AGRESIVNÍ POT je téma, které bylo inspirací k napsání tohoto článku. Agamy bývají ve většině případů pohodářky. Samozřejmě nelze zobecnit, že všechny agamy jsou takové. Stejně jako lidé i agamy mají svoji osobnost. Jedna agama může být klidná, druhá agresivní, třetí plachá, vždy záleží na konkrétním jedinci.
Chov – specifikace
Agamy většinou nebývají agresivní. Pokud chováme více agam společně, mohou být občas agresivní vůči sobě navzájem (například při sporu o potravu). Většinou se však jedná jen o malé potyčky. Velmi agresivní ale mohou být vůči sobě dva samci, tudíž nelze mít dva samce společně v jednom teráriu. Jsou velmi teritoriální a nesnesli by se – mohli by se vážně poranit, případně by mohl jeden druhého i zabít. Poražený jedinec totiž nemůže z uzavřeného terária uniknout, jak by to udělal ve volné přírodě. Agresivní vůči sobě mohou být ale i samice. Samice před snůškou bývají neklidné, pobíhají po teráriu, hrabou a hledají vhodné místo pro svou snůšku. Není vhodné je v tomto období vytahovat ven z terária a rušit.
Plachá mohou být především mláďata, a to platí dvojnásob při zakoupení a umístění do nového prostředí. Vždy se potřebují aklimatizovat, potřebují nějaký čas na „rozkoukání“. S postupem věku agamy svou plachost ztrácejí a stávají se klidnými (ve většině případů).
Agamy si obvykle na kontakt s člověkem dobře zvyknou. Je to ještěr, který kontakt s člověkem snáší nejlépe. To ale v žádném případě neznamená, že je agama nějaký „mazlíček“. Neustálé tahání ven z terária a muchlování zde nepřipadá v úvahu. Pořád je to ještěr, pro kterého takové jednání není vůbec přirozené. Agama není pes a nepochopí, proč ji člověk vytahuje ven, proč ji hladí a nosí. Určitě není dobré agamu vytahovat z terária každý den, natož několikrát denně. Nejspokojenější jsou vždy ve svém teritoriu – v teráriu. Přílišnou manipulací agamu zbytečně stresujeme. 1x týdně jí můžeme dopřát volný pohyb po pokoji, aby se proběhla. I to největší terárium není pro agamu dostatečně velké, pokud jde o pořádné „proběhnutí se“. Zde ale pozor, aby byl pokoj dostatečně zabezpečen, aby nemohla někam zalézt a v horším případě tam uvíznout. Taktéž ji nepouštíme na studené dlaždice a podobně, nenecháváme ji běhat v místech, kde je nízká teplota. Proběhnout se může dle potřeby půl hodiny či 10 minut, záleží, jak se agama bude chovat. Pokud bude spokojeně pobíhat a šmejdit, klidně ji necháme déle. Pokud se bude chtít schovat a bude „nesvá“, dáme ji zpět do terária. Jestliže budete chtít takto nechat agamu jednou za čas proběhnout, pouštějte ji vždy ve stejné místnosti, tedy tam, kde to zná. Neustálé změny prostředí ji mohou zbytečně stresovat. Samozřejmě ji takto proběhnout nemusíte dávat vůbec. Také nedáváme agamu ven ve chvílích, kdy v klidu odpočívá nebo se vyhřívá pod lampou. Proběhnout ji můžeme nechat v případě, že v teráriu pobíhá a šmejdí.
Agamu můžeme položit také na parapet, kde s oblibou z okna
V naší poradně s názvem SVALOVÉ TIKY U PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jan Linhart.
Dobrý den,prosím o radu. 4letý JRT, svalové záškuby zadních končetin,přetrvávající i v klidu,ve spánku,pak zas chvíli klid.
Zhoršující se ve stresu, kdy bývá agresivní,vrčí ,cení zuby..Nezjistili jsme příčinu,občas mu v hlavě blikne ...Na veterině jsme byli,dostal prášky vit.B-název nevím / efekt nula/,krevní rozbor v pořádku.Nevím jestli mám vyhledat neurologa..v okolí není nebo zkusit antistresový obojek...Děkuji za případné rady
Honza
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Vitamíny řady B jsou nesporně dobrou volbou pro dobrou funkci mozku pro každého psa. V tomto případě jde nejspíše o neurologický problém mozečku a nebo zadního mozku. Antistresové obojky bych osobně nepoužil - myslím že v tomto případě to bude také efekt nula. Jedine navštívit neurologa nebo změnit veterinu. K dispozici je vyšetření mozku pomocí CT a EEG podobně jako u lidí. To by mohlo ukázat více a nasměrovat tak vhodnou léčbu.
Fenek – fenek berberský (Vulpes zerde) – je nejmenší ze všech lišek a snadno se pozná podle obrovských boltců.
Ve vzácných případech se sdružuje do skupin až po deseti, ale vztahy mezi jejich členy nejsou jasné. Každý si vyhrabává vlastní doupě několik metrů hluboké. Samci si značkují území močí a v době páření jsou velmi agresivní. Páření probíhá uprostřed nebo koncem zimy, a pokud je vrh ztracen, páří se znovu. Samice se o potomky starají samy, brání hnízdo, kde mláďata zůstávají dva měsíce pod jejich ochranou. Po celou tu dobu samec nesmí do hnízda vstoupit.
Areál fenků leží v pouštních oblastech severní Afriky, Sinajského a Arabského poloostrova. Vyskytují se v Maroku, Tunisku, Libyi, Alžírsku, Egyptě i Saúdské Arábii a také v Mali, Mauretánii, Čadu, Nigeru a Súdánu až do 15–35° severní šířky. Fenek je zvíře dokonale přizpůsobené životu na Sahaře, preferuje písčitou poušť, kde obývá stabilní písečné duny. Zároveň potřebuje stanoviště, kde rostou trávy nebo keře.
Fenci se často chytají a prodávají jako mazlíčci, ale příležitostně se loví i pro kožešinu. Naštěstí žijí skrytě v nepřístupných oblastech, takže ztráty způsobené lovem nejsou velké. Navíc se fenek v zajetí dobře množí.
Fenek je aktivní převážně v noci, přes den se schovává před pouštním žárem v hlubokých norách vyhrabaných pod kameny a kořeny rostlin. Fenci jsou velmi aktivní, hraví a neuvěřitelně pohybliví – dospělý fenek dokáže z místa vyskočit 70 cm do výšky a přes jeden metr do dálky, což činí téměř čtyřnásobek jejich délky. Cítí-li se ohroženi, zahrabou se tak rychle, že doslova „zmizí v písku“. Fenci jsou velmi společenská zvířata a odpovídá tomu i množství různých zvuků, které slouží ke komunikaci s ostatními členy skupiny. Zřejmě i ocasní žláza slouží nějakým způsobem k posílení sociálních pout ve skupině.
Nory mívají několik vchodů a jedinou noru může obývat množství fenků, výsledkem je pak složité bludiště podzemních chodeb. Doupata jsou vystlána listy, trávou, peřím a srstí.
Žijí v rodinných skupinách složených z jednoho nebo několika dospělých párů, jejich letošních mláďat a možná i některých starších potomků. Občas může v jediné noře žít i víc takových rodin. Jediná rodina se může skládat i z 10 jedinců.
Na lov se vydávají v noci, a přestože žijí ve skupinách, potravu shánějí sami. Jsou to všežraví oportunisté a využívají jakýkoliv možný zdroj potravy. Výborně vidí a jejich citlivý sluch jim umožňuje slyšet kořist z velké dálky. Jejich potravou se stávají ještěři (paještěrka, gekon, scink), ptáci a jejich vejce, sarančata, brouci, štíři, pavouci i jiní bezobratlí a&nbs
I u koní se vyskytují sarkomy, nejčastěji postinjekční sarkom, ale častěji se vyskytují sarkoidy.
Postinjekční sarkom – se nejčastěji vyskytuje jako reakce na vakcinaci proti vzteklině, také se může jednat o reakci na aluminiové adjuvans ve vakcíně, kortikoidové či penicilinové injekce. Tumory se mohou začít objevovat za 2–10 měsíců po vakcinaci. Postinjekční sarkomy se dělí na 3 typy, přičemž typ 1 je nejméně agresivní a typ 3 je nejvíce agresivní. Diagnostika spočívá v provedení cytologie či biopsie a histologickém potvrzení. Nejefektivnější léčba postinjekčního sarkomu je jeho chirurgické odstranění minimálně 3 cm do hloubky a 3 cm do šířky. U nekompletně odstraněných nebo neresekovatelných útvarů je možnost využití radioterapie, chemoterapie a imunoterapie.
Sarkoidy – patří u koní k nejčastěji se vyskytujícím tumorům kůže. Sarkoidy můžeme považovat klinicky i patologicky za formu kožní rakoviny, jejichž chování je nepředvídatelné a jejich terapie problematická. Sarkoidy převážně vypadají jako bradavice. Výskyt sarkoidů není na pohlaví ani věku závislý, větší tendenci k onemocnění mají plemena s tenčí kůží (quarter horse, arabský plnokrevník), nebyla jasně prokázána dědičná závislost. Formy sarkoidů mají vysokou tendenci k recidivám a při jejich poškození (traumatem, hmyzem, iatrogenně při biopsii) se snadno přemění v agresivnější typ sarkoidu. Některé typy (okultní) zůstávají nezměněny dlouhou dobu, jiné typy (fibroblastický) mohou agresivně růst během dnů až týdnů. Zajímavostí je, že někdy dojde ke spontánnímu odeznění onemocnění, kůň se stane rezistentní k recidivě (tento fakt bude jistě předmětem dalšího bádání). Vždy je lepší řešit sarkoid, který je malý a lehce dostupný, většina sarkoidů se časem nestane menšími, právě naopak. Sarkoidy nemetastazují do vnitřních orgánů, tudíž koně přímo na životě neohrožují, ale svou lokalizací a velikostí (v místě podbřišníku, pod sedlem) mohou vadit mechanicky a snížit tak využitelnost koně. U koní rozlišujeme 6 typů sarkoidů: okultní (cirkulární okrsek bez srsti), verukózní (bradavička se zesílenou kůží), modulární (ohraničená podkožní léze), fibroblastický (živé maso), smíšený (verukózní s okultní lézí a fibroblastickou a nodulární lézí), malevolentní (velice agresivní na kostech).
Sarkoidy představují pro veterinární lékaře terapeutickou výzvu. Je nutné správně určit typ sarkoidu a podle toho zvolit nejvhodnější terapii. Je potřeba pečlivě zvážit nutnost odběru bioptátu k histopatologickému vyšetření, neboť biopsie může vyvolat nekontrolovatelné rozšíření sarkoidu. Ve většině případů biopsii neprovádíme a zahajujeme terapii co nejdříve. Volba t
Také toto plemeno není příliš vhodné pro lidi, kteří nemají žádné zkušenosti se psy. Nevychovaný a dominantní pes může být velmi nebezpečný a mívá sklon k agresivitě, někdy může reagovat i na malé podněty útokem. Pokud je vydrážděn, zaútočí velmi tvrdě. Při správné výchově je svému pánovi oddaným společníkem, a pokud je k němu důsledná, respektuje i celou jeho rodinu. K cizím lidem je poněkud nedůvěřivý, ke známým návštěvám se chová přátelsky. Problémy mohou nastat při setkání s jinými psy, vůči nimž se tento pes chová dominantně a bojovně. Americký stafordšírský teriér se k dětem chová většinou mile a kamarádsky, při styku s malými dětmi je však nutný dohled. Při správné výchově se může mnohému naučit a stává se psem přítulným a poslušným.
Toto plemeno je vhodné chovat v bytě, kde je mu umožněn neustálý kontakt s jeho pánem. Pokud je celoročně umístěn venku v kotci, potřebuje zateplenou, nejlépe mírně vyhřívanou boudu, protože poměrně špatně snáší umístění v chladných prostorách. Americký stafordšírský teriér není klasickým služebním plemenem. Vyhovují mu krátké, silové výkony.
Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát, je to pes vhodný k dětem i do bytu. Je to totiž typický ochranitel a obranář. Přestože je příslovečně odvážný, pokud je správně vychován, není nikdy agresivní. Pokud však byl vychován nedůsledně, může být agresivní vůči jiným psům a nedůvěřivý k cizím lidem. Přeci jen jsou v jeho krvi geny zápasníků. Někdy je poněkud tvrdohlavý, a proto vyžaduje opravdu disciplínu. Je velmi pohyblivý a čilý a neobyčejně zvídavý ke svému okolí. Je to dobrý krysař, ale i osobní strážce. Ve vypjatých situacích se umí rychle a správně rozhodnout, jinak je ale klidný a mírný.
Americký stafordšírský teriér má stejné předky s americkým pitbulteriérem, jsou jimi angličtí bulteriéři, v podstatě jde o dvě linie jednoho plemene. Spolu s anglickými přistěhovalci přišla do Ameriky i jejich vášeň psích zápasů a bulteriéři. Nový osadníci používali bulteriéra kromě zápasů i na lov škodné, jako jsou kojoti a červení rysy. Přibližně do roku 1935 se jednalo o čistě pracovního tvrdého psa, u kterého nebyl rozhodující exteriér, ale pracovní vlastnosti, povaha a „game“ (bojovnost). Čím dál častěji se však kladl větší důraz na exteriér. Chovatelé se rozdělili na dva tábory. Jedni upřednostňovali dále pracovní kvality a „game“ a chovali svého pitbula s proměnlivým exteriérem a vysokou bojechtivostí, ti druzí začali klást důraz na líbivý vzhled a jednotnost bez pracovních kvalit. Z těchto psů vznikl americký stafordšírský teriér.
U psů se můžeme setkat s několika typy sarkomů: osteosarkom, fibrosarkom, chondrosarkom, hemangiosarkom, sarkom synoviálních buněk či postinjekční sarkom.
Osteosarkom – je nejčastější nádor u psů, vyskytuje se u 75 % psů s kostními nádory. Jedná se o zhoubný typ nádoru s tendencí k metastázám do měkkých tkání, především do plic. Psi jsou postiženi nejvíce od sedmi let věku. Řešením zhoubných kostních nádorů je obvykle amputace končetiny, případně chemoterapie (cisplatina, doxorubicin). Průměrná doba přežití u psů s osteosarkomem po amputaci končetiny je 4–5 měsíců, při současné chemoterapii až jeden rok.
Fibrosarkom – tvoří méně než 5 % kostních nádorů u psů. Metastazuje pomalu nebo vůbec a kompletní excize u málo invazivních nádorů může být léčebná.
Chondrosarkom – tvoří 5–10 % kostních nádorů, metastazuje pomalu a po amputaci má velmi dobrou prognózu.
Hemangiosarkom – tvoří méně než 5 % z diagnostikovaných nádorů kostí. Jedná se často o mnohočetný nádor zasahující i slezinu a srdce. Doba přežití po zjištění diagnózy není často více než 5 měsíců a vzhledem k postižení více orgánů je i po amputaci prognóza spíše špatná.
Sarkom synoviálních buněk – z kloubních nádorů je nejčastější právě tento, jedná se o pomalu rostoucí nádor prorůstající do měkkých tkání, který metastazuje do plic, mízních uzlin a kostí. Na kloubu se jeví jako tuhý nebo fluktuující útvar v kloubu. I po provedení amputace je prognóza nepříznivá.
Postinjekční sarkom – se nejčastěji vyskytuje jako reakce na vakcinaci proti vzteklině, také se může jednat o reakci na aluminiové adjuvans ve vakcíně, kortikoidové či penicilinové injekce. Tumory se mohou začít objevovat za 2–10 měsíců po vakcinaci. Postinjekční sarkomy se dělí na 3 typy, přičemž typ 1 je nejméně agresivní a typ 3 je nejvíce agresivní. Diagnostika spočívá v provedení cytologie či biopsie a histologickém potvrzení. Nejefektivnější léčbou postinjekčního sarkomu je jeho chirurgické odstranění minimálně 3 cm do hloubky a 3 cm do šířky. U nekompletně odstraněných nebo neresekovatelných útvarů je možnost využití radioterapie, chemoterapie a imunoterapie.
Všechna výše uvedená onemocnění mohou být provázena nechutenstvím, hubnutím, otokem končetiny, bolestivostí při palpaci (prohmatání), atrofií (úbytkem) svalů, kulháním a neurologickými deficity. Při postižení páteře mohou způsobit ochrnutí. Výrazným faktorem provázejícím toto onemocnění je bolest, kterou může způsobovat vlastní nádor, který svým invazivním prorůstáním do kostí způsobuje kompresi (utlačování) měkkých tkání, cév a nervů nebo i patologick
U koček se můžeme setkat s 3 typy sarkomů: virového původu, postinjekčního původu a nevirového neinjekčního původu.
Sarkom virového původu – je způsoben virem FeLV, je velice vzácný, prevalenci má cca 2 %. Objevuje se u mladých jedinců. Chirurgické odstranění nemá velký význam.
Postinjekční sarkom – nejčastěji se vyskytuje jako reakce na vakcinaci proti vzteklině, také se může jednat o reakci na aluminiové adjuvans ve vakcíně, kortikoidové či penicilinové injekce. Tumory se mohou začít objevovat za 2–10 měsíců po vakcinaci. Postinjekční sarkomy se dělí na 3 typy, přičemž typ 1 je nejméně agresivní a typ 3 je nejvíce agresivní. Diagnostika spočívá v provedení cytologie či biopsie a histologickém potvrzení. Nejefektivnější léčbou postinjekčního sarkomu je jeho chirurgické odstranění, a to minimálně 3 cm do hloubky a 3 cm do šířky. U nekompletně odstraněných nebo neresekovatelných útvarů lze využít radioterapii či chemoterapii. Z chemoterapeutik je možné využít doxorubicin, cyklofosfamid, mitoxantrone nebo piroxicam. Novinkou v léčbě postinjekčního sarkomu je imunoterapie. Na trhu je k dostání přípravek s názvem Oncept IL-2, který obsahuje kočičí interleukin-2 canarypoxviru. Tento interleukin stimuluje některé buňky imunitního systému k tomu, aby napadaly rakovinné buňky. Největší efekt v léčbě byl zaznamenán v kombinaci s chirurgickým odstraněním nádoru. Přípravek lze použít u nádorů, které dosahují maximálně 2–5 cm a nešíří se do dalších částí těla. S imunoterapií se začíná nejlépe měsíc od odstranění nádoru. Léčebná kúra se sestává z 6 dávek po 1 ml, první 4 dávky se aplikují po týdnu, poslední 2 dávky pak co 2 týdny. Každá dávka se rozdělí do 5 injekcí podávaných pod kůži kolem místa chirurgicky odstraněného nádoru.
Prevence postinjekčních sarkomů u koček spočívá ve vakcinaci v místech, kde je možnost snadné resekce případného tumoru, cytologie či biopsie postvakcinačního útvaru, který perzistuje déle než 4 měsíce, jeho velikost je větší než 2 cm a výrazně se zvětšuje měsíc po vakcinaci.
Principy biologického chování sarkomů měkkých tkání platí i u postvakcinačních sarkomů. Metastatický potenciál těchto novotvarů je malý (obvykle 10 až 15 %). Velmi ojediněle a v dlouhém časovém horizontu po diagnóze sarkomu se můžeme setkat s metastazujícím procesem v mízní uzlině nebo v plicích. Avšak přes 80 % nádorů recidivuje po kompletním chirurgickém odstranění. Je to dáno mikroskopickým pronikáním neoplastické tkáně daleko od palpovatelné masy tumoru.
Naštěstí stejně jako u lidí, ani u králíčků netrvá puberta věčně a zhruba v období 7. měsíce až 1 roku života králíčka přichází dospělost. Až v tuto dobu je vhodné samičky připouštět. V tomto období se králíčkovi vrací zpět jeho naučené návyky a také se zklidňuje. Pokud by i nadále ale byl králíček buď agresivní, nebo silně nečistotný při svém značkování území, je vhodné zvážit kastraci. Nejlepší léta života králíčka jsou zhruba od jednoho do čtvrtého roku života. V tu dobu je králíček nejaktivnější a nejspokojenější. V tomto období se tedy kromě připouštění králíčka, doporučuje pořídit králíčkovi kamaráda (v pozdějším věku se s ním již nesžije a může být vůči němu velmi agresivní a považovat ho za narušitele jeho teritoria). V tomto období se také nejvíce ukazuje králíčkova osobnost, zároveň si pomalu navyká na nějaký řád, který bude v pozdějších letech vyžadovat.
