AUSTRALSKY OVCAK POVAHA je jedno z témat, které se týká tohoto článku. Australský ovčák – pokud je to typický zástupce svého plemene – je dobrosrdečný, laskavý pes, oddaný naprosto svému pánovi. Jako správný ovčák je i velmi inteligentní, přizpůsobivý a vnímavý, vždy připravený splnit pánovy úkoly a ještě se u toho dobře bavit. Při správné výchově ho lze „řídit“ pouhým pohledem.
Povaha
V období formování plemene byla hlavním úkolem australského ovčáka manipulace s až několika tisícihlavými stády ovcí a dobytka na sezónní pastvy či za účelem prodeje až na vzdálenosti v rámci stovek mil. Jednalo se v podstatě o nepřetržitou práci kolem dobytka od jara do zimy (do prvního sněhu).
Přesný původ plemene je celkem nejasný, existují minimálně dvě teorie, jak australský ovčák vznikl. Jedna tvrdí, že jeho předchůdci byli ovčáčtí psi Basků, kteří migrovali z Evropy do Austrálie a potom do Ameriky, kam si s sebou přivezli jak speciální plemeno ovcí Merino, tak své „malé modré psy“, potomky pyrenejských a katalánských ovčáků, přikřížené s německou kolií a dalšími evropskými ovčáckými plemeny. Jiná teorie uvádí, že australský ovčák vznikl křížením britských a španělských ovčáckých psů, kteří se do Ameriky dostali s evropskými emigranty. Jisté ale je, že navzdory svému jménu vzniklo toto plemeno, tak jak ho známe dnes, v Americe. Největšího rozmachu a popularity dosáhl australský ovčák ve 20. století, a to díky své účasti na výstavách dobytka a koní, kde překvapoval diváky svými dovednostmi.
Mezi hlavní vlastnosti, pro něž byl nedocenitelným pomocníkem, patřila především jeho univerzálnost: skvělý cit pro manipulaci se stádem jak drsného dobytka, tak ovcí (velice často „mix“ jehňat, bahnic i beranů). Kromě pasení byl díky svému přirozeně ochranitelskému pudu skvělým hlídačem stáda i svého domova a jednalo se o jedince přirozeně teritoriálního. Vynikal svou rychlostí, hbitostí, vytrvalostí, odolností, odvahou a schopností samostatného rozhodování i práce v drsných podmínkách v podstatě ve dne v noci. Zároveň však byl popisován jako výjimečný společník pro svého pána či jeho rodinu. Pro všechny tyto vlastnosti zaznamenal v USA jako farmářský pes vysoký nárůst popularity.
Australský ovčák je pes s nadprůměrnou inteligencí, je dokonce tak inteligentní, že zaujímá jedno z prvních míst v žebříčcích IQ mezi všemi psy. Má ve svých genech silně zakořeněný pastevecký a ochranitelský pud. Je to pes velmi oddaný svému pánu a rodině, při jejich obraně je schopen nasadit život. Je spolehlivý, ostražitý, vytrvalý, rychle a rád se učí, vůči cizím lidem a zvířatům není nepřátelský, přestože dokáže být ostrý a autoritativní. Je výborným rodinným společníkem, ale je také hodně závislý na své rodině a miluje kontakt s člověkem, proto není vhodné chovat ho venku v kotci. Má rád hodně prostoru a miluje plavání. Možná ze všeho nejraději má ale rád běhání vedle koně. Australský ovčák je velký pracant, a proto musí být neustále něčím zaměstnán, aby se nenudil a nenacházel si zábavu sám. Pro své výjimečné vlastnosti je používán při agility, v&nb
I když byl první jedinec plemene australský ovčák do naší republiky dovezen z USA před více než 12 lety, do nedávné doby se dali jedinci australského ovčáka v České republice počítat na prstech jedné ruky. Především neznalost tohoto plemene a rozmach border kolií, které bylo možno vidět nejen v soutěžích, na obalech krmiv a v televizní reklamě, které se těší rovněž velmi vysoké inteligenci a pracovitosti, a dokonce možná i snadnější dostupnosti, byly zřejmě příčinou, proč čeští chovatelé na australského ovčáka nějak „pozapomněli“. Možná že i nevhodná a spíše negativní reklama, i když zcela bezdůvodně, byla zpočátku tomuto jedinečnému plemeni spíše na škodu. S rozvojem kynologických sportů a se stále větší možností našich chovatelů cestovat do zahraničí a vidět toto plemeno při vrcholných soutěžích a především setkávat se osobně s povahou tohoto plemene, však lze nyní konstatovat, že je v české plemenné knize spolu s importy a jednotlivými zápisy vrhů štěňat zapsáno již více než 200 jedinců.
Zatímco na Slovensku dosud nebyl odchován jediný vrh, několik jedinců mají v Polsku, a to velice kvalitních a v mnoha sportech již úspěšně soutěžících. Opačná situace je směrem na západ od nás. Velmi početně jsou aktivní chovatelské stanice zastoupeny především ve Francii, kde je jich více než 40. V Německu je to přibližně 90 aktivních chovných stanic, kde většina chovatelů zapisuje svá štěňata pouze v ASCA organizaci, nikoliv pod FCI, a v Rakousku je to přibližně 20 chovných stanic. Významný rozvoj s mnoha importy ze země původu probíhá také v Itálii, Španělsku a oblibu má toto plemeno v mnoha severský zemích. Například ve Finsku je plemeno AUO známo, chováno a aktivně používáno téměř 15 let!
Ve svém příspěvku PLEMENA PSŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kašpar.
Dobrý den,
rád bych článek doplnil o psy, kterých se problémy s ledvinami často týkají - Bull Terrier (bulteriér)
Cairn Terrier (kernteriér)
English Cocker Spaniel (anglický kokršpaněl)
German Shepherd (německý ovčák)
Samoyed (samojed)
jinak info jsem vzal z https://psiusmev.cz/media/o… Tak snad pomůže.. My jsme o naši Azou přišly právě kvůli ledvinám a byl to kokr.. :/
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Díky husté srsti není problém držet toto plemeno celoročně venku, ale je možné ho chovat i v bytě, ovšem za předpokladu, že mu budete denně věnovat určité množství času. Ona to nebude žádná oběť, vždyť sledovat spokojeného „aussíka“ v dokonalém, elegantním pohybu, pobíhajícího v podvečer na poli či v parku, je 100x lepší než televize či sociální sítě na internetu. Navíc se potkáte s dalšími lidmi, pro které je pes více než jen tvor od pradávna patřící na venkovský dvůr k boudě.
Tato černá britská krátkosrstá kočka má celé tělo pokryté černou krátkou srstí bez barevných variet. Při narození koťat může být srst lehce zrzavá, to ale časem zmizí. Tato kočka by se neměla příliš slunit, pak by její srst mohla získat hnědou barvu. Postava kočky je podsaditá, britské kočky váží od 4 kg do 9 kg. Hlava je kulatá a široká. Nos je krátký a černý. Uši jsou malé a mírně zakulacené. Oči jsou velké a kulaté. Barva očí je žlutá až měděná. Povaha této kočky je velmi milá a přítulná. Černá britská krátkosrstá kočka je klasika a žádné variety se u ní nepřipouštějí.
Tento typ kočky má srst krátkou, hustou a čistě bílou bez odstínů žluté. Tělo je silné, robustní a tlapky mají růžovou barvu. Hlava je kulatá a široká. Nos je rovný a čenich má růžovou barvu. Oči jsou velké a kulaté. Obvyklá je u nich oranžová barva očí v různých odstínech. Přesto se u ní připouští varieta s modrýma očima či s nestejně zbarvenýma očima. Povaha této kočky je stejná jako u kočky černé britské krátkosrsté.
Srst této kočky je krátká, hustá a zároveň velmi jemná. Zbarvení srsti je jednobarevné a krémové. Tělo působí robustně a podsaditě. Tlapky mají růžovou barvu. Hlava je velká a kulatá s růžovým čenichem. Na svět se dívá velkýma, kulatýma očima, které mohou být oranžové až zlaté. U tohoto typu kočky se nepřipouštějí žádné variety. I tato kočka je oblíbená pro svoji povahu, protože je přítulná a přátelská.
Srst této kočky je krátká a hustá. Barva srsti je modrá v různých odstínech. Důležité je, aby odstín byl po celém těle totožný. Koťata mohou být tygrovaná, ale to obvykle brzy zmizí. Tělo je podsadité a tlapky jsou modré. Hlava je kulatá a stejně jako tlapky i čenich je modrý. Oči jsou velké a kulaté, jejich barva může být měděná nebo oranžová. Jedinou přípustnou varietou je již samostatné plemeno zvané chartreuxská kočka (podle místa vyšlechtění), která je o něco silnější a větší než britská kočka a barva srsti má šedivější nádech. Povaha kočky modré britské krátkosrsté je opět přítulná, tento typ ale bývá často rozmazlený.
Jedná se v podstatě o kombinaci dvou předcházejících typů. Srst této kočky je krátká a hustá bez tygrování. Obě barvy srsti nesmí tvořit žádné skvrny. Obvykle se jedná o světlé zbarvení. Zajímavé je, že světlejší chloupky jsou jemnější než ty modré. Těl
Ve svém příspěvku ZAUZLENÍ STŘEV U PSŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Koudelková.
Dobrý den,
mám dotaz náš Německý ovčák byl zvyklý chodit 3 denně na vycházky. Bohužel v současné době se zranil a nezvedene se na zadní nohy, má problém se jít na dvorek vyčůrat. Veterinář nám doporučil 3 týdny klid a žádné vycházky. Je možné že by mohlo dojít k zauzlení střev, když by se nám odmítal na dvorku vykadit?
Děkuji
Koudelková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jenda.
je nápadně malá rohovka, často unilaterální, spojená jinak s normálně vyvinutým okem. Často je diagnostikována společně s dalšími abnormalitami. Zejména s mikroftalmií. Plemenná predispozice je uváděna u plemen trpasličí pudl, knírač, bobtail, bernardýn, kolie, kokršpaněl a australský ovčák. Terapie neexistuje.
Dermoid
je okrsek kompletně vybavené tkáně, lokalizovaný mezi rohovkou a sklérou. Dermoid bývá klinicky diagnostikován několik týdnů po narození, odstranit jej lze superficiální keratotomií. Jezevčík, dalmatin, dobrman, německý ovčák, bernardýn a anglický buldok jsou predisponovaná plemena právě pro výskyt dermoidu.
Kongenitální zákal rohovky
je porucha transparence rohovky vzniklá během embryogeneze nebo z důvodu intrauterinní infekce. Setkáme se s ní u štěňat při prvním otevření víčkové štěrbiny. Tato zakalení se mohou samovolně projasnit do stáří několika měsíců (3-5) po narození. Léčba není nutná. Nejčastěji tento problém postihuje kolii, bišonka, pudla, yorkshirského teriéra, anglického špringršpaněla.
Ve svém příspěvku PES SI VYKOUSAVA SRST NA KLOUBU PŘEDNÍHO BĚHU : ( se k tomuto tématu vyjádřil uživatel R.Damkova.
Máme 6l psa začal si vykousávat srst na kloubu předního běhu,dostává vitamíny i pestrou stravu,přidávám vajíčko i los.olej.
Přátelé kynologové co s tím,prosím poradte ?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jan Hrubý.
Moje fenka Něm ovčák stáří 6let si vykousala na hřbetu srst až na kůži asi 10x10cm. Zvolil jsem následující úspěšnou léčbu. Prvních 5 dnů vždy ráno:
1 tab. ANALERGIN 10mg, nemocné místo natřít čajovníkovým olejem, od rána do večera dát hafanovi náhubek, aby si to nelízal.
Dalších 5 dnů: ráno a večer pouze natřít toto místo kašičkou z ALOE (rozmixovaná rostlinka) Pesan už si to přestal lízat a můžeme náhubek sundat. Obnovila se pigmentace kůže a holá kůže začala zarůstat srstí. Už ho to nesvědí!
Obedience aneb „vysoká škola poslušnosti“, jak ji mnozí nazývají, je u nás velmi mladý psí sport. Vždyť teprve v roce 2007 byl v ČR založen klub Obedience ČR, který zastřešuje Český kynologický svaz. První oficiální závody se konaly 1. května 2008, první mistrovství ČR 15. listopadu 2008 při MVP v Praze. I přes mladost tohoto sportu mu pořád propadá víc a víc lidí, respektive lidí a jejich čtyřnohých společníků.
Obedience vznikla ve Velké Británii jako sport nenáročný na prostory a technické vybavení, zároveň ale divácky atraktivní, aby bylo možné ukázat lidem na výstavách i něco jiného než pouze exteriér psů. První závod obedience se konal roku 1949 v Londýně a již v roce 1950 se závodilo na Cruftově výstavě. Obedience v překladu znamená poslušnost, podrobení se, a tak se vlastně jedná o poslušnost, ale maličko jinou. Tady nejde o to, aby pes slepě a bez duše následoval psovoda, ale je zde důležitá souhra psa a psovoda, žádoucí je radostný a kontaktní projev psa s co největší přesností provedení cviku. Pes musí být maximálně soustředěný na psovoda, aby správně chápal, co se po něm chce. Nejde o to, aby se automaticky naučil několik cviků, ale o to, aby tyto cviky pochopil, a to tím, že mu vysvětlíme, co po něm chceme. Proto je při výcviku obedience nutné trénovat postupně, dopřát psovi čas, aby vše pochopil a aby to i „strávil“. Cvičí se bez vodítka, u vyšších kategorií dokonce bez obojku, takže pes skutečně cvičí, protože chce a práce se psovodem je mu příjemná.
Obedience představuje tedy něco víc než jen obyčejnou poslušnost, spíš můžeme mluvit o sportu, který vyžaduje přemýšlení. I ohebnost a hbitost přitom hrají určitou roli, neboť míra ovládání těla, která se po psovi požaduje, je v tomto případě enormní. Značná část úloh při obedienci zahrnuje chůzi u nohy. Ale ani tato zdánlivě jednoduchá věc není jen tak. Dokonalá chůze u nohy vyžaduje mnoho let tréninku a stále je co pilovat. Velkou roli hraje také ovládání psa na vzdálenost, aportování a kontrola pozic „Sedni“, „Lehni“, „Vstaň“ na dálku. Krásné na této kynologické disciplíně je i to, že se jí může věnovat každý pes, nezáleží na jeho stáří ani plemenu. Vhodná je i pro psy s onemocněním kloubů, protože nepředstavuje – kromě skoku přes překážku – žádnou mimořádnou zátěž. Samozřejmě je jednodušší pracovat s psími plemeny, která jsou pro práci extrémně nadšená, jako jsou například border kolie, australský ovčák, belgický ovčák nebo retrívři. Ale při zkouškách jsou k vidění samozřejmě i jiná plemena, jako důkaz toho, že úspěchu může dosáhnout každý. Možná, že bernardýn nebude nikdy působit tak nadšeně a
Existuje několik barevných variant: blue merle (modře mramorovaná), red merle (játrová), black solid (černá) a red solid (červená). Všechny barvy mohou (ale nemusí) mít bílé nebo hnědé znaky.
Výběr chovatele je velmi důležitý. Zdraví vašeho budoucího štěňátka do jisté míry závisí právě na něm. To, jak chovatel pečoval o fenu štěňátka, o její správné krmení, dostatek vitamínů, pohybu a hlavně lásky. To vše se v budoucnu na štěněti projeví. Zkontrolujte si, zda má pejsek obě varlata.
Australského ovčáka s průkazem původu je nejlépe koupit z chovných stanic, je vhodné si chovnou stanici ověřit a zjistit si na ni recenze. Cena štěněte se pohybuje od 6 000 do 10 000 korun. Cenu ovlivňuje, zda má štěně průkaz původu, kredit chovné stanice, původ rodičů. Na trhu je možné zakoupit i psy bez průkazu původu, jejich cena se pohybuje do 5 000 korun.
Chovatelských stanic australských ovčáků je několik, je možné si je vyhledat ve vyhledávači na internetu. Chovatelské stanice nabízejí štěňata k odběru s průkazem původu nebo bez průkazu původu.
Čivavy se dožívají až dvaceti let (obecně platí: čím menší pes, tím delší život). Dospělý pes by měl vážit mezi 1,5-2,5 kilogramy.
Psí unikát: Čivavy se rodí s neúplně vyvinutou lebkou - tento jev se nazývá fontanela a můžeme ho spatřit pouze u tohoto plemene.
Srst: Jsou dlouhosrsté a krátkosrsté varianty. Barva srsti může být libovolná.
Ochránce zemřelých indiánů: Podle archeologických nálezů bylo toto plemeno chováno indiánskými kmeny Aztéků, Mayů a Toltéků k náboženským účelům. Psi byli po smrti náčelníka kmene rituálně zabiti a pohřbeni spolu s ním, aby ho chránili na cestě do světa duchů.
Čivavy u nás: První čivavu do tehdejšího Československa dovezla v roce 1971 od chovatelky z USA Jitka Pacltová. Byla to krátkosrstá fenka, čokoládově hnědá s pálením. První dlouhosrstou čivavu pak dovezli z Německa manželé Serbusovi roce 1976.
Tipy: Čivava je pes jako každý jiný, jen malý. Když mají krmení stále, tak se nepřejídají. Nyní určitě výcvikářům vstávají vlasy na hlavě, ti cvičí na základě jídla, a když bude pes bohatě nažraný, tak se špatně motivuje.
Každá čivava miluje teplíčko. Krátkosrstá je pochopitelně choulostivější na teplo než dlouhosrstá, ale to se zase dá nahradit kabátkem, slušivou bundičkou či svetříkem.
Každá čivava je schopná výcviku, ostatně jako každý pes. Jen jí nesmí cvičení nudit. Není to německý ovčák, který může cvik opakovat několikrát. S čivavou se dá tančit i cvičit agility. Je to prostě všestranný pes. Není to však chrt, který bude blahem bez sebe, že může běžet u kola. Na kolo patří do košíčku, kde může dělat páníčkovi "navigátora". Čivava se vyběhá na zahradě i v bytě - proběhne bleskem několikrát pokoje a je spokojená.
Čivavy jsou ideální pro mladého, středně starého i staršího majitele, který má rád zvířata, jen ne k malým dětem, které by je láskou umučily. Samozřejmě že záleží na výchově rodičů.
Koupání: Dlouhosrstá čivava déle schne a musí být déle v teple.
Povaha:Povaha je různá, stejně jako u lidí. Čivavy jsou temperamentní, ale o něco méně než jorkšír, záleží však skutečně kus od kusu. Některá čivava nezaštěká a nezaštěká, a jiná zase tu tlamičku nezavře. To je genetika, ale i výchova.
Pravidlo pro všechny nové a nezkušené majitele malých pejsků: Než štěně odroste a pobere zkušenosti, šoupejte nohama, tak ho nezašlápnete. Pozor také na přibouchnutí dveří, mohlo by tam být štěně. Jakmile čivava dosáhne dospělosti a rozumu, hravě noze uhne, protáhne se kolem dveří a žádná újma nehrozí.
Výběr plemene v současnosti mnohem častěji podléhá módním trendům než uvážlivému pořizování. Není smutnější pohled než na obézní border kólii v garsonce bez možnosti vyběhat se či provozovat nějaký psí sport. Před pořízením si upřímně řekněte, kolik času na pejska máte, jaké jsou finanční možnosti (i uživit maltezáčka bude snazší než bernardýna), zda nemáte alergii na psí srst či nepreferujete psy, kteří nelínají (pozor u většiny těchto plemen se srst musí upravovat), atd. V žebříčku našich preferencí se spolu s mnoha dalšími drží v současnosti tato plemena:
Německý ovčák
Jedná se o pracovně poměrně univerzální a inteligentní velké psí plemeno. Německý ovčák je skvělý hlídač a pes oddaný své rodině. Na výchovu a výcvik je nutné ale myslet již od štěněte a v klidu – pomocí hlasu, pozitivní motivace a pamlsků dosáhnete dobrých výsledků. Agresí a bitím docílíte opaku – vychováte bázlivého až nebezpečného psa pro sebe i okolí.
Široká psí skupina zahrnující dvě stálice - Labradora a Zlatého retrívra. Nicméně na oblíbenosti poslední dobou nabývají i Flat coated retrívr či Nova scotia duck tolling retrívr. Vášniví milovníci pohybu, vody, her jsou přátelskými a akčními parťáky do života. Plemena jsou poměrně snadno vycvičitelná a milují děti. Nicméně i tady je výchova důležitá, ať se nestanou velkými nekontrolovatelnými psy, kteří snadno (v dobrém úmyslu nadšení a vítání) porazí na zem právě příchozí návštěvu.
Veselý a akční pejsek díky velikosti vhodný do bytu. Nenechte se ale zmást roztomilým kukučem, je to přeci jen teriér, ač malý – tzn. tvrdohlavý a sebevědomý. Lze jej snadno rozmazlit, proto si hranice stanovte už od štěňátka. Všichni zástupci tohoto plemene mají přátelskou a hravou povahu.
Jedná se o lovecké plemeno zvyklé rozhodovat se na vlastní pěst, takže důsledná výchova je u něj zvlášť důležitá. Kromě loveckého využití pro práci v noře je stále častěji pořizován jako společník, pročež i tuto úlohu u aktivnějších lidí zvládá skvěle. Vyskytuje se ve třech formách srsti: dlouhosrsté, hladkosrsté a drsnosrsté.
Miniaturní psí plemeno velmi vhodné do bytu, které se spokojí s kratším venčením v parku, ale zvládne i delší procházku. Malý, křehký pejsek bude lepším společníkem pro starší lidi, než pro malé děti, u kterých je nutné mít oči na stopkách. I u tohoto plemena je důsledná výchova důležitá, čivava dokáže být i vrčící a kousavá.
Onemocnění způsobené parazity se nazývá parazitóza. Podle původců onemocnění dělíme parazitózy na dvě základní skupiny, a to na ektoparazitózy (způsobené zevními parazity) a endoparazitózy (způsobené parazity vnitřními). Základní rozdíl mezi endoparazity a ektoparazity je následující: vnitřní parazité (endoparazité) pronikají do hostitelského organismu a žijí v něm po celou dobu svého života nebo v určité časové periodě svého vývoje (tasemnice, motolice, oblí červi, prvoci a podobně). Vnější parazité (endoparazité) zůstávají na povrchu organismu (blechy, klíšťata, trudníci, svrab, dravčíci, sametky, vši, jiný hmyz).
Jako parazitizmus je označován vztah dvou organismů, z nichž jeden organismus (parazit) má zisk a druhý na tento vztah doplácí (hostitel). Parazit se přitom může živit tkáněmi hostitele nebo se přiživovat na jeho potravě, případně může mít z hostitelova organismu i jiný prospěch. Pro vztah parazit–hostitel je typické, že parazit hostitelský organismus nezabíjí. Svou činností ale působí hostitelskému organismu nepříjemné komplikace, které se týkají zejména jeho zdravotní stavu: průjmy, svědění, vznik druhotné infekce pro průniku parazita do organismu, přenos virového nebo bakteriálního onemocnění a podobně. Některá z těchto onemocnění jsou přenosná ze zvířat na člověka, v tomto případě poté hovoříme o zoonózách a tento parazit je nazýván zoonotickým.
Lék proti parazitům se nazývá antiparazitikum. Mezi antiparazitika náleží i anthelmintika (přípravky proti červům).
Kategorie endoparazitóz náleží k posouzení veterinárním lékařům, a to včetně aplikace léčiva. Ve volném prodeji, respektive v prodeji mimo lékárny a u oprávněných prodejců, se můžete ale běžně setkat s antiparazitiky působícími proti ektoparazitózám.
Zablešení – je asi nejrozšířenější u psů, koček, ale i člověka. Parazitem je blecha kočičí (Ctenocephalides felis), zoonotický parazit. V domácnosti nebo v prostředí s výskytem blechy se setkáváme se všemi jejími vývojovými stadii – od vajíček přes larvy, kukly i dospělce. Na hostiteli se vyskytuje dospělec, který saje krev. Typickým příznakem zablešení zvířete je vysoká svědivost kožíšku, výskyt drobných tmavých částeček v srsti – blešího trusu. Blechu lze při důkladné prohlídce srsti také zahlédnout. Poměrně častým kožním problémem při zablešení citlivých jedinců jsou zarudlá místa, která si zvíře rozškrábe z důvodu vysoké svědivosti až do krve. Výskyt podobných příznaků se označuje jako „alergie na bleší kousnutí“. Vajíčka, larvy a kukly nalezneme v místě odpočinku zvířat, jedná se o takzvaná místa „horkého výskytu“ označována jako „HOT SPOTS“. Blecha kočičí je přenašečem tasemnice psí a&nb
Jak již bylo zmíněno, u všech typů britských koček je povaha klidná, milá, přítulná a často velmi hodná. Svým majitelům jsou tyto kočky velmi oddané. Koťátka bývají velmi hravá a neposedná. Tyto kočky velmi rády spí a nevadí jim společnost jiných zvířátek, ale nemají problém ani se samotou. Tyto kočky sice milují přítomnost své lidské rodiny, zároveň ale nejsou ten typ, který se rád nosí, také nemají rády, když je někdo k něčemu nutí. Celkově jsou vhodné k dětem, protože umí být trpělivé. Nejaktivnější jsou jako mláďata, pak se jejich tempo zpomaluje. Britská kočka se zřídkakdy zaběhne.
Americký pitbulteriér je mírumilovný k lidem a zcela oddaný své rodině. Dokáže ji bránit i za cenu ztráty života. Také velmi těžce nese, když rodinu někdo opustí. Má vyrovnanou povahu, je kamarádský a hodí se i k dětem. Je to opravdu společenský pes, který má rád každou návštěvu, třebaže je vůči cizím lidem trochu rezervovaný. Je výjimečně odolný vůči fyzické a psychické zátěži, dokáže vytrvale a tvrdě pracovat a potřebuje být stále něčím zaměstnán. Při styku s jinými psy dává najevo svou nadřazenost, kterou má geneticky zakódovanou. Při správné výchově s ním však nejsou problémy a svou trochu pošramocenou pověst si určitě nezaslouží. Ve špatných rukou může být ovšem „pitbul nebezpečný, a to především proto, že se vždy chce svému pánovi zavděčit, což je snadno zneužitelné.
Po celá staletí chovateli podporovaná vlastnost pitbulů z něj tedy dnes činí problémového psa ve vztahu k jiným psům. Oproti tomu pitbulteriéry, kteří se v ringu pod tlakem zranění a bolesti obrátili proti člověku, „pitmani“ bez milosti utratili. Díky této tvrdé selekci je dnešní americký pitbulteriér pes pevné, vyrovnané, spolehlivé a bezmezně statečné povahy s vřelým vztahem k člověku.
Povaha pitbula je k lidem přátelská, svému pánovi a jeho rodině je bezmezně oddaný, je povahově velmi vyrovnaný a inteligentní. Je společenský, radostně vítá všechny návštěvy, a i když je k cizím lidem rezervovaný, není agresivní. Toto však platí pouze pro psy z dobrého chovu. Bohužel mnoho pitbulů u nás chovaných, jsou psi ze špatných spojení nebo kříženci. Extrémní vlastnosti, jako je game, se velice rychle ztrácí při nesprávné volbě chovného páru, a současně se bohužel ztrácí také další vlastnosti, jako je loajalita vůči lidem a vyrovnaná povaha. Proto je nutné krýt feny liniově odpovídajícími psy. Pro správnou volbu chovného páru je tedy nutné znát rodokmen obou rodičů a vědět, co s čím můžeme kombinovat.
Někteří „chovatelé“ kryjí cokoliv čímkoliv pouze za účelem zisku a výsledkem jsou psi, kteří mají s pitbulem společný pouze vzhled. Často u nich chybí typické vlastnosti plemene a objevuje se dokonce agresivita vůči lidem. Jsou to zkrátka bastardi vypadající jako pitbulové. Bohužel tito jedinci dělají pak ostudu celému plemenu a problémy jeho chovatelům.
Pitbul rozhodně není pes pro každého. Jeho fyzický fond a zděděné vlastnosti ho sice předurčují být dobrým společníkem do rodiny a ochráncem majetku, jeho výchova však vyžaduje mnohem více trpělivosti a důslednosti než výchova jiných plemen. Americký pitbulteriér si musí být neustále jist svým postavením, umístěním a žebříčku hierarchie v rodině. Vždy je také připraven vzít „vedení“ do svých rukou, k&nbs
Mezi další druhy mastina patří pyrenejský a neapolský.
Pyrenejský mastin
Pyrenejský mastin je inteligentní a bdělý pes. Je to spolehlivý a poslušný společník a ochránce. Ke své rodině jsou tito psi přátelští a oddaní. K cizím lidem se chovají ostražitě. S ostatními domácími zvířaty nemají problém, k jiným psům se chovají přátelsky. Jsou to výborní hlídači. Díky jejich inteligenci se snadno cvičí. Zbožňují děti a jejich trpělivost nezná mezí. Nesmí se jim však nijak ubližovat a být na ně tvrdý. Mají vrozený ochranitelský instinkt a také částečně samostatné rozhodování. Pyrenejský mastin i přes svoji mohutnost dokáže vyvinout značnou rychlost. Útočí jen v případě nouze, je-li opravdu ohrožena rodina nebo majetek.
Pyrenejský mastin pochází ze Španělska a jedná se o velmi staré plemeno. Do Španělska byl přivezen fénickými kupci. Tito dovezení psi byli využíváni jako pracovní a také byli dále kříženi s pyrenejským horským psem i španělským mastinem. Jeho historie však sahá mnohem hlouběji do minulosti a jeho původ můžeme dohledat až u velkých asijských mastifů. Pyrenejský mastin byl využíván později jako hlídač stád ovcí před vlky a medvědy. Aby měl chráněný krk, nosil ostnatý obojek carlanca. Čtyři až pět psů bylo schopno uhlídat stádo čítající přes 1 000 kusů. Jako samostatné plemeno byl uznán až koncem 19. století.
Pyrenejský mastin dorůstá výšky 72 až 81 cm, ale žádoucí je výška větší. Dosahuje váhy okolo 55 až 75 kg. Průměrná délka života je 10 až 13 let. Velká, dlouhá a silná hlava má lehce klenutou lebku. Uši jsou malé a přiléhají k lícním kostem. Oči jsou malé, mandlového tvaru a tmavé barvy. Skus je nůžkový. Krk je silný, pružný s volnou kůží a visícím lalokem. Tělo je mohutné a velké. Ocas je nasazen ve střední výšce a v klidu je nošen svěšený a sahá až k hleznům. Srst je silná, hustá a přiléhá k tělu. Zbarvení je základové bílé s černými, červenými nebo šedými skvrnami a výraznou maskou.
Srst pyrenejského mastina nevyžaduje speciální péči, díky její samočisticí schopnosti ji stačí jednou týdně vykartáčovat. Zvýšená pozornost je zapotřebí jen v období línání. Byť je to pes značně inteligentní a rychle chápe, potřebuje důslednou a vlídnou výchovu. Nikdy vás však nebude slepě poslouchat. Kvůli své velikosti je poněkud náročnější na chov a budoucí majitelé s tím musí počítat. Potřebuje dostatek pohybu, a to nejen na větším oploceném pozemku, ale také rád chodí na dlouhé procházky. Především v období dospívání a růstu potřebuje velké množství kvalitní potravy. Pyrenejský mastin může být držen celoročně venku jen za předpokladu, že má k dispozici boudu, do
Měli byste si v prvním případě ujasnit, kdo bude páneček, aby pes nebyl zmatený. Ve smečce musí být člověk, kterého bude pes uznávat jako nejsilnější autoritu. Uvědomte si, že i když je malý pejsek moc roztomilý, je to v podstatě domestikovaný vlk a má úplně jinou psychiku než člověk. Opravdu jste si jisti volbou tohoto psa? Nejde jen o chvilkové nadšení? Budete na něj mít dostatek času, místa a finančních prostředků? Jestli ano, nic vám nestojí v cestě. Rozvažte, jestli chcete fenku nebo psa. U fenky musíte počítat s tím, že dvakrát ročně hárá. Je vhodnější na výcvik, protože se lépe soustředí. Při dospívání se ale může měnit její povaha. Pes je dominantnější a samostatnější. Jeho povaha se příliš nezmění, ale můžou se vyskytnout problémy, když chce „šéfovat“ rodině. Každý pes je jiná osobnost. Jeden způsob výcviku nemusí vyhovovat jiným psům. Při výcviku zjistěte, které metody nejvíce psovi i vám vyhovují. Nedržte si striktně návodu. Žádný neexistuje.
Zhodnoťte, na kterou odměnu pes nejlépe reaguje. Na piškoty, granule, na hračky – hadr, míček, klacek. Na některých cvičištích jsou piškoty zakázány, protože se drolí a psi při výcviku hledají drobečky. Naučte se důrazné povely. Dva povely můžou mít pro psa jeden význam, například „vstááň“, a „zůstááň“ (řešení: vstááň, zůůstaň), nebo „vpravo“, „vlevo“ (řešení: left, right [rajt], nebo vprravo, vlevo. Psovi nesmí dva odlišné povely splynout.
Intonace hlasu: Pes nerozlišuje význam jednotlivých slov. Když mu budete sladkým, příjemným hlasem říkat, jaký je zlobivý, tak se bude tetelit štěstím. Naučte se říkat povely jasně, důrazně. Nekřičte. Rozlišujte pochvalu, kárání a povely. Štěněte se při zakázané činnosti nemusíte ani dotknout, ostrý, nepříjemný hlas ho dokáže dostatečně upozornit. Když udělá něco dobře, nešetřete pochvalou. Poklekněte k němu, poplácejte ho po hrudníku, spokojeným hlasem chvalte. S tím, jak se budou cviky upevňovat, mluvte na psa méně. Povel řekněte jednou, a když jej pes neudělá, zakročte. Například „sedni“: pes si nesedne, je zbytečné opakovat „sedni, sedni, sedni“, raději přitlačte na záď a pochvalte.
Tresty: Každý pes je jiný, co se týče odolnosti vůči trestům. Musíte vycítit, kde je ona hranice snesitelnosti. Na submisivního psa stačí někdy jenom zvýšit hlas a ostrým tónem dát najevo nesouhlas. Tělesný trest často není třeba. Na některé psy můžete křičet, jak chcete, ale až na pořádné škubnutí vodítka zareagují. Při nežádoucí činnosti je lepší tvrdší rychlý trest než malý trest, protože se situace bude stále opakovat. Například předcházení u chůze u nohy: pořádně se psem škubněte, lépe si to zapamatuje než neustálé tahání a napomínání.
