Zajímáte se o téma ZNAKY AUTISMU? Tak právě pro vás je určen tento článek. Tibetská doga je velice inteligentní, poslušný, laskavý, učenlivý, společenský a přátelský pes. Je to také plemeno velice odvážné a temperamentní a nechybí mu ani sebevědomí a rozvážnost. Svému pánovi je tibetská doga velmi oddaná a věrná.
Srst sytá černá, s tříslovými odznaky nebo bez nich; modrá, s tříslovými odznaky nebo bez nich; zlatá od syté žluté po tmavě červenou, sobolí. Všechny barvy musí být co nejčistší. Tříslová dosahuje od sytě kaštanové po světlejší barvy. Bílá hvězda na hrudi je přípustná. Minimální bílé znaky na tlapách jsou přijatelné. Tříslové znaky nad očima, v dolní části končetin a na spodní straně ocasu. Tříslové znaky na tlamě; znaky podobné brýlím kolem očí se tolerují.
Zdroj: článek Tibetská doga
Aljašský malamut je jedním z nejstarších severských saňových psů. Je to silný a mohutně stavěný pes s hlubokým hrudníkem a silným, dobře osvaleným tělem. Malamut pevně stojí na tlapách a jeho postoj budí dojem velké aktivity, držení těla je hrdé, hlava vztyčená a oči hledí s ostražitým zájmem a zvědavě. Hlava je široká. Uši jsou trojúhelníkové a při vzbuzené pozornosti vzpřímené. Tlama je mohutná, od kořene k čenichu se jen lehce zužuje. Tlama není zvednutá ani dlouhá, ani příliš zkrácená. Srst je hustá s tvrdou krycí srstí dostatečné délky, jež dobře překrývá hustou podsadu. Malamuti jsou různých barev. Znaky na obličejové části hlavy jsou rozlišovacím znakem jedinců. Skládají se z kápě na hlavě, obličejová část hlavy je celá bílá, nebo se znaky s pruhem anebo maskou. Ocas je dobře osrstěn, nesen nad hřbetem a připomíná chochol. Malamut musí mít silnou kostru s pevnými končetinami, dobrým pohybem, hlubokým hrudníkem a silnými plecemi. Musí mít všechny fyzické vlastnosti nutné pro velký výkon. Pohyb musí být plynulý, vyvážený, neúnavný a naprosto účelný. Není určen jako závodní saňový pes pro soutěže v rychlostních závodech. Malamut je ideálně stavěn k tomu, aby podával silný a vytrvalý výkon a veškeré znaky psů tohoto plemene včetně povahových vlastností musejí odpovídat tomuto účelu. Jakékoliv odchylky odporující uvedenému účelu se považují za vážnou vadu. Psi dosahují kohoutkové výšky zhruba 63,5 cm a hmotnosti přibližně 40 kg. Průměrná kohoutková výška fen se pohybuje kolem 58,5 cm při hmotnosti asi 35 kg.
Husky je velmi elegantní pes. Má velmi souměrnou a kompaktní stavbu těla. Má silný hřbet s hřbetní linií vodorovnou od kohoutku k zádi. Je středně dlouhý, což je pro tažného psa, který má páteř vystavenou velkým tlakům a namáháním, velmi důležité. Pevná bedra, která přímo vybízí k saňovým popruhům, jsou užší než samotný hrudní koš s mírným zvýšením střední linie. Silný hrudník není příliš široký. Hrudník končí za lokty, přesně v úrovni předních nohou. Žebra jsou dobře klenutá a na bocích plochá, aby mu umožňovala plynulý pohyb. Kostru má husky velmi pevnou a silnou. Proto mu příroda nadělila i velmi silné a rychlé svalstvo. Jeho ocas je po způsobu ostatních špiců stočen směrem na hřbet. Jen když je v klidu, má ocas svěšený dolů. Středně velká hlava má průměrně dlouhou partii čenichu a nevýrazně vyznačený stop. Uši jsou trojúhelníkového tvaru a osrstěné, aby odolaly i vysokým mrazům. Má je vysoko postavené. Nikdy ne svěšené. Oči mohou mít barvu hnědou až světle modrou. Toto plemeno může mít každé oko jiné a tato zvláštnost je u něj celkem běžná. Srst je hustá, bohatá a středně dlouhá. Husky má mě
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Aljašský malamut
Barevné variety border kolie jsou velice rozličné, přípustné jsou v podstatě všechny barvy, nikdy by však nemělo výrazně převládat bílé osrstění. Je mnoho barevných variant srsti, nejčastější je černá s bílými znaky (mezi klasické bílé znaky patří límec, ponožky, bílá špička ocasu, bílé břicho, bílá lysina). Mezi další patří například hnědobílá, blue merle, red merle, tricolour. V chovu registrovaném FCI se nepřipouštějí jedinci, u kterých převládá bílá, a není povoleno připouštět mezi sebou dva jedince merle zbarvení. V pracovních chovech, registrovaných ISDS a jinými organizacemi zaměřenými na práci, se na barvu psa nebere žádný ohled – zde je výběr jedinců závislý pouze na tom, jak daný jedinec pracuje u zvířat.
Barvy border kolie: černobílá, černobílá s pálením – tricolour, modrobílá, modrobílá s pálením, blue merle, blue merle s pálením, hnědobílá, hnědobílá s pálením, lila bílá, lila bílá s pálením, red merle, red merle s pálením, australská červená, sable, ostatní (tečkovaná, žíhaná, dubl merle, extrémně bílá).
Zde můžete vidět jednotlivé barevné varianty.
Zdroj: článek Border kolie
Tento druh pocházející z tropů afrického kontinentu je u nás znám pod názvem oblovka velká. Na naše poměry dorůstá opravdu gigantických rozměrů a v současné době se stále více začíná rozšiřovat i její chov jakožto domácích mazlíčků.
Jde o největší druh šneka na světě, ulita může dorůstat až 30 cm, ale obvyklá velikost je 15–20 cm. Klasická achatina má žlutooranžovou ulitu s tmavými hnědými pruhy. Apex ulity bývá často načervenalý až červený (ale není u všech jedinců). Columella a patrová část obústí jsou vždy červené či červenohnědé. Výrazným rozpoznávacím znakem jsou dva vystouplé pruhy na konci nohy, které tvoří jakési „véčko“. Podobně tvarovanou zadní část nohy má jako jediná z rodu Achatina. Tyto znaky se pak vyskytují pouze u podrodu Archachatina. Tento druh se v zajetí špatně rozmnožuje a oproti ostatním druhům má vyšší nároky na teplo a vlhko. V případě, že nemá dostatek tepla a vlhkosti, rozmnožovat se nebude.
Pokožka útrobního vaku má schopnost vylučovat sloučeniny vápníku, které na povrchu vytvářejí ulitu. Ulita je tvořena několika závity, které se obtáčejí okolo středového „sloupku“ zvaného columella. Vrchol (apex) ulity je u achatin špičatý (u podrodu Archachatina je tupý) a spolu s columellou a obústím (vnitřní část vchodu do ulity) tak tvoří rozeznávací znaky při určování konkrétního druhu achatiny.
Díky cívkovému svalu dokáže šnek zatahovat a vytahovat nohu ven z ulity. Na noze jsou žlázy, ve kterých se tvoří sliz, který jednak pomáhá v pohybu a jednak chrání tělo šneka. Dýchání šneků zajišťují plíce, kyslík je pak hemolymfou rozváděn do celého těla šneka. V ústním otvoru mají achatiny radulu, na které je velké množství malinkých zubů, díky nimž šneci přijímají potravu. Tu „nekoušou“, ale pomocí raduly ji „strouhají“.
Pro ubytování oblovek je nejvhodnější skleněné nebo plastové terárium, jako podklad lze použít vlhký lignocel (kokosové vlákno) nebo rašelinu, přičemž výška substrátu by měla být cca 10 cm. Substrát by nikdy neměl vyschnout – udržujte jej neustále vlhký, ale ne přemokřený.
Vlhkost vzduchu by se měla pohybovat okolo 80 %, čehož lze dosáhnout pravidelným rosením. Stejně důležitá jako vlhkost je teplota. Některé druhy mohou prospívat i při pokojové teplotě, ale teplota okolí 28 °C je ideální. Afričtí šneci se nezimují, jsou aktivní po celý rok, proto i přes zimu topte na stejnou teplotu jako v létě. Do ubikace je vhodné umístit misku s vodou. Šneci jsou sice schopni vystačit si na pití s kapičkami vody na stěnách terária, ale někteří chodí pít i z misky. Navíc většina šneků se ráda koupe. Miska je ideální plochá, jen s nízkou hladinou, u hlubších misek pak vložte do
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Barevní šneci
Francouzský buldoček, jak již název napovídá, pochází z Francie a byl vyšlechtěn v 19. století. Existují dvě teorie jeho vzniku. První říká, že francouzský buldoček má mezi svými předky psy z arén, kteří zápasili s býky. Druhá praví, že si v 60. letech 19. století dovezli francouzští chovatelé malé buldoky z Velké Británie a ty později křížili s francouzskými plemeny a také s teriéry. Původním posláním tohoto psa byl lov krys, ale velmi brzy se z něj stal společník rodin a dnes tomu není jinak.
Francouzský buldoček je extrovertní, veselý a inteligentní pes. Dokáže být i tvrdohlavý a umí si jít za svým, když si něco umíní. Přestože je to odvážný a tělesně tvrdý pes, duši má velmi citlivou a tvrdá slova a přístup ho dokážou hluboce zasáhnout. Velmi rád pobývá ve společnosti své rodiny, nerad zůstává sám doma. Vyžaduje jistou dávku pozornosti a může i značně žárlit, pokud se jeho pán nevěnuje právě jemu. Francouzský buldoček štěká velmi málo, proto jeho štěkot neberte na lehkou váhu, může totiž znamenat nějaké nebezpečí. Většina jedinců má kladný vztah jak k malým dětem, tak dokáže být veselým společníkem pro děti starší. Někteří psi se mohou chovat dominantně vůči jiným psům, ale rozhodně to není pravidlem. S ostatními zvířaty nemají žádný problém, pokud jsou na ně zvyklá. Francouzský buldoček má potlačený lovecký instinkt a nemá sklony vydávat se někam na vlastní pěst.
Francouzský buldoček je úžasné, milé, přítulné a osobité plemeno, které je velmi vhodné k dětem a potřebuje přímý kontakt s člověkem a jeho lásku. Je to takový „kašpárek“, který je přístupný k jakékoliv hře, která ho baví. I přes některé své dané handicapy, jako je krátký čumák, který je spojen s horším dýcháním zejména v horkém, ale i v mrazivém počasí, se buldočci krátkodobě mohou zúčastňovat některých psích sportů. Jsou schopni chodit delší procházky, ale je potřeba mít s sebou dostatek vody. Horké nebo hodně mrazivé počasí je pro ně nevhodné – postačí jen velmi krátké ranní a večerní procházky.
Povahu mají milou, hravou, ale přitom někdy hodně tvrdohlavou. Když si něco vezmou do hlavy, že to dělat nebudou, nikdo s nimi nehne. Snadno si dokážou získat lásku člověka svým chováním a klaunovstvím. Francouzský buldoček je společenský pes, který oplývá bystrostí, energičností, mazlivostí a hravostí. Pro tohoto psa veselé povahy je těsný kontakt s pánem a jeho rodinou nadmíru důležitý, citlivý francouzský buldoček vyžaduje dostatek pozornosti. Velmi miluje děti. Dobře obstojí také v roli ostražitého hlídače, ačkoliv není zbytečně uštěkaný.
Francouzský buldoček dorůstá do výšky okolo 30 cm v kohoutku a dosahuje váhy 14 kg. Výška psa v&
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Francouzský buldoček
Řeč těla psů je naprosto jednoznačný komunikační kanál. Každý velmi rychle pozná, kdy je pes veselý a kdy naopak smutný. Poměrně jednoduchým způsobem lze rozpoznat také agresivitu psa anebo nadšení, když například pes tuší, že co nevidět se svým pánem vyrazí na vycházku. Psi pomocí očí, máchání ocasu, natáčení hlavy nebo vyskakování či vystrčení zadku nahoru předávají tolik informací, že je nestíháme dešifrovat.
Důležitý je například dlouhý oční kontakt. Existuje totiž souvislost mezi očním kontaktem a zvýšenou hladinou oxytocinu, hormonu, který pomáhá vyjádřit upevnění vztahu a jeho rozvíjení.
Když pes něco přinese, tak to většinou vnímáme jako pokyn ke hře, abychom mu házeli míček nebo se s ním o něco přetahovali. Dalším důvodem ale může být i to, že nám psi vlastně přinášejí dárky. To je pozůstatek ještě z dob, kdy takřka všichni psi byli lovci a honili se jen za kořistí. A od těch dob si myslí, že bychom mohli mít radost z toho, co nám přinesou, bez ohledu na to, zda to bude míček, nebo použitá ponožka, či ulovená myš.
Přikrčení a zdvižená jedna tlapka, kdy pes vypadá jakoby ve střehu, znamená přípravu k rychlému skoku nebo vyběhnutí za cílem. Většinou je to výraz těla, který předchází lovu nějaké kořisti.
Když se pes přikrčí až schoulí a odvrátí pohled a snaží se udělat menším a ještě menším, má zkrátka strach, bojí se. Pokud je toto chování přetrvávající a bez zjevné příčiny strachu, je více než pravděpodobné, že se jedná o týraného psa.
Má pes uši pověšené, nebo vztyčené? Pes umí ušima sdělit, co chce. Je-li ve střehu nebo chce pohrozit, uši se mu zvedají a míří k objektu zájmu. Uši dozadu signalizují přátelství a submisivitu. Uši „připlácnuté“ k hlavě znamenají strach.
Ze psí tlamy sice nevycházejí slova, ovšem dokáže toho říct mnoho. Uvolněný pejsek má tlamu zavřenou nebo jen mírně pootevřenou. Typický je také dobrácky vyplazený jazyk, kterým dává najevo naprostou pohodu. Zavřenou tlamu mají i pejsci, kteří se bojí, to ovšem poznáte jen v kombinaci s ostatními neverbálními znaky. Agresivitu dávají psi najevo staženými pysky a dostatečně viditelnými předními zuby, které hrozivě cení. Pes v ofenzivě také často a hrozivě „krčí čumáček“. Pokud je tlama otevřená, znamená to, že se chladí a reguluje teplotu v těle. Zajímavé je, že pokud je pes nervózní, přehnaně zívá.
Když pes vrtí ocasem, neznamená to pouze, že má radost. Pohyby ocasem vyjadřují mnoho signálů, které nám chce předat. Opět tu platí, že pes, kterého nic netrápí a je v pohodě, má ocas v přirozené poloze. Opravdu spokojený pes pohupuje ocáskem ze strany na stranu výrazněji. Strach dávají psi najevo tím, že mají ocas stažený nízko
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Jorkšírský teriér výchova
Postava: silná postava působící atleticky
Výška (v kohoutku): vyšší typ: 55 – 65 cm, nižší typ 45 – 50 cm
Zbarvení: vyšší typ sedmihradského honiče má černou barvu ve spojení s tříslovými a někdy bílými znaky, nižší typ tohoto plemene má barvu červenohnědou s bílými znaky
Lov: pracuje samostatně, nebo ve dvojicích – lov divokých prasat, velké zvěře
Schopnosti:
Povaha: inteligentní, iniciativní, vytrvalý, přátelský, oddaný, odvážný
Vztah:
Zdroj: článek Lovecká plemena – honiči
Samička želvy čtyřprsté dorůstá asi 20 cm, sameček je o něco menší. Její hmotnost může být až 2 kg. Karapax želvy čtyřprsté je okrouhlý a s plochým vrcholem, jeho barva je písková s černými znaky. Velmi stará želva může mít krunýř až černý. Tato želva je ve dne velmi aktivní a ráda hrabe podzemní chodby.
Testudo horsfieldii
Pokud tuto želvu chováte ve venkovním výběhu, je třeba ho zabezpečit, protože dokáže vyhrabat tunel ven z výběhu. Jestli je tato želva dobrá v hrabání, tak ještě lepší je ve šplhání.
Živí se rostlinami, ale i drobným hmyzem. Teplota při chovu by měla být kolem 28 °C. Nemá ráda velké vlhko a chladno, přesto by měl být v teráriu trochu chladnější kout.
V terárium by opět měl být substrát a osvětlení. Doba svícení by měla být asi 10 hodin denně. Želvu je také možné jednou týdně koupat ve vlažné vodě, aby získala tekutinu.
Jako u každé suchozemské želvy hrozí i u želvy čtyřprsté parazitní onemocnění, různá poranění, infekce, výživové problémy a další nemoci (viz. výše: Želva zelenavá)
Zde se můžete podívat jak vypadá želva čtyřprstá.
Zdroj: článek Želva
Americký pitbulteriér je mírumilovný k lidem a zcela oddaný své rodině. Dokáže ji bránit i za cenu ztráty života. Také velmi těžce nese, když rodinu někdo opustí. Má vyrovnanou povahu, je kamarádský a hodí se i k dětem. Je to opravdu společenský pes, který má rád každou návštěvu, třebaže je vůči cizím lidem trochu rezervovaný. Je výjimečně odolný vůči fyzické a psychické zátěži, dokáže vytrvale a tvrdě pracovat a potřebuje být stále něčím zaměstnán. Při styku s jinými psy dává najevo svou nadřazenost, kterou má geneticky zakódovanou. Při správné výchově s ním však nejsou problémy a svou trochu pošramocenou pověst si určitě nezaslouží. Ve špatných rukou může být ovšem „pitbul nebezpečný, a to především proto, že se vždy chce svému pánovi zavděčit, což je snadno zneužitelné.
Po celá staletí chovateli podporovaná vlastnost pitbulů z něj tedy dnes činí problémového psa ve vztahu k jiným psům. Oproti tomu pitbulteriéry, kteří se v ringu pod tlakem zranění a bolesti obrátili proti člověku, „pitmani“ bez milosti utratili. Díky této tvrdé selekci je dnešní americký pitbulteriér pes pevné, vyrovnané, spolehlivé a bezmezně statečné povahy s vřelým vztahem k člověku.
Povaha pitbula je k lidem přátelská, svému pánovi a jeho rodině je bezmezně oddaný, je povahově velmi vyrovnaný a inteligentní. Je společenský, radostně vítá všechny návštěvy, a i když je k cizím lidem rezervovaný, není agresivní. Toto však platí pouze pro psy z dobrého chovu. Bohužel mnoho pitbulů u nás chovaných, jsou psi ze špatných spojení nebo kříženci. Extrémní vlastnosti, jako je game, se velice rychle ztrácí při nesprávné volbě chovného páru, a současně se bohužel ztrácí také další vlastnosti, jako je loajalita vůči lidem a vyrovnaná povaha. Proto je nutné krýt feny liniově odpovídajícími psy. Pro správnou volbu chovného páru je tedy nutné znát rodokmen obou rodičů a vědět, co s čím můžeme kombinovat.
Někteří „chovatelé“ kryjí cokoliv čímkoliv pouze za účelem zisku a výsledkem jsou psi, kteří mají s pitbulem společný pouze vzhled. Často u nich chybí typické vlastnosti plemene a objevuje se dokonce agresivita vůči lidem. Jsou to zkrátka bastardi vypadající jako pitbulové. Bohužel tito jedinci dělají pak ostudu celému plemenu a problémy jeho chovatelům.
Pitbul rozhodně není pes pro každého. Jeho fyzický fond a zděděné vlastnosti ho sice předurčují být dobrým společníkem do rodiny a ochráncem majetku, jeho výchova však vyžaduje mnohem více trpělivosti a důslednosti než výchova jiných plemen. Americký pitbulteriér si musí být neustále jist svým postavením, umístěním a žebříčku hierarchie v rodině. Vždy je také připraven vzít „vedení“ do svých rukou, k&nbs
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Pes pitbull
Přístřeší s námi pes nebo kočka obývají v každé druhé domácnosti a počet psů chovaných na jednoho obyvatele ČR je dokonce jeden z nejvyšších v Evropě, takže o oblíbenosti chlupatých přátel nemůže být pochyb. Na druhou stranu, každý by si měl uvědomit, zda bude mít na tak velký závazek, jakým pořízení psa je, čas a prostor. Nad módním diktátem a nenaplněnými mezilidskými vztahy by měl vždy zvítězit zdravý rozum a reálné možnosti každého z nás.
Odvrácená strana lásky ke psům spočívá v pokrytectví týkající se jejich pořizování. Lidé si často pořizují psy z hrůzných podmínek množíren, kde feny mnohdy ani nevidí denní světlo a štěňata odstavují velmi brzy po narození. Vše se skrývá pod nenápadnými inzeráty s levnějším prodejem štěňat bez průkazu původu. Podezřelá cena, předání mimo domov chovatele (např. na nádraží), nízký věk štěněte, chybějící očkovací průkaz a záznamy v něm a mnoho dalších faktorů jsou znaky množitelů, kteří se zajímají pouze o svůj byznys, nikoli o zdraví a psychickou pohodu vašeho budoucího zvířecího společníka. Věřte, že takovýmto nákupem tento černý kšeft akorát podpoříte a sami se pravděpodobně uvedete do problémů, kdy budete řešit zdravotní stav pořízeného pejska. Finance následně vydané na veterině poté velmi pravděpodobně přesáhnou cenu zdravého pejska z kvalitní chovné stanice.
Je jasné, že pokud člověk štěně v takovýchto podmínkách vidí, je mu jej líto. Jeho koupením pomůžete sice jednomu konkrétnímu pejskovi, ale akorát ještě více motivujete množitele k další produkci štěňat. Tímto směrem cesta z bludného kruhu nevede. Pokud objevíte podezřelý chov, pro blaho pejsků uděláte nejlépe, když informujete Státní veterinární správu, která může patřičně zasáhnout.
V případě nedostatku financí by tedy bylo mnohem rozumnější a nepoměrně lidštější vzít si pejska z útulku. Nezapomeňte ale, že i kvalitní krmivo a veterinární péče něco stojí. V případě, že trváte na čistokrevném plemeni, investice do zdravého a krásného pejska s PP z chovné stanice se Vám v budoucnu mnohonásobně vyplatí.
Zdroj: článek Pes - kdysi a dnes
V období formování plemene byla hlavním úkolem australského ovčáka manipulace s až několika tisícihlavými stády ovcí a dobytka na sezónní pastvy či za účelem prodeje až na vzdálenosti v rámci stovek mil. Jednalo se v podstatě o nepřetržitou práci kolem dobytka od jara do zimy (do prvního sněhu).
Přesný původ plemene je celkem nejasný, existují minimálně dvě teorie, jak australský ovčák vznikl. Jedna tvrdí, že jeho předchůdci byli ovčáčtí psi Basků, kteří migrovali z Evropy do Austrálie a potom do Ameriky, kam si s sebou přivezli jak speciální plemeno ovcí Merino, tak své „malé modré psy“, potomky pyrenejských a katalánských ovčáků, přikřížené s německou kolií a dalšími evropskými ovčáckými plemeny. Jiná teorie uvádí, že australský ovčák vznikl křížením britských a španělských ovčáckých psů, kteří se do Ameriky dostali s evropskými emigranty. Jisté ale je, že navzdory svému jménu vzniklo toto plemeno, tak jak ho známe dnes, v Americe. Největšího rozmachu a popularity dosáhl australský ovčák ve 20. století, a to díky své účasti na výstavách dobytka a koní, kde překvapoval diváky svými dovednostmi.
Mezi hlavní vlastnosti, pro něž byl nedocenitelným pomocníkem, patřila především jeho univerzálnost: skvělý cit pro manipulaci se stádem jak drsného dobytka, tak ovcí (velice často „mix“ jehňat, bahnic i beranů). Kromě pasení byl díky svému přirozeně ochranitelskému pudu skvělým hlídačem stáda i svého domova a jednalo se o jedince přirozeně teritoriálního. Vynikal svou rychlostí, hbitostí, vytrvalostí, odolností, odvahou a schopností samostatného rozhodování i práce v drsných podmínkách v podstatě ve dne v noci. Zároveň však byl popisován jako výjimečný společník pro svého pána či jeho rodinu. Pro všechny tyto vlastnosti zaznamenal v USA jako farmářský pes vysoký nárůst popularity.
Australský ovčák je pes s nadprůměrnou inteligencí, je dokonce tak inteligentní, že zaujímá jedno z prvních míst v žebříčcích IQ mezi všemi psy. Má ve svých genech silně zakořeněný pastevecký a ochranitelský pud. Je to pes velmi oddaný svému pánu a rodině, při jejich obraně je schopen nasadit život. Je spolehlivý, ostražitý, vytrvalý, rychle a rád se učí, vůči cizím lidem a zvířatům není nepřátelský, přestože dokáže být ostrý a autoritativní. Je výborným rodinným společníkem, ale je také hodně závislý na své rodině a miluje kontakt s člověkem, proto není vhodné chovat ho venku v kotci. Má rád hodně prostoru a miluje plavání. Možná ze všeho nejraději má ale rád běhání vedle koně. Australský ovčák je velký pracant, a proto musí být neustále něčím zaměstnán, aby se nenudil a nenacházel si zábavu sám. Pro své výjimečné vlastnosti je používán při agility, v&nb
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Australský ovčák
Existuje několik barevných variant: blue merle (modře mramorovaná), red merle (játrová), black solid (černá) a red solid (červená). Všechny barvy mohou (ale nemusí) mít bílé nebo hnědé znaky.
Zdroj: článek Australský ovčák
Ohaři jsou pravděpodobně vývojovým pokračováním vysokonohých honičů. Někteří, a to se soudí právě o výmarském ohaři, jsou dokonce výsledkem záměrného křížení některých z nich, konkrétně svatohubertského psa, francouzských honičů, menších, červeně zbarvených barvářů z německého území, předchůdců hanoverského a bavorského barváře, za přispění krve pointra. Jedním z honičů velmi blízkých svatohubertskému psu byli „šedí psi sv. Ludvíka“, kteří později splynuli s ostatními honiči. Šedě zbarvené psy velmi podobné výmarskému ohaři lze nalézt i na obraze vlámského malíře van Dycka z roku 1631. Karel August cestoval roku 1792 společně se S. Goethem do Francie, kde se obeznámil s francouzskými metodami lovu. Prý po svém návratu dovezl do Výmaru šedé francouzské psy – „šedé psy sv. Ludvíka“, kteří se pak stali známými pod názvem „psi Karla Augusta“. Příbuzenskou plemenitbou a řízenou selekcí pak byl upevněn typ těchto psů v ustálené plemeno držící si tuto jedinečnou barvu.
První výmarští ohaři se na výstavách objevili okolo roku 1880. V Berlíně jich bylo v roce 1880 vystaveno 14. Právě tehdy mohly být rozlišeny tři různé kmeny: 1. sanderlebenští ohaři z chovu úředního rady Pitschkeho ze Sanderelebenu; 2. weisenfelští ohaři z chovu O. Bacha; 3. durynští ohaři z výmarské oblasti. Weisenfelští psi byli o něco jemnější a elegantnější než starý typ, který byl prezentován durynskými psy. Sanderlebenští psi stáli mezi starým a moderním typem. Roku 1894 volal Hegewald po založení speciálního spolku, nejprve však neměl žádný úspěch. Teprve v roce 1879, kdy stanovila delegovaná komise znaky pro některá plemena německých psů, platil výmarský ohař ještě za modrou varietu německého krátkosrstého ohaře a byl také jako takový zanesen do chovné knihy. Dne 20. 6. 1897 se dospělo k tomu, že v Erfurtu byl v závěru jedné výstavy založen Spolek pro chov výmarského ohaře. Zároveň však byly založeny i konkurenční spolky a vedly se prudké spory o jediné správné barvě výmarského ohaře. Po první světové válce shromáždil major Herber ještě zbytky plemene a začal s budováním nového chovu.
Vedle krátkosrstých ohařů existovali snad vždy také dlouhosrstí šedí ohaři. Dlouhosrstá štěňata se opět objevovala ve verzích krátkosrstých rodičů. Protože se krátkosrstí ohaři chovali vůči dlouhosrstým vždy dominantně, mohl být dlouhosrstý faktor předáván po generace krátkosrstými psy dále, a když to pak náhoda chtěla, u dvou psů, kteří měli dlouhosrstý faktor ve svém dědičném znaku a byli spolu spářeni, se pak mohla objevit dlouhosrstá štěňata. Zpočátku neplatili tito dlouhosrstí psi za čistokrevné a spolek je odmítal zapsat do chovné knihy. Proto cho
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Výmarský ohař
Existuje i dlouhosrstá a středně dlouhosrstá varianta výmarského ohaře – byly uznány FCI roku 1935. Z počátku nebyly tyto dlouhosrsté varianty uznávány, ačkoli se ve vrzích krátkosrstých „výmaranů“ rodila i štěňata dlouhosrstá. Díky Rakušanům Hegendorfovi a O. Stockmeyerovi se staly dlouhosrsté variety uznávané a posléze i oblíbené. Psi s dlouhou srstí jsou na údržbu pochopitelně náročnější.
Jedná se o vyrovnaného psa, který byl už od svého prvopočátku používán k lovu, často u něj tedy pozorujeme projevy loveckých instinktů. I přesto je dlouhosrstý výmarský ohař přátelský a snadno se přizpůsobí. Pokud ho nevychováte pevnou rukou vy, sám zjistí, jak na vás, a druhou šanci již nedostanete. Nechybí mu temperament a občas se chová trochu dominantně, svou rodinu však i bez výcviku automaticky a odvážně chrání. S dětmi si rozumí, přesto by si na ně měl zvykat už od štěněcího věku, stejně jako na ostatní psy a drobná zvířata.
Výmarský ohař je střední až velký pes atraktivního vzhledu, psi mají širší lebku než feny. Má dlouhou mordu, z pohledu z boku se zdá až hranatá. U štěňat nás zaujmou blankytně modré oči, které se však v dospělosti mění na jantarové, tmavé až světlé, s inteligentním výrazem. Uši ohaře jsou široké, vysoce nasazené, zaoblené mírně do špičky. Hrudník je silný, ale ne příliš široký. Dlouhosrstí psi se mohou chlubit měkkou dlouhou krycí srstí, která může být jak hladká, tak i mírně zvlněná. Přibližná délka srsti je 3–5 cm, v dolní části těla na krku, břiše a předhrudí může být i delší. Osrstění má stříbrnou až šedavou barvu, včetně přechodů mezi nimi. Hlava bývá světlejší, bílé znaky jsou přípustné jen v malé míře na hrudi a prstech. Setkáváme se také s takzvaným úhořím pruhem – výrazným tmavým zabarvením. V kohoutku psi měří 59–70 cm a váží cca 35 kg, feny 57–63 cm a 30 kg.
Dlouhosrstý výmarský ohař pochopitelně vyžaduje více péče než krátkosrstý. Jelikož patří mezi lovecká plemena, potřebuje dostatek pohybu venku a činnost, která ho zabaví. Díky delší srsti není tak náchylný na studené počasí, rád plave. Vyniká hbitostí, poslušností a vynikajícím čichem, je vhodný k loveckému výcviku, původně byl honicím psem a v 19. století se používal dokonce jako stavěč. Dlouhosrstý výmarský ohař je trochu pomalejší než jiní němečtí stavěči. Je to výborný lovecký pes, domácí mazlíček i výstavní plemeno.
Prvního dlouhosrstého výmarského ohaře k nám do Čech přivezl roku 1966 MUDr. Fiala a položil tak základy českých chovatelských stanic. Toto plemeno se už minimálně sto let chová pouze z čistokrevného základu, patří mezi nejstarší německé ohaře.
Zdroj: článek Výmarský ohař
Výmarský ohař je vcelku přátelský a velmi energický pes. Velice vhodný je pro lovecké využití, a to díky své ostražitosti, hbitosti a systematickému vytrvalému hledání. Přesto nepatří mezi psy s přehnaným temperamentem, pokud se mu dostane důsledného výcviku poslušnosti, loveckého výcviku, nebývají s ním výrazné problémy. Výmarský krátkosrstý ohař se vyznačuje značnou inteligencí a chápavostí, někdy se však chová dominantně. Děti snáší dobře, ale měli bychom ho na ně zvykat už od štěněcího věku. Stejná zásada platí i pro ostatní psy a menší domácí zvířata, k cizím lidem se chová vyloženě nepřátelsky. I bez výcviku intuitivně brání svého pána a jeho rodinu, a to velmi odvážně. Výmarský krátkosrstý ohař je vhodný jako domácí společník.
Výmarský krátkosrstý ohař je středně velký až velký pes silné tělesné stavby, osvaleného těla. Morda je dlouhá a z pohledu z boku působí až hranatě. Celkový vzhled je elegantní a aristokratický. Štěně má oči blankytně modré, postupně dostávají jantarovou, tmavou až světlou barvu. U tohoto plemene pozorujeme pohlavní dimorfismus. Uši jsou poměrně široké, vysoko nasazené a na spodní straně mírně zaoblené. Zbarvení srsti je stříbřitě šedé, šedobéžové nebo myší šeď, uznávané jsou i přechody mezi těmito barvami. Hlava a uši bývají světlejší, na hřbetě se někdy táhne takzvaný úhoří pruh. Bílé znaky jsou přípustné na hrudi a prstech. U krátkosrsté varianty je srst krátká, jemná a hustší než u ostatních plemen krátkosrstých ohařů. Výška psů je 59–70 cm, u fen 57–65 cm. Váha se pohybuje kolem 25–30 kg.
Srst výmarského ohaře nevyžaduje přílišnou péči. Zvýšenou pozornost věnujte možnostem pohybu. Pokud nemíníte se psem vyrážet na lov, poskytněte mu velmi časté procházky plné aktivit. Díky výbornému čichu a loveckým vlastnostem je výmarský ohař k lovu doslova předurčen. Talent projevuje také na přinášení nebo plavání. Pokud se necítíte na opravdu důsledný výcvik, raději psa vezměte na cvičiště. Výmarský krátkosrstý ohař je vhodný i jako služební pes, v USA se využívá jako pes policejní. Krátká srst vyžaduje jen minimální péči.
Zdroj: článek Výmarský ohař
Bišonek je společenský pes, který potřebuje být mezi lidmi. Je to jeho základní potřeba, potom je to veselý, temperamentní a hravý pes. Jeho povaha je vyrovnaná, přítulná, bez známek agresivity, přestože je bišonek nebojácný pes. Vyniká svou přirozenou inteligencí, díky níž se velice rychle učí to, co je od něj žádáno. Jeho vztah k dalším možným zvířatům v rodině je bezproblémový, k dětem se chová stejně přítulně jako k dospělým, pokud mu samozřejmě neubližují. Vzhledem k jeho velikosti je to nenáročný pejsek, vhodný i do toho nejmenšího bytu.
Předchůdce tohoto plemene je možné zcela prokazatelně hledat již ve starověku. Tehdy patřili ke skupině takzvaných bílých „dámských“ psíků. Jejich obliba pokračovala a dále stoupala i ve středověku, kdy se chovali především na francouzském a italském královském dvoře. Postupným dalším šlechtěním vznikla v období mezi dvěma světovými válkami současná podoba a standard plemene bišonek.
Bišonek je malý pes s kadeřavou srstí a veselým výrazem očí. Srst má hedvábně jemnou, visící dolů ve spirálách dlouhých nejméně 7 cm. Barva srsti je u bišonka vždy pouze bílá, někdy s možnými bledě béžovými znaky.
Minimální přípustná výška psů je 27 a fen 25 cm. Váha bišonka se pohybuje od 4 do 6 kg. Tělo je dobře stavěné s výrazně vyvinutým hrudníkem a silně vtaženou částí slabin. Hřbet se směrem k ocasu svažuje, ocas je nasazený ve hřbetní rovině a stáčí se zpět přes záď. Není ale zatočený. Nohy bišonka jsou rovné, navzájem rovnoběžné a mají jemné kosti. Vzhledem k celé velikosti je krk poměrně dlouhý. Hlava působí kulatým dojmem díky střihu, ale tvar lebky je spíše plochý. Uši má bišonek svěšené dolů, sahají zhruba do poloviny délky tlamy. Oči mají kulatý tvar a jsou velké a vždy tmavé.
Bišonek se v průměru dožívá 14 až 15 let.
Největší díl péče a starostlivosti se u bišonka zcela přirozeně váže k jeho srsti. Ta vyžaduje skutečně každodenní pročesávání až na kůži a pravidelné přistřihování. V ideálním případě by se srst bišonka měla stříhat alespoň jednou za dva až tři měsíce, ale v případě výstav je to nutné i častěji. Střih je nejlépe ponechat odborníkům v psím salonu, vycházet se musí i z oblastních tradic, které jsou ve světě i v rámci Evropy různé. Srst je rovněž nutné pravidelně umývat kvalitním psím šamponem, aby se udržela krásně sněhově bílá.
Protože má bišonek velice hustou a dlouhou srst, je důležité stále kontrolovat okolí očí, aby zde bujně rostoucí chlupy nedráždily oči nebo nepřekážely vidění. Na spodní části tlapek mezi jednotlivými polštářky někdy vyrůstají přebytečné, dlouhé chlupy, které je také třeba vystříhávat, aby psu nepů
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Havanský psík