psi mladšíh
Je-li slezina narušena, je možné ji chirurgicky odstranit, neboť její funkci převezmou jiné orgány a pes tak může nadále žít.
Jednou z příčin odstranění sleziny je hemangiosarkom. Jde o vysoce maligní tumor vznikající z endotelu cév. S výjimkou některých kožních hemangiosarkomů je to nádor velmi agresivní s brzkou tvorbou metastáz. Hemangiosarkom sleziny se vyskytuje nejčastěji u psů ve středním a starším věku (8–13 let), predisponovanými plemeny jsou německý ovčák, retrívr, knírač, pudl, bez ohledu na pohlaví. Vzhledem k tomu, že se cévy vyskytují ve všech orgánech a metastatické buňky se šíří krví, je nález hemangiosarkomu možný kdekoliv. Další možnou cestou vzniku metastáz je transplantace po prasknutí nádoru a vylití krve společně s nádorovými buňkami do břišní dutiny. V době diagnostiky má metastázy 50 % pacientů, nejčastěji v plicích, játrech, mozku, kůži, kostech nebo nadledvinkách, 25 % pacientů s primárním nádorem sleziny má zasaženo také srdce. U koček je tento typ nádoru velmi vzácný, vyskytuje se hlavně na kůži a ve střevech.
V anamnéze lze vysledovat přechodnou slabost, únavu (anémie), abdominální distenzi (růst nádoru, peritoneální efuze), spontánní krvácení z nosu (anémie, trombocytopenie, diseminovaná intravaskulární koagulace – DIC), nechutenství (tlak nádoru na gastrointestinální trakt), zvracení, neochotu k pohybu, ataxii pánevních končetin. Polovina pacientů mívá kolaps, někteří pacienti mohou akutně uhynout (hypovolemie při ruptuře primárního nádoru nebo metastázy). Základem terapie je splenektomie. Ta musí probíhat za přísného dodržování zásad onkologické chirurgie, aby nedošlo ke kontaminaci ostatních orgánů krví nebo buňkami sleziny. V případě akutní ruptury hemangiosarkomu je nutná urgentní stabilizace (terapie hypovolemického šoku, zastavení krvácení). Společně s řešením primárního tumoru je nutné sledovat případné komplikace a souběžně je řešit.
Dalším problémem je torze sleziny, která je definovaná jako její otočení okolo cévní stopky. Setkáváme se s ní nejčastěji u velkých plemen psů s hlubokým hrudníkem, jako je německá doga. Choroba může probíhat akutně nebo chronicky. Metodou léčby je vždy splenektomie, u pacientů v šoku musí být provedena ihned po stabilizaci pacienta. Prognóza po úspěšné operaci je obecně dobrá, může však být zhoršena komplikacemi choroby (sepse, DIC, peritonitis a podobně). Choroba může probíhat akutně nebo chronicky, od jednoho dne do tří týdnů. V anamnéze se nejčastěji setkáváme s apatií, anorexií, bolestivostí nebo zvětšením břišní dutiny, tmavou močí, zvracením a průjmem. Mezi klinickými příznaky převládají bolestivost břišní dutiny, palpačně masa v oblasti mezogastria, někdy dopro
Zubní kámen je velmi častou příčinou mnoha problémů zubů a dutiny ústní. Vyskytuje se asi u 1/3 vyšetřovaných psů. U některých plemen se vyskytuje už v mladém věku.
Zubní kámen se tvoří vysrážením minerálních látek obsažených ve slinách a jejich usazením na zubech. Při tvorbě kamene se uplatňují také odloupané epitelie ze sliznice dutiny ústní, zbytky potravy, bakterie a podobně. Usazování kamene začíná na zubním krčku a postupně se šíří na celý zub. Kámen brání samočištění mezizubních prostorů, potrava tam usazená se rozkládá a celý proces se zhoršuje. K tvorbě zubního kamene přispívá také jednostranné krmení pouze měkkou potravou (chybí mechanické obrušování).
Příznaky jsou žlutohnědý, žlutozelený až tmavohnědý drsný povlak na různě velké ploše zubů, záněty dásní a sliznice dutiny ústní, odporný zápach z tlamy, slinotok. V pokročilém stadiu vypadávání zubů, tvorba zubních kazů, nechutenství; bolestivé přijímání potravy a hubnutí.
Prognóza je nejistá, neboť ani po odstranění zubního kamene (mechanicky nebo ultrazvukem) nelze vyloučit všechny příčiny vzniku a zabránit tak tvorbě nového kamene.
Parodont je tvořen dásní, čelistní kostí a závěsným aparátem zubu, který drží zub v kostním lůžku. Vlivem utvořeného zubního kamene a pomnožených bakterií jsou všechny tyto části parodontu drážděny a nevratně poškozovány, čímž vzniká hluboký zánět, kterému říkáme parodontitida. Parodontitidu provází především výrazný zápach z ústní dutiny.
Parodontální onemocnění se projevuje začervenáním a otokem dásní, zvětšováním dásňového žlábku okolo zubů, obnažováním krčků zubů, viklavostí zubů a v konečné fázi jejich ztrátou či patologickým poškozením čelisti.
I když se jedná o onemocnění ústní dutiny, je parodontitida velmi nebezpečná, protože může ohrožovat i jiné tělesné orgány. Bakterie a toxiny, které jsou při tomto onemocnění přítomné v dásni, se totiž krevním oběhem roznášejí po celém těle a mohou se tak kdekoliv usadit. Bakterie nejčastěji postihují srdeční chlopně, ledviny a játra, čímž tyto orgány poškozují a urychlují jejich selhávání zejména ve vyšším věku zvířat.
Bez rizika přenosu infekce nejsou ani majitelé takto postižených zvířat, kdy se kapénky bakterií z ústní dutiny zvířete na člověka přenášejí nejčastěji při štěkání, olizování majitele nebo mazlení.
