Psí sliny obsahují dezinfekční látky a biologicky aktivní složky, které hubí bakterie a působí protizánětlivě. Je to například enzym lysozym, nebo histatin. Lysozym prokazatelně napomáhá zastavení růstu bakterií, jako je například streptokok. Histatin přispívá k regeneraci tkání, ovšem někdy napomáhá až příliš. Natržená tkáň se zatáhne až tak rychle, že jizva je poté nateklá a plastická.
Proč si pes neustále olizuje čumák
Psi se olizují nejen tehdy, když mají chuť na něco dobrého, ale i když se v určité situaci cítí nejistí, například při seznamování s cizím psem, nebo když nevědí, jestli nebudou potrestáni od svého pána, protože něco provedli. Toto gesto má vyjadřovat něco jako „chci, abys věděl, že jsem v pohodě“. Někteří nejistí psi, kteří pociťují velkou úzkost, k tomu připojují ještě další gesta – koukají do strany a jakoby zvedají oči, takže jim je vidět bělmo. Je to podobné, jako když si nervózní člověk kouše nehty. Olizování čumáku může znamenat také velké soustřední při výcviku. Proto je vhodné přijít na první lekce na „cvičáku“ v době, když je pes pořádně proběhnutý, aby byl mezi cizími psy klidnější. Submisivní psi či štěňata dávají najevo svůj respekt a úctu vůči výše postaveným nebo dospělým psům tím, že jim olizují čenich nebo pysky. A další klasickou situací, při které se psi často oblizují, je žebrání u stolu. Dávají tím najevo, že mají chuť na vaše jídlo.
Pokud si pes pořád olizuje čumák, nejspíš trpí dalšími problémy. Může jimi být zvracení, průjem, nechuť k jídlu, netečnost, únava a další. Nepřehlížejte tyto symptomy a poraďte se s veterinářem. Ani změny na psím čenichu byste neměli přehlížet. Může se jednat o odlupování, šupinky, ale i ztrátu pigmentace. Pokud jste zaznamenali, že má váš pes dlouhodobě popraskaný čenich, tvoří se mu stroupky, nebo dokonce otevřené ranky, neváhejte navštívit veterináře. Tento projev může být manifestací vnitřního skrytého onemocnění.
Majitelé krátkolebých plemen, převážně francouzských buldočků a mopsů, mají se suchými čumáčky svých mazlíčků bohaté zkušenosti. Tato plemena totiž trpí na suchý čumák mnohem více než jiní psi. Je to dáno specifickou anatomií jejich obličeje, který jim mnohdy přináší vážné zdravotní potíže. Přibližně každý druhý páníček těchto chlupáčů řeší přesušený citlivý čumáček, který už na první pohled vypadá nezdravě a bolestivě v souvislosti s neustálým lízáním.
Ve svém příspěvku ČASTÉ ZDRAVOTNÍ PROBLÉMY FRANCOUZSKÝCH BULDOČKŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anna.
Tracheální hypoplazie...tato diagnoza byla diagnostikována mému štěněti fr. buldočka.Má prosím někdo zkušenosti s touto diagnozou? Co se Vám osvědčilo a čeho se naprosto vyvarovat, ap.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Ve specializovaných prodejnách se prodávají mražené kompletní masové směsi obsahující všechny živiny nutné pro správný vývoj psa. Při krmení rozhodně není vhodné podávat suché granule a mražené masové směsi současně. Příprava vlastního krmení je sice teoreticky možná, ale nelze zajistit vyváženost všech složek v optimální míře. Větší chyby ve výživě jsou pak patrné i na srsti. Dobře živený francouzský buldoček musí mít srst hustou, jemnou a lesklou. Štěňata francouzských buldočků mají velmi malý žaludek a jejich strava musí být proto rozdělena na pět až šest dávek. S postupujícím věkem se počet dávek snižuje až na jednu možnou, ale u buldočků je vhodné ponechat dvě dávky denně, jelikož prázdný žaludek u nich navozuje pocit nevolnosti, který kompenzují požíráním trávy.
Ve svém příspěvku POLYPY V UCHU U KOČEK A NASLEDKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Alena Filipová.
Dobrý den,
můj kocourek má polypy v uších od narození.Operaci jsme zamítli-případné řezání horního patra,a možnost znovu vzrůstu polypu,to prostě nemá cenu trápit zvíře a sahat si hluboko do kapsy.Teď je to pár dnů,co má přivřené oči,a je mu vidět spodní bělmo...,a tak mně napadá,je možné,že polypy zasáhly do očního nervu a tlačí,a může i oslepnout?
Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel MVDr. Hrachová.
Dobrý den,
přivřené oči či přetažené oční víčko mohou být nespecifickým přznakem řady onemocnění. S případnými polypy může i nemusí vůbec souviset. Kočičku nechejte vyšetřit veterinárním lékařem, bez důkladného vyšetření nelze takto online dělat jakékoli závěry.
MVDr. Hrachová
Zanícené oko je podrážděné a slzí. Objevuje se červenébělmo, hnisavý výtok z očí, nateklé oko a hnis v oku, který se hromadí v koutku oka, což je na první pohled patrné zejména ráno. Pes přivírá oko a také si můžete všimnout i toho, že si pes postižené oko dost často škrábe, čímž se situace ještě zhoršuje. V počáteční fázi stačí oko vymývat převařenou vodou nebo odvarem z heřmánku. Použít můžete také dezinfekci určenou pro lidi (Opthalmo-Septonex). Jestliže nenastane do dvou dnů zlepšení, nebo se stav naopak zhoršuje, musíte navštívit veterináře, pravděpodobně bude nutná razantnější léčba. Nenechte psa, aby si oko škrábal. Pokud to dělá, musíte ihned nasadit ochranný límec. Nicméně tyto příznaky mohou být známkou i jiných vážných chorob, jako je zelený zákal. Pokud psa neošetříte, mohlo by to ohrozit jeho zrak.
Zánět oka může mít různé příčiny:
vrozené nebo dědičné onemocnění
trauma slzné žlázy nebo oblasti okolo slzné žlázy, způsobující poruchu inervace
chirurgické trauma, například odstranění slzné žlázy třetího víčka při jejím výhřezu
nutriční deficience nebo hypovitaminóza
intoxikace
aplikace některých léků
zánětlivé onemocnění slzných žláz
autoimunitní onemocnění
neoplazie
Suché oko se vyskytuje především u psů. Plemenná predispozice je zaznamenána u dlouhosrstých jezevčíků, KKCHŠ, WHWT, anglických kokršpanělů a anglických buldoků.
Chceme-li při řešení problémů s očima psa docílit trvalého výsledku (skutečně zdravých očí), pak je potřeba odstranit příčiny problému. Je nutné si uvědomit, že nemoci a zdravotní problémy (tedy i záněty očí) jsou ve skutečnosti pouze projevy přetížení organismu (nepřirozená výživa, chemie, toxiny) a projevy nedostatku (chybějící živiny).
V naší poradně s názvem BETA BOJOVNICE LEŽÍ NA DNĚ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan.
Dobrý den. Má rybka Beta má už delší dobu výrustek, který se stále zvětšuje a otvírá. Je nějaká ráda co s tím? Děkuji moc a v případě zájmu mohu poslat foto.
S pozdravem Honza
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Podle fotografie to bude nejspíš furunkulóza.
Běžnými příznaky furunkulózy jsou právě otevřené vředy na těle betty, ploutvích a ocasu.
Furunkulózu způsobují bakterie Pseudomonas a Aeromonas. Těmto bakteriím se daří ve špatně udržovaných akváriích.
Pokud je betta ve stresu nebo trpí jinou nemocí, je pravděpodobnější, že bude postižena také furunkulózou.
Furunkulóza je pro bettu bez rychlé léčby smrtelná.
Příznaky furunkulózy u bettas zahrnují:
- červené skvrny na těle;
- červené, hnisem naplněné vředy;
- letargie;
- ztráta chuti k jídlu.
Co s tím?
Pokud betta žije s jinými rybami, Izolujte ji v samostatné nádrži a ošetřete ji antibiotiky, jako je erythromycin nebo tetracyklin. Antibiotika předepíše veterinář i s předpisem dávkování. Vyčistěte a dezinfikujte hlavní nádrž jódem a solí, abyste odstranili škodlivé bakterie.
Furunkulóze se předchází udržováním správných parametrů a teplot vody v nádrži.
U dospělých psů se může rovněž vyskytnout akné, někdy však jde o stafylokoka.
Stafylokok se vyskytuje u všech hladkosrstých psů, zejména bulteriérů, ale i pitbulteriérů, amerických stafordšírských teriérů, buldočků, bullmastifů. Začíná se velmi rozšiřovat u retrívrů, kde má ale trochu jiný průběh a příznaky. Dá se tedy říci, že jde převážně o hladkosrsté psy nejčastěji střední velikosti.
Stafylokoky jsou nepohyblivé koky o průměru 0,7–1,2 μm. Jsou fakultativně anaerobní, s chemoautotrofním typem metabolismu. Netvoří spory, ale přesto jsou poměrně odolné proti vlivům vnějšího prostředí, dlouhodobě přežívají i při teplotách blížících se bodu mrazu, při teplotě +60 °C přežijí půl hodiny. V zaschlém hnisu vydrží životaschopné mnoho týdnů. Jsou to mezofilní bakterie, optimální teplota pro jejich kultivaci je 37 °C. Stafylokoky tvoří běžnou součást mikroflóry kůže i sliznic. Potenciálně patogenní druhy jsou původci onemocnění zvířat.
Počáteční příznaky mohou být zaměněny za alergii. U hladkosrstých psů se potravní alergie projevuje velmi často zarudnutím tlapek, kůže je jasně růžová nebo červená, většinou do poloviny hrudní končetiny, srst je řidší a mírně odstává. Téměř tytéž projevy se však vyskytují u invaze dravčíkem, pouze meziprstí je bez otoku a vředů. A naopak, pokud je postižené jen meziprstí, má onemocnění podobné příznaky s osinou nebo zánětem chlupového či mazového váčku.
Stafylokok u psa se nějakou dobu nemusí projevit, zvíře dokonce může být jen přenašečem. Ale pokud se projeví, má v pozdějších fázích za následek déletrvající oslabení imunitního systému. To pak může vést k mnoha zdravotním komplikacím.
Infekce se může projevovat od drobných kožních problémů až po život ohrožující infekce. V důsledku toho se příznaky výrazně liší od umístění a závažnosti infekce.
Rohovka tvoří 20–25 % povrchu oční koule. Je zvlhčována slzným filmem a je složena z několika vrstev. Zdravá rohovka je průhledná, bez přítomnosti cévního zásobení. Nejčastějším onemocněním je keratoconjunctivitis sicca – suché oko (KCS).
Keratoconjunctivitis sicca neboli suché oko je možné definovat jako sníženou produkci slzného filmu. Rohovka a spojivka ztrácejí svou normální lesklost a stávají se matnými. Spojivka je nateklá a překrvená, rozvíjí se hlenohnisavý výtok. Na rohovce se objevují cévy a dochází k ukládání pigmentu. KCS se diagnostikuje pomocí testu měření slz, který je v pozitivním případě buď velmi nízký, nebo nulový.
Terapie je zpočátku konzervativní, kdy se do spojivkového vaku aplikují dvakrát denně cyklosporinové kapky, které aktivují činnost slzných žláz. Pokud je tato terapie neúčinná, je možné přistoupit k terapii chirurgické, kdy se do spojivkového vaku zavede vývod slinné žlázy.
Panus (chronický povrchový zánět rohovky) je onemocnění, které se vyskytuje převážně u německých a belgických ovčáků a jejich kříženců. Další plemena s dispozicí k tomuto onemocnění jsou jezevčík, pudl, greyhound a sibiřský husky. Příčina onemocnění není zatím zcela objasněna, předpokládá se rodinná a plemenná predispozice. Dědičnost onemocnění se však jeví jako velmi nízká. Mezi další faktory onemocnění patří i autoimunitní reakce, kdy vzniká přecitlivělost na bílkoviny rohovky. Mezi nespecifické faktory, které podporují vznik onemocnění, se řadí i UV záření a nadmořská výška.
Onemocnění se většinou projevuje u psů v rozmezí 3–5 let, občas i později. Ve většině případů jsou postiženy obě oči. Rozlišují se dvě formy onemocnění – u mladších psů je panus charakterizován výskytem velkého množství cév a granulační tkáně s velmi rychlým rozvojem. U starších psů se většinou diagnostikuje hlavně velké množství pigmentu v rohovce. Nástup i průběh jsou pomalejší. Onemocnění není bolestivé a není spojené s výtokem z oka.
Onemocnění nelze vyléčit, lze jen ovlivňovat a kontrolovat jeho průběh. Terapie je doživotní a spočívá v přechodné aplikaci kortikosteroidů ve formě masti nebo kapek a v aplikaci cyklosporinu A (opět ve formě kapek nebo masti). Pokud majitel ošetřuje oči pravidelně, nedochází obvykle k výraznému zhoršení. Při výrazné pigmentaci, která může postihnout téměř celou plochu rohovky, a pokud pejsek nereaguje na lokální terapii, je možné chirurgicky odstranit povrchovou vrstvu rohovky (lamelární keratektomie).
Krátkolebost francouzského buldočka s sebou nese hned několik zdravotních rizik. Jedním z nich je možnost výskytu dědičného rozštěpu patra u narozených štěňat, stálé potencionální nebezpečí v životě francouzského buldočka představuje náchylnost k snadnému přehřátí organismu. Relativně často se zástupci tohoto plemene potýkají s kožními problémy, k nimž inklinují v důsledku četných kožních záhybů na těle. Mezi další zaznamenané potíže podmíněné fyziologickou stavbou těla patří oční onemocnění a choroby kloubů a páteře. U některých zástupců plemene byla diagnostikována von Willebrandova nemoc (dědičné onemocnění podobné lidské hemofilii), psi s prokázanou dispozicí k tomuto onemocnění jsou vyloučeni z chovné linie.
Také větší velikost hlavy ve spojení s nepříliš širokou pánví u francouzského buldočka představuje významnou komplikaci při porodu. Velkohlavá štěňata přicházejí na svět poměrně hojně císařským řezem, který je jinak u psů prováděn spíše vzácně.
Časté jsou i oční potíže (rohovkový vřed, zánět rohovky, zelený zákal a jiné), protože oční bulvy jsou méně zanořené do očnic než při klasickém tvaru lebky a oční rohovka je tedy značně vystavená vnějšímu prostředí. Nezřídka je přitom neustále drážděna chlupy z obličejových kožních záhybů, což je vážným důvodem pro chirurgickou nápravu.
Pro francouzského buldočka je rovněž příznačný dwarfismus (trpasličí vzrůst) či chondrodysplazie. Tato genetická porucha metabolismu a růstu chrupavek a následná charakteristická deformace kostí se projevuje mimo jiné vznikem patologických prohnutí a deformací páteře a s tím souvisejícím sklonem k pohybovým potížím. Krátký stočený ocásek buldočků je projevem, který je vidět pouhým okem. Je však jen špičkou ledovce, protože na jiném místě páteře pouhým okem nezjistitelná deformace pacientovi vadí mnohem více, a aby byla odhalena, je nutný rentgen.
Zbarvení buldočků je plavé, žíhané s bílými skvrnami nebo bez nich.
Žíhané zbarvení – plavá srst s příčným tmavým žíháním, vytvářejícím efekt „tygrování“; silné žíhání nesmí zcela zakrývat základní plavou barvu. Může se vyskytovat černá maska. Přítomnost menších bílých skvrn je přípustná.
Plavé zbarvení – jednobarevná srst od světle plavé po tmavě plavou, někdy světlejší na skloněných partiích těla, s černou maskou nebo bez ní. Zbarvení s maskou se dává přednost. Přítomnost menších bílých skvrn je přípustná.
Žíhané se středními nebo velkými bílými skvrnami – takzvaný „strakoš“. Skvrny jsou pravidelně rozmístěny po celém těle psa. Několik skvrn na kůži je přípustných.
Plavé se středními nebo velkými bílými skvrnami – takzvaná „plavá s bílou“. Skvrny jsou pravidelně rozmístěny po celém těle psa. Několik skvrn na kůži je přípustných. Nosní houba je u všech zbarvení vždy černá, nikdy ne hnědá nebo modrá. Celobílí jedinci jsou za předpokladu, že mají okraje očních víček a nos černý, přípustní, ale pro chov nežádoucí z důvodu rizika hluchoty.
Zbarvení fawn – je základní barvou francouzského buldočka. Je to zbarvení od bílé kávy přes všechny odstíny až po červenou. Současně může být s tmavou maskou nebo bez ní.
Zbarvení strakoš žíhaný – srst je bílé barvy a plotny jsou tmavého až černého zbarvení. V tmavých plotnách musí být znatelná základní barva – fawn. Úplně bílí jedinci se přiřazují k barvě žíhaný strakoš.
Množství stravy, kterou buldočkovi poskytneme, není striktně určeno. Dokonce i psi stejně staří, stejně vážící a se stejnou pohybovou aktivitou mohou mít různé nároky co do množství krmiva. Přitom právě francouzský buldoček mívá sklony k obezitě, což neprospívá ani jeho zevnějšku, ani jeho zdraví. Pokud lze psovi jen obtížně nahmatat žebra, je třeba snížit denní dávky krmení asi o pětinu. Jestliže se po dvou týdnech stav nezlepší, příděl se musí znovu zredukovat. Případné žadonění o potravu lze omezit přidáním zelených vařených fazolek do jídla, a to i granulovaného, protože ty naplní psovi žaludek, ale nebude po nich dále tloustnout. Někteří chovatelé se u francouzských buldočků setkávají naopak s nechutí k jídlu. Pokud podobná vybíravost není výchovný prohřešek, kdy chovatel namísto odmítnutých granulí předkládá chutnější stravu, nebo pokud nejde o štěně ve věku mezi čtvrtým a šestým měsícem (kdy se vyměňuje mléčný chrup a psi trpívají nechutenstvím), může jít o problém, se kterým je lépe zajít k veterináři.
Čím krmit (vhodné granule)? Pro krmení štěňat francouzských buldočků platí stejná pravidla jako pro ostatní plemena. Minimálně první měsíc po odchodu od původního chovatele je vhodné krmit štěně buldočka krmivem stejným jako to, kterým bylo krmeno dosud, aby nebyl přechodem na novou značku krmení dále stupňován stres, kterému je každé štěně v této situaci vystaveno. Většině psů vyhovují dobré značky suché granulované směsi, které obsahují vyvážené živiny pro každou životní etapu psa. Francouzský buldoček není výjimkou, i když může mít poněkud citlivější zažívání. Doporučit lze vhodné produkty značky PRO PAC, které jsou nabízeny ve škále od granulí pro štěňata, juniory, dospělé jedince i seniory, přes výživné granule pro gravidní a kojící feny až po granule bez tuku pro redukční dietu. Francouzští buldočci špatně reagují zejména na chemické konzervační prostředky a někteří také na bílkoviny obsažené v hovězím mase. Není to pravidlem, ale tyto látky mohou způsobovat citlivějším jedincům kožní problémy, alergie a průjem. Lze proto podávat granule z jehněčího nebo krůtího masa, které obsahují namísto klasických konzervačních prostředků vitamín E, působící jako přírodní konzervant. Francouzský buldoček by neměl mít ve stravě vyšší obsah bílkovin, protože ty mohou u některých psů vyvolávat hyperaktivitu.
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí.
Průjem u psa zastavíte nejrychleji hladovkou a dietou. Krátké vysazení krmení a následná lehká strava patří mezi nejúčinnější postupy.
Jak zastavit průjem u psa doma znamená hlavně nezatěžovat trávení. Kombinace hladovky, vody a rýže s kuřecím funguje ve většině běžných případů. Důležité je vydržet a nepřidávat další jídlo příliš brzy, jinak se problém vrací.
Co dát psovi při průjmu?
Při průjmu u psa je nejlepší rýže s kuřecím masem. Jde o lehce stravitelnou kombinaci.
Co dát psovi při průjmu řeším vždy stejně – jednoduchá dieta bez tuku a soli. Rýže váže vodu a kuřecí maso dodá energii. V praxi se ukazuje, že složitější řešení nemají lepší efekt.
Pes má průjem 3 dny a pořád nic – co teď?
Pokud průjem u psa trvá 3 dny bez zlepšení, už to není běžný stav. Je potřeba jednat.
Průjem u psa, který trvá déle než 72 hodin, často znamená infekci, parazity nebo jiný problém. Domácí dieta už většinou nestačí. Veterinární vyšetření je v tomto bodě nejrozumnější krok, protože další čekání stav spíš zhorší.
Může pes na průjem umřít?
Ano, v krajních případech může být průjem u psa nebezpečný. Hlavním rizikem je dehydratace.
Průjem u psa sám o sobě většinou není smrtelný, ale pokud se přidá zvracení, odmítání vody nebo slabost, situace se může rychle zhoršit. Nejvíc ohrožená jsou štěňata a starší psi.
Pes má průjem, ale žere normálně – je to v pořádku?
Ano, ale neznamená to, že je vše v pořádku. Chuť k jídlu není spolehlivý ukazatel.
Průjem u psa může probíhat i při normálním apetitu. Právě proto je důležité krmení dočasně omezit, i když pes žere. Pokud budete pokračovat v běžné stravě, problém se může zbytečně prodloužit.
Jak dlouho nechat psa bez jídla?
Hladovka při průjmu u psa trvá obvykle 12–24 hodin.
Průjem u psa vyžaduje odlehčení trávení. Kratší hladovka pomůže střevům zklidnit se. Delší hladovění ale není vhodné, hlavně u menších nebo citlivých psů.
Kdy jít s průjmem psa k veterináři?
K veterináři jděte při krvi, apatii nebo trvání déle než 3 dny.
Průjem u psa je běžný, ale některé příznaky znamenají problém. Pokud se objeví krev, zvracení nebo únava, je nutné jednat rychle. Nevyplatí se čekat.
Je normální, že má pes průjem jeden den?
Ano, krátkodobý průjem u psa je běžný.
Průjem u psa často vznikne po dietní chybě nebo stresu. Pokud odezní do 24 hodin a pes je aktivní, není důvod k obavám.
Může pes jíst granule při průjmu?
Granule při průjmu u psa nedávejte.
Průjem u psa vyžaduje lehkou stravu. Granule jsou hůře stravitelné a mohou stav zhoršit.
Jedná se o mutace rozely pestré. Jsou to ptáci, kteří nemají schopnost ve svém opeření ukládat tmavé barvivo (melanin), a to dokonce ani na očním pozadí, takže mají červené oči. Na jejich opeření je viditelné pouze lipochromové vybarvení, tedy barva žlutá a červená.
Obě variace se liší pouze rozložením červené barvy. Zatímco lutino musí mít červenou barvu jen na místech, kde ji má přírodní rozela, rubino ji má na více místech, kde nahrazuje původní žlutou, navíc má především na zádech typickou kresbu. Rubino má svůj původ u červených rozel. Normální, standardní rozely mohou mít melanin zeslabený různými přídavnými faktory, například faktorem skořicovým nebo faktorem pastelovým. Zeslabování tmavého barviva pak končí právě vybarvením lutino, které působí jako samostatný faktor. Rozely červené mohou mít melanin zeslabovaný tímtéž způsobem a tato řada končí právě vybarvením rubino. Máme tedy dvě řady, normální a červenou.
Je zřejmé, že rozely červené, lutino i rubino, jsou barevné mutace geneticky vázané na pohlaví. Nejdříve byly vyšlechtěny rozely jen s částečným omezením melaninu, tedy skořicové a pastelové, přičemž pastelové mají recesivní dědičnost, u které štěpí i samice. Ve skutečnosti jsou však vzorce dědičnosti nejspíše daleko komplikovanější.
Papoušek královský (Alisterus scapularis) bývá v domácnostech často chován jako zcela ochočený mazlíček. V přírodě bývá běžně k vidění v parcích a zahradách na předměstí Austrálie.
Samec má hlavu a spodní partie šarlatově červené, spodní krovky ocasní zelenočerné, široce lemované červeně. Záda a křídla jsou tmavě zelená se světlým pruhem na vnější straně křídel. Na zadní straně krku má úzký modrý pruh, který odděluje červené a tmavě zelené zbarvení. Horní čelist zobáku má červenou s černou špičkou, dolní černou. Samice má tmavě zelenou hlavu, hrdlo a prsa, břicho a dolní část prsou jsou šarlatově červené. Zobák je celý černý. Oko u obou pohlaví je žluté, běhák šedý. Dorůstá délky 40 cm a hmotnosti do 240 g.
Ve volné přírodě obývá celé východní pobřeží Austrálie od severního Queenslandu až po jihovýchodní Viktorii. Papoušek královský je zde běžným druh žijícím v lesích a není bezprostředně ohrožen. V některých lokalitách si ptáci zvykli na dokrmování od lidí a poměrně zkrotli. Existují dva poddruhy – papoušek královský velký a papoušek královský malý. Královští papoušci mají výrazný pohlavní dimorfismus.
Dává předost životu ve stromech, ale spatřen může být i na zemi při sběru potravy. Nejčastěji se vyskytuje v párech nebo hejnech čítajících pár kusů. Navštěvuje zahrady, zalesněné plochy, parky či deštné lesy. Páry hnízdí nejčastěji v dutinách eukalyptových stromů. Jako vystýlka jim slouží hobliny vznikající při úpravě kotliny.
Volně žijící papoušek královský je vcelku plachý, živí se ořechy, semeny, ovocem, bobulemi, nektarem a pupeny.
Dnes je jejich přírodní lokalita velkou měrou nahrazena zemědělskou půdou. Farmáři tento druh považují za škůdce, protože dokáže zlikvidovat velké množství obilnin na polích a ovoce v sadech. V minulosti docházelo ke křížení s papoušky horskými či nádhernými.
Mutací je známo pomálu – nejčastější a taky nejkrásnější je mutace žlutá (dilute), méně známá je modrá (parblue) a skořicová. Vyskytují se občas také papoušci královští straky a oranžoví ptáci, ale nejspíš ještě nebylo ověřeno, zda se jedná o mutaci, nebo pouze o modifikaci zbarvení.
Papoušci královští jsou poměrně klidní a také inteligentní ptáci. Jako společníci bývají velmi přítulní a zábavní. Mají však velké nároky na prostor a prostor bytu jim skutečně nepostačuje. Navíc vzhledem k poměrně velké velikosti mohou v bytě při svých leteckých pokusech napáchat škody. Nenaučí se mluvit.
Každý pták, kterého máme v úmyslu ochočit, musí být mladý. Pokud možno co nejmladší, takový, který se právě osamostatnil od rodičů. Nejideálnější je sehnat mládě ručně dokrmené.
Onemocnění způsobené parazity se nazývá parazitóza. Podle původců onemocnění dělíme parazitózy na dvě základní skupiny, a to na ektoparazitózy (způsobené zevními parazity) a endoparazitózy (způsobené parazity vnitřními). Základní rozdíl mezi endoparazity a ektoparazity je následující: vnitřní parazité (endoparazité) pronikají do hostitelského organismu a žijí v něm po celou dobu svého života nebo v určité časové periodě svého vývoje (tasemnice, motolice, oblí červi, prvoci a podobně). Vnější parazité (endoparazité) zůstávají na povrchu organismu (blechy, klíšťata, trudníci, svrab, dravčíci, sametky, vši, jiný hmyz).
Jako parazitizmus je označován vztah dvou organismů, z nichž jeden organismus (parazit) má zisk a druhý na tento vztah doplácí (hostitel). Parazit se přitom může živit tkáněmi hostitele nebo se přiživovat na jeho potravě, případně může mít z hostitelova organismu i jiný prospěch. Pro vztah parazit–hostitel je typické, že parazit hostitelský organismus nezabíjí. Svou činností ale působí hostitelskému organismu nepříjemné komplikace, které se týkají zejména jeho zdravotní stavu: průjmy, svědění, vznik druhotné infekce pro průniku parazita do organismu, přenos virového nebo bakteriálního onemocnění a podobně. Některá z těchto onemocnění jsou přenosná ze zvířat na člověka, v tomto případě poté hovoříme o zoonózách a tento parazit je nazýván zoonotickým.
Lék proti parazitům se nazývá antiparazitikum. Mezi antiparazitika náleží i anthelmintika (přípravky proti červům).
Kategorie endoparazitóz náleží k posouzení veterinárním lékařům, a to včetně aplikace léčiva. Ve volném prodeji, respektive v prodeji mimo lékárny a u oprávněných prodejců, se můžete ale běžně setkat s antiparazitiky působícími proti ektoparazitózám.
Zablešení – je asi nejrozšířenější u psů, koček, ale i člověka. Parazitem je blecha kočičí (Ctenocephalides felis), zoonotický parazit. V domácnosti nebo v prostředí s výskytem blechy se setkáváme se všemi jejími vývojovými stadii – od vajíček přes larvy, kukly i dospělce. Na hostiteli se vyskytuje dospělec, který saje krev. Typickým příznakem zablešení zvířete je vysoká svědivost kožíšku, výskyt drobných tmavých částeček v srsti – blešího trusu. Blechu lze při důkladné prohlídce srsti také zahlédnout. Poměrně častým kožním problémem při zablešení citlivých jedinců jsou zarudlá místa, která si zvíře rozškrábe z důvodu vysoké svědivosti až do krve. Výskyt podobných příznaků se označuje jako „alergie na bleší kousnutí“. Vajíčka, larvy a kukly nalezneme v místě odpočinku zvířat, jedná se o takzvaná místa „horkého výskytu“ označována jako „HOT SPOTS“.
