ROZELA LUTINO DOBA PÁŘENÍ je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Rozela (Platycercus) je rod papoušků pocházejících z Austrálie. Rozely mohou být různě zbarvené a vyznačují se plochým ocasem. Jsou převážně semenožravé.
Rozela rubino a lutino
Jedná se o mutace rozely pestré. Jsou to ptáci, kteří nemají schopnost ve svém opeření ukládat tmavé barvivo (melanin), a to dokonce ani na očním pozadí, takže mají červené oči. Na jejich opeření je viditelné pouze lipochromové vybarvení, tedy barva žlutá a červená.
Obě variace se liší pouze rozložením červené barvy. Zatímco lutino musí mít červenou barvu jen na místech, kde ji má přírodní rozela, rubino ji má na více místech, kde nahrazuje původní žlutou, navíc má především na zádech typickou kresbu. Rubino má svůj původ u červených rozel. Normální, standardní rozely mohou mít melanin zeslabený různými přídavnými faktory, například faktorem skořicovým nebo faktorem pastelovým. Zeslabování tmavého barviva pak končí právě vybarvením lutino, které působí jako samostatný faktor. Rozely červené mohou mít melanin zeslabovaný tímtéž způsobem a tato řada končí právě vybarvením rubino. Máme tedy dvě řady, normální a červenou.
Je zřejmé, že rozely červené, lutino i rubino, jsou barevné mutace geneticky vázané na pohlaví. Nejdříve byly vyšlechtěny rozely jen s částečným omezením melaninu, tedy skořicové a pastelové, přičemž pastelové mají recesivní dědičnost, u které štěpí i samice. Ve skutečnosti jsou však vzorce dědičnosti nejspíše daleko komplikovanější.
Ve svém příspěvku BETTA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Pavlína Jeřábková.
Dobrý den já mám betu v akvárium 2l je tam jenom sameček stačí mu tu pro zatím,mám ho 3 den.Jinak budu dokupovat vetší akvárium a tam přidám samičku na páření.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel JustSome.
Kupte aspoň 20 litrů s filtrem, topítkem, krytem a živými rostlinami!!! Jestli chcete odchovávat (je to těžké a můžete mít až 300 ryb a kam je dáte?), tak pořiďte aspoň 60 litrů a 2 samičky, protože jednu by zabil.
Rozela pestrá (Platycercus eximius) je nejpestřeji zbarvený zástupce celého rodu. Odshora až po břicho je červená, u zobáku má bílou lícní skvrnu. Dolní část břicha je žlutá, peří okolo nohou a kostřec jsou žlutavě zelené. Hřbetní letky má černé se zelenožlutým lemováním, lopatky jsou černé a ohbí křídla tmavě modré. Ocasní pera má zelená s modrým lemováním, spodní krovky ocasní jsou červené. Oko je černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Tento druh dorůstá délky 33 cm a hmotnosti do 120 g.
Divoká populace obývá jihovýchodní Austrálii a Tasmánii. Na kontinentu se zdržuje spíše v přímořských oblastech a o biotop se dělí s rozelou Pennantovou. V hlubokém vnitrozemí se nevyskytuje. Jde o velmi hojný druh, existují tři poddruhy: východní, nádherná a tasmánská, která žije výhradně na ostrově Tasmánie. Odlišuje se větší bílou lícní skvrnou a mohutnější hlavou a hrudí.
Jde asi o nejčastěji chovaný druh rozely, respektive chovaných papoušků vůbec. Chovatelé oceňují její pestré zbarvení a odolnost, protože podobně jako většina australských druhů může být chována v celoroční venkovní voliéře bez vytápěných záletů. Jde o aktivního letce, proto vyžaduje prostornější voliéry o délce alespoň tři metry. Velmi dobře odolává mrazu, v zimě se dokonce ráda ve venkovní voliéře koupe.
Rozela pestrá se snadno odchovává, je tedy vhodná i pro začátečníky. Vedle přírodní barvy existuje celá řada barevných mutací. Mezi chovateli se vyskytují prakticky jen poddruhy rosela pestrá východní a rozela pestrá nádherná, ovšem prakticky už ne v čisté formě, protože se v zajetí poměrně často kříží. Vzhledem k tomu, že může být rozela v době hnízdění agresivní, je dobré chovat jednotlivé páry odděleně.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 600 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Ve svém příspěvku ROZELA PENNANTOVA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Rudolf Svoboda.
Chtěl bych se zeptat jestli naroste ocas u rozely znovu.Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ornitolog.
Ztráta ocasních per je většinou způsobena steresem. Je to obranný mechanismus ptáka podobný jako u ještěrky. Když je v nebezpečí vypudí ocasní pera. Ve volné přírodě se jim to stává po útoku dravce, který je chytí za ocas. V zajetí je příčinou odchyt člověkem nebo souboj s ostatními ptáky. Pokud je pták zdravý, tak mu ocasní peří zase doroste. Rozela bez ocasu může létat a manévrovat stejně dobře jako s ocasem. Bez ocasu vypadá trochu směšně, jako na fotografii níže.
Rozela nebo rosela (rozšířenější název, avšak encyklopedicky nepoužívaný) je rod ptáků z čeledi papouškovitých. Latinský název zní Platycercus, což znamená plochý (široký) ocas. Rozely jsou převážně semenožravé a žijí v pobřežních oblastech Austrálie a na blízkých ostrovech, vyhýbají se aridnímu australskému vnitrozemí. Obývají lesy, buš, farmy, parky a zahrady. Rozely byly vysazeny také na Novém Zélandu a ostrově Norfolk.
Rozela je papoušek střední velikosti, pestře zbarvený (dle mutace), dobře se množící, tudíž většinou lehce odchovatelný, proto je oblíbený u chovatelů začátečníků. Pro chov je doporučována venkovní voliéra s co nejdelším proletem (to proto, že rozely jsou vynikající letci) a závětřím, místem, kam se rozely mohou schovat před nepřízní počasí.
Jsou to odolní ptáci, kteří vydrží venku i naši zimu, ale jsou nesnášenliví vůči ostatním ptákům svého i jiného druhu. Proto se musí chovat odděleně – jen jeden pár na jednu voliéru. Jsou známy i případy, které tuto teorii vyvracejí. Ale raději to nezkoušejte, může to vést ke zmrzačení nebo zabití papouška.
Krmíme směsí zrnin, kterou lze zakoupit v obchodech nebo na specializovaných burzách. Aby krmení bylo pestré, podáváme ovoce, zeleninu, různé trávy a větvičky stromů (ty velmi dobře poslouží k okusu, při kterém si papoušek zabrousí zobák, avšak záleží na druhu předkládaných větví, jejich tvrdosti, která má na tuto skutečnost vliv).
Rozela pestrá je relativně dlouhověký papoušek. V dobrých podmínkách se může dožít až 20 let. Tito ptáci jsou velice smělí, zvědaví a neustále aktivní. Zvuky, které vydávají, jsou na poslech líbivé – nejde o nepříjemné křiklouny. Jako téměř všichni papoušci se i tyto rozely dají jako mladí jedinci dobře ochočit. Při nedostatku ptačích společníků však vyžadují od svého chovatele mnoho pozornosti.
Mladý pták má matné barvy, je postavou menší. Čerstvě vylétlé mladé rozely mají oproti starším jedincům kratší letky a ocasní pera, oranžový zobák. Dospělí jedinci mají zobák šedý, syté barvy peří a vylétané robustní postavy. Ocasní pera a letky jsou delší. Zobák větší a silnější. Rozdíl mezi mladým a dospělým ptákem je tedy na první pohled značný.
U rozel není pohlavní dimorfismus nikterak výrazný. Zkušený chovatel rozezná od pohledu samici od samce, začátečníkovi by to však mohlo činit potíže. Samec je oproti samici větší, robustnější. Jeho peří má sytější barvy. Temeno je větší, stejně jako celá hlava a zobák. Samice je menší, matněji zbarvená. Zobák a hlava by měly být u samce vždy větší než u samice. Rozely dospívají ve stáří jednoho roku.
Na jaře, obvykle koncem dubna, začíná tok. Ten můžeme vyvolat také tím, že zpestříme krmení a začneme zkrmovat vaječnou míchanici.
Rozela žlutohlavá (Platycercus adscitus) nebývá chována moc často. Temeno a hruď má žluté, přední část hlavy a líce jsou bílé s modrým spodním okrajem. Záda jsou zbarvena černě se žlutobílým lemováním pírek. Břicho, spodina a letky jsou jasně modré. Kostřec je zespodu červený, shora žlutý, ocas shora zelenavě modrý. Dorůstá délky 31 cm a hmotnosti do 120 g.
Ve volné přírodě obývá severozápadní a východní cíp Austrálie, areál jejího výskytu ale nijak výrazně nezasahuje do vnitrozemí. V přírodě je poměrně častá, nepatří mezi ohrožené druhy.
Rozela žlutohlavá patří mezi otužilé ptáky, kterým v zimě nemusíme temperovat ubikaci, neměla by však být vystavena průvanu ani vlhku. Ideálním řešením je kombinovaná voliéra, tím se myslí kryté zimoviště a venkovní výlety s přírodním dnem. Ptáci pak mají možnost se sami podle potřeby zásobovat minerály a zeleným. Na druhé straně se tím ale zvyšuje riziko napadení vnitřními parazity, a proto bychom měli pravidelně odčervovat. Misku na koupání nenabízíme ptákům v zimě, protože pták se většinou ihned po smočení pověsí na pletivo a nohy mu zde mohou přimrznout!
Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Stejně jako všechny ostatní druhy rozel není ani tato vhodná na ochočení jako domácí mazlíček, přítomnost lidí ji spíše znervózňuje a rovněž se nenaučí mluvit. Existuje několik barevných mutací.
Rozela žlutohlavá dospívá ve věku jednoho roku. Samec nesnese v období hnízdění ve svém teritoriu žádné jiné ptačí druhy, proto bychom měli dát pár do samostatné voliéry. Budku o minimálních rozměrech 30 cm (průměr) a 50 cm (výška) umístíme do záletové části. Po velmi výrazném toku samce můžeme očekávat páření. Asi za týden (záleží na stáří samice) začne samička klást obden vajíčka, většinou 5 až 6 kusů. Inkubační doba trvá 21 dní. Mláďata vylétávají asi po 4 až 5 týdnech. Hned po vylétnutí jsou mladé hodně plaché a hrozí prudký náraz do stěn ubikace. Proto musíme protější stranu voliéry potáhnout pytlovinou nebo jiným materiálem, který by náraz ztlumil. Po 14 dnech mladé odstavíme, jelikož rodiče se připravují na další hnízdění a samec začíná být agresivní. Rozely žlutohlavé vyvedou většinou jednu až dvě snůšky za rok.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 1 000 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Rozela žlutolící (Platycercus icterotis) je nejmenší druh rozely, který je rovněž označován jako západní rozela, protože se vyskytuje v nejzápadnějším cípu Austrálie. Celkově je červená a červeně oranžová, lícní skvrny a příuší jsou žluté. Hřbet má černý se zeleným lemováním konce pírek. Ohbí křídla a křídelní krovky jsou modré, letky sytě modré s černým lemováním. Ocas je na středu zelený, krajní ocasní pera přecházejí do modré. Kostřec je zelený, oko černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Rozela žlutolící dorůstá délky 26 cm a hmotnosti do 75 g.
Ve volné přírodě žije výhradně v jihozápadním cípu Austrálie, daleko od přirozených biotopů jiných druhů rozel. Je poměrně hojná, ptáci žijí v menších hejnech v otevřených lesích, travnatých krajinách u vodních toků a často v hospodářských oblastech. Bývá poměrně často odchytávána a dovážena do východních států Austrálie.
Rozdíl v pohlaví není u rozely žlutolící příliš obtížné určit. Sameček má sytější zbarvení než samička, která je také často menšího vzrůstu. Nápadné jsou jasně žluté lícní skvrny u samečků, které mají samičky ve světlejším zbarvení.
Ačkoli žije tento nejmenší druh rozel v přírodě v malých skupinkách, ve voliéře jejich vzájemné soužití často nefunguje. Vhodné je chovat pohromadě jen jeden pár, zvláště v hnízdním období.
Pro pár těchto papoušků je dostačující výlet o šířce nejméně 80 centimetrů a délce minimálně 2 metry. Pokud chováte ochočeného ptáka v pokojové kleci, musí mít denně možnost protáhnout si křídla mimo své obydlí.
Pohlavně dospívá již v prvním roce života. Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Ačkoli v přírodě žijí v menších hejnech, v zajetí se doporučuje chovat jednotlivé chovné páry odděleně, aby se zamezilo vzájemnému napadání ptáků. V době toku a během hnízdění jsou totiž agresivní.
Tito australští ptáci jsou otužilí a mohou bez problémů přezimovat venku. Musí však mít k dispozici vnitřní úkryt před mrazem.
Rozely žlutolící krmte směsí pro střední papoušky. Tu můžete doplňovat malými dávkami plevelů a ovoce. V hnízdním období chutná mláďatům také drobný a jemný hmyz.
Odchov těchto rozel má největší šanci na úspěch, pokud jejich pár (minimálně jeden a půl roku starý) umístíte do samostatné voliéry. Samička může být při volbě budky vybíravá, a proto budky rozvěste ve voliéře na různá místa. Vhodná budka má průměr dna asi 25 centimetrů. Na něj navršte silnou vrstvu ztrouchnivělého dřeva nebo rašelinu. Snůška obyčejně obsahuje 4 až 5 bílých vajec, na kterých samička sedí asi po dobu 18 až 20 dnů. Mladé rozely žlutolící rády dostávají jem
Rozela Pennantova (Platycercus elegans) svou velikostí zaujímá první místo ze všech druhů rozel a její výrazné červeno-modro-fialové zbarvení udělá skutečnou parádu v každé voliéře.
Ve středoevropském mírném klimatickém pásmu se jí daří velmi dobře a není velkým problémem dosáhnout odchovu. Jako většina druhů rozel nemá velké nároky na krmení ani chovné zařízení. Pro přezimování se spokojí s nevytápěnými prostorami. Z těchto důvodů se do chovu tohoto papouška může pustit i méně zkušený chovatel. V žádném případě to však neznamená, že bychom mohli rozely Pennantovy ve svém chovu nějak šidit nebo odbývat, právě naopak, aby tito papoušci mohli dobře přezimovat v tvrdších zimních podmínkách, musí být o ně dobře pečováno.
Dospělí jedinci jsou karmínově červení, tváře mají fialovomodré. Pera na zádech jsou černá s červenými lemy. Samec je robustnější postavy, má mohutnější hlavu a výrazné čelo. Kořen zobáku je široký a zobák je celkově větší. Samička má naopak tyto rysy jemnější a hlavu má při pohledu zezadu protáhlou. Tyto znaky se nejlépe posuzují při pohledu na celou skupinu ptáků.
Mladí ptáci jsou převážně zelení s červeným hrdlem. Pohlavně dospělí jsou druhým rokem svého života, kdy už jsou přebarveni do šatu dospělých ptáků a vhodní k zařazení do chovu.
Všichni zástupci rodu Platycercus jsou vynikajícími letci a obratnými šplhavci. Pennanti nejsou výjimkou, proto jim poskytněte dostatečně dlouhou voliéru. Jen v takové můžete pozorovat jejich plachtivý let s dokonalou a rychlou změnou směru. Rozdíl je mezi oběma pohlavími dobře znatelný. Samec se pozná podle celkově mohutnější postavy a má hranatější tvar hlavy.
Domovinou rozely Pennantovy je Austrálie. Žije na území východní a jihovýchodní části tohoto kontinentu. Obývá hustě zalesněné lokality podél vodních toků, oblasti od pobřeží až po úbočí hor. Navštěvuje příměstské parky, pole, zahrady a ovocné sady. Velmi ráda se pase na listí stromů, keřů, na květech, bobulích a různých plodech.
Rozely Pennantovy nejsou chovateli považovány za těžce odchovatelné papoušky.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 600 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Základním předpokladem úspěšného páření je fyzická blízkost dvou dospělých pavouků stejného druhu, určitá dávka vzájemných sympatií, vhodné prostředí a klid. Velice časté jsou pře, zda dávat samce do terária k samici či naopak, ale logická úvaha, která tento postup podporuje, je následující: ve volné přírodě samci po dosažení pohlavní dospělosti opouštějí svá obydlí a vydávají se pátrat po samicích, které zatím sedí doma a čekají, až si pro ně někdo přijde.
Samotné páření může mít velice rozdílný průběh. U některých druhů je to od začátku boj o život, kdy jen tak mezi řečí samec samici oplodní. Jindy je to pohodová akce bez jakýchkoliv známek násilí. Jsou případy, kdy k onomu okamžiku dojde doslova po pětiminutové známosti, ale fáze námluv může trvat i půl roku.
Po umístění do terária samec většinou chvíli zůstává v klidu a vyčkává, co se bude dít. Pokud je klid, začíná opatrně prozkoumávat okolí a zjišťovat, kam se to vlastně dostal a kdo je pánem domu. Pokud mu jeho citlivé chloupky a instinkt řeknou, že tam bydlí dospělá samice stejného druhu, většinou začne třást končetinami, případně makadly jemně klepat do podkladu a tím samici oznamovat svou přítomnost. Běžné jsou i drnčivé zvuky vydávané pomocí stridulačních plošek. Až si samec dodá dost odvahy a přesvědčí se, že ona samice je opravdu dospělá a svolná k páření, troufne si k ní velice opatrně přiblížit, případně ji jakoby jemně hladí po těle a uklidňuje ji.
Samotné páření probíhá tak, že samec samici pomocí tibiálních háků, které zachytí za její chelicery, nadzvedne natolik, že se svými bulby dostane k jejím spermatékám a oplodní ji. Poté se většinou snaží svou pozici bez výraznějších projevů opustit a zachránit si tak život.
V průběhu páření jsou sklípkani velice ostražití a na sebemenší vyrušení mohou reagovat podrážděně, což může vést k napadení kterékoliv zúčastněné strany, včetně chovatele.
Pavoučí vývoj začíná v kokonu, do něhož samice naklade vajíčka (přáním každého chovatele samozřejmě je, aby byla vajíčka oplodněná). Pro samotnou snůšku není nutné páření, někdy se stává, že dobře živená samice vytvoří kokon, aniž by o samce jen chloupkem na noze zavadila. Po uplynutí inkubační doby samice kokon roztrhne a vypustí na svět mláďata ve stáří prvního svleku (1. instar). Po dalších pár dnech se maličký pavouček svléká znovu a už konečně připomíná pavouka.
Koloběh potrava, svlékání, chvilkový růst, potrava bude vašeho chovance doprovázet až do smrti. Fáze pavoučího dospívání může být různě dlouhá. Obecně to je od několika měsíců po několik dlouhých let. Intervaly mezi jednotlivými svlékáními jsou ovlivněny množstvím krmení, věkem pavouka, ročním obdobím, teplotou,
Neoféma Bourkova (Neopsephotus bourkii) má horní část těla hnědavou se žlutavým lemováním pírek, prsa a břicho růžové, křídelní krovky modré. Na čele a nad očima přechází růžová barva do modré. U samic modravý proužek na čele chybí a jsou celkově matnější. Oko je tmavě hnědé, zobák tmavě šedý, stejně jako běhák. Tento druh dorůstá délky 20 cm a hmotnosti do 50 g.
Ve volné přírodě se vyskytuje v západní a střední části Austrálie. Jedna část její populace pronikla i na východ země. Žije převážně ve vnitrozemí v otevřené krajině, kde se živí travními semeny. Jde o velmi hojný druh papouška, vyskytuje se i v pasteveckých oblastech ve střední části Západní Austrálie. V Novém Jižním Walesu žije v otevřeném písčitém kraji s malými skupinami akácií či menšími křovinami blahovičníků. V severním teritoriu je vzácnější, častěji se objevuje v australském vnitrozemí.
Jde o vynikajícího letce, stejně jako v případě všech neofém. Je to odolný pták, který může být celoročně ve venkovní voliéře, ale měl by mít k dispozici chráněný zálet. V době hnízdění je agresivní, a tak je potřeba, aby byly jednotlivé páry chovány odděleně. Stejně tak by od páru měla být oddělena vyvedená mláďata, pokud se rozhodne znovu zahnízdit. Neoféma bourek dokáže v jedné sezóně hnízdit hned třikrát za sebou.
Neofémy jsou velmi citlivé na počasí, nesnáší průvan a vlhko. Pokud jsou chovány ve venkovní voliéře, je dobré zimovat je v temperované místnosti. Stačí místnost, kde teplota neklesne pod 5 °C.
Samička snáší 3 až 7 vajíček. Mláďata se líhnou asi za 18 dnů. Z budky vylétají přibližně po 28 dnech. Rodiče mladé přikrmují ještě asi jeden měsíc. Pokud chovný pár přikročí k další snůšce, je nutné mladé přemístit do samostatné klece, aby je samec nezranil.
Existují barevné mutace, z nichž běžně dostupné jsou růžová, lososová, žlutá, lutino, rubino. Neofémy jsou citlivé na správné krmení. Také je vhodné je odčervovat, protože trpí parazity. Jako všichni travní papoušci se pohybují hodně po zemi, a proto je potřeba často čistit klec (voliéru).
Pokud nemáte k dispozici prostorné voliéry, dokážou zahnízdit i v kleci o délce jednoho metru, šířce a výšce půl metru. Není to pro ně však ideální chovné zařízení, protože se v něm pořádně neproletí a zhoršuje to jejich kondici. Bourky lze chovat i jako domácí mazlíčky, i když neofémy obecně nepatří mezi učenlivé papoušky, kteří by dokázali dobře mluvit.
Mladí ptáci s přírodním zabarvením se prodávají za cenu okolo 450 korun. Barevné mutace mohou být výrazně a několikanásobně dražší.
Fenek – fenek berberský (Vulpes zerde) – je nejmenší ze všech lišek a snadno se pozná podle obrovských boltců.
Ve vzácných případech se sdružuje do skupin až po deseti, ale vztahy mezi jejich členy nejsou jasné. Každý si vyhrabává vlastní doupě několik metrů hluboké. Samci si značkují území močí a v době páření jsou velmi agresivní. Páření probíhá uprostřed nebo koncem zimy, a pokud je vrh ztracen, páří se znovu. Samice se o potomky starají samy, brání hnízdo, kde mláďata zůstávají dva měsíce pod jejich ochranou. Po celou tu dobu samec nesmí do hnízda vstoupit.
Areál fenků leží v pouštních oblastech severní Afriky, Sinajského a Arabského poloostrova. Vyskytují se v Maroku, Tunisku, Libyi, Alžírsku, Egyptě i Saúdské Arábii a také v Mali, Mauretánii, Čadu, Nigeru a Súdánu až do 15–35° severní šířky. Fenek je zvíře dokonale přizpůsobené životu na Sahaře, preferuje písčitou poušť, kde obývá stabilní písečné duny. Zároveň potřebuje stanoviště, kde rostou trávy nebo keře.
Fenci se často chytají a prodávají jako mazlíčci, ale příležitostně se loví i pro kožešinu. Naštěstí žijí skrytě v nepřístupných oblastech, takže ztráty způsobené lovem nejsou velké. Navíc se fenek v zajetí dobře množí.
Fenek je aktivní převážně v noci, přes den se schovává před pouštním žárem v hlubokých norách vyhrabaných pod kameny a kořeny rostlin. Fenci jsou velmi aktivní, hraví a neuvěřitelně pohybliví – dospělý fenek dokáže z místa vyskočit 70 cm do výšky a přes jeden metr do dálky, což činí téměř čtyřnásobek jejich délky. Cítí-li se ohroženi, zahrabou se tak rychle, že doslova „zmizí v písku“. Fenci jsou velmi společenská zvířata a odpovídá tomu i množství různých zvuků, které slouží ke komunikaci s ostatními členy skupiny. Zřejmě i ocasní žláza slouží nějakým způsobem k posílení sociálních pout ve skupině.
Nory mívají několik vchodů a jedinou noru může obývat množství fenků, výsledkem je pak složité bludiště podzemních chodeb. Doupata jsou vystlána listy, trávou, peřím a srstí.
Žijí v rodinných skupinách složených z jednoho nebo několika dospělých párů, jejich letošních mláďat a možná i některých starších potomků. Občas může v jediné noře žít i víc takových rodin. Jediná rodina se může skládat i z 10 jedinců.
Na lov se vydávají v noci, a přestože žijí ve skupinách, potravu shánějí sami. Jsou to všežraví oportunisté a využívají jakýkoliv možný zdroj potravy. Výborně vidí a jejich citlivý sluch jim umožňuje slyšet kořist z velké dálky. Jejich potravou se stávají ještěři (paještěrka, gekon, scink), ptáci a jejich vejce, sarančata, brouci, štíři, pavouci i jiní bezobratlí a&nbs
Vyskytuje se v severozápadní Austrálii a na Nové Guineji. Dorůstá délky 60–90 cm, z čehož 44 cm tvoří ocas. Váží okolo 500 g. Dožívá se až 10 let věku. Pojmenována byla podle svého velkého varhánkovitého kožního límce, tvořeného z dlouhých chrupavek, který zastává jak funkci obranou (pokud se cítí ohrožena, roztáhne límec, čímž se zdá větší a výstražně prská), tak funkci vábící, kterou agama límcová využívá v období páření. V průměru tento límec může měřit až 26 cm. Po provedení obranného manévru obvykle prchnou agamy do korun stromů, kde jsou se svým světle zeleným až tmavě hnědým zbarvením těla skvěle zamaskovány.
Mezi potravu, kterou loví na stromech, patří většinou malí členovci (housenky a cikády), na zemi pak mravenci, termiti a pavouci nebo drobní obratlovci, jiné druhy menších ještěrů. Během období sucha, které trvá obvykle od dubna do srpna, upadají agamy ve volné přírodě do poloklidového stavu. Páření probíhá obvykle mezi zářím a říjnem, kdy samci přilákávají samice pomocí svých límců, které vznešeně roztahují, a o samice bojují, přičemž límce rozevírají a koušou svého protivníka do těla. Samice klade do hnízda v období dešťů (listopad až únor) obvykle 8–23 vajec. Vejce se nacházejí v prohlubních, které bývají 5–20 cm pod zemí a obvykle ve slunných oblastech. Inkubace trvá zhruba dva až tři měsíce a pohlaví závisí částečně na teplotě, přičemž se v extrémních teplotách vyvíjejí výhradně samice, ve středních teplotách (29–35 °C) se rodí zhruba stejné množství samců a samic.
Pro chov agamy límcové se doporučují větší ubikace rozměrů 1 x 1 x 2 m, jednotlivá „ochočená“ zvířata je možné držet v ubikaci 80 x 60 x 80 cm s pravidelnou možností pohybu volně po místnosti. Dno terária pokryjeme pískem a v prostoru nainstalujeme několik šikmo zapřených i vodorovných větví, jejichž síla by měla odpovídat síle ještěra. Miska s vodou nesmí chybět. Tyto agamy vyžadují vyšší intenzitu osvětlení zajišťovanou zářivkami nebo výbojkami a také podíl UV složky spektra. Denní teploty by se měly pohybovat kolem 30 °C s možností lokálního ohřevu zhruba na 38 °C. V noci je vhodný pokles na 22 °C, spojený s mírným večerním porosením. Během dvou až tří zimních měsíců je vhodné snížit teplotu na 18–20 °C. Krátce po návratu k běžné aktivitě dochází k páření a zhruba za 5 týdnů ke snůšce asi 10 vajec, která samičky zahrabávají. Při inkubační teplotě 28–31 °C trvá vývoj 78–92 dní a mladí se líhnou ve velikosti 14–16 cm.
Tato agama se dá koupit v některých zverimexech nebo na internetu, její cena se pohybuje mezi 1 000 až 3 000 korun za jeden kus.
Teju pruhovaný (Tupinambis teguixin) je ve volné přírodě rozšířen v Argentině, Brazílii, Uruguayi a Paraguayi.
Dospělí jedinci dosahují délky těla od 1,2 až do 1,5 metru. Mláďata jsou zprvu zeleně a červeně zbarvená, poté zelené zbarvení v prvních měsících postupně bledne až do bělavého odstínu. Samečci jsou větší a těžší. Prsty má teju pruhovaný zakončené drápy, jejichž pomocí si vyhrabává obytné dutiny, kde přečkává zimu.
Za potravou dokáže ve volné přírodě uběhnout i více než 20 kilometrů denně. Oplozené samičky jsou velmi agresivní. Teju pruhovaný vykazuje denní aktivitu.
Pro jeden pár ještěrů tohoto druhu potřebujeme terárium o minimální velikosti 280 x 180 x 120 centimetrů. Dno by mělo být pokryto směsí písku a zeminy nebo podobného substrátu. Důležité je umožnit těmto ještěrům hrabat. Vyhrabané dutiny, ve kterých budou přebývat, proto musí být stabilní a nesmí se hroutit. Neméně důležitá je i vhodná nádrž na vodu, v níž se budou ještěři s oblibou koupat, a velké korkové roury sloužící jako úkryt při pocitu nebezpečí. Písčité dno je nutné každý večer vlhčit vodou. UV zářič se používá zhruba 2–3x týdně po dobu asi 20–30 minut.
K páření dochází zpravidla po skončeném zimním klidu. Samec se při námluvách přibližuje k samičce a s pocukáváním celého těla se ji snaží olizovat a něžně okusovat směrem od ocasu k hlavě. Samička zprvu uniká a nechává se zas a znovu přemlouvat, až ji nakonec sameček uchopí za kůži v zátylku. Pak ji zadními končetinami dráždí v pánevní oblasti, což vypadá, jako by právě startoval motocykl, načež samička zvedá ocas a dochází ke spojení.
Zhruba 6 týdnů po páření klade samice 4–10, ale také až 30 vajec. Ne každé pozorované páření však vede k následné snůšce vajec. Inkubace trvá kolem 160 dní a mláďata měří po vylíhnutí přibližně 22 cm.
Teju pruhovaný bývá v zajetí krmen pavouky, plži, ještěrkami, běžným krmným hmyzem, občas je možné nabídnout i rostlinnou složku, jako například ovoce a zeleninu.
Teju žakruarú (Tupinambis teguixin) obývá ve volné přírodě severní část Jižní Ameriky, Střední Ameriku a také karibské ostrovy. Obývá deštné pralesy, savany a otevřenou travnatou krajinu, kde si s oblibou vyhrabává obytné dutiny.
Dospělí jedinci tohoto druhu dorůstají délky až 1,35 metru, z toho ovšem tvoří celý jeden metr ocas. Tento druh je zbarven černožlutým mramorováním, v němž na hřbetě převládá černá a na břiše naopak žlutá barva. Může být naznačeno podélné i příčné pruhování. Rozmístění a tvar skvrn a skvrnek je přísně individuální a může sloužit jako určovací znak jednotlivce, něco jako otisky prstů u lidí. Zadní polovina ocasu je světle a tmavě příčně pruhovaná. S přibývajícím věkem zbarvení těla tmavne. Teritoriální samečci jsou větší než samičky. Mláďata umí v nebezpečí běžet po zadních končetinách. Hmotnost dorostlých jedinců se pohybuje kolem 4 kilogramů. Samečci mají dobře vyvinuté preanální a stehenní póry.
Pro jeden dospělý pár ještěrů těchto plazů potřebujete terárium o minimálních rozměrech 250 x 100 x 100 cm. Pro každého dalšího jedince musíte plochu terária zvětšit o 20 %. Na dno položte 20–30 cm vysokou vrstvu směsi písku a jílu, kterou udržujte stále mírně vlhkou. Podrost, ve kterém se teju žakruarú pohybuje ve volné přírodě, simulujte silnějšími kořeny, větvemi a kusy korku. Zařízení by měly tvořit především silné větve a různé dřevěné police určené ke šplhání. Nezbytná je miska s vodou k napájení.
Teplota uvnitř celé ubikace může být běžnou teplotou pokojovou, kolísající v závislosti na ročním období mezi 22–28 °C ve dne a 18–26 °C v noci. Důležité je však lokální vytápění, které dovoluje zvířatům vyhřát se na několika exponovaných místech, a to až na 45 °C. Vlhkost je nutné regulovat večerním rosením, klidně přímo na těla živočichů.
Teju žakruarú požírá z 60–80 % hmyz, zbytek tvoří drobní hlodavci, vejce, kuřata a také ovoce. Hovoří se o něm jako o druhu vysloveně nebezpečném, který napadá člověka takřka bez výstrahy, je nervózní, útočný.
K páření dochází zpravidla po skončeném zimním klidu. Samec se při námluvách přibližuje k samičce a s pocukáváním celého těla se ji snaží olizovat a něžně okusovat směrem od ocasu k hlavě. Samička zprvu uniká a nechává se přemlouvat, dokud ji nakonec sameček neuchopí za kůži v zátylku. Pak ji zadními končetinami dráždí v pánevní oblasti, načež samička zvedá ocas a dochází ke spojení.
Zhruba 6 týdnů po páření klade samice 4–10, ale také až 30 vajec. Ne každé pozorované páření však vede k následné snůšce vajec. Inkubace trvá kolem 160 dní a mláďata měří po vylíhnutí přibližně 22 cm.
Tito paraziti žijí na povrchu těla koček (paraziti u koček). Vývojový cyklus blech od vajíčka po dospělého jedince trvá 3 až 4 týdny, přičemž samička klade vajíčka až 3 měsíce. U klíštěte plné nasátí trvá 24 až 48 hodin.
Možnosti likvidace a obrany:
Obojek: Je levný, snadno dostupný, účinek proti blechám až 4 měsíce, proti klíšťatům až 10 týdnů, záleží na značce. Může způsobovat lokální alergie a vypadávání srsti, před nasazením je lépe aplikovat antiparazitární šampon. Výrobky: Bayer Bolfo (od 4 měsíců věku), Beaphar, Trixie (od 6 měsíců věku).
Sprej: Je levný, snadno dostupný, kočky ale nesnášejí zvuk spreje při aplikaci. Hrozí možnost olíznutí a následné otravy (vyhýbat se přípravkům, v nichž je účinnou látkou permethrin). Sprej je vhodný jako „nouzový“ přípravek, kdy je nutné ihned likvidovat velké množství blech na zvířeti, většinou je jen proti blechám. Výrobky: Frontline (Pfizer), Bayer Bolfo, Diffusil.
Šampon: Je levný, snadno dostupný, ale je problematický při použití u koček (manipulace, oplachy). Většinou je jen proti blechám a má pouze krátkodobou účinnost. Výrobky: Frontline (Pfizer), Bayer Bolfo, Orthosan, Héry.
Pudr: Má obdobné výhody a nevýhody jako šampon. Výrobky: Beaphar, Bayer Bolfo, Trixie.
Spot-on: Je dražší (některé jen na předpis), má vysokou účinnost, jeho aplikace snadná.
Výrobky:
Frontline (Pfizer) – fipronil: Účinnost proti blechám a klíšťatům (po aplikaci umírají nové blechy do 24 hodin, všenky do 48 hodin). Přípravek může začít účinkovat až několik dní po aplikaci; užívá se od 8 týdnů stáří; doba účinnosti po aplikaci: klíšťata 1 měsíc, blechy 5 týdnů.
Advantage (Bayer) – imidacloprid: Je přípravek proti blechám, užívá se pro kočky od 6 týdnů stáří, doba účinku: 1 měsíc. Zabíjí i larvy v okolním prostředí, lze aplikovat také jako prevenci.
Advantage 40 pro kočky do 4 kg
Advantage 80 pro kočky nad 4 kg
ProMeris (Cymedica) – metaflumizon: Přípravek proti blechám, pro kočky a koťata do 4 kg i pro kočky nad 4 kg, používá se od 8 týdnů věku, účinek: 6 týdnů.
Advocate (Bayer) – imidacloprid + moxidectin: Přípravek proti blechám, oblým červům (škrkavkám a měchovcům) i proti jejich larvám, srdečním červům (prevence) a roztočům (svrabu); používá se od 9 týdnů věku, doba účinku: 1 měsíc; prevence i léčba.
Amazónek modrohlavý (Pionus menstruus) je od ostatních druhů papoušků dobře rozeznatelný díky svému výrazně modře zbarvenému opeření hlavy, podle něhož také získal jméno. Toto opeření se však objevuje až v dospělosti, a proto se často stane, že je tento druh při nákupu dosti opomíjen a místo něj dostanou přednost papoušci, kteří mají nádherné zbarvení již v útlém věku. Tento papoušek vám může díky své oddané povaze, roztomilému chování a vysokému věku, kterého se dožívá (průměrně okolo 25 let, někteří jedinci až 40 let), být dobrým společníkem po podstatnou část vašeho života.
Řadí se mezi středně velké papoušky – dorůstá do délky okolo 27,5 cm a váží průměrně 245 gramů. Pohlaví nelze s jistotou vizuálně rozeznat. Celkově je zelený, hlavu a krk má modré, hrdlo růžově červené, příuší tmavě červené. Horní psa jsou zelená s olivově hnědým nádechem a modravým lemem konců pírek. Spodní krovky ocasní má červené, na konci modravě zelené. Ocas je zelený, u kořene na vnitřní straně červený, po stranách a na špici modrý. Zobák tmavě šedý, u kořene a po stranách červenější, oko tmavě hnědé, běhák zelenavě šedý. Mláďata mají celkově mdlejší barvy. Hlava je převážně zelená s několika modrými pírky.
V přírodě je amazonek modrohlavý široce rozšířen. Obývá téměř celou tropickou část a většinu severní části Jižní Ameriky kromě vysokých oblastí v Andách. Dále se vyskytuje také v zemích centrální Ameriky. Tráví čas ve větších hejnech, pouze v období páření a hnízdění jej můžeme spatřit v párech. Hejna se zdržují na otevřených zemědělských oblastech.
Do chovu je tento papoušek velmi vhodný. Jeho hlasové projevy nejsou nikterak nepříjemné ani tolik hlasité jako u některých jiných druhů papoušků. Pohlavní dospělosti dosahuje ve věku 3 let.
Úspěšný odchov je možný jen v dosti prostorné kleci, kde bude mít pár dostatek prostoru pro létání. Ptáci musí být totiž pro hnízdění v dobré kondici. Rovněž výběr partnera a soudružnost páru je pro úspěch chovu rozhodující. Hnízdní období začíná většinou v březnu až květnu, ale důležitým faktorem je i prostředí, kde jsou papoušci umístěni. Po páření samička snese obvykle 3 až 4 vajíčka. Po snesení prvního nebo druhého ihned nasedá. Doba inkubace trvá 26 dní. V budce mláďata rostou a opeřují se po dalších přibližně 70 dnů. Amazónek modrohlavý obvykle hnízdí dvakrát za sezónu. Jako hnízdní budka je nejvhodnější přírodní dutý kmen s průměrem 30 cm a výškou 50–70 cm. Budku je nutné vybavit vletovým otvorem o průměru 10 cm. Na dno budky se dává asi 15centimetrová vrstva dřevěných pilin.
Nejen během hnízdění vyžadují amazónci modrohlaví výbornou kondici. Kromě poskytnutí dost
Amazónek černotemenný (Pionites melanocephala) je jeden z nejběžnějších a také nejpestřeji zbarvených amazónků. Na čele, temeni a týle je zbarven černě, uzdičku a proužek pod okem má zelené. Líce a hrdlo jsou oranžově žluté, na krku zezadu je oranžově hnědý pás s několika namodralými pery. Záda, křídla, kostřec a vrchní krovky ocasní jsou zelené, prsa a střed břicha má krémově bílé s tmavě žlutým nádechem, na holeni, po stranách břicha a bocích je oranžový. Ocas je zelený, na konci žlutý, zespodu tmavě olivově žlutý. Zobák má šedočerný, oko oranžové, běhák šedý. Dorůstá délky 23 cm a hmotnosti do 170 g.
V pralese se amazónek černotemenný živí semeny a dužinou plodů. Ve volné přírodě obývá široký pás na severu Jižní Ameriky, který zasahuje Guyanu, Brazílii, jižní Kolumbii, východní Ekvádor a severovýchodní Peru. Divoká populace je velmi početná, proto není zařazen mezi druhy, jejichž chov podléhá registraci podle mezinárodní úmluvy CITES na ochranu volně žijících živočichů. Tito papoušci se při vhodné péči dožívají 30–40 let.
Chovatelé je v zajetí krmí směsí suchých nebo naklíčených semen, ovocem, zeleninou i granulemi. Potřebují také čerstvé větve na okus – zabaví je a jsou prospěšné pro zdravý zobák. Nejvhodnější jsou větvičky ovocných stromů, ale pozor, nesmí být nijak chemicky ošetřené. Důležitá je denní dávka různého ovoce, mají v oblibě i sušené meruňky, brusinky a také různé ořechy.
Tento druh je jednoznačně nejčastěji chovaným amazónkem v zajetí a díky svému pestrému zbarvení a kladným vlastnostem je vhodný i do domácnosti. Je velice hravý a dokáže různé akrobatické kousky. Oblíbenost amazónka černotemenného mezi českými chovateli vedla v posledních letech k dramatickému poklesu jeho ceny, a tak můžete mladé samečky koupit už od pěti tisíc korun za kus. Samičky bývají dražší, a to samé platí i o starších harmonizujících párech, které za sebou mají úspěšné odchovy.
Amazónci dospívají ve třetím roce a taky by se měli až jako tříletí zařazovat do chovu. I když jejich sexuální radovánky probíhají občas dříve. Je to druh, který se často jakoby páří, a i když dospělí jedinci vypadají, že jdou do páru, ve skutečnosti tomu tak nemusí být, protože je jim od přírody vlastní aktivní páření.
Samička obvykle po častém páření začne snášet do měsíce vajíčka, a to obden. Doba sezení je asi do 28 dnů a na vejcích sedí jenom samička. Mláďata opeří většinou v 65 až 75 dnech. Vykukují z budky a zase se do ní vracejí. Budku opouštějí přibližně kolem 73. dne, i když nejsou někdy úplně opeřená, hlavně pod křídly, a mají krátké ocásky. Mláďata mají barvu opeřen
Co se týká rozmnožování, je důležitá pohlavní zralost, která nastává zhruba v období 4-6 měsíce věku, ale to neznamená, že je toto období ideální pro páření. Hlavně pro samičku je lepší s tím ještě nějakou dobu počkat. Co se týká říje samice, tak ta nastává při a po páření se samcem. Březost u ní trvá asi měsíc. Obvykle také platí, čím delší je doba do porodu (třeba o dva dny), tak je větší pravděpodobnost, že mláďat bude méně. Samec dospívá pohlavně už ve třech měsících.