Tato ryba má latinský název Pterophyllum scalare, její velikost je 12 cm, výška až 20 cm, teplotu vody potřebuje v rozmezí 22 až 28 °C. Jedná se o všežravce (převážně živé, mražené krmivo, umělé krmivo jako doplněk).
Skaláry patří mezi nejznámější a nejpopulárnější akvarijní ryby. Zbarvení původních přírodních forem skalár je stříbřité, s 5 až 7 tmavými příčnými pruhy, z nichž jsou tři sytě černé. Během let bylo vyšlechtěno velké množství rozličných barevných forem – kouřové, černé, mramorové, zlaté, albinotické, závojové a mnoho dalších.
Skaláry vyžadují bezpodmínečně dostatek různorodé živé či alespoň mražené potravy. Chováme je ve velkých nádržích, vysokých minimálně 50 cm. Jsou to majestátné, dlouhověké a klidné ryby. Pouze v období tření, kdy tvoří revíry, jsou agresivnější. Mohou být lekavé a citlivé na hluk. Jsou dosti vnímavé vůči chemikáliím a léčivům. V případě potřeby je můžeme léčit zvýšením teploty až na 32 °C, případně přidáním roztoku soli. Můžeme je chovat i ve společné nádrži, přičemž chov spolu s drobnějšími druhy rybek (tetry, neonky) je možný za předpokladu, že je spolu chováme odmalička. Pokud ovšem do nádrže s dospělými skalárami přidáme nové a malé rybky, mohou se následně stát terčem útoků skalár, které je považují za potravu.
Pohlaví je nesnadno zjistitelné, spolehlivým znakem je pouze v období tření rozdílný tvar vystouplého třecího kladélka (močopohlavní bradavky), které je u samců zašpičatělé, zatímco u samic válcovité. Dospělí velcí samci mívají často vyklenuté čelo s menším tukovým hrbolem.
Papoušek kapský žije na jihu, západě a východě Afriky (Jihoafrická republika, Mosambik, Tanzanie, Rwanda, Zambie, Zimbabwe, Ghana a Nigérie). Velikost papouška je 33–34 cm, hmotnost se pohybuje od 260 do 330 g. Potravu tvoří směs semen, ovoce, zeleniny a zelené krmení. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 26–28 dnů. Délka života je až 25 let.
Papoušek kapský obývá většinou oblasti s nadmořskou výškou 1000 až 2100 m. Zajímavé je, že zatímco na většině území žijí tito papoušci ve vyšších polohách a do nížin a mangrovových lesů létají jen za potravou, na některých místech v oblasti Guinejského zálivu obývají mangrovové lesy přímo na pobřeží trvale. Jejich domovem jsou lesy s převahou porostu jehličnanů, otevřené lesy, savany s řídkým porostem stromů a mangrovy. Za potravou létá i do níže položených krajin, též na ovocné plantáže. Údaje o počtech tohoto druhu v částech Afriky nejsou z poslední doby k dispozici žádné, ale lze se oprávněně domnívat, že nebudou nikterak povzbudivé. Neustálé ničení přirozeného prostředí, odchyty a četné válečné konflikty a kmenové nepokoje vytlačují papoušky stále více z oblastí, které jsou pro ně životně důležité.
Papoušek kapský žije převážně v párech či menších rodinných skupinkách.
Rozeznáváme u něj tyto poddruhy:
Papoušek kapský jižní (Poicephalus robustus robustus). Svým vzhledem se odlišuje od ostatních poddruhů, a to především zbarvením hlavy. Ta je zeleno-žluto-hnědá, posetá hnědými a zelenými skvrnami. Hruď, břicho a kostřec mají modrý nádech. Ohbí křídel a stehna jsou oranžově červená. Samice má vždy oranžově zbarvené čelo.
Papoušek kapský mosambický (Poicephalus robustus suahelicus). Hlava a týl jsou stříbrošedé, prsa a břicho bez modrého nádechu. Samice má vždy oranžově zbarvené čelo. Tento poddruh k nám byl několikrát dovezen.
Papoušek kapský západní (Poicephalus robustus fuscicollis). Je menší postavy než předchozí poddruh. Zelené části mají namodralý nádech; samice mají velkou oranžovou skvrnu na čele, která samcům chybí, nebo místo ní mají jen několik oranžových peříček. Tento poddruh je v ČR nejčastější.
Papoušci kapští nemají žádný pevný termín hnízdění, zjevně se řídí podle období dešťů. Vzhledem k rozsáhlosti výskytu a různým biotopům hnízdí podle jednotlivých oblastí prakticky po celý rok. Hnízdo si papoušci kapští budují většinou vysoko nad zemí v dutinách stromů a větví. Hloubka se pohybuje v rozmezí 30–90 cm, dno má v průměru pouhých 15–18 cm, malý je rovněž vstupní otvor (cca 8 cm). V době hnízdění se páry oddělují od hejn a drží se stranou daleko od ostatních ptáků. Samička snáší 2 až 4 bílá kulovitá vejce, ze kterých se po 26–28 dnech líhnou mláďata, která opouštějí hnízdo cca po 70 dnech a poté jsou ještě rodiči delší čas dokrmována.
Voliéra pro papoušky kapské má mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry alespoň 2 x 1 x 2 m (vnitřní část) s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly, a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky mají raději vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budek, v nichž někteří chovatelé tento druh odchovali, měli míry kolem 60 x 20–30 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 10 cm. Vzhledem k tomu, že v přírodě papoušek kapský obsazuje dutiny poměrně těsné, je vhodné, pokud to jde, předložit mu na výběr ještě i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad až prosinec, proto je jim nutné právě na tuto dobu vytvořit patřičné podmínky. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.
Perská kočka činčila je jednou z prvních záměrně vyšlechtěných variet kočky perské. Poprvé byla v samostatné třídě vystavována v roce 1894.
Hmotnost kocoura se pohybuje od 3,5 do 4,5 kg a kočky od 3 do 4,5 kg. Délka života je 3–7 let, ale mohou se dožít i více let.
Mají plochý nos a mírně vypouklé čelo. Tyto kočky jsou většinou dlouhosrsté, proto vyžadují každodenní péči. Hlava perské kočky je masivní, se dvěma velkýma očima. Hlava je kulatá a masivní, sedí na krátké a silné šíji. Malé a kulaté uši jsou nasazeny nízko na hlavě. Oči jsou velké a kulaté. Profil má mít stop, což je krátké, hluboké prohnutí linie mezi čelem a nosem. Dále má mít plné tváře, široké a silné čelisti s dobře vyvinutou bradou. Tělo je velké s krátkými a silnými končetinami. Tlapky jsou velké a kulaté. Ocas je krátký a hustě osrstěný.
Srst je dlouhá, hustá, hedvábná a měkká. Je nadýchaná, plná lesku a kolem krku tvoří límec. Činčily bývají celkově drobnější než jiné varianty perských koček, dospělá samice váží často jen okolo 2 a půl kilogramu. Dlouhá léta byl typ činčil výrazně slabší, podobaly se více starému typu peršanek, místo moderního peke typu.
Právě zbarvení srsti nejvýrazněji odlišuje činčily od ostatních peršanek. Kočka vypadá jako bílá, až při podrobnějším pohledu zjistíme, že konečky srsti jsou zabarvené. Takové zbarvení nazýváme tiping. Geneticky jde o kresbu, která je vytlačena až na špičku chlupu, přičemž působením inhibitoru je změněná základní podkladová barva z teple pískové na stříbřitou. Obdobou jsou kočky zlaté, u kterých zůstalo původní zbarvení podkladové barvy srsti – teple pískové – zachováno. Podle délky probarvené části rozlišujeme činčily (zbarvená je maximálně vrchní 1/8 chlupu) a stínované. Nejčastěji je špička chlupu zbarvena černě. Existují ale také modré činčily či modré zlaté kočky, kdy je špička chlupu zbarvena vlivem modrého ředění modře. Ideálem je stejnoměrné zbarvení bez náznaků kresby. Pokud je kresba výrazná, mluvíme o stříbřité nebo zlaté kočce s kresbou (mramorováním, tygrování, tečkováním).
Rozela Pennantova (Platycercus elegans) svou velikostí zaujímá první místo ze všech druhů rozel a její výrazné červeno-modro-fialové zbarvení udělá skutečnou parádu v každé voliéře.
Ve středoevropském mírném klimatickém pásmu se jí daří velmi dobře a není velkým problémem dosáhnout odchovu. Jako většina druhů rozel nemá velké nároky na krmení ani chovné zařízení. Pro přezimování se spokojí s nevytápěnými prostorami. Z těchto důvodů se do chovu tohoto papouška může pustit i méně zkušený chovatel. V žádném případě to však neznamená, že bychom mohli rozely Pennantovy ve svém chovu nějak šidit nebo odbývat, právě naopak, aby tito papoušci mohli dobře přezimovat v tvrdších zimních podmínkách, musí být o ně dobře pečováno.
Dospělí jedinci jsou karmínově červení, tváře mají fialovomodré. Pera na zádech jsou černá s červenými lemy. Samec je robustnější postavy, má mohutnější hlavu a výrazné čelo. Kořen zobáku je široký a zobák je celkově větší. Samička má naopak tyto rysy jemnější a hlavu má při pohledu zezadu protáhlou. Tyto znaky se nejlépe posuzují při pohledu na celou skupinu ptáků.
Mladí ptáci jsou převážně zelení s červeným hrdlem. Pohlavně dospělí jsou druhým rokem svého života, kdy už jsou přebarveni do šatu dospělých ptáků a vhodní k zařazení do chovu.
Všichni zástupci rodu Platycercus jsou vynikajícími letci a obratnými šplhavci. Pennanti nejsou výjimkou, proto jim poskytněte dostatečně dlouhou voliéru. Jen v takové můžete pozorovat jejich plachtivý let s dokonalou a rychlou změnou směru. Rozdíl je mezi oběma pohlavími dobře znatelný. Samec se pozná podle celkově mohutnější postavy a má hranatější tvar hlavy.
Domovinou rozely Pennantovy je Austrálie. Žije na území východní a jihovýchodní části tohoto kontinentu. Obývá hustě zalesněné lokality podél vodních toků, oblasti od pobřeží až po úbočí hor. Navštěvuje příměstské parky, pole, zahrady a ovocné sady. Velmi ráda se pase na listí stromů, keřů, na květech, bobulích a různých plodech.
Rozely Pennantovy nejsou chovateli považovány za těžce odchovatelné papoušky.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 600 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Amazoňan modročelý patří k nejznámějším a nejčastěji chovaným druhům amazoňanů. Má zelenou barvu, přičemž peříčka jsou lemována tmavě (černě), zejména na krku a zádech. Čelo a přední uzdička jsou modré, přední část temene má barvu žlutou s bílým nádechem. Zadní část temene, okolí očí, příušní a lícní oblast a hrdlo mohou být rovněž žluté. Zjednodušeně řečeno: amazoňan modročelý je jasně zelený pták s modro-žluto-bílou hlavou. Dva stejné jedince byste však hledali velmi obtížně, neboť rozsah žluté a modré barvy je značně variabilní.
Ohbí křídel jsou červená, loketní pajetky tvoří červené zrcátko, vnější letky jsou lemovány modře. Zobák má tmavošedý, oči oranžové (mláďata mají duhovku tmavohnědou), nohy šedé. Dorůstá do délky 35–40 cm a váží až 500 g, jedná se tedy o poměrně velkého ptáka. Samci jsou výrazněji vybarvení a mohutnější než samice, mají také větší hlavu a zobák.
Forma Amazona xanthopteryx (původem z Paraguaye, Bolívie, Argentiny) má žluté tváře a rozsáhlé žluté a červené znaky na křídlech. Mláďata mají oči hnědé, dospělí ptáci oranžovožluté. Mladé kusy poznáme podle méně výrazného zbarvení (ve srovnání s dospělými jedinci). Dospělí ptáci, zvláště samci, snadno přilnou k jedné osobě a mohou ji agresivně bránit před ostatními lidmi. Představují oblíbená domácí zvířata, ale oproti jiným amazoňanům jsou náchylnější k nemocem.
Samice snáší 3–5 vajec, inkubační doba je 24–26 dnů.
Ve volné přírodě žije v severovýchodní Brazílii, Paraguayi a severní Argentině. Jedná se o vůbec nejrozšířenější druh amazoňana, jehož populace se odhaduje na desítky až stovky tisíc jedinců. Hojně se dovážel do Spojených států amerických a Evropy, až musel být odchyt tohoto druhu zakázán. Existují dva poddruhy: amazoňan modročelý severní (Amazona aestiva aestiva) a amazoňan modročelý jižní (Amazona aestiva xanthopteryx). Někteří zoologové uvádějí až šest poddruhů, protože existuje větší množství barevných variací tohoto druhu.
Amazoňan modročelý rád šplhá a má potřebu neustále něco ohryzávat, proto je vhodné opatřit mu roztřepený provaz a pravidelně ho zásobovat čerstvými vrbovými větvemi.
Většina těchto papoušků se naučí poměrně dobře imitovat lidský hlas a jiné zvuky. Tito ptáci bývají také velice hluční, tudíž se nehodí do domácnosti obklopené sousedy.
Papoušci se rádi nechávají „sprchovat“ (hlavně za teplého počasí). K tomu nám poslouží rozprašovač naplněný vlažnou vodou.
Amazoňan chovaný od raného mládí v lidské společnosti se upne na svého ošetřovatele nebo si v rámci rodiny najde svého oblíbence, kterému dovolí všechno.
Amazoňan modročelý se dožívá vysokého věku jako většina papoušků, délka života však samozřejmě závisí na výživě, kvalitě domova a na mnoha jiných faktorech. Při dobré péči se dožívá asi 50 let.
Papoušek konžský středoafrický žije ve střední a západní Africe. Velikost papouška je 28 cm, hmotnost se pohybuje od 200 do 250 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.
Celkově je zbarven zeleně, peří na hlavě je šedé až šedočerné se zeleným lemováním, takže vypadá kropenatě. Čelo má oranžové až červené, u některých jedinců tato skvrna vede od ozobí až po oči, u jiných není téměř znatelná. Nahé oční okruží je šedé, oko hnědočervené. Peří na křídlech je hnědočerné se zeleným lemováním, hlavní letky jsou černé, na ohbí mají křídla červené skvrny. Břicho je světle zelené, na spodině až téměř žlutavé. Ocas je shora zelený, zdola tmavě hnědý, běhák tmavě šedý.
Ve volné přírodě se papoušek konžský vyskytuje ve střední a západní Africe, počínaje Ghanou, Nigérií, Kamerunem a konče Středoafrickou republikou, severní Angolou, Keňou, severní Tanzanií a Libérií. Obývá spíše vlhké pralesy, a to až do nadmořské výšky 3500 m.
Existují tři poddruhy: papoušek konžský západní (Poicephalus gulielmi fantiensis), papoušek konžský středoafrický (Poicephalus gulielmi gulielmi), papoušek konžský horský (Poicephalus gulielmi massaicus). Je hojný, a i když je často odchytáván a nelegálně vyvážen, na divokou populaci to nemá větší vliv.
Snadno se ochočí, ale obvykle si zvykne na jednoho majitele a ostatní spíše ignoruje, přinejlepším toleruje. Je to klidný pták, který ale potřebuje neustálé podněty a pozornost majitele. Pokud má denně možnost proletu po bytě, spokojí se i s menší klecí.
Chov v páru není tak jednoduchý, obvykle je problém hned napoprvé sestavit harmonizující pár. Papoušek konžský má velmi silný zobák, kterému odolají jen kvalitní a silné materiály, na což by měl chovatel před pořízením těchto ptáků myslet. Chovná voliéra by rozhodně neměla mít dřevěné prvky, a už vůbec ne dřevěnou konstrukci. Také pletivo musí být silnější, a to platí i o materiálu pro hnízdní budku. Papoušek konžský poměrně často trpí přerůstáním zobáku, proto by měl mít neustále k dispozici minerální blok nebo sépiovou kost.
Papoušek se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.
Voliéra pro papouška konžského má mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry minimálně 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly, a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky mají raději vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budek, ve kterých ptáky někteří chovatelé odchovali, se pohybují okolo 60 x 25 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 11 cm. Vzhledem k tomu, že v přírodě papoušci obsazují ještě menší dutiny, je vhodné jim nabídnout i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad–prosinec, proto jim včas vytvořte patřičné podmínky. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.
Amazónek šupinkový (Pionus maximiliani) je téměř celý tmavě zelený, jen na spodní části těla bledý a více do bronzovohnědé barvy. Čelo a uzdičku má černé, líce zelené s modrošedým lemováním konců pírek, hlava je modrozelená s tmavě šedým lemováním peří. Bradu a proužek přes spodní část hrdla má tmavě modré, záda, křídla, kostřec, prsa a břicho s olivově hnědým lemováním. Ocas je na středu zelený, krajní ocasní pera modrá, u kořene červená. Zobák je žlutavě rohový, horní čelist u kořene tmavě šedá, oko tmavě hnědé, běhák šedý. Dorůstá délky 29 cm a hmotnosti do 290 g.
Obývá oblast od Kostariky až po střední Brazílii a severní Bolívii. Jedná se o velmi společenského ptáka, který ve velkých hejnech protahuje pralesem při hledání plodů, bobulí, semen a výhonků, zalétává i do kukuřičných plantáží a způsobuje zde značné škody.
V době hnízdění se jednotlivé páry oddělují a budují si hnízdní dutiny v odumřelých kmenech pralesních velikánů nebo ve stromech s měkkým dřevem.
Většinou jsou dováženi mladí, dosud zelení ptáci. Ti bývají poněkud citliví vůči našemu podnebí. Proto bychom je měli aklimatizovat ve vnitřní voliéře nebo v bytě. Jednotlivě držený amazónek se může velmi ochočit, a dokonce se většinou vzdává i hlasitého vřeštění, které je jinak pro tento druh typické.
Amazónek šupinkový vyžaduje nejen během hnízdění výbornou kondici. Kromě poskytnutí dostatečného prostoru k létání a různým hrátkám je nutné věnovat pozornost také správnému složení krmiva. Podávaná strava nesmí být příliš tučná! Vyvarujte se tak podávání semen s vysokým obsahem tuku. Podávejte spíše sušší granulované krmivo, které obsahuje tuku méně, nejlépe v kombinaci s dostatkem ovoce a zeleniny. Zrniny podávejte spíše jako doplněk stravy nebo za odměnu. Vodu udržujte vždy čerstvou, protože amazónek modrohlavý se v ní často a rád koupe. Občasným rosením zabráníte nejen případným dýchacím problémům, ale také tím napomůžete výborné kondici amazónkova opeření.
Patří mezi nejčastěji chované druhy amazónků u nás. Není náročný ani tak hlučný jako amazoňané, navíc se spokojí i s menším prostorem (boxové klece v místnosti). Odchovy bývají bezproblémové, ale potřebují dostatečný prostor. Samice snáší 3 až 5 vajec, které zahřívá 26 dní. Mláďata vylézají z budky za 60 až 65 dní, rodiče je pak ještě několik týdnů krmí, než jsou zcela samostatná.
Tito amazónci jsou relativně nenároční na prostor a hnízdní budku. Ideální rozměry klecí pro chov amazónků jsou 0,6 x 1,1 x 1,4 m (hloubka, výška, délka). Někteří chovatelé jim dopřávají větší prostory. Zimovat by měli ve vytápěných místnostech, kde se teploty pohybují neustále okolo 18–20 °C.
Jde o zcela běžný druh papouška, vlastně je to jeden z nejčastěji nabízených amazónku. Cena za jednoho ptáka se pohybuje okolo 5 000 korun. Samice a starší, pohlavně dospělí ptáci, nemluvě o harmonizujících párech a párech s úspěšnými odchovy, jsou dražší.
Akita Inu (nebo také akita inu, či akita-inu) je mimořádně věrný pes. Jsou zdokumentovány případy, kdy i deset let po smrti svého pána akita inu chodil čekat na nádraží, odkud se pán vracel z práce. Jsou to příjemní a milí psi, kteří se dobře hodí k dětem. Jsou velmi inteligentní, ale někdy trochu svéhlaví a příkaz vykonají, až když se jim zachce. Měl by si je proto pořizovat již zkušený chovatel. Samci jsou někdy příliš dominantní vůči jiným psům, což se dá minimalizovat brzkou socializací štěněte. Akita inu se velmi dobře a rychle učí, a proto se často využívá při canisterapii, a to i u nás. Plemeno se osvědčilo také jako služební pes policistů a vojáků.
Akita inu se odlišuje od řady ostatních špiců Japonska svým větším vzrůstem. Výška v kohoutku dosahuje 58 až 70 cm, váha kolem 35 až 50 kg. Je to užitečný pes, dobře stavěný. Tělo je široké, svalnaté, s hlubokou hrudí. Objemná hlava má široké čelo s pevným přechodem na čumák. Čumák je zaostřen, hřbet nosu má krátký. Čenich nosu je velký, černě zbarvený, u světlých psů bývá růžový. Oči trojúhelníkového tvaru jsou temně hnědé. Uši široce postavené, stojaté. Tlapy velké se semknutými prsty a pevnými poduškami. Ocas je dlouhý, při skoku se drží přehozený na záda a stočený do kruhu, ale nikdy se nejeví jako uzavřený. Srst je pevná s hustým a měkkým základem. Na pohled se akita inu podobá čau-čau, má však o něco kratší srst. Barva srsti je pepř a sůl, buď čistá, nebo začerněná, bělavá, nebo přecházející do rezava. Dovolují se bílé skvrny, pouze však malé velikosti. Musí být zřetelné „urajiro“, což je bílá srst na tvářích, čenichu, hrudi, spodní straně trupu a na špičce ocasu. Lebka je v poměru k tělu se širokým čelem, středně dlouhou tlamou a silnými zuby s nůžkovitým skusem. Oči a uši jsou poměrně malé. V průměru se akita dožívá věku 12 let.
Akita asi během 7 měsíců rychle vyroste do své konečné výšky, což by mohlo vést k domněnce, že je vývoj ukončen, ale klouby a kosti jsou ještě „nedospělé“, proto je potřeba psa nepřetěžovat. Zajímavostí je, že srst akity je samočistící a postrádá klasický psí zápach.
Akita miluje děti, ke kterým se chová s citem a jemně. Svou rodinu brání před jakýmkoliv nebezpečím. Jsou to nesmírně milí a příjemní společníci. Jejich příslovečná vlastnost je věrnost. Své rodině a pánovi jsou neuvěřitelně oddaní, jak to dokazuje mnoho příběhů. Jsou to stateční a neochvějní psi s vysokou inteligencí. Na svou velikost málo jedí a jsou někdy citliví na různé složky potravy (hlavně na sóju).
Název plemene vznikl podle prefektury Akita na severu ostrova Honšú, odkud toto plemeno zřejmě pochází. Druhá část jména „inu“, stejně jako „ken“, znamená v japonštině „pes“. Plemeno akita inu je jedním z vůbec nejstarších psích plemen. Kosterní nálezy ukazují, že jeho menší předchůdci zde byli již před 5 tisíci lety. Původně byli používáni jako lovečtí psi. Byli schopni zadržet medvěda, stejně jako vysokou, ale pomáhali i rybářům nahánět ryby do sítí. S postupem času ale v Japonsku ubývalo zvěře a akita inu začal být chován samuraji, bohatými feudálními rodinami a císařským dvorem a byla mu prokazována značná úcta. Jeho postavení bylo natolik výsostné, že poddaní ho nesměli vlastnit.
Papoušek konžský západní žije v deštných lesích střední Afriky. Velikost papouška je 26 cm, hmotnost se pohybuje mezi 200 a 230 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28 dnů. Délka života je až 25 let.
Areál přirozeného výskytu zasahuje na území států Kamerun, Středoafrická republika, severní Angola, Keňa, severní Tanzanie a Libérie. Obývá především vlhké deštné lesy do výšky až 3500 m. Z toho vyplývá, že je to papoušek odolný, přesto však musíme v našich podmínkách ubikaci temperovat na minimálních 5 °C, při hnízdění 10–15 °C. Ve volné přírodě se živí různými semeny, bobulemi, ořechy z olejové palmy, ovocem, zeleninou, často také zalétávají na plantáže. Hnízdění se řídí stejně jako u ostatních ptáků obdobím dešťů.
Samec je sytě zelený; čelo, temeno, ohbí křídel a peří na nohách má červenooranžové až červené. Rozsah zbarvení čela je silně variabilní a některým jedincům téměř úplně chybí. Příuší je břidlicově šedé, uzdička černá, strany hlavy s černým nádechem; peří na zádech a křídelní krovky jsou hnědočerné s úzkým zeleným lemováním; spodní strana těla zelená s černým středem per, břicho má někdy namodralý nádech; letky hnědé až černé se širokým zeleným lemováním; kostřec olivový; ocasní pera hnědočerná; duhovka oka červenohnědá; nohy tmavě šedé. Samice je zbarvena stejně jako samec. Nápadné je holé oční okruží, u obou pohlaví tohoto poddruhu špinavě bílé. Významným rozlišovacím znakem pohlaví je zbarvení očí adultních jedinců. Oční duhovka samců je světlejší (červeno- až žlutohnědá) než u samic, které ji mají tmavě hnědou. Mladí ptáci jsou bez červeně na hlavě, ohbí křídel a nohou, tváře mají více zelené, zobák světlý – černé partie šedé, peří na zádech a křídlech má úzký lem, spodní strana těla je bez modrého nádechu.
Tento druh je náročný na chov. Ptáci pohlavně dospívají ve třech až čtyřech letech, celkem velkým problémem je sestavení harmonizujícího páru, ptáci si na sebe a na okolní prostředí musí nejprve zvyknout, což trvá někdy i několik let. Pokud usilujeme o odchov, umístíme pár do samostatného výletu. Voliéra musí být celokovová se silným pletivem (minimální síla drátu 1,8 mm). Někdo odchovává papoušky konžské i v klecích o délce jednoho metru. Stejně tak budka musí být zhotovena z velmi silného materiálu, buď ze silné překližky, nebo z dubového kmenu. Minimální rozměry: šíře 30 cm (ve volné přírodě mají tito ptáci velice úzké, ale zato vysoké hnízdní dutiny) a výška od 60 cm do dvou metrů, záleží na uvážení chovatele. Po páření klade samička 2–4 vejce, na kterých sedí 28 dní, mláďata opouštějí hnízdo ve věku kolem 11 týdnů. Ručně dokrmené mládě papouška konžského může být také vhodným domácím mazlíčkem. Naučí se imitovat i lidský hlas.
Základem krmení je směs pro střední a velké papoušky obohacena o různé multivitamínové přípravky. Nesmí chybět ani ovoce, zelenina, okus (hodně důležitý pro dobrou kondici ptáků pod kůrou vrbových větviček je hodně tříslovin a vitamínů, které působí pozitivně na zažívací trakt ptáka) a grit nebo písek na trávení, samozřejmostí je sépiová kost a každodenní čistá voda.
Agility (v anglickém překladu znamená hbitost) ve výcviku psů znamená sport se psy (něco jako parkur). Vzniklo okolo roku 1978 v Anglii a jedná se o sport, ve kterém jde o nejrychlejší překonání dráhy v určitý čas.
Začít trénovat se má s velkým psem nejdříve v roce a se psem menším ne dříve než v deseti měsících. Je to z toho důvodu, že pejsci nemají ještě zcela vyvinutý pohybový aparát a také se ještě nedokážou dostatečně soustředit. To všechno se musí teprve naučit. Když začnete pracovat na překážkách už se „skoro dospělým“ psem, který spoustu věcí zná, bude vaše práce pokračovat rychleji kupředu a oba z toho budete mít radost. A v neposlední řadě vám pejsek pak vydrží běhat do vyššího věku. Je spousta věcí, které by se měl pes do té doby naučit, aby pak byla práce na parkuru jednodušší.
Se štěňátkem můžete začít pracovat hned po pár dnech, kdy si ho přinesete domů. Malá štěňátka jsou velmi tvárná, a pokud budete postupovat správně, ani nemusí postřehnout, že se něco učí. Důležitá je pozitivní motivace a vaše důslednost. Jako vhodná motivace může být použito krmení – u žravých pejsků, nebo tahacích hraček – u těch „hravějších“. Míček není v tento moment moc vhodný, protože neutvrzuje kontakt mezi pejskem a psovodem a pejsek si s ním může hrát sám, nepotřebuje vás k tomu. Důležité je, abyste se svým štěňátkem navázali úzký kontakt. To znamená, že ho zpočátku musíte naučit, že na hraní jste tam vy. Klidně mu nechejte na kousání nějakou kostičku, aby se nenudilo, když nejste doma, ale hračky vytáhněte, až když budete doma. Skvělá věc jsou uzlíky. Štěňátkům se dobře drží, skvěle se o ně přetahuje a hlavně docela dost vydrží. Hru vždy začínejte i končete vy. Hru ukončete dřív, než to pejska přestane bavit, aby se příště víc těšil. Ze začátku si se štěňátkem hrajte v krátkých časových úsecích. Mimo tahání nezapomínejte taky na mazlení a škrábání. Venku se vám štěně bude držet poblíž nohou, tak toho využijte a kousek popoběhněte, a když vás následuje, hodně ho chvalte. Můžete ho opět i lákat na uzlík, který potom „uloví“, nebo na dobrůtku, kterou pak dostane. Až si na vás štěňátko zvykne a bude kolem vás pobíhat, sotva se na něj podíváte a vezmete hračku, můžete přistoupit k dalšímu stupni učení.
Nyní pár rad k učení s hračkou. Když už štěně ví, že uzlík nebo jiná věc je prima na tahání, a sotva ji uvidí, už se po ní sápe, je načase pokročit. Sedněte si na zem a zkuste pohodit uzlík kousek od sebe. Pozorujte, co pejsek dělá. Nijak nezasahujte, maximálně zkuste natáhnout ruku, když je u hračky. Pokud hračku uchopí, je načase, abyste si s ním začali hrát a přetahovat se. Časem vám bude pejsek hračku sám nosit a strkat vám ji do ruky, abyste se s ním přetahovali. Při přetahování o hračku můžete začít štěňátko učit otočky. Když bude zakousnuté v hračce, tak ho s citem otáčejte tak, že bude všemi čtyřmi na zemi a vy ho otočíte od sebe, k sobě a podobně. Nedělejte to nijak rychle ani na pejska nijak netlačte. Většinou to jde samo. Štěně je lehké a dobře se s ním manipuluje, a pokud vám věří, ani se manipulaci nebrání. Tohle cvičení vám vydrží na hodně dlouho. Postupem času můžete přidat zvolený povel, pak upoutat pozornost štěněte a rukou s hračkou otáčet nad štěnětem – ono bude sledovat hračku a otočí se samo. V úplném závěru tohoto cvičení vám bude stačit jen pohyb rukou anebo povel. Podobným způsobem se dá cvičit i s pamlskem u žravých pejsků. Jen nemůžete čekat, že vám pejsek někdy odhozený pamlsek přinese.
Nejdůležitějším cvikem je odložení na startu. Ten budete potřebovat po zbytek aktivního života. Pes se musí na startu soustředit na vás a musí čekat na váš povel. Jde o dost klíčový moment. Pokud psa nenaučíte dobře odložení a bude vám startovat, kdy bude chtít, nebudete mít na parkuru nikdy jistotu, kam doběhnete. Většinou se budete snažit celou cestu marně dohnat psa, který ani nemusí postřehnout, že za ním běžíte. A pokud trénujete někde na cvičáku s více psy a stále toho svého vracíte na start, či ho naháníte po hřišti, zdržujete výcvik a zbytečně všechny uvádíte do nepříjemné situace. Trénink tak ztrácí potřebnou kvalitu. Pokud máte svého psa neovladatelného, je to nekorektní vůči kolegům na tréninku.
Začněte nejprve v klidu doma a pak své snažení přesuňte i ven. Je to jednoduché. V první řadě si zvolte povel, jaký budete na toto odložení používat. Povel „zůstaň“ rozhodně není na místě. Pejsek nemá zůstat, dokud si pro něj nepřijdete, ale jen do té doby, než mu dáte další povel. Mohlo by vám to ztížit situaci, kdybyste chtěli s pejskem absolvovat i jiný výcvik než jen agility. Vhodný je povel „čekej“. Jednak u psa vzbudí pozornost, jednak se nebude plést s dlouhodobým odložením. Nejdřív to ale musíte pejskovi vysvětlit. Zvolte si polohu, z jaké budete chtít, aby pejsek startoval. Může to být ze sedu, lehu nebo ze stoje. Do požadované polohy pejska uveďte pomocí hračky nebo pamlsku. Vyslovte čekací povel a pak pejska moc pochvalte. To znamená, že mu dáte pamlsek anebo si s ním hrajete. Ze začátku vám bude stačit, když pejsek vydrží na místě chviličku, pak postupně prodlužujete čas, kdy má čekat, a posléze i svou vzdálenost. Když už můžete být třeba jen krok před pejskem, tak mu dejte povel, aby vás následoval, a současně se rozběhněte od něj pryč. Kdy vás dožene, následuje hra nebo pamlsek.
Pes se musí naučit vás při běhu vnímat. Není žádoucí, aby si vymýšlel své vlastní tratě anebo jen bezhlavě běžel dopředu. Je rozhodně jednodušší to psa naučit dobře hned v počátku, než potom složitě předělávat už zažité zlozvyky. Na parkuru byste měli oba tvořit tým, kde do běhání dáte oba své srdce, ale vy budete hlavou toho týmu a pes oním rychlým tělem. Pes by vás měl po celou dobu na parkuru sledovat, očekávat váš povel a věřit, že ho pošlete správně. Na vás bude ležet odpovědnost, že povel přijde včas, že se mu nebudete motat do dráhy a vždy budete tam, kde je vás zapotřebí, a že budete psovi při běhu oporou.
Další kroky: Už máte pejska, který je na vás správně fixovaný a dobře motivovaný. Vezmete si do ruky hračku nebo pamlsek a budete s pejskem pobíhat. Lákat ho na hračku nebo pamlsek. Můžete začít ze „startovacího“ odložení anebo vám může pejska někdo přidržet. Dáte pejskovi povel, aby vás následoval. Hračku nebo pamlsek máte v té ruce, kolem které chcete, aby pejsek běžel. Začínejte na krátkou vzdálenost a měňte strany, po kterých vás pejsek bude míjet. Jakmile pejsek přiběhne, lákáte ho na hračku a otočíte se kolem své osy, pejsek je na vnější straně. Výborné je i pouhé chození, kdy se mění strany, zatáčí od sebe k sobě, couvá. Taky práce na vodítku je skvělá. Těmito hrami naučíte svého psa číst vaše pohyby a vy se naučíte více rozumět jeho stylu pohybu. Můžete zkoušet i točky na čelo, za zády a podobně. Na to překážky nepotřebujete. Je dobré tyto cviky střídat s cviky vysílání, kdy pejska pouštíte před sebe (hodíte mu hračku nebo pamlsek). Ze začátku pokračujete s pejskem po straně, a až s tím nemá problém, můžete mu přebíhat za zády. Dalším vhodným cvikem jsou takzvané obíhačky. K tomu vám dobře poslouží strom, sloup nebo i krabice. Když už pejsek umí běhat na povel „vpřed“, není nic jednoduššího, jak ho naučit obíhat nějakou věc. Teď se pejsek učí soustředit nejen na vás, ale i na překonání nějaké překážky. Na tom si pak můžete taky nacvičit různé druhy otoček, vysílání z jedné ruky, z druhé ruky. Fantazii se meze nekladou. Úžasně se spolu vyřádíte a hlavně jeden druhého lépe poznáte. Nezapomínejte se do běhání zapojit aktivně. Pokud tohle zvládáte, zkuste „tunely“ a máte další cvičení, při němž si užijete hodně legrace.
Jestliže už vše výše popsané zvládnete, máte za sebou jistě téměř celý rok života se svým čtyřnohým parťákem a jste připraveni vyrazit na váš první trénink agility. Nejspíš začnete pejska učit skákat přes překážku. U psů kategorie „large“ začínáme rovnou s plnou výškou překážek, aby se pes naučil správný styl skoku. Na rozdíl od kategorií „small“ a „medium“ musí většina velkých psů přeskakovat svou výšku. Je proto nutné, aby se to naučili. Proto také s velkými psy začínáme cvičit skokovky až po roce života. Ze začátku to nepřeháníme. Začneme jednou skočkou a necháme psa překonat ji dvakrát, třikrát a pak jdeme trénovat na tunely. Druhou skočku přidáme, až pes zvládá skákat jednu skokovku z jakékoli vzdálenosti a úhlu. Jakmile to zvládne, pak už jde všechno rychle. Na pejska netlačte a netrestejte ho za vlastní chyby. Pamatujte si, že on to dělá jen tak dobře, jak dobře jste ho to naučili.
Tak že zdravím byli jsme s mojí kočkou na vyšetření se stroupky na hřbetě a doktor zjistil že je to od blech takže jsme aplikovali injekci na zmírnění svědění a tabletu proti blechám ta již dnes začala účinkovat a kočička spinká v klidu jen jsem se zapomněl zeptat doktora jestli se ty boláky zhojí sami nebo bychom měli aplikovat nějaký lék ale nechtěl bych jí zase stresovat páč moje kočka je polodivoch ale asi počkám jak se to bude vyvíjet a samozřejmě asi i kontrolovat
Kočičí miliární dermatitida, často nazývaná kočičí stupy, je běžné kožní onemocnění, které postihuje kočky všech věkových kategorií a plemen. Tento stav je charakterizován malými, vyvýšenými a krustovitými lézemi, které se obvykle nacházejí na hlavě, krku a zádech kočky. Tyto hrbolky na krku a zádech kočky mohou extrémně svědit, což způsobuje, že se kočka škrábe a kouše si postižená místa, což vede k dalšímu podráždění a potenciální sekundární infekci kůže. Miliární dermatitida u koček může být způsobena různými faktory, ale dva nejčastější jsou přecitlivělost na bleší kousnutí a alergie, a to i alergie na ostatní kočky. Zde můžete vidět, jak vypadá miliární dermatitida u koček: https://www.google.cz/image…
Léčba kočičí miliární dermatitidy začíná identifikací a řešením základní příčiny, jako jsou blechy, alergie nebo infekce. Váš veterinář může předepsat topické krémy nebo masti, perorální léky nebo doporučit hypoalergenní dietu, která pomůže zvládnout příznaky.
Při správné a trvalé léčbě může mnoho koček zaznamenat výrazné zlepšení svého stavu a vést pohodlný život.
Chcete-li pomoci vaší kočce s miliární dermatitidou, existují různé možnosti léčby.
Zde je to, co můžete udělat:
1. K hubení blech používejte přípravky proti blechám: Pokud jsou problémem blechy, je nezbytné zavést účinná opatření proti blechám.
2. Poraďte se se svým veterinárním lékařem o změně stravy: Pokud máte podezření na alergie na kočičí krmivo, může být doporučena hypoalergenní nebo nová proteinová dieta.
3. Aplikujte předepsanou kontaktní léčbu: Léčivé šampony, spreje nebo krémy mohou pomoci zmírnit svědění a zklidnit kočičí kůži.
4. Podávejte předepsané léky: Antihistaminika nebo kortikosteroidy mohou být použity ke snížení zánětu a zmírnění alergických reakcí u koček.
5. Léčba sekundárních infekcí: Antibiotika nebo antifungální léky mohou být předepsány, pokud se v důsledku poškrábání vyvinuly bakteriální nebo plísňové infekce.
Závěrem lze říci, že miliární dermatitida je běžné kožní onemocnění u koček, které může být způsobeno bleší alergickou dermatitidou, alergeny z prostředí, potravinovými alergiemi a folikulitidou. Ačkoli jsou příznaky u různých případů často podobné, je důležité rozpoznat příčinu miliární dermatitidy vaší kočky, abyste jim mohli poskytnout tu nejlepší možnou léčbu a péči. Promluvte si se svým veterinářem o potenciálních spouštěcích mechanismech miliární dermatitidy vaší kočky a o tom, co můžete udělat pro zmírnění jejích příznaků.
