I když byl první jedinec plemene australský ovčák do naší republiky dovezen z USA před více než 12 lety, do nedávné doby se dali jedinci australského ovčáka v České republice počítat na prstech jedné ruky. Především neznalost tohoto plemene a rozmach border kolií, které bylo možno vidět nejen v soutěžích, na obalech krmiv a v televizní reklamě, které se těší rovněž velmi vysoké inteligenci a pracovitosti, a dokonce možná i snadnější dostupnosti, byly zřejmě příčinou, proč čeští chovatelé na australského ovčáka nějak „pozapomněli“. Možná že i nevhodná a spíše negativní reklama, i když zcela bezdůvodně, byla zpočátku tomuto jedinečnému plemeni spíše na škodu. S rozvojem kynologických sportů a se stále větší možností našich chovatelů cestovat do zahraničí a vidět toto plemeno při vrcholných soutěžích a především setkávat se osobně s povahou tohoto plemene, však lze nyní konstatovat, že je v české plemenné knize spolu s importy a jednotlivými zápisy vrhů štěňat zapsáno již více než 200 jedinců.
Zatímco na Slovensku dosud nebyl odchován jediný vrh, několik jedinců mají v Polsku, a to velice kvalitních a v mnoha sportech již úspěšně soutěžících. Opačná situace je směrem na západ od nás. Velmi početně jsou aktivní chovatelské stanice zastoupeny především ve Francii, kde je jich více než 40. V Německu je to přibližně 90 aktivních chovných stanic, kde většina chovatelů zapisuje svá štěňata pouze v ASCA organizaci, nikoliv pod FCI, a v Rakousku je to přibližně 20 chovných stanic. Významný rozvoj s mnoha importy ze země původu probíhá také v Itálii, Španělsku a oblibu má toto plemeno v mnoha severský zemích. Například ve Finsku je plemeno AUO známo, chováno a aktivně používáno téměř 15 let!
Chovatelských stanic australskýchovčáků je několik, je možné si je vyhledat ve vyhledávači na internetu. Chovatelské stanice nabízejí štěňata k odběru s průkazem původu nebo bez průkazu původu.
Dle dostupných informací zakrslý králík s teddy genem odchází z chovu v 7–8 týdnech věku, většinou jsou již přeléčeni proti kokcidióze a zvyklí na běžný chod domácnosti – na děti, pejska, kočky. Králíčci do nového domova s sebou dostanou výpis předků, granulky, na které jsou zvyklí, rady do začátku. Tyto informace poskytují zejména chovné stanice (chovnástanice). Králíčka si je zde možno zarezervovat. Na rezervaci se ve většině případů vybírá záloha 50 % ceny. Nabídky naleznete na internetu. Cena je různá od 250 Kč do 1 000 Kč.
Pomeranian (ač miniaturní pejsek) je ve své ryzí podobě velmi drahý. Vyvíjel se totiž asi sto let v USA a ve Velké Británii a u nás je jen málo chovatelů, kteří dbají na čistotu plemene. Daleko častěji (a také levněji) koupíte křížence pomeraniana a německého trpasličího špice, tedy jeho prapředka.
Chovatelé rozhodně nabádají k opatrnosti. V České republice se cena pomeranianů pohybuje (samozřejmě i podle kvality jednotlivých štěňat) od 25 000 korun směrem nahoru. Jedinci na výstavy mohou stát 50 000 korun i více. Pakliže se rozhodnete přivézt štěně pomeraniana z Británie, počítejte s cenou až 2 500 liber plus doprava, z USA si psa přivezete za 3 500 dolarů plus cesta.
Při pročítání inzerátů můžete často narazit na štěňátka, jež vznikla křížením v nějaké „množírně‟. Varovat by vás měla především výhodná cena, která může zlákat ke koupi.
Chovatelské stanice
Chovatelské stanice pomeranianů najdete prostřednictvím vyhledávače na internetu. Stanice nabízejí k odběru štěňata jak s průkazem původu, tak i bez něj.
Za nás můžeme doporučit chovatelskou stanici z povltaví: www.pomeranian.cz.
Chovatelských stanic mainských mývalích koček existuje několik, lze je najít například na internetu prostřednictvím vyhledávače. Chovatelské stanice nabízejí koťata k odběru s průkazem původu nebo bez průkazu původu.
Přístřeší s námi pes nebo kočka obývají v každé druhé domácnosti a počet psů chovaných na jednoho obyvatele ČR je dokonce jeden z nejvyšších v Evropě, takže o oblíbenosti chlupatých přátel nemůže být pochyb. Na druhou stranu, každý by si měl uvědomit, zda bude mít na tak velký závazek, jakým pořízení psa je, čas a prostor. Nad módním diktátem a nenaplněnými mezilidskými vztahy by měl vždy zvítězit zdravý rozum a reálné možnosti každého z nás.
Odvrácená strana lásky ke psům spočívá v pokrytectví týkající se jejich pořizování. Lidé si často pořizují psy z hrůzných podmínek množíren, kde feny mnohdy ani nevidí denní světlo a štěňata odstavují velmi brzy po narození. Vše se skrývá pod nenápadnými inzeráty s levnějším prodejem štěňat bez průkazu původu. Podezřelá cena, předání mimo domov chovatele (např. na nádraží), nízký věk štěněte, chybějící očkovací průkaz a záznamy v něm a mnoho dalších faktorů jsou znaky množitelů, kteří se zajímají pouze o svůj byznys, nikoli o zdraví a psychickou pohodu vašeho budoucího zvířecího společníka. Věřte, že takovýmto nákupem tento černý kšeft akorát podpoříte a sami se pravděpodobně uvedete do problémů, kdy budete řešit zdravotní stav pořízeného pejska. Finance následně vydané na veterině poté velmi pravděpodobně přesáhnou cenu zdravého pejska z kvalitní chovné stanice.
Je jasné, že pokud člověk štěně v takovýchto podmínkách vidí, je mu jej líto. Jeho koupením pomůžete sice jednomu konkrétnímu pejskovi, ale akorát ještě více motivujete množitele k další produkci štěňat. Tímto směrem cesta z bludného kruhu nevede. Pokud objevíte podezřelý chov, pro blaho pejsků uděláte nejlépe, když informujete Státní veterinární správu, která může patřičně zasáhnout.
V případě nedostatku financí by tedy bylo mnohem rozumnější a nepoměrně lidštější vzít si pejska z útulku. Nezapomeňte ale, že i kvalitní krmivo a veterinární péče něco stojí. V případě, že trváte na čistokrevném plemeni, investice do zdravého a krásného pejska s PP z chovné stanice se Vám v budoucnu mnohonásobně vyplatí.
V chovatelských stanicích lze koupit koťata a někdy i dospělé kočky. Cena kotěte se pohybuje kolem 4 000 Kč.
Inzerce
Inzeráty týkající se prodeje skotské klapouché kočky se občas objeví. Nabízena jsou koťata s průkazem původu i bez něj, od toho se pak odvíjí i jejich cena. Koťata bez průkazu původu stojí kolem 1 000 Kč.
Inzeráty nabízející skotskou klapouchou kočku zveřejňují chovatelské stanice nebo internetové bazary.
Majitelé firmy Drapaki Rufi nejprve několik let vedli chovatelskou stanici rodokmenových koček. Dříve kupovali různá škrabadla dostupná na našem trhu. Žádné z nich nesplnilo očekávání jak z pohledu kvality použitých materiálů, tak z pohledu provedení a sestavení. Všechny modely se už po několika měsících nehodily k dalšímu používání: nedržely spoje sloupků (způsobovaly chvění celé konstrukce), poškodil se pokryv polic způsobený ostrými hranami desek a velmi nízkou kvalitou použitých materiálů (zejména plyše a sisalového lana). V roce 2005 využili tito chovatelé mezeru na polském trhu (nedostatek škrabadel splňujících jakostní a odolnostní požadavky zejména pro chovatelské stanice) a rozhodli se zahájit výrobu se zaměřením právě na chovatelské stanice. Zásadami, kterými se řídili při tvorbě modelů, byla estetika, funkčnost a odolnost škrabadla. Od března 2006 začali spolupracovat s německou firmou vyrábějící škrabadla a pelíšky, což přineslo velké změny ve výrobcích. V současné době vyrábí firma Drapaki Rufi velmi kvalitní škrabadla jak v případě materiálů, tak i způsobu montáže. Po celou dobu zavádí inovace, jejichž cílem je zlepšení funkčnosti a odolnosti výrobků. Firma se velmi dynamicky rozvíjí a její produkty se těší rostoucímu zájmu a uznání na polském i zahraničním trhu. Dynamický rozvoj firmy přinesl v roce 2007 dvojnásobně větší prodej na polském trhu a trojnásobně větší export do zemí EU ve srovnání s rokem 2006.
Pořídit si kotě sibiřské kočky není zrovna levná záležitost. Na různých internetových stránkách se koťata prodávají v částkách přesahující deset tisíc. Pokud si chce člověk pořídit papírovou sibiřskou kočku, měl by se obrátit na chovatelské stanice zaměřené na chov sibiřských koček. Chovatelská stanice obvykle sibiřské kočky prodává kolem patnácti tisíc.
Agama vousatá dorůstá velikosti 40 až 60 cm, hmotnost má okolo 500 g. Svou domovinu má v australských pouštích. Samice klade 10 až 20 vajec s inkubační dobou 60 až 70 dnů. Převážně se živí živočišnou složkou. Má žluté, světle hnědé až hnědočervené zbarvení. Agama stejně jako hadi svléká svou kůži, svléknutí celé kůže brání trnité výrůstky.
Agama vousatá dosahuje pohlavní dospělosti zhruba ve dvou letech a není vhodné ji pářit častěji než 1–2x do roka. Agamy není potřeba zimovat, ale pro úspěšné páření je to vhodné. Na podzim je potřeba v teráriu snížit délku svícení až na cca 7 hodin a teplotu k 17 stupňům. Agama vousatá bude přijímat méně potravy a bude línější. Zimní klid by měl být dlouhý cca 8 týdnů. Po této době začněte znovu zvyšovat postupně teploty v teráriu. Nezimujte však viditelně slabé jedince nebo jedince jakkoliv poškozené. I po dobu zimního odpočinku je agama vousatá aktivní, proto je potřeba, aby měla stále k dispozici čerstvou vodu a případně rostlinnou stravu.
Samci agam vousatých jsou mohutnější s větší hlavou, ovšem rozpoznání pohlaví je velice problematické a vyžaduje praxi.
Potrava se skládá ze 70 % z živočišného původu, zbytek tvoří rostlinná strava, a to zejména u mladých agam. Občas můžeme podat červa, švába, u větších zvířat i myší nebo potkaní holátko. Z rostlinné složky přijímá agama vousatá čínské zelí, pampelišky, okurky, rajčata a podobně. Při krmení červy a holátky je potřeba dávat pozor na přejídání a případnou obezitu agam.
Pokud již jednu agamu máme a rozhodneme se pro druhou ve stejném teráriu, měly by být přibližně stejné velikosti, protože jsou kanibalické vůči menším jedincům stejného druhu. Případně je potřeba je chovat odděleně, než dorostou přibližně stejné velikosti.
Agama vousatá žije cca 10–15 let, ale jsou to zábavní a klidní společníci, kteří si dobře zvyknou na lidský kontakt a stanou se tak rychle domácími miláčky.
Varuji před nákupem zvířat na burzách z důvodu často velice špatného zdravotního stavu, případně poškození v podobě regenerátů ocasů a podobně. Lepší je nákup ve specializované prodejně nebo od známého chovatele. Agama se dá koupit v některých zverimexech nebo na internetu, její cena se pohybuje kolem 600 korun za jeden kus.
Terárium zařizujeme jako pouštní. Do terária je vhodný terarijní písek, například Exo-terra, a dekorační kameny, případně kořeny. Nesmí chybět miska na vodu. Teplota v teráriu by se měla pohybovat kolem 30 °C. Pod zdrojem tepla i 40–50 °C.
Vombati jsou vačnatci, ostatně jako většina původních australských savců. V dospělosti dorůstají až do délky 70 cm, hmotnosti až 40 kg, jsou zavalití a připomínají chlupaté a roztomilé medvědy. Způsobem obživy jsou však nejblíže hlodavcům. Jejich potravu tvoří tráva, kořínky, výhonky a hlízy.
Vombat obecný je vynikající „zákopník“ – vyhrabává si prostorné chodby dlouhé až 200 metrů. Vombat obecný si hloubí noru sám pro sebe, chluponosí a severní vombati žijí po skupinách do deseti jedinců (samců i samic) v jedné noře.
Venku se objevuje v noci, aby se pásl na svazích podél potoků a v údolích, v zimě se sluní za soumraku nebo za svítání. Mohutné tělo, široká hlava, zavalité končetiny a zploštělé drápy mu usnadňují hrabání. Je jedním ze tří druhů čeledi vombatovitých.
Vombat obecný má délku těla kolem 70 centimetrů, hmotnost se pak pohybuje v rozmezí 25–40 kilogramů. Ve volné přírodě obývá vombat obecný východní Austrálii a Tasmánii; kde se tento druh objevuje v lesích, pobřežních houštinách a na horských vřesovištích. Vombat obecný přes den většinou odpočívá a za potravou se vydává převážně v noci. Jeho potrava je převážně vegetariánská a tvoří ji tráva, ostřice, kořínky a hlízy. Před přímým sluncem se chrání, ale pokud není sluneční žár silný, rád se vyhřívá na slunci.
Samice před porodem důkladně vystele jednu komoru své nory suchou trávou a listím. Na svět přivádí jediné mládě, které ve vaku zůstává po dobu 6–7 měsíců. Během následujících tří měsíců se občas do vaku stále vrací kvůli potravě a úkrytu. Matku opouští ve věku dvanácti až patnácti měsíců, tudíž ve věku jednoho roku, a v přírodě se dožívá zhruba 18 let.
Tito vačnatci mají vzhledem k nízkoenergetické stravě, kterou se živí, velmi pomalý metabolismus. Trávení potravy jim trvá až jeden týden. S vodou se vombat také naučil skvěle hospodařit – většinu jí získá z potravy a močí jen velice málo. Velice zajímavé jsou také vombatí exkrementy: jsou velmi suché (obsahují maximálně 40 % vody) a jsou hranaté – původ jejich tvaru dosud nebyl přesně objasněn. Vombatí výkaly pravděpodobně slouží i k vzájemné komunikaci. Vombati je umísťují na vyvýšená místa, aby je případný další vombat mohl prozkoumat a zjistit, kdy tam jejich původce byl, co jedl a zda by neměl chuť se pářit.
Rozela pestrá (Platycercus eximius) je nejpestřeji zbarvený zástupce celého rodu. Odshora až po břicho je červená, u zobáku má bílou lícní skvrnu. Dolní část břicha je žlutá, peří okolo nohou a kostřec jsou žlutavě zelené. Hřbetní letky má černé se zelenožlutým lemováním, lopatky jsou černé a ohbí křídla tmavě modré. Ocasní pera má zelená s modrým lemováním, spodní krovky ocasní jsou červené. Oko je černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Tento druh dorůstá délky 33 cm a hmotnosti do 120 g.
Divoká populace obývá jihovýchodní Austrálii a Tasmánii. Na kontinentu se zdržuje spíše v přímořských oblastech a o biotop se dělí s rozelou Pennantovou. V hlubokém vnitrozemí se nevyskytuje. Jde o velmi hojný druh, existují tři poddruhy: východní, nádherná a tasmánská, která žije výhradně na ostrově Tasmánie. Odlišuje se větší bílou lícní skvrnou a mohutnější hlavou a hrudí.
Jde asi o nejčastěji chovaný druh rozely, respektive chovaných papoušků vůbec. Chovatelé oceňují její pestré zbarvení a odolnost, protože podobně jako většina australských druhů může být chována v celoroční venkovní voliéře bez vytápěných záletů. Jde o aktivního letce, proto vyžaduje prostornější voliéry o délce alespoň tři metry. Velmi dobře odolává mrazu, v zimě se dokonce ráda ve venkovní voliéře koupe.
Rozela pestrá se snadno odchovává, je tedy vhodná i pro začátečníky. Vedle přírodní barvy existuje celá řada barevných mutací. Mezi chovateli se vyskytují prakticky jen poddruhy rosela pestrá východní a rozela pestrá nádherná, ovšem prakticky už ne v čisté formě, protože se v zajetí poměrně často kříží. Vzhledem k tomu, že může být rozela v době hnízdění agresivní, je dobré chovat jednotlivé páry odděleně.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 600 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a&n
