U ovcí a koz se Panacur používá k léčbě napadení dospělci i nezralými stadii nematodů gastrointestinálního a respiratorního traktu a plochými červy, jako jsou Haemonchus spp., Ostertagia spp., Trichostrongylus spp., Cooperia spp., Nematodirus spp., Oesophagostomum spp., Bunostomum spp., Capillaria spp., Trichuris spp., Strongyloides spp., Dictyocaulus filaria, Moniezia spp.
Účinnou látkou je fenbendazolum 28 mg v 1 ml. Přípravek lze aplikovat zvířatům v kterémkoli stupni březosti a laktace. Podává se perorálně v krmivu nebo přímo do tlamy.
Obecná dávka pro ovce a kozy je 1 ml přípravku na 5 kg živé hmotnosti (5 mg fenbendazolu na 1 kg živé hmotnosti) jednorázově. Při napadení plochými červy se přípravek aplikuje v dávce 2 ml na 5 kg živé hmotnosti (10 mg fenbendazolu na 1 kg živé hmotnosti) jednorázově, a to perorálně běžným dávkovacím aplikátorem nebo pomocí plastové injekční stříkačky.
Ochranná lhůta po použití je u masa 14 dnů, u mléka 7 dnů.
Na českém trhu najdeme dnes i alternativy slibující odčervení psa bez chemikálií. Fungují na principu zelené lékárny. Dávkou bylinných výtažků ochromí červy a výběrem naordinované zeleniny nastartují peristaltiku střev. Paralyzovaní škůdci tak putují z těla ven ve chvíli přirozeně vyvolaného vyprázdnění. Přírodní odčervovadla však nepodléhají kontrole účinnosti, a tak ani tak oblíbené odčervení psa česnekem nemusí být účinné.
Latinský název je Phelsuma madagascariensis. Tato 30 cm velká ještěrka se vyskytuje na Madagaskaru a Seychelách. Potřebuje přes den teplotu 24 až 28 °C, v noci 21 až 23 °C, vlhkost vzduchu by měla být v rozmezí 60 až 80 %. Ještěrka je aktivní přes den, potravu tvoří hmyz a ovoce.
Samečci jsou větší než samičky. Jejich smaragdově zelené tělo je ozdobené oranžovočervenými puntíky nebo skvrnami. Břicho je bíložluté. Jejich zbarvení se mění podle nálady. Felsumy patří mezi šplhavé gekony – na spodní straně prstů mají přísavky, díky kterým mohou lézt i po skle.
Samice snáší několikrát v roce 2 vajíčka, která lepí na kůru stromů, listy nebo na sklo (v zajetí). Mláďata se líhnou za 60 až 80 dní.
Terárium by mělo být vybavené hladkými větvemi, bambusovými tyčemi a živými rostlinami. Jako podestýlka je vhodná rašelina nebo rašelina smíchaná s pískem.
Felsumy krmíme živou potravou: cvrčky, sarančaty, potemníky nebo i jednodenními holátky či výjimečně moučnými červy. Felsumy madagaskarské si pochutnají na přezrálém ovoci, jogurtech, přesnídávkách nebo medu smíchaným s vodou. Důležité je podávat vitamíny a minerály. Felsuma madagaskarská se dožívá věku 10 let.
Ještěrka se dá koupit ve specializovaných prodejnách nebo na internetu. Cena ještěrky se pohybuje od 500 do 1 000 Kč.
Motolice je bezobratlý živočich spadající do kmene ploštěnců. Jedná se o hermafroditní (obojpohlavní) červy s plochým listovým tělem ve velikosti od několika milimetrů až do jednoho decimetru. Choroby vyvolané těmito červy jsou celosvětově rozšířené a zdaleka se neomezují jen na ryby. Známé jsou například jaterní motolice způsobující infekci zvanou fasciolóza, která postihuje savce, zejména skot, ale onemocnět jí může i člověk (nejvíce známých případů v Jižní Americe). Tito červi parazitují v jaterních žlučovodech. Motolice způsobují i další závažné onemocnění postihující rovněž člověka, a to schistosomózu (krevničku), která může mít střevní, jaterní nebo urogenitální charakter. Tato nemoc je vůbec nejčastější infekcí způsobenou parazitickými červy na světě – odhaduje se, že bylo infikováno přes 200 milionu lidí (z toho cca 80 % v Africe). My se však v tomto článku zaměříme na ty druhy motolic, které způsobují choroby rybím populacím.
Nemoci ryb způsobené motolicemi se souhrnně nazývají trematodózy, mezi závažné onemocnění se řadí například diplostomóza a postodiplostomóza (viz dále v článku). Trematodózy se dělí do dvou skupin, a to na nemoci, které způsobují dospělci těchto parazitů a ryba tak představuje definitivního hostitele, a na nemoci, které jsou vyvolané vývojovými stadii těchto parazitů, přičemž zde ryba vystupuje v roli mezihostitele. Motolice parazitující na rybách jsou obvykle velmi malé, jen ojediněle přesahují délku 1 cm. Jejich těla jsou opatřena přední a zadní přísavkou, jen motolice parazitující v krvi přísavky nemají, protože se pohybují volně v krevním oběhu a nemusí se přichycovat na tkáň svého hostitele.
Diplostomóza představuje velmi časté onemocnění oční čočky mnoha druhů ryb. Největší problémy pak způsobuje zejména u juvenilních (raných) stadií ryb. Původci onemocnění jsou metacerkárie (encystované larvy) motolice oční Diplostomum spathaceum a dalších druhů rodu Diplostomum. Konečným hostitelem tohoto parazita jsou rybožraví ptáci. Právě s jejich výkaly se vajíčka motolic dostávají do vody. Zde se z nich líhnou obrvené larvy (miracidia), které vnikají do svého prvního mezihostitele. Cerkárie následně ve vodě aktivně vyhledávají druhého mezihostitele, kterým jsou ryby. Těm pak pronikají přes kůži a žaberní lístky do organismu a krevním řečištěm se dostávají do oční čočky, kde se dále vyvíjejí v již zmiňované metacerkárie, které mají velikost 0,4–0,5 mm. Poškození ryb tímto parazitem je pak vyvoláno nejen cerkáriemi, které pronikají přes kůži a žábry do organismu, ale především metacekáriemi lokalizovanými v oční čočce. Na místech pronikání cerkárií u plůdku dochází k lokálnímu zčervenání kůže nebo drobnému krvácení na žábrách. Migrující cerkárie následně poškozují i cévy a vnitřní orgány napadených ryb. Metacerkárie lokalizované v oční čočce poškozují její tkáň. Při masivních infekcích, to je kolem 60 až 100 kusů, se čočka mléčně zakaluje, je neprůhledná, obvykle kalcifikovaná a nemocné ryby oslepnou. Někdy může dojít až k prasknutí čočky, k poruše rohovky a k vypadnutí čočky z očního bulbu.
Podle výše uvedeného, to znamená se zřetelem na výše popsaný vývojový cyklus těchto druhů motolic, by diplostomóza vaše akvarijní rybky neměla postihnout, jde spíše o onemocnění ryb žijících ve volné přírodě. Naopak s následujícím onemocněním se v akvaristice určitě setkat můžete.
Postodiplostomóza je onemocnění, které vyvolávají metacerkárie motolice Posthodiplostomum cuticola, které cizopasí v kůži a podkoží ryb, kde vytvářejí kulovité cysty velké okolo 0,5 mm. Právě tyto cysty způsobují takzvanou černou skvrnitost neboli postodiplostomózu ryb, přičemž se v okolí cyst začne hromadit velké množství melaninu (černého barviva), který způsobuje napadeným rybkám drobné černé skvrnky po těle (a podle nich tuto nemoc bezpečně poznáte). Tato choroba se vyskytuje celkem běžně, nebezpečná je zejména pro rybí plůdky, u nichž může způsobovat až hynutí. I v případě tohoto onemocnění je ryba druhým mezihostitelem. Prvním mezihostitelem těchto motolic jsou plži rodu Lymnaea, jako například známá plovatka bahenní, která se běžně chová v našich akváriích. Pohlavně tento druh motolic dospívá ve střevech ptáků.
Panacur je širokospektré anthelmintikum k léčbě psů infikovaných zralými stadii gastrointestinálních oblých a plochých červů.
U psů se s tímto preparátem léčí například Toxocara canis, Toxocara leonina, Ancylostoma caninum, Uncinaria stenocephala, Trichuris vulpis, Taenia pisiformis.
Účinnou látkou je fenbendazolum 250 mg v jedné tabletě. Přípravek lze aplikovat zvířatům v kterémkoli stupni březosti a laktace. Podává se perorálně v krmivu nebo přímo do tlamy.
K léčbě klinické infestace oblými a plochými červy u psů se doporučuje dávka 50 mg fenbendazolu na 1 kg živé hmotnosti, tedy 1 tableta na 5 kg živé hmotnosti, jednou denně po dobu 3 dnů.
Ošetření se opakuje při znovuobjevení se začervení. Běžné profylaktické ošetření dospělých zvířat s minimálním rizikem infekce se doporučuje 2–4krát ročně. Častější ošetření v intervalu 6–8 týdnů se doporučuje u psů v chovných zařízeních.
Z důvodu zvýšení rizika možného vývoje rezistence, které by mohlo vést k neúčinné terapii, je třeba přistupovat k podání přípravku obezřetně a vyhnout se následujícím praktikám – příliš častému a opakujícímu se používání anthelmintik ze stejné skupiny, příliš dlouhé době podávání, poddávkování z důvodu špatného stanovení živé hmotnosti, chybného podání přípravku nebo nedostatečné kalibrace dávkovacího zařízení.
Za použití vhodných testů mají být vyšetřeny podezřelé klinické případy na rezistenci k anthelmintikům. Tam, kde výsledky testu potvrzují rezistenci k určitému anthelmintiku, by mělo být použito anthelmintikum náležející do jiné skupiny a mající jiný způsob účinku.
Panacur je širokospektré anthelmintikum určené rovněž k léčbě koček infikovaných zralými stadii gastrointestinálních oblých a plochých červů.
U koček se s tímto preparátem léčí například Toxocara mystax (dospělci), Ancylostoma tubaeforme (dospělci i vývojová stadia), Taenia hydatigena (dospělci).
Účinnou látkou je fenbendazolum 250 mg v jedné tabletě. Přípravek lze aplikovat zvířatům v kterémkoli stupni březosti a laktace. Podává se perorálně v krmivu nebo přímo do tlamy.
K léčbě klinické infestace oblými a plochými červy u koček se doporučuje dávka 50 mg fenbendazolu na 1 kg živé hmotnosti, to je 1 tableta na 5 kg živé hmotnosti, jednou denně po dobu 3 dnů.
Ošetření se opakuje při znovuobjevení se začervení. Běžné profylaktické ošetření dospělých zvířat s minimálním rizikem infekce se doporučuje 2–4krát ročně. Častější ošetření v intervalu 6 až 8 týdnů se doporučuje u koček v chovných zařízeních.
Z důvodu zvýšení rizika možného vývoje rezistence, které by mohlo vést k neúčinné terapii, je třeba přistupovat k podání přípravku obezřetně a vyhnout se následujícím praktikám: příliš častému a opakujícímu se používání anthelmintik ze stejné skupiny, příliš dlouhé době podávání, poddávkování z důvodu špatného stanovení živé hmotnosti, chybného podání přípravku nebo nedostatečné kalibrace dávkovacího zařízení.
Za použití vhodných testů mají být vyšetřeny podezřelé klinické případy na rezistenci k anthelmintikům. Tam, kde výsledky testu potvrzují rezistenci k určitému anthelmintiku, by mělo být použito anthelmintikum náležející do jiné skupiny a mající jiný způsob účinku.
Pravidlem je, že antiparazitikum se nemá aplikovat v době snůšky a v době přepeřování. Rovněž musí být chovatel opatrný při odčervování nemocných papoušků, kteří jsou zesláblí (mají se volit nižší dávky a co nejméně toxické). Univerzální způsob odčervování, který by platil pro všechny chovy, nelze doporučit, odvíjí se to totiž od množství faktorů (způsob chovu, podmínky, období, stav papouška).
Doporučený způsob podání závisí i na druhu podané látky. U jedinců, kde hrozí riziko předávkování, je vhodná aplikace přímo do volete, jindy lze zase přistoupit na podávání do pitné vody.
Doporučuje se podávat fenbendazol (helmigal, panacur) v množství 20–30 mg na 1 kg váhy do zobáku 3–5 dní po sobě (nepoužívat v době přepeřování), nebo 125 mg/l pitné vody 5 dní po sobě, nebo 20 mg/kg do zobáku zopakovat za 14 dní, 100 mg/kg do krmiva 5 dní po sobě.
U papoušků chovaných v Evropě se nejčastěji vyskytují dva druhy oblých červů, a to škrkavky (Ascaridia spp.) a kapilárie (Capillaria spp.). Pokud je v chovu zaveden dobrý protiparazitární program a jsou dodržována hygienická opatření, nemusejí červi způsobovat vážnější potíže. Základem prevence parazitóz je preventivní vyšetření či odčervení ptáka při vstupu do chovu a zamezení kontaktu papoušků s vlastním trusem.
Pro úspěšný boj s červy je třeba brát v úvahu prepatentní periodu (tedy dobu, která uběhne od vylíhnutí larvy červa do okamžiku, kdy dospěje a začne klást vajíčka nové generace červů). U škrkavek činí tato prepatentní perioda 45–60 dní, u kapilárií 2–3 týdny. V některých rizikových chovech nemusí vůbec dostačovat odčervení dvakrát ročně, ale je třeba jej praktikovat zhruba čtyřikrát do roka i vícekrát.
Pasta k perorální aplikaci obsahující fenbendazol působí jak na dospělce, tak i na vývojová stadia gastrointestinálních a respiratorních nematodů. Přípravek má rovněž ovicidní účinek na vajíčka oblých červů.
Po perorální aplikaci se fenbendazol vstřebává jen částečně a poté se metabolizuje v játrech. Fenbendazol a jeho metabolity jsou distribuovány po celém těle, ale nejvyšší koncentrace dosahují v játrech. Fenbendazol a jeho metabolity se vylučují z těla především trusem (> 90 ) a v menší míře i v moči a mléce.
Účinnou látkou je fenbendazolum 187,5 mg v 1 g. Přípravek lze aplikovat zvířatům v kterémkoli stupni březosti a laktace. Podává se perorálně v krmivu nebo přímo do tlamy.
Používá se u koní například k léčbě a tlumení napadení dospělci i nezralými stadii oblých červů gastrointestinálního traktu. Přípravek má ovicidní účinek na vajíčka oblých červů, účinně léčí a tlumí následující infekce oblými červy:
velcí strongyli (dospělci a migrující larvální stadia S. vulgaris; dospělci a tkáňová larvální stadia S. edentatus);
benzimidazol vnímaví dospělci a vývojová stadia malých strongylů (Cyathostoma), včetně larev 3. a 4. stadia encystovaných v mukóze; přípravek je taktéž účinný proti encystovaným inhibovaným larvám 3. stadia v mukóze;
dospělci a nezralá stadia Oxyuris spp., Strongyloides spp. a Parascaris equorum.
Doporučená dávka je 7,5 mg fenbendazolu na 1 kg živé hmotnosti jednorázově (obsah jednoho injektoru na 600 kg živé hmotnosti).
Zvýšené dávky při specifických infekcích:
5denní aplikace: Při léčbě a tlumení migrujících a tkáňových larválních stadií velkých strongylů, encystovaných mukózních larev 3. a 4. stadia malých strongylů a encystovaných inhibovaných larev 3. stadia malých strongylů v mukóze aplikujte 7,5 mg fenbendazolu na 1 kg živé hmotnosti (obsah jednoho injektoru na 600 kg živé hmotnosti) denně po dobu 5 následujících dnů.
Jednorázová aplikace: Při léčbě a tlumení encystovaných mukózních larválních stadií malých strongylů aplikujte 30 mg fenbendazolu na 1 kg živé hmotnosti jednorázově (obsah jednoho injektoru na 150 kg živé hmotnosti).
Při léčbě a tlumení migrujících stadií velkých strongylů aplikujte 60 mg fenbendazolu na 1 kg živé hmotnosti jednorázově (obsah jednoho injektoru na 75 kg živé hmotnosti).
Při léčbě a tlumení Strongyloides westeri u hříbat aplikujte 50 mg fenbendazolu na 1 kg živé hmotnosti jednorázově (obsah jednoho injektoru na 90 kg živé hmotnosti).
Všichni koně by se měli pravidelně odčervovat jednou dávkou přípravku každých 6–8 týdnů. Léčba encystovaných inhibovaných a encystovaných mukózních larválních stadií by se měla provádět na podzim (nejlépe koncem října nebo v listopadu) a opět zjara (nejlépe v únoru). Avšak koně, které nebylo možné odčervit v rámci pravidelného programu, nebo nově zařazené koně s neznámou historií odčervení, lze odčervit kdykoliv během roku.
Sysel Richardsonův (Spermophilus richardsonii) je původem z amerického kontinentu, příliš se ale neliší od svého evropského příbuzného sysla obecného, kterého známe i z naší přírody. V dospělosti váží okolo půl kilogramu a měří asi 25 cm s délkou ocasu okolo 10 cm. Má krásný chlupatý ocásek, o který se opírá, když sedí na zadních a v předních zpracovává nějakou potravu, nebo jen tak natahuje tělíčko, aby lépe viděl, co se děje kolem.
Samičky zakládají nory, které obývají po celý život. I když žijí ve velkých skupinách, každá samička má vlastní noru, kterou před ostatními samicemi hájí. Během zimního období spí zimním spánkem, který u dospělých zvířat trvá 6–7 měsíců, u mláďat o něco méně.
Chov sysla v zajetí není náročný a je dokonce povolený. V přírodě ale žije ve skupinách, takže ani doma by neměl být sám. Sysli v kleci sice spolu někdy bojují, ale to patří k jejich rituálům a aktivitám, není třeba se bát o jejich zdraví.
V každém případě potřebují dostatečně velkou klec, pro dva sysli by měla mít rozměry alespoň 200 x 100 x 50 cm. A v ní pak musí být hodně pilin, případně promíchaných s mulčovací kůrou, aby měli v čem hrabat – to je totiž jejich oblíbená zábava, vždyť v přírodě si budují podzemní nory.
Jako krmení můžeme podávat směs pro činčily – semínka slunečnic, kukuřice, ovesných vloček, obilných zrnek a sušených banánů. Slunečnic by mělo být méně, jsou hodně tučné a sysli v bytě nemají tolik pohybu, takže by začali rychle tloustnout. Jednou za dva až tři dny jim podáme také živočišnou stravu – třeba moučné červy, v přírodě se totiž živí i hmyzem a larvami. Radost syslům udělá i jablko nebo hruška. Nezapomeňte jim dát také kamínek nebo větvičky na broušení zubů. Zelené jako pampelišky či jetel doplňují základní potravu.
V kleci potřebuje sysel boudičku, do které neproniká světlo. Sem si natahá seno, a když přijde období jeho dlouhého zimního spánku, zavrtá se do něj a spí. V teplém bytě se ale nebude nejspíš jednat o pravý zimní spánek, spíš se váš mazlíček jednou za dva až tři dny probudí, nají se, napije a jde pokračovat ve spánku. Moc ho neprobouzejte, jeho roční cyklus s dlouhým spánkem počítá, když ho nemá, život mu rychleji utíká.
Odchov se daří jen zřídka, zimní spánek je zřejmě důležitým klíčem k úspěchu, což bohužel v domácím chovu není jednoduché.
Agama vousatá dorůstá velikosti 40 až 60 cm, hmotnost má okolo 500 g. Svou domovinu má v australských pouštích. Samice klade 10 až 20 vajec s inkubační dobou 60 až 70 dnů. Převážně se živí živočišnou složkou. Má žluté, světle hnědé až hnědočervené zbarvení. Agama stejně jako hadi svléká svou kůži, svléknutí celé kůže brání trnité výrůstky.
Agama vousatá dosahuje pohlavní dospělosti zhruba ve dvou letech a není vhodné ji pářit častěji než 1–2x do roka. Agamy není potřeba zimovat, ale pro úspěšné páření je to vhodné. Na podzim je potřeba v teráriu snížit délku svícení až na cca 7 hodin a teplotu k 17 stupňům. Agama vousatá bude přijímat méně potravy a bude línější. Zimní klid by měl být dlouhý cca 8 týdnů. Po této době začněte znovu zvyšovat postupně teploty v teráriu. Nezimujte však viditelně slabé jedince nebo jedince jakkoliv poškozené. I po dobu zimního odpočinku je agama vousatá aktivní, proto je potřeba, aby měla stále k dispozici čerstvou vodu a případně rostlinnou stravu.
Samci agam vousatých jsou mohutnější s větší hlavou, ovšem rozpoznání pohlaví je velice problematické a vyžaduje praxi.
Potrava se skládá ze 70 % z živočišného původu, zbytek tvoří rostlinná strava, a to zejména u mladých agam. Občas můžeme podat červa, švába, u větších zvířat i myší nebo potkaní holátko. Z rostlinné složky přijímá agama vousatá čínské zelí, pampelišky, okurky, rajčata a podobně. Při krmení červy a holátky je potřeba dávat pozor na přejídání a případnou obezitu agam.
Pokud již jednu agamu máme a rozhodneme se pro druhou ve stejném teráriu, měly by být přibližně stejné velikosti, protože jsou kanibalické vůči menším jedincům stejného druhu. Případně je potřeba je chovat odděleně, než dorostou přibližně stejné velikosti.
Agama vousatá žije cca 10–15 let, ale jsou to zábavní a klidní společníci, kteří si dobře zvyknou na lidský kontakt a stanou se tak rychle domácími miláčky.
Varuji před nákupem zvířat na burzách z důvodu často velice špatného zdravotního stavu, případně poškození v podobě regenerátů ocasů a podobně. Lepší je nákup ve specializované prodejně nebo od známého chovatele. Agama se dá koupit v některých zverimexech nebo na internetu, její cena se pohybuje kolem 600 korun za jeden kus.
Terárium zařizujeme jako pouštní. Do terária je vhodný terarijní písek, například Exo-terra, a dekorační kameny, případně kořeny. Nesmí chybět miska na vodu. Teplota v teráriu by se měla pohybovat kolem 30 °C. Pod zdrojem tepla i 40–50 °C.
Agama kočinčinská, někdy také nazývaná vodní, obývá asijské pralesy v Indii, Vietnamu, Číně, Thajsku. Ve volné přírodě žije převážně na větvích nad vodními toky, do kterých se v nebezpečí vrhá. Umí výborně plavat. Dorůstá do délky až 100 cm, její hmotnost je kolem 500 g, živí se hmyzem, hlodavci a rybami. Samice klade 6 až 18 vajec s inkubační dobou 65 až 90 dnů. Agamy jsou společenská zvířata, a tak žijí ve větších skupinách.
Mláďata agam kočinčinských vypadají velmi bizarně. Mají velkou zakulacenou hlavu a tělíčko hubené, oproti malé hlavě. Ocas je dvakrát delší než tělo. Končetiny jsou dlouhé, s prsty uzpůsobenými k rychlému a obratnému lezení. Barva mláďat je tmavě zelená s příčnými světlejšími pruhy. Jak agama kočinčinská roste, její hlava se protahuje a začíná se rýsovat výrazný „čumák". Barva se mění v brčálově zelenou a světlé pruhy se ztrácejí. Na hřbetě a hlavě začíná růst hřeben. Nyní nastává čas, kdy již můžeme začít rozeznávat pohlaví. Samcům roste dále hřeben na hřbetě, kdežto u samic zůstávají jen mírné rohovité výrůstky. Samice málokdy přesáhnou 70 cm.
Je lepší chovat skupinu o jednom samci a dvou samicích. Můžete využít akvaterárium velikosti 150 x 100 x 100 cm (d x š x v) s velkou vodní plochou a stále čistou vodou – budete potřebovat výkonný vnější průtokový akvarijní filtr. Nezapomeňte také silné větve na šplhání, ještěři rádi leží na větvi nad vodou. Na tomto místě jim umožněte slunění. Je dobré, když má každé zvíře svůj tepelný zdroj. Prostor doplňte rostlinami se silnými listy z pralesů jihovýchodní Asie. Denní teplota by se měla pohybovat okolo 25–35 °C, v noci pak okolo 20–25 °C, vlhkost vzduchu kolem 80–90 %.
K potravě podávejte cvrčky, žížaly, sarančata, moučné červy, potemníky, šváby, sladkovodní ryby, mláďata potkanů, myší, mláďata křečků, hlemýždi, larvy zlatohlávků. Někteří ještěři přijímají listy, měkké ovoce, strouhanou mrkev a rýži.
Agama kočinčinská není příliš klidné zvíře. Snažte se zvířata navyknout na lidský dotek, naučte je postupně přijímat potravu z ruky (z pinzety) a taky je na ruce pochovejte. Později se vám to vyplatí. Ovšem nic se nemá přehánět, nezapomínejte, že ještěr není pes.
Pokud jde o výživu, kořist občas posypejte vitamínovým přípravkem. Dbejte na dostatečný přísun vápníku pro správný vývoj kostry a používejte žárovku (nebo zářivku) s plným spektrem denního světla, které zajišťuje záření UV-A (podporuje vyživovací procesy plazů). Ultrafialové záření se dělí do dvou typů UV-A a UV-B. UV-A záření (315–400 nanometrů) je důležité pro tvorbu pigmentu v kůži a UV-B (280–315 nanometrů) ovlivňuje metabolismus vápníku v těle ještěra.
Rozlišení pohlaví není jednoduchá záležitost, pokud chcete vědět, zda jste majiteli samce, či samice, doporučuji navštívit veterináře pro určení pohlaví.
Od dosažení jednoho roku má sameček větší hřbetní a ocasní hřeben, mohutnější a silnější hlavu i tělo, rozšířený kořen ocasu, větší femerální póry a větší modrožlutou krční kapsu.
Tento druh agamy se dá koupit v některých zverimexech nebo na internetu, cena se pohybuje kolem 550 korun za jeden kus.
Zákon v České republice neudává žádnou očkovací povinnost. Ovšem doporučuje se dvakrát ročně očkovat proti července prasat. Odčervení by mělo být provedeno alespoň jednou ročně.
Onemocnění prasat je celá řada. Velkou roli hraje hygiena chovu, zootechnické podmínky, stres a výživa.
Červenka – původcem je bakterie Erysipelotrix rhusiopathiae. Vyskytuje se i u zdravých prasat, která onemocní při oslabení. Zdrojem nemoci jsou nakažená zvířata, hlodavci i předměty. Výskyt je nejčastější v létě. Typickým příznakem jsou tmavočervené kopřivkové skvrny. U chronické formy dochází ke změnám na srdci, kloubech a kůži. Při bílé formě ke zčervenání kůže nedojde. Léčí se antibiotiky nebo sérem, prevencí je očkování a dezinfekce.
Edémová choroba prasat – jde o nakažlivé onemocnění selat po odstavu. Projevuje se otoky hlavy, krku, víček, otoky stěn vnitřních orgánů, pohybovými poruchami, průjmem, obrnou svalů. Původem jsou hemolytické kmeny bakterie Escherichia coli. K propuknutí přispívají změny a stresy. Úhyn nastává do několika dní. Léčba probíhá pomocí hladovky, hyperimunního séra, antibiotik a sulfonamidů.
Mor prasat – u nás se příliš nevyskytuje. Jde o velmi infekční onemocnění virového původu, které se projevuje krvácením v trávicím a dýchacím aparátu. Šíří se přímo nakaženými prasaty, nebo nepřímo předměty a prostředím. K příznakům patří horečka, kašel, průjem s krví, krváceniny na kůži, zánět spojivek, výtok z nosu. Dochází k úhynu nebo přechodu do chronické formy.
Chřipka prasat – onemocnění způsobené viry a mykoplazmou, postihuje mladší kategorie prasat a vyvolávacím faktorem je i stres. Mezi příznaky patří vysoká teplota, výtok z očí a nosu, kašel, namáhavé a zrychlené dýchání. Selata, která přežijí, bývají oslabená a přenašeči. Chřipka může způsobit i narození mrtvých selat a poruchy plodnosti. Léčba probíhá antibiotiky.
Sípavka – chronické bakteriální onemocnění, které způsobuje deformaci kostí rypáku. Postihuje zejména mladší zvířata, u starších se příznaky neprojeví, ale vylučují zárodky. Projevuje se krvácením z nosu a výtokem z nosu, ztíženým dýcháním. Později postihuje i horní čelist a obličejové kosti. Léčba se neprovádí. Řešením je vyřazování postižených zvířat.
Dyzentérie prasat – bakteriální onemocnění projevující se silným průjmem a nekrózami ve střevě. Terapie probíhá antibiotiky a je nutná dezinfekce.
Enzootická pneumonie – onemocnění dýchacího aparátu způsobené mykoplazmou s přispěním špatných podmínek chovu. Typický je chronický kašel a nižší přírůstky. Terapie probíhá antibiotiky a zlepšením podmínek chovu.
Vnitřní parazité – stejně jako u ostatních druhů zvířat i u prasat se vyskytují vnitřní parazité. Může jít o škrkavky, plicní červy, tasemnice a další. Důležité je pravidelné odčervování.
Trichinelóza – svalovec stočený (Trichinella spiralis) je oblý červ, který se skrz střevo dostává krví a lymfou do orgánů a svalů. Ve svalech se larvy zapouzdří i na několik let. Výskyt je sporadický. Masem se může svalovcem nakazit i člověk, takže je nutné vyšetřovat vzorky svaloviny na tohoto parazita.
Svrab – vyskytuje se v chovech s nízkou úrovní hygieny. Vyvrtává v kůži prasete chodbičky, do kterých kladou samice vajíčka. Způsobuje svědění, na kůži jsou místa se strupy, přírůstky se snižují.
Syndrom MMA – onemocnění prasnic po porodu. Dochází k zánětu mléčné žlázy, dělohy a ke snížení produkce mléka. Příčinou bývá bakteriální infekce, přispívají i nesprávné podmínky ustájení a špatná výživa. Tímto onemocněním trpí také selata, která následně hynou. Terapií jsou především antibiotika a oxytocin ke zvýšení produkce mléka.
Anémie selat – anémie selat je způsobena nedostatkem železa, se kterým se selata rodí, a na které je mléko prasnic chudé. Prevencí je podání železa injekčně do svalů od 3. dne po narození a také přídavek vitamínů a minerálů do krmiva u starších selat.
Banminth Katze 115,3mg/gm je perorální pasta (antihelmintikum) pro prevenci a léčbu infekcí u koček (pasta pro kočky), které byly způsobeny oblými červy nacházejícími se v lumenu střeva (Toxocara cati, Toxascaris leonina, Ancylostoma ssp. a Uncinaria stenocephala).
Dále je na trhu i pasta CANIVERM. Jde o antiparazitární přípravek s velmi širokým spektrem působení proti nejčastějším helmintům psů a koček – škrkavkám, tenkohlavcům, měchovcům, tasemnicím a měchožilům.
Obsah léčivých a účinných látek v 1 ml: fenbendazolum 75 mg, pyranteli embonas 72 mg, praziquantelum 25 mg
Oční cysticerkóza a spinální neurocysticerkóza. Poškození jater. Nepodávat současně s přípravky na bázi piperazinu, případně jinými antiparazitiky. Nepoužívat v případě přecitlivělosti na léčivé látky, nebo na některou z pomocných látek.
Nežádoucí účinky
Do několika hodin po aplikaci se může objevit hypersalivace, vomitus, kašovitá stolice, kopřivka, případně zvýšená teplota. Jedná se o reakci na uvolňované bílkoviny z odumírajících helmintů, nejedná se o reakci na léčivo. Přípravek může způsobit ospalost zvířete. Jestliže zaznamenáte jakékoliv závažné nežádoucí účinky či jiné reakce, které nejsou uvedeny v této příbalové informaci, oznamte to prosím vašemu veterinárnímu lékaři.
Dávkování pro každý druh, cesta a způsob podání
Doporučená dávka je 15 mg fenbendazolu, 14,4 mg pyrantelu embonátu a 5 mg praziquantelu na 1 kg živé váhy, to je 1 ml pasty na 5 kg živé váhy.
Kočka: 0,5 ml pasty na 0,5–2 kg; 1 ml pasty na 2,1–5 kg živé váhy.
CANIVERM perorální pasta je určena pouze k perorálnímu podání.
Pokyny pro správné podání
Aplikátor je třeba přizpůsobit vypočítané dávce dle výše uvedeného schématu nastavením kroužku na příslušné místo pístu – držte píst stříkačky, rýhovaný dávkovací kruh otáčením posuňte po pístu tak, aby spodní hrana kruhu byla v zákrytu s ryskou požadovaného objemu.
Ujistěte se, že zvíře nemá v tlamě žádné zbytky potravy. Odstraňte uzávěr aplikátoru, vložte jej do tlamy a naneste pastu na kořen jazyka. Po aplikaci okamžitě na několik vteřin zvedněte hlavu zvířete a ujistěte se, že zvíře dávku spolklo.
Nepodávejte současně s mléčnou potravou. Dávka se podává jednorázově.
U mláďat se doporučuje odčervovat od 3. do 12. týdne stáří jednorázově v intervalu 3 týdnů a pak pravidelně každé 3 měsíce.
Ochranná lhůta
Není určeno pro potravinová zvířata.
Zvláštní upozornění pro uchovávání
Uchovávat mimo dosah dětí. Tento veterinární léčivý přípravek nevyžaduje žádné zvláštní podmínky pro uchovávání. Nepoužívejte po uplynutí doby použitelnost uvedené na etiketě a krabičce.
Doba použitelnosti veterinárního léčivého přípravku v neporušeném obalu: 18 měsíců. Doba použitelnosti po prvním otevření vnitřního obalu: 6 měsíců.
Zvláštní upozornění
Zvláštní opatření pro použití u zvířat: u březích fen je třeba přesně dodržovat dávkování. Případné nežádoucí účinky je nutno konzultovat s veterinárním lékařem.
Přípravek se nesmí aplikovat zvířatům, která projevují příznaky jiného než střevního parazitárního onemocnění. Rezistence parazitů vůči kterékoliv skupině anthelmintik se může vyvinout po častém, opakovaném použití anthelmintik ze stejné skupiny. Předcházejte poddávkování z důvodu nesprávného určení živé hmotnosti či nesprávným podáním léku.
Zvláštní opatření určené osobám, které podávají veterinární léčivý přípravek zvířatům: v průběhu aplikace nekuřte, nejezte a nepijte. Po použití přípravku si umyjte ruce vodou a mýdlem.
Přípravek může způsobit podráždění kůže a očí. Zamezte kontaktu přípravku s pokožkou a očima. V případě náhodné expozice přípravkem opláchněte zasažené místo proudem čisté vody. V případě náhodného pozření přípravku nebo v případě zasažení očí vyhledejte ihned lékařskou pomoc a ukažte příbalovou informaci nebo etiketu ošetřujícímu lékaři.
Lidé se známou přecitlivělostí na fenbendazol, pyrantel, praziquantel nebo na některou z pomocných látek a těhotné ženy by měli přípravek podávat se zvýšenou obezřetností. Při nakládání s veterinárním léčivým přípravkem (zejména ve velkochovech) by se měly používat ochranné gumové nebo latexové rukavice.
Další informace
Nepodávat současně s přípravky na bázi piperazinu, případně jinými antiparazitiky. Pouze pro zvířata.
Balení: 1x aplikátor po 4 ml, 1x aplikátor po 10 ml
V přírodě můžeme tohoto papouška nalézt na území států Bolívie, Brazílie a Peru. V důsledku nepřetržitého kácení tropických pralesů je amazónek bělobřichý (Pionites leucogaster) na pokraji vyhubení, a proto je pořádáno mnoho akcí, které mají za cíl reintrodukci druhu do klidnějších oblastí Jižní Ameriky.
Jelikož je to pták žijící v deštném pralese v povodí řeky Amazonky, kde roste mnoho pestrobarevných rostlin, tak tomu odpovídá i jeho kontrastní zbarvení. Na temeni, týle, zadní části krku a příuší je oranžový, uzdičku, hrdlo a strany hlavy jsou žluté, záda, křídla, kostřec a vrchní krovky ocasní zelené. Prsa a břicho má krémově bílé, boky a holenní peří zelené, spodní krovky ocasní žluté. Ocas shora zelený, zespodu špinavě žlutý. Zobák má bledě rohové barvy, oko červené, běhák světle růžový. Dorůstá délky 23 cm a hmotnosti do 170 g.
Většinu času tráví v přírodě amazónci bělobřiší v korunách stromů, kde si také zakládají hnízdo. To využívají i v mimohnízdním období. Proto je pro zdárný odchov zapotřebí zajistit ptákům v budce pocit bezpečí a pohody. I když se to nezdá, má tento malý papoušek dost velikou spotřebu krmení. Důležité je, že nemá sklony k tloustnutí. Amazónci se krmí směsí obsahující několik druhů prosa, slunečnici, lesknici, niger, oves, semenec a lněné semeno. Tuto směs lze podávat jak suchou, tak i naklíčenou. Vhodné je i zelené krmení, kokoška pastuší tobolka, smetánka lékařská, kopřiva dvoudomá a podobně. Ovoce a zeleninu amazónci velmi rádi pojídají také přidanou do vaječných míchanic. Pro zajištění dobré kondice je důležité dostatečné množství ovocné šťávy, kterou si z různých druhů ovoce (citrusy, angrešt, rybíz, blumy, broskve, nektarinky) sami vymačkávají. V krmném programu amazónků se vyplatí (zdravě) experimentovat, podávat stravu pestrou a různorodou, jelikož za ni ptáci budou svému chovateli velmi vděčni a dokážou se odvděčit. Jako u všech ptáků je i zde nepostradatelný grit nebo písek na trávení, sépiová kost a každodenní čistá voda na koupání. S červy většinou tito papoušci problémy nemají, ovšem nebude na škodu, když je dvakrát do roka odčervíte.
Amazónek bělobřichý přímo hýří svojí aktivitou, je to neuvěřitelně kreativní živočich, který objevuje pořád něco nového. Dokáže se spřátelit i s jinými členy rodiny, kteří jsou také zvířecího původu. Naučí se imitovat váš hlas. Ovšem podmínkou je vaše každodenní péče, amazónek bělobřichý totiž špatně snáší nudu, a tak musí být jeho ubikace vybavena spoustou hraček, provazů a větví na okus. Papoušek se také může naučit hodně pohybových triků, které na požádání provede. Ptáci se vyznačují pronikavým křikem převážně v ranních a večerních hodinách.
Amazónci bělobřiší se stávají pohlavně dospělými ve věku tří let. Po uplynutí oněch tří let se stávají chovu schopnými a jsou připraveni na hnízdění. Tito amazónci nejsou mimo dobu hnízdění nijak agresivní.
Amazónci jsou relativně nenároční na prostor a hnízdní budku. Většina chovatelů je chová a úspěšně odchovává mláďata pouze v klecích. Ideální rozměry klecí pro chov amazónků jsou 1,1 x 1,1 x 1,4 m (hloubka, výška, délka). Někteří chovatelé jim dopřávají větší prostory. Tito ptáci jsou svými chovateli posuzováni jako celkově nenároční, co se do výběru hnízdní budky týče. Říká se, že amazónci přijmou jakoukoliv předloženou budku s dostačujícími rozměry. Ta by měla mít základnu přibližně 30 x 30 cm a 60cm výšku, s vletovým otvorem minimálně o průměru 7,5 cm. Zimovat by amazónci měli ve vytápěných místnostech, kde se teploty stále pohybují okolo 18–20 °C.
Samice obvykle snese obden do budky 3 až 4 vejce, které pak následujících 25 dní zahřívá. Poté dochází k líhnutí. Po deseti týdnech od líhnutí jsou mláďata připravena postupně opustit budku a začít prozkoumávat její okolí. Často se stává, že nejmladší mládě uhyne v důsledku umačkání nebo nenakrmení, jelikož ho starší sourozenci odstrkují. Po dalších 3 týdnech od opuštění budky se stávají mláďata zcela samostatnými. U amazónků často dochází k odebírání snůšek či mláďat k umístění do líhní a následnému ručnímu dokrmení, protože se pak stávají krotkými a bývají často vyhledáváni jako domácí mazlíčci.
Papoušky je možné zakoupit přímo u některých chovatelů, kdy se cena pohybuje od 7 000 korun za samečka, samičky jsou dražší. Harmonické páry je možné zakoupit okolo 30 000 korun.
Dospělý pes by měl být odčerven alespoň jednou za 3–6 měsíců, a to nejen, když jsou u něj objeveni parazité. Ty lze vypozorovat ve stolici v podobě vajíček či jiných stadií vývoje. Veterinář provádí takzvané koprologické vyšetření, tedy vyšetření trusu, kdy zjistí daného parazita a jak s ním nejlépe bojovat. Nejedná se o povinné vyšetření, ale chovatelé, kteří myslí na prevenci, běžně dodržují alespoň 6měsíční pravidelnost kontrol i bez náznaků potíží.
Frekvenci odčervování určuje veterinární lékař také na základě plemene, velikosti a věku psa, jeho zařazení a využití, rozhodující může být rovněž styk s hospodářskými zvířaty, u nichž se běžně vyvíjí cizopasníci přenosní na psy. Optimální frekvence odčervení psa může být 3x za rok, tedy každé 4 měsíce. Chovná fena by měla být odčervena během krytí a poté až společně se štěňaty. Během březosti bychom se měli odčervování raději vyhnout, některé přípravky mají totiž prokazatelně teratogenní efekt (Drontal). Jediným přípravkem schváleným pro použití během březosti je preparát Stronghold.
V praxi se psi většinou odčervují preventivně bez koprologického vyšetření, a to v rozmezí 3 až 6 měsíců. Pokud jsou přímo v trusu viditelní parazité nebo jejich články, je nutné po 14 dnech odčervení zopakovat. Při stanovení frekvence odčervování je nutné přihlédnout k využití psa (pracovní, lovečtí psi), zda je trvale doma či venku, v blízkosti hospodářských či jiných zvířat, jaký je počet psů v domácnosti, zda je v domácnosti malé dítě a podobně.
Bohužel přežívá mylná představa, že odčervení chrání zvíře proti vnitřním parazitům po dobu několika týdnů, nebo dokonce měsíců. Mnoho chovatelů nechává dospělého pejska odčervit jednou za půl roku, udělá si poznámku v kalendáři a dalších šest měsíců si s pocitem čistého svědomí užívá klid. Jenže díky nedostatečnému poučení se zatím scénář souboje s parazity může vyvíjet ve prospěch škodné škrkavky. Jejími vajíčky, kterých denně vyprodukuje několik set tisíc, jsou následně zamořeny prakticky všechny lokality, kde domácí mazlíčci kálejí. Stačí vzít psa vyvenčit do nejbližšího parku a vzhledem ke zvyku očichávat či olizovat pachové stopy máte slušnou šanci, že se již pár hodin po podání antiparazitik pozřením vajíček přítomných v kontaminované trávě znovu nakazí. Jelikož škrkavky ve střevě dospívají čtyři týdny, zbývá jim do dalšího termínu dehelmintizace spokojených pět měsíců přiživování.
Odčervování je ve skutečnosti jednorázový úkon a s očkováním, za které jej mnoho lidí zaměňuje, nemá absolutně nic společného. Zatímco očkovací látka působí jako prevence chránící psa dlouhodobě proti infekcím, konkrétním virům a bakteriím na principu stimulace imunitního systému, odčervovadlo v těle zvířete účinkuje maximálně čtyřiadvacet hodin (kromě spot-on preparátů, které působí v těle měsíc). Většina antihelmintik navíc dokáže zahubit pouze dospělé červy a výhradně ty, kteří žijí ve střevech. Na vajíčka či jiná vývojová stadia preparáty nepůsobí, proto je potřeba při pozitivním nálezu odčervení jednorázově působícími preparáty opakovat znovu po 14 dnech. Taktéž s larvami hnízdícími v jiných orgánech si nedokážou poradit. Akt odčervení nelze tedy charakterizovat jako účinnou ochranu, ale pouze coby léčebnou proceduru. Zda ji aplikovat pravidelně, jak často, jestli i bez předchozího vyšetření u psa, který nejeví známky nákazy, jsou otázky, k nimž vám každý odborník nabízí jinou odpověď.
Na straně odpůrců odčervování naslepo stojí i fakt, že běžně užívané odčervovací preparáty svým chemickým složením údajně negativně ovlivňují organismus pejska. Mírně zatěžují funkce vylučovacích orgánů (játra, ledviny), mohou mít vedlejší účinky (malátnost, průjem, zvracení, nechutenství) a k tomu opakované podávání stejné látky podporuje vytvoření rezistenční schopnosti. Tak kde je pravda? Ať už preferujete bylinná léčiva nebo běžná farmaka, stojíte v podstatě před volbou odčervovat pravidelně (navrhovaná frekvence každý třetí až šestý měsíc) nebo pouze na základě pozitivního parazitologického nálezu (znamená opětovaně shromažďovat fekálie a předávat je k vyšetření pod mikroskop). Za zvážení stojí stáří a zdravotní stav psa i typ prostředí, v němž se pohybuje. Důležitým faktorem v rozhodování je také soužití nebo styk s jinými domácími, hospodářskými a divokými zvířaty. Finální slovo by však mělo padnout především s ohledem na rodinu, zejména na děti.
Mnoho vnitřních parazitů je totiž přenosných ze zvířete na člověka, mají takzvaný zoonotický potenciál. Larvy škrkavek mohou například u lidí způsobit vážné onemocnění zvané larvální toxokaróza. Rozlišuje se forma oční, orgánová a smíšená, podle toho, kde se larva uhnízdí a vyvolá zánět. Možnost, že se usadí na mozku, zní hrůzostrašně a také má otřesné následky. K nakažení dochází pozřením infekčních vajíček během hry dětí na pískovišti, zahradě nebo v parku, při nedostatečné hygieně či laskání a mazlení s psíčkem. Nepřehánějte to tedy s polibky na čumáček a ruce si pořádně myjte!
Křeček je malý samotářský hlodavec nenáročný na chov, a proto vhodný k dětem. Pochází z Asie, je aktivní večer a v noci, dožívá se 2–3 let. Křeček má dobře vyvinutý čich a sluch, dokáže poznat svého majitele. Přes den však téměř nevidí, takže se snadno poleká prudkých pohybů. Křečci jsou známí tím, že si do lícních torbiček schovávají jídlo.
Některé druhy křečků mohou dorůstat až do délky 18 cm, mají různé typy i barvy srsti (dlouhou, krátkou, saténovou). Váha křečků se pohybuje v rozmezí od 35 do 180 g, a to opět podle druhu. V zajetí jim pořídíme klec s podestýlkou, pítkem a miskou. Nezapomeneme na spousty prolézaček a úkrytů, které křečci zbožňují. Rádi ohlodávají kousky dřeva nebo kůry. Jsou to všežravci, uvítají semínka (kukuřici, slunečnici), zrní, oříšky, zeleninu i ovoce. Zvládnou i cvrčka nebo červa.
Ve volné přírodě obývali stepní oblasti, postupem času se rozšířili i na lidská pole. Hloubí si až 1 metr hluboké nory, ve kterých mají několik postranních příbytků. Mají výborný čich a sluch, naopak zrak je jejich slabší stránkou. Rovněž hmat je velice dobře vyvinutý – hlavně díky dlouhým vousům v okolí nosu.
Křečci bývají aktivní především večer a v noci, během dne většinou spí. Jsou to nenáročná zvířata, která se dají celkem snadno ochočit. Je velice zábavné sledovat je při jejich aktivitách, ať už při krmení, kdy si nacpávají lícní torby potravou, kterou si poté schovávají do „spižíren“, nebo při jejich akrobatických kouscích při hře.
Křečci se rozmnožují velice snadno. Běžně mívají několik vrhů během roku. Průměrná délka života křečků je 2–3 roky.
Základní složku potravy křečků tvoří kvalitní krmné směsi a také čerstvé zelené krmivo a ovoce. Jako doplnění zdroje bílkovin můžete nabídnout moučné červy nebo hmyz (například cvrčky). Pozor na příliš tučná krmiva s velkým množstvím olejnatých semen (například slunečnice) nebo ořechů.
Nezapomeňte, že křečkům trvale rostou zuby, takže potřebují mít neustále něco na okus, aby jim zuby nepřerostly (některé pamlsky, větvičky). Pozor na ostré špičky, aby si křečci neporanili lícní torby. Samozřejmostí je celodenní přístup k čerstvé vodě.
Křečci jsou drobní, a proto nejsou příliš nároční na životní prostor. Přesto čím více prostoru jim poskytnete, tím pro ně lépe. Důležitá je i výbava. Křečci rádi prolézají různými labyrinty nebo běhají v kolotoči. Vybavení je často součástí klecí nebo plastových boxů pro křečky a může být jedním z kritérií vašeho výběru.
Vhodnou ubikací pro křečky může být drátěná klec s plastovou vanou, plastový box nebo terárium (pozor na dobrou cirkulaci vzduchu). Výhodou plastových boxů nebo terárií je, že z nich křečci nevyhazují podestýlku jako u klece drátěné. Přes dráty klece navíc budete s křečkem v bližším kontaktu. Můžete vybírat ze široké nabídky klecí – od malých drátěných klecí s minimální výbavou až po vícepatrové klece nebo plastové boxy s labyrinty.
Velikost ubikace by měla mít například pro křečka syrského minimální rozměry bydlení cca 50 x 30 x 30 cm (šířka x hloubka x výška). Čím větší bude, tím lépe pro křečka. Pokud zvolíte klec, věnujte pozornost i mezerám mezi dráty. Rozteč drátů by neměla být větší než 8–9 mm.
Ubikaci je nutné umístit na klidné místo, křečci mají jemný sluch a hluk je zatěžuje. Dále by měla být na světlém místě, ale ne na přímém slunci. Nesmí být umístěna tam, kde bývá průvan, anebo v blízkosti topení (hrozí přehřátí). Při větrání místnosti můžeme klec zakrýt, aby na zvíře nefoukalo. Ideální teplota pro křečky je 20–25 °C.
U křečků není pohlaví jedince velmi podstatné, tedy pokud neplánujete křečky množit. Někteří chovatelé tvrdí, že je snazší ochočit samečka, druzí zase, že lepší je samička. Více však záleží na povaze jednotlivých zvířat.
Křečci nebývají příliš náchylní k nemocem. Přesto se nějaké nemoci nebo úrazy mohou vyskytnout a rozhodující je včasné rozpoznání prvních příznaků. K další péči patří pravidelná kontrola zubů proti přerůstání. Samozřejmostí je pravidelná výměna podestýlky.
Když si zvířátko lehá na záda, vydává kvičivé zvuky či utíká před vaší rukou, je to znamení, že chce mít klid. Respektujte tuto jeho potřebu a nechte ho odpočinout.
Ochočení křečka je velmi důležité. Abyste si s ním mohli hrát a brát ho do ruky, musíte si získat jeho důvěru. Chce to čas a trpělivost, důvěra křečka se získává postupně. Není dobré to odkládat, nejlépe se křeček ochočí, dokud je ještě mladý. Když se mu budete věnovat často a budete na něj mluvit, naučí se poznat váš hlas. Když dáváte ruku do klece, dávejte pozor, abyste nedělali prudké pohyby, tak malého tvora, jako je křeček, může vaše ruka snadno vyděsit. Ochočení křečka může trvat cca tři týdny, ale je to individuální, nemyslete si, že jsou všichni křečci stejní. Některý vám může začít důvěřovat po týdnu, jiný za měsíc.
Křeček se řídí převážně čichem. Pachové žlázy, kterými značkuje své teritorium, má ve slabinách. Zrak není hlavním smyslem, křeček používá hlavně čich a sluch. Je výborný běžec, skokan, rád šplhá a zdolává překážky. V přírodě se ukládá k zimnímu spánku.
Vaše bety mají zácpu a proto se jim zvětšilo břicho. Příznakem bývá nechuť při krmení a minimální výkaly. Nadmutá střeva tlačí na okolní orgány i na vzduchový měch, díky čemuž pak rybka plave ke straně a nebo břichem vzhůru. Co s tím? Přestat ryby krmit běžným krmivem a začít léčit pomocí zeleného hrášku. Ten lze koupit zmrazený. Vezměte jednu nebo dvě kuličky, rozmrazte je krátce v horké vodě a zbavte je svrchní kůžičky. Vnitřek hrášku pak použijte na krmení bety. Vždy jen v množství o velikosti jejího oka dvakrát denně. Takto postupujte, než ryba splaskne. V době léčení je třeba častěji měnit vodu v akváriu. Kdyby hrášek nepomohl, tak rybě podejte dafnie. Ty působí jako lehké projímadlo.
Nejčastější příčinou zácpy je překrmování. Ryba Beta bojovnice má žaludek velký asi jako je její oční bulva a najednou pozře jen malé množství potravy. Proto je lepší krmit méně a dvakrát denně. Krmení by mělo být založeno jen na mase, masové granule z rybí nebo krevetové moučky, popřípadě používat červy. Granule se musí nechat asi 10 minut nabobtnat ve vodě, aby k nabobtnání nedošlo až v rybce a neucpalo ji. Aby se zácpa neopakovala, tak svojí betě zařaďte pravidelně každý týden na jeden den půst - každý sedmý den ji vůbec nekrmit.
