BUDKA PRO PAPOUSKA KRALOVSKEHO je jedno z témat, o kterém bychom vás rádi informovali v tomto článku. Amazoňan modročelý může mít různě výrazné zbarvení. Někteří ptáci nejsou v hejnu příliš nápadní, jiní jsou naopak pestře vybarvení. Jedná se o velice populární druh, zvláště ve Spojených státech amerických. Amazoňan modročelý dokáže mluvit, avšak ne tak dobře jako amazoňan žlutolící či žlutohlavý. Amazoňané modročelí jsou inteligentní, zvědaví, někdy plašší ptáci.
Co znamená amazoňan modročelý ručně dokrmený
V dnešní době jsou stále více populární ručně dokrmené malé druhy papoušků. S takovými jedinci se poté pracuje snadněji a účelněji než se stejnými papoušky, které odchovali jejich rodiče. Ručně dokrmený papoušek se dokrmuje od narození, čímž se ochočuje a zvyká si na přítomnost člověka.
Cena dokrmeného papouška může být až třikrát vyšší než cena papouška z přirozeného odchovu, obvykle však suma není až tak vysoká. Papoušek se navíc nekupuje na půl roku: při dobré péči nám bude dělat radost řadu let.
Konečná cena dokrmeného papouška se odvíjí od doby, kdy se začalo s dokrmováním. Nejnáročnější je dokrmování před 14. dnem života papouška (u malých druhů), proto je pořízení takového jedince finančně nejnákladnější. Jak však bylo výše uvedeno, dokrmený papoušek bývá klidnější, a tudíž vhodnější k ochočení.
Při koupi takového papouška byste měli od prodávajícího obdržet smlouvu, případně i nějakou záruku. Nejedná se o povinnost, spíše o vstřícné gesto chovatele, jenž tak vlastně sděluje, že má zdravý chov a nic neskrývá.
Co se týče odchovu, traduje se, že ručně odchovaný jedinec se nehodí k další reprodukci. S tím nelze úplně souhlasit, poněvadž někdy se ručně dokrmení jedinci odchovávají spolehlivěji: nemají strach z člověka, tudíž se při hnízdění nenechají tak snadno vyrušit.
Většina ručně dokrmených papoušků zařazených do chovu částečně ztrácí krotkost.
Ve svém příspěvku AMAZOŇAN MODROČELÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zuzana.
Dobrý den, prosím o radu, máme necelé 2 roky starého papouška Amazoňana modročelého, celou dobu všechno v pořádku a v poslední době se začal škubat, ale škube si velká ocasní pera, která má krásně zbarvená. Vitamíny mu dáváme i dostatek ovoce a zeleniny, koupila jsem i sprej proti škubání, který mi byl doporučen, ale stejně nepomáhá. Je co nejvíc mimo klec, aby si mohl prolézat atd. Můžete mi prosím poradit čím by to ještě mohlo být.
Moc děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Marcela.
Zuzano, vytrhávání peří je vždy psychického rázu si troufnu říct. Konkrétněji nedostatkem zájmu. Přemýšlejte co je jinak. Jak intenzivně jste se mu věnovala předtím - kolik hodin, hrála jste si s ním, naučila ho hrát si, jak často mu měníte v kleci hračky, nabízela mu stále nové podměty, mazlila ho, byla doma v jeho přítomnosti...A teď ? Je intenzita stále stejná ?
Jelikož jste se moc nerozepsala, pátrání je na vás, ale jedno je jasné, potřebuje víc vaší přítomnosti, víc her s vámi, víc podmětů. Zaměstnejte ho, aby se nenudil.
Přeji vám i papouškovi spokojený život.
Marcela
Neoféma tyrkysová (Neophema pulchella) je shora zelená, prsa, břicho a spodinu má žlutavé až červené, maska na hlavě je světle modrá. Stejné barvy je i ohbí křídel, ramenní letky a konce hlavních letek. Samci mají na lopatkách červený proužek, u samic chybí a jsou matněji zbarveny. Mláďata se před prvním přepeřením podobají samicím. Oko je tmavě hnědé, zobák tmavě šedý, běhák růžově šedý. Neoféma tyrkysová dorůstá délky 23 cm a hmotnosti do 43 g.
Divoká populace tohoto papouška obývá výhradně východní cíp Austrálie, v Novém Jižním Walesu svým areálem zasahuje až do hlubokého vnitrozemí. Je hojná, vědci dokonce zaznamenali růst její populace v souvislosti s adaptací na nové zdroje potravy, a to na travní osiva v obydlených, zemědělsky obhospodařovaných oblastech. Pravděpodobně kvůli tomuto jsou neofémy nazývány také jako traváčci.
Jde o velice klidný druh, projevující se jemným, melodickým hlasem. Nemá tendenci oklovávat věci a ničit své okolí. Traváček tyrkysový se při ohleduplném zacházení dá výborně ochočit, svému majiteli důvěřuje. Je vhodný i pro začínající chovatele. Stejně jako ostatní neofémy je tento papoušek velmi odolný vůči chladu, takže jej lze chovat v celoroční voliéře. Musí však mít možnost skrýt se do závětří. Protože se jedná o aktivního letce, který potřebuje neustálý pohyb, měla by být neoféma tyrkysová chována ve voliéře dlouhé alespoň dva metry. Chov více jedinců najednou se nedoporučuje, protože v hnízdním období by mezi jednotlivými páry mohlo docházet k agresi. Samci mohou rovněž napadat vyvedená mláďata, pokud se pár rozhodne zahnízdit podruhé.
Neoféma tyrkysová se často chová i jako domácí mazlíček, i když její vlohy pro mluvení nejsou velké. Majitelé takových ptáků by ale měli počítat s tím, že i v bytě chovaná neoféma má potřebu denního proletu mimo klec a neměli by také zapomínat na možnost rosení nebo koupání. To je ostatně podmínka, kterou by měli dodržovat všichni chovatelé neofém – ptáci se potřebují pravidelně koupat, prospívá to jejich peří. V zajetí bylo odchováno několik barevných mutací tohoto papouška.
Pro hnízdění má ideální budka rozměr dna asi 18 x 18 cm a výšku asi 30–35 cm. Tito papoušci si nesplétají hnízdo, ale rádi snášejí vajíčka na jemnou navlhčenou vystýlku. Na dno budky můžete proto navršit trochu rašeliny, hoblin a pilin. Snůšku tvoří 4 až 5 bílých vajec, na kterých samička sedí asi 18 až 21 dnů. Mláďata jsou krmena semeny a vaječnou směsí. Přibližně po čtyřech týdnech vylétají z budky. Potom však musí být ještě nějaký čas voděna a přikrmována rodiči. Asi ve věku sedmi až deseti měsíců se dá určit jejich pohlaví, ale může trvat i rok a&nb
Ve svém příspěvku PAPOUŠEK KRÁLOVSKÝ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Karel.
Zdravim!
Reaguji na výše uvedený článek, kde uvádíte, že papoušek královský se nenaučí mluvit. Mohu říci pravý opak. Máme papouška ručně ochoceneho, který krásně mkuvi i celé věty a to zřetelně.
Můžeme doložit zvukovým záznamem.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Papoušek konžský západní žije v deštných lesích střední Afriky. Velikost papouška je 26 cm, hmotnost se pohybuje mezi 200 a 230 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28 dnů. Délka života je až 25 let.
Areál přirozeného výskytu zasahuje na území států Kamerun, Středoafrická republika, severní Angola, Keňa, severní Tanzanie a Libérie. Obývá především vlhké deštné lesy do výšky až 3500 m. Z toho vyplývá, že je to papoušek odolný, přesto však musíme v našich podmínkách ubikaci temperovat na minimálních 5 °C, při hnízdění 10–15 °C. Ve volné přírodě se živí různými semeny, bobulemi, ořechy z olejové palmy, ovocem, zeleninou, často také zalétávají na plantáže. Hnízdění se řídí stejně jako u ostatních ptáků obdobím dešťů.
Samec je sytě zelený; čelo, temeno, ohbí křídel a peří na nohách má červenooranžové až červené. Rozsah zbarvení čela je silně variabilní a některým jedincům téměř úplně chybí. Příuší je břidlicově šedé, uzdička černá, strany hlavy s černým nádechem; peří na zádech a křídelní krovky jsou hnědočerné s úzkým zeleným lemováním; spodní strana těla zelená s černým středem per, břicho má někdy namodralý nádech; letky hnědé až černé se širokým zeleným lemováním; kostřec olivový; ocasní pera hnědočerná; duhovka oka červenohnědá; nohy tmavě šedé. Samice je zbarvena stejně jako samec. Nápadné je holé oční okruží, u obou pohlaví tohoto poddruhu špinavě bílé. Významným rozlišovacím znakem pohlaví je zbarvení očí adultních jedinců. Oční duhovka samců je světlejší (červeno- až žlutohnědá) než u samic, které ji mají tmavě hnědou. Mladí ptáci jsou bez červeně na hlavě, ohbí křídel a nohou, tváře mají více zelené, zobák světlý – černé partie šedé, peří na zádech a křídlech má úzký lem, spodní strana těla je bez modrého nádechu.
Tento druh je náročný na chov. Ptáci pohlavně dospívají ve třech až čtyřech letech, celkem velkým problémem je sestavení harmonizujícího páru, ptáci si na sebe a na okolní prostředí musí nejprve zvyknout, což trvá někdy i několik let. Pokud usilujeme o odchov, umístíme pár do samostatného výletu. Voliéra musí být celokovová se silným pletivem (minimální síla drátu 1,8 mm). Někdo odchovává papoušky konžské i v klecích o délce jednoho metru. Stejně tak budka musí být zhotovena z velmi silného materiálu, buď ze silné překližky, nebo z dubového kmenu. Minimální rozměry: šíře 30 cm (ve volné přírodě mají tito ptáci velice úzké, ale zato vysoké hnízdní dutiny) a výška od 60 cm do dvou metrů, záleží na uvážení chovatele. Po páření klade samička 2–4 vejce, na kterých sedí 28 dní, mláďata opouštějí hnízdo ve věku kolem 11 týdnů. Ručně dokrmené mládě papouška konžského
Amazónek modrohlavý (Pionus menstruus) je od ostatních druhů papoušků dobře rozeznatelný díky svému výrazně modře zbarvenému opeření hlavy, podle něhož také získal jméno. Toto opeření se však objevuje až v dospělosti, a proto se často stane, že je tento druh při nákupu dosti opomíjen a místo něj dostanou přednost papoušci, kteří mají nádherné zbarvení již v útlém věku. Tento papoušek vám může díky své oddané povaze, roztomilému chování a vysokému věku, kterého se dožívá (průměrně okolo 25 let, někteří jedinci až 40 let), být dobrým společníkem po podstatnou část vašeho života.
Řadí se mezi středně velké papoušky – dorůstá do délky okolo 27,5 cm a váží průměrně 245 gramů. Pohlaví nelze s jistotou vizuálně rozeznat. Celkově je zelený, hlavu a krk má modré, hrdlo růžově červené, příuší tmavě červené. Horní psa jsou zelená s olivově hnědým nádechem a modravým lemem konců pírek. Spodní krovky ocasní má červené, na konci modravě zelené. Ocas je zelený, u kořene na vnitřní straně červený, po stranách a na špici modrý. Zobák tmavě šedý, u kořene a po stranách červenější, oko tmavě hnědé, běhák zelenavě šedý. Mláďata mají celkově mdlejší barvy. Hlava je převážně zelená s několika modrými pírky.
V přírodě je amazonek modrohlavý široce rozšířen. Obývá téměř celou tropickou část a většinu severní části Jižní Ameriky kromě vysokých oblastí v Andách. Dále se vyskytuje také v zemích centrální Ameriky. Tráví čas ve větších hejnech, pouze v období páření a hnízdění jej můžeme spatřit v párech. Hejna se zdržují na otevřených zemědělských oblastech.
Do chovu je tento papoušek velmi vhodný. Jeho hlasové projevy nejsou nikterak nepříjemné ani tolik hlasité jako u některých jiných druhů papoušků. Pohlavní dospělosti dosahuje ve věku 3 let.
Úspěšný odchov je možný jen v dosti prostorné kleci, kde bude mít pár dostatek prostoru pro létání. Ptáci musí být totiž pro hnízdění v dobré kondici. Rovněž výběr partnera a soudružnost páru je pro úspěch chovu rozhodující. Hnízdní období začíná většinou v březnu až květnu, ale důležitým faktorem je i prostředí, kde jsou papoušci umístěni. Po páření samička snese obvykle 3 až 4 vajíčka. Po snesení prvního nebo druhého ihned nasedá. Doba inkubace trvá 26 dní. V budce mláďata rostou a opeřují se po dalších přibližně 70 dnů. Amazónek modrohlavý obvykle hnízdí dvakrát za sezónu. Jako hnízdní budka je nejvhodnější přírodní dutý kmen s průměrem 30 cm a výškou 50–70 cm. Budku je nutné vybavit vletovým otvorem o průměru 10 cm. Na dno budky se dává asi 15centimetrová vrstva dřevěných pilin.
Nejen během hnízdění vyžadují amazónci modrohlaví výbornou kondici. Kromě poskytnutí dost
Papoušek žlutošedý žije v Etiopii. Velikost papouška je 28 cm, hmotnost se pohybuje od 150 do 200 g. Samice snáší 2 až 4 vejce, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.
Jde o vzácnější druh afrického papouška rodu Poicephalus, který se od ostatních zástupců tohoto rodu výrazně liší. Svým zbarvením a velikostí spíš připomíná amazoňana. Odlišuje ho výrazná žlutá maska, v níž kontrastuje tmavě šedé až černé lysé oční okruží. Zbytek těla je jasně světle zelený, na spodní části se žlutým nádechem. Horní část zobáku má hnědavě šedou, spodní je bělavá, oko je oranžovočervené a běhák šedý.
Jde o endemický druh, který se vyskytuje výhradně v Etiopii, kde bývá často pozorován ve společnosti agapornisů etiopských. Papoušek žlutošedý je horským druhem – vyskytuje se od nadmořské výšky 1800 metrů a pozorován byl i v lokalitách 3 000 m n. m. Nezdá se, že by byl ohrožen, a jeho populace, byť neexistuje jasný odhad, kolik jedinců by měla čítat, neklesá.
Tento celosvětově vzácný druh se v zajetí vyskytuje velmi sporadicky. Přesto jej údajně vlastní několik chovatelů v České republice i na Slovensku, jasnější informace o případných odchovech ale chybí. Mezi chovanými ptáky mají výrazně převládat samci, samice jsou prakticky nesehnatelné.
Cena tohoto běžně nedostupného druhu se v zahraničí pohybuje v přepočtu okolo 200 tisíc korun za mladý chovný pár. Je tedy jen o něco málo levnější než nejvzácnější zástupce rodu Poicephalus. Papoušek žlutošedý se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.
Voliéra pro papouška žlutošedého má mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry alespoň 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly nejen vodorovnými, ale i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky mají raději vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměr budky by se měl pohybovat kolem 60 x 20–30 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 8 cm. Je však vhodné papouškovi nabídnout i budku s menším vnitřním průměrem, protože v přírodě obsazují ještě menší dutiny. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad až prosinec, proto jim vytvořte patřičné podmínky právě v tento čas. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.
Papoušek šedohlavý západní žije na jihu, západě a východě Afriky. Velikost papouška je 32 cm, hmotnost se pohybuje mezi 310 a 400 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.
Papoušek šedohlavý západní je menší podsadité postavy s typickým mohutným zobákem a jakoby zmenšenými nohami. Zbarvení jeho těla je převážně zelené, barva hlavy závisí na poddruhu, přičemž rozdíly v pohlaví jsou téměř nepatrné. Tento papoušek nepatří mezi hlučné druhy. Většinou se projevuje krátkým, vysoko položeným pískáním, občas je slyšet hlasitější drsné volání. Při ohrožení chrčivě vrčí.
Tohoto papouška najdeme většinou v nadmořských výškách 1000 až 2100 m. Obývá jehličnaté lesy, otevřené lesy a savany, za potravou zalétá i do mangrovů a na ovocné plantáže.
Žije převážně v párech či menších rodinných skupinkách. Za letu udržují navzájem kontakt pomocí hlasitého volání; při přijímání potravy jsou naopak velmi tiší. Hnízdí v dutinách stromů.
Papoušek šedohlavý západní se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem. Hlavní složkou potravy jsou semena jehličnanů rodu Podocarpus. Nezřídka tento papoušek zalétá na ovocná a obilná pole, kde se živí datlemi, fíky, švestkami, kukuřicí, čirokem nebo burskými oříšky.
Voliéra pro papouška šedohlavého by měla mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry minimálně 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly, a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky jsou vhodné vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni, o rozměrech cca 60 x 20–30 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 10 cm. V přírodě papoušci obsazují dutiny poměrně těsné, takže je možné jim dát na výběr i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad a prosinec, proto je nutné jim vytvořit patřičné podmínky právě na tyto měsíce. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.
Pokud si přejete chovat tyto ptáky, potřebujete velkou voliéru, nebo alespoň klec s minimálními rozměry 60 x60 x 80 cm. Pokud ale přistoupíte k tomuto řešení, musíte počítat s tím, že váš papoušek bude potřebovat dlouhodobý každodenní prolet mimo klec, a ani tak nebude ve 100% kondici.
Nejvíce se jim tedy bude dařit v prostorné chráněné venkovní voliéře o rozměrech 1,5 x 5 x 0,7 m (v x d x š). Jako u většiny ptáků jim k přenocování a úkrytu poslouží nabídnutá budka. Nesnáší dlouhou dobu trvající chladné a vlhké počasí. Ve voliéře se doporučuje chov pouze jednoho páru tohoto druhu, tolerovat se však budou s jinými druhy. Lze jej chovat v celoročních voliérách bez vytápěného zázemí, potřebuje však alespoň závětří, kam by se mohl v zimě nebo při špatném počasí schovat.
Papoušek královský musí dostávat pestrou stravu. Běžná krmná dávka musí být obohacena o různé ovoce, luskoviny a zeleninu. Jen tak z něj učiníte zdravého, přátelského a krásně zbarveného společníka.
V přírodě jsou odchovy pozorovány v červenci i lednu. Hnízdní dutiny mívají vletový otvor poměrně nízko od země. Pro odchov v zajetí jim musíme poskytnout budku vysokou až 2 metry! Jako substrát do budky použijeme dřevěné hobliny smísené s rašelinou. Samec se začne samici dvořit a harmonizující pár, připravený k hnízdění, si obsah budky upraví dle vlastních představ. Kladnou odezvou na samčí dvoření je skutečnost, že samice přijme jeho pokusy o krmení. Snůška papoušků královských čítá nejčastěji 3 až 5 mírně lesklých vajec. Nezřídka se stane, že některé z vajec rodiče rozbijí, může za to jejich nemotorné chování při vstupu do budky. Proto se pro tento druh doporučuje mírný sklon budky, který problém s rozbíjením vajec zcela vyřeší. Délka sezení na vejcích se pohybuje kolem 20 dnů, samec v tomto období navštěvuje samici v budce, ale ta přesto po celou dobu zahřívá snůšku sama. Mláďata po vylíhnutí opeří asi po 35 dnech a samec je ve voliéře doprovází a učí létat. V prvních dnech po vylíhnutí, a v několika následujících dnech, samice neopouští hnízdní dutinu. V tuto dobu chodí krmit samec samici k otvoru hnízdní dutiny, posléze samice mláďata v hnízdě. Rodiče je ještě minimálně 3 až 4 týdny dokrmují (s odstavem není nutno spěchat, rodiče na ně nebývají agresivní). Mláďata se do věku 6 měsíců podobají samičce. Po uplynutí této doby začne hlavička samců červenat.
Papoušci královští dosahují pohlavní zralosti ve třech letech (některé samičky však mohou zahnízdit již ve druhém roce věku) a jsou plodní ještě ve 30 letech. Na krmení nijak zvlášť nároční – vezmou bez problémů vše nabízené a milují veškeré ovoce a zeleninu. Jelikož mají sklony k tloustnutí, musíme být opatrní při podávání slunečnice. Měli by mít dostatečný přísun vápníku, hlavně v době před snůškou a v době hnízdění (samičky královských papoušků snášejí poměrně velká vejce a mohlo by lehce dojít k odvápnění organismu). Rychle rostoucí mláďata zvýšený přísun vápníku též přivítají. Při jeho nedostatku totiž může lehce dojít k rachitidě a špatnému vývoji kostí.
Rozela žlutolící (Platycercus icterotis) je nejmenší druh rozely, který je rovněž označován jako západní rozela, protože se vyskytuje v nejzápadnějším cípu Austrálie. Celkově je červená a červeně oranžová, lícní skvrny a příuší jsou žluté. Hřbet má černý se zeleným lemováním konce pírek. Ohbí křídla a křídelní krovky jsou modré, letky sytě modré s černým lemováním. Ocas je na středu zelený, krajní ocasní pera přecházejí do modré. Kostřec je zelený, oko černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Rozela žlutolící dorůstá délky 26 cm a hmotnosti do 75 g.
Ve volné přírodě žije výhradně v jihozápadním cípu Austrálie, daleko od přirozených biotopů jiných druhů rozel. Je poměrně hojná, ptáci žijí v menších hejnech v otevřených lesích, travnatých krajinách u vodních toků a často v hospodářských oblastech. Bývá poměrně často odchytávána a dovážena do východních států Austrálie.
Rozdíl v pohlaví není u rozely žlutolící příliš obtížné určit. Sameček má sytější zbarvení než samička, která je také často menšího vzrůstu. Nápadné jsou jasně žluté lícní skvrny u samečků, které mají samičky ve světlejším zbarvení.
Ačkoli žije tento nejmenší druh rozel v přírodě v malých skupinkách, ve voliéře jejich vzájemné soužití často nefunguje. Vhodné je chovat pohromadě jen jeden pár, zvláště v hnízdním období.
Pro pár těchto papoušků je dostačující výlet o šířce nejméně 80 centimetrů a délce minimálně 2 metry. Pokud chováte ochočeného ptáka v pokojové kleci, musí mít denně možnost protáhnout si křídla mimo své obydlí.
Pohlavně dospívá již v prvním roce života. Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Ačkoli v přírodě žijí v menších hejnech, v zajetí se doporučuje chovat jednotlivé chovné páry odděleně, aby se zamezilo vzájemnému napadání ptáků. V době toku a během hnízdění jsou totiž agresivní.
Tito australští ptáci jsou otužilí a mohou bez problémů přezimovat venku. Musí však mít k dispozici vnitřní úkryt před mrazem.
Rozely žlutolící krmte směsí pro střední papoušky. Tu můžete doplňovat malými dávkami plevelů a ovoce. V hnízdním období chutná mláďatům také drobný a jemný hmyz.
Odchov těchto rozel má největší šanci na úspěch, pokud jejich pár (minimálně jeden a půl roku starý) umístíte do samostatné voliéry. Samička může být při volbě budky vybíravá, a proto budky rozvěste ve voliéře na různá místa. Vhodná budka má průměr dna asi 25 centimetrů. Na něj navršte silnou vrstvu ztrouchnivělého dřeva nebo rašelinu. Snůška obyčejně obsahuje 4 až 5 bílých vajec, na kterých samička sedí asi po dobu 18 až 20 dnů. Mladé rozely žlutolící rády dostávají jem
Papoušek senegalský červenobřichý žije v Ghaně a západní Nigérii. Velikost papouška je 22 až 25 cm, hmotnost se pohybuje od 130 do 150 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.
Je velmi hojný v lesnatých savanách a otevřených lesích a často zalétá v malých hejnech i do zahrad na okrajích měst. Zdržuje se ve skupinách od 10 do 20 jedinců, v době hnízdění v párech. Samice snáší do stromové dutiny 3 až 4 vejce a sedí na nich 28 až 30 dnů. Mláďata opouštějí hnízdo obvykle ve stáří 11 týdnů. Potrava se skládá ze semen, výhonků a různého ovoce.
Papoušek senegalský hnízdí brzy na jaře a je závislý na období dozrávání vegetace. V této době vykazuje jeho opeření nejvyšší intenzitu barvy. Není nijak hlučný, přestože umí vydat pronikavé písknutí, projevuje se většinou jen mírně hlasitě a jeho přirozené hlasové projevy nejsou nepříjemné. Má-li tento bravurní letec možnost každodenního proletu po místnosti, spokojí se i se středně velkou klecí. Takové vlastnosti z něj činí velmi vhodný druh pro chov v bytech. Poznáme jej podle jasně žlutých očí. Na tmavých prstech má ostré drápy. Jejich úchop je pro člověka dosti bolestivý. Pustíme-li ho do voliéry, zůstane plachý.
Papoušek senegalský se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.
Voliéra pro tento druh papouška by měla mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry alespoň 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly vodorovnými i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky jim vyhovují vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budky by se měly pohybovat kolem 60 x 20 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 8 cm. Vzhledem k tomu, že v přírodě obsazují dutiny poměrně těsné, je vhodné, pokud to jde, předložit jim na výběr ještě i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad/prosinec, kdy je jim nutné vytvořit patřičné podmínky. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.
Papoušek konžský středoafrický žije ve střední a západní Africe. Velikost papouška je 28 cm, hmotnost se pohybuje od 200 do 250 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.
Celkově je zbarven zeleně, peří na hlavě je šedé až šedočerné se zeleným lemováním, takže vypadá kropenatě. Čelo má oranžové až červené, u některých jedinců tato skvrna vede od ozobí až po oči, u jiných není téměř znatelná. Nahé oční okruží je šedé, oko hnědočervené. Peří na křídlech je hnědočerné se zeleným lemováním, hlavní letky jsou černé, na ohbí mají křídla červené skvrny. Břicho je světle zelené, na spodině až téměř žlutavé. Ocas je shora zelený, zdola tmavě hnědý, běhák tmavě šedý.
Ve volné přírodě se papoušek konžský vyskytuje ve střední a západní Africe, počínaje Ghanou, Nigérií, Kamerunem a konče Středoafrickou republikou, severní Angolou, Keňou, severní Tanzanií a Libérií. Obývá spíše vlhké pralesy, a to až do nadmořské výšky 3500 m.
Existují tři poddruhy: papoušek konžský západní (Poicephalus gulielmi fantiensis), papoušek konžský středoafrický (Poicephalus gulielmi gulielmi), papoušek konžský horský (Poicephalus gulielmi massaicus). Je hojný, a i když je často odchytáván a nelegálně vyvážen, na divokou populaci to nemá větší vliv.
Snadno se ochočí, ale obvykle si zvykne na jednoho majitele a ostatní spíše ignoruje, přinejlepším toleruje. Je to klidný pták, který ale potřebuje neustálé podněty a pozornost majitele. Pokud má denně možnost proletu po bytě, spokojí se i s menší klecí.
Chov v páru není tak jednoduchý, obvykle je problém hned napoprvé sestavit harmonizující pár. Papoušek konžský má velmi silný zobák, kterému odolají jen kvalitní a silné materiály, na což by měl chovatel před pořízením těchto ptáků myslet. Chovná voliéra by rozhodně neměla mít dřevěné prvky, a už vůbec ne dřevěnou konstrukci. Také pletivo musí být silnější, a to platí i o materiálu pro hnízdní budku. Papoušek konžský poměrně často trpí přerůstáním zobáku, proto by měl mít neustále k dispozici minerální blok nebo sépiovou kost.
Papoušek se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.
Voliéra pro papouška konžského má mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry minimálně 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly, a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky mají raději vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budek, ve kterých ptáky někteří chovatelé odchovali, se pohybují okolo 60 x 25 cm (výška
Řada chovatelů přidává králíkům do jídelníčku také řadu dřevin. Větvičky obsahují rostlinné i minerální látky. Větvičky dřevin mají i řadu dalších výhod, v kleci se králíci často nudí (obzvlášť ti mladí, kteří ocení jakékoliv ukrácení času), tak se můžou zabavit okusováním větví, zároveň si u toho obrousí své zoubky. I u dřevin ale platí, že některé dřeviny jsou pro králíka doporučovány, některé může králík okusovat v menším množství a jiné jsou úplně nevhodné. Jednou za čas může chovatel králíkovi ke stravě přidat i větvičku borovice, borůvky, břízy, buku, granátovníku, habru, hlohu, hrušně, jabloně, jasanu, javoru, jilmu, jedle, lísky, lípy, maliníku, olivovníku, olše, ostružníku, třešně, švestky, platanu, rybízu, smrku, topolu a vrby. Zároveň ale větve borovice, břízy, buku, jedle, lípy, olše, švestky, smrku, topolu a vrby doporučují jen v malém množství. U habru je třeba zase zkontrolovat, jestli strom není chycený plísní, která by byla pro králíka nebezpečná. Z jasanu se králíkovi nesmí podat plody ani pupeny, stejně tak i u javoru. Jádra ze švestky jsou zase jedovatá. Pro králíky nevhodné a často i jedovaté jsou větve z bezu, cedru, citrusových dřevin, dubu, durmanu, fíkovníku smokvoně, jalovce, jírovce maďala, oleandru, ořešáku královského, pámelníku bílého, pižmovky mošusové, ptačího zobu obecného, rododendronu, svídy, škumpy, šeříku, tisu černého, trnovníku akátu, tůje, zimolezu, zimostrázu obecného, zlatého deště.
Svatý Hubert byl v osmém století franským biskupem a také se zasloužil o založení města Lutychu (dnes toto město leží v Belgii). Informace o jeho životě zprostředkovává v první řadě životopis nazvaný Vita sancti Huberti, který několik let po jeho smrti sepsal neznámý klerik. Zajímavé je, že v tomto životopise se neobjevuje slavná legenda o Hubertově setkání se zjevením jelena. Svatý Hubert se narodil do bohaté francouzské šlechtické rodiny někdy v rozmezí let 656 – 658. Jeho otec Bertrand byl vévodou a pobýval u dvora krále Theodoricha III., kde proto vyrůstal také Hubert. U královského dvora se Hubert učil rytířským dovednostem a ctnostem, v jeho výuce nesměla chybět jízda na koni, ani zacházení se zbraní, lov, či čtení, psaní a osvojování si tehdejší etikety. Hubert se také v Austrasii oženil s ženou jménem Floribana, ta ale zemřela při porodu. Hubert se již znovu neoženil. O jeho životě je také známo, že někdy v letech 685 – 688 se Hubert rozhodl opustit světský svět a vydat se na cestu duchovního. Navíc asi v roce 688 zemřel jeho otec a Hubert se zřekl následnických práv ve prospěch svých bratrů, opustil královský dvůr a uchýlil se k biskupu Lambertovi sídlícímu v Maastrichtu (ten byl také prohlášen za svatého). Biskup Lambert se mu stal učitelem a rádcem, zasvěcoval ho do kněžského povolání, učil ho vše, co bylo třeba a vedl ho až do Hubertova kněžského vysvěcení. V roce 709 se stal biskupem v diecézi Tongeren – Maastricht (dnešní území Holandska, Francie, Lucemburska). Na místo biskupa Lamberta nastoupil poté, co byl Lambert zavražděn. Hubert na něj ale nikdy nezapomněl, a když přesídlil do Lutychu, nechal zde na místě uložení ostatků svatého Lamberta postavit katedrálu. Hubert se v této oblasti také zasloužil o šíření křesťanské myšlenky, zakládání klášterů, budování kostelů, nesčetná kázání, a s tím spojenou christianizaci tohoto kraje. Za svou kněžskou činnost byl přezdíván „Apoštolem Ardenn“. V roce 721 byl papežem Sergiem I. jmenován prvním biskupem v Liége – Lutychu, zde také 30. května roku 727 zemřel poté, co se vracel z Furu, kde byl posvětit nový chrám. Cestou totiž onemocněl zimnicí. Biskup Hubert byl pochován v kostele sv. Petra, který sám založil. Již po jeho smrti věřící z tohoto kraje jeho ostatky uctívali, přestože nebyl kanonizován. Situace se změnila zhruba o sedmnáct let později, kdy jeho syn Floribert, který byl zároveň i jeho biskupský nástupce v Lutychu, nechal otevřít Hubertův hrob, aby bylo jeho tělo přeneseno do nového sarkofágu. Životopis vypráví, že i po těch letech bylo Hubertovo tě
Pravidlem je, že antiparazitikum se nemá aplikovat v době snůšky a v době přepeřování. Rovněž musí být chovatel opatrný při odčervování nemocných papoušků, kteří jsou zesláblí (mají se volit nižší dávky a co nejméně toxické). Univerzální způsob odčervování, který by platil pro všechny chovy, nelze doporučit, odvíjí se to totiž od množství faktorů (způsob chovu, podmínky, období, stav papouška).
Doporučený způsob podání závisí i na druhu podané látky. U jedinců, kde hrozí riziko předávkování, je vhodná aplikace přímo do volete, jindy lze zase přistoupit na podávání do pitné vody.
Doporučuje se podávat fenbendazol (helmigal, panacur) v množství 20–30 mg na 1 kg váhy do zobáku 3–5 dní po sobě (nepoužívat v době přepeřování), nebo 125 mg/l pitné vody 5 dní po sobě, nebo 20 mg/kg do zobáku zopakovat za 14 dní, 100 mg/kg do krmiva 5 dní po sobě.
U papoušků chovaných v Evropě se nejčastěji vyskytují dva druhy oblých červů, a to škrkavky (Ascaridia spp.) a kapilárie (Capillaria spp.). Pokud je v chovu zaveden dobrý protiparazitární program a jsou dodržována hygienická opatření, nemusejí červi způsobovat vážnější potíže. Základem prevence parazitóz je preventivní vyšetření či odčervení ptáka při vstupu do chovu a zamezení kontaktu papoušků s vlastním trusem.
Pro úspěšný boj s červy je třeba brát v úvahu prepatentní periodu (tedy dobu, která uběhne od vylíhnutí larvy červa do okamžiku, kdy dospěje a začne klást vajíčka nové generace červů). U škrkavek činí tato prepatentní perioda 45–60 dní, u kapilárií 2–3 týdny. V některých rizikových chovech nemusí vůbec dostačovat odčervení dvakrát ročně, ale je třeba jej praktikovat zhruba čtyřikrát do roka i vícekrát.
V přírodě můžeme tohoto papouška nalézt na území států Bolívie, Brazílie a Peru. V důsledku nepřetržitého kácení tropických pralesů je amazónek bělobřichý (Pionites leucogaster) na pokraji vyhubení, a proto je pořádáno mnoho akcí, které mají za cíl reintrodukci druhu do klidnějších oblastí Jižní Ameriky.
Jelikož je to pták žijící v deštném pralese v povodí řeky Amazonky, kde roste mnoho pestrobarevných rostlin, tak tomu odpovídá i jeho kontrastní zbarvení. Na temeni, týle, zadní části krku a příuší je oranžový, uzdičku, hrdlo a strany hlavy jsou žluté, záda, křídla, kostřec a vrchní krovky ocasní zelené. Prsa a břicho má krémově bílé, boky a holenní peří zelené, spodní krovky ocasní žluté. Ocas shora zelený, zespodu špinavě žlutý. Zobák má bledě rohové barvy, oko červené, běhák světle růžový. Dorůstá délky 23 cm a hmotnosti do 170 g.
Většinu času tráví v přírodě amazónci bělobřiší v korunách stromů, kde si také zakládají hnízdo. To využívají i v mimohnízdním období. Proto je pro zdárný odchov zapotřebí zajistit ptákům v budce pocit bezpečí a pohody. I když se to nezdá, má tento malý papoušek dost velikou spotřebu krmení. Důležité je, že nemá sklony k tloustnutí. Amazónci se krmí směsí obsahující několik druhů prosa, slunečnici, lesknici, niger, oves, semenec a lněné semeno. Tuto směs lze podávat jak suchou, tak i naklíčenou. Vhodné je i zelené krmení, kokoška pastuší tobolka, smetánka lékařská, kopřiva dvoudomá a podobně. Ovoce a zeleninu amazónci velmi rádi pojídají také přidanou do vaječných míchanic. Pro zajištění dobré kondice je důležité dostatečné množství ovocné šťávy, kterou si z různých druhů ovoce (citrusy, angrešt, rybíz, blumy, broskve, nektarinky) sami vymačkávají. V krmném programu amazónků se vyplatí (zdravě) experimentovat, podávat stravu pestrou a různorodou, jelikož za ni ptáci budou svému chovateli velmi vděčni a dokážou se odvděčit. Jako u všech ptáků je i zde nepostradatelný grit nebo písek na trávení, sépiová kost a každodenní čistá voda na koupání. S červy většinou tito papoušci problémy nemají, ovšem nebude na škodu, když je dvakrát do roka odčervíte.
Amazónek bělobřichý přímo hýří svojí aktivitou, je to neuvěřitelně kreativní živočich, který objevuje pořád něco nového. Dokáže se spřátelit i s jinými členy rodiny, kteří jsou také zvířecího původu. Naučí se imitovat váš hlas. Ovšem podmínkou je vaše každodenní péče, amazónek bělobřichý totiž špatně snáší nudu, a tak musí být jeho ubikace vybavena spoustou hraček, provazů a větví na okus. Papoušek se také může naučit hodně pohybových triků, které na požádání provede. Ptáci se vyznačují pronikavým křikem převážně v ranních a
Papoušek kapský žije na jihu, západě a východě Afriky (Jihoafrická republika, Mosambik, Tanzanie, Rwanda, Zambie, Zimbabwe, Ghana a Nigérie). Velikost papouška je 33–34 cm, hmotnost se pohybuje od 260 do 330 g. Potravu tvoří směs semen, ovoce, zeleniny a zelené krmení. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 26–28 dnů. Délka života je až 25 let.
Papoušek kapský obývá většinou oblasti s nadmořskou výškou 1000 až 2100 m. Zajímavé je, že zatímco na většině území žijí tito papoušci ve vyšších polohách a do nížin a mangrovových lesů létají jen za potravou, na některých místech v oblasti Guinejského zálivu obývají mangrovové lesy přímo na pobřeží trvale. Jejich domovem jsou lesy s převahou porostu jehličnanů, otevřené lesy, savany s řídkým porostem stromů a mangrovy. Za potravou létá i do níže položených krajin, též na ovocné plantáže. Údaje o počtech tohoto druhu v částech Afriky nejsou z poslední doby k dispozici žádné, ale lze se oprávněně domnívat, že nebudou nikterak povzbudivé. Neustálé ničení přirozeného prostředí, odchyty a četné válečné konflikty a kmenové nepokoje vytlačují papoušky stále více z oblastí, které jsou pro ně životně důležité.
Papoušek kapský žije převážně v párech či menších rodinných skupinkách.
Rozeznáváme u něj tyto poddruhy:
Papoušek kapský jižní (Poicephalus robustus robustus). Svým vzhledem se odlišuje od ostatních poddruhů, a to především zbarvením hlavy. Ta je zeleno-žluto-hnědá, posetá hnědými a zelenými skvrnami. Hruď, břicho a kostřec mají modrý nádech. Ohbí křídel a stehna jsou oranžově červená. Samice má vždy oranžově zbarvené čelo.
Papoušek kapský mosambický (Poicephalus robustus suahelicus). Hlava a týl jsou stříbrošedé, prsa a břicho bez modrého nádechu. Samice má vždy oranžově zbarvené čelo. Tento poddruh k nám byl několikrát dovezen.
Papoušek kapský západní (Poicephalus robustus fuscicollis). Je menší postavy než předchozí poddruh. Zelené části mají namodralý nádech; samice mají velkou oranžovou skvrnu na čele, která samcům chybí, nebo místo ní mají jen několik oranžových peříček. Tento poddruh je v ČR nejčastější.
Papoušci kapští nemají žádný pevný termín hnízdění, zjevně se řídí podle období dešťů. Vzhledem k rozsáhlosti výskytu a různým biotopům hnízdí podle jednotlivých oblastí prakticky po celý rok. Hnízdo si papoušci kapští budují většinou vysoko nad zemí v dutinách stromů a větví. Hloubka se pohybuje v rozmezí 30–90 cm, dno má v průměru pouhých 15–18 cm, malý je rovněž vstupní otvor (cca 8 cm). V době hnízdění se páry oddělují od hejn a drží se stranou daleko od ostatních ptáků. Samička snáší 2
Pionites je rod papoušků, do kterého se řadí dva druhy amazónků. Patří sem amazónek černotemenný a amazónek bělobřichý, každý z nich je členěn na několik poddruhů. Podle své velikosti se řadí mezi menší papoušky. Dorůstají do výšky okolo 23 cm, váží přibližně 160 g a dožívají se až 35 let.
Domovinou těchto papoušků je Střední a Jižní Amerika a Antily, kde žijí v korunách stromů a hnízdí v dutinách kmenů a větví. Protože pocházejí z tropů, na jejich jídelníčku nesmí chybět dostatek ovoce a zeleniny. Pokud se chovají ve venkovních voliérách, musí být jejich vnitřní části temperované, zejména když přijdou mlhy a sychravé počasí. Mráz jim kupodivu tolik nevadí, pokud je při něm slunečno.
Amazónci mají milou povahu, jsou klidní a dlouhověcí, takže v domácnosti mohou žít třeba třicet let. Ptáci dospívají kolem čtvrtého až pátého roku.
K chovu je nejlepší voliéra, ale stačí i dostatečně velká klec, pokud papouška budete denně vypouštět po místnosti, aby se protáhl. Můžete jej chovat samotného, ale pouze v případě, že mu budete věnovat dostatek péče a společnosti. Člověka, který je mu nejblíže a stará se o něho, pojme za svého partnera.
Pro chovné účely je naopak potřebná prostorná zahradní voliéra se zavěšenou hnízdní budkou. Úspěšný chov závisí na správné výživě, kondici, věku a vhodném chovatelském zařízení. Pro hnízdění je důležité i klidné prostředí. Nedoporučuje se chov v blízkosti ary nebo kakadua, kteří křičí a ruší je.
Změnou zimní stravy, příchodem jara, prodloužením dne a oteplením jdou papoušci do toku a brzy se spáří. Pokud se tak nestane, nezbývá než být trpělivý. Odborníci na jejich chov tvrdí, že některý chovný pár nemusí zahnízdit až 10 let, v některých případech dokonce vůbec, pokud nenastane mezi samcem a samicí soulad a harmonie.
Kontrola hnízda, které si amazónci staví v dutině špalku, je velice složitá. Člověk nesmí udělat chybu, jinak může vylekaná samička vajíčka opustit. Do hnízda se lze podívat, když samice vylétne napít se nebo vyprázdnit. Bez trpělivosti to nejde, mnohdy se na příhodný okamžik čeká i několik hodin. Zvlášť velký pozor musíte dávat u páru, který hnízdí poprvé.
Pár mívá dvě až čtyři vajíčka, jejichž inkubační doba zpravidla trvá 28 dní. Vylíhlá mláďata jsou holá a slepá a zpočátku je krmí jen samice. Asi po 14 dnech otevírají oči a v té době je začíná krmit i samec. Hnízdní budku opouštějí zhruba po 60 až 65 dnech od narození.
Amazónci se živí především širokým výběrem z řad rostlin, semen a plodů.