ČERVENÉ SKVRNKY a nejen to se dozvíte v tomto článku. Vykusování srsti může mít různé příčiny, ale je spojeno zejména se svěděním kůže, které mohou způsobovat bakterie, záněty, alergie či kousnutí hmyzem. Při svědění kůže a následném vykusování srsti je často nezbytná návštěva veterináře.
Co když si pes vykusuje tlapky
Vykusování tlapek může souviset s parazitárním onemocněním zvaným trombikulóza, které je způsobeno larvami parazita Neotrombicula autumnalis (sametka podzimní). Typický je sezónní výskyt na konci léta a počátkem podzimu (konec srpna a září). V počátku svědivosti je možné při pozorné prohlídce postiženého zvířete najít v meziprstí, okolí očí, za ušima či v okolí konečníku oranžové shluky larev, které lze připodobnit k poprášení rostlinným pylem. Larvy mikroskopicky narušují tkáň a způsobují silnou svědivost, proto si pes neustále olizuje tlapky. Po vymizení larev zůstávají v místě napadení červenéskvrnky. Tito parazité se nacházejí v typických lokalitách na trávě a napadají nejen zvířata, ale i člověka, takže po víkendovém pobytu na chalupě se drbe pes i celá rodina. U člověka se nejčastěji objevují na místech, která se potí, tedy například tam, kde je textil přichycen k tělu gumou, což jsou ponožky, spodní prádlo a podobně.
Léčba je poměrně jednoduchá, spočívá v použití přípravků na bázi pyretroidů ve formě spreje nebo koupelí, které doporučí veterinární lékař. Přípravky s dlouhodobým účinkem proti blechám a klíšťatům (postřiky, kapky za krk a obojky) nejsou v tomto případě účinné!
V naší poradně s názvem BETA BOJOVNICE LEŽÍ NA DNĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan.
Dobrý den. Má rybka Beta má už delší dobu výrustek, který se stále zvětšuje a otvírá. Je nějaká ráda co s tím? Děkuji moc a v případě zájmu mohu poslat foto.
S pozdravem Honza
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Podle fotografie to bude nejspíš furunkulóza.
Běžnými příznaky furunkulózy jsou právě otevřené vředy na těle betty, ploutvích a ocasu.
Furunkulózu způsobují bakterie Pseudomonas a Aeromonas. Těmto bakteriím se daří ve špatně udržovaných akváriích.
Pokud je betta ve stresu nebo trpí jinou nemocí, je pravděpodobnější, že bude postižena také furunkulózou.
Furunkulóza je pro bettu bez rychlé léčby smrtelná.
Příznaky furunkulózy u bettas zahrnují:
- červené skvrny na těle;
- červené, hnisem naplněné vředy;
- letargie;
- ztráta chuti k jídlu.
Co s tím?
Pokud betta žije s jinými rybami, Izolujte ji v samostatné nádrži a ošetřete ji antibiotiky, jako je erythromycin nebo tetracyklin. Antibiotika předepíše veterinář i s předpisem dávkování. Vyčistěte a dezinfikujte hlavní nádrž jódem a solí, abyste odstranili škodlivé bakterie.
Furunkulóze se předchází udržováním správných parametrů a teplot vody v nádrži.
Latinský název je Phelsuma latituda. Třináct centimetrů dlouhá ještěrka se vyskytuje na Madagaskaru, Komorských ostrovech a Seychelách. Tento druh potřebuje přes den teplotu 25 až 30 °C, v noci 20 až 23 °C, vlhkost vzduchu by měla být v rozmezí 60 až 70 %. Ještěrka je aktivní přes den, potravu tvoří hmyz a ovoce.
Základní zbarvení je zelené, na ocase přecházející do žlutozelena, s třemi červenými skvrnami na zádech. Na hřbetě se vyskytují žluté skvrnky tvořící dva rovnoběžné pruhy, na hlavě tři oranžové proužky a jasně modré kroužky kolem očí.
Samci mají širší ocas a jsou celkově robustnější, samice mají v době rozmnožování po stranách hlavy velké vápníkové kapsy.
Terárium by mělo mít minimální rozměr 40 x 40 x 60 cm (d x h x v). Terárium je dobré mít hustě zarostlé živými rostlinami. Jako substrát se používá rašelina, která se nepravidelně vlhčí. Další vybavení terária tvoří několik bambusových tyčí o průměru asi 2 cm a jedna stěna z polystyrenu posypaného jemným pískem. K osvětlení se používá UV zářivka a obyčejná lineární zářivka. Felsumy se rády sluní zejména pod trubicí s UV, proto je nutné nízko pod zářivku (nebo pod výhřevný zdroj) umístit větev, na kterou si mohou vylézt.
Živí se především různými druhy hmyzu. V zajetí je krmíme především cvrčky, drobným polním hmyzem, octomilkami. Monostrava tučnými cvrčky může způsobovat obezitu, s tím spojenou lenost, pomalost a případně i poruchu plodnosti. Stravu jim můžeme obohacovat nektary či medem, občas i banánem, pokud ho přijímají. Důležité ve výživě jsou také vitamíny. Každý den několikrát postřikujeme terárium vodou, abychom dosáhli požadované vlhkosti. Felsumy olizují ulpělé kapičky na skle či na bambusu.
Pohlavně dospívají kolem 10. až 12. měsíce. Ve věku 6 měsíců již můžeme odlišit pohlaví. Samečci mají výrazněji vyvinuté femorální póry. Mohou mít výraznější barvu, širší hlavu a rozšířený kořen ocasu.
Samičky kladou vajíčka v párech jednou za 4 až 6 týdnů. Při kladení jsou vajíčka měkká, zranitelná, a proto je samička lepí často na nepřístupná místa. Nejčastěji je schovává mezi listy rostlin či do dutého kmene bambusu. Mláďata se líhnou za 60 dní a měří 4 cm.
Ještěrka se dá koupit ve specializovaných prodejnách nebo na internetu. Cena ještěrky se pohybuje okolo 1 300 Kč.
Čivava není na chov příliš náročná. Je potřeba mít čas se jí věnovat. Občas jí pročesat srst, uslzená očička otírat papírovým kapesníčkem, aby se pod očima nevytvářely skvrnky a stříhat drápky tak jednou měsíčně. Občas i čivava potřebuje koupel, ale častá koupel není vhodná.
Čivava díky své velikosti je vhodná i do malého bytu. Je třeba si uvědomit, že jestli hledáme psa, který by nás měl doprovázet na túrách, tak čivava k tomu není vhodná, neboť se rychle unaví. Její velikost jí může způsobovat řadu úrazů. Problém ji mohou činit vysoké schody, ale i třeba společnost vyšších psů, které by jim v rámci her mohly vážně ublížit.
Je důležité myslet na to, aby čivavy byly v chladných obdobích chráněny před zimou.
Motolice je bezobratlý živočich spadající do kmene ploštěnců. Jedná se o hermafroditní (obojpohlavní) červy s plochým listovým tělem ve velikosti od několika milimetrů až do jednoho decimetru. Choroby vyvolané těmito červy jsou celosvětově rozšířené a zdaleka se neomezují jen na ryby. Známé jsou například jaterní motolice způsobující infekci zvanou fasciolóza, která postihuje savce, zejména skot, ale onemocnět jí může i člověk (nejvíce známých případů v Jižní Americe). Tito červi parazitují v jaterních žlučovodech. Motolice způsobují i další závažné onemocnění postihující rovněž člověka, a to schistosomózu (krevničku), která může mít střevní, jaterní nebo urogenitální charakter. Tato nemoc je vůbec nejčastější infekcí způsobenou parazitickými červy na světě – odhaduje se, že bylo infikováno přes 200 milionu lidí (z toho cca 80 % v Africe). My se však v tomto článku zaměříme na ty druhy motolic, které způsobují choroby rybím populacím.
Nemoci ryb způsobené motolicemi se souhrnně nazývají trematodózy, mezi závažné onemocnění se řadí například diplostomóza a postodiplostomóza (viz dále v článku). Trematodózy se dělí do dvou skupin, a to na nemoci, které způsobují dospělci těchto parazitů a ryba tak představuje definitivního hostitele, a na nemoci, které jsou vyvolané vývojovými stadii těchto parazitů, přičemž zde ryba vystupuje v roli mezihostitele. Motolice parazitující na rybách jsou obvykle velmi malé, jen ojediněle přesahují délku 1 cm. Jejich těla jsou opatřena přední a zadní přísavkou, jen motolice parazitující v krvi přísavky nemají, protože se pohybují volně v krevním oběhu a nemusí se přichycovat na tkáň svého hostitele.
Diplostomóza představuje velmi časté onemocnění oční čočky mnoha druhů ryb. Největší problémy pak způsobuje zejména u juvenilních (raných) stadií ryb. Původci onemocnění jsou metacerkárie (encystované larvy) motolice oční Diplostomum spathaceum a dalších druhů rodu Diplostomum. Konečným hostitelem tohoto parazita jsou rybožraví ptáci. Právě s jejich výkaly se vajíčka motolic dostávají do vody. Zde se z nich líhnou obrvené larvy (miracidia), které vnikají do svého prvního mezihostitele. Cerkárie následně ve vodě aktivně vyhledávají druhého mezihostitele, kterým jsou ryby. Těm pak pronikají přes kůži a žaberní lístky do organismu a krevním řečištěm se dostávají do oční čočky, kde se dále vyvíjejí v již zmiňované metacerkárie, které mají velikost 0,4–0,5 mm. Poškození ryb tímto parazitem je pak vyvoláno nejen cerkáriemi, které pronikají přes kůži a žábry do organismu, ale především metacekáriemi lokalizovanými v oční čočce. Na místech pronikání cerkárií u plůdku dochází k lokálnímu zčervená
K prvnímu pokusu o vyšlechtění dnešní bengálské kočky došlo v šedesátých letech 20. století, a to ve Spojených státech. Cílem bylo vyšlechtění přátelské a plně domestikované domácí kočky s alespoň částečným zachováním podoby a fyzických vlastností kočky divoké, což bylo snem mnoha chovatelů. První křížení však neiniciovali chovatelé, ale američtí genetikové, neboť u divokých bengálských koček byla zjištěna nepřítomnost genu kočičí leukémie, vůči níž tak byla tato kočka imunní. I přes snahu genetických vědců se však křížení nedařilo a další chov narážel na problém neplodnosti kocourů a těžké ochočitelnosti koťat první generace, což další pokusy téměř zastavilo.
Další pokus o zkřížení se tak opakoval až o několik desítek let později, kdy se o něj pokusila Američanka Jean Millová, která byla již dopředu obeznámena s možnými úskalími a problémy, které by případně mohly nastat. Chovatelka tak počítala s divokostí původního plemene i s možnou neplodností kocourů první generace. Tu vyřešila šlechtěním pouze samičích koťat s domestikovanými kocoury, čímž byla plodnost zaručena, neboť neplodnost se objevovala pouze u samců. I přesto však byl chov značně problematický a všeobecně byla přijata až čtvrtá generace původních koček, kterou ale uznaly jen některé z chovatelských asociací. Evropská FIFE uznala bengálské kočky teprve v roce 1998.
I když vyšlechtění bengálské kočky patří k největším chovatelským úspěchům, její šlechtění není ještě zcela ukončeno, neboť v některých chovných programech se dodnes používají divoké bengálské kočky.
Bengálská kočka má dlouhé a svalnaté tělo. Ocas bývá střední délky a na konci je vždy černě zbarvený. Hlava je vzhledem k tělu malá protáhlá. Toto plemeno má velmi hustou srst a můžeme se setkat s celou řadou provedení s hnědou barvou v odstínech žluté či zlaté. Méně časté bývá provedení bílé, stříbrné, modré a vzácně se objevuje černé zbarvení celého těla.
Opticky se sice tato kočka podobá malému africkému leopardovi, ocelotovi nebo tygrovi, ale navzdory svému divokému vzhledu má velmi přítulnou povahu a s hlasitým předením se ráda nechává rozmazlovat od svého člověka.
Bengálská kočka má dosti dlouhé, svalnaté a dobře vyvinuté tělo s těžkými kostmi. Zadní nohy jsou o něco delší než přední a tlapky jsou relativně velké a kulaté. Ocas je střední délky, pevný na dotek, má zakulacený koneček, který je vždy černě zbarvený. Klínovitá hlava je v poměru k tělu malá a je o něco delší než širší. Malé uši jsou namířeny trochu dopředu, široce nasazené a nesmějí mít žádné štětinky. Nos je dlouhý a široký s lehkým prohnutím v místě, kde přechází v horní část lebky. Oči jsou velké, mají mandlovitý až k
Křeček Roborowského je velký 7–9 cm a váží 30–40 g. Jeho hřbet je světle žlutý s nádechem šedé nebo červenohnědé barvy. Bříško a končetiny jsou bílé. Tlapky má chlupaté. Poznávacím znamením jsou dvě bílé skvrnky symetricky umístěné kolem očí.
Křeček Roborowského je velmi plachý a ochočit se jej podaří jen velmi výjimečně. V dostatečně velké kleci jich můžete chovat i více pohromadě. Ideální je chovat je v párech. Tito křečci se dožívají 2 až 3 let.
Křečka je možné zakoupit ve zverimexu nebo přímo od chovatele, kdy se jeho cena pohybuje kolem 150 korun za kus.
