PUSA NA ČELO bylo téma, které nás inspirovalo k vytvoření tohoto článku. Jedná se o papouška, který je typický pro Afriku a jeho chov je vzhledem ke střední velikosti možný i v menších voliérách.
Poicephalus robustus
Papoušek kapský žije na jihu, západě a východě Afriky (Jihoafrická republika, Mosambik, Tanzanie, Rwanda, Zambie, Zimbabwe, Ghana a Nigérie). Velikost papouška je 33–34 cm, hmotnost se pohybuje od 260 do 330 g. Potravu tvoří směs semen, ovoce, zeleniny a zelené krmení. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 26–28 dnů. Délka života je až 25 let.
Papoušek kapský obývá většinou oblasti s nadmořskou výškou 1000 až 2100 m. Zajímavé je, že zatímco na většině území žijí tito papoušci ve vyšších polohách a do nížin a mangrovových lesů létají jen za potravou, na některých místech v oblasti Guinejského zálivu obývají mangrovové lesy přímo na pobřeží trvale. Jejich domovem jsou lesy s převahou porostu jehličnanů, otevřené lesy, savany s řídkým porostem stromů a mangrovy. Za potravou létá i do níže položených krajin, též na ovocné plantáže. Údaje o počtech tohoto druhu v částech Afriky nejsou z poslední doby k dispozici žádné, ale lze se oprávněně domnívat, že nebudou nikterak povzbudivé. Neustálé ničení přirozeného prostředí, odchyty a četné válečné konflikty a kmenové nepokoje vytlačují papoušky stále více z oblastí, které jsou pro ně životně důležité.
Papoušek kapský žije převážně v párech či menších rodinných skupinkách.
Rozeznáváme u něj tyto poddruhy:
Papoušek kapský jižní (Poicephalus robustus robustus). Svým vzhledem se odlišuje od ostatních poddruhů, a to především zbarvením hlavy. Ta je zeleno-žluto-hnědá, posetá hnědými a zelenými skvrnami. Hruď, břicho a kostřec mají modrý nádech. Ohbí křídel a stehna jsou oranžově červená. Samice má vždy oranžově zbarvené čelo.
Papoušek kapský mosambický (Poicephalus robustus suahelicus). Hlava a týl jsou stříbrošedé, prsa a břicho bez modrého nádechu. Samice má vždy oranžově zbarvené čelo. Tento poddruh k nám byl několikrát dovezen.
Papoušek kapský západní (Poicephalus robustus fuscicollis). Je menší postavy než předchozí poddruh. Zelené části mají namodralý nádech; samice mají velkou oranžovou skvrnu na čele, která samcům chybí, nebo místo ní mají jen několik oranžových peříček. Tento poddruh je v ČR nejčastější.
Papoušci kapští nemají žádný pevný termín hnízdění, zjevně se řídí podle období dešťů. Vzhledem k rozsáhlosti výskytu a různým biotopům hnízdí podle jednotlivých oblastí prakticky po celý rok. Hnízdo si papoušci kapští budují většinou vysoko nad zemí v dutinách stromů a větví. Hloubka se pohybuje v rozmezí 30–90 cm, dno má v průměru pouhých 15–18 cm, malý je rovněž vstupní otvor (cca 8 cm). V době hnízdění se páry oddělují od hejn a drží se stranou daleko od ostatních ptáků. Samička snáší 2
Agility (v anglickém překladu znamená hbitost) ve výcviku psů znamená sport se psy (něco jako parkur). Vzniklo okolo roku 1978 v Anglii a jedná se o sport, ve kterém jde o nejrychlejší překonání dráhy v určitý čas.
Začít trénovat se má s velkým psem nejdříve v roce a se psem menším ne dříve než v deseti měsících. Je to z toho důvodu, že pejsci nemají ještě zcela vyvinutý pohybový aparát a také se ještě nedokážou dostatečně soustředit. To všechno se musí teprve naučit. Když začnete pracovat na překážkách už se „skoro dospělým“ psem, který spoustu věcí zná, bude vaše práce pokračovat rychleji kupředu a oba z toho budete mít radost. A v neposlední řadě vám pejsek pak vydrží běhat do vyššího věku. Je spousta věcí, které by se měl pes do té doby naučit, aby pak byla práce na parkuru jednodušší.
Se štěňátkem můžete začít pracovat hned po pár dnech, kdy si ho přinesete domů. Malá štěňátka jsou velmi tvárná, a pokud budete postupovat správně, ani nemusí postřehnout, že se něco učí. Důležitá je pozitivní motivace a vaše důslednost. Jako vhodná motivace může být použito krmení – u žravých pejsků, nebo tahacích hraček – u těch „hravějších“. Míček není v tento moment moc vhodný, protože neutvrzuje kontakt mezi pejskem a psovodem a pejsek si s ním může hrát sám, nepotřebuje vás k tomu. Důležité je, abyste se svým štěňátkem navázali úzký kontakt. To znamená, že ho zpočátku musíte naučit, že na hraní jste tam vy. Klidně mu nechejte na kousání nějakou kostičku, aby se nenudilo, když nejste doma, ale hračky vytáhněte, až když budete doma. Skvělá věc jsou uzlíky. Štěňátkům se dobře drží, skvěle se o ně přetahuje a hlavně docela dost vydrží. Hru vždy začínejte i končete vy. Hru ukončete dřív, než to pejska přestane bavit, aby se příště víc těšil. Ze začátku si se štěňátkem hrajte v krátkých časových úsecích. Mimo tahání nezapomínejte taky na mazlení a škrábání. Venku se vám štěně bude držet poblíž nohou, tak toho využijte a kousek popoběhněte, a když vás následuje, hodně ho chvalte. Můžete ho opět i lákat na uzlík, který potom „uloví“, nebo na dobrůtku, kterou pak dostane. Až si na vás štěňátko zvykne a bude kolem vás pobíhat, sotva se na něj podíváte a vezmete hračku, můžete přistoupit k dalšímu stupni učení.
Nyní pár rad k učení s hračkou. Když už štěně ví, že uzlík nebo jiná věc je prima na tahání, a sotva ji uvidí, už se po ní sápe, je načase pokročit. Sedněte si na zem a zkuste pohodit uzlík kousek od sebe. Pozorujte, co pejsek dělá. Nijak nezasahujte, maximálně zkuste natáhnout ruku, když je u hračky. Pokud
Papoušek konžský západní žije v deštných lesích střední Afriky. Velikost papouška je 26 cm, hmotnost se pohybuje mezi 200 a 230 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28 dnů. Délka života je až 25 let.
Areál přirozeného výskytu zasahuje na území států Kamerun, Středoafrická republika, severní Angola, Keňa, severní Tanzanie a Libérie. Obývá především vlhké deštné lesy do výšky až 3500 m. Z toho vyplývá, že je to papoušek odolný, přesto však musíme v našich podmínkách ubikaci temperovat na minimálních 5 °C, při hnízdění 10–15 °C. Ve volné přírodě se živí různými semeny, bobulemi, ořechy z olejové palmy, ovocem, zeleninou, často také zalétávají na plantáže. Hnízdění se řídí stejně jako u ostatních ptáků obdobím dešťů.
Samec je sytě zelený; čelo, temeno, ohbí křídel a peří na nohách má červenooranžové až červené. Rozsah zbarvení čela je silně variabilní a některým jedincům téměř úplně chybí. Příuší je břidlicově šedé, uzdička černá, strany hlavy s černým nádechem; peří na zádech a křídelní krovky jsou hnědočerné s úzkým zeleným lemováním; spodní strana těla zelená s černým středem per, břicho má někdy namodralý nádech; letky hnědé až černé se širokým zeleným lemováním; kostřec olivový; ocasní pera hnědočerná; duhovka oka červenohnědá; nohy tmavě šedé. Samice je zbarvena stejně jako samec. Nápadné je holé oční okruží, u obou pohlaví tohoto poddruhu špinavě bílé. Významným rozlišovacím znakem pohlaví je zbarvení očí adultních jedinců. Oční duhovka samců je světlejší (červeno- až žlutohnědá) než u samic, které ji mají tmavě hnědou. Mladí ptáci jsou bez červeně na hlavě, ohbí křídel a nohou, tváře mají více zelené, zobák světlý – černé partie šedé, peří na zádech a křídlech má úzký lem, spodní strana těla je bez modrého nádechu.
Tento druh je náročný na chov. Ptáci pohlavně dospívají ve třech až čtyřech letech, celkem velkým problémem je sestavení harmonizujícího páru, ptáci si na sebe a na okolní prostředí musí nejprve zvyknout, což trvá někdy i několik let. Pokud usilujeme o odchov, umístíme pár do samostatného výletu. Voliéra musí být celokovová se silným pletivem (minimální síla drátu 1,8 mm). Někdo odchovává papoušky konžské i v klecích o délce jednoho metru. Stejně tak budka musí být zhotovena z velmi silného materiálu, buď ze silné překližky, nebo z dubového kmenu. Minimální rozměry: šíře 30 cm (ve volné přírodě mají tito ptáci velice úzké, ale zato vysoké hnízdní dutiny) a výška od 60 cm do dvou metrů, záleží na uvážení chovatele. Po páření klade samička 2–4 vejce, na kterých sedí 28 dní, mláďata opouštějí hnízdo ve věku kolem 11 týdnů. Ručně dokrmené mládě papouška konžského
Akita Inu (nebo také akita inu, či akita-inu) je mimořádně věrný pes. Jsou zdokumentovány případy, kdy i deset let po smrti svého pána akita inu chodil čekat na nádraží, odkud se pán vracel z práce. Jsou to příjemní a milí psi, kteří se dobře hodí k dětem. Jsou velmi inteligentní, ale někdy trochu svéhlaví a příkaz vykonají, až když se jim zachce. Měl by si je proto pořizovat již zkušený chovatel. Samci jsou někdy příliš dominantní vůči jiným psům, což se dá minimalizovat brzkou socializací štěněte. Akita inu se velmi dobře a rychle učí, a proto se často využívá při canisterapii, a to i u nás. Plemeno se osvědčilo také jako služební pes policistů a vojáků.
Akita inu se odlišuje od řady ostatních špiců Japonska svým větším vzrůstem. Výška v kohoutku dosahuje 58 až 70 cm, váha kolem 35 až 50 kg. Je to užitečný pes, dobře stavěný. Tělo je široké, svalnaté, s hlubokou hrudí. Objemná hlava má široké čelo s pevným přechodem na čumák. Čumák je zaostřen, hřbet nosu má krátký. Čenich nosu je velký, černě zbarvený, u světlých psů bývá růžový. Oči trojúhelníkového tvaru jsou temně hnědé. Uši široce postavené, stojaté. Tlapy velké se semknutými prsty a pevnými poduškami. Ocas je dlouhý, při skoku se drží přehozený na záda a stočený do kruhu, ale nikdy se nejeví jako uzavřený. Srst je pevná s hustým a měkkým základem. Na pohled se akita inu podobá čau-čau, má však o něco kratší srst. Barva srsti je pepř a sůl, buď čistá, nebo začerněná, bělavá, nebo přecházející do rezava. Dovolují se bílé skvrny, pouze však malé velikosti. Musí být zřetelné „urajiro“, což je bílá srst na tvářích, čenichu, hrudi, spodní straně trupu a na špičce ocasu. Lebka je v poměru k tělu se širokým čelem, středně dlouhou tlamou a silnými zuby s nůžkovitým skusem. Oči a uši jsou poměrně malé. V průměru se akita dožívá věku 12 let.
Akita asi během 7 měsíců rychle vyroste do své konečné výšky, což by mohlo vést k domněnce, že je vývoj ukončen, ale klouby a kosti jsou ještě „nedospělé“, proto je potřeba psa nepřetěžovat. Zajímavostí je, že srst akity je samočistící a postrádá klasický psí zápach.
Akita miluje děti, ke kterým se chová s citem a jemně. Svou rodinu brání před jakýmkoliv nebezpečím. Jsou to nesmírně milí a příjemní společníci. Jejich příslovečná vlastnost je věrnost. Své rodině a pánovi jsou neuvěřitelně oddaní, jak to dokazuje mnoho příběhů. Jsou to stateční a neochvějní psi s vysokou inteligencí. Na svou velikost málo jedí a jsou někdy citliví na různé složky potravy (hlavně na sóju).
Název plemene vznikl podle prefektury Akita na severu ostrova Honšú,
Papoušek konžský středoafrický žije ve střední a západní Africe. Velikost papouška je 28 cm, hmotnost se pohybuje od 200 do 250 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.
Celkově je zbarven zeleně, peří na hlavě je šedé až šedočerné se zeleným lemováním, takže vypadá kropenatě. Čelo má oranžové až červené, u některých jedinců tato skvrna vede od ozobí až po oči, u jiných není téměř znatelná. Nahé oční okruží je šedé, oko hnědočervené. Peří na křídlech je hnědočerné se zeleným lemováním, hlavní letky jsou černé, na ohbí mají křídla červené skvrny. Břicho je světle zelené, na spodině až téměř žlutavé. Ocas je shora zelený, zdola tmavě hnědý, běhák tmavě šedý.
Ve volné přírodě se papoušek konžský vyskytuje ve střední a západní Africe, počínaje Ghanou, Nigérií, Kamerunem a konče Středoafrickou republikou, severní Angolou, Keňou, severní Tanzanií a Libérií. Obývá spíše vlhké pralesy, a to až do nadmořské výšky 3500 m.
Existují tři poddruhy: papoušek konžský západní (Poicephalus gulielmi fantiensis), papoušek konžský středoafrický (Poicephalus gulielmi gulielmi), papoušek konžský horský (Poicephalus gulielmi massaicus). Je hojný, a i když je často odchytáván a nelegálně vyvážen, na divokou populaci to nemá větší vliv.
Snadno se ochočí, ale obvykle si zvykne na jednoho majitele a ostatní spíše ignoruje, přinejlepším toleruje. Je to klidný pták, který ale potřebuje neustálé podněty a pozornost majitele. Pokud má denně možnost proletu po bytě, spokojí se i s menší klecí.
Chov v páru není tak jednoduchý, obvykle je problém hned napoprvé sestavit harmonizující pár. Papoušek konžský má velmi silný zobák, kterému odolají jen kvalitní a silné materiály, na což by měl chovatel před pořízením těchto ptáků myslet. Chovná voliéra by rozhodně neměla mít dřevěné prvky, a už vůbec ne dřevěnou konstrukci. Také pletivo musí být silnější, a to platí i o materiálu pro hnízdní budku. Papoušek konžský poměrně často trpí přerůstáním zobáku, proto by měl mít neustále k dispozici minerální blok nebo sépiovou kost.
Papoušek se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.
Voliéra pro papouška konžského má mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry minimálně 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly, a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky mají raději vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budek, ve kterých ptáky někteří chovatelé odchovali, se pohybují okolo 60 x 25 cm (výška