Do terária vybírejte takové druhy rostlin, jimiž chovanému živočichu maximálně přiblížíte biotop, v němž žije ve volné přírodě.
Nejlepší živé rostliny do terária
Terárium je prosklené nebo jinak kryté zařízení, v němž se chovají živočichové různých, především však exotických druhů. Cílem teraristy je chovat živočicha v co nejpřirozenějších podmínkách, které simulují jeho původní biotop (stanoviště, životní prostor).
Podobným zařízením je akvaterárium, známější pod názvem paludárium, které se od terária liší pouze stálou vodní plochou, jak samotný název napovídá. Například při chovu pouštního terarijního živočicha použijete suchý písek, kameny a pouštní rostliny, při chovu obojživelníka v paludáriu zasadíte bujnou vlhkomilnou zeleň, přidáte vodní rostliny, zeminu, kameny a podobně.
Rostliny do terárií volíme podle vlhkosti a teploty, které konkrétní druh živočicha v chovném zařízení potřebuje.
Podle teploty dělíme terária na pouštní (jsou suchá a velmi teplá, s teplotou kolem 40 °C); tropická (vytápí se na 30 °C); subtropická (s teplotou kolem 25 °C) a terária mírného pásma (teplota se většinou udržuje přes 20 °C).
Při výběru terarijních rostlin je nutné přihlédnout k jejich nárokům. Ne každý druh patřící do biotopu vámi chovaného živočicha snese omezené podmínky, i kdyby se co nejvíce podobaly těm přírodním. Největším problémem je nedostatek světla, proto dobrou volbou vhodného osvětlení zvýšíte možnost širšího výběru rostlinných druhů.
Poté, co si novou rostlinu přinesete domů, osprchujte ji – může být totiž postříkána nějakým ošetřujícím chemickým přípravkem.
Nejčastěji užívané terarijní rostliny jsou šplhavník (Epipremnum aureum), lopatkovec (Spathiphyllum floribundum), monstera (Monstera), fíkus (Ficus) a různé mechy.
Je problém osadit rostlinami terárium, které se vytápí na vyšší teploty kolem 30 °C, protože dochází hlavně v zimních měsících k velké nerovnováze světla a tepla. Čím vyšší máme teplotu, tím více světla rostliny potřebují a naopak. Při vyšších teplotách rostliny vyčerpávají rychle zásobní látky, které načerpaly během jarních a letních měsíců. Žijí vlastně na dluh, neboť mají málo světla a nedovedou si fotosyntézou vytvořit látky potřebné k životu. Další problém spočívá v tom, že málokdo má terárium u okna. V zimních měsících je intenzita světla tak malá, že i venku je světla nedostatek. Z toho mála nám ještě něco ubere okenní tabule a v místnosti pak světlo ubývá do čtverce tak, že například jeden metr od okna je již jen asi 25 % světla. Vypadá to sice, že těsně u okna a třeba 2–3 m od okna je světla stejně, není to však bohužel pravda, neboť lidské oko je přizpůsobivé množství světla a nedokáže to posoudit. Pokud tedy máme terárium hned vedle okna, je také intenzita světla nevyhovující, toto se však dá vyřešit umělým přisvětlováním.
Ve svém příspěvku HEMATOM ABCES U PSA NA NOSE OBRAZKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jana Marešová.
Dobrý den,
Chtěla bych se zeptat, máme doma Mini Bulika a na nose se mu objevil velký podebrany flek.
A na veterině nam řekli ze to je nádor, ale nam to tak nepřijde chci se zeptat zda by to taky nemohl byt hematom nebo něco jiného. Děkuji za odpověď přikládám fotku
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel MVDr. Hrachová.
Dobrý den,
diagnostika léze na nose pejska bude určitě vyžadovat histologické vyšetření postižené tkáně, které přesněji řekne, o co se jedná a jaká bude nejúčinnější léčba. Z obrázku to opravdu nelze určit. Netuším jaká je celková anamnéza psa a zda byl vzorek z tkáně histologicky vyšetřen. Hematom bych ale z fotografie vyloučila, v úvahu připadá spíše zánětlivá, nádorová tkáň, aj. či kombinace různých problémů.
Toto plemeno českého strakáče patří ke starším plemenům a pochází z 19. století.
Vzhled
Jeho srst je také strakatá, jak již napovídá jeho název, ale kresba srsti není příliš výrazná. Barva kresby může být modrá, žlutá, divoce zbarvená, železitá, želvovinová, černožlutá, modrožlutá, havanovitá, madagaskarová. Podkladová srst je vždy bílá. Oči mohou mít různé barvy podle barvy srsti. Uši jsou dlouhé asi 10 cm. Typické jsou pro něj i dlouhé končetiny. Ideální váha tohoto králíka je kolem 3,5 kilogramů.
Chov
Pro chov není příliš náročný, nevyžaduje žádné zvláštní podmínky v krmení a ustájení, horší je to ale v plemenitbě, kde jsou jeho nároky vysoké. Čeští strakáčci jsou chováni na výstavy.
Toto plemeno durynského králíka má madagaskarovou barvu. Kamzičí kresba se objevuje kolem nosu, uší, na stehnech i bocích. Barva očí je hnědá. Délka uší je asi 12 cm. I u tohoto plemene je ideální váha kolem 3,5 kilogramu.
Chov
I tento králík patří k nenáročným plemenům pro chov.
Tejovití (Teiidae) jsou rozšířeni především v neotropické oblasti, částečně zasahující i do Severní Ameriky. Jsou to ještěři neobyčejně rozmanitých velikostí i tvarů těla. Většinou mají dlouhý lámavý ocas, dobře vyvinuté končetiny a rozeklaný zatažitelný jazyk. Typická je pro ně mohutná hlava krytá nápadnými štítky. Většinou se jedná o pozemní ještěry, ale najdeme mezi nimi i šplhavé či obojživelné druhy. Větší druhy (zvláště zástupci rodů Tupinambis a Callopistes) se nápadně podobají starosvětským varanům, menší druhy (například rody Cnemidophorus, Ameiva) zase v Jižní Americe zastupují ještěrky. Zástupcem obojživelných druhů je rod Crocodilurus nebo známá dracéna guyanská (Dracaena guianensis), která je zároveň největším druhem čeledi. Dorůstá délky až 130 cm.
Tejové jsou většinou masožraví nebo všežraví. Drobné druhy se živí především hmyzem, který často loví ve spadaném listí. Větší druhy se živí drobnými obratlovci, ptačími vejci a často také ovocem. Zejména velcí tejové rodu Tupinambis jsou známí jako škůdci drůbeže, protože rádi loví domácí kuřata. Dracéna guyanská je potravní specialista, živí se především vodními plži, jejichž ulity drtí silnými čelistmi.
Všichni tejové jsou vejcorodí. Jejich vejce mívají zpravidla kožovitou, méně často vápenitou skořápku. Počet vajec ve snůšce může být různý, od 2 do 80, velké druhy kladou obvykle více vajec.
Teju jsou velmi zvědaví, je to výhoda, kterou můžete využít při ochočování zvířete. Čím víc s ním však bojujete, tím víc vám to vrací zpátky.
Rozdíl mezi nimi je ve velikosti, ve způsobu života i v potravě. Jelení zvěř žila původně v bezlesých oblastech, srnčí naopak v hustých lesích. Jelen váží až 200 kg, laň o něco méně, zatímco srnec a srna něco přes 20 kg. Jelení zvěř u nás byla ve volné přírodě vyhubena někdy na počátku 19. století a pak opět vysazena. V její potravě převládá tráva, zatímco srnčí zvěř potřebuje listy keřů a stromů.
Jednou z nemocí, která postihuje srnčí zvěř je papilomatóza.
Příznaky
Jedná se o onemocnění způsobené papilomaviry. Toto onemocnění se pozná tak, že papilomaviry v těle srnky způsobují vývin kožních papilomů (= benigní nádor epitelu). Tyto papilomy se nacházejí v podkoží hlavně na končetinách, břiše, podbřišku, někdy ale i na hlavě a na krku zvěře. Těchto „nádorů“ může mít srna na těle i přes stovku a mohou mít různou velikost (maximálně 20 cm). Tyto nádory mohou mít různé zbarvení, mohou být světlé, ale i šedočerné. Novotvary mohou mít podobu boulí, ale i boláků a nádorů. Zvěř tedy vypadá znetvořeně. Toto onemocnění nelze léčit u volně žijících kusů.
Toto onemocnění přenáší hmyz (komár), ale i přímý a nepřímý (skrz předmět – větev, strom) s nakaženou srnou. Tyto papilomaviry nesjou na člověka přenosné.
Obrázky
Že papilomatóza není nic hezkého, dokazují obrázky uvedené zde: papilomatóza foto.
Rizika
Srnčí maso pocházející od srny nakažené papilomatózou není člověku nebezpečné. Papilomatóza není přenosná na člověka. Vir této nemoci navíc zlikviduje tepelná úprava masa.
