Obrázky surikaty
Zdroj: článek Surikata
Téma
ČÍM SE ŽÍVÍ SURIKATA
Poradna
V naší poradně s názvem HEMATOM? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ivan.
Dobrý den, naší fence čivavy se udělala jakoby modrá bulka (lišta) okolo jednoho struku. Vystouplá je jen minimálně, ale poměrně velká v porovnání s velikostí těla (na počátku 3x3,5 cm, poté cca 2,7x3 cm, nyní zase o něco menší). Prozatím byla s vetem dohodnuta léčba pomocí nějaké mastičky, asi po týdnu se to zmenšilo (viz rozměry uvedené výše). Nicméně veterinář si není diagnózou úplně jistý, neboť už je to cca tři týdny a stále je "hematom" viditelný. Nevíte náhodou, o co by se mohlo jednat? Jestli je to opravdu pouze hematom? Fenku to vůbec nebolí, v podstatě o tom ani neví. Kastrovaná není. Děkuji za odpověď
Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Podle obrázku to vypadá jako modřina nebo prasklá céva. Každá prsní žláza má pomerně velkou žílu, která ji živí. Když pak fenečka od někud spadne nebo si jinak namůže tuto oblast, nebo její žíla je nevhodně umístěná, tak se může stát, že praskne a vytvoří se hematom. Pokud toto přišlo náhle a je to nebolestivé, pak se téměř jistě jedná o prasklou prsní cévu. Pro zrychlení ústupu hematomu můžete použít ledování po dobu 10 minut několikrát denně. Když by i po dalších týdnech modřina nezmizela, tak bude potřeba vyšetření cév v oblasti bradavky a podle výsledků se stanoví další postup.
Zdraví Cempírek!
Zdroj: příběh Hematom?
Surikata cena a prodej
V naší republice se dají surikaty koupit buď ze zoologických zahrad, nebo od soukromých chovatelů. Pokud vytvoříte surikatě vhodné podmínky, může se v zajetí dožít až 13 let. Cena se pohybuje okolo 10 000 Kč za jedno zvíře. Vzhledem k tomu, že je nutné chovat celou skupinu, je pro domácí chov, především z finančního hlediska, vhodnější chov psouna.
Zdroj: článek Surikata
Co je to surikata
Surikaty jsou drobné šelmy z čeledi promykovitých. Dorůstají výšky až 35 cm a váží od půl do jednoho kilogramu. Mají světle zlatou až hnědou barvu, na zádech s málo zřetelnými skvrnami. Ocas je dlouhý, dosahuje délky až tří čtvrtin výšky těla a slouží jako opora při stání na zadních nohou. Typické jsou pro ně tmavé kroužky kolem očí. Tmavší jsou i uši a špička ocasu. Jejich domovinou jsou suché stepní a polopouštní oblasti jižní a jihozápadní Afriky. Přežít v žáru poledního slunce, více než čtyřiceti stupňovou teplotu ve stínu a naopak v noci pokles teplot téměř k nule není nic jednoduchého. Těmto drsným podmínkám mají přizpůsobeno nejen tělo, ale surikaty se vědomě rozhodli držet pospolu a čelit tak přírodě společnými silami. Vypracovali si pozoruhodnou sociální strukturu, kdy v jedné kolonii čítající cca 30 zvířat má každý člen svůj úkol a všichni vzájemně spolupracují.
Zdroj: článek Surikata
Zajímavosti o surikatě
Podnebí a přírodní podmínky, ve kterých surikaty žijí, je donutily k tomu, aby svůj domov doslova zakopali pod zem. Jsou to mistři tunelů, chodeb a nor. Pro svůj příbytek využijí buď opuštěné nory jiných živočichů, které si dotvářejí a přestavují, nebo si vybudují podzemní komplex zcela nový. Může sahat až tři metry pod zem, mít i devadesát východů a pokrývat plochu mnoha set metrů čtverečních. Zde pak surikaty odpočívají a v bezpečí rostou jejich mláďata. Surikata dokáže během sekundy odhrabat množství písku, které se hmotností vyrovná váze jejího těla! Hrabání mají uzpůsobeny i uši. Boltce jsou velmi malé a je na nich zvláštní záhyb, který se právě při hrabání uzavírá. Písek, hlína nebo nečistoty se tak nemohou dostat dále do zvukovodu. Hrabáním a přerýváním půdy získávají potravu, která se skládá z hmyzu, housenek, larev, pavouků, menších obratlovců, ale i z kořenů a cibulek rostlin. Jejich protáhlý citlivý čenich s hmatovými vousky je dokonalým radarem, který odhaluje potravu ukrývající se pod zemí. Surikatí srst je uzpůsobena tak, aby napomáhala regulaci tělesné teploty. Po ránu, kdy surikaty vylezou z chladných nor a potřebují se zahřát, je rozevlátá a dovoluje tak slunci, aby se dostalo přímo ke kůži. Po „akumulaci“ tepla přilehne na tělo a teplo drží. Surikaty mají i vynikající ostrý zrak. Nebezpečí, např. v podobě letícího orla, dokážou odhalit i na vzdálenost několika set metrů.
Zdroj: článek Surikata
Rozdíl mezi psounem a surikatou
Psoun je na rozdíl od surikaty denní hlodavec, jehož domovinou jsou hlavně prérie Severní Ameriky. Velikostí se od surikaty moc neliší, stejně jako ona dokáže stát pouze na zadních nohách (opírá se o ocas), podobou ale více připomíná sysla. Vzhledem k tomu, že je to hlodavec, živí se ve volné přírodě pouze rostlinnou stravou – trávou, pýrem, určitými druhy slézu, v létě některými aromatickými keříky, v zimě pak kaktusy, bodláky, kořeny i podzemními cibulkami. Rostlinám, které psounům příliš nechutnají, ukusují nové výhonky, dokud nezajdou. Tím vytvoří prostor pro růst jejich oblíbených lahůdek.
Stejně jako surikaty, jsou i psouni společenští a vytvářejí rodinné klany. Tvoří je sameček několik samiček a jejich potomci. Tyto klany se pak sdružují do velkých kolonií. Část jedinců, stejně tak jako u surikat, tvoří strážní skupiny, které se starají o bezpečí ostatních, hájí teritorium a obydlí své skupiny. Při nebezpečí vyskakují, štěkají, cení a klapou zuby, naježí svůj ocas a snaží se protivníka zahnat.
Jestliže se rozhodnete psouna chovat doma, pořiďte mu alespoň jednu, nejlépe však čtyři samičky. Pokud bude sám, bude to z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené a bude trpět samotou. Pak mu musíte psouní rodinu vynahradit svou téměř neustálou pozorností a láskou, často ho chovat a mazlit se s ním. Pozor ale v době říje. To se z vašeho roztomilého kamaráda může stát agresivní tvor, který vás může i kousnout. Agresivně se může chovat i k vašim návštěvám. Proto se doporučuje v této době umístit ho raději do klece. Po skončení říje je z něho ale opět ten milý zvířecí kamarád. Malé psouňátko může získat buď od soukromého chovatele, nebo ze zoologické zahrady. Na rozdíl od surikaty přijde jeho pořízení levněji – na čtyři až šest tisíc.
Zdroj: článek Surikata
Společenský život
Surikatí kolonie čítá obvykle 10 – 30 jedinců. Vede ji dominantní pár, který se jediný smí rozmnožovat. Na něm je pak rozhodnutí, kolik mláďat jiné samice přežije a zda vůbec. Slepá a holá mláďata zůstávají čtyři týdny v noře, kde dostávají mateřské mléko. Nemusí být jen od jejich matky, ale i od ostatních samic, kterým se mléko tvoří. Matka po několika týdnech noru opouští a na její místo nastupují „chůvy“. Už po deseti dnech po porodu totiž může být dominantní samice opět březí a takové množství mláďat by sama neuhlídala. Proto jsou její potomci vychovávány společnými silami. Každý jedinec v kolonii má přesně dané své poslání. Ať již to jsou zmiňované chůvy, dále pak pozorovatelé nebo obstarávači potravy. Vyhledáváním potravy je zaměstnáno nejvíce členů kolonie. Aby při něm nebyli rušeni a byli v bezpečí, stojí na vyvýšených místech v jejich blízkosti pozorovatelé. Ti bedlivě sledují okolní krajinu, na zemi i ve vzduchu. Podle tytu nebezpečí vydávají varovné zvuky – od pištění a jakéhosi kvokání až po ostré štěkavé a vrčivé zvuky. Pokud hrozí nebezpečí ze vzduchu, nejlépe je ukrýt se rychle pod zem. V případě pozemního útoku se surikaty seběhnou k sobě, začnou urychleně hrabat a vytvářením oblaku prachu se snaží nepřítele zmást. Pokud to nevyjde, naježí srst, zlostně štěkají a jako jeden muž vyskakují do vzduchu. Nezřídka se jim podaří protivníka přemoci. Každá surikatí komunita si hájí své území a odhání ostatní tlupy. Všichni její členové se neustále vzájemně obírají, čistí srst, skotačí a odpočívají pospolu. Dokonce používají i společné toalety. Celá komunita tak načichne společným pachem, který ostatním sděluje - tady jsme doma my.
Zdroj: článek Surikata
Blechy u psa
Hlavním původcem zablešení je blecha psí (Ctenocephalides canis). Blecha psí je vzácnější, ale snadněji přechází na člověka. Rovněž jde o drobný hmyz o velikosti 3 až 4 mm, má červenohnědou barvu, skáče na vzdálenost až 1,5 m. Poslední pár nohou je delší a je uzpůsobený ke skákání. Dospělé blechy se živí krví.
Blechy nakladou vajíčka do skulin v podlaze, mezi prkny kotce, do spárů v boudě a do čalounění křesel a psích pelíšků. Za 5 až 12 dní se z nich vylíhnou larvy, které žijí mimo tělo hostitele a živí se organickými částečkami prachu. Přitom, pokud na ně narazí, sežerou i vajíčka tasemnice psí. Po 9 až 11 dnech se zakuklí a takto přežívají 11 až 20 dnů, pak se z nich líhnou blechy, které ihned vyhledávají hostitele. Živí se již pouze jeho krví, a to samci i samice blech. Dospělci žijí 3 až 5 měsíců. Nestačí tedy zlikvidovat blechy pouze na psovi, ale především odblešit pelíšek a všechna místa, kde se pes vyskytuje, protože právě tam se nacházejí vajíčka a larvy, dospělci na psovi už jsou jen vrcholkem ledovce, většina bleší populace přebývá v okolním prostředí v podobě vajíček a larev.
Největším problémem při napadení blechami je alergická reakce na pokožce způsobená alergeny z bleších slin. Nejčastěji se svědivá ložiska u psů vyskytují v oblasti zad a kořene ocasu, na nohách, břichu, ve slabinách a na krku. Blechy jsou také mezihostitelem tasemnice.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku nebo coby spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Zdroj: článek Blechy
Blechy u psa
Hlavním původcem zablešení je blecha psí (Ctenocephalides canis). Blecha psí je vzácnější, ale snadněji přechází na člověka. Je to drobný hmyz, který má tělo o velikosti 3 až 4 mm, má červenohnědou barvu, skáče na vzdálenost až 1,5 m. Poslední pár nohou je delší a je uzpůsobený ke skákání. Dospělé blechy se živí krví.
Blechy nakladou vajíčka do skulin v podlaze, mezi prkny kotce, do spárů v boudě a do čalounění křesel a psích pelíšků. Za 5 až 12 dní se z nich vylíhnou larvy, které žijí mimo tělo hostitele a živí se organickými částečkami prachu. Přitom, pokud na ně narazí, sežerou i vajíčka tasemnice psí. Po 9 až 11 dnech se zakuklí a takto přežívají 11 až 20 dnů, pak se z nich líhnou blechy, které ihned vyhledávají hostitele. Živí se již pouze jeho krví, a to samci i samice blech. Dospělci žijí 3 až 5 měsíců. Proto nestačí zlikvidovat blechy pouze na psovi, ale především odblešit pelech a všechna místa, kde se pes vyskytuje, protože právě tam se nacházejí vajíčka a larvy. Dospělci na psovi jsou už jen vrcholkem ledovce, většina bleší populace přebývá v okolním prostředí v podobě vajíček a larev.
Největším problémem při napadení blechami je alergická reakce na pokožce způsobená alergeny z bleších slin. Nejčastěji se svědivá ložiska u psů vyskytují v oblasti zad a kořene ocasu, na nohách, břichu, ve slabinách a na krku. Blechy jsou také mezihostitelem tasemnice.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou k dispozici v podobě spreje, obojku nebo ve formě spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Zdroj: článek Parazité u psů
Blechy u koček
Hlavním původcem zablešení je blecha kočičí (Ctenocephalides felis). Blecha je drobný hmyz, který má tělo o velikosti 3 až 4 mm, červenohnědou barvu, skáče na vzdálenost až 1,5 m. Poslední pár nohou je delší a je uzpůsobený ke skákání. Dospělé blechy se živí krví. Tato blecha žije jak na kočkách, tak na psech.
Blechy nakladou vajíčka do skulin v podlaze, do spojů v příbytku kočky a do čalounění křesel. Za 5 až 12 dní se z nich vylíhnou larvy, které žijí mimo tělo hostitele a živí se organickými částečkami prachu. Přitom, pokud na ně narazí, sežerou i vajíčka tasemnice. Po 9 až 11 dnech se zakuklí a takto přežívají 11 až 20 dnů, pak se z nich líhnou blechy, které ihned vyhledávají hostitele. Živí se již pouze jeho krví, a to samci i samice blech. Dospělci žijí 3 až 5 měsíců. Proto nestačí zlikvidovat blechy pouze na kočce, ale především je potřeba odblešit pelíšek a všechna místa, kde se kočka pohybuje (vlastně celý byt), protože právě tam se nacházejí vajíčka a larvy, dospělci na kočce už jsou jen vrcholkem ledovce, většina bleší populace přebývá v okolním prostředí v podobě vajíček a larev.
Největším problémem při napadení blechami je alergická reakce na pokožce způsobená alergeny z bleších slin. Nejčastěji se svědivá ložiska u koček vyskytují v oblasti zad a kořene ocasu, na nohách, břichu, ve slabinách a na krku. Blechy jsou také mezihostitelem tasemnice.
Na ochranu koček proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou k dostání jako sprej, obojek nebo ve formě spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Zdroj: článek Blechy
Teju
Tejovití (Teiidae) jsou rozšířeni především v neotropické oblasti, částečně zasahující i do Severní Ameriky. Jsou to ještěři neobyčejně rozmanitých velikostí i tvarů těla. Většinou mají dlouhý lámavý ocas, dobře vyvinuté končetiny a rozeklaný zatažitelný jazyk. Typická je pro ně mohutná hlava krytá nápadnými štítky. Většinou se jedná o pozemní ještěry, ale najdeme mezi nimi i šplhavé či obojživelné druhy. Větší druhy (zvláště zástupci rodů Tupinambis a Callopistes) se nápadně podobají starosvětským varanům, menší druhy (například rody Cnemidophorus, Ameiva) zase v Jižní Americe zastupují ještěrky. Zástupcem obojživelných druhů je rod Crocodilurus nebo známá dracéna guyanská (Dracaena guianensis), která je zároveň největším druhem čeledi. Dorůstá délky až 130 cm.
Tejové jsou většinou masožraví nebo všežraví. Drobné druhy se živí především hmyzem, který často loví ve spadaném listí. Větší druhy se živí drobnými obratlovci, ptačími vejci a často také ovocem. Zejména velcí tejové rodu Tupinambis jsou známí jako škůdci drůbeže, protože rádi loví domácí kuřata. Dracéna guyanská je potravní specialista, živí se především vodními plži, jejichž ulity drtí silnými čelistmi.
Všichni tejové jsou vejcorodí. Jejich vejce mívají zpravidla kožovitou, méně často vápenitou skořápku. Počet vajec ve snůšce může být různý, od 2 do 80, velké druhy kladou obvykle více vajec.
Teju jsou velmi zvědaví, je to výhoda, kterou můžete využít při ochočování zvířete. Čím víc s ním však bojujete, tím víc vám to vrací zpátky.
Zdroj: článek Teju červený
Chov surikaty
Surikaty se obvykle chovají v zoologických zahradách, kde mají dostatek prostoru, své teritorium a svou skupinu. Právě jejich teritoriální chování bývá hlavním úskalím pro domácí chov. Jako chovatel musíte být při sestavování skupiny velmi ostražitý a věnovat spoustu času pozorováním chování jednotlivých členů. Může se totiž stát, že některý jedinec nebude ve skupině vítaný, ostatní ho budou odstrkovat a napadat. Pro takovéto případy je nutné mít k dispozici ještě jinou oddělenou ubikaci, abyste daného jedince mohli izolovat. Po nějakém čase ho můžete zkusit vrátit zpět. Skupina ho buď přijme, nebo ho budete muset odloučit natrvalo.
Pokud se přesto rozhodnete surikaty chovat, musíte jim vybudovat venkovní i vnitřní výběh, oba dva s výměrou cca 5 - 6 metrů čtverečních. Venkovní výběh musí umožňovat dostatek slunění. Je nezbytně nutné jeho prostor vybetonovat nebo zajistit jiným pevným materiálem, jinak hrozí, že se surikaty podhrabou. Na něj pak nasypeme asi 30 cm písku, který neustále přehrabávají. Vložíme do něj několik kořenů a kamenů, aby měli kde hlídkovat. Venkovní výběh musíte také oplotit a to i ze shora. Surikaty v něm pobývají od jara do podzimu, v zimě jim ho umožníme jen za slunečných dnů a na pár hodin denně. U vnitřní ubikace je také nutná pevná podlaha, písku stačí jen 10 cm, doplňte kameny a budky sloužící jako skrýše. Je dobré, aby byly vzájemně propojené a opatřené několika východy. Vzhledem k tomu, že surikaty potřebují suché a teplé prostředí, musíte vnitřní ubikaci vybavit také zdrojem tepla a světla. Postačí k tomu infražárovka umístěná 40 cm nad zemí, která by měla přes zimu svítit alespoň 12 hodin. Vytápění na 20 – 23 stupňů zajistíte nejlépe topnými kabely zabudovanými v podlaze.
Co se týče potravy, v zajetí je krmíme masem, nejlépe mletým drůbežím nebo hovězím, dodáváme jim ale i myši a hmyz. Potravu můžeme doplnit o tvaroh, vejce, ovoce, kompoty nebo psí granule. Dáváme jim ji spíše více, neboť surikaty jsou velmi nečistotné a část potravy pouze roztahají po celém svém prostoru, a tím ji znehodnotí. Dospělé jedince krmíme 1x denně nebo raději 2x denně v menších dávkách. Jeden den v týdnu můžeme krmení vynechat. To ale neplatí pro mladé jedince a březí samice.
Zdroj: článek Surikata
Všenka
Světle žlutá všenka psí (Trichodectes canis) se živí odlupujícími se částečkami kůže, nesaje krev.
Všenky měří okolo 2 mm, mají žlutohnědou barvu, jsou ploché s krátkými silnými hákovitými drápky na konci každé končetiny, které používají k pevnému přichycení se k chlupům hostitele. Je možné je pozorovat pouhým okem. U zvířat obvykle napadají hlavu, podpaží, třísla a záda. Psy napadající druh Trichodectes canis může být rovněž mezihostitelem tasemnice psí. To je další důvod, proč je úspěšná eradikace všenek tak důležitá.
Všenka se podobá jak vzhledem, tak způsobem života vši. Všechna vývojová stadia i dospělí jedinci se však živí kožním mazem a vrchními vrstvičkami zrohovatělé pokožky a jen příležitostně sají krev. Je také mnohem pohyblivější než veš, takže při pokusu o chycení se snaží co nejrychleji schovat. Tělo všenky má šedavě bělavou barvu a mnohem širší hlavu než veš. Všenka psí cizopasí výhradně na psu, na člověka nepřechází. Vývojová stadia všenky jsou stejná jako vývojová stadia vši. Vývoj se odehrává pouze na těle psa, samice kladou vajíčka tak, že je přilepují k chlupům (takzvané hnidy). Z nich se pak vylíhnou larvy a po dokončení vývoje se vyvine dospělá všenka. Nález hnid tedy znamená, že pes může být napaden jak vší psí, tak všenkou. Přítomnost parazita vyvolává škrábání a kousání, které může vést k poranění kůže a následné infekci. Všenky hubíme stejně jako vši a blechy.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot-on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Zdroj: článek Larvy v kůži u psa
Všenka
Světle žlutá všenka psí (Trichodectes canis) se živí odlupujícími se částečkami kůže, nesaje krev.
Všenky měří okolo 2 mm, jsou ploché, mají žlutohnědou barvu, krátké silné hákovité drápky na konci každé končetiny, které parazit užívá k pevnému přichycení se k chlupům hostitele. Je možné je pozorovat pouhým okem. U zvířat obvykle napadají hlavu, podpaží, třísla a záda. Psi napadení druhem Trichodectes canis mohou být rovněž mezihostitelem tasemnice psí. To je další důvod, proč je úspěšná eradikace všenek tak důležitá.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Zdroj: článek Parazité u psů
Strupovka ušní
Strupovka ušní (Otodectes cynotis) je původcem u psů velmi častého onemocnění – otodektového svrabu (ušní prašiviny). Roztoč žije na povrchu kůže v zevním zvukovodu a živí se tkáňovým mokem. Způsobuje zánět zevního zvukovodu doprovázený výrazným svěděním. Napadený zvukovod bývá zaplněn tmavě hnědým mazem, ucho je bolestivé a svědí.
Zánět se může rozšířit i na krk a dále na záda a ocas. Tento parazit se může přenášet i na člověka. Následkem kontaktu s nemocným zvířetem se může přechodně vyvinout zánět kůže ve formě pupínků, který spontánně vymizí po vyléčení zvířete.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Zdroj: článek Parazité u psů
Výjimečnost páva modrého
Jako okrasný pták je chován již více než 3 000 let, je národním ptákem Indie. Ocas pávů ve skutečnosti není pravý ocas, ale jde o prodloužené ocasní krovky rostoucí již ze zad a tvořící takzvanou vlečku. V některých oblastech Indie se pávi jedí. Páv má nezastupitelné místo v mnoha mytologiích a legendách světa, například v sánskrtu je nazýván Mayura (cosi jako zabiják hadů); pro budhisty je symbolem moudrosti (jako u nás sova); Melek Taus – hlavní postava jezídismu (kurdské náboženství) má podobu páva a bývá nazývána paví anděl; paví pera byla i ve vikingských hrobech. V Indii se živí mladými kobrami.
Pávové se dokonce rozšířili i ve volné přírodě, například v Praze budili pohoršení svým křikem, čemuž učinila svým dekretem ze dne 12. 9. 1740 konec až Marie Terezie.
Zdroj: článek Páv modrý
Zákožka svrabová
Zákožka svrabová (Sarcoptes scabiei var. canis) je původcem sarkaptového svrabu. Parazituje především u psů. Napadení se ale může vyskytnout i u lidí.
Zákožka je roztoč o velikosti 0,2 až 0,3 mm. Samičky kladou vajíčka do vyvrtaných chodbiček v horní vrstvě kůže. Samečci žijí pouze na povrchu kůže. Všechna vývojová stadia se živí tkáňovým mokem. Kůže reaguje na přítomnost zákožek zánětem. Psi se kvůli intenzivnímu svědění škrábou, čímž si zraňují kůži. U takto poraněné kůže dochází následně k zánětu. Nejčastěji se zákožka u psů vyskytuje na břiše a ušních boltcích. Pokud nedojde k zahájení léčby, příznaky se rozšíří na celé tělo.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Zdroj: článek Parazité u psů