Denní doba má pro myslivce velký význam. Určuje, kdy a co smí lovit. V našem článku přinášíme informace o aktuálních časech západu a východu slunce a o denní době. Údaje jsou každý den aktualizovány.
Aktuální čas pro západ a východslunce
Zde uvádíme aktuální časy pro západy a východy slunce a o tom, jak dlouho bude vidět, kdy se stmívá a kdy vychází slunce. Slunce postupuje každý den svojí dráhou přes naší republiku, nejdříve ho přivítá Jablůnkov a Ostrava, pak Brno, Hradec Králové, Praha, Plzeň a nakonec přes Karlovy Vary dorazí až k Aši. Než tuto vzdálenost urazí, tak dochází k rozdílům mezi východem a západem v Ostravě a v Karlových Varech a tak přechod rozednívání nebo soumraku, od východu k západu může trvat přibližně 30 minut.
Dnes 15. 1. 2026 nad územím České republiky vychází slunce v Jablůnkově v 7:33 a rozbřesk skončí v 8:02 v Aši. Vycházející slunce naší republikou prosviští tryskovou rychlostí 1105 Km/h.
Vidět dnes bude 9 hodin a 48 minut. Rozednívat se začne již od 7:13 a vidět bude do večera 17:01, kdy se již zcela setmí. Slunce dnes začne zapadat v 16:14 na východě našeho území a soumrak se postupně dostane až k Aši, kde bude naposledy možné spatřit slunce v 16:38.
Zítra započne východslunce v Jablůnkově v 7:33 a v Aši skončí v 8:01. Zítřejší doba, po kterou bude vidět, bude trvat 9 hodin a 50 minut. Rozednívat se začne od 7:12 a vidět bude do večera 17:02. Zítra slunce začne zapadat v 16:16 na východě našeho území a soumrak se postupně dostane až k Aši, kde bude naposledy možné spatřit slunce v 16:40.
Za deset dní bude změna časů denního světla výraznější. Východslunce započne v Jablůnkově v 7:24 a v 7:52 skončí v Aši. Délka doby viditelnosti bude za deset dní 10 hodin a 11 minut. Rozednívat se začne od 7:04 a vidět bude do večera 17:16. Slunce v tu dobu začne zapadat v 16:30 na východě našeho území a mizející slunce se postupně dostane až k Aši, kde ho bude naposledy možné spatřit v 16:54.
pinčové, knírači, dogovitá plemena typu mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi
teriéři
jezevčíci
špicové a tzv. primitivní plemena
honiči barváři
ohaři – stavěcí psi
slídiči a retrívři
plemena společenská
chrti
Lovecká kynologie dělí lovecká plemena na ohaře, slídiče, honiče, barváře a norníky a případně přinašeče. Každý lovecký pes využívající se k tomuto účelu musí projít zkouškami, které vycházejí ze zkoušek pro jednotlivá plemena (jiné zkoušky mají chrti a jezevčíci například). Některá plemena uvedená v tomto soupisu se již příliš jako lovečtí psi nevyužívají, ale i tak v nich mohou zůstávat lovecké instinkty.
Procházka lesem při východu slunce bývá myslivci považována za jednu z nejkrásnějších denních chvil. Bývá pro ně potěšením pozorovat probouzející se les. Přestože spousta zvěře je aktivní hlavně v noci, i při východu slunce má pro myslivce význam vydat se na lov. Kolem doby východu slunce totiž srnčí a jelení zvěř vytahuje na pastvu, což je pro myslivce vhodná příležitost, jak k jejímu pozorování, tak i případnému odstřelu. V této době je také možné lovit i pernatou zvěř.
Řada zvěře je aktivní hlavně po západu slunce, i přesto že v této době myslivci většinu zvěře nesmí lovit. Mezi zvěř aktivní v noci patří například divoká prasata, lišky, jezevci, jeleni i zajíci. Pokud se myslivec vydá večer do lesa, je lepší dorazit na posed / kazatelnu, ještě před západem slunce, aby nepřišel zrovna v době, kdy zvěř vychází. Zajíci například vychází na pastvu hlavně za soumraku. Na lov se ve večerních hodinách vydává také liška, kterou právě v těchto hodinách mohou nachytat hospodáři, jak se jim „dobývá“ na jejich drobnou domácí zvěř. Je třeba si uvědomit, že to, že zvěř je aktivní v noci, neznamená, že přes den se s ní myslivec nepotká. Zvěř je samozřejmě k vidění, ale častěji jen někde odpočívá, obživu si pak obstarává právě večer a v noci.
Cane corso je ostražitý a schopný bleskurychle reagovat na vnější podněty. Je neustále bdělý, což je dáno i jeho vysoce vyvinutým teritoriálním instinktem. Citlivě se zajímá o to, co se děje s vámi (registruje pocity pána, změny jeho nálad) i kolem vás (registruje přítomnost cizích osob, zachytí signály hrozícího nebezpečí).
Cane corso se nikdy nedá vetřelcem zaskočit, i když přijde tiše a nečekaně. Jestliže vetřelec zůstane stát (sedne si, lehne) a rezignuje, pes nezaútočí, pouze varuje. Pes štěkotem přivolává vůdce smečky – pána, aby o osudu vetřelce rozhodl sám. Cane corso je vynikající hlídač a strážce díky tomu, že dostal do vínku hlubokou nedůvěru k cizím lidem. Výchovou jeho přirozenou nedůvěřivost k cizím lidem neotupíte. Navíc pes přesně vycítí váš vztah k jednotlivým lidem a podle toho se k nim bude i chovat.
Cane corso je na molossa poměrně smířlivý pes, než začne konat, přemýšlí a zvažuje. Vycítí, kdo to s ním myslí dobře a kdo ne, takže neútočí veterináře a figuranty. Cizí lidé s ním mohou v přítomnosti pána manipulovat, ale jen do jisté míry, takže se například na canisterapii nehodí.
Cane corso chrání své lidi a střeží své teritorium bez ohledu na vlastní bezpečnost či život. Je-li jeho člověk napaden, probudí se v něm pastevecký pes: brání do poslední kapky krve, bojuje na život a na smrt, pud sebezáchovy je obrovskou dávkou adrenalinu potlačen. Jediným zájmem psa je ubránit člověka a teritorium, to ostatní je pro něj vedlejší. Cane corso bojuje se stejným nasazením, s jakým bojuje středoasijec, kavkazan, anatol a další pastevci s vlky, se stejnou houževnatostí, s jakou bojuje staford či pitbul se psy. Reakce psa vždy odpovídá míře ohrožení, u psychicky zdravého psa se za žádných okolností neprojeví extrémní, tedy slepá agresivita. Cane corso není pes člověku nebezpečný. Je to typicky pracovní pes, který vždy pracoval pro člověka a s člověkem.
Cane corso je snadno vychovatelný a vycvičitelný pes. V přátelském prostředí to bude pes přátelský, nikoli však vtíravý, v cizím neutrálním prostředí bude klidný a zároveň pozorný, v cizím nepřátelském prostředí bude pozorný, ale zároveň klidný. V případě ohrožení pána pak bleskurychle přejde z klidového režimu do režimu bojového a zaútočí. Majitelé psů-obranářů nesmějí dopustit, aby se dostali do situace, kdy bude pes nucen zasáhnout.
U mnoha jedinců služebních plemen se musí vynaložit jisté úsilí, aby zaútočili na figuranta „ohrožujícího“ jej či psovoda. Odměna a trest jsou při výchově psa klíčové pomůcky, ale musí být vždy spravedlivé, přiměřené a vykonané hned.
Mezi takovéto vynálezy spadají zaměřovače, které ale v době svého vzniku nebyly u lovců příliš oblíbené (vliv na to měla nepochybně i vysoká pořizovací cena). Nakonec se ale zaměřovače rozšířily, vliv na to měla jistě i druhá světová válka. Dnes je dokonce puškohled ze zákona povinný za snížených světelných podmínek, puškohled má význam i etický a humánní. Díky puškohledu se snížila pravděpodobnost špatné rány, která by vedla ke zranění lovené zvěře, nebo k usmrcení špatného kusu. Ze stejných důvodů se nakonec přistoupilo i k využívání noční optiky, která původně byla pro myslivce určená jen k pozorování. Další neméně důležitý důvod pro využití noční optiky je i bezpečnost lovu.
Využití noční optiky je důležité hlavně v oblastech, kde je přemnožená černá zvěř, často jen noční optika poskytuje lovci šanci stavy černé zvěře v dané oblasti zredukovat.
Noční vidění je v dnešní době běžnou součástí myslivecké výbavy pro lov a pozorování zvěře v noci. V České republice je v noci povolen lov černé zvěře a právě tyto přístroje zlepšily kvalitu jejich lovu. Přístroje nočního vidění zvýšily pravděpodobnost úspěchu střelby.
Přístroje na noční vidění pomáhají myslivcům pozorovat a zjišťovat spády zvěře, napomáhají také zjišťování skutečných stavů zvěře v noci (důležité pro hospodaření mysliveckých spolků), ve dne může být totiž sčítání problematické.
Přístroje na noční vidění se na mezinárodním trhu objevily poprvé asi před dvaceti lety. Některé pracovaly s IR systémem (u tohoto systému je cíl osvětlen neviditelným spektrem infračerveného světla a přijímač v přístroji převádí infračervené světlo do viditelného spektra), jiné fungovaly na principu zesílení zbytkového světla (zesilovače zbytkového světla zesilují přirozené osvětlení jako je svit hvězd, světelný smog). Stejně jako u jiných přístrojů i u těch na noční vidění se technika vyvíjí, a proto vznikají stroje různých generací, ty se pak označují jako první, druhá třída atd. Přístroje s nejvyšším označením se běžně nevyužívají ani pro myslivost, vhodné jsou jen pro speciální účely ozbrojených sil.
Doba zvěře je u nás dána zákonem. Lov je povolen od jedné hodiny před východem sluncedo jedné hodiny po západu slunce. Netýká se to ale zvěře škodné z myslivosti a černé zvěře. U nich je lov povolen i během noci.
Fenek – fenek berberský (Vulpes zerde) – je nejmenší ze všech lišek a snadno se pozná podle obrovských boltců.
Ve vzácných případech se sdružuje do skupin až po deseti, ale vztahy mezi jejich členy nejsou jasné. Každý si vyhrabává vlastní doupě několik metrů hluboké. Samci si značkují území močí a v době páření jsou velmi agresivní. Páření probíhá uprostřed nebo koncem zimy, a pokud je vrh ztracen, páří se znovu. Samice se o potomky starají samy, brání hnízdo, kde mláďata zůstávají dva měsíce pod jejich ochranou. Po celou tu dobu samec nesmí do hnízda vstoupit.
Areál fenků leží v pouštních oblastech severní Afriky, Sinajského a Arabského poloostrova. Vyskytují se v Maroku, Tunisku, Libyi, Alžírsku, Egyptě i Saúdské Arábii a také v Mali, Mauretánii, Čadu, Nigeru a Súdánu až do 15–35° severní šířky. Fenek je zvíře dokonale přizpůsobené životu na Sahaře, preferuje písčitou poušť, kde obývá stabilní písečné duny. Zároveň potřebuje stanoviště, kde rostou trávy nebo keře.
Fenci se často chytají a prodávají jako mazlíčci, ale příležitostně se loví i pro kožešinu. Naštěstí žijí skrytě v nepřístupných oblastech, takže ztráty způsobené lovem nejsou velké. Navíc se fenek v zajetí dobře množí.
Fenek je aktivní převážně v noci, přes den se schovává před pouštním žárem v hlubokých norách vyhrabaných pod kameny a kořeny rostlin. Fenci jsou velmi aktivní, hraví a neuvěřitelně pohybliví – dospělý fenek dokáže z místa vyskočit 70 cm do výšky a přes jeden metr do dálky, což činí téměř čtyřnásobek jejich délky. Cítí-li se ohroženi, zahrabou se tak rychle, že doslova „zmizí v písku“. Fenci jsou velmi společenská zvířata a odpovídá tomu i množství různých zvuků, které slouží ke komunikaci s ostatními členy skupiny. Zřejmě i ocasní žláza slouží nějakým způsobem k posílení sociálních pout ve skupině.
Nory mívají několik vchodů a jedinou noru může obývat množství fenků, výsledkem je pak složité bludiště podzemních chodeb. Doupata jsou vystlána listy, trávou, peřím a srstí.
Žijí v rodinných skupinách složených z jednoho nebo několika dospělých párů, jejich letošních mláďat a možná i některých starších potomků. Občas může v jediné noře žít i víc takových rodin. Jediná rodina se může skládat i z 10 jedinců.
Na lov se vydávají v noci, a přestože žijí ve skupinách, potravu shánějí sami. Jsou to všežraví oportunisté a využívají jakýkoliv možný zdroj potravy. Výborně vidí a jejich citlivý sluch jim umožňuje slyšet kořist z velké dálky. Jejich potravou se stávají ještěři (paještěrka, gekon, scink), ptáci a jejich vejce, sarančata, brouci, štíři, pavouci i jiní bezobratlí a&nbs
I když byl první jedinec plemene australský ovčák do naší republiky dovezen z USA před více než 12 lety, do nedávné doby se dali jedinci australského ovčáka v České republice počítat na prstech jedné ruky. Především neznalost tohoto plemene a rozmach border kolií, které bylo možno vidět nejen v soutěžích, na obalech krmiv a v televizní reklamě, které se těší rovněž velmi vysoké inteligenci a pracovitosti, a dokonce možná i snadnější dostupnosti, byly zřejmě příčinou, proč čeští chovatelé na australského ovčáka nějak „pozapomněli“. Možná že i nevhodná a spíše negativní reklama, i když zcela bezdůvodně, byla zpočátku tomuto jedinečnému plemeni spíše na škodu. S rozvojem kynologických sportů a se stále větší možností našich chovatelů cestovat do zahraničí a vidět toto plemeno při vrcholných soutěžích a především setkávat se osobně s povahou tohoto plemene, však lze nyní konstatovat, že je v české plemenné knize spolu s importy a jednotlivými zápisy vrhů štěňat zapsáno již více než 200 jedinců.
Zatímco na Slovensku dosud nebyl odchován jediný vrh, několik jedinců mají v Polsku, a to velice kvalitních a v mnoha sportech již úspěšně soutěžících. Opačná situace je směrem na západ od nás. Velmi početně jsou aktivní chovatelské stanice zastoupeny především ve Francii, kde je jich více než 40. V Německu je to přibližně 90 aktivních chovných stanic, kde většina chovatelů zapisuje svá štěňata pouze v ASCA organizaci, nikoliv pod FCI, a v Rakousku je to přibližně 20 chovných stanic. Významný rozvoj s mnoha importy ze země původu probíhá také v Itálii, Španělsku a oblibu má toto plemeno v mnoha severský zemích. Například ve Finsku je plemeno AUO známo, chováno a aktivně používáno téměř 15 let!
Sysel obecný (Citellus citellus) je okatý hlodavec z čeledi veverkovitých, má hustý, pískově zelenavý kožíšek. Toto zbarvení mu vydatně pomáhá při maskování se v místech, kde se pohybuje. Je o něco větší než jeho příbuzná – veverka. Na rozdíl od veverky má ale krátký ocas, malé ušní boltce a přiléhavou srst.
Vyskytuje se v jihovýchodní a střední Evropě (nejvíce na západ zasahuje do Čech) a dále i v Malé Asii. Do střední Evropy pronikl zřejmě poměrně pozdě, můžeme-li soudit podle materiálů z archeologických nalezišť, pak až v nejranějším středověku. Během posledních několika desetiletí však na mnoha místech vymizel a jeho výskyt získal silně ostrůvkovitý charakter.
V minulosti u nás tento hlodavec nebyl žádnou vzácností, právě naopak. Vzhledem k malému množství predátorů schopných mrštného a velmi pozorného sysla ulovit se přemnožil a páchal velké škody na zemědělských plodinách. V šedesátých letech dvacátého století však začala velmi rychle mizet jejich hlavní útočiště – polní remízky. Je však možné, že syslové od nás nemizí pouze kvůli zásahům do jejich přirozeného útočiště, ale i proto, že střední Evropa je na okraji území, kde se vyskytují. V České republice byl zaznamenán vůbec nejzápadnější výskyt tohoto druhu. Mimo pole ho můžeme také spatřit na udržovaných travnatých plochách sportovních hřišť, parků a podobně. Další jeho přirozenou domovinou jsou krátkostébelné travnaté stepi. Právě těmto nízkým travnatým plochám dávají syslové přednost, protože zde mají svoji nejoblíbenější potravu a mají dobrý výhled na okolí (uvidí tak velmi snadno svého nepřítele a stihnou uniknout do podzemních nor).
Počet známých současných lokalit nepřevyšuje dvě desítky a stále jich ubývá. Jsou ostrůvkovitě rozmístěny v západních, severních, středních i jižních Čechách a na střední i jižní Moravě. Příčiny nápadného ústupu nejsou zcela zřejmé, bezpochyby jde o důsledek působení řady faktorů počínaje proměnami v charakteru krajiny a konče změnou zemědělského hospodaření (velkoplošné kultury, zarůstání cest, mezí a úhorů), opomenout nelze ani možné vnitrodruhové a populační příčiny (například oscilace areálu).
Vyznačuje se kratším tělem na nízkých nohách, přiléhavým osrstěním (vypadá štíhlejší) a nedlouhým, přiléhavě osrstěným ocasem. Také zadní chodidla má z velké části pokryta chlupy. Zbarvení je na hřbetě žlutohnědé, rezavohnědé nebo pískově šedožluté s nejasnými světlými skvrnami, spodina těla bývá jednobarevně žlutá, jenom brada, krk a také úzké proužky kolem velkých černých očí jsou bílé. Ušní boltce jsou malé, jen částečně vystupující ze srsti. Délka těla je 18–24 cm, délka ocasu je 4,5–8 cm, syslové váží 240–340 g.