Zajímáte se o téma CMELICI A JINI PARAZITE? Tak právě pro vás je určen tento článek. Parazité způsobují v psí srsti různé kožní problémy a alergii. Psa zneklidňují jak svým pohybem v srsti, tak sáním krve.
Kožní parazité u psů
Spolehlivá ochrana proti vnějším parazitům je velmi důležité chovatelské opatření, neboť nejrůznější parazité se nacházejí všude kolem nás. Pes se může rovněž nakazit při kontaktu s jinými zvířaty, a navíc se mnozí parazité mohou přenést i na člověka.
Kožní parazité žijí v psí srsti. Mezi nejběžnější parazity, kteří si vyberou vašeho psa jako hostitele, patří blechy, klíšťata, vši, všenky, zákožky, dravčíci a trudníci. Parazité jsou všude kolem nás, proto by používání antiparazitik nemělo být pouze sezónní záležitostí v době zvýšeného výskytu klíšťat, ale naprostou samozřejmostí. To stejné platí i v případě odčervování. Mnozí majitelé psů odčervování podceňují.
Ektoparazit je vnější cizopasník, který žije na povrchu těla jiného organismu (hostitele) buď trvale (blecha, zákožka), nebo jej vyhledává pouze jako zdroj potravy (klíště).
Parazity u psů dělíme na vnitřní (endoparaziti), mezi něž patří tasemnice, škrkavky, srdeční parazité; a na vnější (ektoparaziti), mezi které patří blechy, vši, všenky, klíšťata, trudník, zákožka svrabová. Vnitřní paraziti napadají zejména střeva, játra a plíce, vnější napadají pokožku a srst. Šíří se přímo (od napadeného jedince) nebo nepřímo (od mezihostitele nebo přenosem vajíček).
Vykusování srsti může mít různé příčiny, ale je spojeno zejména se svěděním kůže, které mohou způsobovat bakterie, záněty, alergie či kousnutí hmyzem. Při svědění kůže a následném vykusování srsti je často nezbytná návštěva lékaře.
Ve většině případů se jedná o podráždění kůže vnějšími parazity, nejčastěji to bývají blechy. Nicméně blechy obvykle nezpůsobují přímo vykusování kůže, ale pouze častější drbání, olizování, krvácení a v nejhorším případě zánět. Příčinou škrábání vašeho psa a vykusování srsti mohou být i jiné vlivy než vnější parazité. Pokud si tedy váš pes vykusuje srst, měli byste neprodleně navštívit veterinárního lékaře.
Prvním druhem možných chorob jsou ty způsobené bakteriemi, protože bakterie se obyčejně vyskytují přímo na kůži. Bakteriální kožní infekce mohou způsobit vznik vřídků nebo pupínků vyplněných hnisem. Další příčinou, která způsobuje nadprůměrné svědění kůže u psů, jsou mazotokové ekzémy, které se projevují zaschlými strupy z krve a hnisu, který je výsledkem vytvořeného zánětu. Mezi štěňaty je v dnešní době poměrně dost rozšířena plíseň. Ta ovšem ve většině případů nezpůsobuje svědivost, ale sekundární bakteriální infekci, která může vyvolat tvorbu strupů na kůži, které si pak pes škrábe a olizuje. Jedním z málo známých případů je svědění způsobené alergií psa.
Vyšetření kůže musí být velmi důkladné, aby se odhalila příčina svědění. Obvykle lékař použije specifické metody, například ultrafialovým zářením může objevit plíseň, ze vzorku tkáně se dají diagnostikovat kvasinky či bakterie nebo jiní parazité. V případě, že kožní problémy vašeho psa souvisí s alergií, pomohou diagnózu stanovit kožní nebo krevní testy, po kterých následuje doporučení úpravy jídelníčku.
Léčbu vždy musí stanovit veterinář, který doporučí, co je potřeba.
Tasemnice jsou vnitřní parazité žijící v tenkém střevě psů. Jejich dlouhé a ploché tělo je tvořeno hlavičkou s háčky a přísavkami (jimi se ve střevě přichytí) a velkým počtem článků. Zadní články, obsahující zralá vajíčka, se oddělují a s výkaly nebo i samovolně vycházejí z těla ven (bílorůžové články o velikosti cca 3 x 9 mm). K dokončení svého vývoje tasemnice potřebují jednoho nebo dva mezihostitele (blecha, různí savci, člověk).
Mezi nejrozšířenější tasemnice psů patří tasemnice psí (Dipilidium caninum), která je přenosná na člověka. Zvířata se nakazí pozřením blechy, která je nositelem larválního stadia tasemnice psí. Člověk se může nakazit pozřením larválního stadia tasemnice psí (náhodně s jídlem nebo při mazlení se zvířetem, když pes člověka olizuje), která se ve střevě člověka vyvine v dospělou tasemnici produkující vajíčka (mohou být nalezena ve stolici). Onemocnění u člověka probíhá s bolestmi v břiše, zvracením, průjmem.
Psi, kteří mají přístup k infikovaným domácím a divokým myším, potkanům, k syrovému masu, se mohou nakazit i dalšími tasemnicemi: Taenia pisiformis, Taenia taeniaeformis, Taenia hydatigena.
Dalšími významnými tasemnicemi parazitujícími ve střevech psů jsou tasemnice liščí (Echinococcus multilocularis) a měchožil zhoubný (Echinococus granulosus). Larvální stadia těchto tasemnic parazitují v různých orgánech různých zvířat i člověka (k nákaze došlo pozřením vajíček). U člověka se larva usídlí v různých orgánech (nejčastěji v játrech, plicích nebo mozku) a vytváří cystu. Způsobené potíže mohou připomínat růst nádoru. Psi a kočky se nakazí pozřením hlodavců, kteří jsou mezihostiteli těchto tasemnic.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem, při očichávání se. Další způsob nakažení je přes mezihostitele, a to pozřením jeho celého (blecha, všenka) nebo jeho nakažené části (maso hospodářských zvířat). Specifický způsob nakažení je bodnutí krev sajícím hmyzem v případě srdeční červivosti. Je tedy nutné psy venčit mimo frekventovaná místa a odstraňovat jejich výkaly. Udržovat je prosté vnějších parazitů, krmit je pouze nezávadnou, tepelně opracovanou potravou, případně je v letní sezóně ošetřit repelentními prostředky. Dalším způsobem ochrany je preventivní podávání antiparazitik během celého života zvířete. Běžný interval je každé 3 až 4 měsíce. V případě podezření na endoparazitární onemocnění nebo v případě přímého nálezu parazita je nutné zahájit léčbu. Nejprve je potřeba co nejpřesněji určit druh cizopasníka, nejlépe konzultací u veterinárního lékaře. Lékovou formu a dávkování by měl stanovit odborník.
Srdeční endoparazité žijí v srdečních dutinách. Psi se nakazí bodnutím krev sajícím hmyzem. Klinické příznaky u nakažených zvířat jsou vesměs podobné. Převládají především zažívací problémy jako průjem, plynatost, kolikové stavy, zvracení. Pozorujeme nechutenství, apatii, špatný výživný stav, zhoršenou kvalitu srsti, pruritus (svědění) kůže a konečníku, anemii, v případě srdeční červivosti a škrkavek dyspnoe (dušnost) a kašel.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem (při očichávání se). Další možný způsob je nakažení přes mezihostitele pozřením jeho celého (blecha, všenka) nebo jeho nakažené části (maso hospodářských zvířat). Specifickým způsobem nakažení je bodnutí krev sajícím hmyzem v případě srdeční červivosti. Je tedy nutné psy venčit mimo frekventovaná místa a odstraňovat jejich výkaly. Udržovat je prosté vnějších parazitů, krmit je pouze nezávadnou, tepelně opracovanou potravou, případně je v letní sezóně ošetřit repelentními prostředky. Dalším způsobem ochrany je podávání antiparazitik preventivně během celého života zvířete. Běžný interval je každé 3 až 4 měsíce. V případě podezření na endoparazitární onemocnění nebo v případě přímého nálezu parazita je nutné zahájit léčbu. Nejprve je potřeba co nejpřesněji určit druh cizopasníka, nejlépe konzultací s veterinárním lékařem. Lékovou formu a dávkování by měl stanovit odborník.
Vzhledem k tomu, že průjem a zvracení mají celou řadu příčin, od těch méně závažných až po život ohrožující, tak pokud si nebudete jakkoliv jisti, volejte vždy veterináři a konzultujte stav svého psa s ním.
Průjem
Průjem u psa charakterizovaný beztvarou měkkou stolicí může být způsoben lehkým gastrointestinálním diskomfortem, změnou značky krmiva nebo třeba stresem. Trvá 1–3 dny, než se zažívací trakt zklidní. Pokud trvá průjem déle než 3 dny, může se jednat o alergii na krmivo nebo o jiný závažnější problém.
Domácí léčba průjmu sestává z hladovky, trvající 12 až 48 hodin, s dostatečným přísunem čerstvé vody, kterou můžete obohatit některým z probiotik v prášku, jež jsou dostupné na našem trhu. Také na začátku podávání pevné stravy se doporučuje podat probiotikum v ochucené pastě přímo do tlamy.
Dalším velice účinným produktem je Humican. Humican 1000 mg je čistě přírodní, vysoce účinný veterinární přípravek pro psy a kočky. Pomáhá při poruchách trávicího traktu, při rekonvalescenci zvířat po nemocech a po operacích. Podporuje imunitní systém a napomáhá detoxikaci organismu při otravách. Hodí se do každé psí domácí lékárničky a díky svým protizánětlivým, antivirovým, antibakteriálním a antikancerogenním vlastnostem může sloužit i jako prevence. Huminové kyseliny, které jsou hlavní účinnou látkou, na sebe vážou mikrobiální a plísňové toxiny, virové částice, volné radikály a jiné pro organismus jedovaté sloučeniny (těžké kovy, amoniak, PCB, dioxiny), které psi následně vyloučí trusem. Vykazují dobrou pufrační kapacitu, čímž stabilizují pH v trávicím traktu, mají pozitivní vliv na rozvoj žádoucí střevní mikroflóry a na tvorbu zdravého střevního epitelu. Na povrchu sliznice vytváří ochranný film a brání průniku infekce a toxinů do těla. Do organismu s sebou přináší celou řadu minerálních látek (Ca, Zn, Mg, Cu, Se, Fe a ostatní v přírodě se vyskytující stopové prvky). Huminové kyseliny účinně napomáhají v profylaxi a terapii řady onemocnění, jako jsou gastroenteritidy, průjmy či metabolické poruchy.
Pitný režim je pro vašeho psa velice důležitý, neboť dehydratace je jednou z nejvážnějších hrozeb provázející průjmové stavy.
Po 12–24 hodinách dejte svému psovi vařenou rýži v poměru 3 : 1 s vařeným bílým masem, jako jsou kuřecí prsa, nebo jen s kuřecím vývarem. Zpočátku dávejte spíše menší porce vícekrát denně. Po 48 hodinách můžete přejít na běžnou stravu. Stále však sledujte zdravotní stav psa. Pokud má pes průjem déle než 3 dny, poraďte se s veterinářem.
Může se jednat o mnohem vážnější problém vyžadující rychlý zákrok veterináře. Sem patří například parvoviróza
Onemocnění způsobené parazity se nazývá parazitóza. Podle původců onemocnění dělíme parazitózy na dvě základní skupiny, a to na ektoparazitózy (způsobené zevními parazity) a endoparazitózy (způsobené parazity vnitřními). Základní rozdíl mezi endoparazity a ektoparazity je následující: vnitřní parazité (endoparazité) pronikají do hostitelského organismu a žijí v něm po celou dobu svého života nebo v určité časové periodě svého vývoje (tasemnice, motolice, oblí červi, prvoci a podobně). Vnější parazité (endoparazité) zůstávají na povrchu organismu (blechy, klíšťata, trudníci, svrab, dravčíci, sametky, vši, jiný hmyz).
Jako parazitizmus je označován vztah dvou organismů, z nichž jeden organismus (parazit) má zisk a druhý na tento vztah doplácí (hostitel). Parazit se přitom může živit tkáněmi hostitele nebo se přiživovat na jeho potravě, případně může mít z hostitelova organismu i jiný prospěch. Pro vztah parazit–hostitel je typické, že parazit hostitelský organismus nezabíjí. Svou činností ale působí hostitelskému organismu nepříjemné komplikace, které se týkají zejména jeho zdravotní stavu: průjmy, svědění, vznik druhotné infekce pro průniku parazita do organismu, přenos virového nebo bakteriálního onemocnění a podobně. Některá z těchto onemocnění jsou přenosná ze zvířat na člověka, v tomto případě poté hovoříme o zoonózách a tento parazit je nazýván zoonotickým.
Lék proti parazitům se nazývá antiparazitikum. Mezi antiparazitika náleží i anthelmintika (přípravky proti červům).
Kategorie endoparazitóz náleží k posouzení veterinárním lékařům, a to včetně aplikace léčiva. Ve volném prodeji, respektive v prodeji mimo lékárny a u oprávněných prodejců, se můžete ale běžně setkat s antiparazitiky působícími proti ektoparazitózám.
Zablešení – je asi nejrozšířenější u psů, koček, ale i člověka. Parazitem je blecha kočičí (Ctenocephalides felis), zoonotický parazit. V domácnosti nebo v prostředí s výskytem blechy se setkáváme se všemi jejími vývojovými stadii – od vajíček přes larvy, kukly i dospělce. Na hostiteli se vyskytuje dospělec, který saje krev. Typickým příznakem zablešení zvířete je vysoká svědivost kožíšku, výskyt drobných tmavých částeček v srsti – blešího trusu. Blechu lze při důkladné prohlídce srsti také zahlédnout. Poměrně častým kožním problémem při zablešení citlivých jedinců jsou zarudlá místa, která si zvíře rozškrábe z důvodu vysoké svědivosti až do krve. Výskyt podobných příznaků se označuje jako „alergie na bleší kousnutí“. Vajíčka, larvy a kukly nalezneme v místě odpočinku zvířat, jedná se o takzvaná místa „horkého výskytu“ označována jako „HOT SPOTS“. Blecha kočičí je přenašečem tasemnice psí a&nb
Při pohledu na neustále se škrábající kočku zbystří asi každý majitel a začne svého miláčka podrobovat důkladné kontrole. Příčin škrábání u koček může být hned několik. Nejčastější příčinou jsou však zevní parazité. Mezi ty nejznámější a snad nejvíce rozšířené patří blecha, ať už blecha kočičí, psí nebo obecná. Není pouze velmi nepříjemná v srsti, ale je rovněž zdrojem nákazy tasemnicí, protože je mezihostitelem jejího vývoje. Při zjištění tohoto parazita musíme rychle sjednat nápravu a provést „odblešení“, blecha se totiž rychle rozmnožuje a může nám zamořit celý byt. Při opakovaném použití přípravků na hubení blech, například insekticidní zásypy, šampony, obojky, musíme provést i důkladný úklid bytu a hlavně kočičího pelíšku.
Dalším nepříjemným zdrojem škrábání je napadení kočky zákožkou svrabovou, tedy svrab neboli prašivina. I když je tato nemoc zmiňována především u psů, častěji bývá diagnostikována u koček. Tento roztoč vyvrtává chodbičky na povrchu kůže, kde klade vajíčka. Vyvolává silné svědění, kočky se neustále čistí a škrábou a tím roznášejí roztoče po celém těle. Nemoc se lehce odhalí – na kůži jsou šupinky a strupy, kočky trpí záněty kůže, jsou vyčerpané, netečné. Pokud nejsou léčeny, umírají na celkové vyčerpání. Nemoc se dá v dnešní době úspěšně léčit injekcemi nebo léky – ovšem pouze preparáty pro zvířata. Je lehce přenosná na jiné kočky i psy, proto při zjištění nákazy kočku izolujte od ostatních domácích zvířat. Při nedodržení hygieny může dojít i k nakažení člověka. Svrab je problémem u koček s volným pohybem, u koček chovaných v bytě se se svrabem téměř nesetkáme.
Mezi obtížné parazity patří i ušní roztoči, kteří infikují zevní zvukovody a dráždí sliznici, což vyvolá nadměrnou tvorbu mazu. Maz potom vytváří typické hrudky, kočka si ucho často škrábe a má ho sklopené. Škrabáním si zanese do ucha infekci a tím vnikne zánět. Léčba bývá naštěstí úspěšná.
Kočka si z toulek v přírodě může přinést dalšího nepříjemného parazita – klíště. Klíště nemůže na kočku přenést nemoci, které přenáší na lidi, například klíšťovou encefalitidu, ale dochází k tomu, že se kočka škrábáním snaží přisáté klíště ze své kůže odstranit, a to i velmi razantně – rozškrabáním kůže do krve.
Méně častým parazitem, který vyvolává svědění, je sametka zarděnková. Vedle výrazného svědění dochází i ke zvýšené tvorbě šupin. Místy dokonce vypadává srst. Také tímto parazitem se nakazí pouze kočky s možností volného pohybu.
Nelze zapomenout na napadení koček obtížným hmyzem – komáry. I když se toto napadení stává poměrně zřídka, může vyvolat pro kočku nepříjemné svědivé reakce kůže.
Proti zevním parazitům v dnešní době existuje mnoho vh
Zákon v České republice neudává žádnou očkovací povinnost. Ovšem doporučuje se dvakrát ročně očkovat proti července prasat. Odčervení by mělo být provedeno alespoň jednou ročně.
Onemocnění prasat je celá řada. Velkou roli hraje hygiena chovu, zootechnické podmínky, stres a výživa.
Červenka – původcem je bakterie Erysipelotrix rhusiopathiae. Vyskytuje se i u zdravých prasat, která onemocní při oslabení. Zdrojem nemoci jsou nakažená zvířata, hlodavci i předměty. Výskyt je nejčastější v létě. Typickým příznakem jsou tmavočervené kopřivkové skvrny. U chronické formy dochází ke změnám na srdci, kloubech a kůži. Při bílé formě ke zčervenání kůže nedojde. Léčí se antibiotiky nebo sérem, prevencí je očkování a dezinfekce.
Edémová choroba prasat – jde o nakažlivé onemocnění selat po odstavu. Projevuje se otoky hlavy, krku, víček, otoky stěn vnitřních orgánů, pohybovými poruchami, průjmem, obrnou svalů. Původem jsou hemolytické kmeny bakterie Escherichia coli. K propuknutí přispívají změny a stresy. Úhyn nastává do několika dní. Léčba probíhá pomocí hladovky, hyperimunního séra, antibiotik a sulfonamidů.
Mor prasat – u nás se příliš nevyskytuje. Jde o velmi infekční onemocnění virového původu, které se projevuje krvácením v trávicím a dýchacím aparátu. Šíří se přímo nakaženými prasaty, nebo nepřímo předměty a prostředím. K příznakům patří horečka, kašel, průjem s krví, krváceniny na kůži, zánět spojivek, výtok z nosu. Dochází k úhynu nebo přechodu do chronické formy.
Chřipka prasat – onemocnění způsobené viry a mykoplazmou, postihuje mladší kategorie prasat a vyvolávacím faktorem je i stres. Mezi příznaky patří vysoká teplota, výtok z očí a nosu, kašel, namáhavé a zrychlené dýchání. Selata, která přežijí, bývají oslabená a přenašeči. Chřipka může způsobit i narození mrtvých selat a poruchy plodnosti. Léčba probíhá antibiotiky.
Sípavka – chronické bakteriální onemocnění, které způsobuje deformaci kostí rypáku. Postihuje zejména mladší zvířata, u starších se příznaky neprojeví, ale vylučují zárodky. Projevuje se krvácením z nosu a výtokem z nosu, ztíženým dýcháním. Později postihuje i horní čelist a obličejové kosti. Léčba se neprovádí. Řešením je vyřazování postižených zvířat.
Dyzentérie prasat – bakteriální onemocnění projevující se silným průjmem a nekrózami ve střevě. Terapie probíhá antibiotiky a je nutná dezinfekce.
Enzootická pneumonie – onemocnění dýchacího aparátu způsobené mykoplazmou s přispěním špatných podmínek chovu. Typický je chronický kašel a nižší přírůstky. Terapie probíhá antibiotiky a zlepšením podmínek chovu.
Vnitřní parazité – stejně jako u ostatních druhů zvířat i u prasat s
Dospělý pes by měl být odčerven alespoň jednou za 3–6 měsíců, a to nejen, když jsou u něj objeveni parazité. Ty lze vypozorovat ve stolici v podobě vajíček či jiných stadií vývoje. Veterinář provádí takzvané koprologické vyšetření, tedy vyšetření trusu, kdy zjistí daného parazita a jak s ním nejlépe bojovat. Nejedná se o povinné vyšetření, ale chovatelé, kteří myslí na prevenci, běžně dodržují alespoň 6měsíční pravidelnost kontrol i bez náznaků potíží.
Frekvenci odčervování určuje veterinární lékař také na základě plemene, velikosti a věku psa, jeho zařazení a využití, rozhodující může být rovněž styk s hospodářskými zvířaty, u nichž se běžně vyvíjí cizopasníci přenosní na psy. Optimální frekvence odčervení psa může být 3x za rok, tedy každé 4 měsíce. Chovná fena by měla být odčervena během krytí a poté až společně se štěňaty. Během březosti bychom se měli odčervování raději vyhnout, některé přípravky mají totiž prokazatelně teratogenní efekt (Drontal). Jediným přípravkem schváleným pro použití během březosti je preparát Stronghold.
V praxi se psi většinou odčervují preventivně bez koprologického vyšetření, a to v rozmezí 3 až 6 měsíců. Pokud jsou přímo v trusu viditelní parazité nebo jejich články, je nutné po 14 dnech odčervení zopakovat. Při stanovení frekvence odčervování je nutné přihlédnout k využití psa (pracovní, lovečtí psi), zda je trvale doma či venku, v blízkosti hospodářských či jiných zvířat, jaký je počet psů v domácnosti, zda je v domácnosti malé dítě a podobně.
Bohužel přežívá mylná představa, že odčervení chrání zvíře proti vnitřním parazitům po dobu několika týdnů, nebo dokonce měsíců. Mnoho chovatelů nechává dospělého pejska odčervit jednou za půl roku, udělá si poznámku v kalendáři a dalších šest měsíců si s pocitem čistého svědomí užívá klid. Jenže díky nedostatečnému poučení se zatím scénář souboje s parazity může vyvíjet ve prospěch škodné škrkavky. Jejími vajíčky, kterých denně vyprodukuje několik set tisíc, jsou následně zamořeny prakticky všechny lokality, kde domácí mazlíčci kálejí. Stačí vzít psa vyvenčit do nejbližšího parku a vzhledem ke zvyku očichávat či olizovat pachové stopy máte slušnou šanci, že se již pár hodin po podání antiparazitik pozřením vajíček přítomných v kontaminované trávě znovu nakazí. Jelikož škrkavky ve střevě dospívají čtyři týdny, zbývá jim do dalšího termínu dehelmintizace spokojených pět měsíců přiživování.
Odčervování je ve skutečnosti jednorázový úkon a s očkováním, za které jej mnoho lidí zaměňuje, nemá absolutně nic společného. Zatímco očkovací látka působí jako prevence chránící psa dlouhodobě proti infekcím, konkrétním virům a bakteriím na
Jedná se o kožní parazitární onemocnění psů. Jinak bývá také nazýváno dravčíkovitost, a to kvůli typickému vzhledu kůže poseté lupy.
Původcem tohoto onemocnění u psů je dravčík psí (Cheyletiella yasguri). Parazité žijí na povrchu kůže napadeného zvířete a živí se tkáňovým mokem. Jejich velikost se pohybuje mezi 0,2 a 0,8 mm, dle aktuálního vývojového stadia. Drobná tenkostěnná vajíčka jsou přilepena v srsti.
Příznakem onemocnění je povrchová dermatitida (zánět kůže) s nadměrným výskytem lupů, nejčastěji v oblasti hřbetu. Objevuje se také svědění různé intenzity. Nejvýrazněji se parazitóza projevuje u mláďat (až celotělový výskyt), u dospělých zvířat se obvykle objevují jen ložiskové kožní změny, někteří jedinci mohou být i bezpříznakovými nosiči.
Onemocnění je velmi snadno přenosné, zejména v místech s větší koncentrací zvířat (chovatelské stanice, výstavy, zvířecí hotely). Dravčíci mohou napadnout i člověka, na kůži se pak vyskytují svědivé pupínky. Dravčík u lidí nebo-li dravčíkovitost u člověka není schopen dokončit vývojový cyklus, proto onemocnění spontánně vymizí a léčba je pouze symptomatická.
Léčba u psů se provádí různými typy antiparazitik (spreje, koupele, spot-on). Prognóza je při použití správné léčby velmi dobrá.
Strupovky ušní (Otodectes cynotis) patří mezi nejčastější parazity psů a koček. Vyskytují se po celém světě a napadají především kočky, psy, lišky a fretky. Onemocnění, které způsobují, se nazývá ušní svrab nebo ušní prašivina, a je velice snadno přenosné.
Strupovky ušní jsou roztoči, kteří žijí především v zevním zvukovodu výše zmiňovaných zvířat, ale mohou být nalezeni kdekoli na jejich těle. Několik dní je parazit schopen přežívat i mimo svého hostitele. Jejich vývojový cyklus trvá zhruba 3 týdny a zahrnuje vajíčko, larvu, dvě stadia nymf a dospělce. Vajíčko může měřit až 0,2 mm, dospělí samečci dosahují délky 0,4 mm a dospělé samičky až 0,5 mm.
Samotná přítomnost parazitů v uchu může působit dráždivě a být příčinou silného svědění uší. Ve zvukovodu je patrné velké množství ušního mazu, který má v typické formě podobu kávové sedliny, je suchý a drobí se. Parazit může být i příčinou zánětu zevního zvukovodu. Ve zmnoženém ušním mazu se také snadněji množí bakterie a kvasinky. Zánětlivý proces se může rozšířit i na střední ucho. Silné třepání hlavou nebo škrábání ucha může vyústit v prasknutí cévy v ušním boltci, vylití krve mezi chrupavku a kůži na vnitřní straně boltce a ke vzniku hematomu. Na vnitřní straně boltce se v tomto případě nachází velká měkká boule. Doporučovaným řešením takové komplikace je operace v celkové anestezii.
Onemocnění je velmi snadno přenosné. Parazité mohou vyvolat dermatitidu i u člověka, ale ta spontánně vymizí s likvidací parazitů na napadeném zvířeti. Rozdíl mezi svrabem a strupovkou je především v tom, že u ušního svrabu se tvoří kávová sedlina v uchu.
Diagnostikovat strupovku ušní lze otoskopicky (přítomnost typického mazu a parazitů ve zvukovodu), případně mikroskopicky.
Léčba se provádí antiparazitiky ve spot-on formě (kapička aplikovaná na hřbet) nebo také lokálně ušními kapkami s antiparazitární složkou. Zároveň je vhodné provádět také toaletu zevního zvukovodu (vyplachování speciálními čisticími roztoky). Prognóza je při správné léčbě velmi dobrá.
pinčové, knírači, dogovitá plemena typu mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi
teriéři
jezevčíci
špicové a tzv. primitivní plemena
honiči barváři
ohaři – stavěcí psi
slídiči a retrívři
plemena společenská
chrti
Lovecká kynologie dělí lovecká plemena na ohaře, slídiče, honiče, barváře a norníky a případně přinašeče. Každý lovecký pes využívající se k tomuto účelu musí projít zkouškami, které vycházejí ze zkoušek pro jednotlivá plemena (jiné zkoušky mají chrti a jezevčíci například). Některá plemena uvedená v tomto soupisu se již příliš jako lovečtí psi nevyužívají, ale i tak v nich mohou zůstávat lovecké instinkty.
S výcvikem začínáme, jakmile má pes všechna povinná očkování za sebou (plus doba potřebná na vytvoření účinných protilátek) a může přijít do styku s jinými zvířaty. Tento čas je ideální na začátek opravdového výcviku. S výchovou psa začínáte už jen tím, že vedete psa na vodítku či štěněti zakazujete vstup na pohovku. Zpravidla platí, že čím dříve s výcvikem začnete, tím lépe. Ohledně vstupu na psí a další riziková místa se poraďte s veterinárním lékařem. Vakcinaci lze totiž v praxi nasadit různě.
Vzhledem k tomu, že je border kolie velmi živý a vášnivý pes nebo fenka, potřebuje i dostatek prostoru na vybití energie. Naprostá většina border kolií miluje aportování, a to i předměty z drsného materiálu, což jiní psi obvykle do tlamy nechtějí. Co se týče učení základních povelů, jeho průběh je naprosto stejný jako u jiných plemen psů.
Pozitivní přístup k výcviku je velmi kontroverzní a dokáže v mnohých chovatelích psů vyvolat horlivé emoce. Obvykle si – a to i přes racionální argumenty – stojí za svým zastánci pozitivního výcviku, nehledě na to, že se v praxi nebojí použít i metodu cukru a biče. Pozitivní výcvik zní dobře, ale v praxi nemusí fungovat. Pokud výcvik jde podle plánu, pozitivní přístup je fajn, ale co když pes totálně neuposlechne? Logicky musí následovat bič (trest).
Pozitivní metody obvykle obsahují i takzvaný klikr (clicker), kdy při zdárném dokončení povelu psa odměníte pamlskem a zároveň kliknete. Pes si následně dle podmíněného reflexu (I. P. Pavlova) spojí pamlsek s kliknutím. Poté stačí již pouze klikat a pes to de facto bere jako odměnu. Pes se musí cítit šťastný. Stejně tak byste na psa mohli klikat nebo ho podrbat za uchem a také to bude brát jako odměnu (podvědomě spojenou s pamlskem). Jakmile se výcviku psa věnujete déle, pes neplní povely, protože chce odměnu. V dobrém případě vaše pokyny plní, protože to bere jako automatické a „chce vám udělat radost“. V horším případě pes či fena plní pokyny, protože mají respekt, respektive strach z vaší autority. Hlavní nevýhodou pozitivní metody je fakt, že jakmile nefunguje cukr, není po ruce bič.
Metoda cukru a biče je přijatelnější. Rozhodně se pes nesmí mlátit rukou či jiným předmětem, nejenom že to není humánní, ale psovi můžeme nechtěně ublížit, pokřivit páteř a podobně. Hlavním racionálním opodstatněním metody cukru a biče je fakt, že matka svá štěňata také trestá, a to ne kousnutím, ale popotaháním za kůži a podobně. Užití elektronických obojků, ať si výrobci či prodejci říkají, co chtějí, může psovi přivodit fobii z konkrétního obojku, popřípadě jiné psychické poruchy. Nicméně border kolie, ale
Čivava vzhledem ke své hmotnosti potřebuje daleko hutnější, energeticky výživnější stravu než například 80kg bernardýn. Bernardýn potřebuje na kilo své tělesné hmotnosti denně 41 kalorií, čivava 112 kalorií. Potrava čivavy musí být tedy přizpůsobena větší energetické spotřebě, pokud má jedinec zůstat až do vysokého věku zdravý. Ale nebojte se, denní dávka krmiva u trpasličího plemene je velmi malá a náklady i na to nejkvalitnější krmení jsou oproti větším psům nižší. Někteří majitelé čivav krmí psíky průmyslově vyráběnou potravou pro psy – granulemi a konzervami, jiní připravují krmení sami doma. Čivavy většinou mají rády ovoce, vařenou zeleninu a kuřecí maso. Při přípravě domácí stravy nesmíme zapomínat na přísun vitamínů a minerálů, je nutné obstarat si informace o domácí přípravě jídla pro psy a pravidelně sestavit menu s ohledem na potřebu psa. Obecně platí, že jídlo by mělo mít pokojovou teplotu, v létě může být trošku chladnější a v zimě teplejší. Nikdy čivavě nedáváme luštěniny, uzeniny a sladké jídlo – podávání sladkostí má nepříznivý vliv na zuby psa a také se mohou objevit problémy se slzícíma očima.
Při výměně mléčných zubů za trvalé zuby bychom měli kontrolovat, jestli mléčné zuby vypadly. U trpasličích psů, nejen u čivavy, nevypadávají často při výměně zubů špičáky samy od sebe a musí je vytáhnout veterinář. I čivavy mohou mít, stejně jako ostatní plemena psů, problémy se zubním kamenem, příznivě na stav zubů působí chroupání granulí, zuby lze podobně jako u jiných plemen psů čistit speciálním zubním psím kartáčkem a psí pastou na zuby.
Psi bez zubů nepreferují určitou velikost granulí, někteří mají rádi menší, jiní větší. Záleží spíše na oblíbenosti určité značky, a jsou-li dané granule velké, můžete je nadrtit. Není dostupná informace o tom, které granule jsou extra měkké. Pokud pejsek granule polyká, jsou vhodnější granule, které v žaludku nebobtnají, například Platinum, Yoggies.
Želva zelenavá je o něco menší než želva nádherná, dorůstá 20 cm, pokud se ale želva vyskytuje ve volné přírodě, může být i větší. Samice jsou větší než samci. Samice váží kolem 2 kg, samec kolem půl kila. Kaparax želvy zelenavé má žluto-hnědé, nebo hnědo-černé zabarvení. Barva kaparaxu se mění při dlouhodobém pobytu venku.
Tyto želvy se dožívají až 100 let, v domácím chovu se ale věk může i o 30 let zkrátit.
Latinský název
Testudo hermanni
Nároky na chov
Želva zelenavá je velmi oblíbený druh pro chov, je pro ni typické, že budí dojem, že si vše vychutnává, jídlo, slunění atd. Želva zelenavá se živí rostlinami, nejvíce jí chutná pampeliška, jetel, jitrocel, šťovík. V zimním období je zase vhodné zařadit do stravy čínské zelí.
Kromě správné stravy je důležitý i přísun ultrafialového záření, nejvhodnější je pro ni venkovní chov, kde je přístup ke slunečnímu záření, který želvě poskytne dostatek vitamínu D, který je pro ni velmi důležitý. Pokud želvu zasvěcujeme, je potřeba, aby měla přísun světla aspoň 3 x denně na 1 hodinu. Jakmile se želva dostatečně zahřeje, vydá se za potravou. V teráriu by měla být teplota 25 – 35 °C. Želva má sice ráda teplo, ale neměla by se přehřívat.
V teráriu by kromě tepla měla být i správná vlhkost. V jednom místě terária by mělo být vyšší množství vlhkého substrátu, protože želva se do něj velmi ráda zahrabe. Stejně jako tam má být tento vlhký kout, měl by tam být i kout suchý, který může být tvořený pískem, kamínky, vysušeným substrátem.
I zde platí, že zimování je vhodné jen u zdravých jedinců. Zimování může nahradit klidové období, které by trvalo asi 4 týdny. Ale ani toto období není nutné navozovat. Zimování je ale nutné pro rozmnožování želv. Jejich sexuální aktivita je nejvyšší v době po zimním spánku.
Nejčastější onemocnění
Onemocnění u želvy zelenavé jsou velmi podobná jako u želvy nádherné. I u želvy zelenavé se dají obvykle na jejím chování vypozorovat změny, které ukazují, že želva není v pořádku. Může se jednat o pokles aktivity, apatii, polehávání pod lampou, nepřibírání na váze, měknutí krunýře a jiné.
I želva zelenavá může trpět zápalem plic, který je často způsoben špatným zazimováním, nebo průvanem. Častá je i rýma, kterou můžou způsobit roztoči v substrátu, nebo prašnost. I želva může trpět alergií. Řídká rýma často odezní sama, pokud se udržuje správná teplota prostředí. Pokud by ale trvala déle než dva týdny, nebo byla hustá, budou potřeba antibiotické kapky. U suchozemských želv se může stát, že jejich krunýř je propadlý, měkký a v karapaxu dochází k praskání, to je způsobeno nedostatečnou vlhkostí. Suchozemskou želvu mohou ohrožov