Odčervování psů a dalších doma chovaných zvířat zamezí nepříjemnému onemocnění také v případě člověka. Spousta parazitů je totiž přenosných právě na lidi. Můžeme zmínit třeba tasemnici nebo škrkavku, což jsou cizopasníci poměrně běžně se vyskytující u velkého počtu druhů savců.
Postup podání odčervovacích tablet
1. způsob: Tabletu zasuneme přímo do tlamy až na kořen jazyka, a to tak, že jemným tlakem zvedneme horní čelist, ohrneme pysky nad zuby a dásně, čímž zabráníme kousnutí. Tabletu potom zasuneme co nejdále až na kořen jazyka a tlamu zavřeme a podržíme, dokud pes tabletu nespolkne. Někteří chovatelé doporučují jemně masírovat hrdlo, což přinutí psa tabletu spolknout. Při této metodě si musíme dát pozor, aby pes tabletu opravdu spolknul, neboť někteří psi, zvláště ti chytří, si nechají tabletu za zuby nebo na jazyku a po uvolnění tlamy ji vyplivnou. Aby se tableta lépe polykala, doporučuje se tabletu potřít medem, máslem, sirupem či jinou pro psa chutnou polevou.
2. způsob: Osvědčený způsob podání léků je zasunutí tablety do kousku masa, salámu nebo jiného pamlsku. Tuto pochutinu je vhodné psovi hodit, aby po ní musel chňapnout a ihned ji spolknout. I u této celkem osvědčené metody musíme dát pozor na psy mlsouny a vybíravce, kteří potravu nejdříve dokonale prozkoumají – tableta zůstane na zemi, její obal nikoli.
3. způsob: Tabletu rozmačkáme a zamícháme do vody nebo jiné tekutiny. Tuto metodu lze použít jen v případě, pokud nemá tableta pro psa odpudivou chuť nebo vůni a pokud se nemusí tableta podávat v celku.
Jedná se o nejčastější zákonem povolený lov jelenů. Takovýmto způsobem je možné lovit společně i samostatně. Jelen je vždy loven kulovnicí. Jak by měl probíhat společný lov jelena je dáno zákonem.
Osamělý lov
Čekaná
Pod pojmem čekaná je myšlen způsob lovu, při němž si myslivec vyhlédne vhodné místo, a na něm čeká, až se zvěř objeví. V místech, kam zvěř chodí nejčastěji, si myslivci staví kazatelny a posedy, z nichž mohou zvěř pohodlně pozorovat, mají lepší rozhled po okolních houštinách, zároveň je pak střelba bezpečnější a jistější. Je také menší pravděpodobnost, že zvěř myslivce navětří, když bude na posedu, než kdyby se skrýval někde na zemi v houští.
Obvykle se volí místo u houštin, odkud zvěř vytahuje nebo kam zatahuje, blízko u ochozů, kudy zvěř přichází, na okrajích luk, polí, kam zvěř vychází za potravou, blízko kališť i říjišť.
K úspěšné čekané je zapotřebí mít dobrý úkryt, příznivý vítr (musí foukat od zvěře k lovci, v opačném případě by zvěř lovce ucítila a nepřišla by na dostřel). Důležité je také správné chování lovce, který musí být co nejvíce potichu (oblečení musí být z nešustivého materiálu, neměl by mluvit, pokud má s sebou psa, ten nesmí štěkat), nesmí si nijak svítit (i světlo z mobilu by ho mohlo prozradit). Stejně tak může lovce prozradit i kouř, kuřáci si tedy v době čekané musí cigaretu odpustit.
Na čekanou chodí myslivci nejčastěji ráno a večer. Je důležité přijít o něco dříve, než se k místu přiblíží zvěř. A už při příchodu je třeba být co nejtišší a nebudit nijak pozornost.
Tímto způsobem lovu se loví nejen jeleni, ale veškerá spárkatá zvěř. Má totiž řadu výhod, v honitbě působí nejméně rušivě a zároveň poskytuje lovci dostatek času, aby si zvěř před výstřelem pořádně prohlédl a zhodnotil ji z hlediska chovnosti a odstřelu. Pokud je v místě navíc vybudovaná kazatelna, jedná se o velmi pohodlný způsob lovu.
Šoulačka
I tento způsob lovu je v honitbách velmi častý. Jde o to, že myslivec se pohybuje honitbou (= šoulá se), snaží se zvěř vyhledat, přiblížit se k ní a pak ji ulovit. K vyhledávání zvěře mu při tomto způsobu lovu mohou hodně pomoci jeho znalosti o chování zvěře, jejich zvycích, stopách, ložích, důležité je, aby také lovec poznal trus zvířete, které loví, aby nakonec nepronásledoval jinou zvěř. Stejně jako při čekané, i při šoulačce se musí lovec snažit pohybovat co nejvíce potichu. Při cestě lesem se lovec snaží co nejvíce se skrývat, a přitom pozorně sledovat své okolí a zároveň naslouchat zvukům lesa, protože i hlasy ptáků mu mohou napovědět, kde se zvěř ukrývá. I zde musí neustále kontrolovat směr vět
Pravidlem je, že antiparazitikum se nemá aplikovat v době snůšky a v době přepeřování. Rovněž musí být chovatel opatrný při odčervování nemocných papoušků, kteří jsou zesláblí (mají se volit nižší dávky a co nejméně toxické). Univerzální způsob odčervování, který by platil pro všechny chovy, nelze doporučit, odvíjí se to totiž od množství faktorů (způsob chovu, podmínky, období, stav papouška).
Doporučený způsob podání závisí i na druhu podané látky. U jedinců, kde hrozí riziko předávkování, je vhodná aplikace přímo do volete, jindy lze zase přistoupit na podávání do pitné vody.
Doporučuje se podávat fenbendazol (helmigal, panacur) v množství 20–30 mg na 1 kg váhy do zobáku 3–5 dní po sobě (nepoužívat v době přepeřování), nebo 125 mg/l pitné vody 5 dní po sobě, nebo 20 mg/kg do zobáku zopakovat za 14 dní, 100 mg/kg do krmiva 5 dní po sobě.
U papoušků chovaných v Evropě se nejčastěji vyskytují dva druhy oblých červů, a to škrkavky (Ascaridia spp.) a kapilárie (Capillaria spp.). Pokud je v chovu zaveden dobrý protiparazitární program a jsou dodržována hygienická opatření, nemusejí červi způsobovat vážnější potíže. Základem prevence parazitóz je preventivní vyšetření či odčervení ptáka při vstupu do chovu a zamezení kontaktu papoušků s vlastním trusem.
Pro úspěšný boj s červy je třeba brát v úvahu prepatentní periodu (tedy dobu, která uběhne od vylíhnutí larvy červa do okamžiku, kdy dospěje a začne klást vajíčka nové generace červů). U škrkavek činí tato prepatentní perioda 45–60 dní, u kapilárií 2–3 týdny. V některých rizikových chovech nemusí vůbec dostačovat odčervení dvakrát ročně, ale je třeba jej praktikovat zhruba čtyřikrát do roka i vícekrát.
Tasemnice jsou vnitřní parazité žijící v tenkém střevě psů. Jejich dlouhé a ploché tělo je tvořeno hlavičkou s háčky a přísavkami (jimi se ve střevě přichytí) a velkým počtem článků. Zadní články, obsahující zralá vajíčka, se oddělují a s výkaly nebo i samovolně vycházejí z těla ven (bílorůžové články o velikosti cca 3 x 9 mm). K dokončení svého vývoje tasemnice potřebují jednoho nebo dva mezihostitele (blecha, různí savci, člověk).
Mezi nejrozšířenější tasemnice psů patří tasemnice psí (Dipilidium caninum), která je přenosná na člověka. Zvířata se nakazí pozřením blechy, která je nositelem larválního stadia tasemnice psí. Člověk se může nakazit pozřením larválního stadia tasemnice psí (náhodně s jídlem nebo při mazlení se zvířetem, když pes člověka olizuje), která se ve střevě člověka vyvine v dospělou tasemnici produkující vajíčka (mohou být nalezena ve stolici). Onemocnění u člověka probíhá s bolestmi v břiše, zvracením, průjmem.
Psi, kteří mají přístup k infikovaným domácím a divokým myším, potkanům, k syrovému masu, se mohou nakazit i dalšími tasemnicemi: Taenia pisiformis, Taenia taeniaeformis, Taenia hydatigena.
Dalšími významnými tasemnicemi parazitujícími ve střevech psů jsou tasemnice liščí (Echinococcus multilocularis) a měchožil zhoubný (Echinococus granulosus). Larvální stadia těchto tasemnic parazitují v různých orgánech různých zvířat i člověka (k nákaze došlo pozřením vajíček). U člověka se larva usídlí v různých orgánech (nejčastěji v játrech, plicích nebo mozku) a vytváří cystu. Způsobené potíže mohou připomínat růst nádoru. Psi a kočky se nakazí pozřením hlodavců, kteří jsou mezihostiteli těchto tasemnic.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem, při očichávání se. Další způsob nakažení je přes mezihostitele, a to pozřením jeho celého (blecha, všenka) nebo jeho nakažené části (maso hospodářských zvířat). Specifický způsob nakažení je bodnutí krev sajícím hmyzem v případě srdeční červivosti. Je tedy nutné psy venčit mimo frekventovaná místa a odstraňovat jejich výkaly. Udržovat je prosté vnějších parazitů, krmit je pouze nezávadnou, tepelně opracovanou potravou, případně je v letní sezóně ošetřit repelentními prostředky. Dalším způsobem ochrany je preventivní podávání antiparazitik během celého života zvířete. Běžný interval je každé 3 až 4 měsíce. V případě podezření na endoparazitární onemocnění nebo v případě přímého nálezu parazita je nutné zahájit léčbu. Nejprve je potřeba co nejpřesněji určit druh cizopasníka, nejlépe konzultací u veterinárního lékaře. Lékovou formu a dávkování by měl stanovit odborník.
Škrkavky (Toxocara canis) jsou u psů velmi rozšířené, mohou jim způsobovat značné zdravotní problémy.
Škrkavky jsou cizopasní oblí červi dlouzí 6 až 15 cm, kteří u psů žijí v tenkém střevě. Vylučují vajíčka, která se trusem dostávají do vnějšího prostředí, kde dozrávají a stávají se zdrojem infekce pro další zvířata, ale i pro lidi a především pro děti.
Pes se nakazí pozřením zralých vajíček, z nichž se v jeho střevě vylíhnou larvičky. Ty pronikají střevní sliznicí a pokračují dále v těle svého hostitele. Migrace larev závisí na stáří a pohlaví jedince. U štěňat do 3 měsíců stáří larvy krví migrují do plic, odkud bývají vykašlány, znovu polknuty a dostávají se do střeva, kde se vyvíjí v dospělé jedince. U starších psů larvy migrují krví do plic, ale také aktivně pronikají do nejrůznějších orgánů a tkání, kde se opouzdří. U březích fen se opouzdřené larvy aktivují, pronikají přes placentu a dostávají se do nenarozených štěňat. Larvy, které u feny migrovaly do mléčné žlázy, mohou štěňata infikovat při sání mléka.
Larvy při migraci mechanicky poškozují tkáně, jimiž cestují, a také s sebou zavlékají ze střeva nejrůznější mikroorganismy. Jedinci nakažení škrkavkami zaostávají v růstu, mají matnou srst, zvětšené břicho, dochází ke ztrátám hmotnosti, zvracení, objevuje se kašel, chudokrevnost. V těžkých případech může dojít k úhynu jedince.
Člověk se může nakazit kdekoliv a kdykoliv pozřením vajíček škrkavek. K tomu dochází například u dětí při hraní (na pískovištích, v parcích, zahradách), kdy pojídají písek, hlínu, olizují předměty. A právě při této činnosti může dojít k pozření vajíčka škrkavek. Další cestou nákazy je nedostatečná hygiena rukou, olizování prstů, konzumace potravy neumytýma rukama nebo i špatně omytého ovoce či zeleniny. Vylíhlé larvy migrují v těle člověka, pronikají krví nebo aktivním pohybem do nejrůznějších orgánů (játra, plíce, oko, mozek, svaly) a způsobují vážná poškození. V lidském těle mohou larvy zůstat životaschopné a pohyblivé i několik let. U člověka se onemocnění projevuje bolestmi břicha, teplotou, nechutenstvím, zvracením, krvavými průjmy, únavou kloubů a svalů, kožní vyrážkou. Příznaky mohou trvat několik týdnů až let. K méně častým příznakům onemocnění patří postižení mozku, srdce, ledvin, poruchy vidění, otoky kloubů.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem, při očichávání se. Další způsob je nakažení přes mezihostitele pozřením jeho celého (blecha, všenka
