ZKOUSKY ZOP a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Zkouška ZOP patří mezi nejznámější a nejčastěji skládané kynologické zkoušky v České republice. Zkoušky ZOP (Zkoušky základní ovladatelnosti psa) jsou určeny pro začínající psovody, kteří chtějí prověřit poslušnost psa v běžných i rušivých situacích. Tento článek podrobně popisuje průběh zkoušky, jednotlivé cviky, hodnocení, přípravu, zkušenosti dlouholetých kynologů i časté chyby, kterých se psovodi dopouštějí. Součástí jsou i rady trenérů, jak psa efektivně připravit, a tipy účastníků, kteří již kynologickou zkoušku ZOP úspěšně absolvovali.
Co jsou zkoušky ZOP
Zkouška ZOP (Zkouška ovladatelnosti psa) je základní vstupní kynologická zkouška, která ověřuje především poslušnost a schopnost psa pracovat v přítomnosti lidí, psů a rušivých vlivů.
Kynologická zkouška ZOP je vhodná pro všechny plemena včetně kříženců a může ji skládat každý psovod, který chce mít jistotu, že jeho pes má pevné základy poslušnosti.
Mezi psovody i trenéry je velmi oblíbená, protože zkoušky ZOP tvoří ideální start pro další výcvik — od zkoušek ZPU, BH-VT až po sportovní kynologii.
Zkušení trenéři se shodují: „Na zkoušku ZOP neuspěje pes jen proto, že umí cviky. Musí je umět v jakékoli situaci.“
Důležitým aspektem je tzv. generalizace — tedy nácvik v různých prostředích.
Doporučení trenérů
cvičit krátce, ale pravidelně,
měnit prostředí — zahrada, ulice, park, cvičiště,
přidávat rušivé vlivy (jiní psi, lidé, zvuky),
pracovat s motivací psa — odměny, hračka.
Zkušenosti psovodů
Psovodi, kteří již zkouška ZOP absolvovali, doporučují předem navštívit několik tréninků přímo na cvičišti, kde se bude zkoušet. Pes si zvykne na prostředí a bude mnohem klidnější.
Další častou radou je nečekat, že pes bude perfektní hned. U většiny psů dochází k „krizi kolem puberty“, kdy poslušnost kolísá — trpělivost je klíčem k úspěchu.
Cane corso je jedním z mála molossů, s nímž můžete nejen bez obav z ostudy chodit na cvičák, ale dosahovat i vynikajících výsledků ve zkoušce ZOP (Základní ovladatelnost psa). Zkouška ZOP obsahuje cviky základní (přivolání, ovladatelnost na vodítku, ovladatelnost bez vodítka, povely „Sedni!“, „Lehni!“, „Vstaň!“ a dlouhodobé odložení) a cviky skupinové a speciální (ovladatelnost na vodítku, povely „Sedni!“, „Lehni!“, „Vstaň!“, odložení ve skupině, přenesení psa psovodem a cizí osobou, chůze po nepříjemném materiálu).
Jakmile přineseme štěně domů, dáme mu jednoduchý pohodlný obojek, aby si zvyklo. Pejska vodíme na vodítku kolem domu, pomocí volné smyčky učíme přivolání. Kdykoli se s čímkoli na štěně obrátíme, oslovíme je jménem. Cane corso je typický venkovský pes, takže mu mírové soužití s domácí havětí nedělá potíže. Svou dominanci nezískává ani neprokazuje v bitkách s našinci nebo terorizováním slabších. Jeho vyrovnaná povaha, sociální inteligence a nekonfliktnost vylučují, že by pes decimoval drůbež, rdousil kočky a porval další psy.
Tvrdé „bojové“ hry se nedoporučují. Pokud je pes dobře vychováván, není třeba ho bít, postačí pouze tón hlasu. Návštěva cvičáku s cane corso se vřele doporučuje. Cane corso se na rozdíl od „středoasijce“ učit chce, práce na cvičáku s milovaným páníčkem ho baví. Má vynikající paměť, co se jednou naučí, nezapomene. Molossové jsou psychicky i fyzicky dozrálí teprve ve věku tří let, také tuto skutečnost je třeba při výchově a výcviku psa zohlednit. Dobře vychovaný a vycvičený cane corso je dobrý parťák pro život.
Rozhodčí hodnotí přesnost cviků, ochotu psa spolupracovat, celkový dojem práce i vztah psa a psovoda.
K úspěšnému složení zkoušky je nutné dosáhnout předepsaného bodového minima.
Cane corso je ostražitý a schopný bleskurychle reagovat na vnější podněty. Je neustále bdělý, což je dáno i jeho vysoce vyvinutým teritoriálním instinktem. Citlivě se zajímá o to, co se děje s vámi (registruje pocity pána, změny jeho nálad) i kolem vás (registruje přítomnost cizích osob, zachytí signály hrozícího nebezpečí).
Cane corso se nikdy nedá vetřelcem zaskočit, i když přijde tiše a nečekaně. Jestliže vetřelec zůstane stát (sedne si, lehne) a rezignuje, pes nezaútočí, pouze varuje. Pes štěkotem přivolává vůdce smečky – pána, aby o osudu vetřelce rozhodl sám. Cane corso je vynikající hlídač a strážce díky tomu, že dostal do vínku hlubokou nedůvěru k cizím lidem. Výchovou jeho přirozenou nedůvěřivost k cizím lidem neotupíte. Navíc pes přesně vycítí váš vztah k jednotlivým lidem a podle toho se k nim bude i chovat.
Cane corso je na molossa poměrně smířlivý pes, než začne konat, přemýšlí a zvažuje. Vycítí, kdo to s ním myslí dobře a kdo ne, takže neútočí veterináře a figuranty. Cizí lidé s ním mohou v přítomnosti pána manipulovat, ale jen do jisté míry, takže se například na canisterapii nehodí.
Cane corso chrání své lidi a střeží své teritorium bez ohledu na vlastní bezpečnost či život. Je-li jeho člověk napaden, probudí se v něm pastevecký pes: brání do poslední kapky krve, bojuje na život a na smrt, pud sebezáchovy je obrovskou dávkou adrenalinu potlačen. Jediným zájmem psa je ubránit člověka a teritorium, to ostatní je pro něj vedlejší. Cane corso bojuje se stejným nasazením, s jakým bojuje středoasijec, kavkazan, anatol a další pastevci s vlky, se stejnou houževnatostí, s jakou bojuje staford či pitbul se psy. Reakce psa vždy odpovídá míře ohrožení, u psychicky zdravého psa se za žádných okolností neprojeví extrémní, tedy slepá agresivita. Cane corso není pes člověku nebezpečný. Je to typicky pracovní pes, který vždy pracoval pro člověka a s člověkem.
Cane corso je snadno vychovatelný a vycvičitelný pes. V přátelském prostředí to bude pes přátelský, nikoli však vtíravý, v cizím neutrálním prostředí bude klidný a zároveň pozorný, v cizím nepřátelském prostředí bude pozorný, ale zároveň klidný. V případě ohrožení pána pak bleskurychle přejde z klidového režimu do režimu bojového a zaútočí. Majitelé psů-obranářů nesmějí dopustit, aby se dostali do situace, kdy bude pes nucen zasáhnout.
U mnoha jedinců služebních plemen se musí vynaložit jisté úsilí, aby zaútočili na figuranta „ohrožujícího“ jej či psovoda. Odměna a trest jsou při výchově psa klíčové pomůcky, ale musí být vždy spravedlivé, přiměřené a vykonané hned.
Obedience aneb „vysoká škola poslušnosti“, jak ji mnozí nazývají, je u nás velmi mladý psí sport. Vždyť teprve v roce 2007 byl v ČR založen klub Obedience ČR, který zastřešuje Český kynologický svaz. První oficiální závody se konaly 1. května 2008, první mistrovství ČR 15. listopadu 2008 při MVP v Praze. I přes mladost tohoto sportu mu pořád propadá víc a víc lidí, respektive lidí a jejich čtyřnohých společníků.
Obedience vznikla ve Velké Británii jako sport nenáročný na prostory a technické vybavení, zároveň ale divácky atraktivní, aby bylo možné ukázat lidem na výstavách i něco jiného než pouze exteriér psů. První závod obedience se konal roku 1949 v Londýně a již v roce 1950 se závodilo na Cruftově výstavě. Obedience v překladu znamená poslušnost, podrobení se, a tak se vlastně jedná o poslušnost, ale maličko jinou. Tady nejde o to, aby pes slepě a bez duše následoval psovoda, ale je zde důležitá souhra psa a psovoda, žádoucí je radostný a kontaktní projev psa s co největší přesností provedení cviku. Pes musí být maximálně soustředěný na psovoda, aby správně chápal, co se po něm chce. Nejde o to, aby se automaticky naučil několik cviků, ale o to, aby tyto cviky pochopil, a to tím, že mu vysvětlíme, co po něm chceme. Proto je při výcviku obedience nutné trénovat postupně, dopřát psovi čas, aby vše pochopil a aby to i „strávil“. Cvičí se bez vodítka, u vyšších kategorií dokonce bez obojku, takže pes skutečně cvičí, protože chce a práce se psovodem je mu příjemná.
Obedience představuje tedy něco víc než jen obyčejnou poslušnost, spíš můžeme mluvit o sportu, který vyžaduje přemýšlení. I ohebnost a hbitost přitom hrají určitou roli, neboť míra ovládání těla, která se po psovi požaduje, je v tomto případě enormní. Značná část úloh při obedienci zahrnuje chůzi u nohy. Ale ani tato zdánlivě jednoduchá věc není jen tak. Dokonalá chůze u nohy vyžaduje mnoho let tréninku a stále je co pilovat. Velkou roli hraje také ovládání psa na vzdálenost, aportování a kontrola pozic „Sedni“, „Lehni“, „Vstaň“ na dálku. Krásné na této kynologické disciplíně je i to, že se jí může věnovat každý pes, nezáleží na jeho stáří ani plemenu. Vhodná je i pro psy s onemocněním kloubů, protože nepředstavuje – kromě skoku přes překážku – žádnou mimořádnou zátěž. Samozřejmě je jednodušší pracovat s psími plemeny, která jsou pro práci extrémně nadšená, jako jsou například border kolie, australský ovčák, belgický ovčák nebo retrívři. Ale při zkouškách jsou k vidění samozřejmě i jiná plemena, jako důkaz toho, že úspěchu může dosáhnout každý. Možná, že bernardýn nebude nikdy působit tak nadšeně a
Tento pes je vynikajícím přítelem svého pána i jeho rodiny a současně i odvážným hlídačem, který ale v nikom nebudí hrůzu. Bernský salašnický pes má zcela vyrovnanou a naprosto klidnou povahu. Je neobyčejně přátelský a miluje děti, ke kterým zaujímá vztah „starší sestry“ a bedlivě je střeží před každým nebezpečím. Je to také nadprůměrně bystrý a inteligentní pes, který svou rodinu neustále po očku střeží. Miluje pohyb a skotačení a je to stále dobře naladěný pes. Bernský salašnický pes patří mezi vyšší střední psy, jeho postava je spíše obdélníkového formátu, má poměrně velkou hlavu s neustále veselým výrazem. Jeho tělo bezpochyby zdobí nádherná tříbarevná srst. Bernský salašnický pes má zcela typickou polodlouhou srst s hustou podsadou. Tělo působí mohutným a silným dojmem s rovným hřbetem. Ocas má bernský salašnický pes dlouhý nejméně k hlezenním kloubům a při chůzi je nesen nad zemí. Končetiny jsou silné a dobře zaúhlené. Na silný, masivní krk navazuje velká hlava s plochou lebkou – oči musí být mandlového tvaru, tmavé barvy a s dobře přiléhajícími očními víčky. Uši jsou vysoko nasazené a spuštěné.
Srst u tohoto druhu je dlouhá, rovně splývavá nebo lehce zvlněná. Základní barva je černá, se sytým hnědočerveným pálením na tvářích, nad očima, na všech nohách a na hrudi, s bílými znaky na hlavě, na hrdle a na hrudi. Bílá lysina na hlavě se oboustranně rozšiřuje v bílé zbarvení mordy a nesmí zasahovat k hnědočerveným skvrnám nad očima, od těch musí být oddělena proužkem černé srsti. Žádoucí jsou také bílé tlapky a bílá špička ocasu. Přestože jde o dlouhosrsté plemeno, péče o jeho srst není nijak náročná. Nezbytné je pročesávání a kartáčování, postačí však jedenkrát do týdne. V období línání by se měl pes pročesávat denně. Koupání postačí 3–4krát do roka, ovšem je nutné použít kvalitní šampon určený speciálně pro psy. V případě zablácení postačí osprchování tlapek a břicha čistou vodou bez použití šamponu. Srst nepotřebuje žádné úpravy stříháním. Občas prohlédněte psovi zuby, jestli se na nich netvoří zubní kámen, který by bylo třeba odstranit, a zkontrolujte čistotu uší. Okolí očí udržujte také v čistotě. Pokud si pes neobrušuje drápky pohybem venku, například v zimě, je potřeba je zastřihnout.
Bernský salašnický pes se vůči všem důvěrně známým osobám chová velmi přítulně a mírumilovně a je dobře ovladatelný. K cizím lidem je zpočátku nedůvěřivý a udržuje si od nich odstup, nikdy se však neprojevuje agresivně. Ve společnosti ostatních psů je klidný a přátelský, nevyvolává rvačky. K dalším domácím zvířatům je velmi tolerantní a nemá žádné sklony je lovit. Toto plemeno je vhodným společ
