Agility (v anglickém překladu znamená hbitost) ve výcviku psů znamená sport se psy (něco jako parkur). Vzniklo okolo roku 1978 v Anglii a jedná se o sport, ve kterém jde o nejrychlejší překonání dráhy v určitý čas.
Začít trénovat se má s velkým psem nejdříve v roce a se psem menším ne dříve než v deseti měsících. Je to z toho důvodu, že pejsci nemají ještě zcela vyvinutý pohybový aparát a také se ještě nedokážou dostatečně soustředit. To všechno se musí teprve naučit. Když začnete pracovat na překážkách už se „skoro dospělým“ psem, který spoustu věcí zná, bude vaše práce pokračovat rychleji kupředu a oba z toho budete mít radost. A v neposlední řadě vám pejsek pak vydrží běhat do vyššího věku. Je spousta věcí, které by se měl pes do té doby naučit, aby pak byla práce na parkuru jednodušší.
Se štěňátkem můžete začít pracovat hned po pár dnech, kdy si ho přinesete domů. Malá štěňátka jsou velmi tvárná, a pokud budete postupovat správně, ani nemusí postřehnout, že se něco učí. Důležitá je pozitivní motivace a vaše důslednost. Jako vhodná motivace může být použito krmení – u žravých pejsků, nebo tahacích hraček – u těch „hravějších“. Míček není v tento moment moc vhodný, protože neutvrzuje kontakt mezi pejskem a psovodem a pejsek si s ním může hrát sám, nepotřebuje vás k tomu. Důležité je, abyste se svým štěňátkem navázali úzký kontakt. To znamená, že ho zpočátku musíte naučit, že na hraní jste tam vy. Klidně mu nechejte na kousání nějakou kostičku, aby se nenudilo, když nejste doma, ale hračky vytáhněte, až když budete doma. Skvělá věc jsou uzlíky. Štěňátkům se dobře drží, skvěle se o ně přetahuje a hlavně docela dost vydrží. Hru vždy začínejte i končete vy. Hru ukončete dřív, než to pejska přestane bavit, aby se příště víc těšil. Ze začátku si se štěňátkem hrajte v krátkých časových úsecích. Mimo tahání nezapomínejte taky na mazlení a škrábání. Venku se vám štěně bude držet poblíž nohou, tak toho využijte a kousek popoběhněte, a když vás následuje, hodně ho chvalte. Můžete ho opět i lákat na uzlík, který potom „uloví“, nebo na dobrůtku, kterou pak dostane. Až si na vás štěňátko zvykne a bude kolem vás pobíhat, sotva se na něj podíváte a vezmete hračku, můžete přistoupit k dalšímu stupni učení.
Nyní pár rad k učení s hračkou. Když už štěně ví, že uzlík nebo jiná věc je prima na tahání, a sotva ji uvidí, už se po ní sápe, je načase pokročit. Sedněte si na zem a zkuste pohodit uzlík kousek od sebe. Pozorujte, co pejsek dělá. Nijak nezasahujte, maximálně zkuste natáhnout ruku, když je u hračky. Pokud hračku uchopí, je načase, abyste si s ním začali hrát a přetahovat se. Časem vám bude pejsek hračku sám nosit a strkat vám ji do ruky, abyste se s ním přetahovali. Při přetahování o hračku můžete začít štěňátko učit otočky. Když bude zakousnuté v hračce, tak ho s citem otáčejte tak, že bude všemi čtyřmi na zemi a vy ho otočíte od sebe, k sobě a podobně. Nedělejte to nijak rychle ani na pejska nijak netlačte. Většinou to jde samo. Štěně je lehké a dobře se s ním manipuluje, a pokud vám věří, ani se manipulaci nebrání. Tohle cvičení vám vydrží na hodně dlouho. Postupem času můžete přidat zvolený povel, pak upoutat pozornost štěněte a rukou s hračkou otáčet nad štěnětem – ono bude sledovat hračku a otočí se samo. V úplném závěru tohoto cvičení vám bude stačit jen pohyb rukou anebo povel. Podobným způsobem se dá cvičit i s pamlskem u žravých pejsků. Jen nemůžete čekat, že vám pejsek někdy odhozený pamlsek přinese.
Nejdůležitějším cvikem je odložení na startu. Ten budete potřebovat po zbytek aktivního života. Pes se musí na startu soustředit na vás a musí čekat na váš povel. Jde o dost klíčový moment. Pokud psa nenaučíte dobře odložení a bude vám startovat, kdy bude chtít, nebudete mít na parkuru nikdy jistotu, kam doběhnete. Většinou se budete snažit celou cestu marně dohnat psa, který ani nemusí postřehnout, že za ním běžíte. A pokud trénujete někde na cvičáku s více psy a stále toho svého vracíte na start, či ho naháníte po hřišti, zdržujete výcvik a zbytečně všechny uvádíte do nepříjemné situace. Trénink tak ztrácí potřebnou kvalitu. Pokud máte svého psa neovladatelného, je to nekorektní vůči kolegům na tréninku.
Začněte nejprve v klidu doma a pak své snažení přesuňte i ven. Je to jednoduché. V první řadě si zvolte povel, jaký budete na toto odložení používat. Povel „zůstaň“ rozhodně není na místě. Pejsek nemá zůstat, dokud si pro něj nepřijdete, ale jen do té doby, než mu dáte další povel. Mohlo by vám to ztížit situaci, kdybyste chtěli s pejskem absolvovat i jiný výcvik než jen agility. Vhodný je povel „čekej“. Jednak u psa vzbudí pozornost, jednak se nebude plést s dlouhodobým odložením. Nejdřív to ale musíte pejskovi vysvětlit. Zvolte si polohu, z jaké budete chtít, aby pejsek startoval. Může to být ze sedu, lehu nebo ze stoje. Do požadované polohy pejska uveďte pomocí hračky nebo pamlsku. Vyslovte čekací povel a pak pejska moc pochvalte. To znamená, že mu dáte pamlsek anebo si s ním hrajete. Ze začátku vám bude stačit, když pejsek vydrží na místě chviličku, pak postupně prodlužujete čas, kdy má čekat, a posléze i svou vzdálenost. Když už můžete být třeba jen krok před pejskem, tak mu dejte povel, aby vás následoval, a současně se rozběhněte od něj pryč. Kdy vás dožene, následuje hra nebo pamlsek.
Pes se musí naučit vás při běhu vnímat. Není žádoucí, aby si vymýšlel své vlastní tratě anebo jen bezhlavě běžel dopředu. Je rozhodně jednodušší to psa naučit dobře hned v počátku, než potom složitě předělávat už zažité zlozvyky. Na parkuru byste měli oba tvořit tým, kde do běhání dáte oba své srdce, ale vy budete hlavou toho týmu a pes oním rychlým tělem. Pes by vás měl po celou dobu na parkuru sledovat, očekávat váš povel a věřit, že ho pošlete správně. Na vás bude ležet odpovědnost, že povel přijde včas, že se mu nebudete motat do dráhy a vždy budete tam, kde je vás zapotřebí, a že budete psovi při běhu oporou.
Další kroky: Už máte pejska, který je na vás správně fixovaný a dobře motivovaný. Vezmete si do ruky hračku nebo pamlsek a budete s pejskem pobíhat. Lákat ho na hračku nebo pamlsek. Můžete začít ze „startovacího“ odložení anebo vám může pejska někdo přidržet. Dáte pejskovi povel, aby vás následoval. Hračku nebo pamlsek máte v té ruce, kolem které chcete, aby pejsek běžel. Začínejte na krátkou vzdálenost a měňte strany, po kterých vás pejsek bude míjet. Jakmile pejsek přiběhne, lákáte ho na hračku a otočíte se kolem své osy, pejsek je na vnější straně. Výborné je i pouhé chození, kdy se mění strany, zatáčí od sebe k sobě, couvá. Taky práce na vodítku je skvělá. Těmito hrami naučíte svého psa číst vaše pohyby a vy se naučíte více rozumět jeho stylu pohybu. Můžete zkoušet i točky na čelo, za zády a podobně. Na to překážky nepotřebujete. Je dobré tyto cviky střídat s cviky vysílání, kdy pejska pouštíte před sebe (hodíte mu hračku nebo pamlsek). Ze začátku pokračujete s pejskem po straně, a až s tím nemá problém, můžete mu přebíhat za zády. Dalším vhodným cvikem jsou takzvané obíhačky. K tomu vám dobře poslouží strom, sloup nebo i krabice. Když už pejsek umí běhat na povel „vpřed“, není nic jednoduššího, jak ho naučit obíhat nějakou věc. Teď se pejsek učí soustředit nejen na vás, ale i na překonání nějaké překážky. Na tom si pak můžete taky nacvičit různé druhy otoček, vysílání z jedné ruky, z druhé ruky. Fantazii se meze nekladou. Úžasně se spolu vyřádíte a hlavně jeden druhého lépe poznáte. Nezapomínejte se do běhání zapojit aktivně. Pokud tohle zvládáte, zkuste „tunely“ a máte další cvičení, při němž si užijete hodně legrace.
Jestliže už vše výše popsané zvládnete, máte za sebou jistě téměř celý rok života se svým čtyřnohým parťákem a jste připraveni vyrazit na váš první trénink agility. Nejspíš začnete pejska učit skákat přes překážku. U psů kategorie „large“ začínáme rovnou s plnou výškou překážek, aby se pes naučil správný styl skoku. Na rozdíl od kategorií „small“ a „medium“ musí většina velkých psů přeskakovat svou výšku. Je proto nutné, aby se to naučili. Proto také s velkými psy začínáme cvičit skokovky až po roce života. Ze začátku to nepřeháníme. Začneme jednou skočkou a necháme psa překonat ji dvakrát, třikrát a pak jdeme trénovat na tunely. Druhou skočku přidáme, až pes zvládá skákat jednu skokovku z jakékoli vzdálenosti a úhlu. Jakmile to zvládne, pak už jde všechno rychle. Na pejska netlačte a netrestejte ho za vlastní chyby. Pamatujte si, že on to dělá jen tak dobře, jak dobře jste ho to naučili.
Ve svém příspěvku AMAZOŇAN MODROČELÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zuzana.
Dobrý den, prosím o radu, máme necelé 2 roky starého papouška Amazoňana modročelého, celou dobu všechno v pořádku a v poslední době se začal škubat, ale škube si velká ocasní pera, která má krásně zbarvená. Vitamíny mu dáváme i dostatek ovoce a zeleniny, koupila jsem i sprej proti škubání, který mi byl doporučen, ale stejně nepomáhá. Je co nejvíc mimo klec, aby si mohl prolézat atd. Můžete mi prosím poradit čím by to ještě mohlo být.
Moc děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Marcela.
Zuzano, vytrhávání peří je vždy psychického rázu si troufnu říct. Konkrétněji nedostatkem zájmu. Přemýšlejte co je jinak. Jak intenzivně jste se mu věnovala předtím - kolik hodin, hrála jste si s ním, naučila ho hrát si, jak často mu měníte v kleci hračky, nabízela mu stále nové podměty, mazlila ho, byla doma v jeho přítomnosti...A teď ? Je intenzita stále stejná ?
Jelikož jste se moc nerozepsala, pátrání je na vás, ale jedno je jasné, potřebuje víc vaší přítomnosti, víc her s vámi, víc podmětů. Zaměstnejte ho, aby se nenudil.
Přeji vám i papouškovi spokojený život.
Marcela
Štěňátku dávejte hračky určené pro psy a koupené ve specializovaných prodejnách pro psy. Nedávejte psovi hračky, ze kterých může něco odkousnout (například knoflíky) a sežrat.
Psa na zkoušce vede psovod, který zná, respektuje a dodržuje zkušební řád a který je schopný zvládnout psa i v mimořádných situacích. Povinnosti psovoda v pozici soutěžícího začínají ve chvíli, kdy psovod vstoupí do soutěžního prostoru, a končí po vyhodnocení akce. Psovod zodpovídá v průběhu celé soutěže za svého psa a všechny škody na majetku či zdraví osob psem způsobené. Od psovodů se očekává, že se budou chovat slušně a sportovně.
Psovod je povinen dodržovat všechna ustanovení a pokyny rozhodčích a stewardů. Rozhodčí může psovoda ze soutěže vyloučit (diskvalifikovat), pokud nedodržuje řád a pravidla anebo se chová nevhodným způsobem. Rozhodnutí rozhodčího je konečné a soutěžící ho nemůže zpochybnit. Během cviku se psovod nesmí psa dotýkat, hladit ho ani jej jinak povzbuzovat. Pochvala je dovolena až po skončení cviku, to znamená, když steward řekne „cvik ukončen“ nebo „konec cvičení“.
Mezi cvičeními musí mít psovod psa pod kontrolou. Po dobu cvičení a mezi cviky, když je psovod se psem v soutěžním prostoru, není dovolené používat ani mít při sobě pamlsky, míčky, hračky nebo jiné motivační předměty. Mimo soutěžní prostor je používání pamlsků, hraček a dalších motivačních předmětů dovolené. Tým by si ale neměl hrát v bezprostřední blízkosti soutěžního prostoru a nesmí hrou rušit ostatní soutěžící. Není dovolené, aby tým vstupoval do soutěžního prostoru před začátkem soutěže bez svolení rozhodčího nebo jím pověřené osoby. Pořadatel musí týmům umožnit krátký trénink v soutěžním prostoru. V tomto případě musí mít všechny týmy na trénink stejné podmínky a musí o tom být všichni předem uvědomeni. Každý tým musí mít možnost být v soutěžním prostoru sám, trénink jednotlivých týmů by neměl přesáhnout dobu 5 minut. Soutěžní prostor by už měl být připravený a rozvržený stejně jako při závodu (především umístění čtverce a překážky). Trénink může proběhnout i den před soutěží. Při tréninku v soutěžním prostoru nejsou dovolené pamlsky; ostatní motivační pomůcky a hračky povoleny jsou.
Psovod by měl mít psa během cviků i mezi nimi po svém levém boku. Pokud pro to existuje fyzický důvod nebo postižení, může mít psovod psa během cviků nebo mezi nimi po své pravé straně. Soutěžící nebo případný „teamleader“ této dvojice musí nicméně toto opatření ještě před začátkem soutěže probrat s daným rozhodčím. Všichni rozhodčí, kterých se to týká, musí být informováni, a pokud se jedná o více rozhodčích hodnotících tento tým, musí se předem dohodnout na případném dopadu, jaký to bude mít na hodnocení. Jakékoliv výjimečné opatření musí být oprávněné a nesmí působit rušivě na ostatní psy a soutěžící. Pokud je například psovod na kolečkovém křesle, měl by být během skupinových cviků na konci řady tak, aby nemíjel jiného psa. Po skupinových cvicích má psovod, který je první v pořadí, na vykonávání jednotlivých cviků možnost požádat o krátkou, cca 5minutovou přestávku. Je zakázáno trestat psa.
Jsou povoleny pouze obyčejné obojky (se zapínáním nebo přetahovací přes hlavu). Ostnaté nebo elektrické obojky a další omezující vybavení nebo prostředky jako náhubky jsou zakázány. Toto omezení platí od počátku soutěže až po její závěr. Deky, obleky, postroje, pláštěnky, boty, ponožky, bandáže, náplasti a podobně na sobě pes během vykonávání cviků mít nesmí.
Zdravé šťastné štěně je živé, hravé, s hlavou plnou báječných nápadů jak co ve svém okolí udělat, předělat a podobně. Vysvětlujte a odměňujte, mazlete se a hrajte si s ním, věnujte mu veškerý svůj čas a bláznivé štěně rychle pochopí, co se smí a co nikoli.
Cane corso je snadno vychovatelný a vycvičitelný pes. Kdo pochopí povahu tohoto plemene, dokáže reakce svého psa předvídat, pes ho nemůže svým jednáním překvapit a už vůbec ne zaskočit.
V přátelském prostředí bude pes přátelský, nikoli však vtíravý, v cizím neutrálním prostředí bude klidný a zároveň pozorný, v cizím nepřátelském prostředí bude pozorný, ale zároveň klidný. V případě ohrožení pána pak bleskurychle přejde z klidového režimu do režimu bojového, tedy zaútočí.
Majitelé psů-obranářů nesmějí dopustit, aby se dostali do situace, kdy bude pes nucen zasáhnout.
Také dobráka od kosti lze zkazit, zlomit jeho psychiku. Proto nesmíme ke štěněti cane corso přistupovat jako k potenciálnímu zabijákovi, jímž žádný pes coby vysoce domestikované zvíře už stovky let není. Dokonce u mnoha jedinců služebních plemen se musí vynaložit jisté úsilí, aby zaútočili na figuranta ohrožujícího je či psovoda.
Cane corso zaútočí na cizího člověka jen v případě, kdy ohrožuje je (pud sebezáchovy) nebo jejich člověka (instinkt obrany), výcviku na obranu netřeba. S láskou vychovaný pes nikdy nenapadne svého pána a jeho děti. Dá se tvrdit, že více než 80 procent jedinců molossoidních plemen nekousne pána naplno ani v případě, kdy se jím cítí být ohroženi na životě. Na mysli máme pouze psychicky zdravé jedince.
Při přebírání štěněte se chovatele zeptáme, čím krmil, abychom z hodiny na hodinu štěně nepřevedli na diametrálně odlišný druh potravy. Krmil-li granulemi, ty samé granule štěněti koupíme. Jakmile psovi něco libě voní, vylučuje velké množství slin, které potravu nejenom změkčí, ale i částečně chemicky zpracují. S chutí pozřenou potravu proto pes lépe tráví. Pes po potravě, kterou pozře jen proto, že má obrovský hlad, neprosperuje. Nevyváženou potravou lze i ze zdravého štěněte z kvalitního chovu udělat psychicky labilního a přihlouplého tvora. Zejména v prvním roce věku psa je vyvážená potrava v patřičném množství důležitá: nervové buňky se u podvyživeného psa plně nevyvinou a špatně fungují. Když štěně krmíte, musíte je naučit, aby si nechalo odebrat potravu a strpělo dotyk během krmení. Není nic horšího než obrovský lakotný pes, který si hlídá potravu, kosti a hračky.
Naučte štěně včas povelu „Dej!“ nebo „Pusť!“. Dá-li vám svou oblíbenou hračku, pochvalte je a dejte mu pamlsek. Pak si s ním pohrajte. Vrčí-li, ihned je potrestejte plácnutím nebo zatřepáním a hračku mu odeberte. Pohrejte si s ní a pak ji nechte lhostejně ležet. Až si s ní pes začne hrát, řekněte „Dej!“. Jakmile vám hračku dá, pochvalte ho a dejte mu pamlsek. Odměna a trest jsou při výchově psa klíčové pomůcky, ale musí být vždy spravedlivé, přiměřené a vykonané hned.
Jakmile přineseme štěně domů, dáme mu jednoduchý pohodlný obojek, aby si zvyklo. Pejska vodíme na vodítku kolem domu, pomocí volné smyčky učíme přivolání. Kdykoli se s čímkoli na štěně obrátíme, oslovíme je jménem. Pokud můžete, vychovávejte štěně až do dospělosti v domě. Budete-li stále spolu, jeden druhého více pochopíte a váš vztah bude pevný, přepevný. Štěně se v kolektivu svých lidí naučí hodně věcí samo, z jejich reakcí na své akce pochopí ta správná pravidla soužití. Štěně žijící v domě musí mít možnost vybíhat ven, aby se naučilo zachovávat čistotu a mohlo si hrát na čerstvém vzduchu a na sluníčku, což jsou důležité předpoklady pro zdravý život.
Spící štěně musí odpočívat v naprostém klidu. Děti je třeba naučit, že štěně nesmějí během spánku rušit a že pelíšek je pouze štěňátka. Pelíšek se musí stát bezpečným útočištěm a oázou klidu, takže povel „Pelíšek!“ nesmí být něčím, čím psa trestáme. Se štěnětem manipulujeme s citem a něžně, aby si dotek naší ruky nespojovalo s bolestivými pocity. Štěně učíme, aby s důvěrou a potěšením snášelo doteky naší ruky tak, že je posadíme, klekneme si k němu a s láskyplným pobrukováním je hladíme po nožkách, hrudi, bocích, zádech a hlavě. Naše ruka se musí stát prostředkem komunikace se psem: ruka hodného, šikovného a chytrého pejska pohladí, podrbe a podá mu misku s potravou, pamlsek či hračku, ruka zlobivého pejska vycuká za vodítko nebo vykráká (s citem) za kůži za krkem či šustivě třepne novinami.
Štěně ponechávejme samotné minimálně, je-li to možné, berte je všude s sebou, ať pěšky, nebo autem. Voďte štěně do nejrůznějších prostředí, ale nikdy je tam nepouštějte z vodítka, seznamujte je s různými lidmi a nechte je hrát si se spolehlivými psy. V prvních měsících života mají štěňata zvláštní pach, který způsobuje hormon feromon, který ostatní psy informuje o tom, že psík je mládě. Na příliš dominantní fenky přírodních plemen však pach cizího štěněte neplatí, takže seznamování a hra štěněte musí probíhat pod vaší kontrolou.
Se štěnětem si hrajeme, protože hra rozvíjí jeho intelekt. Pes vyrostlý v kotci je ve srovnání s psím „mazánkem“ tupý a hloupý, protože jeho mozek nedostával dostatek podnětů k přemýšlení. Máte-li chytrého psa, který si ví v každé situaci rady, pak je to především vaše zásluha. Při hře štěně vybije smysluplným způsobem nahromaděnou energii, takže v bytě je klidné a odpočívá. Štěněti dopřejeme bezpečné psí hračky, aby neokusovalo nábytek, koberce či předměty, které by je mohly poranit.
S molossem nehrajeme tvrdé „bojové“ hry. Necháme-li štěně vítězit, nabude dojmu, že nad námi zvítězí vždy, kdy si zamane, jakmile v zápase s námi pokaždé prohraje, můžeme otřást jeho sebevědomím. Je lépe si hrát na přetahování (Drž!), přinášení (Přines!) a na honění. Honíme-li se se štěnětem, nikdy nehoníme je, nýbrž lovnou zvěří jsme my. Hrajeme-li si se štěnětem na cokoli, vždy jsme to my, kdo hru ukončí. Tak se chová fenka a psí otec, tak se chová vůdce smečky. Začne-li nás štěně či mladý pes při hře citelně štípat a drsněji dorážet, neokřikujeme je frenetickým „Fuj!“ a „Sedni!“, nýbrž svou nespokojenost projevíme tak, jak by ji projevila jeho matka – otočíme se a odejdeme. Krátké povely vydávané v rychlém sledu za sebou ječivým tónem pes považuje za štěkot – a přitvrdí.
Pokud je pes dobře vychováván, není třeba ho bít. Také plácnutí a vykrákání bude vždy až to poslední, k čemu sáhneme. Má-li nás pes rád, v námi stanovených mezích ho udrží náš hněvivý hlas. S tónem hlasu pracujeme promyšleně, budeme-li stále hněviví, pes otupí.
Cane corso je velmi poslušný pes, takže svou dominanci nemusíme nijak markantně prosazovat. Jestliže je mu třeba z naší strany něco dokazovat, tak jen náš upřímný hluboký vztah, a to formou láskyplného dotýkání, péče a společné práce.
U cane corso stačí k naprosté poslušnosti zvládnutí základních povelů, jako je „Ke mně!“, „Sedni!“, „Lehni!“, „Zůstaň!“. Cane corso patří ke snadno cvičitelným plemenům, což je vlastnost, která není pasteveckým psům, zejména východní provenience, vlastní. Budete mít tedy možnost pyšnit se nejen krásným, ale i příjemným, poslušným hlídačem, strážcem a obranářem.
Základní povely naučíme štěně sami nejlépe formou hry a pochval. Cane corso je citlivá duše, takže s ním nejvíce uspějete přátelským jednáním a vysvětlováním. Na vykonání povelu je však třeba trvat. Proto po psovi požadujeme jen to, co je schopen s ohledem na své plemeno a věk splnit, jinak bychom psa zbytečně nervovali a sebe blamovali. Postupujeme tedy od nejjednodušších úkonů k těm složitějším, nikdy ale nenutíme psa pracovat násilím. Dril pes nesnáší stejně jako ostatní molossové.
Čím větší splín, tím kreativnější musíte být. Hračky by měly být u vás doma samozřejmostí, nicméně bez vaší pomoci si jich pejsek bude jen těžko všímat. Buďte akční a vymýšlejte hry – schovávejte mu pamlsky nebo hračky a nechte ho, ať je za vašeho mohutného povzbuzování hledá. Nebo si zahrajte na schovávanou. Jistě, možná u toho budete vypadat jako blázni, ale i sebehloupější hra psa potěší, když se u toho budete bavit i vy. Fantazii se meze nekladou. Možná že nejste typ, co má rád návštěvy, ale v zájmu vašeho mazlíka byste mohli pozvat nebo navštívit vaše přátele, kteří mají psa. Věřte, že i cesta autem nebo tramvají k nim, může být vzpruhou a „zablbnutí“ se psím kamarádem mu určitě zvedne náladu. Někteří majitelé dosvědčují, že se splín rozplynul i pořízením dalšího psa. Pokud vše selže a deprese začne ohrožovat zdraví psa, poraďte se s veterinářem, který může naordinovat léky proti depresi.
Pochmurné počasí nemusí být jedinou příčinou špatné nálady. Navíc stejně jako u ostatních problémů s chováním psa i tady je nejdřív potřeba se přesvědčit, že po fyzické stránce je pes v pořádku. Často se stává, že chování, které se zdá být emocionálního původu, má ve skutečnosti fyzickou příčinu. Proto první věc, kterou byste měli udělat, je navštívit se psem veterináře, který psa vyšetří a zkontroluje, zda za jeho letargickým chováním nestojí nějaká zdravotní příčina. Pokud je nemoc vyloučena, následují další opatření. Podle odborníků většina problémů pramení z toho, že se lidé neumí k psovi chovat jako ke zvířeti, ale berou ho jako člověka. Jenže pes potřebuje znát své místo ve smečce. Když mu ho ukážete a umožníte mu žít „psí život“, bude spokojený. Další možnou příčinou může být dokonce i roční období. Přišlo se na to, že i psi mohou trpět kratšími dny. Stejně jako u lidí funguje i v psím těle hormon melatonin, který se vylučuje za tmy, způsobuje ospalost a utlumuje dobrou náladu. Nejen přes zimu proto dbejte, aby se váš pes nenudil. Někteří psi trpí depresemi ze samoty, jiní trpí, když například do rodiny přibude dítě a pes tak přijde o své výsadní postavení. Příčin může být mnoho. Pokud nezabírá větší pozornost, víc společných her, procházek, cvičení a mazlení, pak je na místě vyhledat odborníka.
Když si přivezete domů štěně, nechte ho jeden nebo dva dny v klidu, poté začněte pomalu a opatrně s výchovou. Malé štěňátko je jako malé dítě – často spí, často jí, často vyměšuje a často si hraje – psím způsobem.
Výchova štěněte
Zcela určitě nejhorší jsou první týdny, malé štěně má velmi malý močový měchýř a často dělá loužičky. Proto je dobré vymezit mu prostor, kde je na podlaze položené linoleum. Které se snadno udržuje vytíráním. Zapamatujte si, že loužičku udělá vždy, když se vzbudí, nebo když se nakrmí. Když se vzbudí, vezměte jej do náruče, a přeneste na místo, kde chcete, aby potřebu vykonalo. Položte jej na požadované místo a pakliže vykoná potřebu, velmi radostně jej pochvalte, můžete přidat i oblíbený pamlsek, například kousek piškotu.
Doporučuje se úkon vykonávání potřeby doplnit i povelem, po čase štěně bude i na hlasový povel chápat, co se po něm chce. Při správné péči a vedení by se štěně mělo samo odebrat na stálé místo s novinami, nebo ještě lépe začne nepokojně pobíhat za vstupními dveřmi, kterými se chodí ven, kňučet a někdy i škrábat na dveře, protože ví, že se má jít venčit ven. Na štěněti poznáme i během hry, že se mu chce venčit – přestane si hrát, je roztěkané, začíná očichávat podlahu. Za již udělanou loužičku nemá smysl štěně trestat, nepochopí, že je trestáno za loužičku nebo hromádku, kterou udělalo před deseti vteřinami. Nastane-li situace, že k tomu dojde a vy již nestihnete tomu zabránit, při močení štěně přísně pokárejte a potom jej okamžitě přeneste na trávník a tam jej opět pochvalte a pohlaďte. Štěně si pak snadno vytvoří souvislost s tím, co se po něm chce.
Používání trestů
Pamatujte si jednu důležitou věc, a to pro další měsíce. Pakliže je to jen možné, vyvarujte se jakéhokoliv výrazného fyzického nátlaku a donucení, o bolestivých trestech nemluvě. Používáním trestů je hrubě narušováno vzájemné citové pouto, které se v této době utváří – naše štěně k nám lne, přišlo o maminku a sourozence a nová rodina pro něj představuje novou smečku, rodinu. Zážitky a vjemy z útlého věku si pes nese jako zkušenost po celý život, a jestliže je fyzický trest příliš silný nebo častý, štěně prožívá trest jako stres a začíná se bát.
Návyk na obojek a vodítko
Nácvik začněte velmi brzy– štěněti nasaďte neškrtící obojek, pokud se brání, rozptylte jej pamlskem nebo hračkou a v momentě, kdy se přestane bránit, jej pochvalte a obojek okamžitě sundejte. Několikrát denně toto můžete zopakovat, ne ihned za sebou, dobu obojku na krku prodlužujte. Později, až když štěně snáší obojek dobře, připněte vodítko a zkuste se s ním projít. Snáší-li to dobře, můžete ho začít jemným tahem usměrňovat, aby vás následovalo – brání-li se a couvá a snaží se vysmeknout z obojku, okamžitě povolte vodítko (zároveň tím eliminujete další zkušenost pro celý další život a totiž to, že tímto způsobem se dá velmi snadno vyvléct z obojku). Zároveň se snažte upoutat pozornost štěněte pamlskem nebo hračkou tak, aby vás následovalo, podaří-li se, musí přijít veliká pochvala a obvyklá odměna pohlazením s pamlskem. Poté dejte štěňátku pokoj a později opatrně opakujte. S vodítkem nikdy nedělejte trhavé pohyby, vždy jen mírný tah. Při správném postupu se obvykle štěně velmi rychle naučí chodit s obojkem a na vodítku.
Štěně si hraje
Čím je štěně starší, tím jeho hry nabírají na temperamentu a divokosti. Štěněti tedy opatřete dostatek hraček, nejlépe gumových, a nepoužívejte takové, u kterých hrozí spolknutí utrženého kousku, ani hračky příliš malé. Protože se malý raubíř seznamuje se svým okolím pomocí ostrých mléčných zubů, nechte ho bydlet v místnosti, kde toho může kousat co nejméně, a dejte mu dostatek hraček. V době, kdy jste doma, jej vezměte ven, aby se proběhlo a unavilo – únava je individuální, vyzkoušejte si to a neunavujte štěně vycházkou až do naprostého vyčerpání. Pokud štěně cílí svou hru na nežádoucí předměty, také na vaše ruce a nohy, snažte se ho vždy zaujmou jeho hračkou, a pakliže se jí chopí, pochvalte ho. Nepropadejte však iluzím, pokud štěně dobře hračky zná, láká ho hlavně to, co ještě nezná. Pokud odcházíte a štěně zůstává samo doma, odstraňte vždy z místnosti veškeré pro něj nebezpečné věci, například elektrické přívodní šňůry, jedovaté pokojové rostliny a také vše, co by mohlo zničit – obuv, oblečení, koberečky.
Zdraví štěněte
Štěně potřebuje styk s ostatními psy, aby si vytvořilo žádoucí vztahy, které se v této době utvářejí společně se vztahy k lidem. Ale pozor, nechte jej stýkat jen se psy, které dobře znáte a kteří jsou zdraví. V dnešní moderní době, kdy jsou psi očkovaní, je procento psů přenášejících infekční nemoci (hlavně psinka a parvoviróza) naštěstí malé.
Výživa štěňat
Od chovatele byste měli vědět, jakou potravou a jak často byste měli štěně krmit. Obecně platí, že prudce rostoucí štěně se krmí nejméně 4x denně (lépe 5x). Poměr bílkovin živočišného původu (hodnotné libové maso – svalovina, vajíčko, sýry, pribináčky) k příkrmům, což je zelenina, dále vločky (v menším množství spařené, syrové opatrně – nadýmají), nudle, rýže a podobně, by měl být 2 : 1. Příliš studené nebo příliš teplé krmení je nevhodné, ideální teplota je pokojová nebo taková, která nepřesahuje teplotu těla. V dnešní moderní době je na trhu dostatek granulovaných krmiv pro štěňata – na granule však pozor, krmte ve velmi malých dávkách. V žaludku nabírají potom až 4x na objemu, a podáváte-li je suché, musí mít štěně neustálý přístup k čerstvé pitné vodě. Vyzkoušejte si, jestli by štěněti nechutnaly granulky hodinu předtím namočené do teplé vody – během této doby naberou svůj objem a rozhodně jsou pro jeho žaludek lepší, navíc tvrdé granule se špatně rozkousávají, malé štěně s mléčným chrupem nemá, čím by granule chroupalo.
Odčervení štěněte
Štěně by mohlo mít především škrkavku psí. Chovatelé zpravidla odčervují feny před porodem a štěňata několikrát, než přejdou k novému majiteli. Informujte se u chovatele, zda odčervení bylo provedeno a jak. V případě podezření na přítomnost škrkavek (případně jiných střevních cizopasníků) se poraďte s veterinárním lékařem.
Když se k vám štěňátko nastěhuje, nechte ho jeden nebo dva dny v klidu, teprve poté začněte pomalu a opatrně s výchovou. O malých psech se říká, že jsou uštěkaní. Tak to ale být nemusí, záleží jen na vás. Většina pomeranianů se chová zpočátku v novém prostředí klidně. Mnoho nových majitelů se proto snaží vyprovokovat je k aktivitě předstíraným štěkáním. Pomeranian si pak myslí, že každý nový přítel dělá totéž a přes pozdější hubování dává svou radost najevo zbytečným štěkáním. Malé štěňátko je jako malé dítě – často spí, často jí, často vyměšuje a často si hraje – psím způsobem. Níže si tedy přečtěte, co vás čeká a nemine v následujících týdnech a jakou péči a výchovu je třeba novému členovi domácnosti poskytnout.
Výchova k čistotnosti – pomeranian bydlí vždy s vámi v bytě, takže je nutné štěně učit, aby zachovávalo čistotu. Zcela určitě nejhorší jsou první týdny – malé štěně má velmi malý močový měchýř a často dělá loužičky. Proto je nejlépe vymezit mu prostor, kde je na podlaze položené linoleum – snadno se udržuje vytíráním. Zapamatujte si, že štěně loužičku udělá vždy, když se vzbudí nebo když se nakrmí. Když se vzbudí, vezměte jej do náruče a přeneste na místo, kde chcete, aby potřebu vykonalo (na trávník před domem). Umístěte jej na požadované místo, a pokud vykoná potřebu, velmi radostně jej pochvalte, můžete přidat i oblíbený pamlsek, například kousek piškotu (ne uzeniny nebo slaný sýr).
Doporučuje se úkon vykonávání potřeby doplnit i povelem (například „čurej“), po čase štěně bude i na hlasový povel chápat, co se po něm chce. Zapamatujte si, že štěně musíme velmi a hodně radostně pochválit a pohladit, když udělá, co po něm chceme. Pamlsek tento libý vjem ještě posílí. Při správné péči a vedení by se štěně mělo samo odebrat na stálé místo s novinami, nebo ještě lépe začíná nepokojně pobíhat za vstupními dveřmi, kterými se chodí ven, kňučet a někdy i škrábat na dveře, protože ví, že se má jít venčit ven. Měli byste vědět, že rozdíly mezi štěňaty jsou velké a nelze říci, za jak dlouho se to naučí. Některé se to naučí rychle a u některého to trvá i týdny. Na štěněti poznáte i během hry, že se mu chce venčit – přestane si hrát, je roztěkané, začíná očichávat podlahu. Postup je vždy stejný a byl již popsán. Je-li štěně dopoledne samo doma a v rodině jsou děti, mělo by se stát samozřejmostí, že když přijde dítě domů, mělo by ho vzít ven. Štěně se totiž při příchodu zpravidla samo vzbudí a určitě brzy udělá loužičku, proto by se mu dítě mělo okamžitě již popsaným způsobem věnovat. Čím větší úsilí budete věnovat výchově k hygienickým návykům, tím rychleji se dočkáte žádoucího výsledku.
Za udělanou loužičku nemá smysl štěně trestat – nepochopí, že je trestáno za loužičku nebo hromádku, kterou udělalo byť před deseti vteřinami. Nastane-li situace, že k tomu dojde a vy tomu již nestihnete zabránit, při močení štěně přísně pokárejte povelem „fuj“ a potom jej okamžitě přeneste na trávník a tam jej opět pochvalte a pohlaďte. Štěně si pak snadno vytvoří souvislost s tím, co se po něm chce.
Používání trestů – pamatujte si jednu důležitou věc, a to i pro další měsíce. Pokud je to jen trochu možné, vyvarujte se jakéhokoliv výrazného fyzického nátlaku a donucení, o bolestivých trestech nemluvě. Používáním trestů je hrubě narušováno vzájemné citové pouto, které se v této době utváří – naše štěně k nám lne, přišlo o maminku a sourozence a nová rodina pro něj představuje novou smečku – rodinu. Zážitky a vjemy z útlého věku si pes nese jako zkušenost po celý život, a jestliže je fyzický trest příliš silný nebo častý, štěně prožívá trest jako stres a začíná se vás bát. Na štěně se nemá křičet, bít je rukou nebo čímkoliv jiným v ruce – malé štěňátko se vůbec trestat nemá, ale když už to musíme udělat, popadneme jej za kůži na krku, zavelíme „fuj“ a zatřepeme s ním – s citem. Tento úkon provedeme v klidu, rázně a velmi krátce tak, aby stres byl co nejkratší. Všeobecně platí, že nejlepším působením na štěně je kladná a neustávající motivace, tedy co největší pochvala, pohlazení a pamlsek za to, co udělá správně.
Vítání – štěně má od přírody potřebu vyskočit a olíznout nám obličej. Proto se vždy k němu sehneme (nebo jej vezmeme do náruče) a podle psího rituálu se s ním přivítáme. Zároveň ho tímto učíme, aby na nás neskákalo.
Návyk na obojek a vodítko – nácvik zahájíme velmi brzy. Štěněti nasadíme neškrtící obojek, pokud se brání, rozptýlíme jej pamlskem nebo hračkou – v momentě, kdy se přestane bránit, jej pochválíme popsaným způsobem a obojek okamžitě sundáme. Několikrát denně můžeme zopakovat, ne ihned za sebou, dobu obojku na krku prodlužujeme. Když později snáší dobře obojek, připneme vodítko a zkusíme se s ním projít. Snáší-li to dobře, můžeme ho začít jemným tahem usměrňovat, aby nás následovalo. Brání-li se a couvá a snaží se vysmeknout z obojku, okamžitě povolíme vodítko (zároveň tím eliminujeme další zkušenost pro celý další život, a totiž to, že tímto způsobem se dá velmi snadno vyvléci z obojku). Současně se snažíme upoutat pozornost štěněte pamlskem nebo hračkou tak, aby nás následovalo, podaří-li se, musí přijít veliká pochvala a obvyklá odměna pohlazením s pamlskem. Poté dáme štěňátku pokoj a později opatrně opakujeme. S vodítkem nikdy neděláme trhavé pohyby – vždy jen mírný tah. Při správném postupu se obvykle štěně velmi rychle naučí chodit s obojkem a na vodítku.
Děti a štěně – jestliže jsou v rodině děti, je třeba jim vysvětlit, že štěně je normální živý tvor jako ony a že není na hraní, proto by neměly štěně tahat jako hračku, a když se mu chce spát, tak ať ho nechají v klidu. Dále musí dávat pozor, aby na něj nešláply, že by neměly vedle něj příliš křičet ani běhat, aby se něco nepřihodilo. Je-li potřeba štěně zvednout, nedělá se to taháním za přední nožičky nebo za bříško, mohlo by mu to ublížit. Štěně se bere za hrudník oběma rukama, nebo jednou rukou za předhrudí, nebo rukou pod hrudník mezi předníma nohama a druhou rukou za nohu pod zadečkem. Pokud dojde k tomu, že na štěně kdokoliv nechtěně šlápne, okamžitě se k němu skloníme a omluvným tónem ho pohladíme – i tak malý pes pochopí, že to bolestivé, co se mu přihodilo, nebylo úmyslné. V žádném případě by neměly děti během hry a ani v náznaku na štěně cokoliv házet, napřahovat ruku, a už vůbec ne s žádným předmětem nebo klackem.
Štěně si hraje – čím je starší, tím jeho hry nabírají na temperamentu a divokosti. Štěněti opatříme dostatek hraček, nejlépe gumových, a nepoužíváme takové, u kterých hrozí spolknutí utrženého kousku, ze stejného důvodu nepoužíváme také hračky příliš malé. A protože se štěně seznamuje se svým okolím pomocí ostrých mléčných zubů, necháme je bydlet v místnosti, kde toho může zničit co nejméně, a dáme mu dostatek hraček. V době, kdy jste doma, jej vezměte ven, aby se proběhlo a unavilo. Únava je individuální, vyzkoušejte si to a neunavujte štěně vycházkou až do naprostého vyčerpání. Pokud štěně cílí svou hru na nežádoucí předměty, také na vaše ruce a nohy, snažte se ho vždy zaujmout jeho vlastní hračkou, a pokud se jí chopí, pochvalte ho. Nepropadejte iluzím – když už štěně dobře hračky zná, láká ho hlavně to, co ještě nezná. Pokud odcházíte a štěně zůstává samo doma, odstraňte vždy z místnosti veškeré pro něj nebezpečné věci, například elektrické přívodní šňůry, jedovaté pokojové rostliny, a také vše, co by mohlo zničit, například obuv, oblečení, koberečky a podobně (zpočátku se snažíme nechávat štěňátko samotné co nejméně a dobu, na kterou odcházíme, postupně prodlužujeme, aby si postupně zvyklo a vědělo, že se zase vrátíme).
Styk s lidmi a jinými psy – štěně potřebuje styk s jinými psy a lidmi. Malé štěně je krásné a poutá pozornost okolí, lidé jej chtějí hladit, je však lepší to nepřehánět. Úplně nejlepší je, aby si štěně cizí osoby jen očichalo a seznámilo se s nimi – naučí se tak styku s lidmi, nebude se jich bát, ale zároveň si vytvoří určitou zkušenost pro život. Pokud necháme kdekoho, aby štěně hladil, bude si myslet, že všichni lidé jsou dobří (a to není pravda), a později, až bude starší, se bude na kdekoho sápat a skákat a bude na obtíž svému okolí. Styk s jinými psy je také žádoucí, ale pouze se štěňaty podobného věku, dospělými neagresivními a psy tolerantními ke štěňatům, v neposlední řadě se psy zdravými. Pečlivě dbáme na to, aby žádný pes štěně nenapadl a neublížil mu.
Zdraví – štěně potřebuje styk s ostatními psy, aby si vytvořilo žádoucí vztahy, které se v této době utvářejí společně se vztahy k lidem. Nechejme jej stýkat jen se psy, které dobře známe a kteří jsou zdraví. V dnešní moderní době, kdy jsou psi očkovaní, je procento psů přenášejících infekční nemoci (hlavně psinku a parvovirózu) naštěstí malé. Ale i když je vaše štěně očkované, dávejte si opravdu pozor. Jednou z věcí, o které se obecně velmi málo ví je to, že i u malého očkovaného štěněte je určitá možnost propuknutí některé uvedené nemoci. Malé štěně má určitou hladinu protilátek v krvi z mateřského mléka matky, pak po očkování, ale plnou imunitu si dokáže samo vytvořit až ve třech měsících. Tehdy se provádí další očkování – organismus štěněte je teprve v této době schopen vytvořit dostatečnou hladinu protilátek v krvi proti nemocím, a to na dalších dvanáct měsíců, tedy 1 rok. A v neposlední řadě nenecháme štěně na vycházce nic olizovat a už vůbec ne něco sbírat a polykat.
Výživa – od chovatele byste měli vědět, jakou potravou a jak často štěně krmit. Obecně platí, že prudce rostoucí štěně se krmí nejméně 4x denně, lépe 5x. Poměr bílkovin živočišného původu (hodnotné libové maso – svalovina, vajíčko, sýry, pribináčky) k příkrmům, jako je zelenina, dále vločky (v menším množství spařené, syrové opatrně – nadýmají), nudle, rýže a podobně, je v poměru 2 : 1. Příliš studené nebo příliš teplé krmení je nevhodné – ideální teplota je pokojová nebo taková, která nepřesahuje teplotu těla, protože štěně může potkat akutní střevní katar. Takže nejen sníh, ale i zmrzlá potrava jsou pro štěně nebezpečné. V dnešní době je na trhu dostatek granulovaných krmiv pro štěňata. Na granule pozor, krmte ve velmi malých dávkách. V žaludku nabírají potom až 4x svůj objem, a podáváme-li je suché, musí mít štěně neustálý přístup k čerstvé pitné vodě. Vyzkoušejte si, jestli by štěněti nechutnaly granulky hodinu předtím namočené do teplé vody – během této doby naberou svůj objem a rozhodně jsou pro jeho žaludek lepší, navíc tvrdé granule se špatně rozkousávají, malé štěně s mléčným chrupem nemá granule čím chroupat. Namočené granule ovšem nikdy neskladujte. Když je kupujete v pytli v obchodě, doporučuje se koupit naprosto nejčerstvější podle data výroby na obalu. Dále si pamatujte, že sůl potřebuje pes jen ve velmi nepatrných dávkách a ve větším množství mu škodí, ve velikém množství pak působí doslova jako jed. Koření, hlavně ta ostrá, jsou také škodlivá, nepodáváme uzeniny, které pochopitelně psům velmi chutnají, u dospělých je podáváme v rozumných malých dávkách, a to jen občas, u malých štěňat to neděláme vůbec.
Odčervení – štěně by mohlo mít především škrkavku psí. Chovatelé zpravidla odčervují feny před porodem a štěňata několikrát, než přejdou k novému majiteli. Informujte se u chovatele, zda odčervení bylo provedeno a jak, a v případě podezření na přítomnost škrkavek (případně jiných střevních cizopasníků) se poraďte s veterinárním lékařem.
Amazoňan modročelý je nejčastěji chovaný amazoňan, a to jak ve světě, tak i u nás. Je nejméně náročný na chov, úspěšně odchovává mláďata i v méně příznivých podmínkách. Cenově patří k nejdostupnějším amazoňanům, navíc nepodléhá povinnosti registrace jako druhy, na které pamatuje mezinárodní úmluva.
První doložený odchov tohoto druhu v České republice proběhl v roce 1963, kdy se podařilo Janu Královi amazoňana rozmnožit. Avšak vzhledem k tomu, že v bývalém Československu se tento druh běžně choval už ve 30. letech 20. století, zřejmě nepůjde o skutečně první odchov na našem území. V současné době jej odchovávají desítky až stovky tuzemských chovatelů. Existují dokonce jeho barevné mutace.
Amazoňana modročelého krmíme kvalitním krmivem pro papoušky, navíc mu denně dáváme různé druhy čerstvého ovoce (kiwi, jablko, papáju, rozkrojený pomeranč) a zeleniny (například mrkev). Rovněž mu pravidelně podáváme směs vitamínů a minerálů určenou speciálně pro papoušky. Také dbáme na to, aby měl vždy dostatek gritu, dřevěného uhlí a písku na trávení. Papoušci mají rádi vařenou kukuřici, med a cedrové oříšky. Jídelníček musí být pestrý a nesmí obsahovat příliš tuku. Papoušci si totiž vybírají olejnatá semena (slunečnicové semínko, burské oříšky) a ta ve velkém množství ohrožují jejich zdraví. Žádnému papouškovi nesmíme podat avokádo, jelikož je pro něj silně jedovaté. Každý den čistá voda pak představuje samozřejmost.
Při krmení sledujte, zda si pták nevybírá pouze jednu složku. Toto chování může vést k obezitě, k níž bývají amazoňané velmi náchylní. A ptákům, kteří trpí obezitou, už nepomohou žádné vitamíny ani minerály. Opravdu tučné krmivo by mělo mít podobu slunečnice či světlice a mělo by se podávat ve velmi malých dávkách.
Amazoňan se v přírodě živí plody stromů (pomeranč, mango), ořechy, plody keřů, jejich listím a pupeny, semeny palem, bobulemi a mladými výhonky různých dřevin.
Papoušci mají silný zobák, proto nesmíme podcenit výběr mříže klece či pletiva voliéry.
Amazoňan modročelý je od přírody aktivní, v omezeném prostoru může trpět obezitou. Z těchto důvodů by měl mít co největší možnou klec (ideální rozměry: 120 cm šířka, 120 cm výška, 240 cm délka; umístěna by měla být 120 cm nad zemí) a v ní hračky a dřevo nebo větve, jež může okusovat. Dále jim svědčí letní pobyt na čerstvém vzduchu a slunečním světle. Pravidelné koupání nebo sprchování je nutné kvůli udržení dobrého stavu opeření a kůže. Ptáci by měli mít možnost mlžení i v suché místnosti či na slunci.
Pohlavní dospělost nastává ve 3. až 5. roce života. Pro hnízdění můžeme použít umělé budky o velikosti 30 cm x 30 cm x 60 cm. Doba sezení na vejcích se pohybuje mezi 24–26 dny. Mláďata opouštějí budku asi v 10. až 12. týdnu života. Modročelí amazoňané bývají v době hnízdění hluční, tudíž se doporučuje je odchovávat v dostatečné vzdálenosti od sousedů. Amazoňan modročelý se v zajetí odchovává poměrně obtížně.
Bengálská kočka nevyžaduje žádnou zvláštní péči. Doporučuje se však v každém případě pořídit škrabací kůl či jiné podobné hračky. V opačném případě se můžete dočkat nemilého překvapení na domácím nábytku.
Vyžívá se i ve vodních hrátkách, takže jakákoliv napuštěná voda neunikne její pozornosti. Po svých divokých předcích si zachovala silně vyvinutý lovecký instinkt, a tak před ní nejsou příliš v bezpečí menší zvířata. Pozor i na rybičky v akváriu – při pohledu na ně se totiž setkávají obě vášně, lov i voda.
Také se nedoporučuje její chov společně s chovem opeřenců nebo hlodavců. Naopak její soužití s ostatními kočkami nebo i psy bývá bezproblémové. Se zvířaty vychází naprosto v pohodě, jen se nedoporučuje například křeček či papoušek, jak již bylo řečeno výše.
V neposlední řadě zvažte, jak moc se kočce můžete věnovat. Jde za vámi, když ona sama chce, má svou vlastní osobnost. Kočka sice není pes, ale přesto potřebuje společnost. Vyhlídka na celodenní samotu je tedy přímo nežádoucí. V takovém případě je lepší uvažovat o pořízení koček dvou, které se zabaví spolu.
Bengálská kočka vyžaduje relativně málo péče o srst. Přílišné česání a kartáčování může srst dokonce poškodit. Běžnou péčí je zastřihávání drápků, a to speciálními kleštičkami. Je dobré učit střihání drápků koťátka už od mala, předejdete tím problémům boje s dospělým jedincem. Další péčí je čistění uší a očí, a to vatovým tampónem a speciálním gelem k tomuto určeným.
Postižené kočky přenášejí koronaviry slinami a exkrementy. Kočky se ale mohou nakazit rovněž vdechnutím či požitím viru, při přímém kontaktu s nakaženým jedincem, nebo dokonce kontaktem s virem kontaminovanými povrchy (lůžkoviny, oblečení, hračky, misky, škrabadla). Parazité, kteří sají krev (blechy), koronaviry nepřenáší. Virus v prostředí lze naštěstí zlikvidovat dezinfekčními prostředky.
Když kočka přijde do styku s virem FIP, nezpůsobí jí to klinické propuknutí nemoci, ale některé kočky mohou mít mírný zánět horních cest dýchacích (kýchání, slzení, vodnatý sekret z nosu) nebo mohou mít střevní potíže. Velká část koček, u kterých proběhne prvotní nakažení, se zcela uzdraví, ale některé z nich se mohou stát bacilonosiči.
U většiny nakažených koček se neprojeví klinické příznaky onemocnění. Jen u malého podílu koček se vyvine smrtelné onemocnění (týdny, měsíce i roky po prvotním nakažení). Propuknutí příznaků FIP bývá náhlé, především u koťat, anebo mohou tyto příznaky zesílit během pár týdnů. Kočka testovaná na FIP s negativním výsledkem, může mít koťata pozitivní na FIP. Nenarodí se nakažená, ale nakazí se mateřským mlékem.
Spousta koček má nespecifické příznaky: skleslost, hrubá srst, občasné nechutenství, horečka nebo hubnutí, proto je diagnostikování FIP obtížné.
Přibližně 40 % případů nákazy bývá efuzní forma, 25 % pak neefuzní forma a 35 % bývá smíšená forma.
Nejnáchylnější na toto onemocnění jsou kočky mladší věkové kategorie, to je koťata a kočky do dvou let, dále kočky starší deseti let, kočky se špatnou fyzickou kondicí, kočky postižené více infekcemi najednou, kočky ve stresu, kočky v nadměrné zátěži.
Pro zpříjemnění posledního stadia nemoci je důležitá dobrá zdravotní péče a vyvážená zdravá strava.
V dnešní době je možné testovat přítomnost koronaviru – test zjistí přítomnost protilátek proti koronavirům. Pozitivní test ale neznamená, že vaše kočka má FIP – pozitivní výsledek testu znamená, že kočka byla koronavirům vystavena (nemusí se přitom jednat o koronaviry, které způsobují FIP) a že si proti nim vytvořila protilátky. Vyšetření bývá doplněno biochemickým vyšetřením krve, RTG nebo sonem. Diagnóza FIP je založena na pozorování klinických projevů nemoci, na laboratorních testech a na vyšetření břišní tekutiny.
V dnešní době je FIP považována za smrtelnou nemoc od té chvíle, kdy se objeví klinické příznaky. U malého procenta postižených koček je možné na krátkou dobu zmírnit příznaky nemoci (odsávání tekutiny z dutiny břišní).
Nepopiratelně hlavní úloha psů dnešní doby je společenská. Pes je věrný parťák v časech dobrých i zlých, donutí nás k zdravému protáhnutí kostry i v počasí, kdy bychom ven nevystrčili ani nos a věčné pískání gumové hračky vyvolává na tváři úsměv, ať je, jak je.
V posledních letech je ale čím dál větší zájem i o canisterapii, u které speciálně vycvičený pejsek s proškoleným canisterapeutem působí na postižené, osamělé, nemocné aj. osoby formou psychosociální anebo fyziorehabilitační. V kombinaci s dalšími profesemi (psycholog, logoped, fyzioterapeut, pedagog, atd.) lze dosáhnout skvělých výsledků a pokroků v rozličných oblastech (domovy seniorů, ústavy pro tělesně a duševně postižené, dětské domovy, atd.).
Obrovský význam mají pro své majitele také asistenční psi, kteří jsou schopni podstatně zjednodušit život slepým a neslyšícím lidem či vozíčkářům. V lavinách a sutích je dnes pomoc usnadněna záchranářskými psy, na letištích kontrolují podezřelá zavazadla a hledají drogy služební psi, nemluvě o velké pomoci loveckých plemen v myslivosti a pasteveckých a ovčáckých při hlídání a manipulaci s ovcemi, atd.
Podle účelu využití lidé psy šlechtili, v důsledku čehož máme toto rozlišení zařazeno v rámci FCI skupin. Při výběru plemene proto přihlédněte k prvotnímu účelu plemene, např. pracovní a hyperaktivní border kolii nebude stačit čtyřikrát za den obejít blok paneláku.
Pomeraniani jsou typičtí svým přátelským, hravým a temperamentním chováním. Milují být v přítomnosti svých majitelů a též se ví, že své páníčky velmi brání. Jsou ostražití a na jakoukoli změnu ve svém prostředí reagují štěkáním, mohou tudíž štěkat velmi často. Čas o samotě většinou snášejí dobře v prostředí, kde jsou hračky.
Psí plemeno pomeranian se řadí ke skupině německých špiců. V mnoha zemích je pomeranian známý jako trpasličí špic. Jeho postava je kompaktní a robustní, s velmi osrstěným ocasem, jenž je vysoko posazený a plochý. Pomeraniany charakterizuje mimo jiné jakýsi límec u krku tvořený krycí srstí a také jemné chloupky na zadních končetinách. Krycí srst je dlouhá, rovná a tvrdá, s texturou. Podsada je oproti tomu měkká, hustá a krátká. Pomeranian může mít různou barvu srsti: bílou, černou, hnědou, červenou, krémovou, černou s pálením, hnědou s pálením, žíhanou a další. Mezi nejčastější barvy patří oranžová, černá a krémová. V poslední době si lidé velmi oblíbili zbarvení merle, které v sobě kombinuje modrou a převážně bílou barvu srsti.
Pomeranian je malé psí plemeno, jehož zástupci dosahují výšky v kohoutku 13 až 28 cm a hmotnosti 1,9 až 3,5 kg.
Ačkoli mají pomeraniani dvojitou tlustou srst, péče o ni není nikterak náročná. Chovatelé doporučují srst jednou denně vyčesat pro udržení její kvality, jelikož ji pomeranian pravidelně ztrácí. Zkracovat by se pak měla každý měsíc až dva. Rovněž je třeba věnovat pozornost stavu uší, očí a zubů.
Co se týče věku, pomeraniani se obecně dožívají 12 až 16 let.
Chovatelé nesouhlasí s tím, že FCI standard z roku 1998 přiřadil pomeraniana k německému špicovi, a tvrdí, že po sto letech vývoje se už jedná o samostatné plemeno. Taktéž se snaží vyhnout křížení pomeraniana s německým trpasličím špicem, a to už jen proto, aby se zachoval mírně odlišný vzhled.
Slovo pomeranian bylo odvozeno od slova pomořanský. Z Pomořan pocházel původně až třicetikilový pastevecký špic. Toto plemeno uznal až v roce 1870 anglický Kennel Club a v roce 1888 byl první špic dovezen do USA.
Za více než sto let se původní pomořanský špic úplně změnil: změnila se jeho srst, postavení nohou, chůze. Dnes se jedná o úplně jiného psa.
Bude-li mít tento pes vhodnou stravu, může se vyhnout řadě zdravotních komplikací.
Vzhledem k malé váze nehrozí pomeranianovi například dysplazie kloubů, jež tolik trápí velká plemena s vyšší hmotnostní (či dokonce s nadváhou nebo obezitou). Celkově se jedná o zdravého psa, u kterého představuje největší zdravotní komplikaci vykloubení čéšky. Dalším problémem může být také tracheální kolaps a zřídka se můžeme setkat s kožními problémy.
Pomeranianové jsou náchylní ke ztrátě zubů, tudíž se nedoporučuje krmit je suchým krmivem. Často mohou trpět i mírnou až těžkou hluchotou, zvýšeným nitroočním tlakem a ametropií (porucha vidění způsobená nepoměrem mezi předozadní délkou očního bulbu a lomivou silou optického aparátu). Pakliže máme psa se zbarvením srsti merle, jehož rodiče (oba) měli srst téže barvy, může se u něj navíc objevit abnormalita skeletu, problémy se srdcem a reprodukčním systémem.
Luxace čéšky je stav, kdy se čéška vysmekne ze svého žlábku. Většinou se jedná o zděděnou poruchu, ale může být způsobena i zraněním. Existují různé stupně luxace: od mírné, která psa téměř neomezuje, až po těžkou, jež vyžaduje operaci. Diagnózou luxace čéšky se nenechte odradit, poněvadž většina pomeranianů s touto poruchou vede normální život (a pokud ne, problém vyřeší operativní zákrok). U lehkých případů se tlapa postižené nohy stáčí směrem dovnitř a hlezno směřuje ven. Když se koleno vysmekne, pes natáhne zadní nohu podél svého těla, tlapka bude mířit směrem k čumáku a pejsek bude trpět velkou bolestí. Co v takovém případě dělat? Svého pomeraniana vezměte k veterináři a požádejte ho, aby vám ukázal, jak vrátit koleno zpět na své místo.
Pomeranianové mohou trpět i hypotyreózou (snížená funkce štítné žlázy). Štítná žláza má mnoho různých funkcí, k nejznámějším patří regulace metabolismu. Hypotyreóza nastává ve chvíli, kdy není produkován dostatek tyroxinu. Její příznaky jsou: nárůst váhy (obezita), nadměrné vypadávání srsti, suchá srst, vysoký krevní cholesterol, anémie, špatné snášení chladu, pomalý tep.
Kolaps trachey (průdušnice) se projevuje tak, že pomeranian vydává kejhavý zvuk nebo zní, jako by vykašlával chuchvalec chlupů. Poruchu lze diagnostikovat pomocí rentgenu, poté se obvykle předepisují léky na tlumení kašle. Může se jednat o problém ohrožující život, proto uvedené příznaky nikdy neignorujte.
Hypoglykémie je náhlý pokles hladiny cukru (glukózy) v krvi. Většinou se vyskytuje u velmi mladých štěňat, ale může se objevit i u starších stresovaných pomeranianů. Mezi příznaky patří nenadálý kolaps, slabost, třesení, někdy křeče. Pokud se tyto problémy objeví u vašeho pomeraniana, okamžitě vyhledejte zvěrolékaře.
U pomeranianů se může objevit i takzvaná Black Skin Disease (BSD – nemoc černé kůže). Příznaky BSD se neprojeví ihned, nýbrž až v době, kdy štěňatům začne růst jejich dospělá srst, tedy přibližně v 6 měsících věku. Při chorobě BSD štěňatům dospělá srst nikdy nenaroste. V 18 měsících jim naopak na zadní části těla (oblast kolem ocasu a zad u stehen) začne srst v chuchvalcích vypadávat. Kůže zčerná nebo zešediví, nijak však nezapáchá ani se netvoří žádné vředy. Štěně zůstává zdravým zvířetem. Srst může na postižených místech znovu narůst, obzvláště po kastraci. Jedná se o poměrně neobvyklou poruchu, přesto se u pejska může vyskytnout. Další typ této vady se objevuje v pozdějším věku psa, kdy srst, která vypadá normálně, začne řídnout: nejdříve na zadní části stehen a na hýždích, poté na zádech a vypadávání pokračuje po zádech směrem nahoru. Psa lze samozřejmě léčit, ale každý jedinec reaguje na léčbu různě.
Některým pomeranianům zůstanou zachovány štěněčí zuby (vyrostou dvě řady zubů, což je běžné u toy plemen). Řada štěněčích zubů by se měla odstranit, neboť může poškodit skus. Jestliže pejska neukazujete na výstavách, je lepší počkat s vytrháváním, jelikož štěněčí zuby obvykle vypadnou samy. Když to bude nutné, navštivte svého veterináře a vše s ním zkonzultujte. Zmíněné zuby se trhají ve chvíli, kdy je štěně v narkóze z jiného důvodu. Štěňatům by se obecně měly dávat hračky na žvýkání, protože kromě jiného pomáhají uvolnit štěněčí zuby.
Pomeranian je velmi společenský pejsek, jenž připomíná hračku s dětskou tvářičkou nebo plyšového medvídka. Miluje lidi a chce jimi být milován. Je pro každou legraci, ale když je potřeba, umí zvážnět a chovat se jako lord.
Do rodiny, která jej vlastní, přináší eleganci a vzrušení. Hodí se pro ty, kdo hledají temperamentního, trpasličího a odolného pejska. Vás a vaše přátele bude milovat.
Za jeho nejpozoruhodnější rys lze považovat touhu po přízni člověka. Ale i pomeraniani sami se mezi sebou velmi dobře snášejí, takže si můžete pořídit hned několik pejsků.
V zahraničí se pomeranianové střihově upravují již od 4 měsíců věku, kdy se zastřihávají dokulata (srst roste bohatě od mozkovny až po kalhotky; ouška by měla být v záplavě chlupů sotva znatelná). V Čechách většina rozhodčích uznává (trpí) pouze minimální úpravu, při níž se srst upravuje pouze na ouškách a koncích tlapek, kde jinak vytváří nevzhledné přesahy (rousy).
I zmíněnou minimální úpravu však někteří poradci chovu a rozhodčí odsuzují, neboť prý německý standard nehovoří o střihové úpravě špiců. Navzdory tomu se na evropských prestižních výstavách setkáte ve většině případů s celkově upravenými pomeraniany, kteří jsou někdy sestříhaní až tak, že vypadají jako plyšové hračky (toy). Zde lze podotknout, že se střihově upravuje nejedno psí plemeno (včetně loveckých i pracovních), a nikdo se nad tím nepozastavuje.
Také tento hravý, přítulný, komunikativní a inteligentní pes potřebuje dobrou a důslednou výchovu. I když je temperamentní, je velmi učenlivý a přizpůsobivý. Pokud je pro něj výcvik příjemný a zajímavý, stává se velice milým a poslušným psem. Jorkšírský teriér je typický bytový pes, ale aby zůstal zdravý a vitální, potřebuje ke svému životu hodně pohybu. Tento pes je vhodný i k výcviku poslušnosti a obratnosti.
Je velmi inteligentní a přizpůsobivý, rád se učí a hraje si. Z některých jedinců se však mohou stát bázliví pejsci, což svědčí o nedůsledné výchově. Přestože jorkšírský teriér kvůli své trpasličí velikosti vypadá miloučce, je nutné ho od začátku důsledně usměrňovat a nerozmazlovat jej. Výchova i tak maličkého a něžného psa, jako je jorkšírský teriér, je opravdu důležitá. Někteří jedinci mohou být bázliví, což může svědčit o tom, že je jejich majitel špatně vychovával nebo se výchovou nezabýval vůbec.
Jorkšírský teriér je typický bytový pes. Jako pelíšek mu může sloužit například klec, která je vystlána dekou, do níž se pejsek může zachumlat. Zde by měl mít i své oblíbené hračky. I dospělému jorkšírovi stačí jako psí ložnice velmi malá klec, dospělý pes by však neměl být v kleci dlouho zavřený.
Pes i fena s průkazem původu se musí zúčastnit bonitace, chcete-li mít štěňátka s průkazem původu. Při bonitacích, které jsou pořádány jednotlivými kluby, rozhodčí posuzuje daného jedince dle bonitační karty a jeho kvalit. Pokud vyhovují všechny plemenné znaky dle standardu a pejsek nemá žádné z chovu vylučující vady, je uznán chovným. Bonitace se smí zúčastnit jedinci s průkazem původu, kteří dovršili věk 12 měsíců. V chovu smí být použiti jedinci od 15 měsíců, kteří byli při bonitaci uznáni chovnými. Krycího psa si majitel feny vybírá sám anebo může výběr nechat na poradci chovu – chov je takzvaně řízený.
V roce 1984 manželé Biewerovi zkřížili dva tmavé jorkšíry a narodil se jim bílo-černý biewer jorkšírský teriér a la Pom Pon, dnes hodnocený až na 30 000 korun. Pořízení si takové rarity tedy není nijak levná záležitost. Možná i proto se stal velice oblíbeným doplňkem bohaté americké smetánky. Od známého jorkšíra se liší zejména barevně. Standardem pro uznání biewer teriéra jsou bílé pruhy, které by se měly u psů vyskytovat na hlavě, na předních i zadních tlapkách, na břiše, jako límec za krkem psa a na konci ocasu.
Biewer jorkšír je malý teriér s dlouhou srstí, kterou dělí rovná pěšinka od špičky nosu až po ocas. Chlupy zasahující do očí by se měly svazovat mašlí nebo mohou jemně splývat. Vzpřímené uši ve tvaru V má posazeny v zadní části lebky, poměrně blízko u sebe. Pes se pohybuje kompaktně a tělo drží dostatečně vzpřímeně, čímž zdůrazňuje svou důležitost. Má kulaté tlapky s černými nebo bílými drápy. Dosahuje výšky až 23 cm a váží asi 3 kilogramy.
Biewer jorkšírský teriér se řadí mezi inteligentní a chytré psy. Je hodný, přátelský, a pokud je k tomu veden, dokáže být i velice přítulný. Dobře snáší cizí lidi i malé děti. Miluje zábavu a hračky a s ostatními zvířaty se většinou nepere a nevyvolává žádné známky agrese. Přestože je ostražitý, není vhodný jako hlídací pes.
Zejména náročná je u biewer teriéra péče o srst. Vzhledem k její délce je třeba ji pravidelně pročesávat, zbavovat všelijakých nečistot a samozřejmě upravovat. Důkladně pročesat hustou srst takového jorkšíra ale není vůbec snadné. Jestliže tedy není pes určen k vystavování, můžete pro něj zvolit elegantní sportovní střih.
Jedním z prvních registrů, který biewer teriéry uznal jako samostatné plemeno, je právě americký ACR (American Canine Register). Ten se zároveň zasadil o název „Biewer Yorkies“. ACR registruje od roku 2007 tuto rasu jako tříbarevné Yorkies neboli „particoor“. V FCI zatím není toto plemeno uznáno.
