Na pohled roztomilé zvíře je pro naši faunu nebezpečné, protože nemá přirozeného nepřítele a likviduje původní druhy. Mýval je u nás zavlečenou šelmou, která se zde nepříjemně množí.
Mýval severní – popis
Mýval severní je medvídkovitá šelma pocházející ze Severní Ameriky. Je podsaditý, 23 až 30 cm vysoký, 40 až 70 cm dlouhý, se čtvrtmetrovým huňatým ocasem zdobeným obvykle pěti nebo šesti tmavými kroužky. Jeho hmotnost se pohybuje kolem 5 až 16 kg. V přírodě se mýval severní dožívá 6 let, v zajetí to může být i 17 let.
Na předních tlapách má neuvěřitelně dlouhé, obratné a mimořádně citlivé prsty s miliony smyslových buněk pod každým z nich. Zadní tlapka mývala dosahuje velikosti asi 12 cm, ucho má velké 5,5–6,5 centimetrů. Jeho mozek se vyvinul tak, aby vyhodnocoval dotekové podněty přenášené z prstů. Nezískává tedy důležité informace očima, ale hmatem. Druhým životně důležitým smyslem je pochopitelně čich.
Charakteristická je jeho černá maska přes obličej s kruhy kolem očí. Stále se vrací na místo, kde lehce našel nebo dostal něco k jídlu a dokáže svůj příděl tvrdě vymáhat.
Mývalové žijí někdy ve skupinách (tvořených jedním samečkem a několika samičkami), častěji však žijí jako samotáři.
V naší poradně s názvem KOLIK CO DNES STOJÍ U VETERINÁŘE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Frantisek lacny.
nas pejsek Trpaslici spic mel asi pred 7 lety pomerne tezkou operaci mocoveho ustroji od te doby lekari doporucovali vzhledem k velkemu riziku umrti jakou koliv operaci pod narkozou.Dnes je mu jiz patnact let a ma totalne zkazene vsechny zuby a dle meho nazoru je by bylo potreba vytrhat.Je to mozne provest a jaka jsou ryzika a kolik by to asi stalo.Dekuji za pripadnou radu
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Je to možné. Do dásně se aplikuje lokální anestezie, podobně jako u lidí. Cenu ale musíte zjistit v konkrétní veterinární ambulanci, neboť ceny za tyto zákroky má každý veterinář jiné.
Mýval severní se vyskytuje v zalesněných horských oblastech i v kulturní krajině nížin a pahorkatin. Pohybuje se i v okolí rybníků, například v rákosinách, na březích řek, potoků, zatopených štěrkoven. Jedná se o velmi přizpůsobivý druh. Je aktivní v noci, den tráví v dutinách stromů a skal. Výborně šplhá, dobře plave. Je všežravý, chladné zimy tráví spánkem.
Je to invazivní šelma, která se k nám dostala z farmových chovů. Vzhledem k tomu, že je mýval velmi inteligentní, přizpůsobivý, všežravý a zároveň dobře se rozmnožující aktivní lovec, našel u nás vhodné životní prostředí.
Ve svém příspěvku TRPASLÍCI ŠPIC - POMERANIAN ? ZMENA SRSTI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Romana.
Prosím o radu.
Môj psík má 3a pól mesiaca. Kupovali sme ho ako Pomika no viac sa mi podoba na trpaslicieho špica. Bol take malé klbko kupovali sme ho ako 6 týždňového. Srsti mal kopec, no po 2 a pól mesiaci mu začala postupne rednúce srsť, vytvorili sa mu 3 lysiny. Hrudník mu cely zišiel no už mu síce rastu nové chlpy, ale stále sa obávam či je to normálne. Či až takto môže meniť rapídne srsť a či je to prirodzene. Dočítala som sa že tento proces môže trvať aj rok kým sa mu uprace srsť. Neviem či tomu mám veriť
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Psickarka1992.
Dobrý deň, chcela by som sa opýtať či ste kupovali psa v Bratislave lebo som mám pom-špicika ktorý vašemu sa veľmi podoba a mohol by to byt další súrodenec ktorého som vypátrala
nejmenším špicím plemenem je trpasličí špic, který bývá vysoký kolem 20 cm (+/- 2 cm). Jeho váha je menší než 2 kg. Jeho rozměry ho předurčují k životu uvnitř bytů a domů, rozhodně se nehodí jako hlídač k domu. Nejčastější zbarvení je bílé, hnědé, černé, oranžové, vlčí.
Povaha:
Kvůli jeho vzhledu ho lidé využívají více jako svého „mazlíka“ než jako hlídače. Proti mazlení špic nic nemá, pokud mu během dne jeho majitel poskytne dost her a různých podnětů. Problém může nastat jen, když jeho majitel ho správně nevychová, pak může být protivnější, uštěkaný a vůči větším psům klidně i bojechtivý.
Strava:
Pes takto malých rozměrů nepotřebuje dostávat denně velké množství jídla, vhodnější je dbát na kvalitu jeho pokrmů. Zároveň by majitel měl vybírat konzervy i granule vhodné pro takto malá plemena.
Línání:
Stejně i jako ostatní špice i trpasličí variantu postihuje jednou – dvakrát do roka období línání. V tu dobu je vhodné se jeho srsti více věnovat a vyčesávat ji.
Jedná se o všežravce. V potravě je nevybíravý – jeho jídelníček zahrnuje různé plody (bukvice, žaludy), polní plodiny (kukuřici, brambory), drobné zemní i vodní živočichy (mlže, raky, žáby i rybky), vajíčka a mláďata ptáků.
Svoji potravu často namáčí do vody. Ne proto, aby ji umyl, ale proto, aby si ji pořádně ohmatal. Mýval je vybaven vynikajícím hmatem, jehož citlivost se ve vodě mnohonásobně zvyšuje.
Jelikož se mýval snadno adaptuje na život v blízkosti člověka, zvyšuje se spolu s tím i pravděpodobnost přenosu nemocí. Za zdravotní riziko spojené s výskytem mývalů u nás je možné považovat zejména v Německu plošně prokázanou mývalí škrkavku Baylisascaris procyonis. Přitom zrovna mývalí škrkavka může být pro člověka i smrtelná.
Tyto šelmy také přenášejí nemoci, jako je leptospiróza a vzteklina, které jsou přenosné i na člověka a ohrožují tak naše zdraví.
Nakažení mývalové trusem vylučují vajíčka, ze kterých v lidském tenkém střevě může vyrůst až 20centimetrová hlístice. Larvičky vajíček se však mohou dostat i do jiných částí těla, mohou skončit pod kůží, v očích, a také v mozku. Podle dostupných zpráv je ovšem onemocnění velmi vzácné. O to více je fatální, většina nakažených buď zemře, nebo skončí s nevratnými neurologickými potížemi. Proti mývalí škrkavce totiž neexistují žádné účinné léky.
pinčové, knírači, dogovitá plemena typu mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi
teriéři
jezevčíci
špicové a tzv. primitivní plemena
honiči barváři
ohaři – stavěcí psi
slídiči a retrívři
plemena společenská
chrti
Lovecká kynologie dělí lovecká plemena na ohaře, slídiče, honiče, barváře a norníky a případně přinašeče. Každý lovecký pes využívající se k tomuto účelu musí projít zkouškami, které vycházejí ze zkoušek pro jednotlivá plemena (jiné zkoušky mají chrti a jezevčíci například). Některá plemena uvedená v tomto soupisu se již příliš jako lovečtí psi nevyužívají, ale i tak v nich mohou zůstávat lovecké instinkty.
Páří se v zimě, doba březosti trvá okolo 63 dní a ve vrhu mívá 4–5 (3–7) mláďat. Oči otevírají po 3 týdnech, sají 7 týdnů a osamostatňují se asi po půl roce života.
Jezevčíci se rozdělují podle typu srsti na hladkosrsté, dlouhosrsté, drsnosrsté. Další typ dělení je podle objemu hrudníku a hmotnosti na jezevčíky standardní, trpasličí a králičí.
Jezevčíci standardního typu mají obvod hrudníku nad 35 cm a jejich hmotnost je větší než 9 kg. Trpasličí jezevčíci mají obvod hrudníku mezi 30 – 35 cm a jezevčíci králičí mají obvod hrudníku do 30 cm.
Jezevčíci se v myslivosti využívají k norování, ale i při naháňkách i dosledech. Typické pro ně je, že jsou hlasití na teplé stopě zvěře. Výhodou jezevčíka při naháňkách a dosledech je, že je vysoká a černá zvěř nepovažuje za hrozbu, a tak před nimi neutíká, ale pomalu ustupuje. Jezevčíci se dají také dobře vycvičit na sledování pobarvené stopy.
Jezevčíci také rádi aportují, ale jejich postava na tento úkon není uzpůsobena a nošení těžké zvěře by jim mohlo poškodit krční páteř. I proto by jezevčík neměl na honech nahrazovat slídiče, retrívry, ani ohaře.
Přátelská veselá povaha, věrnost, učenlivost a snadná vychovatelnost z tohoto plemene činí příjemného společníka. Navíc je na výběr několik velikostních a mnoho barevných rázů. Jde o velmi chytrého, upřímného, rozumného, ale i hravého, živého a sportovně založeného, mrštného a obratného psa. Dokáže být ale také nečekaně houževnatý a vytrvalý a nechybí mu ani odvaha. Jako osvědčený společenský pes je závislý na majiteli a jeho rodině, je milý a přítulný, něžný, vždy veselý, s dobrou náladou. Svým lidem je oddaný a věrný, ale dobře snáší i cizí osoby. Ochotně a s radostí si hraje s dětmi, nevyhledává konflikty s jinými psy a je schopen žít ve společné domácnosti i s různými volně drženými zvířaty. Pudl je pes nenáročný na výchovu. Jeho temperament se dá zvládnout důsledným zacházením. Je učenlivý a přizpůsobivý, proto je vhodný i jako štěně pro začátečníky.
Pudlí srst neustále dorůstá, a proto potřebuje pravidelnou a svědomitou péči. Vyžaduje alespoň jednou za dva měsíce koupel, stříhání, česání, a to i navzdory tomu, že toto plemeno nelíná. Při nedostatečné péči hrozí zacuchání srsti. Při česání je důležité také kontrolovat uši, v nichž se často maz zachycuje společně s chlupy a mohl by způsobit ucpání vnějšího zvukovodu. Pudli trpasličí se stříhají do tří typizovaných sestřihů.
Podle mezinárodní kynologické organizace FCI se pudl řadí do skupiny 9: společenská plemena a toy, sekce 2 – pudl.
je nápadně malá rohovka, často unilaterální, spojená jinak s normálně vyvinutým okem. Často je diagnostikována společně s dalšími abnormalitami. Zejména s mikroftalmií. Plemenná predispozice je uváděna u plemen trpasličí pudl, knírač, bobtail, bernardýn, kolie, kokršpaněl a australský ovčák. Terapie neexistuje.
Dermoid
je okrsek kompletně vybavené tkáně, lokalizovaný mezi rohovkou a sklérou. Dermoid bývá klinicky diagnostikován několik týdnů po narození, odstranit jej lze superficiální keratotomií. Jezevčík, dalmatin, dobrman, německý ovčák, bernardýn a anglický buldok jsou predisponovaná plemena právě pro výskyt dermoidu.
Kongenitální zákal rohovky
je porucha transparence rohovky vzniklá během embryogeneze nebo z důvodu intrauterinní infekce. Setkáme se s ní u štěňat při prvním otevření víčkové štěrbiny. Tato zakalení se mohou samovolně projasnit do stáří několika měsíců (3-5) po narození. Léčba není nutná. Nejčastěji tento problém postihuje kolii, bišonka, pudla, yorkshirského teriéra, anglického špringršpaněla.
Lissachatina immaculata je velice variabilní druh, pochází z jihovýchodní Afriky, Malawi, Zimbabwe, Mosambiku, Madagaskaru či Mauritánie.
Lissachatina immaculata patří mezi menší až středně velké druhy achatin. Maximální velikost ulity je okolo 15 cm, ale většina šneků bývá menších a dokonce na Madagaskaru nebo i v Malawi se vyskytuje i trpasličí druh. Průměrná hmotnost šneků odpovídá jejich velikosti, tedy od 30 do 120 g, u větších typů může dosáhnout až 200 g.
Lissachatina immaculata má hnědé zbarvení s bílými (nebo světleji hnědými) pruhy. Mladí jedinci mají pruhovanou ulitu (střídají se pruhy hnědé, žluté až bílé). Tato kresba s věkem zvířete tmavne. Tělo šneka je jednobarevně béžovohnědé. Velikost ulity se nejčastěji pohybuje v rozmezí 7–8 cm a váha šneka kolem 30–70 g.
Chov tohoto druhu někdy nebývá bez problémů. Záleží na původu šneků. Zvláště Immaculata immaculata bývá v poslední době dost problémová. Ideální teplota pro chov je okolo 26 °C při vlhkosti kolem 80 %. Substrát by měl být vždy řádně vlhký (ne promočený), ale zároveň kyprý. Po mokrém stelivu se šneci neradi pohybují. Zároveň se ve dne zahrabávají, proto výška substrátu musí být alespoň tak vysoká, jak je vysoký šnek. Na jednoho šneka v teráriu by se mělo počítat s prostorem minimálně 5 l. Do terária je vhodné přidávat mělkou misku s vodou, ve které se šneci rádi povalují. Immaculaty nejsou náročné na potravu rostlinného původu, některé mají rády i citrusové plody. Základem ale zůstává zdroj vápníku. Do terária nedáváme různé kameny, o které si šneci trvale poškozují ulitu, immaculaty na mechanické poškození dost trpí.
Jednotlivé druhy či typy chováme zvlášť, protože se mohou pářit i s ostatními lissachatinami. Immaculaty dospívají kolem 6–9 měsíců. Lissachatina immaculata je hermafrodit (sama se přemění v samici a snese vajíčka, aniž by k oplození potřebovala dalšího partnera). Tento stav není ještě zcela prozkoumán a je tak trochu záhadou. Anatomicky je tento jev hodně problémový, působí zde mechanismy zabraňující autofekondaci (oplození vajíček vlastními spermiemi): oddělené vývody ovotestis, v některých případech autosterilita, nedovolují kvůli látkám vylučovaným gametami kontakt a splynutí gamet téhož jedince, u některých druhů však tomu nedochází a zřejmě k nim patří i Immaculata immaculata. Potomci jsou vlastně po genetické stránce homozygoti, tedy jedinci, kteří získají stejné vlastnosti. Na jednu stranu to může být výhodou, ale ve většině případů je zdvojení stejných vlastností nežádoucí. Dochází pak ke genetickým vadám, špatnému zdravotnímu stavu, s čímž je spojený i růst, a k předčasnému úhynu.
Pomeraniani jsou typičtí svým přátelským, hravým a temperamentním chováním. Milují být v přítomnosti svých majitelů a též se ví, že své páníčky velmi brání. Jsou ostražití a na jakoukoli změnu ve svém prostředí reagují štěkáním, mohou tudíž štěkat velmi často. Čas o samotě většinou snášejí dobře v prostředí, kde jsou hračky.
Psí plemeno pomeranian se řadí ke skupině německých špiců. V mnoha zemích je pomeranian známý jako trpasličí špic. Jeho postava je kompaktní a robustní, s velmi osrstěným ocasem, jenž je vysoko posazený a plochý. Pomeraniany charakterizuje mimo jiné jakýsi límec u krku tvořený krycí srstí a také jemné chloupky na zadních končetinách. Krycí srst je dlouhá, rovná a tvrdá, s texturou. Podsada je oproti tomu měkká, hustá a krátká. Pomeranian může mít různou barvu srsti: bílou, černou, hnědou, červenou, krémovou, černou s pálením, hnědou s pálením, žíhanou a další. Mezi nejčastější barvy patří oranžová, černá a krémová. V poslední době si lidé velmi oblíbili zbarvení merle, které v sobě kombinuje modrou a převážně bílou barvu srsti.
Pomeranian je malé psí plemeno, jehož zástupci dosahují výšky v kohoutku 13 až 28 cm a hmotnosti 1,9 až 3,5 kg.
Ačkoli mají pomeraniani dvojitou tlustou srst, péče o ni není nikterak náročná. Chovatelé doporučují srst jednou denně vyčesat pro udržení její kvality, jelikož ji pomeranian pravidelně ztrácí. Zkracovat by se pak měla každý měsíc až dva. Rovněž je třeba věnovat pozornost stavu uší, očí a zubů.
Co se týče věku, pomeraniani se obecně dožívají 12 až 16 let.
Chovatelé nesouhlasí s tím, že FCI standard z roku 1998 přiřadil pomeraniana k německému špicovi, a tvrdí, že po sto letech vývoje se už jedná o samostatné plemeno. Taktéž se snaží vyhnout křížení pomeraniana s německým trpasličím špicem, a to už jen proto, aby se zachoval mírně odlišný vzhled.
Slovo pomeranian bylo odvozeno od slova pomořanský. Z Pomořan pocházel původně až třicetikilový pastevecký špic. Toto plemeno uznal až v roce 1870 anglický Kennel Club a v roce 1888 byl první špic dovezen do USA.
Za více než sto let se původní pomořanský špic úplně změnil: změnila se jeho srst, postavení nohou, chůze. Dnes se jedná o úplně jiného psa.
Koupání psa představuje určitý rituál, přestože se nekoná tak často. Někteří psi vodu přímo milují, jiní by před puštěným kohoutkem málem „vyskočili“ z kůže.
Letní měsíce sice někteří psi využijí k vodním radovánkám, nicméně o „koupací lázeň“ se v tomto případě nejedná. V zásadě platí pravidlo, že by se měl pes koupat vždy, když je viditelně špinavý nebo zapáchá. Většinu plemen postačí koupat jen dvakrát či třikrát do roka. Někteří psi, například skotští teriéři, mají sklon k lupům, a proto by se měli koupat jednou měsíčně. Záleží také na tom, zda se pes pohybuje jen ve venkovním prostředí, nebo se drží doma, případně chodí na výstavy.
Ke koupání používejte vždy speciální šampóny určené pro psy. Většina šampónů dokáže také bojovat proti vnějším parazitům, mají dezinfekční účinek a mnoho pěsticích přísad. Použít můžete také dětské šampóny, ale nikdy ne obyčejná mýdla. Pokud není srst příliš znečištěná, je pro rychlé ošetření vhodný suchý šampón. Jedná se o prášek, který důkladně vetřete do srsti a pak vykartáčujete.
Před koupáním vždy srst dobře rozčešte a vykartáčujte. Do nachystané vaničky napusťte teplou vodu odpovídající přibližně teplotě těla (cca 38–40 °C). Předem se musíte přesvědčit, jestli voda není moc horká nebo studená. Vody by mělo být tolik, aby šla dobře nabírat menší nádobkou (maximálně po kolena). K ruce si nachystejte potřebné pomůcky a přípravky, abyste je pak nemuseli shánět, až pes bude ve vaně (někteří toho rádi využijí a z vany vám utečou). Budou to osušky, ručníky (čím více, tím lépe), šampón, balzám, plastová láhev na ředění – v té už by měl být nachystaný naředěný šampón (jestli používáte dva různé šampóny, tak si nachystejte raději obě lahve), vatové tampóny do uší. Máte-li většího psa, vybavte se nepromokavou zástěrou, případně i rukavicemi.
Do připravené lázně postavte psa. Je-li to možné, pak čelem ke zdi, aby neměl tendenci z vany odcházet. To se týká hlavně větších plemen. S některými psy budete možná i přesto trochu zápasit, nebo musíte být alespoň stále ve střehu, aby nevyskočili. Psovi důkladně namočte celé tělo kromě hlavy (jakmile psovi namočíte hlavu, bude mít snahu se celý otřepat). Tu umyjte až úplně nakonec. Psa polévejte nebo použijte sprchu (pokud se nebojí). Až bude důkladně namočený (u psů s hustou srstí to není tak snadné), naneste na několik míst šampón (záda, hruď, končetiny, ocas). Lépe se roztírá šampón předem rozmíchaný s trochou vody v láhvi. Tuto směs nalijte psovi na záda a postupně rozetřete na hruď, boky, končetiny a ocas. Pečlivě ho promasírujte (podle hustoty srsti) a dobře opláchněte. Nešetřete vodou. Psa vysušte do sucha ručníky, neb
Krátkolebost francouzského buldočka s sebou nese hned několik zdravotních rizik. Jedním z nich je možnost výskytu dědičného rozštěpu patra u narozených štěňat, stálé potencionální nebezpečí v životě francouzského buldočka představuje náchylnost k snadnému přehřátí organismu. Relativně často se zástupci tohoto plemene potýkají s kožními problémy, k nimž inklinují v důsledku četných kožních záhybů na těle. Mezi další zaznamenané potíže podmíněné fyziologickou stavbou těla patří oční onemocnění a choroby kloubů a páteře. U některých zástupců plemene byla diagnostikována von Willebrandova nemoc (dědičné onemocnění podobné lidské hemofilii), psi s prokázanou dispozicí k tomuto onemocnění jsou vyloučeni z chovné linie.
Také větší velikost hlavy ve spojení s nepříliš širokou pánví u francouzského buldočka představuje významnou komplikaci při porodu. Velkohlavá štěňata přicházejí na svět poměrně hojně císařským řezem, který je jinak u psů prováděn spíše vzácně.
Časté jsou i oční potíže (rohovkový vřed, zánět rohovky, zelený zákal a jiné), protože oční bulvy jsou méně zanořené do očnic než při klasickém tvaru lebky a oční rohovka je tedy značně vystavená vnějšímu prostředí. Nezřídka je přitom neustále drážděna chlupy z obličejových kožních záhybů, což je vážným důvodem pro chirurgickou nápravu.
Pro francouzského buldočka je rovněž příznačný dwarfismus (trpasličí vzrůst) či chondrodysplazie. Tato genetická porucha metabolismu a růstu chrupavek a následná charakteristická deformace kostí se projevuje mimo jiné vznikem patologických prohnutí a deformací páteře a s tím souvisejícím sklonem k pohybovým potížím. Krátký stočený ocásek buldočků je projevem, který je vidět pouhým okem. Je však jen špičkou ledovce, protože na jiném místě páteře pouhým okem nezjistitelná deformace pacientovi vadí mnohem více, a aby byla odhalena, je nutný rentgen.