Teddy je jemné a klidné zvířátko mazlivé povahy, a tak se hodí k dětem i ke starým lidem, aby jim pomáhal zahánět samotu. Samotný králíček díky své povaze k dítěti přilne a bude ho brát za svého kamaráda. A nezáleží na tom, zda to bude sameček či samička. Teddy je společenský a za péči a pozornost se odměňuje náklonností. Kvůli samotě někteří chovatelé doporučují pořídit si dva králíčky, kteří se spolu zabaví. Nejvhodnější jsou dvě sestry z jednoho vrhu nebo vykastrovaný sameček se samičkou. Tyto kombinace jsou zárukou, že se nebudou rodit mláďata, ale hlavně nebude nutné řešit spory a souboje.
V prvních dnech po přinesení králíka pečlivě sledujte, když ho necháte volně běhat. Pokud ho přistihnete při činu (čurá, dělá bobky), máte dvě možnosti:
vzít ho a odnést na toaletu;
dát mu na srozuměnou nesouhlasným tónem hlasu, že takto tedy ne, a bobky odnést do toalety a připadnou loužičku vysát papírovým kapesníkem. A až jej přistihnete na toaletě, mějte po ruce dobrotu, kterou ho odměníte, abyste ho pozitivně motivovali.
Postup č. 1je trochu problematický, protože králíci většinou nesnáší zvedání a přenášení (evokuje jim to pocit, kdy je v přírodě chytí dravec, oni letí vzduchem, nemohou utéct a je s nimi konec). Pokud tedy budete králíka na záchůdek přenášet, může se dost dobře stát, že se mu to nebude líbit, vaši ruku si spojí s nedobrovolným pobytem ve vzduchu a bude před vámi prchat, i když ho budete chtít jenom pohladit. Doporučujeme tedy používat spíše metodu č. 2.
Nečekejte zázraky během několika hodin nebo dnů. Některým králíkům trvá déle, než se na záchůdek naučí chodit. Základem je naučit králíka do toalety čurat. Bobky se časem přidají.
Králíkovi dejte do klece podestýlku okamžitě pouze do toalety a do zbytku klece kobereček. Pokud bude mít králík podestýlku jak v kleci, tak v místě vylučování, nebude mezi tím rozlišovat, a to ani za předpokladu, že bude podestýlka v kleci jiná, a na toaletu se nenaučí.
Mláďata v záchůdku často leží a odpočívají. Nebojte, s věkem je to přejde.
Někteří králíčci neradí chodí na rohový záchůdek. Tento problém lze vyřešit pořízením komfortnější obdélníkové toalety pro kočky. Umístěte králíkovi do pokoje alespoň jednu externí toaletu, kterou bude moct používat při pobytu mimo klec. V přírodě králíci nekonají potřebu do své nory a je možné, že váš králíček bude taky tak čistotný, že upřednostní vyprazdňování mimo klec. Někteří králíci chodí neradi na toaletu, pokud jsou jako podestýlka používány dřevité pelety. Je možné, že jim vadí rachot při doskoku do záchůdku nebo je tvrdé pelety tlačí do pacek. Toto se dá vyřešit pořízením dřevité hrudkující podestýlky, která je jemnější. Pokud se váš králík naučil chodit na toaletu, ale zničehonic máte pocit, že máte doma prasátko, které rozhazuje po bytě bobky, jak se mu zlíbí, a je mu mezi 4–12 měsíci, pak můžete být klidní. Váš králíček se právě nachází v pubertě a pomocí bobků si značkuje území. Horší je, pokud si území začne značkovat močí. Za toto chování ovšem nemá smysl králíka trestat například zavřením do klece. Králík jedná pudově a nemůže si pomoct. Pokud vás značkování obtěžuje (čemuž se v extrémních případech skutečně nelze divit), měla by pomoct kastrace.
Buďte na něj hodní, i incidenty se pokuste řešit mírně. Jde především o to, aby k vám získal důvěru a nebál se vás. Nesmíte to zkazit, a tak si zejména v prvních dvou měsících dejte záležet. Králíka chvalte za to, co udělá dobře. Když zjistíte, že se mu něco nelíbí (například ho to lechtá), nezlobte ho tím, vede to pak k nedůvěře. Když se k němu následně přiblížíte, bude mít obavy, že ho chcete zase lechtat.
Mluvte na něj tiše, nekřičte, nezvyšujte hlas (místo zvýšeného hlasu je v případě potřeby lepší použít varovný tón). Jemný hlas na něj působí blahodárně, zvyšuje jeho důvěru. Mluvte s ním často, netvařte se, že je vzduch. Při příchodu a po ránu ho pozdravte. Pokud do něj omylem kopnete, omluvte se mu. Když něco dělá dobře, pochvalte ho. Králíčka nezastrašujte, tím si jeho důvěru nezískáte, naopak, začne se vás spíš bát a ze strachu může začít útočit kousáním a škrábáním, což si mnozí majitelé omylem vysvětlují jako agresivitu. Přitom je to jenom projev strachu. Každý králík má svoji osobnost, každý je jiný. Výchovu je třeba vhodně přizpůsobit jeho povaze. Všechno však chce čas a pravidelné opakování. Nečekejte dokonalost, občas králík pravidla poruší.
Věnujte zvířátku svůj čas. Aby si králík co nejlépe zvykl na lidi a chod domácnosti, musí být nutně několik hodin denně puštěný. Absolutní minimum jsou 4 hodiny denně mimo ubikaci a někteří králíci potřebují ještě víc. Pokud tolik času nemáte, králíčka si nepořizujte. Zavřený v kleci by se trápil, a když už by se z klece náhodou na několik minut denně dostal, určitě by neměl náladu na mazlení, ale snažil by se vybít si energii demolicí vybavení bytu. Pamatujte si: spokojený králík = králík s dostatkem volnosti. Když se mu nebudete v prvních týdnech dostatečně věnovat, nebude na vás zvyklý a opět nemůžete čekat, že se od člověka, který ho drží jenom zavřeného v kleci, nechá s nadšením mazlit.
Králíčka hlaďte vždy jemně, nesahejte mu přitom do očí, netiskněte jej příliš silně, jinak mu hlazení bude nepříjemné. Nezvedejte ho do náruče za účelem hlazení (důvody viz dále), ale naopak ho hlaďte na zemi, aby měl pevnou půdu pod nohama. Když si donesete králíčka domů, je vhodné upravit ze začátku jeden pokoj tak, aby nemohl nic zničit (kabely, květiny, knihy), a důkladně ucpat všechny díry, aby neměl kam zalézt a kde se zaseknout. První den a noc mu dopřejte klid, aby si mohl zvyknout na novou situaci. Druhý den mu otevřete klec, aby mohl sám ven. Pokud jsou na něj dvířka klece moc vysoká, sundejte celý drátěný vršek klece. Pak si lehněte s knihou v pokoji na zem, čtěte si a mějte po ruce nachystanou nějakou dobrotu. Králíčci jsou zvědaví a časem jim to nedá, vylezou z klece a začnou zkoumat okolí. Až se přiblíží k vám, tiše na něj milým hlasem mluvte a zkuste mu opatrně nabídnout pamlsek tak, aby ruku viděl. Pamatujte: králíci nablízko špatně vidí a prudký pohyb je může vylekat. Pokud si pamlsek vezme, můžete ho zkusit opatrně prstem pohladit po čumáčku a mezi očima směrem k uším. Pokud prchne, nezoufejte a vytrvejte. Dobré je udělat si tematicky zaměřený víkend a snažit se věnovat co nejvíc času ochočování. Pokud vám králík ještě nevěří a není na vás zvyklý, nesnažte se ho hladit tak, že k němu prostě přijdete a skloníte se. V tu chvíli mu totiž evokujete dravce, který se ho snaží ze vzduchu ulovit a králík prchne. Pokud králíčka hladíte a ten při tom chroupe zoubky, pak se mu hlazení moc líbí.
Králík nemá rád zvedání a chování v náručí – napovídá mu to instinkt. V přírodě totiž stojí králíci v potravním řetězci velice nízko a často jim hrozí, že se stanou svačinou dravce. Jejich jedinou obranou je útěk, a pokud se ocitnou ve vzduchu a útěk je jim znemožněn, pravděpodobně jim zbývají poslední minuty života. Proto králíci nemají rádi chování a zvedání. Pokud namítnete, že má váš malý králíček chování rád, dočkejte času. Mláďata se sebou často nechají vyvádět psí kusy, ale jakmile poberou trochu rozumu, začnou kopáním, škrábáním a úprkem do bezpečí dávat jasně najevo, že zvedání tedy ne. Takže jestli se králíkovi zvedání nelíbí, nezvedejte ho. Mohl by si vaši ruku spojit s nepříjemnými pocity a začít před vámi utíkat, i když ho chcete jenom pohladit. V horších případech může začít na ruku i ze strachu útočit škrábáním a kousáním. Králíka je nutné zvedat vlastně jenom tehdy, chceme-li ho někam přepravit (na veterinu, na chatu) nebo mu ostříhat drápky, což je jednou za čas a králíkovi to dlouhodobé trauma nezpůsobí. Určitě není nutné ho kvůli tomu na zvedání snažit zvykat. Večer dostanete králíka do klece poměrně spolehlivě na jídlo. Dobré je naučit ho na určitý zvuk, který bude signalizovat, že se podává večeře (šustění sáčkem, štěrchání s plechovkou, cinkání nehtem o misku a podobně). Pak se králík do klece přiřítí tak rychle, že za ním zbude jenom žíznivá čára. Až králíčka opět položíte na zem nebo pustíte z přepravky, je vhodné mít po ruce něco dobrého, čím byste si ho mohli usmířit.
Klec by měla být umístěna na klidném místě. Nesmí být v průvanu, na přímém slunci, a pokud v zimě intenzivně vytápíte byt na tropické teploty, neměla by být ani u topení. Králíčkovi pořiďte na krmivo jeho vlastní misku, která bude mít své stálé místo, aby si zapamatoval, kde najde potravu. Králíčka z klece nevyndávejte! Nechte ho, aby si vyskočil ven sám a aby se tam mohl kdykoliv svobodně vrátit. Pokud je to možné, nezasahujte králíkovi do klece v době jeho přítomnosti. I potravu mu dávejte, když v kleci není. Mohl by to brát jako narušení svého teritoria a proti ruce vystartovat s úmyslem vyhnat vetřelce. U některých králíků proti tomuto chování pomáhá, když mu jemně přitisknete hlavičku k podlaze, což v králičí řeči značí podřízené postavení. U některých ale toto nezabírá.
Neberte králíkovi jídlo, které mu už jednou dáte, zlobí ho to. Králík údajně jí až 70x denně a je pro něj nebezpečné, aby měl dlouho prázdný žaludek. To neznamená, že se máte snažit svého miláčka vykrmit. Ale musí mít neustále k dispozici dostatek sena a vody.
Pokud má králík zuby správně rostlé, nepotřebuje je nijak speciálně obrušovat, protože si je opotřebuje při běžném příjmu potravy. Přesto je vhodné, aby měl k hlodání nějakou větvičku (seznam vhodných dřevin viz Jídelníček), protože se tím dobře zabaví. Pokud králíček ohlodávat větve nechce, vůbec to nevadí, jestliže mají zuby správný skus, nepřerostou mu, i když nic hlodat nebude. Pokud mu zuby přerůstají, nepomůže ani celý jabloňový sad a je potřeba chodit zuby v inhalační narkóze brousit. Pokud se broušení opakuje často, je lepším řešením mu zuby nechat na specializovaném pracovišti vytrhnout. Dobrý veterinář zuby NIKDY nestříhá! Králíkovi NEDÁVEJTE suchý chleba.
Králíkům rovněž nedávejte pamlsky obsahující mléko, drůbeží moučku, živočišné bílkoviny, med, piškoty a ani jakékoliv další lidské cukrovinky.
První očkování se standardně provádí ve věku 10 týdnů po negativním rozboru bobku na kokcidiózu. Králík musí být v době očkování naprosto zdravý (ani lidé se neočkují třeba jen s rýmou). Při prvním očkování ve věku 10 týdnů se po měsíci nepřeočkovává. Standardně se očkuje pouze proti myxomatóze a králičímu moru. Interval mezi očkováními závisí na druhu použité vakcíny. Pokud se použijí při očkování monovalentní vakcíny (to znamená, že králík dostane dvě injekce a v každé bude jiná očkovací látka), přeočkovává se po roce. Pokud se použije kombinovaná vakcína (dostane jednu injekci, například Pestorin Mormyx), přeočkovává se po půlroce. Pokud je v okolí nepříznivá nákazová situace, očkují se i mláďata mladší deseti týdnů (od 6. týdne), ale v 10. týdnu je pak potřeba přeočkovat. Je vhodné mít králíka proti těmto dvěma smrtelným chorobám naočkovaného celoročně. Nezáleží na tom, jestli přijde nebo nepřijde do kontaktu s ostatními králíky, protože tyto nemoci přenáší bodavý hmyz.
Králíčkovi do záchůdku pořiďte dřevitou podestýlku. Vybírat můžete mezi dřevitými peletami (obsah záchůdku se po použití vyhazuje) nebo dřevitou hrudkující podestýlkou (ze záchůdku se lopatkou vyberou bobky a hrudky moči, takže zůstane jenom čistá podestýlka). Ve zbytku klece by měl mít králíček kobereček. Pokud kobereček odmítá, můžete mu nechat jenom holý plast, někteří králíci ho vyloženě upřednostňují. Králíček se myje sám (podobně jako kočka), takže není třeba jej koupat.
V naší poradně s názvem KRÁLÍK DOMÁCÍ NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel KAREL SCHMAUS.
SAMICE KRÁLÍKA DRŽÍ V HUBĚ PODESTÝLKU SLÁMU A DOST DLOUHO, KRMENÍ V POŘÁDKU I ČERSTVOU VODU DOSTÁVÁ, CHOVÁ SE JINAK ŽIVĚ BEZE ZMĚN A BEZ PROBLÉMŮ S POHYBEM, NA GENITÁLIICH ANI NA OČÍCH BEZE ZMĚN , SRST V POŘÁDKU , NECHÁPU , DĚKUJI ZA ODPOVĚDˇ.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Hranaté (rovné) akvárium patří mezi stálice a nejvíce využívaná akvária vůbec. Kvalitní rovné akvárium lze vybavit zajímavými dekoracemi, rostlinkami, kamínky, podvodními vodopády. Každé akvárium by mělo ladit s vaším interiérem, mělo by být jeho součástí. Hranatá akvária jsou lepená silikonem do pravého úhlu.
Tato akvária jsou snadná na údržbu. Nevýhodou jsou geometrické hranaté tvary.
V naší poradně s názvem KRÁLÍK DOMÁCÍ A JEHO NEMOCI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel KAREL SCHMAUS.
BOBKY VYHAZUJI OBDEN MAXIMALNĚ 3 DEN.......
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milda.
Králík se chová podobně jako přežvýkavec, aby mohl strávit trávu / seno. Jelikož ale nemá 4 žaludky jako kráva, tak musí druhou etapu zvládnout z toho co vykajdí, tedy ze svých bobků. Tyto bobky jsou měkčí, obalené hlenem, a králík je vylučuje a pojídá přímo od řitního otvoru v nočních hodinách. Jsou to takzvané cékotrofy. Cékotrofy jsou výsledkem trávení králíka ve slepém střevě, tzv. céku, kde králík tráví vlákninu pomocí probiotických bakterií a tvoří se zde i vitamíny B a K. Výsledný měkký bobek – cékotrof – je zdrojem nejen těchto vitamínů, ale také minerálů a především bílkovin. Dejte tedy pozor, abyste nevyhazoval tyto měkké bobky. Tady je vidět rozdíl mezi bobkyhttps://images.app.goo.gl/j…
Strava zajícovců je těžce stravitelná díky velkému množství celulózy, a proto trávení napomáhá velké slepé střevo. Slepé střevo zadržuje vodu a obsahuje příznivé symbiotické mikroorganismy, které pomáhají celulózu trávit. Po bakteriální fermentaci zde vzniká řídký kašovitý výměšek. Tuto řídkou stolici požírá zvíře přímo z řitního otvoru a následně dochází k druhému trávení, jehož výsledkem jsou klasické králičí tvrdé bobky.
Zajícovci tak mohou využít i živiny, které by pro ně byly jinak nedostupné.
Je dobré si uvědomit, že zakrslý králík patří ke společenským zvířatům. Obvykle si na lidi snadno zvykne, když je s nimi od malička. Pak se z něj stává věrný společník, který svého páníčka následuje po celém bytě. Pokud ale nemáte čas se mu věnovat, pak pro vás králíček není vhodnou volbou. Může se začít bát lidí, s tím pak bývá spojená i jeho vysoká agresivita.
Výhodou králíčka také je, že obvykle patří k tichým zvířátkům, což znamená, že nevydává žádné výrazné zvuky, ale někdy může rušit svoji aktivitou, králíčci totiž obvykle ožívají večer a brzy ráno, což není každému člověku příjemné. Pokud pořizujete králíčka pro své dítě, pravděpodobně bude chtít, aby s ním králíček sdílel pokoj. To ale není úplně vhodné, protože večer je opravdu králíček nejaktivnější a rušil by spánek dítěte. V tu chvílí opravdu nezáleží na tom, jestli ho na noc necháte zavřeného v kleci (věřte mi, najde si něco, čím bude moc mlátit, šustit, vrzat), nebo volně pobíhat.
Zakrslí králíci patří také k čistotným zvířátkům, která jsou schopná naučit se chodit na svůj záchod jako kočky. Záchod je samozřejmě nutné pravidelně čistit. I tady si je třeba uvědomit, že není králík jako králík. Opět je jejich schopnost naučit se chodit na připravený záchod individuální. Problémem může být, pokud budete zpočátku v jeho výchově nedůslední, nebo se na ni úplně vykašlete, tak nemůžete čekat, že bude králíček čistotný. Nikdo se jen tak sám nenaučí používat záchod. Někdy se ale stává, že vychovatel je důsledný, snaží se, a i přesto to králíčka nedokáže naučit. I to se bohužel stává. Nečistotní králíčci, ať už z jakéhokoliv důvodu, obvykle čůrají a bobkují kdekoliv po celém bytě a kleci, případně rádi vyhrabávají připravený záchod. Na čistotnost králíčka má vliv i puberta (ta na něj přijde asi již 6 měsíců po narození), v tu chvíli se může z každého králíčka stát pořádný čuník. Stává se, že pubertální králíčci si značkují celý byt i jejich páníčka. V lepším případě to dělají bobky, v horším případě všude stříkají moč.
Jak dokazuje schopnost naučit se chodit na svůj záchod, patří zakrslí králíci k učenlivým zvířátkům. Kromě toho, že se tedy naučí této čistotnosti, mohou se také naučit přiběhnout na určitá zavolání. Tato schopnost je ale velmi individuální. Existují králíčci, kteří přiběhnou i na zavolání svého jména, pak jsou ale králíčci, kteří za vámi přijdou, jen když sami chtějí, případně když pro ně máte nějakou vhodnou motivaci (například oblíbený pamlsek, zeleninu). Dokonce někteří králíčci se i naučí, že něco nesmí, pokud při jejich „tréninku“ využíváte stále stejně znějící povely. Ale jak tu již zaznělo, jedná se o velmi individuální vlastnosti králíčků, zároveň je také nutná důslednost jejich majitele. Králíček se také s přehledem naučí rozeznávat zvuky. Dokáže se naučit poznat zvuk otevírající se skříně, v níž pro něj schováváte pamlsky, pak hned čeká, co dostane. Stejně tak ale dokáže poznat zvuky, které nemá rád, například prskání pánve, pak se hned běží schovat. I vychovaný králíček je ale svým způsobem průzkumník a ničitel. Některé věci se prostě nedají odnaučit a králíčci rádi objevují a zkouší poznat různé věci (jak jinak než pomocí zoubků). Králíčci velmi rádi takhle okusují pokojové rostliny, knihy, časopisy, kabely, gauče a různá oblečení. Vše, co se jim připlete do cesty, může skončit okousané, překousané nebo různě dírkované. V podstatě nemá úplně smysl se na králíčka zlobit, některé věci se prostě neodnaučí (samozřejmě to můžete zkoušet, někteří králíčci se třeba naučí, že knihy kousat nesmí, s jiným materiálem jim to ale již nejde). Pokud si tedy vyberete králíčka jako domácí zvířátko, je lepší všechno lehce zničitelné odstranit z jeho dosahu.
Králíčci jsou tedy schopní se nechat nějakým způsobem vycvičit, ale zároveň mají rádi své „tradice“, neradi přijímají jakékoliv změny. Někteří králíčci mají problém třeba se změnou uspořádání nábytku, nebo přijetím nového člena rodiny (ať už dalšího zvířátka, ale nebo i dítěte), dokonce problémem může být i přemístění jejich záchodku nebo změna steliva. Jakákoli změna může u králíčků vyvolat stres, který je pro zakrslé králíky opravdu nebezpečný.
Zakrslý králík sice patří k příliš nenáročným zvířátkům, ale i tak je třeba mu věnovat pozornost a čas. Pro žádného králíčka rozhodně není dobré, když tráví celý den v kleci a je pak vypuštěný ven jen třeba na hodinku. Takový králíček se pak obvykle stává velmi nespolečenským, a případně i agresivním. Nejlepší je, když máte prostor, kde můžete králíčka nechat celý den pobíhat, aniž byste se báli, že něco zničí (například chodba) a zároveň mu také věnujete dost pozornosti, aby si k vám mohl přijít pro pohlazení a pomazlení. Pokud ho totiž necháte jen pobíhat bez zájmu o něj, koledujete si o to, aby se vás bál a vyrostl z něj nezkrotný neposeda. Opravdu důležité je se mu věnovat, hrát s ním hry, mazlit se, i mluvení na něj králíček velmi ocení. Osamocený králíček je stejně jako člověk nakonec velmi nešťastný. Pokud nemáte na králíčka tolik času a bojíte se, že by mohl kvůli tomu „zdivočet“, tak se doporučuje mu pořídit kamaráda (ideálně opačného pohlaví, ale pozor, pokud nechcete mít hromadu mladých, je nutná kastrace). Nikdy by ale králíčci neměli sdílet jednu klec dohromady. Nedělalo by to dobrotu a mohli by spolu bojovat.
Než králíčka poprvé vypustíte doma z klece, je dobré odstranit vše, co by pro něj mohlo být pokušením. Dobré je tedy odstranit, nebo zamaskovat kabely (dají se třeba schovat do různých lišt), protože překusování kabelů se králíček odnaučí jen těžko. Možná to nějakou dobu neudělá, ale počítejte s tím, že když ho tím budete „pokoušet“, tak o ten kabel nakonec přijdete.
Králíčci se hrozně rádi mazlí a mají rádi měkké věci jako jsou deky, peřiny, postele nebo gauče. Problém je, že si je často značkují nejen bobky, ale i močí, což nikdo z nás jistě neocení. Pokud máte také látkový gauč, tak se občas stává, že králíčci látku trhají, někdy si tím vynucují pozornost. Tohle se králíček ale při důsledné výchově dokáže odnaučit. Problémem také bývají vysoké koberce, z nichž králíčci rádi vytrhávají nitě, nejhorší je, že někdy je i jedí, což jim může způsobit velké zdravotní komplikace. Králíčci si také velmi rozumí s naším oblečením, pokud někde v dosahu králíčka necháte válet jakékoliv oblečení, je dost pravděpodobné, že vám ho „vylepší“ nějakými dírkami. Čůrání do postele, nebo na gauč, může způsobovat snaha králíčka ukázat nám, že on je v domě pánem, případně ale tak může dávat najevo, že se mu něco nelíbí.
Stejně jak odstranit kabely je vhodné odstranit z králíčkova dosahu i všechny pokojové rostliny, velká část z nich totiž bývá jedovatá a králíček má tendenci okusovat vše, co potká, takže by mu to mohlo vážně ublížit. Pokud by se králíček zrovna do takové rostliny nepustil, je dost pravděpodobné, že bude hrabat v květináči, opět je to jeho přirozenost, se kterou nic nenaděláte. Kromě pokojových rostlin mohou být pro králíčka nebezpečná také další zvířata, která máte v bytě, nebo se kterými se může setkat venku při venčení. Ne každý pes a kočka si totiž s králíčkem rozumí a řada psů má silný lovecký instinkt, obzvlášť když před nimi králíček začne prchat. Kromě zvířat a rostlin jsou pro králíčka nebezpeční také lidé. Řada dětí (obzvlášť ty malé, kterým nevysvětlíte, že králíček není hračka) má ve zvyku králíčka tahat a sahat na něj, když on o to nemá zájem. Králíček pak bývá agresivní, zároveň je to také malé zvířátko, které děti mohou nevhodně zmáčknout, nebo uchopit a tragicky mu ublížit. Ale i dospělý se často dopouštějí chyby ve vztahu ke králíčkům. Někteří majitelé chtějí svým králíčkům dopřát čerstvý vzduch a vystaví je někde na přímém slunci, aniž by si uvědomili, že se králíček nemá kde před sluníčkem schovat (to se často stává, pokud králíčkovi vytvoříte ohrádku třeba na zahrádce), zároveň také musí mít možnost příjmu tekutin. I králíčkovi může hrozit úpal, který ale pro něj může být smrtelný. Snad každému majiteli králíčka se někdy stalo, že na králíčka omylem šlápl. Králíčci mají totiž tendenci se motat pod nohama, obzvlášť když jim majitel nese nějakou mňamku. Pokud to není nic vážného, stačí se králíčkovi vlídným hlasem omluvit (cítí tón hlasu a pochopí, že to nebyl žádný útok ani trest).
Výmarský ohař je vcelku přátelský a velmi energický pes. Velice vhodný je pro lovecké využití, a to díky své ostražitosti, hbitosti a systematickému vytrvalému hledání. Přesto nepatří mezi psy s přehnaným temperamentem, pokud se mu dostane důsledného výcviku poslušnosti, loveckého výcviku, nebývají s ním výrazné problémy. Výmarský krátkosrstý ohař se vyznačuje značnou inteligencí a chápavostí, někdy se však chová dominantně. Děti snáší dobře, ale měli bychom ho na ně zvykat už od štěněcího věku. Stejná zásada platí i pro ostatní psy a menší domácí zvířata, k cizím lidem se chová vyloženě nepřátelsky. I bez výcviku intuitivně brání svého pána a jeho rodinu, a to velmi odvážně. Výmarský krátkosrstý ohař je vhodný jako domácí společník.
Výmarský krátkosrstý ohař je středně velký až velký pes silné tělesné stavby, osvaleného těla. Morda je dlouhá a z pohledu z boku působí až hranatě. Celkový vzhled je elegantní a aristokratický. Štěně má oči blankytně modré, postupně dostávají jantarovou, tmavou až světlou barvu. U tohoto plemene pozorujeme pohlavní dimorfismus. Uši jsou poměrně široké, vysoko nasazené a na spodní straně mírně zaoblené. Zbarvení srsti je stříbřitě šedé, šedobéžové nebo myší šeď, uznávané jsou i přechody mezi těmito barvami. Hlava a uši bývají světlejší, na hřbetě se někdy táhne takzvaný úhoří pruh. Bílé znaky jsou přípustné na hrudi a prstech. U krátkosrsté varianty je srst krátká, jemná a hustší než u ostatních plemen krátkosrstých ohařů. Výška psů je 59–70 cm, u fen 57–65 cm. Váha se pohybuje kolem 25–30 kg.
Srst výmarského ohaře nevyžaduje přílišnou péči. Zvýšenou pozornost věnujte možnostem pohybu. Pokud nemíníte se psem vyrážet na lov, poskytněte mu velmi časté procházky plné aktivit. Díky výbornému čichu a loveckým vlastnostem je výmarský ohař k lovu doslova předurčen. Talent projevuje také na přinášení nebo plavání. Pokud se necítíte na opravdu důsledný výcvik, raději psa vezměte na cvičiště. Výmarský krátkosrstý ohař je vhodný i jako služební pes, v USA se využívá jako pes policejní. Krátká srst vyžaduje jen minimální péči.
Francouzský buldoček, jak již název napovídá, pochází z Francie a byl vyšlechtěn v 19. století. Existují dvě teorie jeho vzniku. První říká, že francouzský buldoček má mezi svými předky psy z arén, kteří zápasili s býky. Druhá praví, že si v 60. letech 19. století dovezli francouzští chovatelé malé buldoky z Velké Británie a ty později křížili s francouzskými plemeny a také s teriéry. Původním posláním tohoto psa byl lov krys, ale velmi brzy se z něj stal společník rodin a dnes tomu není jinak.
Francouzský buldoček je extrovertní, veselý a inteligentní pes. Dokáže být i tvrdohlavý a umí si jít za svým, když si něco umíní. Přestože je to odvážný a tělesně tvrdý pes, duši má velmi citlivou a tvrdá slova a přístup ho dokážou hluboce zasáhnout. Velmi rád pobývá ve společnosti své rodiny, nerad zůstává sám doma. Vyžaduje jistou dávku pozornosti a může i značně žárlit, pokud se jeho pán nevěnuje právě jemu. Francouzský buldoček štěká velmi málo, proto jeho štěkot neberte na lehkou váhu, může totiž znamenat nějaké nebezpečí. Většina jedinců má kladný vztah jak k malým dětem, tak dokáže být veselým společníkem pro děti starší. Někteří psi se mohou chovat dominantně vůči jiným psům, ale rozhodně to není pravidlem. S ostatními zvířaty nemají žádný problém, pokud jsou na ně zvyklá. Francouzský buldoček má potlačený lovecký instinkt a nemá sklony vydávat se někam na vlastní pěst.
Francouzský buldoček je úžasné, milé, přítulné a osobité plemeno, které je velmi vhodné k dětem a potřebuje přímý kontakt s člověkem a jeho lásku. Je to takový „kašpárek“, který je přístupný k jakékoliv hře, která ho baví. I přes některé své dané handicapy, jako je krátký čumák, který je spojen s horším dýcháním zejména v horkém, ale i v mrazivém počasí, se buldočci krátkodobě mohou zúčastňovat některých psích sportů. Jsou schopni chodit delší procházky, ale je potřeba mít s sebou dostatek vody. Horké nebo hodně mrazivé počasí je pro ně nevhodné – postačí jen velmi krátké ranní a večerní procházky.
Povahu mají milou, hravou, ale přitom někdy hodně tvrdohlavou. Když si něco vezmou do hlavy, že to dělat nebudou, nikdo s nimi nehne. Snadno si dokážou získat lásku člověka svým chováním a klaunovstvím. Francouzský buldoček je společenský pes, který oplývá bystrostí, energičností, mazlivostí a hravostí. Pro tohoto psa veselé povahy je těsný kontakt s pánem a jeho rodinou nadmíru důležitý, citlivý francouzský buldoček vyžaduje dostatek pozornosti. Velmi miluje děti. Dobře obstojí také v roli ostražitého hlídače, ačkoliv není zbytečně uštěkaný.
Francouzský buldoček dorůstá do výšky okolo 30 cm v kohoutku a dosahuje váhy 14 kg. Výška psa v kohoutku je 27–35 cm, feny 24–32 cm. Váha psa je 9–14 kg, feny 8–13 kg. Průměrná délka života činí 10–13let. Buldoček má širokou hlavu čtvercového formátu. Široká lebka je téměř plochá, stop má silně vyjádřený. Krátký široký čenich je ohnutý vzhůru, silné pysky visí přes hranaté široké čelisti. Plemeno má předkus. Nosní houba je vždy černá. Středně velké netopýří uši jsou umístěny vysoko na hlavě a dost daleko od sebe. Oči jsou kulaté, nízko položené a poměrně daleko od sebe, barvu mají tmavou. Tělo francouzského buldočka je podsaditého vzhledu. Je to typický malý molossoidní pes. Přes svou malou velikost je silný, ve všech proporcích krátký, podsaditý, kompaktní, krátkosrstý, s krátkým čenichem, vztyčenýma ušima a přirozeně krátkým ocasem. Musí působit dojmem živého, bystrého, velmi svalnatého zvířete kompaktní stavby těla a pevné kostry. Žádný znak nemá být ve srovnání s ostatními tak přehnaný, aby rušil celkovou harmonii psa ve vzhledu a pohybu. Krk je krátký a mírně klenutý. Linie svalnatého hřbetu stoupá směrem od kohoutku k širokým bedrům. Od beder k nasazení ocasu naopak klesá. Krátký sukovitý ocas je nošen nízko. Hruď je široká, hluboká a soudkovitého tvaru. Přední končetiny jsou daleko od sebe a jsou kratší než zadní. Srst francouzského buldočka je měkká, krátká, lesklá a těsně přiléhá k tělu. Základní zbarvení je plavé (od barvy bílé kávy po červenou), další barvou je barva žíhaná, což jsou tmavé chlupy v barvě plavé. Dále následuje strakoš, kde je základní barva bílá s žíhanými nebo plavými plotnami. Také mohou být jedinci čistě bílí.
Vady, které může toto plemeno mít, jsou silně tečkovaná bílá srst u žíhaných strakošů, silně žlutě tečkovaná bílá srst u plavých s bílou, u plavého zbarvení výrazný černý „úhoří“ pruh podél páteře, bílé ponožky u žíhaného a plavého zbarvení, světlé drápy.
Těžké výstavní vady jsou: přehnaný typ, přehnané plemenné znaky; čenich příliš dlouhý nebo příliš krátký; jazyk viditelný při zavřené tlamě; světlé, dravčí oči; vodorovná horní linie od kohoutku po bedra; přílišná ztráta pigmentu pysků, nosní houby a očních víček, jejichž okraje by nikdy neměly být zcela nepigmentované; klešťový skus.
Vady vylučující z výstavy jsou: agresivita nebo bázlivost (každý jedinec jasně vykazující fyzické nebo povahové abnormality musí být diskvalifikován); nedostatek charakteristických znaků, který má za následek, že pes celkově nevypadá jako ostatní jedinci téhož plemene; zcela uzavřené nosní dírky; zkřivení nebo boční vychýlení čelisti, což má za následek trvale viditelný jazyk; dolní řezáky postavené za horními řezáky; při zavřené tlamě trvale viditelné špičáky; různobarevné oči; nosní houba jiné barvy než černé; uši nejsou neseny vzpřímeně; bezocasost nebo ocas zanořený do zádi; paspárky na pánevních končetinách; obrácená hlezna; dlouhá, hrubá, nebo příliš měkká „vlněná“ srst; zbarvení srsti, které není v souladu s tím, co předepisuje standard, zvláště černé, černé se žlutými znaky a všechny zředěné (dilutované) odstíny černé, s nebo bez bílých skvrn; velikost a váha mimo rozmezí dané standardem; dýchací obtíže; hluchota.
Vombati jsou vačnatci, ostatně jako většina původních australských savců. V dospělosti dorůstají až do délky 70 cm, hmotnosti až 40 kg, jsou zavalití a připomínají chlupaté a roztomilé medvědy. Způsobem obživy jsou však nejblíže hlodavcům. Jejich potravu tvoří tráva, kořínky, výhonky a hlízy.
Vombat obecný je vynikající „zákopník“ – vyhrabává si prostorné chodby dlouhé až 200 metrů. Vombat obecný si hloubí noru sám pro sebe, chluponosí a severní vombati žijí po skupinách do deseti jedinců (samců i samic) v jedné noře.
Venku se objevuje v noci, aby se pásl na svazích podél potoků a v údolích, v zimě se sluní za soumraku nebo za svítání. Mohutné tělo, široká hlava, zavalité končetiny a zploštělé drápy mu usnadňují hrabání. Je jedním ze tří druhů čeledi vombatovitých.
Vombat obecný má délku těla kolem 70 centimetrů, hmotnost se pak pohybuje v rozmezí 25–40 kilogramů. Ve volné přírodě obývá vombat obecný východní Austrálii a Tasmánii; kde se tento druh objevuje v lesích, pobřežních houštinách a na horských vřesovištích. Vombat obecný přes den většinou odpočívá a za potravou se vydává převážně v noci. Jeho potrava je převážně vegetariánská a tvoří ji tráva, ostřice, kořínky a hlízy. Před přímým sluncem se chrání, ale pokud není sluneční žár silný, rád se vyhřívá na slunci.
Samice před porodem důkladně vystele jednu komoru své nory suchou trávou a listím. Na svět přivádí jediné mládě, které ve vaku zůstává po dobu 6–7 měsíců. Během následujících tří měsíců se občas do vaku stále vrací kvůli potravě a úkrytu. Matku opouští ve věku dvanácti až patnácti měsíců, tudíž ve věku jednoho roku, a v přírodě se dožívá zhruba 18 let.
Tito vačnatci mají vzhledem k nízkoenergetické stravě, kterou se živí, velmi pomalý metabolismus. Trávení potravy jim trvá až jeden týden. S vodou se vombat také naučil skvěle hospodařit – většinu jí získá z potravy a močí jen velice málo. Velice zajímavé jsou také vombatí exkrementy: jsou velmi suché (obsahují maximálně 40 % vody) a jsou hranaté – původ jejich tvaru dosud nebyl přesně objasněn. Vombatí výkaly pravděpodobně slouží i k vzájemné komunikaci. Vombati je umísťují na vyvýšená místa, aby je případný další vombat mohl prozkoumat a zjistit, kdy tam jejich původce byl, co jedl a zda by neměl chuť se pářit.
Nory vombatům slouží v první řadě jako úkryt v době teplotních výkyvů. Ať už je venku kolem nuly, nebo vysoko přes 30 °C, v noře je útulných 16–26 °C. Doupata jsou však také jejich úkrytem před predátory, kterými jsou zejména psi dingo a také původní ďáblové medvědovití. Ulovit takového vombata ale není nijak jednoduché: Přestože se obvykle pohybuje velice pomalu, je schopen díky silným končetinám vyvinout rychlost až 40 km/h.
Pokud jej útočník následuje do nory, nastaví mu svou mohutnou zadní část vybavenou velice silnou kůží, kterou není vůbec snadné prokousnout. Ani vombatí ocas nenabízí mnoho možností k zachycení predátorem – je velice krátký. Dravci také hrozí poranění od samotného vačnatce – vombat ho natlačí na stěnu nebo strop nory a predátora tak díky své síle často i rozdrtí.
