Píštěl (fistula) je jakékoliv kanálkovité propojení mezi orgány, cévami nebo kůží. Zubní píštěl u psa je zdravotní problém, který v podstatě vytváří kanálek mezi ústní dutinou a dutinou nosní.
Příčiny
Píštěl je charakterizována jako abnormální průchod (kanálek) mezi dvěma otvory, dutými orgány, nebo jako dutina. Vyskytuje se v důsledku poranění, infekce nebo nemoci. Vertikální průchod mezi dutinou ústní a nosní dutinou se nazývá oronazální píštěl. Mezi příznaky oronazální píštěle patří chronický výtok z nosu (s nebo bez krvácení), a přetrvávající kýchání. Tento zdravotní problém postihuje častěji štíhlá psí plemena, zejména jezevčíky.
Tyto typy píštělí mohou být způsobeny v podstatě jakýmkoliv nemocným zubem v horní čelisti. Nejběžnější místo pro vznik oronazální píštěle je tam, kde kořen čtvrtého premoláru vstupuje do patra horní čelisti. Oronazální píštěl musí být chirurgicky léčena, aby se zabránilo průniku potravy a vody do nosní dutiny. Není-li problém vyřešen, dochází k podráždění nosu, rýmě, zánětům vedlejších nosních dutin, infekcím, případně k pneumonii.
Píštěl vycházející z dásně bývá často jeden z projevů paradentózy a ukazuje na špatný stav ústní dutiny. Toto onemocnění je velmi nepříjemné a ve většině případů vyžaduje delší léčbu. V podstatě je píštěl jakýmsi odvodňovacím kanálem, jehož prostřednictvím se tělo zbaví hnisu při aktivním zánětlivém procesu. Absence tohoto kanálu může někdy vést k celkové intoxikaci, takže veterinář musí opravdu pečlivě uvážit následující postup léčby.
Zánětlivé onemocnění dásní většinou majitel psa pozná podle zápachu z tlamy. Toto onemocnění však může mít mnohem vážnější následky. Pokud pomineme bolestivost a ztrátu zubů v pokročilých případech, je to zejména riziko vzniku abscesů (zubních váčků), které se mohou provalit píštělí do nosní dutiny, do okolí oka, ven na tvář. Nezanedbatelné je také riziko vzniku zánětu kosti horní i dolní čelisti, které toto onemocnění doprovází. Takovéto vážné hnisavé zánětlivé procesy ohrožují celkové zdraví zvířete, protože bakterie a jejich toxiny se uvolňují do těla a krví mohou být rozneseny do jiných orgánů. Pokud pak na daných místech dojde k zachycení těchto bakterií, mohou se vyvinout stejná zánětlivá ložiska jako v dutině ústní. Zejména jsou ohroženy ledviny, játra, srdce a u samců prostata.
Zubní píštěl se projevuje hnisavým výtokem v místě vzniku píštěle, kýváním zubů, bolestí dásní, zápachem z úst, svěděním dásní, horečkou.
Potvrzení přítomnosti píštěle (otvoru) by mělo zahrnovat standardní zubní vyšetření. Určení stupně poškození dásní a zubu však obecně umožňuje pouze rentgen.
Píštěl vzniká z neléčeného kazu zubu, při chronické parodontitidě, zánětu zubu, nevhodné léčbě zubních onemocnění, po úraze, při nádorovém onemocnění, poleptání a po extrakci zubu (která byla nevhodně provedena).
Ve svém příspěvku ZVÝŠENÁ MOČOVINA U PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jirka.
Hodnota močoviny u psa 7.7 je úplně normální- nejde o zvýšené hodnoty. O zvýšené hodnoty jde až pokud je močovina 10 a více.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ivka.
Ano, může, zánět v tlamě způsobí, že bakterie se dále roznášejí krevním oběhem, takže ledviny pak jsou více zatížené. A také polykáním se bakterie dostávají do trávicího traktu, takže se mohou vyskytnout trávicí obtíže.
Alespo%n takto mně to vysvětlil náš veterinární lékař.
Proto je důležité dbát na hygienu dutiny ústní.
Jako parodontální označujeme tkáně obklopující zub a zajišťující jeho ukotvení v čelisti. Patří k nim dásně, spojovací epitel, zubní cement, závěsný vazivový aparát zubu. Onemocnění parodontálních tkání patří k nejčastějším onemocněním u malých zvířat vůbec. Statistiky uvádějí, že každý druhý pes je potenciálním stomatologickým pacientem. Onemocnění parodontálních tkání pak postihuje 100 % psů malých a trpasličích plemen, která mají k těmto onemocněním obecně větší předpoklady. Zánětlivá onemocnění parodontálních tkání způsobují výrazné lokální problémy, které se projevují jednak zápachem z dutiny ústní, postupnou destrukcí parodontálních tkání a uvolňováním zubů. U neřešených případů vede až k úplné ztrátě zubů. Mimo ztráty zubu může v důsledku onemocnění dojít k rozsáhlým lokálním infekcím v ústní dutině, tvorbě píštělí a frakturám (zlomeninám) čelistí.
Vedle těchto lokálních projevů má parodontitida významný dopad na organismus jako celek. Je nutno si uvědomit, že se jedná o infekční zánětlivý proces, na kterém se může podílet i více než 200 různých druhů mikroorganismů. Infikovaná plocha tkání může v pokročilých stadiích vývoje onemocnění přesáhnout 10 cm² (v závislosti na plemeni i více) a je přitom dobře ukryta před běžným vyšetřením. Zánětlivý proces dlouhodobě zatěžuje imunitní systém a může vyvolat jeho poruchy. Dále se následkem chronické parodontitidy prokazatelně rozvíjejí onemocnění srdce, ledvin a jater, především v důsledku dlouhodobé infekce u starších psů. Přitom původ těchto onemocnění nebývá v praxi primárně spojován s onemocněním dutiny ústní, chronickou parodontitidou.
Nejčastějším důvodem k návštěvě veterinární ordinace v souvislosti se zuby bývá zubní kámen. Jedná se o mineralizovaný plak (povlak zubu), který však není sám o sobě považován za onemocnění, ale spíše za kosmetickou vadu. Plak, bez ohledu na stupeň mineralizace, je však jednou z příčin rozvoje zánětu parodontálních tkání u psů. Podstatné pro rozvoj onemocnění jsou v tomto případě především bakterie obsažené v plaku a schopnost organismu si s těmito bakteriemi poradit. Odstranění plaku, tedy i zubního kamene, je součástí celkového ošetření, ale nikoli jeho jedinou podstatou.
Za aktivní péči lze označit dentální hygienu (čištění zubů) prováděnou aktivně majitelem psa. K tomuto účelu je vhodný měkký zubní kartáček, velikostí odpovídající psímu pacientovi, a speciální zubní pasta určená pro psy. Frekvence čištění zubů je velice individuální a závisí na rychlosti usazování plaku u konkrétního jedince. Obecně lze doporučit frekvenci čištění 2x týdně a častěji.
Je-li slezina narušena, je možné ji chirurgicky odstranit, neboť její funkci převezmou jiné orgány a pes tak může nadále žít.
Jednou z příčin odstranění sleziny je hemangiosarkom. Jde o vysoce maligní tumor vznikající z endotelu cév. S výjimkou některých kožních hemangiosarkomů je to nádor velmi agresivní s brzkou tvorbou metastáz. Hemangiosarkom sleziny se vyskytuje nejčastěji u psů ve středním a starším věku (8–13 let), predisponovanými plemeny jsou německý ovčák, retrívr, knírač, pudl, bez ohledu na pohlaví. Vzhledem k tomu, že se cévy vyskytují ve všech orgánech a metastatické buňky se šíří krví, je nález hemangiosarkomu možný kdekoliv. Další možnou cestou vzniku metastáz je transplantace po prasknutí nádoru a vylití krve společně s nádorovými buňkami do břišní dutiny. V době diagnostiky má metastázy 50 % pacientů, nejčastěji v plicích, játrech, mozku, kůži, kostech nebo nadledvinkách, 25 % pacientů s primárním nádorem sleziny má zasaženo také srdce. U koček je tento typ nádoru velmi vzácný, vyskytuje se hlavně na kůži a ve střevech.
V anamnéze lze vysledovat přechodnou slabost, únavu (anémie), abdominální distenzi (růst nádoru, peritoneální efuze), spontánní krvácení z nosu (anémie, trombocytopenie, diseminovaná intravaskulární koagulace – DIC), nechutenství (tlak nádoru na gastrointestinální trakt), zvracení, neochotu k pohybu, ataxii pánevních končetin. Polovina pacientů mívá kolaps, někteří pacienti mohou akutně uhynout (hypovolemie při ruptuře primárního nádoru nebo metastázy). Základem terapie je splenektomie. Ta musí probíhat za přísného dodržování zásad onkologické chirurgie, aby nedošlo ke kontaminaci ostatních orgánů krví nebo buňkami sleziny. V případě akutní ruptury hemangiosarkomu je nutná urgentní stabilizace (terapie hypovolemického šoku, zastavení krvácení). Společně s řešením primárního tumoru je nutné sledovat případné komplikace a souběžně je řešit.
Dalším problémem je torze sleziny, která je definovaná jako její otočení okolo cévní stopky. Setkáváme se s ní nejčastěji u velkých plemen psů s hlubokým hrudníkem, jako je německá doga. Choroba může probíhat akutně nebo chronicky. Metodou léčby je vždy splenektomie, u pacientů v šoku musí být provedena ihned po stabilizaci pacienta. Prognóza po úspěšné operaci je obecně dobrá, může však být zhoršena komplikacemi choroby (sepse, DIC, peritonitis a podobně). Choroba může probíhat akutně nebo chronicky, od jednoho dne do tří týdnů. V anamnéze se nejčastěji setkáváme s apatií, anorexií, bolestivostí nebo zvětšením břišní dutiny, tmavou močí, zvracením a průjmem.
Kočka málokdy pozře předměty, které neprojdou zažívacím traktem. Na rozdíl od psů nerozkusuje gumové hračky a nepolyká je, ani nepolyká ponožky, kapesníky a hadry. Kočky rády cupují vlněné svetry, zvláště ty propocené v podpaždí. Kousky vlny bývají tak drobné, že bez problému projdou zažívacím traktem a nestrávené vyjdou v trusu nebo ve zvratcích. Za cizí těleso je možno považovat i trichobezoáry, které se tvoří v zažívadlech z olízané a spolykané srsti, zejména pak u koček dlouhosrstých. Tyto útvary mohou u koček vyvolat obdobné příznaky jako po pozření cizího tělesa. Kočkám se preventivně nabízí k okusování tráva nebo obilí pěstované na vatě, nebo speciální pasty.
Větším problémem jsou lineární cizí tělesa, jehly, odštěpky kostí, drátky. Většinou se zapíchnou pod jazykem nebo při jeho bázi. Stejně tak nit omotaná kolem jazyku nebo prstenec z průdušnice či kost navlečené na zubu vyvolávají neklid, slinění i zvracení. Cizí tělesa mohou být polknuta, méně často uvíznou v jícnu nebo žaludku, častěji perforují střevo. Diagnóza je možná rentgenem, někdy sonograficky, nekontrastní cizí tělesa, například podélně natažené nitě nebo provázky, nelze ani takto vyloučit.
Cizí těleso v dutině ústní může majitel sám nalézt a při troše šikovnosti i sám odstranit. Pokud je podezření na polknuté cizí těleso nebo pokud kočce s trusem odchází nit nebo provázek, je nutné včasné ošetření. Za případné provázky vycházející z konečníku nikdy nesmíme tahat, nevíme, jak jsou dlouhé a jak daleko jsou ve střevě natažené.
K nejčastěji zjišťovaným cizím předmětům patří části hraček, kamínky, kaštany, dřívka, pecky, folie, gumičky, jehly, gumové míčky, provázky a jiné.
Klinické projevy přítomnosti cizích předmětů v trávicím traktu jsou velmi různorodé. Zvíře může trpět jen krátkodobým nechutenstvím a cizí těleso bez povšimnutí projde zažívacím ústrojím. U většiny cizích předmětů však dochází k dramatickým projevům, zejména pokud dojde k uzavření průchodnosti trávicího traktu nebo k poranění sliznice. Zvířata jsou smutná, většinou polehávají, nejeví zájem o jídlo a dochází ke zvracení. Stav pacienta se časem zhoršuje.
Průkaz cizího tělesa v zažívacím traktu, pokud není majitelem spatřeno jeho pozření, není vždy jednoduchý. Při běžném vyšetření nelze cizí předmět prokázat. Z diagnostických přístrojů se používá rentgenové vyšetření. Při nativních snímcích, tedy bez kontrastní látky, lze prokázat jen takové předměty jako kosti či kovové věci. Bohužel většina předmětů, například dřevo, pecky, kameny, plasty, igelit, se na nativních snímcích nezobrazí.
Zubní kámen je velmi častou příčinou mnoha problémů zubů a dutiny ústní. Vyskytuje se asi u 1/3 vyšetřovaných psů. U některých plemen se vyskytuje už v mladém věku.
Zubní kámen se tvoří vysrážením minerálních látek obsažených ve slinách a jejich usazením na zubech. Při tvorbě kamene se uplatňují také odloupané epitelie ze sliznice dutiny ústní, zbytky potravy, bakterie a podobně. Usazování kamene začíná na zubním krčku a postupně se šíří na celý zub. Kámen brání samočištění mezizubních prostorů, potrava tam usazená se rozkládá a celý proces se zhoršuje. K tvorbě zubního kamene přispívá také jednostranné krmení pouze měkkou potravou (chybí mechanické obrušování).
Příznaky jsou žlutohnědý, žlutozelený až tmavohnědý drsný povlak na různě velké ploše zubů, záněty dásní a sliznice dutiny ústní, odporný zápach z tlamy, slinotok. V pokročilém stadiu vypadávání zubů, tvorba zubních kazů, nechutenství; bolestivé přijímání potravy a hubnutí.
Prognóza je nejistá, neboť ani po odstranění zubního kamene (mechanicky nebo ultrazvukem) nelze vyloučit všechny příčiny vzniku a zabránit tak tvorbě nového kamene.
Parodont je tvořen dásní, čelistní kostí a závěsným aparátem zubu, který drží zub v kostním lůžku. Vlivem utvořeného zubního kamene a pomnožených bakterií jsou všechny tyto části parodontu drážděny a nevratně poškozovány, čímž vzniká hluboký zánět, kterému říkáme parodontitida. Parodontitidu provází především výrazný zápach z ústní dutiny.
Parodontální onemocnění se projevuje začervenáním a otokem dásní, zvětšováním dásňového žlábku okolo zubů, obnažováním krčků zubů, viklavostí zubů a v konečné fázi jejich ztrátou či patologickým poškozením čelisti.
I když se jedná o onemocnění ústní dutiny, je parodontitida velmi nebezpečná, protože může ohrožovat i jiné tělesné orgány. Bakterie a toxiny, které jsou při tomto onemocnění přítomné v dásni, se totiž krevním oběhem roznášejí po celém těle a mohou se tak kdekoliv usadit. Bakterie nejčastěji postihují srdeční chlopně, ledviny a játra, čímž tyto orgány poškozují a urychlují jejich selhávání zejména ve vyšším věku zvířat.
Bez rizika přenosu infekce nejsou ani majitelé takto postižených zvířat, kdy se kapénky bakterií z ústní dutiny zvířete na člověka přenášejí nejčastěji při štěkání, olizování majitele nebo mazlení.
Pokud si přejete chovat tyto ptáky, potřebujete velkou voliéru, nebo alespoň klec s minimálními rozměry 60 x60 x 80 cm. Pokud ale přistoupíte k tomuto řešení, musíte počítat s tím, že váš papoušek bude potřebovat dlouhodobý každodenní prolet mimo klec, a ani tak nebude ve 100% kondici.
Nejvíce se jim tedy bude dařit v prostorné chráněné venkovní voliéře o rozměrech 1,5 x 5 x 0,7 m (v x d x š). Jako u většiny ptáků jim k přenocování a úkrytu poslouží nabídnutá budka. Nesnáší dlouhou dobu trvající chladné a vlhké počasí. Ve voliéře se doporučuje chov pouze jednoho páru tohoto druhu, tolerovat se však budou s jinými druhy. Lze jej chovat v celoročních voliérách bez vytápěného zázemí, potřebuje však alespoň závětří, kam by se mohl v zimě nebo při špatném počasí schovat.
Papoušek královský musí dostávat pestrou stravu. Běžná krmná dávka musí být obohacena o různé ovoce, luskoviny a zeleninu. Jen tak z něj učiníte zdravého, přátelského a krásně zbarveného společníka.
V přírodě jsou odchovy pozorovány v červenci i lednu. Hnízdní dutiny mívají vletový otvor poměrně nízko od země. Pro odchov v zajetí jim musíme poskytnout budku vysokou až 2 metry! Jako substrát do budky použijeme dřevěné hobliny smísené s rašelinou. Samec se začne samici dvořit a harmonizující pár, připravený k hnízdění, si obsah budky upraví dle vlastních představ. Kladnou odezvou na samčí dvoření je skutečnost, že samice přijme jeho pokusy o krmení. Snůška papoušků královských čítá nejčastěji 3 až 5 mírně lesklých vajec. Nezřídka se stane, že některé z vajec rodiče rozbijí, může za to jejich nemotorné chování při vstupu do budky. Proto se pro tento druh doporučuje mírný sklon budky, který problém s rozbíjením vajec zcela vyřeší. Délka sezení na vejcích se pohybuje kolem 20 dnů, samec v tomto období navštěvuje samici v budce, ale ta přesto po celou dobu zahřívá snůšku sama. Mláďata po vylíhnutí opeří asi po 35 dnech a samec je ve voliéře doprovází a učí létat. V prvních dnech po vylíhnutí, a v několika následujících dnech, samice neopouští hnízdní dutinu. V tuto dobu chodí krmit samec samici k otvoru hnízdní dutiny, posléze samice mláďata v hnízdě. Rodiče je ještě minimálně 3 až 4 týdny dokrmují (s odstavem není nutno spěchat, rodiče na ně nebývají agresivní). Mláďata se do věku 6 měsíců podobají samičce. Po uplynutí této doby začne hlavička samců červenat.
Papoušci královští dosahují pohlavní zralosti ve třech letech (některé samičky však mohou zahnízdit již ve druhém roce věku) a jsou plodní ještě ve 30 letech. Na krmení nijak zvlášť nároční – vezmou bez problémů vše nabízené a milují veškeré ovoce a zeleninu. Jelikož mají sklony k tloustnutí, musíme být opatrní při podávání slunečnice. Měli by mít dostatečný přísun vápníku, hlavně v době před snůškou a v době hnízdění (samičky královských papoušků snášejí poměrně velká vejce a mohlo by lehce dojít k odvápnění organismu). Rychle rostoucí mláďata zvýšený přísun vápníku též přivítají. Při jeho nedostatku totiž může lehce dojít k rachitidě a špatnému vývoji kostí.
Klinické příznaky urolitiázy se liší v závislosti na anatomické lokalizaci urolitů. Urolity se klinicky neprojevují, pokud nenaruší normální funkci ledvin. Obvykle v močových cestách způsobí zánět, jehož vlivem dojde mimo jiné k otoku sliznice. Tento otok napomáhá ke zmenšení průměru močových cest a močové kameny se tak mohou snáze ukotvit – takto dochází k částečné nebo absolutní obstrukci močových cest. Majitel takového zvířete si v tuto chvíli všímá typických příznaků, jako jsou neúspěšné pokusy o močení, bolestivé močení, časté močení po malých množstvích, bolestivost na spodině břicha a nezřídka také krev, barvící moč do různých odstínů červené až hnědé barvy.
Lokalizace urolitů je různá, může být od ledvinné pánvičky přes močovody, močový měchýř až po samotnou močovou trubici.
Diagnostika urolitiázy se provádí prostřednictvím vyšetření moči, poté pomocí nativních nebo kontrastních rentgenových snímků. Velkým pomocníkem při diagnostice tohoto onemocnění je také ultrasonografické vyšetření. Pomocí rentgenového nebo ultrasonografického vyšetření lze stanovit nejen velikost a počet urolitů, ale také jejich lokalizaci v močovém traktu.
Klinicky se přítomnost kaménků v močových cestách projevuje častějším močením s vyloučením pouze malého množství moči, která může být hustší, tmavší a případně zapáchající (i z důvodu přítomnosti bakteriální infekce). V moči se může objevovat krev, viditelná pouhým okem, nebo identifikovatelná při mikroskopickém či biochemickém vyšetření.
Projevy urolitiázy závisí především na lokalizaci urolitů. Pokud se vytvoří v ledvinné pánvičce, může být onemocnění zcela bez příznaků, zvláště pokud je proces pouze jednostranný a urolit není infikován bakteriemi. V případě infekce může dojít k septikémii a stavům s ní spojených: horečce, apatii, nechutenství, ... Při oboustranné obstrukci v ledvinné pánvičce může dojít až k chronickému renálnímu selhání.
Urolity lokalizované v močovodech se projevují akutní bolestivostí břicha, výskytem krve v moči, může dojít i k poškození ledvin s příznaky uvedenými výše.
Lokalizace urolitů v močovém měchýři může být také zcela bez příznaků. Častěji však vzniká zánět, a tak se u pacienta projevují příznaky z něj vyplývající: obtížné, bolestivé a přerušované močení, nucení na močení, inkontinence. Velmi častý je také výskyt krve v moči. Někdy je možné urolity cítit pohmatem dutiny břišní.
Příznaky spojené s výskytem urolitů v močové trubici jsou podobné lokalizaci v močovém měchýři. Při úplné obstrukci dochází k přeplnění močového měchýře, výrazné bolestivosti při pohmatu dutiny břišní. Pokud není umožněn odtok moči, objevuje se zvracení, slabost, problémy s koordinací až kóma. Za 24–72 hodin poté dochází k srdečnímu selhání v důsledku vysokého množství draslíku v těle, jež působí kardiotoxicky.
Papoušek senegalský červenobřichý žije v Ghaně a západní Nigérii. Velikost papouška je 22 až 25 cm, hmotnost se pohybuje od 130 do 150 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.
Je velmi hojný v lesnatých savanách a otevřených lesích a často zalétá v malých hejnech i do zahrad na okrajích měst. Zdržuje se ve skupinách od 10 do 20 jedinců, v době hnízdění v párech. Samice snáší do stromové dutiny 3 až 4 vejce a sedí na nich 28 až 30 dnů. Mláďata opouštějí hnízdo obvykle ve stáří 11 týdnů. Potrava se skládá ze semen, výhonků a různého ovoce.
Papoušek senegalský hnízdí brzy na jaře a je závislý na období dozrávání vegetace. V této době vykazuje jeho opeření nejvyšší intenzitu barvy. Není nijak hlučný, přestože umí vydat pronikavé písknutí, projevuje se většinou jen mírně hlasitě a jeho přirozené hlasové projevy nejsou nepříjemné. Má-li tento bravurní letec možnost každodenního proletu po místnosti, spokojí se i se středně velkou klecí. Takové vlastnosti z něj činí velmi vhodný druh pro chov v bytech. Poznáme jej podle jasně žlutých očí. Na tmavých prstech má ostré drápy. Jejich úchop je pro člověka dosti bolestivý. Pustíme-li ho do voliéry, zůstane plachý.
Papoušek senegalský se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.
Voliéra pro tento druh papouška by měla mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry alespoň 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly vodorovnými i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky jim vyhovují vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budky by se měly pohybovat kolem 60 x 20 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 8 cm. Vzhledem k tomu, že v přírodě obsazují dutiny poměrně těsné, je vhodné, pokud to jde, předložit jim na výběr ještě i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad/prosinec, kdy je jim nutné vytvořit patřičné podmínky. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.
Virovou papilomatózu psů vyvolává papilomavirus z čeledi Papovaviridae, který má onkogenní vlastnosti. K přenosu dochází přímým i nepřímým způsobem a papilomy se objevují po uplynutí inkubační doby trvající 2–6 měsíců. Nejčastěji bývají postiženi mladí a imunosupresivní jedinci.
U štěňat a mladých psů se objevují jednotlivé nebo mnohočetné útvary bílošedé barvy, které mají vzhled pendulujících výrůstků nebo květáku a dosahují rozměrů až 3 cm2. Jejich lokalizace byla zjištěna převážně na sliznici dutiny ústní, jazyku, měkkém patře, hltanu, epiglotis (hrtanové příklopce), pyscích, očních spojivkách, na rohovce a očních víčkách.
Méně častou formou je invertovaný kožní papilom, který se objevuje v oblasti břicha a slabin, přičemž je na kůži vidět propadnutí o průměru 1–2 cm s centrálním pórem. Léze tak má charakter kráteru. Kromě toho se může vyskytovat také pod drápy, kde vyrůstá přímo z germinativní (zárodečné) vrstvy drápového lůžka.
V poslední době je virus papilomatózy psů považován za jeden z vyvolávajících faktorů trvalých verukózních změn na prstních polštářcích a nehtových lůžkách mladých dospělých psů a mnohočetných papul a pigmentovaných hyperplastických plaků u mopsů. Byly však popsány i vzácné případy, kdy se benigní forma rozvinula ve skvamocelulární karcinom. U psů se také zjišťují idiopatické skvamózní papilomy, které nemají virový původ.
Diagnóza se prokáže histologicky, kdy v nálezu dominuje výrazná hyperplazie epidermis s koilocyty a intracytoplazmatickými inkluzními tělísky v keratinocytech. Virové skvamózní papilomy se dají histologicky rozlišit na tři typy: exofytní papilom, plochá bradavice, invertující papilom. Onemocnění se projevuje světlými výrůstky, které se rychle šíří a rostou do podoby květákovitých papilomů s malými nitkovitými výběžky. Jejich velikost se pohybuje okolo 2 cm. Nejčastěji je můžeme nalézt na sliznici dutiny ústní, okraji pysků, hrtanu a mandlích. Mimo dutinu ústní se vyskytují na víčkách a spojivce očí, kůži hlavy a spodních částech končetin.
Zpočátku je rozvoj bradavic velmi rychlý a jejich počet rapidně stoupá. Přibližně po 2 měsících dochází k ústupu a bradavice většinou úplně vymizí. Do 5 měsíců je většina bradavic pryč. Pouze papilomy v oblasti očí ustupují pomaleji. Papilomy v oblasti ústní se vyskytují u zvířat do 2 let stáří a předpokládá se, že se vůči papovaviru postupně objevuje odolnost. V oblasti oční se nejčastěji vyskytují do 4 let věku zvířete.
Virová papilomatóza psů je onemocnění, se kterým se v rámci kategorie kožních virových chorob psů můžeme setkat asi nejčastěji.
Kožní nádory se vyskytují jako zduřeniny na kůži nebo pod kůží. Nádory mohou být buď benigní, nebo maligní (zhoubné). Nádory se většinou velmi rychle zvětšují. Někdy je provází krvácení a vředy. Při podezření na nádor, navštivte veterináře co nejdříve.
Na vznik rakoviny, tedy nádorového onemocnění, má vliv celá řada faktorů, ať už vnější vlivy, nebo genetické dispozice, hormony, nebo i březost a laktace. Nádory dělíme na zhoubné, ty se postupně šíří a napadají orgány, a na nezhoubné, které se dále nerozšiřují. Je známo, že nezhoubný nádor se může časem přeměnit na zhoubný. Určit typ nádoru lze pouze na základě histologického vyšetření. Zhoubné nádory jsou typické rychlým růstem a tvorbou metastáz. Metastázy se nejčastěji tvoří v mízních uzlinách, mohou se však tvořit i v jakémkoliv jiném orgánu. Uvádí se, že u koček je 80–90 % nádorů zhoubných.
Mezi nejčastější orgány u koček, které postihuje tato nemoc, patří mléčné žlázy. Mezi další často napadené patří kůže, kosti nebo vnitřní orgány. Není výjimka také rakovina dutiny ústní nebo lymfom. Všechny typy mají společný začátek. Nádory rostou pomalu, ve většině případů nemají kočky žádné příznaky této nemoci, nemají bolesti. Proto se často onemocnění zjistí pozdě.
Jelikož může být onemocnění již příznakem nádorového bujení, neměli bychom brát žádné onemocnění na lehkou váhu. Patří sem průjem nebo zvracení, které má občas každá kočka. Pokud tento stav přetrvává delší dobu, je nutno navštívit veterinárního lékaře, neboť může jít o příznak bujení vnitřních orgánů – jater nebo slinivky břišní. Alarmující je rovněž krev ve výkalech nebo zvratcích, která může být důsledkem krvácejícího nádoru v trávicím traktu.
Častou formou rakoviny je rakovina kůže, která se projevuje nejdříve drobnými nádorky na kůži, které se postupně zvětšují a mají tendenci vytvářet vředy, špatně se hojí, krvácejí. V tomto případě je důležitá naše všímavost při česání kočky a prohlídce srsti a kůže.
Ve výčtu forem rakoviny nemůžeme zapomenout na virus leukémie koček – FELV. Jde o vysoce nakažlivý smrtelný virus způsobující rakovinu bílých krevních buněk a lymfatického systému. Proti tomuto nakažení existuje dosti spolehlivá vakcína. Pro již nakažené kočky však neexistuje žádná účinná léčebná látka.
Říká se, že každý z nás má v sobě zárodky rakoviny, která buď propukne, nebo ne. Stejně je tomu u zvířat. Záleží na způsobu života a pravidelném preventivním vyšetření, na dobré a plnohodnotné stravě. Existuje ovšem i něco, co může rakovinu vyvolat i při dodržování této životosprávy.
Cílem vyšetření je zjistit, zda je vyšší tělesná teplota nebo horečka způsobená poruchou v regulaci tvorby a výdeje tepla, nebo je příznakem obranné reakce organismu.
U špatně vakcinovaných jedinců je třeba zvážit možnost infekčních onemocnění, jako je parvoviróza u štěňat s průjmem a zvracením a psinka s příznaky postižení dýchacích cest a nervové soustavy, u nichž je pečlivé klinické vyšetření s důrazem na poslech hrudníku a palpaci dutiny břišní základem diagnostiky.
Klinické vyšetření štěňat je zaměřeno na vyšetření kostí, kloubů, u predisponovaných plemen i nervové soustavy. Pečlivý poslech hrudníku a vyšetření břicha mohou prokázat nálezy svědčící o zánětlivém nebo nádorovém onemocnění.
Přirozenou součástí diagnostiky je vyšetření vzorku krve, zvýšený počet bílých krvinek je známkou zánětlivého onemocnění, k anémii nebo poklesu počtu krevních destiček dochází u pacientů s imunitně zprostředkovaným onemocněním. Stanovení biochemických parametrů ulehčí lokalizaci onemocnění v těle, vyšetření vzorku moči, případně krve, a mikrobiologická kultivace moči potvrdí nebo vyloučí přítomnost choroboplodných zárodků v močových cestách i v celém organismu.
Nezbytnou součástí diagnostiky se stávají zobrazovací vyšetření – rentgenogramy hrudníku a ultrasonografie dutiny břišní jsou standardně používaná a efektivní vyšetření. Pomohou odhalit zvětšení orgánů, abnormální tvary, přítomnost tekutiny, rentgenogramy kloubů a růstových zón kostí pak prokážou růstové problémy, záněty kloubů, u starších jedinců nádorové změny. Pacientům s dechovými potížemi a s nálezem srdečních šelestů je doporučována echokardiografie, která potvrdí přítomnost změn na srdečních chlopních u jedinců se zánětem srdeční nitroblány.
U psů bez specifických příznaků je důležité cytologické vyšetření zvětšených mízních uzlin, kožních lézí, uzlů a ulcerací, které mohou být projevem nádorového bujení či infekce. Imunologické vyšetření se provádí při podezření na nedostatečnou funkci imunitního systému (německý ovčák, irský setr, kokršpaněl), nebo naopak při autoimunitním onemocnění typu systémového lupu nebo hemolytické anémie. Je-li pacient importován ze zámoří nebo byl s majiteli v zahraničí, je vhodné provést sérologické vyšetření s ohledem na možná exotická onemocnění, k nimž patří ehrlichióza, neosporóza, leishmaniáza, dirofilariáza a podobně.
Nejdůležitější je zvíře účinně ochladit. Doporučuje se balení do mokrých ručníků, postříkání chladnou vodou nebo postupné namočení celého těla v chladné vodě. Vhazování celého zvířete do ledové vody v napuštěné vaně není vhodné, protože vlivem velkého teplotního rozdílu může dojít k šokové reakci organismu a ta celý problém ještě prohloubí.
Cílem vyšetření je zjistit, zda je vyšší tělesná teplota nebo horečka způsobená poruchou v regulaci tvorby a výdeje tepla, nebo je příznakem obranné reakce organismu.
U špatně vakcinovaných jedinců je třeba zvážit možnost infekčních onemocnění, jako je parvoviróza u štěňat s průjmem a zvracením a psinka s příznaky postižení dýchacích cest a nervové soustavy. U nich je základem diagnostiky pečlivé klinické vyšetření s důrazem na poslech hrudníku a palpaci dutiny břišní.
Přirozenou součástí diagnostiky je rovněž vyšetření vzorku krve. Zvýšený počet bílých krvinek například ukazuje na zánětlivé onemocnění, k anémii nebo poklesu počtu krevních destiček zase dochází u pacientů s imunitně zprostředkovaným onemocněním. Stanovení biochemických parametrů ulehčí lokalizaci onemocnění v těle, vyšetření vzorku moči, případně krve, a mikrobiologická kultivace moči potvrdí nebo vyloučí přítomnost choroboplodných zárodků v močových cestách i v celém organismu.
Nezbytnou součástí diagnostiky se stávají zobrazovací vyšetření – rentgenogramy hrudníku a ultrasonografie dutiny břišní jsou standardně používaná a efektivní vyšetření, která pomohou odhalit zvětšení orgánů, abnormální tvary či přítomnost tekutiny. Rentgenogramy kloubů a růstových zón kostí pak prokážou růstové problémy, záněty kloubů, u starších jedinců nádorové změny. Pacientům s dechovými potížemi a s nálezem srdečních šelestů je doporučována echokardiografie, která potvrdí přítomnost změn na srdečních chlopních u jedinců se zánětem srdeční nitroblány.
U psů bez specifických příznaků je důležité cytologické vyšetření zvětšených mízních uzlin, kožních lézí, uzlů a ulcerací, které mohou být projevem nádorového bujení či infekce. Imunologické vyšetření se provádí při podezření na nedostatečnou funkci imunitního systému (německý ovčák, irský setr, kokršpaněl), nebo naopak při autoimunitním onemocnění typu systémového lupu nebo hemolytické anémie. Je-li pacient importován ze zámoří, nebo byl s majiteli v zahraničí, je vhodné provést sérologické vyšetření s ohledem na možná exotická onemocnění, k nimž patří ehrlichióza, neosporóza, leishmaniáza, dirofilariáza a podobně.
Nejdůležitější je zvíře účinně ochladit. Doporučuje se balení do mokrých ručníků, postříkání chladnou vodou nebo postupné namočení celého těla v chladné vodě. Vhazování celého zvířete do ledové vody v napuštěné vaně není vhodné, protože vlivem velkého teplotního rozdílu může dojít k šokové reakci organismu a ta celý problém ještě prohloubí. Vždy dodržujte zásadu, že voda nesmí být ledová. Pokud zvíře reaguje a je schopno pít, nabízejte mu po menších dávkách chladnou (ne ledovou) vodu.
Přetočení žaludku je jedno nejzávažnějších smrtelných nebezpečí, která psům hrozí. Pokud totiž nejsou během krátké doby operováni, umírají.
Přesné příčiny vzniku nejsou zcela známy, ale některé důležité faktory ano. Přetočení žaludku je pravděpodobně podmíněno geneticky, do hry však vstupují i rizikové faktory jako pohyb po krmení, nevhodná strava, ale i souhra všech faktorů a nešťastných náhod.
Pes má žaludek umístěný horizontálně. Můžete si ho představit jako balón upevněný ve dvou bodech v horizontální rovině. Když je naplněný a začne se hýbat, velmi lehce se přetočí a tím se zauzlují jeho konce. Ohrožena jsou především velká plemena psů. Existuje názor, že ke vzniku torze přispívá „volné“ zavěšení žaludku, který se může za určitých okolností otočit kolem své osy. Krmení, které se dostane do žaludku, vytvoří plyny, čímž se jeho objem enormně zvětší, a při pohybu se pak může žaludek otočit. Kvůli zaškrcení velkých cév se sníží krevní tlak, organismus je nedostatečně zásobován kyslíkem, dochází k šoku krevního oběhu a znemožnění peristaltiky. Kromě toho mohou odumřít části žaludeční stěny.
K přetočení žaludku dochází většinou několik minut až několik hodin po krmení. Jestliže psi bývají krmeni pozdě večer, pak majitel symptomy nezaznamená, protože prostě spí. Z tohoto důvodu se doporučuje (pokud pes nemá pelech v ložnici páníčků), nepodávat mu větší množství krmení po 18. hodině.
Jestliže se žaludek přetočí, nemůže se jeho obsah pohnout ani dozadu, ani dopředu. Dochází k tvorbě dalších plynů a potíže se ještě zhoršují. Mezi nejčastější příznaky patří zvětšování objemu břišní dutiny, zaujímání nepřirozených poloh, nahrbený postoj, neklid, neúspěšné snahy o zvracení, zvýšené slinění, které je doprovázené i projevy šoku (zrychlený dech, zrychlená srdeční činnost, bledost sliznic).
Hlavní nebezpečí představuje potrava, ze které se ve velké míře tvoří kvasnými procesy plyny. Bylo prokázáno, že pokud je pes krmený granulemi, ve kterých je více obilovin a málo kvalitních bílkovin, je riziko přetočení žaludku mnohem vyšší. Proto se vyvarujte podávání levných krmiv a rovněž granulí, ve kterých převažují rostlinné bílkoviny. Stejně tak dávejte pozor na množství vypité vody po jídle. I když je psovi podávána kvalitní potrava, při zvýšeném příjmu tekutin (když je břicho přeplněné a pes se následně pohybuje a skáče) se riziko torze několikanásobně zvyšuje. Další vlivy, které přetočení ovlivňují, jsou anatomické predispozice. Mezi další rizika patří hltání potravy, kdy pes polyká větší množství vzduchu; stres při krmení; zvracení; porucha průchodnosti trávicího traktu a další.
Pro potvrzení či vyloučení torze se provádí rentgenové vyšetření.
Teju pruhovaný (Tupinambis teguixin) je ve volné přírodě rozšířen v Argentině, Brazílii, Uruguayi a Paraguayi.
Dospělí jedinci dosahují délky těla od 1,2 až do 1,5 metru. Mláďata jsou zprvu zeleně a červeně zbarvená, poté zelené zbarvení v prvních měsících postupně bledne až do bělavého odstínu. Samečci jsou větší a těžší. Prsty má teju pruhovaný zakončené drápy, jejichž pomocí si vyhrabává obytné dutiny, kde přečkává zimu.
Za potravou dokáže ve volné přírodě uběhnout i více než 20 kilometrů denně. Oplozené samičky jsou velmi agresivní. Teju pruhovaný vykazuje denní aktivitu.
Pro jeden pár ještěrů tohoto druhu potřebujeme terárium o minimální velikosti 280 x 180 x 120 centimetrů. Dno by mělo být pokryto směsí písku a zeminy nebo podobného substrátu. Důležité je umožnit těmto ještěrům hrabat. Vyhrabané dutiny, ve kterých budou přebývat, proto musí být stabilní a nesmí se hroutit. Neméně důležitá je i vhodná nádrž na vodu, v níž se budou ještěři s oblibou koupat, a velké korkové roury sloužící jako úkryt při pocitu nebezpečí. Písčité dno je nutné každý večer vlhčit vodou. UV zářič se používá zhruba 2–3x týdně po dobu asi 20–30 minut.
K páření dochází zpravidla po skončeném zimním klidu. Samec se při námluvách přibližuje k samičce a s pocukáváním celého těla se ji snaží olizovat a něžně okusovat směrem od ocasu k hlavě. Samička zprvu uniká a nechává se zas a znovu přemlouvat, až ji nakonec sameček uchopí za kůži v zátylku. Pak ji zadními končetinami dráždí v pánevní oblasti, což vypadá, jako by právě startoval motocykl, načež samička zvedá ocas a dochází ke spojení.
Zhruba 6 týdnů po páření klade samice 4–10, ale také až 30 vajec. Ne každé pozorované páření však vede k následné snůšce vajec. Inkubace trvá kolem 160 dní a mláďata měří po vylíhnutí přibližně 22 cm.
Teju pruhovaný bývá v zajetí krmen pavouky, plži, ještěrkami, běžným krmným hmyzem, občas je možné nabídnout i rostlinnou složku, jako například ovoce a zeleninu.
Předoperační péče před kastrací spočívá ve 24hodinové hladovce, přičemž vodu odejmeme až 1–2 hodiny před zákrokem. Anestezie se volí podle věku a zdravotního stavu feny. Samozřejmě po dohodě s majitelem, který si může vybrat mezi anestezií intravenózní (aplikace anestetik do žíly), nebo inhalační (napojení na inhalační přístroj a monitoring během zákroku). Uvedené typy anestezie se samozřejmě mohou lišit na jednotlivých pracovištích. Následuje standardní příprava operačního pole – vyholení srsti, dezinfekce a zarouškování operačního pole. Chirurgický přístup se v naprosté většině případů vede z linea alba, což je vazivový pruh, který prochází středovou linií břicha a do kterého se upínají břišní svaly. Řez provedený v tomto místě tolik nekrvácí a je dlouhý dle velikosti feny několik centimetrů, v případě potřeby je možno ho prodloužit. Následuje vybavení vaječníků nebo i dělohy a jejich podvázání vstřebatelným šicím materiálem. Pokud se odstraňují pouze vaječníky, zákrok se nazývá ovariektomie, pokud se odstraňují vaječníky současně s dělohou, jedná se o ovariohysterektomii. V případě odstranění dělohy se přešije děložní krček a poté se provede uzávěr dutiny břišní, podkoží a kůže. Celý zákrok i s přípravou operačního pole trvá většinou kolem 1 hodiny.
Fena se po kastraci většinou nechá probudit v hospitalizačním boxu, kde má teplo a klid. Majitel si ji odvádí při plném vědomí. Voda se může podávat asi půl hodiny po probuzení. S krmením je potřeba počkat ještě asi 5 hodin, přičemž se podává jen menší dávka, aby nedošlo ke zvracení. Další péče o fenu po kastraci není složitá. Spočívá v poněkud klidovějším režimu, aby se kastrační rána mohla v klidu zahojit a aby se neobjevil výtok po kastraci. Doporučuje se vynechat příliš dlouhé procházky, skákání a podobně. Je nutné zabránit olizování rány, což někdy nejde jinak než nasazením ochranného límce. Stehy se po kastraci vyndávají 8.–10. den.
Kastrace fen probíhá v naprosté většině případů bez problémů a feny snášejí kastraci velmi dobře. Musíme si však uvědomit, že se jedná o chirurgický zákrok, a proto přináší určitá rizika. Může to být riziko anestezie, krvácení do dutiny břišní, ponechání operačního materiálu v dutině břišní (roušky, nástroje), podvaz močovodu, nekompletní odstranění vaječníků a takzvaná pahýlová pyometra.
