Informace od profesionálů

MENU

  

BETA BOJOVNICE

  

PES

  

KOČKA

  

KRÁLÍK

  
Téma

AUSTRALSKÝ OVČÁK KLUB

OBSAH

Australský ovčák v bytě

Díky husté srsti není problém držet toto plemeno celoročně venku, ale je možné ho chovat i v bytě, ovšem za předpokladu, že mu budete denně věnovat určité množství času. Ona to nebude žádná oběť, vždyť sledovat spokojeného „aussíka“ v dokonalém, elegantním pohybu, pobíhajícího v podvečer na poli či v parku, je 100x lepší než televize či sociální sítě na internetu. Navíc se potkáte s dalšími lidmi, pro které je pes více než jen tvor od pradávna patřící na venkovský dvůr k boudě.

Zdroj: Australský ovčák

Diskuze

V diskuzi VÝCVIK ŠTĚNĚTE LABRADORA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Karolína Polcerová.

Dobrý den,
moc děkuji za článek, protože labradora teď budeme mít.
Vaše rady se nám rozhodně budou hodit.

Děkuji Karolína Polcerová.

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Pes.

australský ovčák je nej

Australský ovčák

Zdroj: diskuze Výcvik štěněte labradora

Chovatelské stanice

Chovatelských stanic australských ovčáků je několik, je možné si je vyhledat ve vyhledávači na internetu. Chovatelské stanice nabízejí štěňata k odběru s průkazem původu nebo bez průkazu původu.

Zdroj: Australský ovčák

Diskuze

V diskuzi KRVÁCENÍ Z PŘIROZENÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie.

muj německý ovčak ma 7 let auž asi 5dní mu kape krev z přrození ale normálně čura a je veselej těd už to ma mín ale nevím hárají se tu okolo..dík

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.

Zdroj: diskuze Krvácení z přirození

Varianty

Existuje několik barevných variant: blue merle (modře mramorovaná), red merle (játrová), black solid (černá) a red solid (červená). Všechny barvy mohou (ale nemusí) mít bílé nebo hnědé znaky.

Zdroj: Australský ovčák

Diskuze

V diskuzi ZAUZLENÍ STŘEV U PSŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Koudelková.

Dobrý den,

mám dotaz náš Německý ovčák byl zvyklý chodit 3 denně na vycházky. Bohužel v současné době se zranil a nezvedene se na zadní nohy, má problém se jít na dvorek vyčůrat. Veterinář nám doporučil 3 týdny klid a žádné vycházky. Je možné že by mohlo dojít k zauzlení střev, když by se nám odmítal na dvorku vykadit?
Děkuji
Koudelková

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jenda.

Asi ne. Bez pohybu psa k zauzlení střev nedojde.

Zdroj: diskuze Zauzlení střev u psů

Klub australských ovčáků

I když byl první jedinec plemene australský ovčák do naší republiky dovezen z USA před více než 12 lety, do nedávné doby se dali jedinci australského ovčáka v České republice počítat na prstech jedné ruky. Především neznalost tohoto plemene a rozmach border kolií, které bylo možno vidět nejen v soutěžích, na obalech krmiv a v televizní reklamě, které se těší rovněž velmi vysoké inteligenci a pracovitosti, a dokonce možná i snadnější dostupnosti, byly zřejmě příčinou, proč čeští chovatelé na australského ovčáka nějak „pozapomněli“. Možná že i nevhodná a spíše negativní reklama, i když zcela bezdůvodně, byla zpočátku tomuto jedinečnému plemeni spíše na škodu. S rozvojem kynologických sportů a se stále větší možností našich chovatelů cestovat do zahraničí a vidět toto plemeno při vrcholných soutěžích a především setkávat se osobně s povahou tohoto plemene, však lze nyní konstatovat, že je v české plemenné knize spolu s importy a jednotlivými zápisy vrhů štěňat zapsáno již více než 200 jedinců.

Zatímco na Slovensku dosud nebyl odchován jediný vrh, několik jedinců mají v Polsku, a to velice kvalitních a v mnoha sportech již úspěšně soutěžících. Opačná situace je směrem na západ od nás. Velmi početně jsou aktivní chovatelské stanice zastoupeny především ve Francii, kde je jich více než 40. V Německu je to přibližně 90 aktivních chovných stanic, kde většina chovatelů zapisuje svá štěňata pouze v ASCA organizaci, nikoliv pod FCI, a v Rakousku je to přibližně 20 chovných stanic. Významný rozvoj s mnoha importy ze země původu probíhá také v Itálii, Španělsku a oblibu má toto plemeno v mnoha severský zemích. Například ve Finsku je plemeno AUO známo, chováno a aktivně používáno téměř 15 let!

V České republice sdružuje chovatele australských ovčáků Klub chovatelů málopočetných plemen psů, kde je možné dohledat chovatelské stanice.

Zdroj: Australský ovčák

Diskuze

V diskuzi PLEMENA PSŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kašpar.

Dobrý den,

rád bych článek doplnil o psy, kterých se problémy s ledvinami často týkají - Bull Terrier (bulteriér)
Cairn Terrier (kernteriér)
English Cocker Spaniel (anglický kokršpaněl)
German Shepherd (německý ovčák)
Samoyed (samojed)
jinak info jsem vzal z psiusmev.cz/media/on… Tak snad pomůže.. My jsme o naši Azou přišly právě kvůli ledvinám a byl to kokr.. :/

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.

Zdroj: diskuze Plemena psů

Prodej a cena

Výběr chovatele je velmi důležitý. Zdraví vašeho budoucího štěňátka do jisté míry závisí právě na něm. To, jak chovatel pečoval o fenu štěňátka, o její správné krmení, dostatek vitamínů, pohybu a hlavně lásky. To vše se v budoucnu na štěněti projeví. Zkontrolujte si, zda má pejsek obě varlata.

Australského ovčáka s průkazem původu je nejlépe koupit z chovných stanic, je vhodné si chovnou stanici ověřit a zjistit si na ni recenze. Cena štěněte se pohybuje od 6 000 do 10 000 korun. Cenu ovlivňuje, zda má štěně průkaz původu, kredit chovné stanice, původ rodičů. Na trhu je možné zakoupit i psy bez průkazu původu, jejich cena se pohybuje do 5 000 korun.

Zdroj: Australský ovčák

Diskuze

V diskuzi PES SI VYKOUSAVA SRST NA KLOUBU PŘEDNÍHO BĚHU : ( se k tomuto tématu vyjádřil uživatel R.Damkova.

Máme 6l psa začal si vykousávat srst na kloubu předního běhu,dostává vitamíny i pestrou stravu,přidávám vajíčko i los.olej.
Přátelé kynologové co s tím,prosím poradte ?

Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jan Hrubý.

Moje fenka Něm ovčák stáří 6let si vykousala na hřbetu srst až na kůži asi 10x10cm. Zvolil jsem následující úspěšnou léčbu. Prvních 5 dnů vždy ráno:
1 tab. ANALERGIN 10mg, nemocné místo natřít čajovníkovým olejem, od rána do večera dát hafanovi náhubek, aby si to nelízal.
Dalších 5 dnů: ráno a večer pouze natřít toto místo kašičkou z ALOE (rozmixovaná rostlinka) Pesan už si to přestal lízat a můžeme náhubek sundat. Obnovila se pigmentace kůže a holá kůže začala zarůstat srstí. Už ho to nesvědí!

Zdroj: diskuze Pes si vykousava srst na kloubu předního běhu : (

Vrozené anomálie rohovky

Microcornea

je nápadně malá rohovka, často unilaterální, spojená jinak s normálně vyvinutým okem. Často je diagnostikována společně s dalšími abnormalitami. Zejména s mikroftalmií. Plemenná predispozice je uváděna u plemen trpasličí pudl, knírač, bobtail, bernardýn, kolie, kokršpaněl a australský ovčák. Terapie neexistuje.

Dermoid

je okrsek kompletně vybavené tkáně, lokalizovaný mezi rohovkou a sklérou. Dermoid bývá klinicky diagnostikován několik týdnů po narození, odstranit jej lze superficiální keratotomií. Jezevčík, dalmatin, dobrman, německý ovčák, bernardýn a anglický buldok jsou predisponovaná plemena právě pro výskyt dermoidu.

Kongenitální zákal rohovky

je porucha transparence rohovky vzniklá během embryogeneze nebo z důvodu intrauterinní infekce. Setkáme se s ní u štěňat při prvním otevření víčkové štěrbiny. Tato zakalení se mohou samovolně projasnit do stáří několika měsíců (3-5) po narození. Léčba není nutná. Nejčastěji tento problém postihuje kolii, bišonka, pudla, yorkshirského teriéra, anglického špringršpaněla.

Obr. 4: Microcornea u 3letého staroanglického ovčáka

Obr. 5: Dermoid u psa

Obr. 6: Dermoid u psa

Obr. 7: Kongenitální zákal rohovky u anglického kokršpaněla

Zdroj: Nemoci rohovky u psů a koček

Povaha

V období formování plemene byla hlavním úkolem australského ovčáka manipulace s až několika tisícihlavými stády ovcí a dobytka na sezónní pastvy či za účelem prodeje až na vzdálenosti v rámci stovek mil. Jednalo se v podstatě o nepřetržitou práci kolem dobytka od jara do zimy (do prvního sněhu).

Přesný původ plemene je celkem nejasný, existují minimálně dvě teorie, jak australský ovčák vznikl. Jedna tvrdí, že jeho předchůdci byli ovčáčtí psi Basků, kteří migrovali z Evropy do Austrálie a potom do Ameriky, kam si s sebou přivezli jak speciální plemeno ovcí Merino, tak své „malé modré psy“, potomky pyrenejských a katalánských ovčáků, přikřížené s německou kolií a dalšími evropskými ovčáckými plemeny. Jiná teorie uvádí, že australský ovčák vznikl křížením britských a španělských ovčáckých psů, kteří se do Ameriky dostali s evropskými emigranty. Jisté ale je, že navzdory svému jménu vzniklo toto plemeno, tak jak ho známe dnes, v Americe. Největšího rozmachu a popularity dosáhl australský ovčák ve 20. století, a to díky své účasti na výstavách dobytka a koní, kde překvapoval diváky svými dovednostmi.

Mezi hlavní vlastnosti, pro něž byl nedocenitelným pomocníkem, patřila především jeho univerzálnost: skvělý cit pro manipulaci se stádem jak drsného dobytka, tak ovcí (velice často „mix“ jehňat, bahnic i beranů). Kromě pasení byl díky svému přirozeně ochranitelskému pudu skvělým hlídačem stáda i svého domova a jednalo se o jedince přirozeně teritoriálního. Vynikal svou rychlostí, hbitostí, vytrvalostí, odolností, odvahou a schopností samostatného rozhodování i práce v drsných podmínkách v podstatě ve dne v noci. Zároveň však byl popisován jako výjimečný společník pro svého pána či jeho rodinu. Pro všechny tyto vlastnosti zaznamenal v USA jako farmářský pes vysoký nárůst popularity.

Australský ovčák je pes s nadprůměrnou inteligencí, je dokonce tak inteligentní, že zaujímá jedno z prvních míst v žebříčcích IQ mezi všemi psy. Má ve svých genech silně zakořeněný pastevecký a ochranitelský pud. Je to pes velmi oddaný svému pánu a rodině, při jejich obraně je schopen nasadit život. Je spolehlivý, ostražitý, vytrvalý, rychle a rád se učí, vůči cizím lidem a zvířatům není nepřátelský, přestože dokáže být ostrý a autoritativní. Je výborným rodinným společníkem, ale je také hodně závislý na své rodině a miluje kontakt s člověkem, proto není vhodné chovat ho venku v kotci. Má rád hodně prostoru a miluje plavání. Možná ze všeho nejraději má ale rád běhání vedle koně. Australský ovčák je velký pracant, a proto musí být neustále něčím zaměstnán, aby se nenudil a nenacházel si zábavu sám. Pro své výjimečné vlastnosti je používán při agility, v psích sportech, v canisterapii, ale i v záchranářských složkách.

Jeho charakteristický zjev – u psů navíc podtržený bohatým osrstěním na límci – působí velmi elegantně. Jeho dobrácký výraz může „klamat“. Australský ovčák má být nedůvěřivý k cizím lidem (neplést si s hysterickými projevy bázlivosti, o agresi nemluvě) a novým věcem, jak píše standard, přesto dobrácká povaha vítající každého nového člověka či psa není v běžném životě k zahození.

Australský ovčák (nazývaný jako „aussík“) je de facto ve všem zastáncem zlaté střední cesty, ničeho nemá moc ani málo, a proto se v poslední době u nás dostává lehce i do podvědomí laické veřejnosti. Je středně velký, středně silný, se srstí, která nevyžaduje obden vyčesávat, ale taky nebudete nacházet všude zapíchané štětinky jako u krátkosrstých plemen. S australským ovčákem je možné provozovat snad všechny možné i nemožné kynologické sporty či aktivity. Ale dělat s ním za každou cenu nějaký sport není vůbec podmínkou spokojeného života, váš pes bude rád za každou chvíli strávenou s vámi. Jestli to bude v lese na procházce, u vody na dece, nebo doma na gauči, je úplně jedno, pes bude spokojený, že je s vámi. S inteligencí, kterou „aussík“ disponuje, se velmi rychle učí, to vám dokáže během několika prvních dnů. I tento fakt přispívá k tomu, že lidi začne poté bavit učit pejska novým a novým věcem, ač to původně neměli v plánu.

Australský ovčák je silný, robustní pes s obdélníkovou stavbou těla. Průměrná výška v kohoutku u psa je 51 až 58,5 cm a u fen 46 až 54 cm. Váha bývá mezi 18 a 28 kg. Hlavu má silnou, suchou, vyváženou k tělu, černý nebo hnědý nos, mandlové oči, které mohou být hnědé, modré, jantarové, ale i dvoubarevné, a trojúhelníkovité uši, které mohou být překlopené i visící. Hřbetní linie je rovná, silná, hrudník hluboký, avšak ne široký. Žebra jsou dobře klenutá a břicho mírně vtažené. Ocas je rovný. Srst je jemná, lesklá a může být rovná až lehce zvlněná. Hustota podsady se mění s ročním obdobím (zpravidla dvakrát ročně vylíná), srst však vždy dobře chrání před vodou a chladem. Existuje několik barevných variant: blue merle (modře mramorovaná), red merle (játrová), black solid (černá) a red solid (červená). Všechny barvy mohou (ale nemusí) mít bílé nebo hnědé znaky. Průměrná délka života je 12 až 14 let.

Toto plemeno je zatížené některými genetickými vadami, které se mohou, ale nemusí projevit. Jde především o nemoci očí, dysplazii kyčelního kloubu a epilepsii. Srst stačí vyčesávat jednou za týden, v době línání častěji. Australský ovčák potřebuje časté vycházky a hodně pohybu, je vhodné s sebou brát něco na aportování, protože je to přirozený aportér. Obecně se dá říci, že potřebuje, abyste se mu věnovali několik hodin denně.

Dospělé psy odčervujeme pravidelně každých 3–6 měsíců. V případě přítomnosti parazitů v trusu je potřeba odčervení zopakovat podle pokynů veterinárního lékaře. Pokud chceme mít jistotu a neodčervovat naslepo, je možné nechat zhotovit laboratorní vyšetření trusu a odčervit pouze v případě, pokud je v něm pozitivní nález. Pokud je nález negativní, odčervení není potřeba. Za směrodatné lze však považovat pouze negativní výsledky několika po sobě jdoucích laboratorních vyšetření trusu, protože u jednotlivého trusu hrozí, že byl odebraný v době, kdy se vajíčka právě neuvolňovala.

Mezi možné infekční choroby patří psinka, infekční zánět jater, leptospiróza, parvoviróza. Mezi běžné nemoci se řadí průjem, zácpa, zánět uší, otrava, škrkavky, tasemnice.

K nepříjemným průvodcům psa nepatří jen vnitřní, ale také vnější parazité. Nejen že psa zneklidňují pobíháním v srsti, svěděním a odsáváním krve, ale často jsou blechy a všenky mezihostiteli tasemnice, kterou pak přenesou na psa. Klíšťata přenášejí zase viry a bakterie, kterými mohou psa nakazit. Proto je zapotřebí, abyste psí kožich pravidelně a pečlivě kontrolovali a při prvních známkách ektoparazitů provedli nejen odhmyzení zvířete, ale ve většině případů i důkladnou očistu prostředí, ve kterém se pes zdržuje, jinak se některých parazitů nezbavíte. Vhodné prostředky léčby, ochrany i očisty prostředí vám poradí váš veterinář. Doporučí vám rovněž preventivní přípravky, kterými můžete zabránit nebo silně omezit napadení zvířete vnějšími parazity. Mezi nejčastější vnější parazity patří blecha, veš, všenka, sviluška podzimní, zákožka psí, dravčík psí, trudník psí, klíště, kloš.

Zajímavostí je, že indiáni tyto psy nazývali „psi s očima duchů“, a to pro jejich zajímavou barvu. Australští ovčáci byli také mezi psy, kteří pomáhali záchranářům po útoku na WTC v New Yorku v září 2001 (v sutinách cítí člověka až na 30 m).

Zdroj: Australský ovčák

Pravidla obedience

Obedience aneb „vysoká škola poslušnosti“, jak ji mnozí nazývají, je u nás velmi mladý psí sport. Vždyť teprve v roce 2007 byl v ČR založen klub Obedience ČR, který zastřešuje Český kynologický svaz. První oficiální závody se konaly 1. května 2008, první mistrovství ČR 15. listopadu 2008 při MVP v Praze. I přes mladost tohoto sportu mu pořád propadá víc a víc lidí, respektive lidí a jejich čtyřnohých společníků.

Obedience vznikla ve Velké Británii jako sport nenáročný na prostory a technické vybavení, zároveň ale divácky atraktivní, aby bylo možné ukázat lidem na výstavách i něco jiného než pouze exteriér psů. První závod obedience se konal roku 1949 v Londýně a již v roce 1950 se závodilo na Cruftově výstavě. Obedience v překladu znamená poslušnost, podrobení se, a tak se vlastně jedná o poslušnost, ale maličko jinou. Tady nejde o to, aby pes slepě a bez duše následoval psovoda, ale je zde důležitá souhra psa a psovoda, žádoucí je radostný a kontaktní projev psa s co největší přesností provedení cviku. Pes musí být maximálně soustředěný na psovoda, aby správně chápal, co se po něm chce. Nejde o to, aby se automaticky naučil několik cviků, ale o to, aby tyto cviky pochopil, a to tím, že mu vysvětlíme, co po něm chceme. Proto je při výcviku obedience nutné trénovat postupně, dopřát psovi čas, aby vše pochopil a aby to i „strávil“. Cvičí se bez vodítka, u vyšších kategorií dokonce bez obojku, takže pes skutečně cvičí, protože chce a práce se psovodem je mu příjemná.

Obedience představuje tedy něco víc než jen obyčejnou poslušnost, spíš můžeme mluvit o sportu, který vyžaduje přemýšlení. I ohebnost a hbitost přitom hrají určitou roli, neboť míra ovládání těla, která se po psovi požaduje, je v tomto případě enormní. Značná část úloh při obedienci zahrnuje chůzi u nohy. Ale ani tato zdánlivě jednoduchá věc není jen tak. Dokonalá chůze u nohy vyžaduje mnoho let tréninku a stále je co pilovat. Velkou roli hraje také ovládání psa na vzdálenost, aportování a kontrola pozic „Sedni“, „Lehni“, „Vstaň“ na dálku. Krásné na této kynologické disciplíně je i to, že se jí může věnovat každý pes, nezáleží na jeho stáří ani plemenu. Vhodná je i pro psy s onemocněním kloubů, protože nepředstavuje – kromě skoku přes překážku – žádnou mimořádnou zátěž. Samozřejmě je jednodušší pracovat s psími plemeny, která jsou pro práci extrémně nadšená, jako jsou například border kolie, australský ovčák, belgický ovčák nebo retrívři. Ale při zkouškách jsou k vidění samozřejmě i jiná plemena, jako důkaz toho, že úspěchu může dosáhnout každý. Možná, že bernardýn nebude nikdy působit tak nadšeně a obratně jako border kolie, ale i tak může být práce pro psa zábavou, a to by mělo vždy zůstat tím nejdůležitějším hlediskem.

Obedienci můžete trénovat se psem už od věku osmi týdnů. Právě oční kontakt a korektní sed u nohy jsou jednoduché úlohy, které se může naučit každé štěně. Doba, po kterou cvičení trvá, musí být samozřejmě velmi krátká. Zejména pracovním plemenům však obedience nabízí krásnou příležitost, jak se zaměstnat v prvním roce života, kdy je ještě nechceme fyzicky a psychicky zatěžovat rychlými a stresujícími druhy sportů.

Soutěžní prostor

Závody nebo zkoušky se pořádají jak pod širým nebem, tak v zastřešených prostorách. Venkovní prostor musí mít minimálně 25 x 40 m a prostor v halách minimálně 20 x 30 m. Celý terén musí být rovný a přehledný, pes musí dobře vidět aportovací činky a dřívka pro rozlišování předmětů. Podlaha hal nesmí být kluzká. Soutěžní prostor bývá viditelně ohraničený od okolního prostoru. Jako vybavení postačí několik kuželů na vymezení místa, dřevěný aport, dřívka na identifikaci, kleštičky na manipulaci s dřívky a skládatelná překážka.

Za zmínku určitě stojí, že soutěžní prostor při zkouškách a závodech hlídá jeden nebo hned dva rozhodčí, kteří mají pomocníka (stewarda), který dává pokyn soutěžícím k provádění jednotlivých i dílčích cviků a vykonává další úkony spojené s průběhem soutěže.

Obedience kategorie

Obedience má 4 kategorie, každá z nich čítá 10 cviků, přičemž se hodnotí jak výkon psa, tak výkon psovoda. Kategorie jsou: OBZ, OB1, OB2, OB3. Tedy začátečníci a třídy 1 až 3. OB3 je kategorie nejtěžší, v níž jsou cviky shodné s mezinárodním zkušebním FCI řádem.

Start v kategorii OB1 není podmíněn žádnou jinou zkouškou, start v kategorii OB2 je podmíněný splněnou zkouškou v kategorii OB1, a to minimálně na známku „dobrý“, pro start v kategorii OB3 je nutné mít splněnou kategorii OB2 minimálně na známku „dobrý“. Minimální věk psů pro OBZ je 10 měsíců, pro OB1 12 měsíců, OB2 14 měsíců a pro OB3 15 měsíců.

Závodit v obedienci může každý člověk s pejskem, který má chuť pracovat, ať už má průkaz původu, nebo ne (výjimkou je OB3, kde musí mít psovod minimálně 15 let a pes musí mít průkaz původu). Podmínkou ale je, že pes nesmí být agresivní a psovod nesmí být na psa hrubý, a to ani slovně!

Trénink

Na trénink obedience není potřeba mít nic zvláštního. Cvičit se dá kdekoliv, na louce, v parku, třeba i na prázdném parkovišti. Postačí kužely, dřívka a aport, které se v klidu vměstnají do batohu. Takže pocvičit si můžete i při procházce přírodou. Trénuje se formou hry, proto je důležité mít na cvičení chuť a mít z něho radost. Je lepší cvičení vynechat než cvičit v den, kdy nemáte náladu.

Zdroj: Obedience

Biewer Yorkshire Terrier

Biewer teriér pochází z Německa a za rok jeho vzniku je považován rok 1984. Manželé Gertruda a Werner Biewerovi zkřížili dva strakaté psy s recesivním strakatým genem. Štěňata se jim velice zalíbila, a tak se rozhodli pro rozšíření chovu a své pejsky pojmenovali Biewer Yorkshire Terrier a la Pom Pon. Jiní chovatelé chtěli stejného výsledku dosáhnout křížením jorkšírů se shi-tzu. Avšak výsledkem nejsou typičtí biewerové. Takto vykřížení psi mají až moc společného se shi-tzu. První Biewer YT klub vznikl v roce 2003 v Německu. Nejoblíbenější jsou biewerové v USA. FCI toto plemeno zatím neuznalo.

Biewer dosahuje výšky 23 cm a váhy 1,8–3,2 kg. Zploštělá hlava má krátký čenich a černou nosní houbu. Středně velké oči jsou buď kulaté, nebo mají mandlový tvar. Malé vzpřímené uši tvaru písmene V jsou posazeny v zadní části lebky a leží poměrně blízko u sebe. Tělo je dobře stavěné a má hezké linie, délka je o málo větší než výška psa. Přední nohy jsou rovné, dobře osvalené a hojně osrstěné. Tlapky jsou kompaktní, kulaté s černými nebo bílými nehty. Ocas je nesen vysoko nad tělem a chlupy na něm tvoří praporek. Srst je dlouhá a měkká s jemnou texturou. Osrstění hlavy by mělo dosahovat ze ¾ na zem. Chlupy překrývající oči se svazují do culíčku nebo se nechávají volně splývat.

Základní zbarvení jsou modrá s černou, bílou a zlatou; modrá s černou a zlatou; zlatá s bílou.

Zbarvení hlavy je buď modré, nebo černobílé. Hruď, břicho, nohy a špička ocasu musí být bílé.

Od známého jorkšíra se liší zejména barevností. Standardem pro uznání biewer teriéra jsou bílé pruhy, které by se měly u psů vyskytovat na hlavě, na předních i zadních tlapkách, na břiše, jako límec za krkem psa a na konci ocasu.

Zdroj: Biewer teriér

Výmarský ohař modrý

Jedná se o modrou variantu výmarského ohaře krátkosrstého.

První známý výskyt modrého výmarského ohaře se datuje již od roku 1940, kdy se ve vrhu stříbrošedých rodičů chovatele Roberta Pattayeho (tehdejšího prezidenta klubu výmarských ohařů v Rakousku) objevilo štěně modré barvy. Další výskyt byl zaznamenán v Německu, také ve vrhu, kde oba rodiče byli stříbrošedí, chovatele Ludwiga Gaula von Gailberga. Budeme-li se zajímat o to, kde se vlastně v liniích stříbrošedých vzaly geny nesoucí modrou barvu, dojdeme až k úvaze, jakou roli ve vývoji výmarského ohaře krátkosrstého sehrála různá křížení při vzniku tohoto plemene. Například německá modrá doga zde také figurovala. Nyní bychom se mohli dlouhou dobu zaobírat otázkami genetiky. Snad je nutná jen zmínka o míchání barev při křížení modrého a šedého jedince. Když se nakříží šedý s modrým, nikdy nevznikne mix barev, jelikož tyto dvě barvy jsou dvě odlišné entity a těmi také zůstávají. Není to tedy jako míchat šlehačku s kávou, ale jako byste míchali modré a šedé kuličky v misce. Když vylovíte hrst kuliček, vždy budete mít v dlani část modrých a část šedých. Bohužel – pro evropského chovatele – byli první jedinci s tímto krásným zbarvením odvezeni příslušníkem amerických ozbrojených sil do Spojených států amerických. Tam se stal tento pes velmi rychle populárním a velice oblíbeným, používaným buď k prvotnímu loveckému určení, nebo také jako pes záchranářský a služební. Zde byl také později uznán AKC (American Kennel Club) jako čistokrevný jedinec a získával mnoho nejvyšších výstavních ocenění. Některé z nejlepších linií v USA mají jeho geny. Doba uznání modrého „výmara“ do standardu AKC skončila bohužel rokem 1971, kdy klub chovatelů výmarských ohařů prohlásil modrou barvu srsti jako diskvalifikační. Stejně tak dopadli i „výmaři“ dlouhosrstí. Velkým překvapením byl pak fakt, kdy francouzský klub chovatelů výmarských ohařů uznal tuto modrou barvu za odstín šedé, a to z důvodu nespecifikovaného rozsahu odstínu šedé barvy.

Bez ohledu na barvu srsti je modrý ohař stejný jako stříbrošedý, jak vzhledem, tak vlohami, kterými disponují. Jejich hlavním využitím, jak jsme již zmínili výše, je lovecká činnost. Dále pak jsou v hojné míře využíváni na celnicích a jako psi záchranáři. Pro všechny tyto činnosti se výborně hodí díky svému vynikajícímu nosu. Jsou to psi velice vytrvalí, přátelští, temperamentní a velmi vychytralí. Tady je nutno upozornit nezkušené začínající chovatele na potřebu velké dávky opatrnosti a důrazu při výchově, jinak se může velmi rychle stát, že si pejsek vymění místo se svým páníčkem. Pokud se však při výchově výmarského ohaře nic nezanedbá, stane se tento čtyřnohý kamarád velmi rychle nepostradatelným členem rodiny, ať už jako domácí mazlíček, nebo lovecky či jinak vedený pes.

Zdroj: Výmarský ohař

Charakteristika cane corso

Cane corso byl vyšlechtěn ze starořímského psa molosského typu Canis Pugnax, který byl používán jako válečný a arénový pes. Po pádu Říma a s postupem doby se upustilo od jeho původního účelu a začal se čím dál tím více používat jako lovecký a hlídací pes. Jeho obliba velmi vzrůstala a toto plemeno se rozšířilo po celé Itálii. Když se však změnil systém zemědělství a hospodaření nebyli již tito psi tolik potřeba a plemeno téměř vymizelo. Malé populace cane corso se zachovaly na jihu Itálie v oblastech Puglia, Lucania a Sannio, kde si jich roku 1973 povšiml prof. Francesco Ballotta a dr. Antonio Morsiani. Roku 1978 začal program na obnovu tohoto impozantního plemene, podařilo se shromáždit 19 kusů toho plemene, ze kterých se podařilo cane corso vzkřísit. Roku 1983 byl sestaven první standard plemene a roku 1987 bylo již registrováno 100 jedinců. V roce 2007 bylo plemeno uznáno FCI. K nám se první jedinci dostali na přelomu let 1996/1997 a v roce 2000 vznikl český klub chovatelů.

Cane corso je pes velmi odvážný a tvrdě bránící svého pána a jeho rodinu. Nikdy však nezaútočí jako první. Je výborným hlídacím psem, který k tomuto k účelu nepotřebuje speciální výcvik. V případě ohrožení pána, jeho rodiny nebo majetku umí razantně a tvrdě zakročit. K rodině se chová láskyplně, je velmi věrný a rád se mazlí. K dětem má vřelý vztah. S jinými zvířaty v domácnosti vychází dobře, pokud byl s nimi jako štěně seznámen. K návštěvám se zpočátku chová odtažitě a je ostražitý, ale když pochopí, že jeho pánovi z jejich strany nehrozí žádné nebezpečí, je velmi přátelský.

Využitím je to hlídací pes, ochranář, policejní pes, stopař.

Cane corso dorůstá do výšky 58–64 cm (feny), psi pak 62–68 cm, váha se pohybuje u fen v rozmezí 38–45 kg a u psů 42–50 kg. V průměru se toto plemeno dožívá 11 let. Má širokou lebku typického molossoidního typu. Tlama je kratší, čtvercového charakteru, s širokými čelistmi, horní pysk překrývá spodní. Nos je černý s otevřenými nozdrami. Oči jsou středně velké a oválné, zbarvení záleží na barvě srsti, ale mělo by být co nejtmavší. Uši trojúhelníkovitého tvaru jsou nasazeny poměrně vysoko a visí podél hlavy. Krk je svalnatý a silný, trup robustní, ale ne podsaditý. Hřbet je rovný a dobře osvalený. Hrudník má hluboký a dosahuje až k loktům. Ocas je vysoko nasazený a u kořene silný. Končetiny jsou svalnaté a silné, přední tlapy jsou kočičí, zadní mají spíše oválný a kompaktnější tvar. Srst tohoto plemene je hustá a krátká, lesklá. Zbarvení je černé, olověně šedé, břidlicové, světle šedé, plavé, jelení červené, žluté či žíhané. U žlutých, červených nebo žíhaných je černá nebo šedá maska, která je pouze na tlamě.

Zdroj: Cane Corso

Oblíbená plemena

Výběr plemene v současnosti mnohem častěji podléhá módním trendům než uvážlivému pořizování. Není smutnější pohled než na obézní border kólii v garsonce bez možnosti vyběhat se či provozovat nějaký psí sport. Před pořízením si upřímně řekněte, kolik času na pejska máte, jaké jsou finanční možnosti (i uživit maltezáčka bude snazší než bernardýna), zda nemáte alergii na psí srst či nepreferujete psy, kteří nelínají (pozor u většiny těchto plemen se srst musí upravovat), atd. V žebříčku našich preferencí se spolu s mnoha dalšími drží v současnosti tato plemena:

Německý ovčák

Jedná se o pracovně poměrně univerzální a inteligentní velké psí plemeno. Německý ovčák je skvělý hlídač a pes oddaný své rodině. Na výchovu a výcvik je nutné ale myslet již od štěněte a v klidu – pomocí hlasu, pozitivní motivace a pamlsků dosáhnete dobrých výsledků. Agresí a bitím docílíte opaku – vychováte bázlivého až nebezpečného psa pro sebe i okolí.

Retrívři

Široká psí skupina zahrnující dvě stálice - Labradora a Zlatého retrívra. Nicméně na oblíbenosti poslední dobou nabývají i Flat coated retrívr či Nova scotia duck tolling retrívr. Vášniví milovníci pohybu, vody, her jsou přátelskými a akčními parťáky do života. Plemena jsou poměrně snadno vycvičitelná a milují děti. Nicméně i tady je výchova důležitá, ať se nestanou velkými nekontrolovatelnými psy, kteří snadno (v dobrém úmyslu nadšení a vítání) porazí na zem právě příchozí návštěvu.

Yorkšírský teriér

Veselý a akční pejsek díky velikosti vhodný do bytu. Nenechte se ale zmást roztomilým kukučem, je to přeci jen teriér, ač malý – tzn. tvrdohlavý a sebevědomý. Lze jej snadno rozmazlit, proto si hranice stanovte už od štěňátka. Všichni zástupci tohoto plemene mají přátelskou a hravou povahu.

Jezevčík

Jedná se o lovecké plemeno zvyklé rozhodovat se na vlastní pěst, takže důsledná výchova je u něj zvlášť důležitá. Kromě loveckého využití pro práci v noře je stále častěji pořizován jako společník, pročež i tuto úlohu u aktivnějších lidí zvládá skvěle. Vyskytuje se ve třech formách srsti: dlouhosrsté, hladkosrsté a drsnosrsté.

Čivava

Miniaturní psí plemeno velmi vhodné do bytu, které se spokojí s kratším venčením v parku, ale zvládne i delší procházku. Malý, křehký pejsek bude lepším společníkem pro starší lidi, než pro malé děti, u kterých je nutné mít oči na stopkách. I u tohoto plemena je důsledná výchova důležitá, čivava dokáže být i vrčící a kousavá.

Border kolie

Jedno z nejučenlivějších a nejobratnějších plemen vůbec. Vyniká ve spoustě psích sportů (agility, dog dancing, obedience, atd.). Je to velmi živý a pohyb milující pes, zcela nevhodný pro lidi bez lásky ke sportu. Při nedostatku vyžití se z border kolie stává nervózní, až agresivní jedinec. V opačném případě jde o radostného společníka s touhou zavděčit se.

Mops

Přátelský a mírumilovný pes za všech okolností. Má poměrně klidnou povahu, je oddaný celé rodině a i jeho výcvik bývá nenáročný. Pejsek je vhodný do bytu, díky nenáročnosti pohybu i pro starší lidi. Delší procházku ale zvládne bez problémů a s nadšením sobě vlastním.

Sibiřský husky

Milý energický pes nadevšechno milující pohyb. Husky je vhodný pro aktivní lidi, kteří s ním mohou vyzkoušet řadu sportů (oblíbený mushing, dogtrekking, canicross, aj.). Je přátelský vůči celé rodině a z celého srdce miluje děti. Jako hlídač ale vhodný není, navíc zřídka štěká.

Zdroj: Pes - kdysi a dnes

Leishmanióza

Při plánování cesty do jižní Evropy, Afriky, Jižní a Střední Ameriky a některých asijských končin je důležité být informován o parazitárním onemocnění Leishmanióze. Jedná se o zoonózu, riziko tedy platí jak pro lidi, tak pro domácí mazlíčky. Leishmanie jsou bičíkovci (jedna ze skupin prvoků), které přenáší tropičtí komárci rodu Phlebotomus a Lutzomia. V těle savců napadají krevní buňky monocyty, ve kterých se množí, až buňka postupně praskne a takto uvolnění paraziti pokračují v invazi do dalších buněk. Komár následně svým kousnutím nasaje infikovanou krev a šíří parazitózu dále.

U lidí se leishmanióza vyskytuje v kožní a systémové formě, u psů a koček jde vždy o systémové onemocnění. Zvířata hubnou, trpí horečkou, patrné je zvětšení mízních uzlin a kožní změny (typická je tvorba tzv. „brýlí“ okolo očí), hnisavé vředy na kůži, postupně dochází k průjmům a selhání ledvin. Onemocnění je závažné a velmi obtížně léčitelné, i po terapii (přípravky s antimonem) dochází k častým exacerbacím.

Prevencí jsou repelenty! Pro psy existují na trhu např. obojky, spreje, atd. s látkami namířenými přímo proti nebezpečným pakomárům. Toto onemocnění je velmi časté u toulavých psů např. v oblíbeném Řecku, Itálii, Španělsku a dalších zemích, proto zároveň předejděte šarvátkám Vašeho čtyřnohého kamaráda s např. řeckým psem. V ČR tito komárci nežijí, proto zde není nebezpečí šíření.

Zdroj: Exotické nemoci psů a koček

Krátké rychlé dýchání

Pokud vidíte u psa rychlé dýchání, může se jednat o následující příčiny:

  • Emoce

Někteří psi dýchají krátce a zrychleně v případě, kdy cítí strach, úzkost nebo napětí. To jsou všechno emoce, které mohou způsobit zvýšení tělesné teploty. Pokud ale pes dýchá velice rychle a zároveň slyšíte v jeho dechu sípání, nebo dokonce dušnost, může jít o příznaky nemoci. Projevuje se tak u psa například nachlazení, ale může jít i o signál otočení žaludku.

  • Torze žaludku

Torze žaludku neboli jeho zauzlení je velice závažné a život ohrožující onemocnění. Pokud se rychle neoperuje, může znamenat i smrtelné nebezpečí. Torze žaludku postihuje převážně starší psy, velká psí plemena a plemena s hlubokým hrudním košem (doga, německý ovčák, setr, irský vlkodav, dobrman, labradorský retrívr, bernardýn, španělský mastin, neapolský mastif, brazilská fila). Ze středních a malých plemen psů je nejčastěji postiženým plemenem baset.

Torze žaludku úzce souvisí s krmením. Přesné příčiny vzniku nejsou zcela známy, ale některé důležité faktory ano. Torze žaludku je pravděpodobně ovlivněna geneticky, ale také nevhodnou stravou a pohybem ihned po krmení. Často je to však souhra všech faktorů a nešťastných náhod. K přetočení žaludku dochází většinou několik minut až několik hodin po krmení.

  • Co s tím dělat

Snažte se psa uvést do klidu a vysledovat příčinu jeho rozrušení. Poté eliminujte, pokud to jde, vzniklý stav. Když si nejste úplně jistí, vždy je dobré vyhledat veterináře, protože u torze žaludku je nejdůležitější včasná a rychlá operace. Statistiky uvádějí, že torze žaludku je druhou nejčastější příčinou úhynu psů hned po rakovině. Poslední krmná dávka by měla být nejpozději v 18. hodin. Ze statistik je známo, že 60 % všech případů se odehrává v noci.

Zdroj: Zrychlené dýchání u psa

Rady pro chovatele

Predisponovaná jsou dlouhosrstá plemena s bohatým a hustým osrstěním – svatobernardský pes, novofundlandský pes, německý ovčák, čau-čau, bernský salašnický pes, zlatý retrívr, ale i některá krátkosrstá (rotvajler).

Když se začne pes drbat nebo kousat, dobře ho prohlédněte. V případě, že naleznete ranku, místo vydezinfikujte (Betadine, Alfadin), a pokud se pes stále poranění věnuje, nasaďte do druhého dne límec. Jestliže neztratí o postižené místo zájem ani do druhého dne, vyhledejte odbornou pomoc.

Mokvavou skvrnu, která se nesmírně rychle šíří, co nejdříve veterinář ostříhá, pokud možno ještě kousek do zdravé kůže. Důležité je, aby se k ní dostal vzduch, neboť se musí dále sušit. Jestliže nestihnete skvrnu objevit brzy, může se u psa objevit i horečka, malátnost, nežravost.

Zapařeniny se dají léčit použitím přípravku Tea Tree Oil od Dr. Müllera. Zapařeninu je třeba několikrát denně pokapat. Hlavní výhodou je, že se kůže čištěním nenamočí, nevýhodou pak, že přípravek pálí.

Po zjištění místa spotu je dobré houbičkou, vlažnou vodou a salicylovým mýdlem očistit spot a jeho okolí. Poté důkladně vymýt čistou vodou a vysušit nejlépe kuchyňskými papírovými ubrousky. Po vysušení nanést mast, která se jmenuje Cicaderma. Tato mast během okamžiku zklidní místo spotu a pes se přestane vylizovat a drbat. Mast necháme vstřebat a pak na postižené místo naneseme 100% rakytníkový olej. Při včasném podchycení spotu není potřeba srst vystříhávat. Olejem potírejte velmi často, mast používejte vždy po umytí (je-li potřeba) anebo po vysušení ubrouskem, a to asi 2–3x denně. Ve většině případů nedojde k vypadání srsti a za pár dní není nic poznat. Pokud tato léčba nezabere, je třeba vyhledat veterinárního lékaře.

Při zjištění většího ložiska je potřeba místo vystříhat, vysušit pomocí Betadinu, natřít zelenou vodičkou Novikov. Takto postupovat stále dokola, dokud se skvrna nezahojí. Pokud už na ní nejsou strupy, promazávat mastí Framykoin.

V případě, že si na výše uvedené postupy sami netroufáte, obraťte se na veterinárního lékaře, který vám jistě rád pomůže a postižení vyléčí.

Zdroj: Hotspot u psa

Americký pitbulteriér

Americký pitbulteriér je mírumilovný k lidem a zcela oddaný své rodině. Dokáže ji bránit i za cenu ztráty života. Také velmi těžce nese, když rodinu někdo opustí. Má vyrovnanou povahu, je kamarádský a hodí se i k dětem. Je to opravdu společenský pes, který má rád každou návštěvu, třebaže je vůči cizím lidem trochu rezervovaný. Je výjimečně odolný vůči fyzické a psychické zátěži, dokáže vytrvale a tvrdě pracovat a potřebuje být stále něčím zaměstnán. Při styku s jinými psy dává najevo svou nadřazenost, kterou má geneticky zakódovanou. Při správné výchově s ním však nejsou problémy a svou trochu pošramocenou pověst si určitě nezaslouží. Ve špatných rukou může být ovšem „pitbul nebezpečný, a to především proto, že se vždy chce svému pánovi zavděčit, což je snadno zneužitelné.

Po celá staletí chovateli podporovaná vlastnost pitbulů z něj tedy dnes činí problémového psa ve vztahu k jiným psům. Oproti tomu pitbulteriéry, kteří se v ringu pod tlakem zranění a bolesti obrátili proti člověku, „pitmani“ bez milosti utratili. Díky této tvrdé selekci je dnešní americký pitbulteriér pes pevné, vyrovnané, spolehlivé a bezmezně statečné povahy s vřelým vztahem k člověku.

Povaha pitbula je k lidem přátelská, svému pánovi a jeho rodině je bezmezně oddaný, je povahově velmi vyrovnaný a inteligentní. Je společenský, radostně vítá všechny návštěvy, a i když je k cizím lidem rezervovaný, není agresivní. Toto však platí pouze pro psy z dobrého chovu. Bohužel mnoho pitbulů u nás chovaných, jsou psi ze špatných spojení nebo kříženci. Extrémní vlastnosti, jako je game, se velice rychle ztrácí při nesprávné volbě chovného páru, a současně se bohužel ztrácí také další vlastnosti, jako je loajalita vůči lidem a vyrovnaná povaha. Proto je nutné krýt feny liniově odpovídajícími psy. Pro správnou volbu chovného páru je tedy nutné znát rodokmen obou rodičů a vědět, co s čím můžeme kombinovat.

Někteří „chovatelé“ kryjí cokoliv čímkoliv pouze za účelem zisku a výsledkem jsou psi, kteří mají s pitbulem společný pouze vzhled. Často u nich chybí typické vlastnosti plemene a objevuje se dokonce agresivita vůči lidem. Jsou to zkrátka bastardi vypadající jako pitbulové. Bohužel tito jedinci dělají pak ostudu celému plemenu a problémy jeho chovatelům.

Pitbul rozhodně není pes pro každého. Jeho fyzický fond a zděděné vlastnosti ho sice předurčují být dobrým společníkem do rodiny a ochráncem majetku, jeho výchova však vyžaduje mnohem více trpělivosti a důslednosti než výchova jiných plemen. Americký pitbulteriér si musí být neustále jist svým postavením, umístěním a žebříčku hierarchie v rodině. Vždy je také připraven vzít „vedení“ do svých rukou, k čemuž má větší sklony než mnohá jiná plemena. Zajisté by bylo velmi nebezpečné pro všechny členy rodiny, aby se stal jejím tyranem. K tomu nesmí nikdy dostat příležitost a majitel mu musí dávat pevně, ale vlídně najevo, kde je jeho místo. V každém případě je nutné si uvědomit, že to není jednoduchý pes, je znám svou tvrdohlavostí. Je to dáno jeho minulostí, kdy se musel rozhodovat sám a být zcela samostatný. Ze strany majitele proto musí být více trpělivosti a odpovědnosti, ale také neústupnosti, než je zvykem u jiných plemen. Ale pozor, přílišný tlak a spěch vedou k zatvrzení psa a majitel s ním jen velmi těžko kdy ještě pohne. Je to pes, který perfektně dovede těžit ze slabosti a nedůslednosti svého vůdce. To je zapotřebí mít neustále na mysli. Toto plemeno nelze v žádném případě doporučit začátečníkům nebo starším lidem bez zkušeností se psy. V tomto případě je vhodnější zvolit jiné plemeno, například stafordšírského bulteriéra.

Americký pitbulteriér je pevný, atletický pes s kvadratickou stavbou těla, působící sebejistým a spolehlivým dojmem. Hlava je hranatá, mohutná, mezi ušima široká, oči malé, oválné a hluboko nasazené. Má výrazné lícní kosti, silné čelisti, zuby s nůžkovým skusem, přičemž horní zuby překrývají spodní, nos se široce rozevřenými nozdrami a vysoko nasazené uši. Krk má americký pitbulteriér silný, stejně jako pevné svalnaté plece, krátký mírně se svažující hřbet a hluboký hrudník s dobře klenutými žebry. Ocas je krátký, nízko nasazený a ke konci se zužující. Má mohutné silné končetiny se středně velkými tlapami. Srst je krátká, lesklá a na dotyk tvrdá. Je přípustné jakékoli zbarvení. Váha se pohybuje od 13 do 22 kg u fen a od 16 do 30 kg u psů. Americký pitbulteriér se dožívá v průměru 12 let.

Chov začal ve Spojených státech na konci 19. století jako nově oficiálně zaregistrované plemeno. Je nesporné, že plemeno bylo původně vyšlechtěno k boji s ostatními psy, ovšem jen v aréně a jen s pitbuly, zde se nekladl důraz na exteriér těchto psů. Tato skutečnost ukazuje na to, že pitbul nikdy nebyl veden k útočnosti na člověka, protože to bylo naprosto nežádoucí. V ringu oddělovali od sebe zakousnuté psy lidé svýma holýma rukama, pokud pes zaútočil na člověka, byl utracen. Největší popularitu získal pitbulteriér před a v průběhu 1. světové války. Nejznámějším pitbulteriérem této doby byl zlatý pes s bílými znaky jménem Stubby, který varoval před plynovými útoky a zadržel německého špiona, získal za to hodnost seržanta a medaili. Popularita plemene se ale udržela i po válce.

V roce 1898 pan Bennet založil klub pro chov APBT pod názvem United Kennel Club – UKC. Na začátku 20. století vznikla v Americe další organizace American Dog Breeders Association – ADBA, kterou založil Guy McCord, přítel známého chovatele pitbulů Johna P. Colbyho. Od roku 1936 začal APBT také registrovat klub American Kennel Club – AKC, ovšem ti se rozhodli, že plemeno budou registrovat pod názvem americký stafordšírský teriér. Na konci 30. let byli tito psi registrováni jak pod UKC, AKC, tak pod ADBA. Chovatelé tedy v této době registrovali tyto psy jednak pod AKC jako americké stafordšírské teriéry, jednak pod ADBA a pod UKC jako americké pitbulteriéry. Chovatelé z AKC se pak zaměřili především na exteriér těchto psů a na to, aby co nejvíce odpovídali chovnému standardu. Zde tedy začal vznikat americký stafordšírský teriér, jak ho známe dnes. Chovatelé z UKC a ADBA naopak kladli důraz na pracovní vlohy a temperament pitbula.

Nejdůležitější součástí péče o pitbula je výchova, které se musíme věnovat již od útlého štěněčího věku. Je potřeba mít pevnou ruku a umět dodat správnou motivaci. Je nutné psa dobře socializovat, vybudovat si autoritu a hlavně si ji umět udržet. Americký pitbulteriér má rád hodně pohybu, dlouhé vycházky, miluje různé psí sporty, a toto vše je mu potřeba dát. Na procházce by měl mít pro jistotu náhubek i dobře vychovaný pes. Srst nepotřebuje žádnou nadstandardní péči.

Musí-li být pes umístěn mimo byt, není vhodné si toto plemeno pořizovat. V nejkrajnějším případě je nutné velmi dobře zateplit boudu, v lepším případě psa v zimě umístit v chodbě domu.

Neměl by být zavírán po delší dobu v kotci, ani sám v bytě. Velmi tím strádá a může začít demolovat byt či kotec. Pitbulové jsou vynalézaví, mrštní a jsou dobrými skokany, proto by měly být kotec i zahrada zabezpečeny dostatečně vysokým a pevným plotem. Rozhodně není bezpečné nechávat jej volně pobíhat po zahradě ve vaší nepřítomnosti. Může se podhrabat nebo přelézt plot, navíc jako hlídač je platný většinou jen svojí pověstí. Přátelsky se chovajícího zloděje drtivá většina zástupců tohoto plemene radostně přivítá. Najdou se však i tací pitbulové, kteří hlídají velice dobře, ale není to pro ně typické. Naopak na přímý útok na vaši osobu, bude většina reagovat rychlým protiútokem.

Všeobecně platí, že pitbul je pes milující lidi – svoji rodinu, ale i osoby úplně cizí. Není tedy vhodný pro samostatnou ostrahu objektů. Na takovou práci je třeba pes s vrozenou nedůvěrou vůči cizím lidem. Feny většinou nejsou tak tvrdohlavé jako psi, i když nemusí tomu tak být vždy. Přesto pro začátečníky s tímto plemenem obecně lze doporučit fenu. Jsou většinou poddajnější, přítulnější, s menší tendencí útočit na jiné psy, také se tolik nesnaží vydobýt si co nejvyšší příčku v hierarchii rodiny. Toto plemeno je poměrně dobře známo svou láskou k dětem. Tuto skutečnost by však rodiče neměli podceňovat a při přítomnosti psů s dětmi dohlédnout na jejich vzájemné chování, tolerování hry. Každopádně je vhodnější, přijde-li pitbul do rodiny, kde již děti jsou, a ne naopak. Při dodržení určitých zásad je tedy pitbul skvělým společníkem pro děti. Dokáže si s nimi hodiny hrát, je pro každou legraci. Má také obrovskou trpělivost s dětskými trapiči. Ale tady pozor! Že pitbul snáší dětské surovosti bez odporu, či dokonce s radostí, neznamená, že ho necháme dětmi trápit a nezasáhneme. Dříve či později by se mu to mohlo přestat líbit. Pitbul má s dětmi nadprůměrnou trpělivost, ale je také velmi citlivý na zacházení. Velmi dobře cítí, je-li s ním zacházeno bezcitně, a stává se pak, dle individuální povahy, buď bázlivým, nebo agresivním, nebo obojím. Další věc, na kterou nesmíte zapomínat, je temperament většiny pitbulteriérů. Mohou dítě nechtěně povalit a způsobit mu tak i poměrně vážný úraz. Zejména u nejmenších dětí je tedy nutná určitá opatrnost.

Při koupi je velmi důležitý výběr chovatele. Zdraví vašeho budoucího štěňátka do jisté míry závisí právě na něm. To, jak chovatel pečoval o fenu štěňátek, o její správné krmení, dostatek vitamínů, pohybu a hlavně lásky. To vše se v budoucnu na štěněti projeví. Pitbulteriéra je nejlépe koupit z chovných stanic, je vhodné si chovnou stanici ověřit a zjistit si na ni recenze. Cena štěněte se pohybuje od 4 000 do 14 000 korun. Cenu ovlivňuje, zda má štěně průkaz původu, kredit chovné stanice, původ rodičů.

Zdroj: Pes pitbull


Autoři obsahu

Mgr. Michal Vinš

Mgr. Světluše Vinšová

MVDr. Michaela Hrachová Čupová

Err-cist_db udaje(titul, admins, 0)
Err-cist_db udaje(jmeno, admins, 0)
Err-cist_db udaje(prijmeni, admins, 0)

MVDr. Karolína Macejková


ČeskáVeterina

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP