Zajímá vás téma JAK ZLIKVIDOVAT HNĚDOU ŘASU V JEZÍRKU? Tak právě pro vás je určen tento článek. Stolice u psa prozradí, zda je trávicí soustava v pořádku. Vypovídá i o celkovém zdravotním stavu psa. Obecně bývá změna formy stolice a její barvy běžná, neboť závisí na jídelníčku z předcházejícího dne. Nesignalizuje obvykle nic špatného, a to především tehdy, když je změna stolice krátkodobá, tedy od jednoho vyprázdnění k druhému. Pokud však změna formy stolice a změna její barvy či konzistence přetrvávají delší dobu, může to být následek méně vážných až vážných zdravotních problémů. V takovémto případě jde o varování, které nesmíte přehlédnout. Je potřeba navštívit veterinárního lékaře, který určí příčinu problémů.
Zabarvení stolice
Barvu stolice určují žlučová barviva, která vznikají v játrech, a to jako důsledek rozkladu červeného krevního barviva. Také tady má vliv krmivo – velké množství masa způsobuje tmavší barvu stolice, stejně tak jako borůvky, pokud je pes konzumuje. Jestliže psovi podáváme více zelené zeleniny, mohou mít výkaly nazelenalou barvu. Mrkev nebo červená řepa mívají za následek zbarvení stolice do červena, mléčné produkty nebo vejce spíše do žluta. Nezávisle na tom existují i zbarvení, která vás upozorní na chorobné procesy, viz níže.
Žlutá stolice odporně zapáchající signalizuje špatné vstřebávání (malabsorpce) tuků následkem nedostatečné činnosti pankreatu (slinivky břišní), která se projevuje při pankreatitidě, rakovině pankreatu, cystické fibróze či celiakii. V jiných případech žlutá stolice není normální. Je ale potřeba si zapamatovat, že když je stolice žlutá anebo světlá, tak žaludek, játra, tenké anebo tlusté střevo mohou být napadené vážnou nemocí. Žlutá stolice může signalizovat rychlý přechod potravy trávicím traktem, nedostatečné vylučovaní žluči, bakteriální infekci ve střevech, celiakii, zápal žlučovodů, zápal žlučníku, žlučové kameny, infekci giardií, zánět jater, žloutenku, malabsorpční syndrom.
Černá stolice odporně zapáchající signalizuje krvácení v žaludku anebo v horní části tenkého střeva následkem přítomnosti vředů či nádorů. Černá stolice může být i neškodná, a to tehdy, když se užívají výživové doplňky obsahující železo. V tom případě však nezapáchá, změní se pouze její barva.
Krvavá stolice kaštanové barvy signalizuje krvácení vředů anebo nádorů nacházejících se ve střední části tenkého střeva a v první části tlustého střeva, Crohnovu nemoc, ulcerózní kolitidu.
Zelená stolice – játra neustále produkují žluč (světlezelená tekutina), kterou vylučují přímo do tenkého střeva anebo ukládají ve žlučníku. Žluč je potřebná pro absorpci tuků a vitamínů rozpustných v tuku. Taktéž pomáhá k měkčí stolici a zodpovídá za její hnědou barvu. Když žluč postupuje přes střevo, postupně se mění její barva ze zelené přes žlutou až hnědou účinkem bakterií v tlustém střevě. Zelená stolice tak často naznačuje, že potrava prošla střevem rychleji, než je normální (zvýšená doba tranzitu střevem, viz trávicí těžkosti), takže dříve, než se mohla změnit ze zelené na hnědou. Průjem zrychlí tranzit potravy střevem. Tedy jakýkoliv faktor vyvolávající průjem může způsobit, že jeho konečným důsledkem je zelená stolice. Takto zbarvená stolice však může být ukazatelem vážných onemocnění, jako je ulcerózní kolitida, IBS, Crohnova nemoc, celiakie, rakovina, malabsorpce, salmonela, giardie a zvýšený počet nežádoucích bakterií.
Světlá stolice je zapříčiněna nedostatečnou činností ledvin. Vykytuje se při zdravotních p
V naší poradně s názvem PRŮJEM U PSA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel BEN.
Dobrý den, v neděli dopoledne mi přivezla dcera na týdenní hlídání svého psa bolonaka 8 letého, dostal jako pamlsek tyčinku pro psa. Již večer zvracel a měl průjem. Krmím granulemi i kapsičkami Pedigriee, kterými krmí běžně.včera tj v pondělí jsem mu uvařila kuřecí maso s rýži, ale i tak se průjem nezastavil a trvá dá. Ben je na mne zvyklý, dcera ho ke mně bere často na návštěvu, ale jen na pár hodin. Dnes ještě nežral,v noci mi podělal koberec. jak má dále postupovat, barva stolice je hnědá ,včerá dožluta. Děkuji Roušarová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Na tyto průjmy dobře zabírají psí probiotika. Za 300 Kč je možné koupit Aptus Aptobalance Dog pastu 15ml.
Jde o veterinární probiotický přípravek pro psy ve formě chutné pasty, ideální zejména pro menší psy, vhodný při akutním průjmu jakékoli etiologie (obsahuje attapulgit, kaolin, mořskou řasu, pektin, E. Faecium) – zastavuje průjem, osazuje střevo prospěšnou mikroflórou, vyživuje enterocyty, okyseluje střevní obsah. Přípravek seženete v lékárně nebo v internetovém obchodě. Přikládám fotografii, abyste viděla jak to vypadá.
Zdraví Cempírek! Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
K prvnímu pokusu o vyšlechtění dnešní bengálské kočky došlo v šedesátých letech 20. století, a to ve Spojených státech. Cílem bylo vyšlechtění přátelské a plně domestikované domácí kočky s alespoň částečným zachováním podoby a fyzických vlastností kočky divoké, což bylo snem mnoha chovatelů. První křížení však neiniciovali chovatelé, ale američtí genetikové, neboť u divokých bengálských koček byla zjištěna nepřítomnost genu kočičí leukémie, vůči níž tak byla tato kočka imunní. I přes snahu genetických vědců se však křížení nedařilo a další chov narážel na problém neplodnosti kocourů a těžké ochočitelnosti koťat první generace, což další pokusy téměř zastavilo.
Další pokus o zkřížení se tak opakoval až o několik desítek let později, kdy se o něj pokusila Američanka Jean Millová, která byla již dopředu obeznámena s možnými úskalími a problémy, které by případně mohly nastat. Chovatelka tak počítala s divokostí původního plemene i s možnou neplodností kocourů první generace. Tu vyřešila šlechtěním pouze samičích koťat s domestikovanými kocoury, čímž byla plodnost zaručena, neboť neplodnost se objevovala pouze u samců. I přesto však byl chov značně problematický a všeobecně byla přijata až čtvrtá generace původních koček, kterou ale uznaly jen některé z chovatelských asociací. Evropská FIFE uznala bengálské kočky teprve v roce 1998.
I když vyšlechtění bengálské kočky patří k největším chovatelským úspěchům, její šlechtění není ještě zcela ukončeno, neboť v některých chovných programech se dodnes používají divoké bengálské kočky.
Bengálská kočka má dlouhé a svalnaté tělo. Ocas bývá střední délky a na konci je vždy černě zbarvený. Hlava je vzhledem k tělu malá protáhlá. Toto plemeno má velmi hustou srst a můžeme se setkat s celou řadou provedení s hnědou barvou v odstínech žluté či zlaté. Méně časté bývá provedení bílé, stříbrné, modré a vzácně se objevuje černé zbarvení celého těla.
Opticky se sice tato kočka podobá malému africkému leopardovi, ocelotovi nebo tygrovi, ale navzdory svému divokému vzhledu má velmi přítulnou povahu a s hlasitým předením se ráda nechává rozmazlovat od svého člověka.
Bengálská kočka má dosti dlouhé, svalnaté a dobře vyvinuté tělo s těžkými kostmi. Zadní nohy jsou o něco delší než přední a tlapky jsou relativně velké a kulaté. Ocas je střední délky, pevný na dotek, má zakulacený koneček, který je vždy černě zbarvený. Klínovitá hlava je v poměru k tělu malá a je o něco delší než širší. Malé uši jsou namířeny trochu dopředu, široce nasazené a nesmějí mít žádné štětinky. Nos je dlouhý a široký s lehkým prohnutím v místě, kde přechází v horní část lebky. Oči jsou velké, mají mandlovitý až k
Ve svém příspěvku VÝCVIK ČIVAVY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marcela Procházková.
Dobrý den, jmenuji se Marcela Procházková a mám 1,5 letou čivavu, je to pejsek jménem Dobby. Je to hlídač a náš miláček, ale pravda taky je, že jsem štěňátko pořizovala dětem v době covidu a já jako zdravotní sestřička jsem byla bohužel více v práci než doma a tak uznávám, že má výchova našeho Dobbyho značně pokulhává.
Když ho necháme samotného doma, neštěká, většinu dne prospí a nikdy se mi nestalo, že bych přišla z práce a měla něco zdemolovaného. To se nikdy nestalo, proto, když přijdu z práce, moc chválím a vždy mu dám malý pamlsek, jak byl hodný.
Na procházce už je ta naše čivava pěkný lump. A mám pár dotazů. Někdo kolem něj při procházce projde a nic, a při někom se může zbláznit štěkáním. Koriguji to ta, že zatahám za vodítko a říkám nesmíš, ale pomáhá to jen občas. Co s tím? Venku mám psa na vodítku. Pouštím ho jen v přírodě, na louce, aby se vydováděl. Jinak je nedůvěřivý k lidem a obzvlášť k dětem. Pokud já dřív nezahlédnu v blízkosti někoho a nedám vodítko, on letí jak smyslu zbavený k někomu a mám strach, že ho až pokouše. Nebojí se vrčet a cenit zuby na velkého psa. Proto ho mám raději na vodítku, než aby někomu ublížil, ale nevím, zda dělám dobře. Od malička lidi, které zná, má rád doteď, na jiné štěká. Někdy se okamžitě zklidní, někdy ne...Co v takovém případě můžu víc dělat?
Hodně se ohání po malých dětech. Já si ho trochu usměrním, ale bojím se, až s ním půjde mé dítě na procházku, že to jednou nezvládne a stane se neštěstí.
Přitom k nám od začátku chodí návštěvy i malé děti...pokud na někoho víc štěká, doma si to snáz ohlídám a je většinou po chvilce klid. Venku to ale trvá dále. Poradíte mi, jak na jeho výchovu?
Jednou vyjel na malou holčičku, nekousl jí, ale měla na nožce od něj škrábanec. Bylo vidět, že křikem se u něj dá docílit, že je pak celý den jak oukropeček, patrně ví, že udělal něco špatně. Ale kdyby si to zapamatoval a víckrát to už neudělal. Ale já skrz malé děti musím být neustále ve střehu a občas útočí dál, aniž by mu něco dělali. Někdy mu stačí, že od někad děti vyběhnou, kolem něj jedou na kole a on se může zbláznit. Chápu, že se může leknout, ale jen mám strach, aby jednou nekousl. Jsou zkrátka děti a dospělí, kterých si nevšimne a pak je to někdy dost o nervy. Poraďte mi, prosím, co dělám špatně. Děkuji za Váš čas a za odpověď.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Krajta písmenková se ve volné přírodě vyskytuje ve střední Africe (nalézt ji můžeme až v oblasti jižního okraje Sahary). Obývá savany porostlé stromy. Dospělí jedinci krajty písmenkové mají tělo dlouhé 4–5 m, vzácně až 8 m. Na tmavě hnědém či černém základním zbarvení se nachází šedohnědá kresba. Bílé břicho je černě kropenaté. Krajta písmenková ve volné přírodě dokáže ulovit kořist až o velikosti malé antilopy. Po lovu se uchyluje do většinou stabilních skrýší.
Zde je krajta písmenková. Krajta má kolem tlamy rozmístěné termoreceptory, jejichž prostřednictvím rozpozná i minimální pohyb teploty (až 0,02 °C). Tyto receptory používá při lovu.
Krajta písmenková je aktivní převážně v noci a vůči lidem může být velmi agresivní. Jedná se o největšího hada Afriky.
Krajta písmenková se může pářit od chvíle, kdy dosáhne pohlavní zralosti a zároveň určité velikosti: samice 2,7 m délky, samci 1,8 m. To odpovídá 3–5 letům života. Páření trvá dlouho, někdy i několik hodin. Samci rozeznávají samice podle pachu, který produkuje zvláštní pachová žláza. K reprodukci dochází zpravidla v období mezi listopadem a březnem. Samice naklade v jeskyni, opuštěné noře či jiném úkrytu 20–100 kožovitých bílých vajec, jež chrání před ostatními predátory a teplotními výkyvy až do vylíhnutí. Samice omotá vejce svým tělem, čímž udržuje vhodnou teplotu uvnitř hnízda. Přestože jsou hadi studenokrevní, samice chvěním svalů dokáže zvýšit teplotu svého těla, která je pak vyšší než teplota okolí. Inkubace trvá 65–80 dní. Vylíhlá mláďata měří 40–60 cm a mají stejnou barvu jako dospělí jedinci. Po vylíhnutí a prvním svlečení kůže jsou ihned schopna lovu. Podle posledních výzkumů hlídá krajta písmenková svá mláďata po vylíhnutí ještě několik dnů až 2 týdny.
Krajta písmenková se dožívá 15 až 30 let.
Samci jsou menší než samice. Silné tělo mají pokryté vzorováním, jež připomíná písmo. Skvrny jsou ve středu světlé a směrem k okrajům tmavnou, někdy mohou splývat. Barva vzorování se pohybuje od žlutobílé přes hnědou či kaštanově hnědou až po olivově zelenou. Na horní části hlavy má vzor hrotu šípu. Šupiny jsou malé a hladké, na dotek sametově jemné. V čelistech je zasazeno větší množství jehličkovitých zubů zahnutých do úst, což zabraňuje kořisti v úniku. Krajty mají dvě fungující plíce a pánevní ostruhy, které představují pravděpodobně pozůstatek zakrnělých končetin.
Mladší jedinci vyhledávají spíše vlhčí biotopy s dostatkem úkrytů, starší jedinci dávají naopak přednost otevřeným savanám a okrajům lesů. V obou případech musí být v blízkosti zdroj vody. S krajtou písmenkovou se lze setkat na pobřeží moře i v nadmo
Pomeraniani jsou typičtí svým přátelským, hravým a temperamentním chováním. Milují být v přítomnosti svých majitelů a též se ví, že své páníčky velmi brání. Jsou ostražití a na jakoukoli změnu ve svém prostředí reagují štěkáním, mohou tudíž štěkat velmi často. Čas o samotě většinou snášejí dobře v prostředí, kde jsou hračky.
Psí plemeno pomeranian se řadí ke skupině německých špiců. V mnoha zemích je pomeranian známý jako trpasličí špic. Jeho postava je kompaktní a robustní, s velmi osrstěným ocasem, jenž je vysoko posazený a plochý. Pomeraniany charakterizuje mimo jiné jakýsi límec u krku tvořený krycí srstí a také jemné chloupky na zadních končetinách. Krycí srst je dlouhá, rovná a tvrdá, s texturou. Podsada je oproti tomu měkká, hustá a krátká. Pomeranian může mít různou barvu srsti: bílou, černou, hnědou, červenou, krémovou, černou s pálením, hnědou s pálením, žíhanou a další. Mezi nejčastější barvy patří oranžová, černá a krémová. V poslední době si lidé velmi oblíbili zbarvení merle, které v sobě kombinuje modrou a převážně bílou barvu srsti.
Pomeranian je malé psí plemeno, jehož zástupci dosahují výšky v kohoutku 13 až 28 cm a hmotnosti 1,9 až 3,5 kg.
Ačkoli mají pomeraniani dvojitou tlustou srst, péče o ni není nikterak náročná. Chovatelé doporučují srst jednou denně vyčesat pro udržení její kvality, jelikož ji pomeranian pravidelně ztrácí. Zkracovat by se pak měla každý měsíc až dva. Rovněž je třeba věnovat pozornost stavu uší, očí a zubů.
Co se týče věku, pomeraniani se obecně dožívají 12 až 16 let.
Chovatelé nesouhlasí s tím, že FCI standard z roku 1998 přiřadil pomeraniana k německému špicovi, a tvrdí, že po sto letech vývoje se už jedná o samostatné plemeno. Taktéž se snaží vyhnout křížení pomeraniana s německým trpasličím špicem, a to už jen proto, aby se zachoval mírně odlišný vzhled.
Slovo pomeranian bylo odvozeno od slova pomořanský. Z Pomořan pocházel původně až třicetikilový pastevecký špic. Toto plemeno uznal až v roce 1870 anglický Kennel Club a v roce 1888 byl první špic dovezen do USA.
Za více než sto let se původní pomořanský špic úplně změnil: změnila se jeho srst, postavení nohou, chůze. Dnes se jedná o úplně jiného psa.
Tato vodní želva dorůstá velikosti 15 – 30 cm. Sameček bývá menší než samička. Želva nádherná se dá poznat tím, že má po stranách hlavy skvrnu červené barvy. Pokud se jedná o mladou želvu, její karapax září výraznými barvami (jasně zelená, žlutá) a kresbou. Věkem se barvy i kresba vytrácí, barva karapaxu se tak může dostat až k černému odstínu. Plastrón je žlutý s tmavými skvrnami. Želva nádherná patří k těm želvám, které mají plovací blány a drápy.
Latinský název
Trachemys scripta elegans
Nároky na chov
Pokud tuto želvu chováme doma, je vhodné ji umístit do akvaterária. Na zahradě může přebývat v jezírku, bazénku. Při výběru vhodného želvária je důležité mít správné rozměry. Obvykle se jedná o pětinásobek rozměru krunýře želvy. V želváriu musí být dostatečně velká souš, na které se může želva vyhřívat. Nad ní musí být umístěna žárovka, nesmí být ale ani moc vysoko a ani nízko. Ideální výška je taková, aby pod žárovkou bylo asi o 5 – 7 °C víc, než je teplota vody. Svítit by se mělo asi 10 hodin denně. Vhodné jsou žárovky s UVA a UVB zářením. Dno želvária je možné zaplnit pískem, který sice zkomplikuje čištění, ale zabaví želvu, která v něm může pátrat po zbytcích potravy. Další výhodou je, že součástí písku jsou kamínky, které želva polyká a ty jí v žaludku pomáhají zpracovat potravu. Želvárium by mělo být ze shora aspoň částečně skryté, aby nebyl takový teplotní rozdíl mezi vodou a vzduchem, protože želva se nadechuje nad hladinou a mohla by se nachladit.
Voda v želváriu může být běžná vodovodní, je dobré do ní přidat akvaristický přípravek pro úpravu čerstvé vody, který ovlivní tvrdost vody. Dobré je mít filtr a vzduchování, které zabrání rychlému kažení vody. Aby se voda tak rychle nekazila, je důležité i odstraňovat zbytky potravy brzy po krmení. Po výměně vody je dobré pustit želvu zpět, až když má voda asi 22 °C. Pokud by teplota vody klesla pod 10 °C, želva se zazimuje. Zimní spánek je stavem strnulosti, ve kterém želva přežije zimní období. Její metabolismus se zastaví a želva přestane přijímat potravu. Zazimovat by se měli jen silní a zdraví jedinci, ostatní by to nemuseli přežít. Kromě zimního existuje i letní spánek, který je také stavem strnulosti a to v reakci na nějaké nepříznivé období (např. velké horko).
Pokud má želva nádherná dostatek místa, snese ve stejném želváriu i jiné druhy želv. Je ale důležité, aby byly zhruba stejně velké a dávat si pozor při krmení, aby se při snaze urvat si potravu vzájemně neporanily. Navíc v době páření bývají samci agresivní, takže by opět mohlo dojít k poraněním.
K odstranění obou druhů řas je zapotřebí přizpůsobit osvětlení, dodávat do akvária adekvátní množství CO2, nastavit optimální proudění vody a dostatečné filtrování kvalitním filtrem.
Ruduchy nemají rády čistotu. Jinými slovy, černá řasa neprosperuje v dobře udržovaných nádržích se systematickou údržbou. Nezbytná je pravidelná výměna části vody, odkalování dna a péče o filtrační systém. Čerpat je možné i ze zkušeností jiných akvaristů, kteří často uvádějí, že ruducha v jejich nádrži omezila své bujení po důsledné očistě celé nádrže včetně pročištění techniky.
Jedním z mála prostředků jak předejít řasám je přístroj Twinstar Nano. S tímto chytrým přístrojem se můžete vyhnout mnoha typům řas. Samozřejmě Twinstar není kouzelný přístroj typu, že jej vložíte do akvária a ihned máte magicky problém s řasami vyřešen. Lze samozřejmě použít i do zaběhlých akvárií, ale nejúčinnější je, pokud jej máme od založení akvária. Zejména ze začátku se po 2–3 týdnech začnou v akváriu tvořit řasy (přirozený cyklus) a s Twinstarem tento problém nezaznamenáte. Na řasy funguje, a jestli máte správnou intenzitu světla a sílu filtrace, tak se akváriu řasy vyhnou.
Společnost Twinstar si svou technologii nechala v Severní Americe a Evropě patentovat. Původem je to společnost z Japonska, tedy z Mekky akvaristiky. Přístroj se skládá z kontroléru, krabičky uchycené na vnější straně akvária (ale lze vložit i do skřínky pod akváriem), a disku, který je umístěn v akváriu (jako difuzor nebo vzduchovací kamínek). Z kontroléru vede kabel do disku a ten se v intervalech (podle toho, jak na něm nastavíme velikost akvária) spouští. Z disku poté stoupá mlha, která je způsobená elektrolýzou vody, bojující proti řasám, a po zhruba 10 sekundách se vypne. Takto se spustí několikrát za hodinu.
Dalším způsobem, jak odstranit řasu, je použít přípravek Tekutý uhlík (Flourish Excel), který řasu jednoduše zničí.
V akváriích s menším osvětlením pomohou parmičky siamské, které jsou známé jako konzumenti této řasy.
Vždy je potřeba se zaměřit na odstranění příčiny vzniku, protože pokud nebude odstraněna, tak se řasa bude stále objevovat.
Latinský název této jednoleté trsnaté rostliny zní Eleocharis ovata. Bylina je vysoká do 40 cm. Lodyha je tenká, jemná, vystoupavá, za sucha jemně rýhovaná, okrouhlá nebo mírně smáčknutá, bezlistá, pouze v dolní části s purpurovými listovými pochvami. Květy jsou uspořádány v 2 až 8 mm dlouhém, vrcholovém, asi 30květém klásku, který je zhruba 1x až 1,5x delší než široký a na vrcholu tupý. Plevy jsou vejčité, tupé, hnědé, na okraji blanité a uprostřed se zeleným žebrem. Tyčinky i blizny jsou 2 až 3, štětiny okvětí jsou delší než plody a na vnější straně jsou drsné. Plod je ostře hranatý, lesklý, hnědý, asi 1 mm dlouhý.
Bahnička vejčitá roste na vlhkých půdách, na obnažených dnech jezer a vodních nádrží, na prameništích, mokrých loukách, někdy i plave na hladině mělkých vod, a to v pásmu od mořského pobřeží až do nadmořské výšky do 2 500 m. Nejvíce jí k růstu vyhovuje písek. V našich podmínkách kvete od června do srpna.
Rozmnožuje se dělením trsů, které vznikají rozrůstáním oddenků, na nichž se tvoří dceřiné rostlinky. Vyjme se kus trsu, kořínky se krátce zastřihnou, rozdělí se na menší části, které lze dále dají dělit až na trsky o několika rostlinkách. Ty se pak sázejí na zvolené místo.
V ČR patří mezi vzácnější druhy, není však zatím zákonem chráněna.
Na pěstování nenáročná rostlina. Potřebuje pouze jemnozrnný substrát a silnější osvětlení. Teplotu snáší až do 27 °C. Optimum pro pěstování leží v rozmezí 20 až 25 °C. Také takto bahnička může být pěstována v zahradním jezírku. Voda je vhodná měkká a mírně kyselá nebo neutrální. Přidáváním CO2 a přihnojováním podpoříte její růst.
Tento druh najdeme pod latinským názvem Eleocharis palustris. Patří mezi trvalky, roste v trsech a může dorůstat až do výšky 80 cm. Lodyha tuhá, přímá, okrouhlá, jemně rýhovaná, bezlistá, pouze v dolní části s hnědými až hnědočervenými listovými pochvami. Květy uspořádány v 5 až 20 mm dlouhém, vrcholovém, až 70květém klásku, který je podlouhlý, na vrcholu špičatý, na bázi se 2 vejčitými, na okraji blanitými a uprostřed zelenými plevami. Plodem jsou cca 1,8 mm dlouhé nažky.
Roste na vlhkých půdách, na okrajích močálů, na bahnitých březích řek, na prameništích, mokrých loukách, někdy i plave na hladině mělkých vod, a to v pásmu od mořského pobřeží až do nadmořské výšky do 2 500 m. Nejvíce jí k růstu vyhovuje písek. V našich podmínkách kvete od května do srpna.
Rozmnožuje se dělením trsů, které vznikají rozrůstáním oddenků, na nichž se tvoří dceřiné rostlinky. Nejprve se vyjme kus trsu, poté krátce zastřihnou kořínky a trs se dále rozdělí na menší části. Ty se pak dají dělit až na trsky o několika rostlinkách, které se již mohou sázet na zvolené místo.
Na pěstování nenáročná rostlina. Potřebuje pouze jemnozrnný substrát a silnější osvětlení. Teplotu snáší až do 27 °C. Optimum pro pěstování leží v rozmezí 20 až 25 °C. Rovněž tato bahnička je mrazuvzdorná, takže může být pěstována i v zahradním jezírku. Voda je vhodná měkká a mírně kyselá nebo neutrální. Přidáváním CO2 a přihnojováním podpoříte její růst.
Latinský název této trvalky zní Eleocharis quinqueflora. I tato bahnička roste v trsech a může dorůst do výšky 20 cm. Oddenek má krátký, hrubý, s tenkými podzemními výhonky. Lodyhy tuhé, na bázi s červenohnědými listovými pochvami; horní pochvy jsou světle hnědé, šikmo uťaté. Klásky vejčité, 4 až 10 mm dlouhé, tupé, hnědé, v 7květném klásku. Plevy jsou vejčité, tupé, dolní plevy objímají celou bázi klásku. Tyčinky i blizny jsou 2 až 3, štětiny okvětí jsou delší než plody a na vnější straně jsou drsné. Plod je ostře hranatý, lesklý, asi 1 mm dlouhý.
Roste na vlhkých půdách, na okrajích močálů, na bahnitých březích řek, na prameništích, mokrých loukách, někdy i plave na hladině mělkých vod, a to v pásmu od mořského pobřeží až do nadmořské výšky do 2 500 m. Nejvíce jí k růstu vyhovuje písek. V našich podmínkách kvete od května do června.
Rozmnožuje se dělením trsů, které vznikají rozrůstáním oddenků, na nichž se tvoří dceřiné rostlinky. Nejprve se vyjme kus trsu, poté krátce zastřihnou kořínky a trs se dále rozdělí na menší části. Ty se pak dají dělit až na trsky o několika rostlinkách, které se již mohou sázet na zvolené místo.
V ČR patří mezi kriticky ohrožené druhy a je zákonem chráněna.
Bahnička chudokvětá je na pěstování nenáročná rostlina. Potřebuje pouze jemnozrnný substrát a silnější osvětlení. Teplotu snáší až do 27 °C. Optimum pro pěstování je v rozmezí 20 až 25 °C. Rostlina je mrazuvzdorná, a tak může být pěstována i v zahradním jezírku. Voda je vhodná měkká a mírně kyselá nebo neutrální. Přidáváním CO2 a přihnojováním podpoříte její růst.
Můžete ji najít pod latinským názvem Eleocharis acicularis, patří mezi trvalky a je z bahniček u nás rostoucích nejmenší. Vytrvalá bylina s plazivým oddenkem a dlouhými kořenujícími výhonky s řadou drobných trsů může dorůst do výšky 15 cm. Lodyhy jsou jemné, čtyřhranné, na bázi pochvaté – bezčepelné. Bahnička jehlovitá kvete v klasu drobnými oboupohlavními květy, uspořádanými do spirály.
Roste na vlhkých půdách, na obnažených dnech jezer a vodních nádrží, na prameništích, mokrých loukách, někdy i plave na hladině mělkých vod, a to v pásmu od mořského pobřeží až do nadmořské výšky do 2 500 m. Nejvíce jí k růstu vyhovuje písek. Tato bahnička se umisťuje rovněž do akvárií. V našich podmínkách kvete od června do října.
Rozmnožuje se dělením trsů, které vznikají rozrůstáním oddenků, na nichž se tvoří dceřiné rostlinky. Vyjme se kus trsu, krátce se zastřihnou kořínky, a celý trs se rozdělí na menší části, které lze dále dělit až na trsky o několika rostlinkách. Ty se pak sázejí na zvolené místo.
Bahnička jehlovitá není náročná rostlina. Potřebuje pouze jemnozrnný substrát a silnější osvětlení. Teplotu snáší až do 27 °C. Optimum pro pěstování je v rozmezí 20 až 25 °C. Je mrazuvzdorná, a tak může být pěstována i v zahradním jezírku. Voda je vhodná měkká a mírně kyselá nebo neutrální. Přidáváním CO2 a přihnojováním podpoříte její růst.
Tato výjimečná kobercová rostlina je s oblibou používaná na tvorbu trávníčků v popředí velkých akvárií nebo i jako rozmanitý porost po celém akváriu. Nepřerůstá, a tak se nemusí stříhat, ale ani stříhání jí nijak nevadí.
Velkým pomocníkem je „řasožravá“ ryba parmička černopruhá (Crossocheilus siamensis). V mládí se živí převážně zelenými řasami (ale jako jedna z opravdu mála živočichů konzumuje i černou řasu), v dospělosti se z ní stává všežravec (byť stále konzumující i řasu).
Dalším pomocníkem je sladkovodní kreveta japonská (Caridina japonica). I když je všežravá, konzumuje i řasy (včetně těch černých).