ZNAČKOVÁNÍ

Pomůže kastrace psa proti značkování

Co se týká značkování, bývá kastrace psů účinná. Agresivita obrácená na jiné psy stejně jako značkování močí jsou spojovány s produkcí testosteronu (samčího pohlavního hormonu) a kastrace se doporučuje.

Zdroj: článek Kastrace psa

Dospělost

Naštěstí stejně jako u lidí, ani u králíčků netrvá puberta věčně a zhruba v období 7. měsíce až 1 roku života králíčka přichází dospělost. Až v tuto dobu je vhodné samičky připouštět. V tomto období se králíčkovi vrací zpět jeho naučené návyky a také se zklidňuje. Pokud by i nadále ale byl králíček buď agresivní, nebo silně nečistotný při svém značkování území, je vhodné zvážit kastraci. Nejlepší léta života králíčka jsou zhruba od jednoho do čtvrtého roku života. V tu dobu je králíček nejaktivnější a nejspokojenější. V tomto období se tedy kromě připouštění králíčka, doporučuje pořídit králíčkovi kamaráda (v pozdějším věku se s ním již nesžije a může být vůči němu velmi agresivní a považovat ho za narušitele jeho teritoria). V tomto období se také nejvíce ukazuje králíčkova osobnost, zároveň si pomalu navyká na nějaký řád, který bude v pozdějších letech vyžadovat.

Zdroj: článek Zakrslý králík - délka života

Zánět ocasní žlázy

Ocasní žlázky jsou anální váčky – pachové žlázy, jejichž sekret slouží ke značkování teritoria. K jejich vyprazdňování dochází při evakuaci stolice, případně samovolným nebo vědomým vypuzováním jejich obsahu. Velikost žlázky je dána velikostí zvířete a množstvím náplně žlázky. U malého pejska jsou obyčejně přirovnatelné k hrášku či třešni. U 30 kg velkého psa dosahují velikosti kaštanu. Obyčejně zánětu předchází přeplnění žlázky. Důvodů může být mnoho. Zvýšená tvorba sekretu, řídká stolice, která pak nevytváří tlak na žlázku při pasáži konečníkem, starší pejsek s atonií svěrače a podobně. Sekret se zahustí, případně obsahuje i krev a hnis, které ucpou vývod žlázy. Zánět může zůstat ohraničený a lokalizovaný jenom v anální žláze nebo se rozšířit na okolní měkkou tkáň a způsobit celkové onemocnění, horečku, zvýšený výskyt bílých krvinek, zánět svalů přiléhajících k anální žláze, reakci mízních uzlin, případně fistulaci (prasknutí žlázky – výtok z konečníku) skrz kůži směrem na povrch nebo i v podkoží.

Příznaky

Lokální zánět se projevuje svěděním bez celkových příznaků, jako je horečka, otoky a podobně. Vážnější zánět se projevuje bolestivostí okolí, horečkou, případně fistulací (prasknutím) žlázky.

Léčba

Akutní zánět pomůže zvládnout aplikace antibiotik vstřiknutím přímo do anální žlázky, kde se nechají působit cca 48 hodin. Poté se žlázka propláchne fyziologickým roztokem, vyčistí se a pacient je zkontrolován za další dva dny. Pokud se neobjeví krev, hnis a žlázka je čistá, není již další kontrola nutná.

Infikovaný zánět žlázky vyžaduje celkové použití antibiotik, někdy i chirurgické ošetření, drenáž a proplachy. Zde hrozí poškození análního svěrače a rozšíření infekce do okolní měkké tkáně.

Posledním způsobem léčby opakujících se zánětů je chirurgické odstranění žlázek, které je možné provést ideálně ve zdravé, neinfekční tkáni.

Zdroj: článek Krvácení z konečníku u psa

Řeč psů

Řeč těla psů je naprosto jednoznačný komunikační kanál. Každý velmi rychle pozná, kdy je pes veselý a kdy naopak smutný. Poměrně jednoduchým způsobem lze rozpoznat také agresivitu psa anebo nadšení, když například pes tuší, že co nevidět se svým pánem vyrazí na vycházku. Psi pomocí očí, máchání ocasu, natáčení hlavy nebo vyskakování či vystrčení zadku nahoru předávají tolik informací, že je nestíháme dešifrovat.

Důležitý je například dlouhý oční kontakt. Existuje totiž souvislost mezi očním kontaktem a zvýšenou hladinou oxytocinu, hormonu, který pomáhá vyjádřit upevnění vztahu a jeho rozvíjení.

Když pes něco přinese, tak to většinou vnímáme jako pokyn ke hře, abychom mu házeli míček nebo se s ním o něco přetahovali. Dalším důvodem ale může být i to, že nám psi vlastně přinášejí dárky. To je pozůstatek ještě z dob, kdy takřka všichni psi byli lovci a honili se jen za kořistí. A od těch dob si myslí, že bychom mohli mít radost z toho, co nám přinesou, bez ohledu na to, zda to bude míček, nebo použitá ponožka, či ulovená myš.

Přikrčení a zdvižená jedna tlapka, kdy pes vypadá jakoby ve střehu, znamená přípravu k rychlému skoku nebo vyběhnutí za cílem. Většinou je to výraz těla, který předchází lovu nějaké kořisti.

Když se pes přikrčí až schoulí a odvrátí pohled a snaží se udělat menším a ještě menším, má zkrátka strach, bojí se. Pokud je toto chování přetrvávající a bez zjevné příčiny strachu, je více než pravděpodobné, že se jedná o týraného psa.

Má pes uši pověšené, nebo vztyčené? Pes umí ušima sdělit, co chce. Je-li ve střehu nebo chce pohrozit, uši se mu zvedají a míří k objektu zájmu. Uši dozadu signalizují přátelství a submisivitu. Uši „připlácnuté“ k hlavě znamenají strach.

Ze psí tlamy sice nevycházejí slova, ovšem dokáže toho říct mnoho. Uvolněný pejsek má tlamu zavřenou nebo jen mírně pootevřenou. Typický je také dobrácky vyplazený jazyk, kterým dává najevo naprostou pohodu. Zavřenou tlamu mají i pejsci, kteří se bojí, to ovšem poznáte jen v kombinaci s ostatními neverbálními znaky. Agresivitu dávají psi najevo staženými pysky a dostatečně viditelnými předními zuby, které hrozivě cení. Pes v ofenzivě také často a hrozivě „krčí čumáček“. Pokud je tlama otevřená, znamená to, že se chladí a reguluje teplotu v těle. Zajímavé je, že pokud je pes nervózní, přehnaně zívá.

Když pes vrtí ocasem, neznamená to pouze, že má radost. Pohyby ocasem vyjadřují mnoho signálů, které nám chce předat. Opět tu platí, že pes, kterého nic netrápí a je v pohodě, má ocas v přirozené poloze. Opravdu spokojený pes pohupuje ocáskem ze strany na stranu výrazněji. Strach dávají psi najevo tím, že mají ocas stažený nízko nebo přímo mezi zadníma nohama. Pokud něco zcela uchvátilo psí pozornost, drží ocas vysoko, případně ve vodorovné poloze. A jestliže chce naznačit, že přiblížit se k němu je opravdu špatný nápad, ocas má pevný a zpravidla s ním nehýbe.

Pokud je pes podřízený, bývá většinou přikrčený, má nahrbený hřbet, mírně přivírá oči, ocas má stažený mezi nohama, uši těsně u hlavy, případně se vleže převaluje na zádech a ukazuje bříško.

A proč pes rád lehává hřbetem na zemi, v trávě, na hlíně, blátě, nebo dokonce výkalech a slastně se převaluje ze strany na stranu? Někteří psi tím chtějí překrýt vlastní pach, jiní tím ostatní zvířata informují, že našli něco skvělého, co stojí za poválení, další zase chtějí upoutat pozornost. Občas to ale znamená jenom to, že se zkrátka chtějí podrbat na zádech.

Když je pes na námluvách, má přední část těla téměř položenou u země, zadní packy jsou vzpřímené, hlavu ale drží hrdě zvednutou. Tu a tam se tak chová i při hře, kdy si u toho ještě rozverně poskočí.

Naježením srsti signalizují psi dominanci, překvapení, ale i strach. Naježení má mnoho důvodů, a je proto potřeba zařadit ho do kontextu s ostatními znaky.

Když do vás pejsek jemně strčí čumáčkem, dává vám najevo své přátelství a vyžaduje si pozornost. Většinou se tak děje u stolu, kde vám na talíři voní něco moc dobrého.

Psi používají hned několik různých zvuků. Můžete od nich slyšet dětský křik, fňukání a kňučení, varovné vrčení a ostrý štěkot, naříkavý štěkot a vytí, poštěkávání či mručení. Pokud pes takzvaně zpívá, vyjadřuje tím svoji radost. Naopak vytím ukazuje, že je něco v nepořádku. Často psi vyjí při pocitu osamělosti, když se bojí nebo když chtějí na něco upozornit.

Pokud na vás pes skáče a snaží se vám olíznout obličej, není to nic neobvyklého. Je to pro něj přirozené. Už odmala si takto od své matky vyžadoval krmení a mytí. V dospělosti se tímto psi domáhají komfortu.

Není žádnou novinkou, že se psi značkují svá teritoria. Jejich tělesné tekutiny pro ně plní funkci vizitek. Psi produkují feromony, které jsou ve slinách, výkalech, moči a ve výměšcích pohlavních orgánů. Podle tělesných tekutin dokáže pes rozpoznat, zda obrubník před ním označkoval pes, nebo fena. Pes dokáže označkovat až 80 míst během čtyř hodin. Četnost značkování ovlivňuje i to, kde žije. Je dokázáno, že psi ve městech si značkují území častěji než psi žijící na vesnicích. Čím je totiž okolí pejska čistší, tím menší má potřebu svůj pach zanechávat.

Někteří psi mají po tom, co vykonají potřebu, tendenci zem rozhrabávat. Rozhodně to nedělají kvůli tomu, aby vše zakryli. Naopak. Tím, že zem rozhrabou, se jejich pach dostane do větší vzdálenosti.

Pejsci si při setkání s jiným psem očichávají uši, čumák nebo ocas. Dělají to proto, že na těchto místech produkují sekret, díky němuž se mezi sebou identifikují.

Zdroj: článek Jorkšírský teriér výchova

Chování zakrslého králíka

Teddy je jemné a klidné zvířátko mazlivé povahy, a tak se hodí k dětem i ke starým lidem, aby jim pomáhal zahánět samotu. Samotný králíček díky své povaze k dítěti přilne a bude ho brát za svého kamaráda. A nezáleží na tom, zda to bude sameček či samička. Teddy je společenský a za péči a pozornost se odměňuje náklonností. Kvůli samotě někteří chovatelé doporučují pořídit si dva králíčky, kteří se spolu zabaví. Nejvhodnější jsou dvě sestry z jednoho vrhu nebo vykastrovaný sameček se samičkou. Tyto kombinace jsou zárukou, že se nebudou rodit mláďata, ale hlavně nebude nutné řešit spory a souboje.

V prvních dnech po přinesení králíka pečlivě sledujte, když ho necháte volně běhat. Pokud ho přistihnete při činu (čurá, dělá bobky), máte dvě možnosti:

1. vzít ho a odnést na toaletu;
2. dát mu na srozuměnou nesouhlasným tónem hlasu, že takto tedy ne, a bobky odnést do toalety a připadnou loužičku vysát papírovým kapesníkem. A až jej přistihnete na toaletě, mějte po ruce dobrotu, kterou ho odměníte, abyste ho pozitivně motivovali.

Postup č. 1 je trochu problematický, protože králíci většinou nesnáší zvedání a přenášení (evokuje jim to pocit, kdy je v přírodě chytí dravec, oni letí vzduchem, nemohou utéct a je s nimi konec). Pokud tedy budete králíka na záchůdek přenášet, může se dost dobře stát, že se mu to nebude líbit, vaši ruku si spojí s nedobrovolným pobytem ve vzduchu a bude před vámi prchat, i když ho budete chtít jenom pohladit. Doporučujeme tedy používat spíše metodu č. 2.

Nečekejte zázraky během několika hodin nebo dnů. Některým králíkům trvá déle, než se na záchůdek naučí chodit. Základem je naučit králíka do toalety čurat. Bobky se časem přidají.

Králíkovi dejte do klece podestýlku okamžitě pouze do toalety a do zbytku klece kobereček. Pokud bude mít králík podestýlku jak v kleci, tak v místě vylučování, nebude mezi tím rozlišovat, a to ani za předpokladu, že bude podestýlka v kleci jiná, a na toaletu se nenaučí.

Mláďata v záchůdku často leží a odpočívají. Nebojte, s věkem je to přejde.

Někteří králíčci neradí chodí na rohový záchůdek. Tento problém lze vyřešit pořízením komfortnější obdélníkové toalety pro kočky. Umístěte králíkovi do pokoje alespoň jednu externí toaletu, kterou bude moct používat při pobytu mimo klec. V přírodě králíci nekonají potřebu do své nory a je možné, že váš králíček bude taky tak čistotný, že upřednostní vyprazdňování mimo klec. Někteří králíci chodí neradi na toaletu, pokud jsou jako podestýlka používány dřevité pelety. Je možné, že jim vadí rachot při doskoku do záchůdku nebo je tvrdé pelety tlačí do pacek. Toto se dá vyřešit pořízením dřevité hrudkující podestýlky, která je jemnější. Pokud se váš králík naučil chodit na toaletu, ale zničehonic máte pocit, že máte doma prasátko, které rozhazuje po bytě bobky, jak se mu zlíbí, a je mu mezi 4–12 měsíci, pak můžete být klidní. Váš králíček se právě nachází v pubertě a pomocí bobků si značkuje území. Horší je, pokud si území začne značkovat močí. Za toto chování ovšem nemá smysl králíka trestat například zavřením do klece. Králík jedná pudově a nemůže si pomoct. Pokud vás značkování obtěžuje (čemuž se v extrémních případech skutečně nelze divit), měla by pomoct kastrace.

Buďte na něj hodní, i incidenty se pokuste řešit mírně. Jde především o to, aby k vám získal důvěru a nebál se vás. Nesmíte to zkazit, a tak si zejména v prvních dvou měsících dejte záležet. Králíka chvalte za to, co udělá dobře. Když zjistíte, že se mu něco nelíbí (například ho to lechtá), nezlobte ho tím, vede to pak k nedůvěře. Když se k němu následně přiblížíte, bude mít obavy, že ho chcete zase lechtat.

Mluvte na něj tiše, nekřičte, nezvyšujte hlas (místo zvýšeného hlasu je v případě potřeby lepší použít varovný tón). Jemný hlas na něj působí blahodárně, zvyšuje jeho důvěru. Mluvte s ním často, netvařte se, že je vzduch. Při příchodu a po ránu ho pozdravte. Pokud do něj omylem kopnete, omluvte se mu. Když něco dělá dobře, pochvalte ho. Králíčka nezastrašujte, tím si jeho důvěru nezískáte, naopak, začne se vás spíš bát a ze strachu může začít útočit kousáním a škrábáním, což si mnozí majitelé omylem vysvětlují jako agresivitu. Přitom je to jenom projev strachu. Každý králík má svoji osobnost, každý je jiný. Výchovu je třeba vhodně přizpůsobit jeho povaze. Všechno však chce čas a pravidelné opakování. Nečekejte dokonalost, občas králík pravidla poruší.

Věnujte zvířátku svůj čas. Aby si králík co nejlépe zvykl na lidi a chod domácnosti, musí být nutně několik hodin denně puštěný. Absolutní minimum jsou 4 hodiny denně mimo ubikaci a někteří králíci potřebují ještě víc. Pokud tolik času nemáte, králíčka si nepořizujte. Zavřený v kleci by se trápil, a když už by se z klece náhodou na několik minut denně dostal, určitě by neměl náladu na mazlení, ale snažil by se vybít si energii demolicí vybavení bytu. Pamatujte si: spokojený králík = králík s dostatkem volnosti. Když se mu nebudete v prvních týdnech dostatečně věnovat, nebude na vás zvyklý a opět nemůžete čekat, že se od člověka, který ho drží jenom zavřeného v kleci, nechá s nadšením mazlit.

Králíčka hlaďte vždy jemně, nesahejte mu přitom do očí, netiskněte jej příliš silně, jinak mu hlazení bude nepříjemné. Nezvedejte ho do náruče za účelem hlazení (důvody viz dále), ale naopak ho hlaďte na zemi, aby měl pevnou půdu pod nohama. Když si donesete králíčka domů, je vhodné upravit ze začátku jeden pokoj tak, aby nemohl nic zničit (kabely, květiny, knihy), a důkladně ucpat všechny díry, aby neměl kam zalézt a kde se zaseknout. První den a noc mu dopřejte klid, aby si mohl zvyknout na novou situaci. Druhý den mu otevřete klec, aby mohl sám ven. Pokud jsou na něj dvířka klece moc vysoká, sundejte celý drátěný vršek klece. Pak si lehněte s knihou v pokoji na zem, čtěte si a mějte po ruce nachystanou nějakou dobrotu. Králíčci jsou zvědaví a časem jim to nedá, vylezou z klece a začnou zkoumat okolí. Až se přiblíží k vám, tiše na něj milým hlasem mluvte a zkuste mu opatrně nabídnout pamlsek tak, aby ruku viděl. Pamatujte: králíci nablízko špatně vidí a prudký pohyb je může vylekat. Pokud si pamlsek vezme, můžete ho zkusit opatrně prstem pohladit po čumáčku a mezi očima směrem k uším. Pokud prchne, nezoufejte a vytrvejte. Dobré je udělat si tematicky zaměřený víkend a snažit se věnovat co nejvíc času ochočování. Pokud vám králík ještě nevěří a není na vás zvyklý, nesnažte se ho hladit tak, že k němu prostě přijdete a skloníte se. V tu chvíli mu totiž evokujete dravce, který se ho snaží ze vzduchu ulovit a králík prchne. Pokud králíčka hladíte a ten při tom chroupe zoubky, pak se mu hlazení moc líbí.

Králík nemá rád zvedání a chování v náručí – napovídá mu to instinkt. V přírodě totiž stojí králíci v potravním řetězci velice nízko a často jim hrozí, že se stanou svačinou dravce. Jejich jedinou obranou je útěk, a pokud se ocitnou ve vzduchu a útěk je jim znemožněn, pravděpodobně jim zbývají poslední minuty života. Proto králíci nemají rádi chování a zvedání. Pokud namítnete, že má váš malý králíček chování rád, dočkejte času. Mláďata se sebou často nechají vyvádět psí kusy, ale jakmile poberou trochu rozumu, začnou kopáním, škrábáním a úprkem do bezpečí dávat jasně najevo, že zvedání tedy ne. Takže jestli se králíkovi zvedání nelíbí, nezvedejte ho. Mohl by si vaši ruku spojit s nepříjemnými pocity a začít před vámi utíkat, i když ho chcete jenom pohladit. V horších případech může začít na ruku i ze strachu útočit škrábáním a kousáním. Králíka je nutné zvedat vlastně jenom tehdy, chceme-li ho někam přepravit (na veterinu, na chatu) nebo mu ostříhat drápky, což je jednou za čas a králíkovi to dlouhodobé trauma nezpůsobí. Určitě není nutné ho kvůli tomu na zvedání snažit zvykat. Večer dostanete králíka do klece poměrně spolehlivě na jídlo. Dobré je naučit ho na určitý zvuk, který bude signalizovat, že se podává večeře (šustění sáčkem, štěrchání s plechovkou, cinkání nehtem o misku a podobně). Pak se králík do klece přiřítí tak rychle, že za ním zbude jenom žíznivá čára. Až králíčka opět položíte na zem nebo pustíte z přepravky, je vhodné mít po ruce něco dobrého, čím byste si ho mohli usmířit.

Klec by měla být umístěna na klidném místě. Nesmí být v průvanu, na přímém slunci, a pokud v zimě intenzivně vytápíte byt na tropické teploty, neměla by být ani u topení. Králíčkovi pořiďte na krmivo jeho vlastní misku, která bude mít své stálé místo, aby si zapamatoval, kde najde potravu. Králíčka z klece nevyndávejte! Nechte ho, aby si vyskočil ven sám a aby se tam mohl kdykoliv svobodně vrátit. Pokud je to možné, nezasahujte králíkovi do klece v době jeho přítomnosti. I potravu mu dávejte, když v kleci není. Mohl by to brát jako narušení svého teritoria a proti ruce vystartovat s úmyslem vyhnat vetřelce. U některých králíků proti tomuto chování pomáhá, když mu jemně přitisknete hlavičku k podlaze, což v králičí řeči značí podřízené postavení. U některých ale toto nezabírá.

Neberte králíkovi jídlo, které mu už jednou dáte, zlobí ho to. Králík údajně jí až 70x denně a je pro něj nebezpečné, aby měl dlouho prázdný žaludek. To neznamená, že se máte snažit svého miláčka vykrmit. Ale musí mít neustále k dispozici dostatek sena a vody.

Pokud má králík zuby správně rostlé, nepotřebuje je nijak speciálně obrušovat, protože si je opotřebuje při běžném příjmu potravy. Přesto je vhodné, aby měl k hlodání nějakou větvičku (seznam vhodných dřevin viz Jídelníček), protože se tím dobře zabaví. Pokud králíček ohlodávat větve nechce, vůbec to nevadí, jestliže mají zuby správný skus, nepřerostou mu, i když nic hlodat nebude. Pokud mu zuby přerůstají, nepomůže ani celý jabloňový sad a je potřeba chodit zuby v inhalační narkóze brousit. Pokud se broušení opakuje často, je lepším řešením mu zuby nechat na specializovaném pracovišti vytrhnout. Dobrý veterinář zuby NIKDY nestříhá! Králíkovi NEDÁVEJTE suchý chleba.

Králíkům rovněž nedávejte pamlsky obsahující mléko, drůbeží moučku, živočišné bílkoviny, med, piškoty a ani jakékoliv další lidské cukrovinky.

První očkování se standardně provádí ve věku 10 týdnů po negativním rozboru bobku na kokcidiózu. Králík musí být v době očkování naprosto zdravý (ani lidé se neočkují třeba jen s rýmou). Při prvním očkování ve věku 10 týdnů se po měsíci nepřeočkovává. Standardně se očkuje pouze proti myxomatóze a králičímu moru. Interval mezi očkováními závisí na druhu použité vakcíny. Pokud se použijí při očkování monovalentní vakcíny (to znamená, že králík dostane dvě injekce a v každé bude jiná očkovací látka), přeočkovává se po roce. Pokud se použije kombinovaná vakcína (dostane jednu injekci, například Pestorin Mormyx), přeočkovává se po půlroce. Pokud je v okolí nepříznivá nákazová situace, očkují se i mláďata mladší deseti týdnů (od 6. týdne), ale v 10. týdnu je pak potřeba přeočkovat. Je vhodné mít králíka proti těmto dvěma smrtelným chorobám naočkovaného celoročně. Nezáleží na tom, jestli přijde nebo nepřijde do kontaktu s ostatními králíky, protože tyto nemoci přenáší bodavý hmyz.

Králíčkovi do záchůdku pořiďte dřevitou podestýlku. Vybírat můžete mezi dřevitými peletami (obsah záchůdku se po použití vyhazuje) nebo dřevitou hrudkující podestýlkou (ze záchůdku se lopatkou vyberou bobky a hrudky moči, takže zůstane jenom čistá podestýlka). Ve zbytku klece by měl mít králíček kobereček. Pokud kobereček odmítá, můžete mu nechat jenom holý plast, někteří králíci ho vyloženě upřednostňují. Králíček se myje sám (podobně jako kočka), takže není třeba jej koupat.

Zdroj: článek Zakrslý králíček Teddy