Jako tasemnice označujeme ploché červy. Jsou to vnitřní parazité žijící v tenkém střevě psů.
Jak poznat tasemnici u psa
Tasemnice je malý plochý červ, který se skládá z článků (může dosáhnout délky několika milimetrů až metrů). Častěji než štěňata a mladé psy tasemnice napadá oslabené dospělé psy. Tasemnice se nepřenáší přímo, ale prostřednictvím mezihostitele, v němž se vyvíjí larvální stadium tasemnice – boubel. Parazitují ve střevech, odebírají živiny hostiteli a množí se vylučováním jednotlivým tělních článků do trusu.
Charakteristickým příznakem napadení zvířete tasemnicí je zejména přítomnost pohyblivých článků tasemnice v trusu psa nebo v okolí řitního otvoru, podobajících se semínkům okurky nebo rýži. Dále také otírání konečníku o podložku, zvýšená chuť k přijímání potravy, hubnutí psa, zhoršení kvality srsti, zažívací potíže. Zde můžete vidět fotografie, na kterých jsou vidět psovská hovínka s kousky tasemnice.
K napadení dochází buď požitím mezihostitele (například blechy), nebo syrového masa, popřípadě vnitřností s boubelem.
Opatřením je provedení odčervení vhodným odčervovacím preparátem v dávce doporučené výrobcem. Také je vhodné pravidelné provádění laboratorního vyšetření trusu a průběžné sledování trusu a okolí konečníku psa. Například u fen zůstávají tito parazité (škrkavky) v těle v jakési „spící podobě“ a jsou aktivováni probíhající březostí, přičemž infikují štěňata, a to jak v těle matky, tak poté po porodu při sání mateřského mléka.
Nezapomínejte také na odblešení, blecha a všenka psí přenášejí tasemnici psí a velmi často se pes nakazí taky touto cestou. Pes se škrábe a kouše a přitom snadno spolkne nakaženou všenku nebo blechu, se kterou se do jeho těla dostává i boubel tasemnice, která zraňuje střevní sliznici přísavkami a háčky na hlavičce a vylučuje pro psa jedovaté zplodiny své látkové výměny. Také ochuzuje psí organismus o živiny a látky z natrávené potravy, protože dospělá tasemnice parazituje právě v tenkém střevě, kde probíhá hlavní vstřebávání živin z potravy. Drobná poranění střevní sliznice se navíc mohou infikovat bakteriemi.
Pes nakažený tasemnicí hubne, i když dobře přijímá potravu, má matnou, zježenou srst, někdy trpí průjmem a zvracením. Zplodiny látkové výměny tasemnice u psa vyvolávají chudokrevnost, pokles červených krvinek a vyšší počet bílých krvinek.
U psa se vyskytuje více druhů tasemnic, které se mohou lišit svojí velikostí či druhem mezihostitele. Mezi nejčastější druhy tasemnice u psů patří například tasemnice psí, tasemnice vroubená či tasemnice hrášková. Tasemnice napadá především zranitelnější cílové skupiny, respektive starší psi nebo naopak štěňata.
Ve svém příspěvku GELOREN DÁVKOVÁNÍ PRO ČLOVĚKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarmila Doležalová.
Prosím o správné dávkování gelorenu pro koně-pro člověka,jaké užívat množství denně při váze 86 kg,nemám s tímto přípravkem prozatím vůbec žádnou zkušenost,předem děkuji za pomoc.J.Doležalová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milada.
Já si geloren kupuju a používám jednu oranžovou tabletu denně. Tabletu rozčtvrtím nožem a pak normálně rozkoušu a spolknu. Používám to vždycky tři měsíce 90 tablet, pak chvíli přestávka a znovu tři měsíce. Od té doby neznám bolesti v kloubech.
Ano, vlk člověka v Evropě napadl, ale jde o extrémně vzácné případy, které mají téměř vždy konkrétní příčinu.
Většina historických útoků byla spojena se vzteklinou nebo extrémními podmínkami. V moderní Evropě jsou útoky zdravých vlků na člověka prakticky nulové. Pokud k incidentu dojde, jde obvykle o ztrátu plachosti nebo chybu člověka, nikoliv běžné chování vlka.
Kolik lidí zabili vlci v Evropě?
Počet obětí vlků v moderní Evropě je minimální a v posledních desetiletích prakticky nulový.
Historicky existují desítky až stovky případů, ale většina pochází z období, kdy byla běžná vzteklina a extrémní podmínky. Dnes jsou tyto faktory eliminované, takže riziko pro člověka je velmi nízké a nesrovnatelné s minulostí.
Jsou vlci v Evropě nebezpeční?
Vlci v Evropě nejsou běžně nebezpeční pro člověka, pokud se chovají přirozeně a zachovávají si plachost.
Riziko vzniká pouze v konkrétních situacích, jako je ztráta plachosti, krmení nebo extrémní podmínky. Pro běžného člověka, který se chová standardně, je setkání s vlkem spíše zážitek než hrozba.
Je vlk nebezpečný pro děti?
Vlk není běžně nebezpečný pro děti, ale riziko může být vyšší než u dospělého.
Dítě je menší, méně hlasité a může reagovat nepředvídatelně. Pokud je ale dítě pod dohledem a drží se u dospělého, riziko zůstává velmi nízké. Problém vzniká hlavně tehdy, když se dítě pohybuje samo nebo uteče.
Je vlk nebezpečný pro psa?
Pro psa je vlk reálné riziko, zejména pokud je pes na volno.
Vlk vnímá psa jako konkurenci nebo vetřelce. Konflikt může vzniknout velmi rychle a bez varování. Největší chybou je ztráta kontroly nad psem, protože v tu chvíli přechází iniciativa na vlka.
Co dělat, když potkám vlka?
Při setkání s vlkem je důležité zůstat klidný a aktivně situaci řídit.
Zastavte se, zvětšete postavu, použijte hlas a pomalu ustupujte. Neutíkejte a neotáčejte se zády. Pokud máte psa, okamžitě ho přivolejte. Ve většině případů vlk odejde, pokud jasně ukážete, že jste člověk.
Co když se vlk přiblíží na 10 metrů?
Vlk na vzdálenost 10 metrů už není standardní situace a vyžaduje okamžitou reakci.
Je potřeba zvýšit tlak – hlas, postoj, pohyb. Neutíkejte, ale dejte jasně najevo, že jste dominantní prvek. Pokud vlk nereaguje, jde o nestandardní chování, které je potřeba řešit aktivně.
Útočí vlci v Česku?
V Česku nejsou evidovány útoky vlků na člověka v moderní době.
Existují případy útoků na hospodářská zvířata a psy, ale útok na člověka je extrémně nepravděpodobný. Česká krajina poskytuje dostatek potravy, takže vlk nemá důvod člověka považovat za cíl.
Ve svém příspěvku BOULE POD KŮŽÍ NA BRISE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Mikulec.
Zakoupíte krušinu olšovou-kůra/ latin.frangula alnus/,třezalku a měsíček , 1/2 kostky vepřového sádla cca 125g. Na pánvi rozpustíme sádlo na mírném ohni, aby se nepřepálilo, do něho nasypeme 34 g krušiny a toto pomalu vaříme na mírném ohni 1 hod.tak, aby sádlo s bylinou jen mírně probublávalo, pomalu jemně mícháme, když by se vám zdálo, že je sádla málo můžete malinko přidat, tak aby se krušina v sádle vařila a ne smažila.!! 1 minutu před koncem vaření přisypete 17g třezalky a 17 g měsíčku, a mícháte a vaříte 1 min. Pak odstavte a pánev přikryjte poklicí a nechejte stát přes noc/ asi 12hod./ Druhý den opět zahřejete tak, aby toto vše bylo tekuté a přecedíte přes nějaké plátno nebo hustý cedník do uzaviratelné nádobky- nejlépe skleněné/ např. od přesnídávky nebo od krému,od džemu./ Po vychládnutí a ztuhnutí je mast hotová.Skladujte v chladnu ale nemrazit, nejlépe dole v lednici. Vtírejte 3x denně do kůže.,/ přímo na bulku/ nejlépe jemně oholené, aby se mast dobře vstřebala. Vtírejte tak dlouho až uvidíte znatelné zmenšování bulky, až do úplného vymizení - u nás to trvalo asi 1 měsíc a už je to rok a nic dalšího se neobjevilo. Držíme vám palce!!! Mikulcovi z Opavy.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jirí.
Dobrý den, určitě bych použil místo sádla lůj z hovězích kostí, ten je tuhý více než sádlo a je lepší na kůži a lépe vstřebatelný, dá se použít i s kokosovým olejem . Tchýni to vařím už několik let používá to na vysušené nohy při cukrovce.
Tasemnice jsou vnitřní parazité žijící v tenkém střevě psů. Jejich dlouhé a ploché tělo je tvořeno hlavičkou s háčky a přísavkami (jimi se ve střevě přichytí) a velkým počtem článků. Zadní články, obsahující zralá vajíčka, se oddělují a s výkaly nebo i samovolně vycházejí z těla ven (bílorůžové články o velikosti cca 3 x 9 mm). K dokončení svého vývoje tasemnice potřebují jednoho nebo dva mezihostitele (blecha, různí savci, člověk).
Mezi nejrozšířenější tasemnice psů patří tasemnice psí (Dipilidium caninum), která je přenosná na člověka. Zvířata se nakazí pozřením blechy, která je nositelem larválního stadia tasemnice psí. Člověk se může nakazit pozřením larválního stadia tasemnice psí (náhodně s jídlem nebo při mazlení se zvířetem, když pes člověka olizuje), která se ve střevě člověka vyvine v dospělou tasemnici produkující vajíčka (mohou být nalezena ve stolici). Onemocnění u člověka probíhá s bolestmi v břiše, zvracením, průjmem.
Psi, kteří mají přístup k infikovaným domácím a divokým myším, potkanům, k syrovému masu, se mohou nakazit i dalšími tasemnicemi: Taenia pisiformis, Taenia taeniaeformis, Taenia hydatigena.
Dalšími významnými tasemnicemi parazitujícími ve střevech psů jsou tasemnice liščí (Echinococcus multilocularis) a měchožil zhoubný (Echinococus granulosus). Larvální stadia těchto tasemnic parazitují v různých orgánech různých zvířat i člověka (k nákaze došlo pozřením vajíček). U člověka se larva usídlí v různých orgánech (nejčastěji v játrech, plicích nebo mozku) a vytváří cystu. Způsobené potíže mohou připomínat růst nádoru. Psi a kočky se nakazí pozřením hlodavců, kteří jsou mezihostiteli těchto tasemnic.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem, při očichávání se. Další způsob nakažení je přes mezihostitele, a to pozřením jeho celého (blecha, všenka) nebo jeho nakažené části (maso hospodářských zvířat). Specifický způsob nakažení je bodnutí krev sajícím hmyzem v případě srdeční červivosti. Je tedy nutné psy venčit mimo frekventovaná místa a odstraňovat jejich výkaly. Udržovat je prosté vnějších parazitů, krmit je pouze nezávadnou, tepelně opracovanou potravou, případně je v letní sezóně ošetřit repelentními prostředky. Dalším způsobem ochrany je preventivní podávání antiparazitik během celého života zvířete. Běžný interval je každé 3 až 4 měsíce. V případě podezření na endoparazitární onemocnění nebo v případě přímého nálezu parazita je nutné zahájit léčbu. Nejprve je potřeba co nejpřesněji určit druh cizopasníka, nejlépe konzultací u veterinárního lékaře. Lékovou formu a dávkování by měl stanovit odborník.
Ve svém příspěvku PŘÍPRAVA KRUŠINOVÉ MASTI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Mikulec.
Zakoupíte krušinu olšovou-kůra/ latin.frangula alnus/,třezalku a měsíček , 1/2 kostky vepřového sádla cca 125g. Na pánvi rozpustíme sádlo na mírném ohni, aby se nepřepálilo, do něho nasypeme 34 g krušiny a toto pomalu vaříme na mírném ohni 1 hod.tak, aby sádlo s bylinou jen mírně probublávalo, pomalu jemně mícháme, když by se vám zdálo, že je sádla málo můžete malinko přidat, tak aby se krušina v sádle vařila a ne smažila.!! 1 minutu před koncem vaření přisypete 17g třezalky a 17 g měsíčku, a mícháte a vaříte 1 min. Pak odstavte a pánev přikryjte poklicí a nechejte stát přes noc/ asi 12hod./ Druhý den opět zahřejete tak, aby toto vše bylo tekuté a přecedíte přes nějaké plátno nebo hustý cedník do uzaviratelné nádobky- nejlépe skleněné/ např. od přesnídávky nebo od krému,od džemu./ Po vychládnutí a ztuhnutí je mast hotová.Skladujte v chladnu ale nemrazit, nejlépe dole v lednici. Vtírejte 3x denně do kůže.,/ přímo na bulku/ nejlépe jemně oholené, aby se mast dobře vstřebala. Vtírejte tak dlouho až uvidíte znatelné zmenšování bulky, až do úplného vymizení - u nás to trvalo asi 1 měsíc a už je to rok a nic dalšího se neobjevilo.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Tamara.
Dobrý den,
naše fenka má taky lipom, veterinář řekl zkusit mast a potom se uvidí. Tak jsem se ji snažila vyrobit, ale když jsem přidala 17g měsíčku, tak se sádlo úplně "vcuclo" a skoro nic jsem zpátky nepřecedila, jen mi zůstala hromada hodně mastných bylin. Je správně těch 17 g měsíčku? Děkuji.
Psinka je virové onemocnění masožravců, z domácích zvířat se může nakazit pes. Je to vážná nová psí nemoc, která může způsobit smrt či trvalé následky u uzdraveného zvířete. V populacích neočkovaných zvířat způsobuje každých deset až dvacet let epidemie, přičemž poslední taková epidemie psinky byla v České republice v letech 1990–1992, kdy onemocnělo 40 % všech psů. Očkování proti psince sice není povinné ze zákona, ale je to určitě očkování, na kterém se nevyplatí šetřit.
Psinku způsobuje Morbillivirus, velký obalený RNA virus, který je příbuzný lidskému viru spalniček. Stejně jako spalničky je i psinka velice nakažlivá. Virus nepřežívá vyschnutí a vyšší teploty, v létě mimo nemocné zvíře proto dlouho nevydrží, ale v zimě, když je teplota venku kolem nuly, vydrží i několik týdnů. Ve vyloučených sekretech z nemocného zvířete je živý minimálně 20 minut.
Psinkou se mohou nakazit šelmy psovité, kromě psa tedy třeba i liška, lasicovité šelmy, kromě fretky i kuna, lasice, jezevec, výjimkou nejsou mývalové, medvědi, tuleni nebo třeba delfín. Člověku nebezpečí nehrozí. Psinka je kapénková infekce, zdravé zvíře se tedy může nakazit kontaktem s nemocným zvířetem a různými tělními výměšky, přičemž virus psinky je vylučován ještě 2 až 3 měsíce po infekci! Aby to nebylo málo, jen asi polovina nakažených zvířat onemocní zjevně psinkou, ostatní jen vylučují virus, aniž by na nich bylo cokoliv poznat.
Pokud zvíře přežije počáteční atak viru, má často trvalé následky, jako jsou deformované zuby, nervové tiky nebo predispozice k silným epileptickým záchvatům. Léčba je často neúčinná kvůli dlouhé inkubační době (často i tři týdny). Po vzplanutí je obvykle již pozdě na vakcinaci.
Případy psinky se častěji vyskytují za vlhkého a chladného počasí. Od 1 týdne až do 2 měsíců (!) po nakažení vylučuje infikovaný pes virus tělesnými sekrety: slinami, výtoky z nosu a očí, močí a exkrementy. Jelikož virus psinky přežívá i ve vnějším prostředí, může se zvíře nakazit kontaktem s virem na ulici nebo je virus zavlečen do domácnosti na šatech a obuvi. Virus mohou také přenášet psi s chronickou asymptomatickou (bezpříznakovou) formou psinky, kteří tak nakazí ostatní psy bez ohledu na podmínky prostředí.
Pokud není pes imunizován očkováním, je vůči tomuto viru náchylný v jakémkoliv věku.
Ve svém příspěvku BOULE POD KŮŽÍ NA BRISE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Mikulec.
Zakoupíte krušinu olšovou-kůra/ latin.frangula alnus/,třezalku a měsíček , 1/2 kostky vepřového sádla cca 125g. Na pánvi rozpustíme sádlo na mírném ohni, aby se nepřepálilo, do něho nasypeme 34 g krušiny a toto pomalu vaříme na mírném ohni 1 hod.tak, aby sádlo s bylinou jen mírně probublávalo, pomalu jemně mícháme, když by se vám zdálo, že je sádla málo můžete malinko přidat, tak aby se krušina v sádle vařila a ne smažila.!! 1 minutu před koncem vaření přisypete 17g třezalky a 17 g měsíčku, a mícháte a vaříte 1 min. Pak odstavte a pánev přikryjte poklicí a nechejte stát přes noc/ asi 12hod./ Druhý den opět zahřejete tak, aby toto vše bylo tekuté a přecedíte přes nějaké plátno nebo hustý cedník do uzaviratelné nádobky- nejlépe skleněné/ např. od přesnídávky nebo od krému,od džemu./ Po vychládnutí a ztuhnutí je mast hotová.Skladujte v chladnu ale nemrazit, nejlépe dole v lednici. Vtírejte 3x denně do kůže.,/ přímo na bulku/ nejlépe jemně oholené, aby se mast dobře vstřebala. Vtírejte tak dlouho až uvidíte znatelné zmenšování bulky, až do úplného vymizení - u nás to trvalo asi 1 měsíc a už je to rok a nic dalšího se neobjevilo. Pokud to je opravdu lipom/nezhoubný tukový nádorek/, mělo by to účinkovat, pokud je to ovšem jiný typ nádorového bujení, účinkovat to zřejmě nebude. Ale veterinář to pozná, pokud udělá sono těchto bouliček.My jsme nejprve prošli sonem a pak teprve jsme aplikovali tuto mastičku.Držíme všechny palce, ať je to jen lipom a ať se zdaří celá procedůra.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Lucie.
Děkuji Vám za recept, zkusim, děkuji za Vaši ochotu.
Blecha patří mezi nejhojnější a nejčastější cizopasníky psa. Není nebezpečná jen svým vlastním cizopasením, ale i tím, že je mezihostitelem tasemnice psí.
Blecha je malý drobný parazit, velký 1–5 mm. Dokonalé přizpůsobení blech k cizopasnému způsobu života se projevuje v jejich stavbě těla. To je ze stran zploštělé, s mohutně vyvinutým třetím párem končetin. Blechy tak snadno pronikají srstí hostitele a znamenitě na velké vzdálenosti skáčou. Skoky dlouhé až 1,5 m jsou důležité pro šíření cizopasníka z jednoho hostitele na druhého. Celé tělo blechy je silně vyztužené chitinem, takže je velmi pevné. Je červenohnědě zbarvené, lesklé. Samice jsou větší než samci.
Dospělé blechy jsou stálí cizopasníci psa. Svého hostitele tu a tam nakrátko opouštějí, ale jen proto, aby zanedlouho cizopasili zase na jiném. Blecha psí dává přednost psům, ale příležitostně, po omezenou dobu, je schopna žít i na jiném hostiteli. Při zvlášť silném napadení psa mohou blechy dočasně přejít i na člověka.
Samice kladou vajíčka především do skulin v podlaze a nečistot v okolí lože psa. Při velmi silném napadení je kladou také přímo do jeho srsti. Vajíčka pak obyčejně spadnou a dostanou se mimo tělo psa. Za 5–12 dní se z nich líhnou larvy. Jsou asi 4–5 mm dlouhé, bělavé, porostlé jemnými chloupky. Vždy žijí mimo tělo hostitele, na zemi, obvykle v jeho blízkém okolí. Živí se organickými částečkami prachu. Přitom mohou pohltit i vajíčka tasemnice psí, narazí-li na ně. Obvykle po 9–11 dnech se larvy zakuklí. Klidové stadium ve vývoji blechy – kukla – trvá většinou 11–20 dní. Kukly lze nalézt v okolí hostitele. Zámotky opouštějí dospělci, kteří ihned vyhledávají psa, aby mohli sát krev. Jinou potravu nejsou schopni přijímat. Krev sají obě pohlaví. U samic předchází sání krve každé snůšce vajíček. Za příznivých podmínek může celý vývoj od vajíčka po dospělce trvat dokonce jen 18 dní. Dospělé blechy žijí průměrně 3–5 měsíců.
Jen výjimečně, u mimořádně zanedbaných jedinců, a zvláště za teplého počasí, může celý vývoj blechy včetně larvy a kukly proběhnout v srsti psa.
Pokožku hostitele dráždí blechy pouhým svým pohybem v srsti. Ale také ji poškozují, když ji nabodávají při přijímání potravy. To vše vyvolává velice silné svědění. Do bodných ranek, které způsobují sáním, vpouštějí blechy sliny obsahující podobně jako u klíšťat látky, které brání sražení krve. Tyto látky však také dráždí tkáně v okolí ranky, což opět vyvolává svědění. Pes se v těchto místech škrábe, a kam dosáhne zuby, tam se i kouše. Přitom může snadno pohltit blechu nakaženou tasemnicí a infikovat se.
Ve svém příspěvku MOČOVÝ MĚCHÝŘ PRO PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Bohouš.
Máme 11-ti letou fenku bišonka. v poslední době začala více pít, častěji močit a v moči se objevila krev. Po návštěvě veterináře podstoupila operaci močového měchýře, kde vedle kamínků jí byl odstraněn i nádor v těsné blízkosti močovodů z ledvin. Dnes je 3-tí den po operaci, močí usilovně s výsledkem vždy několik kapek. Chuť k jídlu má, je čilá. Bere léky proti bolesti a proti zánětu močových cest. S ohledem na složení kamenů lékař stanoví dietu. Charakter nádoru neznáme, co máme alespoň z prevence nejlépe dělat? Jaká je pravděpodobnost dalšího vývoje?
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Myxomatóza je dalším virovým onemocněním, které může způsobit králíkův úhyn. Počet úmrtí u neočkovaných králíků se blíží ke sto procentům.
Projevy
U králíka nemocného myxomatózou se objeví zduření v podkoží hlavy, na uších, v puse, kolem nosu, ale i u pohlavních orgánů. Zduření se může ale rozšířit na celé tělo (v pozdějších stádiích). Dalšími příznaky jsou výtok z očí, nateklá víčka a zánět spojivek. Pro toto onemocnění je také typická vysoká teplota. Příznaky trvají několik dní (průběh není tak rychlý).
Nákaza
Králík domácí se může tímto onemocněním nakazit opět bodnutím hmyzu, které je tedy pro něj nebezpečné. V chovu se králík také může nakazit přímým kontaktem s nakaženým králíkem, ale i nepřímo prostřednictvím vody a krmiva. Vir k němu může přenést ale i chovatel. Virus se ve vzduchu udrží i několik dní, i měsíců (pokud je prostředí dostatečně vlhké).
Léčba
Léčba této nemoci je na rozdíl od králičího moru možná, ale průběh může být různý. Řada veterinářů ale tuto nemoc u králíků z chovu neléčí (protože i po vyléčení jsou nositeli viru). Záleží totiž na řadě faktorů, jako je věk králíka, jeho vitalita, stádium nemoci atd.
Prevence
I proti myxomatóze existuje očkování, které se provádí stejně jako u králičího moru zhruba jednou za půl roku (někdy veterinář očkuje proti oběma onemocněním jedinou dávkou). Také je vhodné zabránit kontaktu králíka s bodavým hmyzem (ochranné síťky) a pravidelně dezinfikovat jejich králíkárny. Chovatel, který králíky krmí čerstvou trávou, by měl mít jistotu, že se nikde nepohybuje divoký králík, který touto nemocí trpí (prostřednictvím sdílené potravy by se mohli králíci v jeho chovu nakazit).
Zdrojem nákazy u koček může být stolice či pachové značky infikovaného zvířete. Mezi další možnosti nákazy patří pozření infikovaného masa, které třeba obsahuje tasemnici. Venkovní kočka se může nakazit od infikované ulovené myši.
Žádný odčervovací program nebude dobře fungovat, pokud nebudou splněny základní zoohygienické podmínky chovu. Zvířata se mají chovat v suchých a zpevněných výbězích (voliéry pro kočky), pravidelně odstraňovat trus, udržovat úměrnou koncentraci zvířat a celkovou čistotu. Zvířata je třeba krmit kvalitními dietami, což je důležité pro správný rozvoj imunity hlavně u mladých zvířat a nekrmit syrovým masem z neznámých zdrojů. Zvířata by měla být pravidelně očkována a rovněž ošetření proti vnějším parazitům by mělo být samozřejmostí. A samotní majitelé a chovatelé zvířat by měli dodržovat základní hygienu při styku se zvířaty, aby zabránili rozvoji případných přenosných infekcí.
Vašeho zakrslého králíka může například ohrozit kokcidióza, toto onemocnění způsobuje přemnožení bakterií ve střevech a játrech králíčka. Obvykle se kokcidióza může týkat králíčků starých do deseti týdnů.
Králíčka také může ohrozit svrab, který způsobují roztoči, na postiženém místě se pak vytváří strupy. Stejně jako když člověka postihne svrab, tak se usilovně škrábe, tak stejně reagují i králíčci. Nejčastěji svrab postihuje nos a uši.
Smrtelnou nemocí pro všechny králíky je králičí mor, který způsobí viry. Králičí mor se přenese přímým kontaktem s nemocným jedincem, nebo také bodnutím hmyzu. Proti této nemoci se králíčci očkují jednou zhruba za půl roku.
Další smrtelnou chorobou je myxomatóza, také způsobená virem. Nemoc se opět šíří například bodnutím hmyzu (např. komár). Opět se proti této nemoci králíčci očkují.
Zakrslého králíčka také může ohrozit rýma. Ta se projevuje stejně jako u lidí kýcháním a výtokem z nosu. Pokud je rýma infekční, tak může být také komplikovaná řadou dalších infekcí, tím se zhoršuje nejen průběh nemoci, ale i její léčení.
Dalším králičím onemocněním může být i pasteurelóza. I toto bakteriální onemocnění bývá pro králíka smrtelné, důležité je, jestli včas dostane léky. Nemoc se projevuje dýchacími problémy a způsobují ji hlavně hlodavci.
Stejně jako člověka, tak i zakrslého králíčka může postihnout průjem, který může být způsobený prochladnutím, zkaženou nebo příliš studenou potravou (například zelenina vyndaná čerstvě z lednice), ale i vlhkou podestýlkou. Pokud by králíčka průjem přeci jen zasáhl, je třeba králíčkovi 1 - 2 dny dopřát jen seno a vodu. Pokud by se ale průjem ani potom nezlepšoval, je třeba navštívit veterináře. Přesným opačným pólem je zácpa. Králíček trpící zácpou je nadmutý, nejí a viditelně se krčí. Opět to může být způsobenou prochladnutím, ale i také tím, že králíček prostě snědl to, co neměl. Ze stejného soudku je také možné nadmutí králíčka, které opět způsobí například studená, nebo mokrá zelenina. Takový králíček nesedí v křečích, spíše hodně polehává, protože nadmutí mu způsobuje problémy s dýcháním. U nadmutí je dobré vyhledat lékaře, abyste se ujistili, že se nejedná o symptom jiného onemocnění.
Králík také může onemocnět pseudotuberkulózou, která je dokonce přenosná na člověka. Takový králíček mívá problémy s dýcháním a hodně hubne.
Králíčka také může zasáhnout salmonelóza, která je stejně jako pseudotuberkulóza přenosná na člověka, naštěstí se u králíčků příliš nevyskytuje.
Další smrtelnou chorobou je tularemie, která se projevuje zduřením uzlin.
Cane corso je ostražitý a schopný bleskurychle reagovat na vnější podněty. Je neustále bdělý, což je dáno i jeho vysoce vyvinutým teritoriálním instinktem. Citlivě se zajímá o to, co se děje s vámi (registruje pocity pána, změny jeho nálad) i kolem vás (registruje přítomnost cizích osob, zachytí signály hrozícího nebezpečí).
Cane corso se nikdy nedá vetřelcem zaskočit, i když přijde tiše a nečekaně. Jestliže vetřelec zůstane stát (sedne si, lehne) a rezignuje, pes nezaútočí, pouze varuje. Pes štěkotem přivolává vůdce smečky – pána, aby o osudu vetřelce rozhodl sám. Cane corso je vynikající hlídač a strážce díky tomu, že dostal do vínku hlubokou nedůvěru k cizím lidem. Výchovou jeho přirozenou nedůvěřivost k cizím lidem neotupíte. Navíc pes přesně vycítí váš vztah k jednotlivým lidem a podle toho se k nim bude i chovat.
Cane corso je na molossa poměrně smířlivý pes, než začne konat, přemýšlí a zvažuje. Vycítí, kdo to s ním myslí dobře a kdo ne, takže neútočí veterináře a figuranty. Cizí lidé s ním mohou v přítomnosti pána manipulovat, ale jen do jisté míry, takže se například na canisterapii nehodí.
Cane corso chrání své lidi a střeží své teritorium bez ohledu na vlastní bezpečnost či život. Je-li jeho člověk napaden, probudí se v něm pastevecký pes: brání do poslední kapky krve, bojuje na život a na smrt, pud sebezáchovy je obrovskou dávkou adrenalinu potlačen. Jediným zájmem psa je ubránit člověka a teritorium, to ostatní je pro něj vedlejší. Cane corso bojuje se stejným nasazením, s jakým bojuje středoasijec, kavkazan, anatol a další pastevci s vlky, se stejnou houževnatostí, s jakou bojuje staford či pitbul se psy. Reakce psa vždy odpovídá míře ohrožení, u psychicky zdravého psa se za žádných okolností neprojeví extrémní, tedy slepá agresivita. Cane corso není pes člověku nebezpečný. Je to typicky pracovní pes, který vždy pracoval pro člověka a s člověkem.
Cane corso je snadno vychovatelný a vycvičitelný pes. V přátelském prostředí to bude pes přátelský, nikoli však vtíravý, v cizím neutrálním prostředí bude klidný a zároveň pozorný, v cizím nepřátelském prostředí bude pozorný, ale zároveň klidný. V případě ohrožení pána pak bleskurychle přejde z klidového režimu do režimu bojového a zaútočí. Majitelé psů-obranářů nesmějí dopustit, aby se dostali do situace, kdy bude pes nucen zasáhnout.
U mnoha jedinců služebních plemen se musí vynaložit jisté úsilí, aby zaútočili na figuranta „ohrožujícího“ jej či psovoda. Odměna a trest jsou při výchově psa klíčové pomůcky, ale musí být vždy spravedlivé, přiměřené a vykonané hned.
Navzdory názvu žije a saje tento parazit nejenom na člověku, ale bez větších problémů cizopasí i na domácích zvířatech, zejména na psech, kočkách a vepřích. Příležitostně se může objevit i na jiných hostitelích. Blecha lidská byla nejhojněji rozmnožena v domácnostech od 14. do 19. století. Na přelomu 20. století ji vystřídala blecha psí, která převažovala až do 50. let, kdy začala být vytlačována blechou kočičí. Momentálně je blecha lidská zcela na ústupu. K jejímu potlačení přispěl vývoj a vliv hygienické úrovně obyvatelstva. Nicméně ještě i dnes je možné se s ní setkat. Od ostatních blech se velmi výrazně liší především absencí hřebenu na těle.
Blecha si dělá většinou takové cestičky, kde vás pokouše. To znamená, že se ráno vzbudíte a máte třeba 5 štípanců skoro v řadě nebo vedle sebe. Špatné je, že kousnutí není cítit. Kdyby ano, tak blechu prostě chytnete a utopíte.
Blecha obecná (Pulex irritans) je v Evropě nejčastější cizopasník člověka z řádu blech. Žije i na domácích zvířatech a na divoce žijících šelmách. Blecha je drobný bezkřídlý hmyz s tělem bočně zploštělým, s mohutně vyvinutým bodavě savým ústním ústrojím a s jednoduchou stavbou oka. Nohy jsou uzpůsobeny ke skákání. Blechy prodělávají proměnu dokonalou a dospělci cizopasí sáním krve na teplokrevných obratlovcích. Ve vztahu k člověku představuje blecha obecná přímého cizopasníka a přenašeče nemocí.
Tělo blech se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. Dospělé blechy mají jednoduché oči a tělo vejčité, bočně zploštěné. Tělní obal je sklerotizovaný (ztvrdlý), porostlý nazad směřujícími štětinami, což usnadňuje pohyb srstí hostitele. Blecha obecná je 2–8 mm dlouhá. Její tělo je zbarvené od hnědé do černé (dle složení potravy). Hlava s charakteristickým zubem je zaoblená a těsně spojená s předohrudí, tu střechovitě překrývá límcem. Po obou stranách hlavy jsou hluboké žlábky, v nichž jsou v klidu ukryta kyjovitá tykadla, která nejsou symetrická. Před tykadlovým žlábkem leží jednoduché velké pigmentované oko. Oční štětina sedí vždy pod spodním okrajem oka. V zadní tykadlové části hlavy je další a jediná velká štětina. Předohrudní hřeben není vyvinut. Ústní ústrojí je bodací a sací. Oproti původnímu tvaru je značně pozměněno. K bodání a sání slouží bodec, na jehož zadní stěně je hluboký žlábek. Za účasti páru maxil (horních čelistí) blecha saje krev. U ústního ústrojí jsou nápadná čelistní a pysková makadla (čtyřčlenná), která chrání bodec. Pysková makadla zasahují asi do tří čtvrtin délky přední kyčle. Hruď (thorax) blechy je rozdělena na tři stejné části. Prostřední břišní část je přizpůsobena funkci skákání.
Vlk v ČR člověka běžně nenapadá, protože ho nepovažuje za kořist a přirozeně se mu vyhýbá. Riziko existuje hlavně při ztrátě plachosti nebo při nevhodném chování člověka.
V českých podmínkách neexistuje potvrzený případ útoku zdravého vlka na člověka. To ale neznamená, že můžete situaci ignorovat. Pokud se vlk přibližuje, sleduje vás nebo nereaguje na vaši přítomnost, jde o nestandardní chování. V takovém případě je nutné reagovat aktivně – zvětšit postavu, použít hlas a kontrolovaně ustoupit.
Co dělat, když vlk stojí a dívá se na mě?
Vlk, který stojí a dívá se, vás vyhodnocuje a testuje vaši reakci. Není to útok, ale situace, kterou musíte řídit.
Nejlepší postup je napřímit se, zvětšit postavu a mluvit klidným hlasem. Pomalu ustupujte a sledujte jeho reakci. Nečekejte pasivně, protože tím dáváte vlkovi prostor pokračovat v přibližování. Aktivní, ale klidná reakce většinou situaci rychle ukončí.
Vezme vlk psa ze zahrady?
Vlk může napadnout psa i na zahradě, pokud má přístup a vnímá ho jako kořist nebo vetřelce.
Největší riziko je na okrajích obcí a u domů blízko lesa. Malý pes je nejzranitelnější. Běžný plot nemusí stačit, protože vlk dokáže překonat slabá místa. Klíčové je zabezpečení prostoru a dohled, zejména v noci a v zimním období.
Je vlk nebezpečný pro dítě?
Vlk nepovažuje dítě za typickou kořist, ale riziko roste při nevhodném chování nebo oddělení od dospělého.
Největší problém nastává, když dítě běží nebo se vzdálí. To může spustit instinkt pronásledování. Pokud je dítě u rodiče, riziko je minimální. Klíčem je kontrola a klidné chování.
Pozná vlk strach?
Vlk nepozná strach jako emoci, ale reaguje na chování, které strach doprovází.
Panika, útěk nebo chaotické pohyby mohou být vyhodnoceny jako slabost. Naopak klidné a kontrolované chování působí stabilně. Proto je důležité neutíkat a zachovat kontrolu.
Sleduje vlk lidi schválně?
Vlk může člověka krátkodobě sledovat, ale nejde o cílený lov.
Obvykle jde o vyhodnocování situace. Pokud se pohybujete v jeho teritoriu, může se pohybovat paralelně. Jakmile dáte najevo svou přítomnost, většinou odejde. Dlouhé sledování je signál k opatrnosti.
Vrací se vlk na stejné místo?
Ano, vlk se vrací tam, kde byl úspěšný, zejména pokud našel potravu.
To znamená, že pokud dojde k incidentu, je vysoká pravděpodobnost opakování. Proto je nutné okamžitě změnit podmínky – zabezpečit prostor a odstranit lákadla.
Bojí se vlk ohně?
Vlk má přirozený respekt k ohni, ale nejde o stoprocentní ochranu.
Oheň může vlka odradit, ale pokud je zvyklý na lidi, efekt může být slabší.
Jedná se o bakteriální onemocnění, které může mít různé stupně závažnosti. Toto onemocnění postihuje hlavně tedy dýchací ústrojí.
Projevy
U infekční rýmy je důležité rozlišit, jestli se jedná o velmi prudkou formu onemocnění, které může v krátké době (v rámci několika dní) způsobit králíkovu smrt, nebo jestli se jedná o chronickou formu, která je částečně podobná infekční rýmě u lidí. U akutní formy je výtok z nosu, zhoršené dýchání, v závěru se objevují křeče. Králík také působí apaticky a nejí. Typická je také vyšší teplota. U chronické formy se nemoc projevuje také výtokem z nosu a kýcháním. U perakutní formy nemoc končí selháním dýchací soustavy a srdce.
Nákaza
Králík se může infekční rýmou nakazit přímým kontaktem s již nemocným králíkem, ale klidně i nepřímo prostřednictvím krmiva, vodou. Náchylnější k tomuto onemocnění jsou králíci, kteří se pohybují v prašném prostředí nebo na průvanu. Králík se může nakazit i od králíka, který nemá žádné příznaky nemoci.
Léčba
Léčbu infekční rýmy určuje veterinář, na kterého se chovatel obrátí (je opravdu lepší tuto nemoc nepodceňovat, protože je možné, že byste příznaky považovali za rýmu a on to byl ve skutečnosti králičí mor nebo jiné onemocnění). Veterinář obvykle předepíše antibiotika u chronické formy onemocnění. U peraktuní a akutní formy infekční rýmy veterinář králíka obvykle neléčí a králík na tuto nemoc umírá.
Prevence
Stejně jako u člověka i u králíka může být prevencí užíváním různých vitamínů (vitamíny A, E a C). Důležitá je také hygiena v králíkárně a v případě, že je některý králík nakažený, tak jeho karanténa.
Při pohledu na neustále se škrábající kočku snad zbystří zrak každého majitele, takže začne svého miláčka podrobovat důkladné kontrole. Příčin škrábání u koček může být několik. Nejčastějším důvodem jsou zevní parazité. Mezi ty nejznámější a snad nejvíce rozšířené patří blecha, ať už blecha kočičí, psí, nebo obecná. Není pouze velmi nepříjemná v srsti, ale je i zdrojem nákazy tasemnicí, neboť je mezihostitelem jejího vývoje. Při zjištění tohoto parazita musíme rychle sjednat nápravu a „odblešení“, protože blecha se rychle rozmnožuje a může zamořit celý byt. Při opakovaném použití přípravků na hubení blech, například insekticidní zásypy, šampony, obojky, musíme provést i důkladný úklid bytu a hlavně kočičího pelíšku.
Mezi obtížné parazity patří i ušní roztoči, kteří infikují zevní zvukovody a dráždí sliznici, což vyvolá nadměrnou tvorbu mazu. Maz potom vytváří typické hrudky, kočka si ucho často škrábe a má ho sklopené. Škrabáním si pak zanese do ucha infekci a tím vnikne zánět. Léčba naštěstí bývá úspěšná.
Kočka si z toulek v přírodě může přinést i dalšího nepříjemného parazita – klíště. Přestože klíště nemůže na kočku přenést nemoci, které přenáší na lidi (klíšťovou encefalitidu), při zachycení na kočičí kůži se kočka škrábáním snaží klíště odstranit, a to i velmi razantně – rozškrabáním kůže do krve.
Mezi méně často se vyskytující parazity vyvolávající svědění patří sametka zarděnková. Kromě výrazného svědění dochází ke zvýšené tvorbě šupin. Místy vypadává srst. Také tímto parazitem se nakazí pouze kočky s volným pohybem.
Nelze zapomenout na napadení koček obtížným hmyzem – komáry. I když se toto napadení stává poměrně zřídka, může vyvolat pro kočku nepříjemné svědivé reakce kůže. Kočka svým škrábáním a kousáním kůži často velmi naruší a poškodí ji do krve a následně dochází k tvorbě strupů.
Proti zevním parazitům v dnešní době existuje mnoho vhodných preparátů, ať už jsou to obojky, spreje, nebo pipety k nakapání na kůži. Při nadměrném napadení parazity je vhodné léčbu konzultovat s veterinárním lékařem.
Bohužel i kočky v dnešní době postihly takzvané „civilizační choroby“, které se projevují kromě jiných příznaků i silným svěděním kůže. Patří mezi ně nevhodná potrava, reakce na šampony a spreje, reakce může být i psychická, například na změnu prostředí, další nové zvíře v domácnosti a mnoho a mnoho dalších. Prakticky je to stejné jako u nás lidí – snad téměř každého z nás někdy potkalo „vyražení červených pupínků“ a následně nepříjemné svědění, třeba jen po požití běžné mandarinky.
Jak dojde k nákaze aneb zjednodušený cyklus parazita
Do vnějšího prostředí se vajíčka toxokar dostávají s trusem. Po 2-4 týdnech na vzduchu dozrávají a vzniká v nich infekční larvička. Další jedinec se nakazí pozřením zralých vajíček, ze kterých se mu pak ve střevě larvičky uvolní. Tyto poté pronikají do krve.
Důležitou součástí cyklu je následná enterohepatopulmonální migrace, kdy se larvičky dostávají do jater, odtud přes srdce do plic a průdušnice. Tam dráždí ke kašli, jsou tedy následně vykašlány a opětovně polknuty, čímž se znovu dostávají do tenkého střeva.
Toxokary jsou schopny i tzv. somatické migrace, kdy larvičky putují ze střeva rovnou do velkého krevního oběhu a následně se usazují v různých orgánech, kde přežívají i několik let.
Migrace larviček souvisí u psů s věkem napadeného jedince – u štěňat převládá enterohepatopulmonální migrace s osídlením tenkého střeva, u dospělých psů migrace somatická, kdy parazita zachytíme ve střevě jen výjimečně. U koček typ migrace s věkem tolik nesouvisí, škrkavky jsou časté ve střevě i v dospělosti.
Dalším typem přenosu specifickým pouze pro psy je transplacentární, kterým se nakazí většina štěňat. Fena onemocní toxokarózou ještě před graviditou a somatické larvy se jí usídlí především v ledvinách. Během gravidity se larvičky vlivem hormonů zaktivizují a ke konci březosti pronikají placentou do plodů. Tam se shlukují v játrech. Po narození cyklus pokračuje a již u několikadenních štěňat jsou larvy v tenkém střevě.
Po porodu se mláďata mohou nakazit i mlékem – galaktogenně. Tento přenos je typický pro štěňata i koťata. Larvy se dostávají do mléčné žlázy a vylučují se mateřským mlékem (s nejvyšší intenzitou ve 2. týdnu laktace).
U koček chytajících myši se lze nakazit ještě pomocí těchto hlodavců, u nichž mohou být somatické larvy ve vnitřních orgánech. Pozřením těchto příležitostných hostitelů propuká rovněž nákaza.
Veš psí (Linognathus setosus) je bílá a saje krev. Ani jeden druh není přenosný na člověka. Dospělé vši se pohybují na povrchu kůže a způsobují intenzivní dráždění, pes se škrábe, čímž si může přivodit poranění kůže, které se může následně infikovat.
Veš je zploštělá shora dolů a má krátké, silné končetiny, které nejsou přizpůsobeny ke skákání, takže je veš poměrně málo pohyblivá a lze ji snadno odhalit. Barva vši je šedavá až bělavá. Dospělá veš i larva se živí krví psa. Veš psí cizopasí výhradně na psu, na člověka nepřechází. Vývoj se odehrává pouze na těle psa, samice kladou vajíčka tak, že je přilepují k chlupům (takzvané hnidy). Z nich se pak vylíhnou larvy a po dokončení vývoje se vyvine dospělá veš.
Veš psí způsobuje psovi svědění, takže se škrábe, čímž si může přivodit poranění kůže, které se může infikovat, nebo vzniká ekzém. Nejčastěji se vši vyskytují na hlavě psa, tedy v okolí očí a tlamy, je tedy lepší poradit se o jejich odstranění s veterinárním lékařem, který doporučí vhodný prostředek tak, aby psovi neublížil. Vši se vyskytují poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi. Veš se na psa přenáší většinou bezprostředním stykem s napadeným psem. Ochrana tedy spočívá v tom, nevodit psa na taková místa, kde by mohl být napaden, a k péči o srst používat výhradně vlastní hřebeny a kartáče.
Při rozhrnutí srsti je vidět přisátá veš, která se nesnaží prchat jako všenky, ani neodskočí jako blecha. Na jednotlivé chlupy přilepují vši hnidy, které na rozdíl od lupů celkem pevně drží. Naštěstí jsou psí vši méně časté než blechy. Pes se nakazí pouze přímým stykem se zavšiveným jiným psem nebo při používání cizích hřebenů a kartáčů.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou k dostání ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot-on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Vlk v ČR není pro člověka běžně nebezpečný. Přímé útoky jsou extrémně vzácné a většina vlků se lidem aktivně vyhýbá.
Riziko útoku vlka na člověka je v českých podmínkách minimální, protože vlk má přirozený strach. Problém může nastat pouze při ztrátě plachosti nebo přikrmování. Z praxe vyplývá, že nejdůležitější je vlka nevyhledávat a nenechat ho zvyknout si na lidskou přítomnost.
Kolik vlků je v ČR aktuálně?
Počet vlků v ČR se odhaduje na zhruba 100 až 150 jedinců. Přesné číslo se mění podle sezóny a nových vrhů.
Počet vlků v ČR vychází z monitoringu smeček, fotopastí a genetických analýz. Důležité je, že vlci nejsou rovnoměrně rozloženi, ale soustředí se do konkrétních oblastí. V běžném životě to znamená, že většina lidí se s vlkem nikdy nesetká.
Kde je největší výskyt vlka v Česku?
Největší výskyt vlka v ČR je v pohraničních horách. Typicky Šumava, Krušné hory, Liberecko a Jeseníky.
Mapa výskytu vlka ukazuje tato území jako stabilní, ale i tam je reálné setkání vzácné. Vlk se pohybuje na velkých územích a většinou zůstává skrytý. Zkušenost z terénu ukazuje, že mnohem častěji najdete stopu než samotného vlka.
Může vlk napadnout psa?
Ano, vlk může napadnout psa. Riziko existuje hlavně u volně pobíhajících psů.
Vlk a pes jsou konkurenti nebo kořist, záleží na situaci. Největší riziko je v noci a v oblastech s výskytem vlků. Pes bez dozoru může vlka vyprovokovat nebo být považován za kořist. Doporučení z praxe je jasné: mít psa pod kontrolou a nepouštět ho na volno v rizikových oblastech.
Jak poznám stopu vlka?
Stopa vlka je užší, delší a pravidelnější než u psa. Typická je přímá linie chůze.
Rozdíl stopa vlk vs pes spočívá v symetrii a směru. Vlk šetří energii a chodí rovně, zatímco pes se pohybuje chaotičtěji. Z vlastní zkušenosti platí, že bez měření je určení velmi nepřesné a většina nálezů jsou ve skutečnosti psi.
Jak daleko se vlk pohybuje?
Vlk se může pohybovat desítky kilometrů denně. Teritorium jedné smečky je velmi rozsáhlé.
Pohyb vlka není náhodný – sleduje potravu a klidová místa. V praxi to znamená, že vlk může být jeden den v jedné oblasti a další den úplně jinde. Proto mapa výskytu neukazuje aktuální polohu, ale pouze obecný výskyt.
Vrací se vlci na stejné místo?
Ano, vlci se vrací do svého teritoria. Ale nepohybují se stále na stejném místě.
Vlčí teritorium je velké a vlci ho pravidelně obcházejí. To znamená, že můžete najít stopy jednou a pak dlouho nic.
