ANCISTRUS ODCHOV

Fotografie

• Ancistrus sp.
• Ancistrus leucostictus

Zdroj: Krunýřovec

Diskuze

V diskuzi BETA BOJOVNICE CHOV se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Karel Sedláček.

zdravím dostal jsem dárkem od syna Betu bojovnici dvě samice a samce.Mám v akvárku přísavky(ancistrus)a paví oka,prodavačka mu řekla že můžou být ve stejném akváriu.Zatím jsou v klidu na žádné ryby neútočí mám je nechat v akváriu??děkuji!!

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.

Zdroj: diskuze Beta bojovnice chov

Krunýřovec běloskvrnný (Ancistrus leucostictus)

Je jedním z druhů, který není v našich akváriích tak rozšířen. Od krunýřovce obecného se liší vzhledem - po těle má světlé bílé tečky. Tento druh je aktivní i přes den a zdá se být o něco málo agresivnější. Ostatní podmínky k životu vyžaduje stejné jako běžný krunýřovec. Ať už je to vybavení akvária, krmení, chov atd.

Zdroj: Krunýřovec

Rozmnožování a odchov

Pro úspěšný odchov je dobré již od mládí v jednom akváriu chovat nejlépe jednoho samce a dvě samičky. Dospělý sameček totiž obhajuje své teritorium. Samečka poznáte podle velkých a silnějších výrůstků (vousků) na tlamičce a na čele. Oproti samičce je celkově větší a v břišní partii štíhlejší. Když je samička připravená na kladení jiker, sameček vybere vhodnou skrýš, předem ji vyčistí a připraví. Jakmile jsou jantarově žluté jikry nakladené, samička ihned skrýš opouští. Sameček jikry oplodní, hlídá je až do vykulení (trvá 5 dní) a následně se o potěr stará sám. Po dalších cca 5 dnech se vstřebá žloutkový váček, malý potěr začne mít hnědou barvu, vyplave do volné vody a vy můžete začít s krmením. Na začátek úplně stačí suché tablety s vyšším obsahem rostlinné složky. Později můžete přidávat i spařený mražený špenát a sekané nitěnky. Krmte častěji a v menších dávkách. Samec pečuje o mladé až do jejich rozplavání a pak si jich již nevšímá. Ve věku 3 měsíců mají mladí krunýřovci délku cca 3 cm.

Zdroj: Krunýřovec

Krunýřovec

Tato ryba má latinský název Ancistrus sp., její velikost je 10 až 15 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 20 až 27 °C. Jde o všežravce (nutná rostlinná potrava, řasy, živé krmivo a tablety na dno).

Jedná se o nejčastěji chované krunýřovce v našich akváriích. Přesné druhové určení je nejisté a možné je také mezidruhové křížení. Nejčastěji uváděné druhy jsou si navzájem velmi podobné.

Krunýřovec mnohoostný je tmavošedě zbarvený s jednotlivými světlými body, ocasní ploutev světle lemovaná. Krunýřovec modrý má tmavě hnědé až šedé tělo s modročerným nádechem. Krunýřovec skvrnitý ja hnědě až tmavohnědě zbarvený se světlými nepravidelnými skvrnami, ploutve hnědavé s tmavě kulatými skvrnami, vpředu na hřbetní ploutvi je sytě černá skvrna.

Tito krunýřovci jsou velmi nenároční, klidní, mírumilovní. V akváriu jim zajistíme dostatek skrýší, tmavých míst, štěrbin mezi kameny a kořeny. Svými přísavnými ústy spásají porosty zelených řas. I když rostlinná složka tvoří podstatnou část jejich potravy, neměla by chybět ani živočišná složka. Důležitý je také dostatek balastních látek, který jim snadno zajistíme umístěním kořenu, jehož povrch pak krunýřovci ožírají. Dospělí jedinci mají v oblibě listy velkých rostlin, hlavně šípatkovců, které doslova ostrouhají. Zabránit jim v tom můžeme dostatečným krmením rostlinou potravou – plátky zeleniny, spařené listy salátu, kopřiv, špenátu.

Dospělé samce snadno rozpoznáme podle kožovitých, rozvětvených výrůstků na rypci a čelu, které u samic chybějí nebo jsou jen částečně vyvinuty. Samice i samci mají pod očima vztyčitelné zkostnatělé trny. Nabízí se také závojová a albinotická forma.

Zdroj: Sladkovodní akvarijní ryby

Jak na rozmnožování

Před třením postaví samec pěnové hnízdo a láká pod něj samičku. Pro kvalitnější pěnové hnízdo je vhodné, aby v akváriu byly umístěny plovoucí rostliny a bylo v něm nejlépe žádné nebo jen velmi jemné vzduchování. Pod tímto hnízdem se pak odehrává vlastní tření rybek. Pěnové hnízdo tvoří vzduchové bublinky, které samec nabírá a v ústech obaluje sekretem. Sekret je podobného složení jako sliz, který pokrývá tělo rybky.

Páření probíhá tak, že sameček připluje k samičce, obejme ji jako prstýnek a společně se otočí bříšky k hladině. Samička vypustí jikry a sameček je oplodní, jikry vypuštěné samičkou jsou těžší než voda a klesají ke dnu. Sameček samičku pustí a jikry posbírá, obalí bublinkou a vloží do pěnového hnízda. Poté se vrací a celý akt se opakuje tak dlouho, dokud má samička jikry. Následně samiček samičku odežene a hnízdo hlídá. Během zrání jiker samec hnízdo hlídá, opravuje bublinkami a odstraňuje neoplozené jikry.

Podle vzrůstu, stáří a zdatnosti samičky bývá až 800 jiker. Obvykle jich však je značně méně (200–300 ks jiker). Okamžitě po výtěru je třeba samičku odlovit, aby ji samec při hlídání hnízda nezabil.

Plůdek se líhne po 26 až 28 hodinách při teplotě 28 °C. Až do rozplavání hlídá vylíhlá embrya samec. Odchov plůdku je snadný. Nejvhodnější je krmení živou potravou naupliemi (larvami) buchanek, případně žábronožky solné. K vybarvení dochází okolo 3. až 4. měsíce, podle míry a kvality krmiva. Plně vyspělé a schopné rozmnožování jsou okolo 5. až 6. měsíce.

Zdroj: Beta bojovnice

Chov

Amazoňan modročelý je nejčastěji chovaný amazoňan, a to jak ve světě, tak i u nás. Je nejméně náročný na chov, úspěšně odchovává mláďata i v méně příznivých podmínkách. Cenově patří k nejdostupnějším amazoňanům, navíc nepodléhá povinnosti registrace jako druhy, na které pamatuje mezinárodní úmluva.

První doložený odchov tohoto druhu v České republice proběhl v roce 1963, kdy se podařilo Janu Královi amazoňana rozmnožit. Avšak vzhledem k tomu, že v bývalém Československu se tento druh běžně choval už ve 30. letech 20. století, zřejmě nepůjde o skutečně první odchov na našem území. V současné době jej odchovávají desítky až stovky tuzemských chovatelů. Existují dokonce jeho barevné mutace.

Amazoňana modročelého krmíme kvalitním krmivem pro papoušky, navíc mu denně dáváme různé druhy čerstvého ovoce (kiwi, jablko, papáju, rozkrojený pomeranč) a zeleniny (například mrkev). Rovněž mu pravidelně podáváme směs vitamínů a minerálů určenou speciálně pro papoušky. Také dbáme na to, aby měl vždy dostatek gritu, dřevěného uhlí a písku na trávení. Papoušci mají rádi vařenou kukuřici, med a cedrové oříšky. Jídelníček musí být pestrý a nesmí obsahovat příliš tuku. Papoušci si totiž vybírají olejnatá semena (slunečnicové semínko, burské oříšky) a ta ve velkém množství ohrožují jejich zdraví. Žádnému papouškovi nesmíme podat avokádo, jelikož je pro něj silně jedovaté. Každý den čistá voda pak představuje samozřejmost.

Při krmení sledujte, zda si pták nevybírá pouze jednu složku. Toto chování může vést k obezitě, k níž bývají amazoňané velmi náchylní. A ptákům, kteří trpí obezitou, už nepomohou žádné vitamíny ani minerály. Opravdu tučné krmivo by mělo mít podobu slunečnice či světlice a mělo by se podávat ve velmi malých dávkách.

Amazoňan se v přírodě živí plody stromů (pomeranč, mango), ořechy, plody keřů, jejich listím a pupeny, semeny palem, bobulemi a mladými výhonky různých dřevin.

Papoušci mají silný zobák, proto nesmíme podcenit výběr mříže klece či pletiva voliéry.

Amazoňan modročelý je od přírody aktivní, v omezeném prostoru může trpět obezitou. Z těchto důvodů by měl mít co největší možnou klec (ideální rozměry: 120 cm šířka, 120 cm výška, 240 cm délka; umístěna by měla být 120 cm nad zemí) a v ní hračky a dřevo nebo větve, jež může okusovat. Dále jim svědčí letní pobyt na čerstvém vzduchu a slunečním světle. Pravidelné koupání nebo sprchování je nutné kvůli udržení dobrého stavu opeření a kůže. Ptáci by měli mít možnost mlžení i v suché místnosti či na slunci.

Pohlavní dospělost nastává ve 3. až 5. roce života. Pro hnízdění můžeme použít umělé budky o velikosti 30 cm x 30 cm x 60 cm. Doba sezení na vejcích se pohybuje mezi 24–26 dny. Mláďata opouštějí budku asi v 10. až 12. týdnu života. Modročelí amazoňané bývají v době hnízdění hluční, tudíž se doporučuje je odchovávat v dostatečné vzdálenosti od sousedů. Amazoňan modročelý se v zajetí odchovává poměrně obtížně.

Zdroj: Amazoňan modročelý

Sysel Richardsonův

Sysel Richardsonův (Spermophilus richardsonii) je původem z amerického kontinentu, příliš se ale neliší od svého evropského příbuzného sysla obecného, kterého známe i z naší přírody. V dospělosti váží okolo půl kilogramu a měří asi 25 cm s délkou ocasu okolo 10 cm. Má krásný chlupatý ocásek, o který se opírá, když sedí na zadních a v předních zpracovává nějakou potravu, nebo jen tak natahuje tělíčko, aby lépe viděl, co se děje kolem.

Samičky zakládají nory, které obývají po celý život. I když žijí ve velkých skupinách, každá samička má vlastní noru, kterou před ostatními samicemi hájí. Během zimního období spí zimním spánkem, který u dospělých zvířat trvá 6–7 měsíců, u mláďat o něco méně.

Chov sysla v zajetí není náročný a je dokonce povolený. V přírodě ale žije ve skupinách, takže ani doma by neměl být sám. Sysli v kleci sice spolu někdy bojují, ale to patří k jejich rituálům a aktivitám, není třeba se bát o jejich zdraví.

V každém případě potřebují dostatečně velkou klec, pro dva sysli by měla mít rozměry alespoň 200 x 100 x 50 cm. A v ní pak musí být hodně pilin, případně promíchaných s mulčovací kůrou, aby měli v čem hrabat – to je totiž jejich oblíbená zábava, vždyť v přírodě si budují podzemní nory.

Jako krmení můžeme podávat směs pro činčily – semínka slunečnic, kukuřice, ovesných vloček, obilných zrnek a sušených banánů. Slunečnic by mělo být méně, jsou hodně tučné a sysli v bytě nemají tolik pohybu, takže by začali rychle tloustnout. Jednou za dva až tři dny jim podáme také živočišnou stravu – třeba moučné červy, v přírodě se totiž živí i hmyzem a larvami. Radost syslům udělá i jablko nebo hruška. Nezapomeňte jim dát také kamínek nebo větvičky na broušení zubů. Zelené jako pampelišky či jetel doplňují základní potravu.

V kleci potřebuje sysel boudičku, do které neproniká světlo. Sem si natahá seno, a když přijde období jeho dlouhého zimního spánku, zavrtá se do něj a spí. V teplém bytě se ale nebude nejspíš jednat o pravý zimní spánek, spíš se váš mazlíček jednou za dva až tři dny probudí, nají se, napije a jde pokračovat ve spánku. Moc ho neprobouzejte, jeho roční cyklus s dlouhým spánkem počítá, když ho nemá, život mu rychleji utíká.

Odchov se daří jen zřídka, zimní spánek je zřejmě důležitým klíčem k úspěchu, což bohužel v domácím chovu není jednoduché.

Zdroj: Sysel

Chov Betty bojovnice

Bojovnice pestrá, latinsky Betta splendens, dorůstá délky až okolo 7 cm. Původní a současné rozšíření této rybky je v Zadní Indii. Přírodní populace jsou zelené, modré a červené. Samci jsou výrazně větší než samičky a mají mohutnější ploutve. Zvláště samci vyšlechtěných akvarijních forem se vyznačují závojovými, širokými a dlouhými ploutvemi. Agresivitu projevují zejména samci vůči sobě i vůči samičce po nakladení jiker. Chceme-li, aby se samečci ukázali v celé své kráse s roztaženými ploutvemi, přiložíme ke stěně akvária zrcátko. Samec uvidí sebe jako soka, přejde do bojové pozice, a tak roztáhne všechny ploutve.

Bojovnice pestrá je labyrintní ryba, což znamená, že nemá žábry, ale nadechuje se vzduchu nad hladinou.

Na chov není tato ryba náročná, dožívá se okolo 2,5 roku. Doporučuje se chovat v akváriu jednoho samce samostatně nebo jednoho samce a dvě samice. Pokud nemáte zájem o odchov, nedoporučuje se pořizovat si samice. Minimální velikost akvária na jeden kus je okolo 15 litrů, pro pár 30 litrů.

Jedná se o všežravce, který přijímá potravu živou, mraženou, sušenou nebo vločkovou. K ostatním rybám je mírná, ale pokud mají ostatní druhy potěr, tak ho považuje za kořist. Bojovnice pestrá patří mezi jedny z nejznámějších akvarijních rybek a je chována v mnoha barevných formách. V dospělosti tak mnoho jedinců hýří nádhernými barvami a tvary ploutví.

Pro chov je vhodná menší nádrž, libovolně osázená, s teplotou vody cca 26 °C, dno může být i bez písku. Dobré je umístit do akvária plovoucí rostliny. Pro úkryt jsou vhodné kameny. Bojovnice vyžaduje stálou slabou filtraci vody, ale pokud je nádrž udržována a pravidelně (často) měněna voda, není filtrace nutná (platí jen pro jednodruhový chov!).

Doporučuje se chovat pouze jednoho samečka, protože dospělí samci jsou mezi sebou velmi nesnášenliví. Dobře se cítí v hustě zarostlé nádrži s možnostmi úkrytů. Plovoucí rostliny jsou velmi vhodné. Ideální je nižší sloupec vody, okolo 30 cm. Bojovnice potřebuje přístup k hladině, jinak se udusí. Nadechuje se nad hladinou (má labyrint) v intervalu 2–20 minut v závislosti na obsahu kyslíku ve vodě. Teplota vzduchu nad hladinou musí být udržována v podobné hodnotě, jako je teplota vody, nebo teplejší, jinak by rybám hrozilo nachlazení a úhyn.

Vyšlechtěné formy – dle tvaru ploutví: půlměsíc (Half moon), závojnaté (Veil tail), paprsčité (Crown tail) a další.

Zdroj: Beta bojovnice

Neonky

Neonky patří k velké čeledi Charaicidae, podčeledi Tetragonopterinae, která je systematicky zařazena do nadřádu Characoidea řádu Characiformes (tetrovité). Většina těchto druhů se vyznačuje relativně podlouhlým tělem. Nápadné jsou u těchto rybek takzvané tukové ploutve v zadní části hřbetu nebo u kořene ocasní ploutve, i když ne u všech druhů teter se tyto ploutve vyskytují. Jejich funkce je doposud záhadou. Jedná se o klidné hejnové rybky, které jsou všežravé, ale v žádném případě nepoškozují rostliny. Ve srovnání s jinými čeleděmi (například živorodky, cichlidy) je pro tyto druhy typická produkce jen velmi malého množství tělesných odpadů. Proto se obzvláště tyto rybky doporučují do společenských nádrží a lze je po právu nazvat klenoty. Neonky jsou podobně jako stejně velké hejnové rybky mírumilovné a nemají žádné velké nároky na prostor v nádrži. K ostatním rybkám se chovají mírumilovně a celkově vzato se chovají velmi řádně.

Doporučuje se chovat neonky ve skupině o minimálním počtu 10–12 kusů, protože chování těchto rybek v nádrži souvisí i s jejich počtem. Pokud jich chováme menší množství, pak se neonky zdržují především v dolní části akvária. Větší skupiny pak ale vytváří takzvané školy, které se čile pohybují ve střední části, někdy si dokonce vyberou i určité místo, na kterém si od toho věčného plavání na chvíli odpočinou.

Neonky vyžadují čistou vodu s velkým obsahem kyslíku. Vedle filtrace je proto důležitá i její výměna, kterou provádíme v týdenních intervalech. Množství vyměněné vody odpovídá asi 20 % ocelkového objemu nádrže. Rozdíl teploty vyměňované vody by neměl být větší než 2 °C. Výsledky této pozorné péče se pak objevují jak v dobré zdravotní kondici a vybarvení jednotlivých exemplářů, tak skýtají dobré záruky pro další úspěšný odchov těchto rybek.

Při zařizování nádrže bychom měli dbát na to, aby se nám podařilo vytvořit prostředí, které co nejvíce odpovídá původnímu místu výskytu těchto krásných rybek. Vhodnější než místo na plném slunci je místo s nepřímým osvětlením. Pro chov neonek se dnes převážně upřednostňují nádrže lepené pomocí černého silikonu, který má oproti průhledným materiálům tu výhodu, že jím neprorůstají řasy. Ideální akvárium by mělo mít minimálně obsah kolem 80–120 l. Vhodné je nepříliš intenzivní osvětlení a osázení malými druhy rostlin. Rostliny vytváří nejen důležitou část biotopu nádrže, ale podílí se také na celkovém dojmu atmosféry a krásy tohoto podvodního světa.

Zdroj: Neonky

Ryba beta bojovnice

Bojovnice pestrá (Betta splendens) je oblíbená akvarijní ryba. Žijí ve stojatých vodách jižní a jihovýchodní Asie (v povodí řeky Mekong), které jsou velmi často chudé na kyslík, proto se u tohoto druhu vyvinul pomocný dýchací orgán, takzvaný labyrint, který rybám umožňuje přijímat kyslík přímo ze vzduchu. Jejich místní thajský název zní plakad (kousající ryba).

Bojovnice obvykle dorůstají do velikosti 6 cm a dožívají se zhruba 4–6 let, ve velmi dobrých podmínkách pak i 8–10 let. V své domovině byla bojovnice po dlouhou dobu využívána k zápasům, podobným známějším zápasům kohoutů.

Tyto ryby dlouhou dobu byly a stále jsou šlechtěny, proto se akvarijní forma od divoké formy značně liší. Samci i samice se vyskytují v mnoha barvách, jako je modrá, fialová, zelená, červená, bílá a v mnoha různých kombinacích. Ploutve samečků bývají v případě správného chovu velmi dlouhé a rozličných tvarů. Nejčastější barvou těchto rybiček je tmavomodrá a červená, případně fialová. Nejvzácnější jsou žluté a oranžové varianty.

Samci jsou vůči sobě (a někdy i vůči samicím) velmi agresivní, a proto se doporučuje v akváriu chovat vždy pouze jednoho samce. V případě chovu více samců současně je nezbytné chovat je v dostatečně velkém akváriu s množstvím přirozených skrýší. V přírodě samci sice nebojují až do usmrcení protivníka, ale v nevhodně řešeném akváriu nemá poražený kam uprchnout, takže boj může skončit jeho smrtí. Chovatelé, kteří se zaměřují na výcvik výstavních samců, používají obvykle propojená menší akvária, kdy je v každém jeden samec, který soupeří s ostatními přes sklo a díky tomu rostou jeho ploutve.

Někdy mohou být navzájem nesnášenlivé i samice, ačkoliv jejich agresivita je obvykle vedena k vytváření poměrně přísné, nicméně klidné hierarchie – za předpokladu, že je v nádrži 3 a více samic. Soužití dvou samic, pokud je jedna z nich dominantní, obvykle končí smrtí té slabší. Samice mohou napadnout i slabšího samce, na což je třeba brát ohledy především při odchovu. V každém případě platí pro chov stejná pravidla jako pro samce, tedy prostorná a členitá akvária.

Jakkoliv je vlastní chov bojovnic, co se týče přípravy, poměrně složitý, odchov je díky silně vyvinutému rozmnožovacímu pudu tohoto druhu poměrně snadný a skutečně velmi zajímavý. Sameček pomocí sekretu z tlamy postaví pěnové hnízdo z bublin, do kterého ukládá oplodněné jikry. Samička je ihned po tření od hnízda vyhnána a musí se z akvária odlovit. Sameček neustále hnízdo upravuje a opětovně do něj zabudovává popadané potomstvo. Přibližně za tři dny, když plůdek vstřebá svůj žloutkový váček a rozplave se, se odloví i sameček. Potěr je velmi drobný a odchovává se prachovou potravou a planktonem. Rozmnožovací pud lze posílit zvýšením teploty a snížením hladiny vody v akváriu.

Samička nemá tak dlouhé ploutvičky jako samec, je většinou méně zbarvená, nejčastější je červená, černá, šedá anebo bílá. Samec má dlouhé ploutve, zbarven je většinou do modré nebo červené barvy.

Zdroj: Ryba beta bojovnice

Rozela žlutolící

Rozela žlutolící (Platycercus icterotis) je nejmenší druh rozely, který je rovněž označován jako západní rozela, protože se vyskytuje v nejzápadnějším cípu Austrálie. Celkově je červená a červeně oranžová, lícní skvrny a příuší jsou žluté. Hřbet má černý se zeleným lemováním konce pírek. Ohbí křídla a křídelní krovky jsou modré, letky sytě modré s černým lemováním. Ocas je na středu zelený, krajní ocasní pera přecházejí do modré. Kostřec je zelený, oko černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Rozela žlutolící dorůstá délky 26 cm a hmotnosti do 75 g.

Ve volné přírodě žije výhradně v jihozápadním cípu Austrálie, daleko od přirozených biotopů jiných druhů rozel. Je poměrně hojná, ptáci žijí v menších hejnech v otevřených lesích, travnatých krajinách u vodních toků a často v hospodářských oblastech. Bývá poměrně často odchytávána a dovážena do východních států Austrálie.

Rozdíl v pohlaví není u rozely žlutolící příliš obtížné určit. Sameček má sytější zbarvení než samička, která je také často menšího vzrůstu. Nápadné jsou jasně žluté lícní skvrny u samečků, které mají samičky ve světlejším zbarvení.

Ačkoli žije tento nejmenší druh rozel v přírodě v malých skupinkách, ve voliéře jejich vzájemné soužití často nefunguje. Vhodné je chovat pohromadě jen jeden pár, zvláště v hnízdním období.

Pro pár těchto papoušků je dostačující výlet o šířce nejméně 80 centimetrů a délce minimálně 2 metry. Pokud chováte ochočeného ptáka v pokojové kleci, musí mít denně možnost protáhnout si křídla mimo své obydlí.

Pohlavně dospívá již v prvním roce života. Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Ačkoli v přírodě žijí v menších hejnech, v zajetí se doporučuje chovat jednotlivé chovné páry odděleně, aby se zamezilo vzájemnému napadání ptáků. V době toku a během hnízdění jsou totiž agresivní.

Tito australští ptáci jsou otužilí a mohou bez problémů přezimovat venku. Musí však mít k dispozici vnitřní úkryt před mrazem.

Rozely žlutolící krmte směsí pro střední papoušky. Tu můžete doplňovat malými dávkami plevelů a ovoce. V hnízdním období chutná mláďatům také drobný a jemný hmyz.

Odchov těchto rozel má největší šanci na úspěch, pokud jejich pár (minimálně jeden a půl roku starý) umístíte do samostatné voliéry. Samička může být při volbě budky vybíravá, a proto budky rozvěste ve voliéře na různá místa. Vhodná budka má průměr dna asi 25 centimetrů. Na něj navršte silnou vrstvu ztrouchnivělého dřeva nebo rašelinu. Snůška obyčejně obsahuje 4 až 5 bílých vajec, na kterých samička sedí asi po dobu 18 až 20 dnů. Mladé rozely žlutolící rády dostávají jemnou živou potravu, trochu univerzálního krmení a vaječné směsi. Asi po čtyřech až pěti týdnech mláďata vylétají z budky. Potom je ještě pár týdnů vodí a přikrmují rodiče, hlavně sameček.

Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 1 000 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.

Zdroj: Rozela

Chov

Pokud si přejete chovat tyto ptáky, potřebujete velkou voliéru, nebo alespoň klec s minimálními rozměry 60 x60 x 80 cm. Pokud ale přistoupíte k tomuto řešení, musíte počítat s tím, že váš papoušek bude potřebovat dlouhodobý každodenní prolet mimo klec, a ani tak nebude ve 100% kondici.

Nejvíce se jim tedy bude dařit v prostorné chráněné venkovní voliéře o rozměrech 1,5 x 5 x 0,7 m (v x d x š). Jako u většiny ptáků jim k přenocování a úkrytu poslouží nabídnutá budka. Nesnáší dlouhou dobu trvající chladné a vlhké počasí. Ve voliéře se doporučuje chov pouze jednoho páru tohoto druhu, tolerovat se však budou s jinými druhy. Lze jej chovat v celoročních voliérách bez vytápěného zázemí, potřebuje však alespoň závětří, kam by se mohl v zimě nebo při špatném počasí schovat.

Papoušek královský musí dostávat pestrou stravu. Běžná krmná dávka musí být obohacena o různé ovoce, luskoviny a zeleninu. Jen tak z něj učiníte zdravého, přátelského a krásně zbarveného společníka.

V přírodě jsou odchovy pozorovány v červenci i lednu. Hnízdní dutiny mívají vletový otvor poměrně nízko od země. Pro odchov v zajetí jim musíme poskytnout budku vysokou až 2 metry! Jako substrát do budky použijeme dřevěné hobliny smísené s rašelinou. Samec se začne samici dvořit a harmonizující pár, připravený k hnízdění, si obsah budky upraví dle vlastních představ. Kladnou odezvou na samčí dvoření je skutečnost, že samice přijme jeho pokusy o krmení. Snůška papoušků královských čítá nejčastěji 3 až 5 mírně lesklých vajec. Nezřídka se stane, že některé z vajec rodiče rozbijí, může za to jejich nemotorné chování při vstupu do budky. Proto se pro tento druh doporučuje mírný sklon budky, který problém s rozbíjením vajec zcela vyřeší. Délka sezení na vejcích se pohybuje kolem 20 dnů, samec v tomto období navštěvuje samici v budce, ale ta přesto po celou dobu zahřívá snůšku sama. Mláďata po vylíhnutí opeří asi po 35 dnech a samec je ve voliéře doprovází a učí létat. V prvních dnech po vylíhnutí, a v několika následujících dnech, samice neopouští hnízdní dutinu. V tuto dobu chodí krmit samec samici k otvoru hnízdní dutiny, posléze samice mláďata v hnízdě. Rodiče je ještě minimálně 3 až 4 týdny dokrmují (s odstavem není nutno spěchat, rodiče na ně nebývají agresivní). Mláďata se do věku 6 měsíců podobají samičce. Po uplynutí této doby začne hlavička samců červenat.

Papoušci královští dosahují pohlavní zralosti ve třech letech (některé samičky však mohou zahnízdit již ve druhém roce věku) a jsou plodní ještě ve 30 letech. Na krmení nijak zvlášť nároční – vezmou bez problémů vše nabízené a milují veškeré ovoce a zeleninu. Jelikož mají sklony k tloustnutí, musíme být opatrní při podávání slunečnice. Měli by mít dostatečný přísun vápníku, hlavně v době před snůškou a v době hnízdění (samičky královských papoušků snášejí poměrně velká vejce a mohlo by lehce dojít k odvápnění organismu). Rychle rostoucí mláďata zvýšený přísun vápníku též přivítají. Při jeho nedostatku totiž může lehce dojít k rachitidě a špatnému vývoji kostí.

Zdroj: Papoušek královský

Poicephalus gilielmi fantiensis

Papoušek konžský západní žije v deštných lesích střední Afriky. Velikost papouška je 26 cm, hmotnost se pohybuje mezi 200 a 230 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28 dnů. Délka života je až 25 let.

Areál přirozeného výskytu zasahuje na území států Kamerun, Středoafrická republika, severní Angola, Keňa, severní Tanzanie a Libérie. Obývá především vlhké deštné lesy do výšky až 3500 m. Z toho vyplývá, že je to papoušek odolný, přesto však musíme v našich podmínkách ubikaci temperovat na minimálních 5 °C, při hnízdění 10–15 °C. Ve volné přírodě se živí různými semeny, bobulemi, ořechy z olejové palmy, ovocem, zeleninou, často také zalétávají na plantáže. Hnízdění se řídí stejně jako u ostatních ptáků obdobím dešťů.

Samec je sytě zelený; čelo, temeno, ohbí křídel a peří na nohách má červenooranžové až červené. Rozsah zbarvení čela je silně variabilní a některým jedincům téměř úplně chybí. Příuší je břidlicově šedé, uzdička černá, strany hlavy s černým nádechem; peří na zádech a křídelní krovky jsou hnědočerné s úzkým zeleným lemováním; spodní strana těla zelená s černým středem per, břicho má někdy namodralý nádech; letky hnědé až černé se širokým zeleným lemováním; kostřec olivový; ocasní pera hnědočerná; duhovka oka červenohnědá; nohy tmavě šedé. Samice je zbarvena stejně jako samec. Nápadné je holé oční okruží, u obou pohlaví tohoto poddruhu špinavě bílé. Významným rozlišovacím znakem pohlaví je zbarvení očí adultních jedinců. Oční duhovka samců je světlejší (červeno- až žlutohnědá) než u samic, které ji mají tmavě hnědou. Mladí ptáci jsou bez červeně na hlavě, ohbí křídel a nohou, tváře mají více zelené, zobák světlý – černé partie šedé, peří na zádech a křídlech má úzký lem, spodní strana těla je bez modrého nádechu.

Tento druh je náročný na chov. Ptáci pohlavně dospívají ve třech až čtyřech letech, celkem velkým problémem je sestavení harmonizujícího páru, ptáci si na sebe a na okolní prostředí musí nejprve zvyknout, což trvá někdy i několik let. Pokud usilujeme o odchov, umístíme pár do samostatného výletu. Voliéra musí být celokovová se silným pletivem (minimální síla drátu 1,8 mm). Někdo odchovává papoušky konžské i v klecích o délce jednoho metru. Stejně tak budka musí být zhotovena z velmi silného materiálu, buď ze silné překližky, nebo z dubového kmenu. Minimální rozměry: šíře 30 cm (ve volné přírodě mají tito ptáci velice úzké, ale zato vysoké hnízdní dutiny) a výška od 60 cm do dvou metrů, záleží na uvážení chovatele. Po páření klade samička 2–4 vejce, na kterých sedí 28 dní, mláďata opouštějí hnízdo ve věku kolem 11 týdnů. Ručně dokrmené mládě papouška konžského může být také vhodným domácím mazlíčkem. Naučí se imitovat i lidský hlas.

Základem krmení je směs pro střední a velké papoušky obohacena o různé multivitamínové přípravky. Nesmí chybět ani ovoce, zelenina, okus (hodně důležitý pro dobrou kondici ptáků pod kůrou vrbových větviček je hodně tříslovin a vitamínů, které působí pozitivně na zažívací trakt ptáka) a grit nebo písek na trávení, samozřejmostí je sépiová kost a každodenní čistá voda.

Zdroj: Poicephalus

Amazónek bělobřichý

V přírodě můžeme tohoto papouška nalézt na území států Bolívie, Brazílie a Peru. V důsledku nepřetržitého kácení tropických pralesů je amazónek bělobřichý (Pionites leucogaster) na pokraji vyhubení, a proto je pořádáno mnoho akcí, které mají za cíl reintrodukci druhu do klidnějších oblastí Jižní Ameriky.

Jelikož je to pták žijící v deštném pralese v povodí řeky Amazonky, kde roste mnoho pestrobarevných rostlin, tak tomu odpovídá i jeho kontrastní zbarvení. Na temeni, týle, zadní části krku a příuší je oranžový, uzdičku, hrdlo a strany hlavy jsou žluté, záda, křídla, kostřec a vrchní krovky ocasní zelené. Prsa a břicho má krémově bílé, boky a holenní peří zelené, spodní krovky ocasní žluté. Ocas shora zelený, zespodu špinavě žlutý. Zobák má bledě rohové barvy, oko červené, běhák světle růžový. Dorůstá délky 23 cm a hmotnosti do 170 g.

Většinu času tráví v přírodě amazónci bělobřiší v korunách stromů, kde si také zakládají hnízdo. To využívají i v mimohnízdním období. Proto je pro zdárný odchov zapotřebí zajistit ptákům v budce pocit bezpečí a pohody. I když se to nezdá, má tento malý papoušek dost velikou spotřebu krmení. Důležité je, že nemá sklony k tloustnutí. Amazónci se krmí směsí obsahující několik druhů prosa, slunečnici, lesknici, niger, oves, semenec a lněné semeno. Tuto směs lze podávat jak suchou, tak i naklíčenou. Vhodné je i zelené krmení, kokoška pastuší tobolka, smetánka lékařská, kopřiva dvoudomá a podobně. Ovoce a zeleninu amazónci velmi rádi pojídají také přidanou do vaječných míchanic. Pro zajištění dobré kondice je důležité dostatečné množství ovocné šťávy, kterou si z různých druhů ovoce (citrusy, angrešt, rybíz, blumy, broskve, nektarinky) sami vymačkávají. V krmném programu amazónků se vyplatí (zdravě) experimentovat, podávat stravu pestrou a různorodou, jelikož za ni ptáci budou svému chovateli velmi vděčni a dokážou se odvděčit. Jako u všech ptáků je i zde nepostradatelný grit nebo písek na trávení, sépiová kost a každodenní čistá voda na koupání. S červy většinou tito papoušci problémy nemají, ovšem nebude na škodu, když je dvakrát do roka odčervíte.

Amazónek bělobřichý přímo hýří svojí aktivitou, je to neuvěřitelně kreativní živočich, který objevuje pořád něco nového. Dokáže se spřátelit i s jinými členy rodiny, kteří jsou také zvířecího původu. Naučí se imitovat váš hlas. Ovšem podmínkou je vaše každodenní péče, amazónek bělobřichý totiž špatně snáší nudu, a tak musí být jeho ubikace vybavena spoustou hraček, provazů a větví na okus. Papoušek se také může naučit hodně pohybových triků, které na požádání provede. Ptáci se vyznačují pronikavým křikem převážně v ranních a večerních hodinách.

Amazónci bělobřiší se stávají pohlavně dospělými ve věku tří let. Po uplynutí oněch tří let se stávají chovu schopnými a jsou připraveni na hnízdění. Tito amazónci nejsou mimo dobu hnízdění nijak agresivní.

Amazónci jsou relativně nenároční na prostor a hnízdní budku. Většina chovatelů je chová a úspěšně odchovává mláďata pouze v klecích. Ideální rozměry klecí pro chov amazónků jsou 1,1 x 1,1 x 1,4 m (hloubka, výška, délka). Někteří chovatelé jim dopřávají větší prostory. Tito ptáci jsou svými chovateli posuzováni jako celkově nenároční, co se do výběru hnízdní budky týče. Říká se, že amazónci přijmou jakoukoliv předloženou budku s dostačujícími rozměry. Ta by měla mít základnu přibližně 30 x 30 cm a 60cm výšku, s vletovým otvorem minimálně o průměru 7,5 cm. Zimovat by amazónci měli ve vytápěných místnostech, kde se teploty stále pohybují okolo 18–20 °C.

Samice obvykle snese obden do budky 3 až 4 vejce, které pak následujících 25 dní zahřívá. Poté dochází k líhnutí. Po deseti týdnech od líhnutí jsou mláďata připravena postupně opustit budku a začít prozkoumávat její okolí. Často se stává, že nejmladší mládě uhyne v důsledku umačkání nebo nenakrmení, jelikož ho starší sourozenci odstrkují. Po dalších 3 týdnech od opuštění budky se stávají mláďata zcela samostatnými. U amazónků často dochází k odebírání snůšek či mláďat k umístění do líhní a následnému ručnímu dokrmení, protože se pak stávají krotkými a bývají často vyhledáváni jako domácí mazlíčci.

Papoušky je možné zakoupit přímo u některých chovatelů, kdy se cena pohybuje od 7 000 korun za samečka, samičky jsou dražší. Harmonické páry je možné zakoupit okolo 30 000 korun.

Zdroj: Pionites

Amazónek modrohlavý

Amazónek modrohlavý (Pionus menstruus) je od ostatních druhů papoušků dobře rozeznatelný díky svému výrazně modře zbarvenému opeření hlavy, podle něhož také získal jméno. Toto opeření se však objevuje až v dospělosti, a proto se často stane, že je tento druh při nákupu dosti opomíjen a místo něj dostanou přednost papoušci, kteří mají nádherné zbarvení již v útlém věku. Tento papoušek vám může díky své oddané povaze, roztomilému chování a vysokému věku, kterého se dožívá (průměrně okolo 25 let, někteří jedinci až 40 let), být dobrým společníkem po podstatnou část vašeho života.

Řadí se mezi středně velké papoušky – dorůstá do délky okolo 27,5 cm a váží průměrně 245 gramů. Pohlaví nelze s jistotou vizuálně rozeznat. Celkově je zelený, hlavu a krk má modré, hrdlo růžově červené, příuší tmavě červené. Horní psa jsou zelená s olivově hnědým nádechem a modravým lemem konců pírek. Spodní krovky ocasní má červené, na konci modravě zelené. Ocas je zelený, u kořene na vnitřní straně červený, po stranách a na špici modrý. Zobák tmavě šedý, u kořene a po stranách červenější, oko tmavě hnědé, běhák zelenavě šedý. Mláďata mají celkově mdlejší barvy. Hlava je převážně zelená s několika modrými pírky.

V přírodě je amazonek modrohlavý široce rozšířen. Obývá téměř celou tropickou část a většinu severní části Jižní Ameriky kromě vysokých oblastí v Andách. Dále se vyskytuje také v zemích centrální Ameriky. Tráví čas ve větších hejnech, pouze v období páření a hnízdění jej můžeme spatřit v párech. Hejna se zdržují na otevřených zemědělských oblastech.

Do chovu je tento papoušek velmi vhodný. Jeho hlasové projevy nejsou nikterak nepříjemné ani tolik hlasité jako u některých jiných druhů papoušků. Pohlavní dospělosti dosahuje ve věku 3 let.

Úspěšný odchov je možný jen v dosti prostorné kleci, kde bude mít pár dostatek prostoru pro létání. Ptáci musí být totiž pro hnízdění v dobré kondici. Rovněž výběr partnera a soudružnost páru je pro úspěch chovu rozhodující. Hnízdní období začíná většinou v březnu až květnu, ale důležitým faktorem je i prostředí, kde jsou papoušci umístěni. Po páření samička snese obvykle 3 až 4 vajíčka. Po snesení prvního nebo druhého ihned nasedá. Doba inkubace trvá 26 dní. V budce mláďata rostou a opeřují se po dalších přibližně 70 dnů. Amazónek modrohlavý obvykle hnízdí dvakrát za sezónu. Jako hnízdní budka je nejvhodnější přírodní dutý kmen s průměrem 30 cm a výškou 50–70 cm. Budku je nutné vybavit vletovým otvorem o průměru 10 cm. Na dno budky se dává asi 15centimetrová vrstva dřevěných pilin.

Nejen během hnízdění vyžadují amazónci modrohlaví výbornou kondici. Kromě poskytnutí dostatečného prostoru k létání a různým hrátkám je nutné věnovat pozornost také správnému složení krmiva. Podávaná strava nesmí být hlavně příliš tučná! Vyvarujte se tedy podávání semen s vysokým obsahem tuku. Podávejte spíše sušší granulované krmivo, které obsahuje tuku méně, a to v kombinaci s dostatkem ovoce a zeleniny. Zrniny podávejte spíše jako doplněk stravy nebo za odměnu. Vodu udržujte vždy čerstvou, protože amazónek modrohlavý se v ní často a rád koupe. Občasným rosením zabráníte nejen případným dýchacím problémům, ale také napomůžete k výborné kondici amazónkova opeření.

Tito amazónci jsou relativně nenároční na prostor a hnízdní budku. Většina chovatelů je chová a následně úspěšně odchovává mláďata pouze v klecích. Ideální rozměry klecí pro chov amazónků jsou 1,1 x 1,1 x 1,4 m (hloubka, výška, délka). Vhodnější jsou však větší prostory. Zimovat by měli ve vytápěných místnostech, kde se teploty pohybují stále okolo 18–20 °C.

Amazónek modrohlavý je vhodný také na ochočení. Zkušenosti ukazují, že je to velmi talentovaný druh. Je překvapivě oddaný svému majiteli a snadno se naučí několik jednoduchých kousků. Pokud si tento druh pořídíte jako ručně dokrmené mládě a umístíte ho do pokojové klece, je nutné jej několik dní nechat, aby si zvykl na svůj nový domov. Jakmile se trochu rozkouká, ihned stanovte určitá pravidla. Dejte mu jasně najevo, co si smí a co nesmí dovolit. Na svých požadavcích opakovaně trvejte tak dlouho, dokud je amazónek nepochopí a nezačne je akceptovat. Poté můžete přestoupit k tréninku. K úspěchu dost pomůže, když budete papouškovi podávat za odměnu nějaký pamlsek, který si oblíbil.

Amazónek modrohlavý je schopný naučit se také pár slov. Jeho výslovnost však není příliš zřetelná a kapacita slovní zásoby, kterou je schopen se naučit, se obvykle pohybuje asi okolo 10 slov. Samozřejmě dost záleží na konkrétním kusu. Někteří jedinci se bez problémů naučí i několik desítek slov.

Jde o běžně dostupný druh papouška, ale na to, že jde o jednoho z nejběžněji chovaných amazónků, není zrovna nejlevnější. Mladí ptáci se prodávají za 10 000 korun, starší a pohlavně dospělí pak výrazně dráž.

Zdroj: Pionites

Nároky na chov

Asi tou nejlepší péčí je udržovat dobré podmínky chovu a čistotu. Při přesunu prasat kotec vyčistit a umýt. Po vyschnutí také vydezinfikovat. Podobný postup by se měl provést i při používání přípravků od veterináře, aby se tak zabránilo opětovnému nakažení. Během přesouvání by se měla i prasata zbavit možných parazitů.

Selata denně vypijí lehce nad půl kilogramu vody. Až se odstaví, toto číslo může dosáhnout až pěti kilogramů. Prasata ve výkrmu spotřebují kolem čtyř až devíti kilogramů. Ještě mladé prasnice a kanci spotřebují deset až patnáct kilogramů. A nakonec kanci deset až dvacet kilogramů a prasnice téměř o dvacet kilogramů více vody, tedy dvacet pět až čtyřicet.

Při sestavování krmných dávek se vychází z denní spotřeby všech stravitelných živin. U duroca se na jeden kilogram přírůstku spotřebuje kolem 2,7 kg krmiva.

Krmivo je možné rozdělit na dvě základní skupiny, a to sacharidové a bílkovinné. Mezi vhodná sacharidová krmiva se řadí ječmen, oves, kukuřice, krmná pšenice. Dále tu má své místo krmná a cukrová řepa, brambory a sušené cukrovarské řízky. Krmivo s obsahem bílkovin lze dále rozdělit na živočišné a rostlinné. Živočišné bílkoviny pocházejí z rybí, masové, masokostní i krevní moučky. Do této skupiny dále patří syrovátka spolu s odstředěným mlékem. Ve druhé podskupině se vyskytuje šrot, krmný hrách, koňský bob, krmné kvasnice a pšeničné otruby spolu s obilnými klíčky.

Protože jsou prasata přímo závislá na příjmu aminokyselin, měla by se denní dávka skládat alespoň z dvaceti procent z bílkovinných krmiv s vysokým obsahem dusíkatých látek. Také je potřeba zajistit příjem vitamínu A a B. Vláknina pak v denním příjmu tvoří zajímavou složku – je limitována a slouží k vylepšení celkové stravitelnosti krmiva.

První říje se u duroca vyskytuje zhruba v šesti měsících. Nejvhodnějším věkem pro první zapouštění je zhruba sedm a půl měsíce. Březost trvá asi sto patnáct dnů. Prasnice si udělá zásoby pro období kojení. Tři dny před předpokládaným porodem se snižuje dávka krmiva. Den před porodem a samotným prasením se nekrmí, pouze napájí teplými nápoji. Pak se tři dny po porodu podává krmivo, které je schopna prasnice přijmout, tedy asi 2,4 kg. Od těchto dnů se dávka zvýší, a to tak, že se základní dávka navýší o 350 g za každé sající sele.

Práce chovatele spočívá v dezinfekci vemen a vnějších pohlavních orgánů. Čerstvě narozená selata je nutné otřít buď slámou, nebo osuškou, vytřít nosní a ústní dutinu. Je také potřeba odstranit pupeční šňůru a zbytek po šňůře vydezinfikovat. Pak se selátka uloží do odděleného prostoru v kotci na vyhřívanou palandu či do slámou vystlané bedýnky. Po ukončení prasení se přiloží ke strukům. Je vhodné, aby se první dny dávala bokem a zabránilo se tak jejich zalehnutí. Prasení trvá dvě až osm hodin, někdy ještě více. Lůžko z dělohy odejde celé po jedné až dvou hodinách po oprasení.

Po porodu je matka asi o dvacet kilogramů lehčí (samotný vrh tvoří tři čtvrtiny tohoto čísla, zbytek jsou plodové tekutiny, lůžko a ostatní), avšak i přesto je o třicet až padesát kilogramů těžší než normálně právě kvůli zásobám pro kojení.

Čerstvě narozené sele váží sotva 1,5 kg. Avšak duroc roste docela rychle, kolem 900 g za den. To znamená, že ve věku tří týdnů zvýší skoro třináctkrát svoji váhu. Denní přírůstky se postupně snižují.

Teplota ve stájích by se měla udržovat kolem dvaceti stupňů. Malá selata ovšem vyžadují teplotu kolem třiceti stupňů. Toto poměrně vysoké číslo se sníží na dvaadvacet stupňů, až selata dosáhnou věku tří až čtyř týdnů. Relativní vlhkost by se měla pohybovat okolo šedesáti procent. Průvan selatům nesvědčí, vyžaduje se malá rychlost proudícího vzduchu.

Selata se dají chovat buď v kotcích s podestýlkou, nebo v kotcích s kalištěm. Asi nejvhodnějším způsobem, aby selata nebyla zatěžována přílišným stresem, je odchov v „porodně“. Velikost kotců pro odstavená selata se pohybuje kolem půlky jednoho čtverečního metru. Půdorys kotce, ve kterém tráví čas kojící prasnice, by se měla pohybovat okolo čtyř metrů čtverečných. Když se jí dopřává volný pohyb, číslo je ještě o dva metry čtvereční větší. Kanec se pohybuje v individuálním kotci o velikosti zhruba šest metrů čtverečných. Pokud se zde budou zapouštět i prasnice, kotec je ještě o dva metry větší. Výše uvedené rozměry jsou uvedeny pro jedno zvíře.

Kotec by měl být rozdělen na vlhkou a suchou část. Vlhká část slouží ke kálení, druhá k odpočinku. Plocha k odpočinku by měla být dostatečně velká, aby mohla prasata společně odpočívat.

Doporučuje se i udělat kotec s podestýlkou. Sláma zvyšuje pohodlí, slouží jako izolace a částečně také jako krmivo. Navíc se zde prasata rychleji zabydlí a je možnost dalšího využití exkrementů. Nevýhodou tohoto řešení je však větší práce při odstraňování hnoje a dodávání podestýlky čisté. Navíc musí být tyto prostory o něco větší v porovnání s kotci bez přistýlky.

Vykrmované prase lze chovat volně v ohradě, ale zde by prase pomalu přibývalo a svalovina by byla tužší. Ohrada musí být pevná s přístřeškem, ve kterém nesmí chybět sláma. I venkovní výběh se musí pravidelně čistit od exkrementů.

Zdroj: Prase duroc