Tibetská doga je velice inteligentní, poslušný, laskavý, učenlivý, společenský a přátelský pes. Je to také plemeno velice odvážné a temperamentní a nechybí mu ani sebevědomí a rozvážnost. Svému pánovi je tibetská doga velmi oddaná a věrná.
Srst sytá černá, s tříslovými odznaky nebo bez nich; modrá, s tříslovými odznaky nebo bez nich; zlatá od syté žluté po tmavě červenou, sobolí. Všechny barvy musí být co nejčistší. Tříslová dosahuje od sytě kaštanové po světlejší barvy. Bílá hvězda na hrudi je přípustná. Minimální bílé znaky na tlapách jsou přijatelné. Tříslové znaky nad očima, v dolní části končetin a na spodní straně ocasu. Tříslové znaky na tlamě; znaky podobné brýlím kolem očí se tolerují.
Zdroj: článek Tibetská doga
Aljašský malamut je jedním z nejstarších severských saňových psů. Je to silný a mohutně stavěný pes s hlubokým hrudníkem a silným, dobře osvaleným tělem. Malamut pevně stojí na tlapách a jeho postoj budí dojem velké aktivity, držení těla je hrdé, hlava vztyčená a oči hledí s ostražitým zájmem a zvědavě. Hlava je široká. Uši jsou trojúhelníkové a při vzbuzené pozornosti vzpřímené. Tlama je mohutná, od kořene k čenichu se jen lehce zužuje. Tlama není zvednutá ani dlouhá, ani příliš zkrácená. Srst je hustá s tvrdou krycí srstí dostatečné délky, jež dobře překrývá hustou podsadu. Malamuti jsou různých barev. Znaky na obličejové části hlavy jsou rozlišovacím znakem jedinců. Skládají se z kápě na hlavě, obličejová část hlavy je celá bílá, nebo se znaky s pruhem anebo maskou. Ocas je dobře osrstěn, nesen nad hřbetem a připomíná chochol. Malamut musí mít silnou kostru s pevnými končetinami, dobrým pohybem, hlubokým hrudníkem a silnými plecemi. Musí mít všechny fyzické vlastnosti nutné pro velký výkon. Pohyb musí být plynulý, vyvážený, neúnavný a naprosto účelný. Není určen jako závodní saňový pes pro soutěže v rychlostních závodech. Malamut je ideálně stavěn k tomu, aby podával silný a vytrvalý výkon a veškeré znaky psů tohoto plemene včetně povahových vlastností musejí odpovídat tomuto účelu. Jakékoliv odchylky odporující uvedenému účelu se považují za vážnou vadu. Psi dosahují kohoutkové výšky zhruba 63,5 cm a hmotnosti přibližně 40 kg. Průměrná kohoutková výška fen se pohybuje kolem 58,5 cm při hmotnosti asi 35 kg.
Husky je velmi elegantní pes. Má velmi souměrnou a kompaktní stavbu těla. Má silný hřbet s hřbetní linií vodorovnou od kohoutku k zádi. Je středně dlouhý, což je pro tažného psa, který má páteř vystavenou velkým tlakům a namáháním, velmi důležité. Pevná bedra, která přímo vybízí k saňovým popruhům, jsou užší než samotný hrudní koš s mírným zvýšením střední linie. Silný hrudník není příliš široký. Hrudník končí za lokty, přesně v úrovni předních nohou. Žebra jsou dobře klenutá a na bocích plochá, aby mu umožňovala plynulý pohyb. Kostru má husky velmi pevnou a silnou. Proto mu příroda nadělila i velmi silné a rychlé svalstvo. Jeho ocas je po způsobu ostatních špiců stočen směrem na hřbet. Jen když je v klidu, má ocas svěšený dolů. Středně velká hlava má průměrně dlouhou partii čenichu a nevýrazně vyznačený stop. Uši jsou trojúhelníkového tvaru a osrstěné, aby odolaly i vysokým mrazům. Má je vysoko postavené. Nikdy ne svěšené. Oči mohou mít barvu hnědou až světle modrou. Toto plemeno může mít každé oko jiné a tato zvláštnost je u něj celkem běžná. Srst je hustá, bohatá a středně dlouhá. Husky má mě
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Aljašský malamut
Barevné variety border kolie jsou velice rozličné, přípustné jsou v podstatě všechny barvy, nikdy by však nemělo výrazně převládat bílé osrstění. Je mnoho barevných variant srsti, nejčastější je černá s bílými znaky (mezi klasické bílé znaky patří límec, ponožky, bílá špička ocasu, bílé břicho, bílá lysina). Mezi další patří například hnědobílá, blue merle, red merle, tricolour. V chovu registrovaném FCI se nepřipouštějí jedinci, u kterých převládá bílá, a není povoleno připouštět mezi sebou dva jedince merle zbarvení. V pracovních chovech, registrovaných ISDS a jinými organizacemi zaměřenými na práci, se na barvu psa nebere žádný ohled – zde je výběr jedinců závislý pouze na tom, jak daný jedinec pracuje u zvířat.
Barvy border kolie: černobílá, černobílá s pálením – tricolour, modrobílá, modrobílá s pálením, blue merle, blue merle s pálením, hnědobílá, hnědobílá s pálením, lila bílá, lila bílá s pálením, red merle, red merle s pálením, australská červená, sable, ostatní (tečkovaná, žíhaná, dubl merle, extrémně bílá).
Zde můžete vidět jednotlivé barevné varianty.
Zdroj: článek Border kolie
Tento druh pocházející z tropů afrického kontinentu je u nás znám pod názvem oblovka velká. Na naše poměry dorůstá opravdu gigantických rozměrů a v současné době se stále více začíná rozšiřovat i její chov jakožto domácích mazlíčků.
Jde o největší druh šneka na světě, ulita může dorůstat až 30 cm, ale obvyklá velikost je 15–20 cm. Klasická achatina má žlutooranžovou ulitu s tmavými hnědými pruhy. Apex ulity bývá často načervenalý až červený (ale není u všech jedinců). Columella a patrová část obústí jsou vždy červené či červenohnědé. Výrazným rozpoznávacím znakem jsou dva vystouplé pruhy na konci nohy, které tvoří jakési „véčko“. Podobně tvarovanou zadní část nohy má jako jediná z rodu Achatina. Tyto znaky se pak vyskytují pouze u podrodu Archachatina. Tento druh se v zajetí špatně rozmnožuje a oproti ostatním druhům má vyšší nároky na teplo a vlhko. V případě, že nemá dostatek tepla a vlhkosti, rozmnožovat se nebude.
Pokožka útrobního vaku má schopnost vylučovat sloučeniny vápníku, které na povrchu vytvářejí ulitu. Ulita je tvořena několika závity, které se obtáčejí okolo středového „sloupku“ zvaného columella. Vrchol (apex) ulity je u achatin špičatý (u podrodu Archachatina je tupý) a spolu s columellou a obústím (vnitřní část vchodu do ulity) tak tvoří rozeznávací znaky při určování konkrétního druhu achatiny.
Díky cívkovému svalu dokáže šnek zatahovat a vytahovat nohu ven z ulity. Na noze jsou žlázy, ve kterých se tvoří sliz, který jednak pomáhá v pohybu a jednak chrání tělo šneka. Dýchání šneků zajišťují plíce, kyslík je pak hemolymfou rozváděn do celého těla šneka. V ústním otvoru mají achatiny radulu, na které je velké množství malinkých zubů, díky nimž šneci přijímají potravu. Tu „nekoušou“, ale pomocí raduly ji „strouhají“.
Pro ubytování oblovek je nejvhodnější skleněné nebo plastové terárium, jako podklad lze použít vlhký lignocel (kokosové vlákno) nebo rašelinu, přičemž výška substrátu by měla být cca 10 cm. Substrát by nikdy neměl vyschnout – udržujte jej neustále vlhký, ale ne přemokřený.
Vlhkost vzduchu by se měla pohybovat okolo 80 %, čehož lze dosáhnout pravidelným rosením. Stejně důležitá jako vlhkost je teplota. Některé druhy mohou prospívat i při pokojové teplotě, ale teplota okolí 28 °C je ideální. Afričtí šneci se nezimují, jsou aktivní po celý rok, proto i přes zimu topte na stejnou teplotu jako v létě. Do ubikace je vhodné umístit misku s vodou. Šneci jsou sice schopni vystačit si na pití s kapičkami vody na stěnách terária, ale někteří chodí pít i z misky. Navíc většina šneků se ráda koupe. Miska je ideální plochá, jen s nízkou hladinou, u hlubších misek pak vložte do
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Barevní šneci
Francouzský buldoček, jak již název napovídá, pochází z Francie a byl vyšlechtěn v 19. století. Existují dvě teorie jeho vzniku. První říká, že francouzský buldoček má mezi svými předky psy z arén, kteří zápasili s býky. Druhá praví, že si v 60. letech 19. století dovezli francouzští chovatelé malé buldoky z Velké Británie a ty později křížili s francouzskými plemeny a také s teriéry. Původním posláním tohoto psa byl lov krys, ale velmi brzy se z něj stal společník rodin a dnes tomu není jinak.
Francouzský buldoček je extrovertní, veselý a inteligentní pes. Dokáže být i tvrdohlavý a umí si jít za svým, když si něco umíní. Přestože je to odvážný a tělesně tvrdý pes, duši má velmi citlivou a tvrdá slova a přístup ho dokážou hluboce zasáhnout. Velmi rád pobývá ve společnosti své rodiny, nerad zůstává sám doma. Vyžaduje jistou dávku pozornosti a může i značně žárlit, pokud se jeho pán nevěnuje právě jemu. Francouzský buldoček štěká velmi málo, proto jeho štěkot neberte na lehkou váhu, může totiž znamenat nějaké nebezpečí. Většina jedinců má kladný vztah jak k malým dětem, tak dokáže být veselým společníkem pro děti starší. Někteří psi se mohou chovat dominantně vůči jiným psům, ale rozhodně to není pravidlem. S ostatními zvířaty nemají žádný problém, pokud jsou na ně zvyklá. Francouzský buldoček má potlačený lovecký instinkt a nemá sklony vydávat se někam na vlastní pěst.
Francouzský buldoček je úžasné, milé, přítulné a osobité plemeno, které je velmi vhodné k dětem a potřebuje přímý kontakt s člověkem a jeho lásku. Je to takový „kašpárek“, který je přístupný k jakékoliv hře, která ho baví. I přes některé své dané handicapy, jako je krátký čumák, který je spojen s horším dýcháním zejména v horkém, ale i v mrazivém počasí, se buldočci krátkodobě mohou zúčastňovat některých psích sportů. Jsou schopni chodit delší procházky, ale je potřeba mít s sebou dostatek vody. Horké nebo hodně mrazivé počasí je pro ně nevhodné – postačí jen velmi krátké ranní a večerní procházky.
Povahu mají milou, hravou, ale přitom někdy hodně tvrdohlavou. Když si něco vezmou do hlavy, že to dělat nebudou, nikdo s nimi nehne. Snadno si dokážou získat lásku člověka svým chováním a klaunovstvím. Francouzský buldoček je společenský pes, který oplývá bystrostí, energičností, mazlivostí a hravostí. Pro tohoto psa veselé povahy je těsný kontakt s pánem a jeho rodinou nadmíru důležitý, citlivý francouzský buldoček vyžaduje dostatek pozornosti. Velmi miluje děti. Dobře obstojí také v roli ostražitého hlídače, ačkoliv není zbytečně uštěkaný.
Francouzský buldoček dorůstá do výšky okolo 30 cm v kohoutku a dosahuje váhy 14 kg. Výška psa v&
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Francouzský buldoček
Řeč těla psů je naprosto jednoznačný komunikační kanál. Každý velmi rychle pozná, kdy je pes veselý a kdy naopak smutný. Poměrně jednoduchým způsobem lze rozpoznat také agresivitu psa anebo nadšení, když například pes tuší, že co nevidět se svým pánem vyrazí na vycházku. Psi pomocí očí, máchání ocasu, natáčení hlavy nebo vyskakování či vystrčení zadku nahoru předávají tolik informací, že je nestíháme dešifrovat.
Důležitý je například dlouhý oční kontakt. Existuje totiž souvislost mezi očním kontaktem a zvýšenou hladinou oxytocinu, hormonu, který pomáhá vyjádřit upevnění vztahu a jeho rozvíjení.
Když pes něco přinese, tak to většinou vnímáme jako pokyn ke hře, abychom mu házeli míček nebo se s ním o něco přetahovali. Dalším důvodem ale může být i to, že nám psi vlastně přinášejí dárky. To je pozůstatek ještě z dob, kdy takřka všichni psi byli lovci a honili se jen za kořistí. A od těch dob si myslí, že bychom mohli mít radost z toho, co nám přinesou, bez ohledu na to, zda to bude míček, nebo použitá ponožka, či ulovená myš.
Přikrčení a zdvižená jedna tlapka, kdy pes vypadá jakoby ve střehu, znamená přípravu k rychlému skoku nebo vyběhnutí za cílem. Většinou je to výraz těla, který předchází lovu nějaké kořisti.
Když se pes přikrčí až schoulí a odvrátí pohled a snaží se udělat menším a ještě menším, má zkrátka strach, bojí se. Pokud je toto chování přetrvávající a bez zjevné příčiny strachu, je více než pravděpodobné, že se jedná o týraného psa.
Má pes uši pověšené, nebo vztyčené? Pes umí ušima sdělit, co chce. Je-li ve střehu nebo chce pohrozit, uši se mu zvedají a míří k objektu zájmu. Uši dozadu signalizují přátelství a submisivitu. Uši „připlácnuté“ k hlavě znamenají strach.
Ze psí tlamy sice nevycházejí slova, ovšem dokáže toho říct mnoho. Uvolněný pejsek má tlamu zavřenou nebo jen mírně pootevřenou. Typický je také dobrácky vyplazený jazyk, kterým dává najevo naprostou pohodu. Zavřenou tlamu mají i pejsci, kteří se bojí, to ovšem poznáte jen v kombinaci s ostatními neverbálními znaky. Agresivitu dávají psi najevo staženými pysky a dostatečně viditelnými předními zuby, které hrozivě cení. Pes v ofenzivě také často a hrozivě „krčí čumáček“. Pokud je tlama otevřená, znamená to, že se chladí a reguluje teplotu v těle. Zajímavé je, že pokud je pes nervózní, přehnaně zívá.
Když pes vrtí ocasem, neznamená to pouze, že má radost. Pohyby ocasem vyjadřují mnoho signálů, které nám chce předat. Opět tu platí, že pes, kterého nic netrápí a je v pohodě, má ocas v přirozené poloze. Opravdu spokojený pes pohupuje ocáskem ze strany na stranu výrazněji. Strach dávají psi najevo tím, že mají ocas stažený nízko
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Jorkšírský teriér výchova
Postava: silná postava působící atleticky
Výška (v kohoutku): vyšší typ: 55 – 65 cm, nižší typ 45 – 50 cm
Zbarvení: vyšší typ sedmihradského honiče má černou barvu ve spojení s tříslovými a někdy bílými znaky, nižší typ tohoto plemene má barvu červenohnědou s bílými znaky
Lov: pracuje samostatně, nebo ve dvojicích – lov divokých prasat, velké zvěře
Schopnosti:
Povaha: inteligentní, iniciativní, vytrvalý, přátelský, oddaný, odvážný
Vztah:
Zdroj: článek Lovecká plemena – honiči
Samička želvy čtyřprsté dorůstá asi 20 cm, sameček je o něco menší. Její hmotnost může být až 2 kg. Karapax želvy čtyřprsté je okrouhlý a s plochým vrcholem, jeho barva je písková s černými znaky. Velmi stará želva může mít krunýř až černý. Tato želva je ve dne velmi aktivní a ráda hrabe podzemní chodby.
Testudo horsfieldii
Pokud tuto želvu chováte ve venkovním výběhu, je třeba ho zabezpečit, protože dokáže vyhrabat tunel ven z výběhu. Jestli je tato želva dobrá v hrabání, tak ještě lepší je ve šplhání.
Živí se rostlinami, ale i drobným hmyzem. Teplota při chovu by měla být kolem 28 °C. Nemá ráda velké vlhko a chladno, přesto by měl být v teráriu trochu chladnější kout.
V terárium by opět měl být substrát a osvětlení. Doba svícení by měla být asi 10 hodin denně. Želvu je také možné jednou týdně koupat ve vlažné vodě, aby získala tekutinu.
Jako u každé suchozemské želvy hrozí i u želvy čtyřprsté parazitní onemocnění, různá poranění, infekce, výživové problémy a další nemoci (viz. výše: Želva zelenavá)
Zde se můžete podívat jak vypadá želva čtyřprstá.
Zdroj: článek Želva
Americký pitbulteriér je mírumilovný k lidem a zcela oddaný své rodině. Dokáže ji bránit i za cenu ztráty života. Také velmi těžce nese, když rodinu někdo opustí. Má vyrovnanou povahu, je kamarádský a hodí se i k dětem. Je to opravdu společenský pes, který má rád každou návštěvu, třebaže je vůči cizím lidem trochu rezervovaný. Je výjimečně odolný vůči fyzické a psychické zátěži, dokáže vytrvale a tvrdě pracovat a potřebuje být stále něčím zaměstnán. Při styku s jinými psy dává najevo svou nadřazenost, kterou má geneticky zakódovanou. Při správné výchově s ním však nejsou problémy a svou trochu pošramocenou pověst si určitě nezaslouží. Ve špatných rukou může být ovšem „pitbul nebezpečný, a to především proto, že se vždy chce svému pánovi zavděčit, což je snadno zneužitelné.
Po celá staletí chovateli podporovaná vlastnost pitbulů z něj tedy dnes činí problémového psa ve vztahu k jiným psům. Oproti tomu pitbulteriéry, kteří se v ringu pod tlakem zranění a bolesti obrátili proti člověku, „pitmani“ bez milosti utratili. Díky této tvrdé selekci je dnešní americký pitbulteriér pes pevné, vyrovnané, spolehlivé a bezmezně statečné povahy s vřelým vztahem k člověku.
Povaha pitbula je k lidem přátelská, svému pánovi a jeho rodině je bezmezně oddaný, je povahově velmi vyrovnaný a inteligentní. Je společenský, radostně vítá všechny návštěvy, a i když je k cizím lidem rezervovaný, není agresivní. Toto však platí pouze pro psy z dobrého chovu. Bohužel mnoho pitbulů u nás chovaných, jsou psi ze špatných spojení nebo kříženci. Extrémní vlastnosti, jako je game, se velice rychle ztrácí při nesprávné volbě chovného páru, a současně se bohužel ztrácí také další vlastnosti, jako je loajalita vůči lidem a vyrovnaná povaha. Proto je nutné krýt feny liniově odpovídajícími psy. Pro správnou volbu chovného páru je tedy nutné znát rodokmen obou rodičů a vědět, co s čím můžeme kombinovat.
Někteří „chovatelé“ kryjí cokoliv čímkoliv pouze za účelem zisku a výsledkem jsou psi, kteří mají s pitbulem společný pouze vzhled. Často u nich chybí typické vlastnosti plemene a objevuje se dokonce agresivita vůči lidem. Jsou to zkrátka bastardi vypadající jako pitbulové. Bohužel tito jedinci dělají pak ostudu celému plemenu a problémy jeho chovatelům.
Pitbul rozhodně není pes pro každého. Jeho fyzický fond a zděděné vlastnosti ho sice předurčují být dobrým společníkem do rodiny a ochráncem majetku, jeho výchova však vyžaduje mnohem více trpělivosti a důslednosti než výchova jiných plemen. Americký pitbulteriér si musí být neustále jist svým postavením, umístěním a žebříčku hierarchie v rodině. Vždy je také připraven vzít „vedení“ do svých rukou, k&nbs
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Pes pitbull