Nemoc je zevní výraz procesů nebo stavů, které se odchylují ve větší nebo menší míře od normální funkce nebo normálního stavu zdravého organismu. Nemoci mohou být způsobeny zevními či vnitřními činiteli a mají charakter infekční nebo neinfekční. Některé nemoci zanechávají na orgánech změny různého charakteru, jiné probíhají tak, že je lze diagnostikovat pouze z projevů zvířete, jež jeví poruchu určité funkce.
Dysplazie kyčelních kloubů
Jedná se o poměrně frekventované a sledované onemocnění hlavně u velkých plemen psů.
Dysplazie kyčelních kloubů je nemoc vrozená a dědičná. Kyčelní kloub u zdravého psa je kulový kloub, ve kterém se otáčí hlavice stehenní kosti. Hlavice zapadá ze dvou třetin do kloubní jamky. Kloub zpevňují vazy a šlachy. U dysplazie se řádně nevytvoří kloubní jamka, která zůstává plochá, a tak do ní kloubní hlavice nezapadá. Kloubní hlavice může být také tvarově změněná. Při těžších formách dochází k úplnému vysunutí kloubní hlavice z kloubní jamky. Časem se této změně přizpůsobí i šlachy, vazy a svaly a může nastat trvalá deformace. Podle intenzity deformace se rentgenologicky rozlišují 4 stupně dysplazie. Dysplazie nemusí postihovat oba kyčelní klouby současně.
Projevy závisí na stupni postižení. U lehkých případů nemusí být přítomny žádné klinické příznaky. Těžší postižení se projevují například kolísavou chůzi, snadnější unavitelností a neochotou k pohybu, potížemi při chůzi do schodů, kulháním, odlehčováním postižené končetiny, případně i bolestivostí.
Prognóza závisí na stupni dysplazie, věku psa a klinických příznacích. Postižení jedinci se vyřazují z plemenitby.
Ve svém příspěvku SKŘÍPLÝ NERV U PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Václav Řehák.
Fenka Bety (otec chodský pes, matka Borderkolie) ve stáří 13 let postupně ztrácí schopnost regulace pohybu pravé zadní nohy.
Zpočátku jen zakopávala svoji pravou zadní nohou o svoji levou zadní nohu.
Nyní už často na procházce po rovině Bety ztratí rovnováhu a spadne na zadek. Pomalá chůze do schodů a do koopce je zatím bez problémů, rychlou chůzi z kopce nezvládá.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Toto onemocnění se projevuje hůře spíše u větších psích plemen (ale i malá plemena tímto onemocněním trpí!), u nichž je zátěž kloubů a chrupavek mnohem vyšší. Stav psa se navíc zhoršuje, pokud pobývá hodně v zimě a ve vlhku. Majitel toto onemocnění u psa snadno pozná, ten totiž mění své návyky, náhle se nechce příliš hýbat, pohyb mu činí problém, stejně jako vstávání, skočení do auta i z něj. Problém mu dělá hlavně chůze do schodů, dlouhé stání i delší chůze. Pokud psa bolí konkrétní kloub, často si to místo olizuje. Pes trpící artritidou může být také podrážděný a agresivní, je proto nutné vyhledat lékaře, který psu může pomoci různými léky. Proti artritidě se dá bojovat tím, že pes bude mít správnou váhu (obezita onemocnění výrazně zhoršuje) a bude s ním chodit na pravidelné kontroly k veterináři.
Tento pes je vynikajícím přítelem svého pána i jeho rodiny a současně i odvážným hlídačem, který ale v nikom nebudí hrůzu. Bernský salašnický pes má zcela vyrovnanou a naprosto klidnou povahu. Je neobyčejně přátelský a miluje děti, ke kterým zaujímá vztah „starší sestry“ a bedlivě je střeží před každým nebezpečím. Je to také nadprůměrně bystrý a inteligentní pes, který svou rodinu neustále po očku střeží. Miluje pohyb a skotačení a je to stále dobře naladěný pes. Bernský salašnický pes patří mezi vyšší střední psy, jeho postava je spíše obdélníkového formátu, má poměrně velkou hlavu s neustále veselým výrazem. Jeho tělo bezpochyby zdobí nádherná tříbarevná srst. Bernský salašnický pes má zcela typickou polodlouhou srst s hustou podsadou. Tělo působí mohutným a silným dojmem s rovným hřbetem. Ocas má bernský salašnický pes dlouhý nejméně k hlezenním kloubům a při chůzi je nesen nad zemí. Končetiny jsou silné a dobře zaúhlené. Na silný, masivní krk navazuje velká hlava s plochou lebkou – oči musí být mandlového tvaru, tmavé barvy a s dobře přiléhajícími očními víčky. Uši jsou vysoko nasazené a spuštěné.
Srst u tohoto druhu je dlouhá, rovně splývavá nebo lehce zvlněná. Základní barva je černá, se sytým hnědočerveným pálením na tvářích, nad očima, na všech nohách a na hrudi, s bílými znaky na hlavě, na hrdle a na hrudi. Bílá lysina na hlavě se oboustranně rozšiřuje v bílé zbarvení mordy a nesmí zasahovat k hnědočerveným skvrnám nad očima, od těch musí být oddělena proužkem černé srsti. Žádoucí jsou také bílé tlapky a bílá špička ocasu. Přestože jde o dlouhosrsté plemeno, péče o jeho srst není nijak náročná. Nezbytné je pročesávání a kartáčování, postačí však jedenkrát do týdne. V období línání by se měl pes pročesávat denně. Koupání postačí 3–4krát do roka, ovšem je nutné použít kvalitní šampon určený speciálně pro psy. V případě zablácení postačí osprchování tlapek a břicha čistou vodou bez použití šamponu. Srst nepotřebuje žádné úpravy stříháním. Občas prohlédněte psovi zuby, jestli se na nich netvoří zubní kámen, který by bylo třeba odstranit, a zkontrolujte čistotu uší. Okolí očí udržujte také v čistotě. Pokud si pes neobrušuje drápky pohybem venku, například v zimě, je potřeba je zastřihnout.
Bernský salašnický pes se vůči všem důvěrně známým osobám chová velmi přítulně a mírumilovně a je dobře ovladatelný. K cizím lidem je zpočátku nedůvěřivý a udržuje si od nich odstup, nikdy se však neprojevuje agresivně. Ve společnosti ostatních psů je klidný a přátelský, nevyvolává rvačky. K dalším domácím zvířatům je velmi tolerantní a nemá žádné sklony je lovit.
Mnoho majitelů uvádí, že včasná návštěva veterináře a důsledné dodržování léčebného režimu výrazně zkrátily dobu zotavení. Veterináři zároveň upozorňují, že podcenění drobných příznaků bývá častou chybou.
Praktický příklad z praxe
Pes po pádu ze schodů nevykazoval žádné zjevné zranění, pouze byl apatický. Vyšetření však odhalilo vnitřní krvácení, které bylo včas ošetřeno. Díky rychlé reakci se pes plně zotavil.
Pokud již máte zběžnou představu, jak bude vaše akvárium vypadat, a znáte nároky na prostor ryb, které budete mít, můžete začít s výběrem velikosti akvária. Dejme tomu, že pro začátek nebudete nároční na výběr ryb, protože nemáte příliš zkušeností a spokojíte se s některými menšími běžnými druhy – živorodky, tetry, pancéřníčci, menší krunýřovci. Minimální velikost akvária, o které byste měli v tomto případě uvažovat, je 50 litrů. V menších akváriích se snadno projeví nezkušenosti a chyby. Dá se říci, že čím větší, tím lepší. Vhodný objem prvního akvária je mezi 50 a 100 litry. Na něm si vyzkoušíte co a jak a v případě, že vás to nechytne, nebudete muset řešit problém, kam s 200litrovým akváriem. V případě většího zájmu o akvaristiku si dříve nebo později pořídíte větší akvárium a potom můžete s úspěchem používat toto k odchovu ryb nebo jako karanténu. Pamatujte, že ve velkých akváriích udržíte snáze biologickou rovnováhu.
Co se týče rozměrů, výška akvária osázeného rostlinami by neměla přesahovat 50 cm, protože byste později řešili problém s prosvícením celého vodního sloupce. Do 50 cm bez problémů postačí obyčejné zářivky, nad tuto hranici je možné je také použít, ale lepší je uvažovat o alternativním zdroji světla – k tomu se nejlépe hodí nízkotlaké sodíkové výbojky. Dalším důvodem této výšky je praktičnost – u vyšších akvárií budete mít problém s údržbou a nedosáhnete rukou na dno. Poměr délky k výšce přední stěny akvária by měl být minimálně 2 : 1 (například délka 130, výška 50), což vypadá opticky velice hezky. Čím větší je tento poměr, tím efektnější bude celkový výsledek. Šířka boční stěny (tedy hloubka z předního pohledu) by potom neměla být menší než výška akvária kvůli dostatečně velké ploše hladiny, kterou proniká do vody kyslík.
Je možné si pořídit i nestandardní tvar akvária (s šestiúhelníkovou nebo osmiúhelníkovou podstavou, s prohnutým předním sklem, rohové akvárium a vůbec jakýkoliv možný vyrobitelný tvar). Neměli byste přitom ale zapomínat na dostatečně velkou plochu vodní hladiny vzhledem k výšce a na praktičnost daného provedení. Akvária by se vždy měla přizpůsobovat zářivkovým trubicím, které použijete na osvětlení (pokud se nerozhodnete používat halogenové reflektory).
Také byste měli popřemýšlet, zda na akvárium použijete krycí skla, či nikoliv. Prosvětlený kryt přes celé akvárium nutný není, u akvária s malým krytem je jeho použití vhodné – zabráníte tím zbytečným úmrtí ryb při vyskakování.
Kolem menšího akvária je relativně více práce než kolem většího. S rostoucí velikostí akvária však bohužel rostou i náklady na jeho provoz.
Dřevěné aportovací činky – alespoň tři sady tří identických činek. Hmotnost nejtěžší sady musí být přibližně 450 g. Je na psovodovi, jakou velikost činky svému psu vybere. Sady činek (tři velikosti činek) musí mít pořadatel na soutěži k dispozici pouze v případě, že je nahlášen alespoň jeden tým do OB3. Pokud je alespoň jeden tým nahlášen do OB2, musí pořadatel zajistit 2 sady tří velikostí. Jestliže jsou nahlášené týmy pouze do tříd OB-Z a OB1, stačí, aby pořadatel měl alespoň 3 činky v různých velikostech, přičemž hmotnost nejtěžší činky musí být přibližně 450 g.
Kovové aportovací činky – alespoň ve třech různých velikostech. Hmotnost nejtěžší kovové činky musí být přibližně 200 g. Je na psovodovi, jakou velikost činky svému psu vybere. Kovové činky musí mít pořadatel na soutěži k dispozici pouze v případě, že je nahlášen alespoň jeden tým do OB2 nebo OB3.
Předměty pro rozlišování – dřevěné hranoly o rozměrech přibližně 2 x 2 x 10 cm. Jejich potřebný počet je 6x počet psů v soutěži.
Pevná překážka – 1 m široká a 1 m vysoká s nastavitelnou výškou. Výška překážky se nastavuje po 10 cm podle výšky psa v kohoutku a zaokrouhluje se k nejbližším 10 cm.
Kužele a značky – k dispozici musí být dostatečný počet kuželů a značek, které označují například místo začátku a konce cviku, pokud je to nutné, a například místa, kde se dělají obraty a podobně. Značky a kužely by měly být tak vysoké, aby byly snadno viditelné, a výška kuželů by měla být odpovídajícím, například kužely v rozích čtverce by měly mít výšku přibližně 15 cm.
Vymezovací pomůcky – na prostor pro vysílání čtverec 3 x 3 m, případně na ovladatelnost na dálku cca 50 cm. Na vymezení se může použít lepicí páska, popruh, piliny a další s ohledem na bezpečnost psů.
Kde je možný trénink
K trénování není nutný zvláštní výcvikový prostor (cvičiště), tréninky mohou probíhat kdekoli, například na louce, na fotbalovém hřišti, na plácku před domem.
Trénovat je možné i pod dohledem instruktora na obedienci, který je uveden v seznamu instruktorů na internetových stránkách obedience. Zde naleznete oficiální instruktory, kteří se pravidelně školí.
Amazónek černotemenný (Pionites melanocephala) je jeden z nejběžnějších a také nejpestřeji zbarvených amazónků. Na čele, temeni a týle je zbarven černě, uzdičku a proužek pod okem má zelené. Líce a hrdlo jsou oranžově žluté, na krku zezadu je oranžově hnědý pás s několika namodralými pery. Záda, křídla, kostřec a vrchní krovky ocasní jsou zelené, prsa a střed břicha má krémově bílé s tmavě žlutým nádechem, na holeni, po stranách břicha a bocích je oranžový. Ocas je zelený, na konci žlutý, zespodu tmavě olivově žlutý. Zobák má šedočerný, oko oranžové, běhák šedý. Dorůstá délky 23 cm a hmotnosti do 170 g.
V pralese se amazónek černotemenný živí semeny a dužinou plodů. Ve volné přírodě obývá široký pás na severu Jižní Ameriky, který zasahuje Guyanu, Brazílii, jižní Kolumbii, východní Ekvádor a severovýchodní Peru. Divoká populace je velmi početná, proto není zařazen mezi druhy, jejichž chov podléhá registraci podle mezinárodní úmluvy CITES na ochranu volně žijících živočichů. Tito papoušci se při vhodné péči dožívají 30–40 let.
Chovatelé je v zajetí krmí směsí suchých nebo naklíčených semen, ovocem, zeleninou i granulemi. Potřebují také čerstvé větve na okus – zabaví je a jsou prospěšné pro zdravý zobák. Nejvhodnější jsou větvičky ovocných stromů, ale pozor, nesmí být nijak chemicky ošetřené. Důležitá je denní dávka různého ovoce, mají v oblibě i sušené meruňky, brusinky a také různé ořechy.
Tento druh je jednoznačně nejčastěji chovaným amazónkem v zajetí a díky svému pestrému zbarvení a kladným vlastnostem je vhodný i do domácnosti. Je velice hravý a dokáže různé akrobatické kousky. Oblíbenost amazónka černotemenného mezi českými chovateli vedla v posledních letech k dramatickému poklesu jeho ceny, a tak můžete mladé samečky koupit už od pěti tisíc korun za kus. Samičky bývají dražší, a to samé platí i o starších harmonizujících párech, které za sebou mají úspěšné odchovy.
Amazónci dospívají ve třetím roce a taky by se měli až jako tříletí zařazovat do chovu. I když jejich sexuální radovánky probíhají občas dříve. Je to druh, který se často jakoby páří, a i když dospělí jedinci vypadají, že jdou do páru, ve skutečnosti tomu tak nemusí být, protože je jim od přírody vlastní aktivní páření.
Samička obvykle po častém páření začne snášet do měsíce vajíčka, a to obden. Doba sezení je asi do 28 dnů a na vejcích sedí jenom samička. Mláďata opeří většinou v 65 až 75 dnech. Vykukují z budky a zase se do ní vracejí. Budku opouštějí přibližně kolem 73. dne, i když nejsou někdy úplně opeřená, hlavně pod křídly, a mají krátké ocásky.
Kryptokoryna Willisova (Cryptocoryne willisii) roste ve střední části Srí Lanky, kde se vyskytuje v mělčinách rychleji tekoucích řek. Roste jak emerzně, tak submerzně.
Má radši měkkou vodu. Reakci vody snáší od mírně kyselé po mírně zásaditou. Nevyžaduje intenzivní osvětlení, ale pro rychlý růst je vhodné. Substrát je lepší jemnozrnný a obzvláště dobře roste v páleném jílu. Vhodná teplota pro pěstování je 22–25 °C.
Jedná se o jednu z drobnějších kryptokoryn, používá se tedy k vytváření nižších porostů v popředí akvária. Výška porostu je přímo úměrná intenzitě osvětlení. Čím intenzivnější, tím nižší rostlina zůstává a šířka listů se zvětšuje – porost je dekorativnější. Maximální výška rostliny činí 15 cm. Množí se pomocí bočních výhonků. Tento druh vznikl pravděpodobně přírodním křížením jiných kryptokoryn vyskytujících se v dané oblasti.
Je zbarvena na líci zeleně až hnědozeleně, na rubu červenohnědě. Snáší i přechodný pokles teploty. Tahle rostlinka se má chovat jen ve velkých nádržích, protože po pár týdnech se začne velmi rychle rozmnožovat.
Tento druh je pěstován od začátku minulého století, ale byl známý pod jménem Cryptocoryne nevillii, v sedmdesátých letech sice došlo k přehodnocení a jejímu přejmenování, ale v obchodech ji stále koupíte pod starým zažitým jménem. Na pěstování není náročná a vytváří krásné nízké husté trsy s tmavými úzkými listy.
Rozměry kotce v králíkárně, nebo klece jsou dané velikostí plemene králíka, který je v nich chován. Minimální rozměry pro velká králičí plemena jsou 80 cm na výšku, délka kotce asi metr a půl a hloubka asi 70 cm. Pro střední plemena mohou být kotce menší. Výška jim stačí kolem 60 cm, délka asi metr a hloubka je zhruba stejná jako u velkých plemen. U malých plemen stačí ještě menší prostor, výška se pohybuje kolem 50 cm, délka kolem 70 cm a hloubka je také stejná. Chovatel si také musí uvědomit, že mu nestačí mít přesný počet kotců podle počtu králíků, je potřeba mít kotců více pro březí samice.
Pro evropské podmínky udává tón plemenná kniha Friesch Paarden Stamboek (FPS) se sídlem v Drachtenu v Holandsku. Jsou zde registrováni plemenní hřebci i klisny. O zařazení rozhoduje jak exteriér (výška, typ, nohy a rámec), tak index příbuzenské plemenitby a výkonnostní faktory. Hříbě je většinou hodnoceno komisařem přímo z Holandska. Po třetím roce probíhá další exteriérová inspekce.
V ČR příliš fríských koní zatím není. Často se spíše importují levná hříbata. V poslední době se však v importu objevují i velmi dobré kusy, které budou jistě přínosem. Pro české chovatele byla založena Asociace chovatelů fríských koní.
V minulosti se frísové využívali především jako koně rytířů, v zemědělství nebo v klusáckých dostizích. Pracovali také na venkově. Dnes je považujeme za koně reprezentativní, které vídáme především na přehlídkách. Díky své pohyblivosti a temperamentu jsou ceněni rovněž v drezúře či při různých show v cirkusové manéži. Především jsou to ale koně kočároví, známí například z tradičních přehlídek, kde bývají zapřaženi do dvoukolových vysokých vozíků zvaných „sjees“. Vozatajci jsou při nich oblečeni do typických selských krojů. Dávno už jsou doby, kdy měl tento kůň hlavní postavení v pohřebnictví.
Od roku 1986 zajišťuje spřežení fríských koní rozvážku zboží u jednoho z významných obchodních domů v Londýně.
Fenek je nejmenší psovitá šelma. Samice váží průměrně 0,8 kg, lišáci jsou o něco větší (až 1,5 kg). Je to štíhlá šelmička (délka těla je 35 až 41 cm) s velmi dlouhým huňatým ocasem, který tvoří skoro 60 % její délky (až 30 cm), a dlouhýma, ale silnýma nohama. Výška šelmy v kohoutku je 18 až 22 cm. Nápadné jsou obrovské ušní boltce, které mohou být dlouhé až 15 cm. Společně s velkou bubínkovou výdutí (latinsky bulla tympanica) zodpovídají za velmi jemný sluch a navíc slouží jako tepelný výměník, který pomáhá fenkovi ochladit se. Právě kvůli takto charakteristickým boltcům se nazývá tento živočich i fenek ušatý.
Dalším důležitým smyslem je zrak. Fenci vidí velmi dobře i v šeru. Zuby, zvláště špičáky a trháky, jsou malé. Srst je hustá a hedvábně hebká, zlatoplavá, na končetinách, břiše a obličeji bílá. Špička ocasu je černá. Také chlupy vyrůstající nad ocasní žlázou (fialkou) jsou tmavě hnědé až černé. Tlapky jsou chráněné hustou srstí před rozpáleným pískem. Oči, hmatové vousy, čenich a prstní polštářky jsou tmavě zbarvené.
Tato vodní želva dorůstá velikosti 15 – 30 cm. Sameček bývá menší než samička. Želva nádherná se dá poznat tím, že má po stranách hlavy skvrnu červené barvy. Pokud se jedná o mladou želvu, její karapax září výraznými barvami (jasně zelená, žlutá) a kresbou. Věkem se barvy i kresba vytrácí, barva karapaxu se tak může dostat až k černému odstínu. Plastrón je žlutý s tmavými skvrnami. Želva nádherná patří k těm želvám, které mají plovací blány a drápy.
Latinský název
Trachemys scripta elegans
Nároky na chov
Pokud tuto želvu chováme doma, je vhodné ji umístit do akvaterária. Na zahradě může přebývat v jezírku, bazénku. Při výběru vhodného želvária je důležité mít správné rozměry. Obvykle se jedná o pětinásobek rozměru krunýře želvy. V želváriu musí být dostatečně velká souš, na které se může želva vyhřívat. Nad ní musí být umístěna žárovka, nesmí být ale ani moc vysoko a ani nízko. Ideální výška je taková, aby pod žárovkou bylo asi o 5 – 7 °C víc, než je teplota vody. Svítit by se mělo asi 10 hodin denně. Vhodné jsou žárovky s UVA a UVB zářením. Dno želvária je možné zaplnit pískem, který sice zkomplikuje čištění, ale zabaví želvu, která v něm může pátrat po zbytcích potravy. Další výhodou je, že součástí písku jsou kamínky, které želva polyká a ty jí v žaludku pomáhají zpracovat potravu. Želvárium by mělo být ze shora aspoň částečně skryté, aby nebyl takový teplotní rozdíl mezi vodou a vzduchem, protože želva se nadechuje nad hladinou a mohla by se nachladit.
Voda v želváriu může být běžná vodovodní, je dobré do ní přidat akvaristický přípravek pro úpravu čerstvé vody, který ovlivní tvrdost vody. Dobré je mít filtr a vzduchování, které zabrání rychlému kažení vody. Aby se voda tak rychle nekazila, je důležité i odstraňovat zbytky potravy brzy po krmení. Po výměně vody je dobré pustit želvu zpět, až když má voda asi 22 °C. Pokud by teplota vody klesla pod 10 °C, želva se zazimuje. Zimní spánek je stavem strnulosti, ve kterém želva přežije zimní období. Její metabolismus se zastaví a želva přestane přijímat potravu. Zazimovat by se měli jen silní a zdraví jedinci, ostatní by to nemuseli přežít. Kromě zimního existuje i letní spánek, který je také stavem strnulosti a to v reakci na nějaké nepříznivé období (např. velké horko).
Pokud má želva nádherná dostatek místa, snese ve stejném želváriu i jiné druhy želv. Je ale důležité, aby byly zhruba stejně velké a dávat si pozor při krmení, aby se při snaze urvat si potravu vzájemně neporanily. Navíc v době páření bývají samci agresivní, takže by opět mohlo dojít k poraněním.
Tato ryba má latinský název Pterophyllum scalare, její velikost je 12 cm, výška až 20 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 22 až 28 °C. Jedná se o všežravce (převážně živé, mražené krmivo, umělé krmivo jako doplněk).
Skaláry patří mezi nejznámější a nejpopulárnější akvarijní ryby. Zbarvení původních přírodních forem skalár je stříbřité, s 5 až 7 tmavými příčnými pruhy, z nichž jsou tři sytě černé. Během let bylo vyšlechtěno velké množství rozličných barevných forem – kouřové, černé, mramorové, zlaté, albinotické, závojové a mnoho dalších.
Skaláry vyžadují bezpodmínečně dostatek různorodé živé či alespoň mražené potravy. Chováme je ve velkých nádržích, vysokých minimálně 50 cm. Jsou to majestátné, dlouhověké a klidné ryby. Pouze v období tření, kdy tvoří revíry, jsou agresivnější. Mohou být lekavé a citlivé na hluk. Jsou dosti vnímavé vůči chemikáliím a léčivům. V případě potřeby je můžeme léčit zvýšením teploty až na 32 °C, případně přidáním roztoku soli. Můžeme je chovat i ve společné nádrži, přičemž chov spolu s drobnějšími druhy rybek (tetry, neonky) je možný za předpokladu, že je spolu chováme odmalička. Pokud ovšem do nádrže s dospělými skalárami přidáme nové a malé rybky, mohou se následně stát terčem útoků skalár, které je považují za potravu.
Pohlaví je nesnadno zjistitelné, spolehlivým znakem je pouze v období tření rozdílný tvar vystouplého třecího kladélka (močopohlavní bradavky), které je u samců zašpičatělé, zatímco u samic válcovité. Dospělí velcí samci mívají často vyklenuté čelo s menším tukovým hrbolem.
Velikost rostliny je 5 až 10 cm na výšku, má svěže zelené listy. Rostlina ke svému růstu potřebuje pH vody v rozmezí 5,5 až 8; tvrdost vody 2 až 15 °dKH a teplotu v rozmezí 19 až 30 °C.
Rostlina Helanthium tenellum vzhledem ke svému malému růstu vyžaduje dno s jemnou zrnitostí a silné osvětlení, kdy se pak velmi rychle množí pomocí kořenových výběžků. Když prosperuje, tvoří hustý pokryvný koberec. Má několik odrůd a růstových forem. Je velmi přizpůsobivá. Standardní odrůda dorůstá do výšky 10 cm, ale existují větší i menší jedinci. Emerzně rostoucí rostliny vytvářejí bohatá bílá květenství a semena, díky kterým se také množí.
Může se pěstovat i ve velmi malých akváriích, stejně je možné ji osázet do předního prostoru ve větších nádržích, kde je však potom nezbytná vyšší intenzita světla. Existují dvě barevné formy tohoto druhu, a to světle zelená s kratšími listy anebo tmavěji zbarvená až nahnědlá s delšími listy. Má-li rostlina dostatek místa, tak se listy ohýbají ke dnu a výška porostu se tím výrazně snižuje.
Při vysazování šípatkovce je základním pravidlem umísťovat rostlinky do skupinek po několika kusech. Tento nízký druh sázíme do předních částí nádrže. Rostliny s kořenovým systémem sázíme do předem vyhloubené jamky tak, že prstem vyhloubíme ve štěrku jamku, vložíme rostlinu, kterou dvěma prsty přidržíme, a opatrně přihrneme písek. Nakonec rostlinu jemně povytáhneme, aby šel vidět kořenový krček. Příliš dlouhé původní kořeny můžeme předtím zkrátit nůžkami nebo ostrým nožem klidně až na polovinu či třetinu původní délky, neboť po přesazení si rostlina vytvoří nový kořenový systém, zatímco původní kořeny postupně ve dně uhnijí. Rostliny do písku nikdy násilím nevtlačujeme, aby nedošlo k jejich poškození.
Nejjednodušším vegetativním množením jsou rostlinami tvořené postranní výhonky a šlahouny rostoucí v substrátu nebo se plazící po jeho povrchu. Na jejich koncích se pak vytváří mladá, samostatně zakořeněná rostlinka a výhonek pak vyráží dále, kde se postupně tvoří další nové rostliny. Je vhodné po čase takový řetězec rostlin přerušit, neboť původní mateční rostlina se příliš vysiluje, až nakonec může odumřít. Nové mladé rostliny můžeme ponechat buď zakořeněné, kdy šlahoun mezi nimi přerušíme, nebo je přesadíme na jiné místo. Příliš husté porosty rostlin pak pravidelně protrháváme. Mladé rostliny však neoddělujeme příliš brzy, měly by dosáhnout alespoň třetinové až poloviční velikosti dospělé rostliny.
Jako zdroj živin pro většinu běžných rostlin postačuje detrit, vznikající v akváriu z výkalů ryb a plžů, ze zbytků potravy a tlejících částí rostlin.