Zkouška ZOP patří mezi nejznámější a nejčastěji skládané kynologické zkoušky v České republice. Zkoušky ZOP (Zkoušky základní ovladatelnosti psa) jsou určeny pro začínající psovody, kteří chtějí prověřit poslušnost psa v běžných i rušivých situacích. Tento článek podrobně popisuje průběh zkoušky, jednotlivé cviky, hodnocení, přípravu, zkušenosti dlouholetých kynologů i časté chyby, kterých se psovodi dopouštějí. Součástí jsou i rady trenérů, jak psa efektivně připravit, a tipy účastníků, kteří již kynologickou zkoušku ZOP úspěšně absolvovali.
Co jsou zkoušky ZOP
Zkouška ZOP (Zkouška ovladatelnosti psa) je základní vstupní kynologická zkouška, která ověřuje především poslušnost a schopnost psa pracovat v přítomnosti lidí, psů a rušivých vlivů.
Kynologická zkouška ZOP je vhodná pro všechny plemena včetně kříženců a může ji skládat každý psovod, který chce mít jistotu, že jeho pes má pevné základy poslušnosti.
Mezi psovody i trenéry je velmi oblíbená, protože zkoušky ZOP tvoří ideální start pro další výcvik — od zkoušek ZPU, BH-VT až po sportovní kynologii.
Rozhodčí hodnotí přesnost cviků, ochotu psa spolupracovat, celkový dojem práce i vztah psa a psovoda.
K úspěšnému složení zkoušky je nutné dosáhnout předepsaného bodového minima.
Zkušení trenéři se shodují: „Na zkoušku ZOP neuspěje pes jen proto, že umí cviky. Musí je umět v jakékoli situaci.“
Důležitým aspektem je tzv. generalizace — tedy nácvik v různých prostředích.
Doporučení trenérů
cvičit krátce, ale pravidelně,
měnit prostředí — zahrada, ulice, park, cvičiště,
přidávat rušivé vlivy (jiní psi, lidé, zvuky),
pracovat s motivací psa — odměny, hračka.
Zkušenosti psovodů
Psovodi, kteří již zkouška ZOP absolvovali, doporučují předem navštívit několik tréninků přímo na cvičišti, kde se bude zkoušet. Pes si zvykne na prostředí a bude mnohem klidnější.
Další častou radou je nečekat, že pes bude perfektní hned. U většiny psů dochází k „krizi kolem puberty“, kdy poslušnost kolísá — trpělivost je klíčem k úspěchu.
Obedience aneb „vysoká škola poslušnosti“, jak ji mnozí nazývají, je u nás velmi mladý psí sport. Vždyť teprve v roce 2007 byl v ČR založen klub Obedience ČR, který zastřešuje Český kynologický svaz. První oficiální závody se konaly 1. května 2008, první mistrovství ČR 15. listopadu 2008 při MVP v Praze. I přes mladost tohoto sportu mu pořád propadá víc a víc lidí, respektive lidí a jejich čtyřnohých společníků.
Obedience vznikla ve Velké Británii jako sport nenáročný na prostory a technické vybavení, zároveň ale divácky atraktivní, aby bylo možné ukázat lidem na výstavách i něco jiného než pouze exteriér psů. První závod obedience se konal roku 1949 v Londýně a již v roce 1950 se závodilo na Cruftově výstavě. Obedience v překladu znamená poslušnost, podrobení se, a tak se vlastně jedná o poslušnost, ale maličko jinou. Tady nejde o to, aby pes slepě a bez duše následoval psovoda, ale je zde důležitá souhra psa a psovoda, žádoucí je radostný a kontaktní projev psa s co největší přesností provedení cviku. Pes musí být maximálně soustředěný na psovoda, aby správně chápal, co se po něm chce. Nejde o to, aby se automaticky naučil několik cviků, ale o to, aby tyto cviky pochopil, a to tím, že mu vysvětlíme, co po něm chceme. Proto je při výcviku obedience nutné trénovat postupně, dopřát psovi čas, aby vše pochopil a aby to i „strávil“. Cvičí se bez vodítka, u vyšších kategorií dokonce bez obojku, takže pes skutečně cvičí, protože chce a práce se psovodem je mu příjemná.
Obedience představuje tedy něco víc než jen obyčejnou poslušnost, spíš můžeme mluvit o sportu, který vyžaduje přemýšlení. I ohebnost a hbitost přitom hrají určitou roli, neboť míra ovládání těla, která se po psovi požaduje, je v tomto případě enormní. Značná část úloh při obedienci zahrnuje chůzi u nohy. Ale ani tato zdánlivě jednoduchá věc není jen tak. Dokonalá chůze u nohy vyžaduje mnoho let tréninku a stále je co pilovat. Velkou roli hraje také ovládání psa na vzdálenost, aportování a kontrola pozic „Sedni“, „Lehni“, „Vstaň“ na dálku. Krásné na této kynologické disciplíně je i to, že se jí může věnovat každý pes, nezáleží na jeho stáří ani plemenu. Vhodná je i pro psy s onemocněním kloubů, protože nepředstavuje – kromě skoku přes překážku – žádnou mimořádnou zátěž. Samozřejmě je jednodušší pracovat s psími plemeny, která jsou pro práci extrémně nadšená, jako jsou například border kolie, australský ovčák, belgický ovčák nebo retrívři. Ale při zkouškách jsou k vidění samozřejmě i jiná plemena, jako důkaz toho, že úspěchu může dosáhnout každý.
Tento pes je vynikajícím přítelem svého pána i jeho rodiny a současně i odvážným hlídačem, který ale v nikom nebudí hrůzu. Bernský salašnický pes má zcela vyrovnanou a naprosto klidnou povahu. Je neobyčejně přátelský a miluje děti, ke kterým zaujímá vztah „starší sestry“ a bedlivě je střeží před každým nebezpečím. Je to také nadprůměrně bystrý a inteligentní pes, který svou rodinu neustále po očku střeží. Miluje pohyb a skotačení a je to stále dobře naladěný pes. Bernský salašnický pes patří mezi vyšší střední psy, jeho postava je spíše obdélníkového formátu, má poměrně velkou hlavu s neustále veselým výrazem. Jeho tělo bezpochyby zdobí nádherná tříbarevná srst. Bernský salašnický pes má zcela typickou polodlouhou srst s hustou podsadou. Tělo působí mohutným a silným dojmem s rovným hřbetem. Ocas má bernský salašnický pes dlouhý nejméně k hlezenním kloubům a při chůzi je nesen nad zemí. Končetiny jsou silné a dobře zaúhlené. Na silný, masivní krk navazuje velká hlava s plochou lebkou – oči musí být mandlového tvaru, tmavé barvy a s dobře přiléhajícími očními víčky. Uši jsou vysoko nasazené a spuštěné.
Srst u tohoto druhu je dlouhá, rovně splývavá nebo lehce zvlněná. Základní barva je černá, se sytým hnědočerveným pálením na tvářích, nad očima, na všech nohách a na hrudi, s bílými znaky na hlavě, na hrdle a na hrudi. Bílá lysina na hlavě se oboustranně rozšiřuje v bílé zbarvení mordy a nesmí zasahovat k hnědočerveným skvrnám nad očima, od těch musí být oddělena proužkem černé srsti. Žádoucí jsou také bílé tlapky a bílá špička ocasu. Přestože jde o dlouhosrsté plemeno, péče o jeho srst není nijak náročná. Nezbytné je pročesávání a kartáčování, postačí však jedenkrát do týdne. V období línání by se měl pes pročesávat denně. Koupání postačí 3–4krát do roka, ovšem je nutné použít kvalitní šampon určený speciálně pro psy. V případě zablácení postačí osprchování tlapek a břicha čistou vodou bez použití šamponu. Srst nepotřebuje žádné úpravy stříháním. Občas prohlédněte psovi zuby, jestli se na nich netvoří zubní kámen, který by bylo třeba odstranit, a zkontrolujte čistotu uší. Okolí očí udržujte také v čistotě. Pokud si pes neobrušuje drápky pohybem venku, například v zimě, je potřeba je zastřihnout.
Bernský salašnický pes se vůči všem důvěrně známým osobám chová velmi přítulně a mírumilovně a je dobře ovladatelný. K cizím lidem je zpočátku nedůvěřivý a udržuje si od nich odstup, nikdy se však neprojevuje agresivně. Ve společnosti ostatních psů je klidný a přátelský, nevyvolává rvačky. K dalším domácím zvířatům je velmi tolerantní a nemá žádné sklony je lovit.
pinčové, knírači, dogovitá plemena typu mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi
teriéři
jezevčíci
špicové a tzv. primitivní plemena
honiči barváři
ohaři – stavěcí psi
slídiči a retrívři
plemena společenská
chrti
Lovecká kynologie dělí lovecká plemena na ohaře, slídiče, honiče, barváře a norníky a případně přinašeče. Každý lovecký pes využívající se k tomuto účelu musí projít zkouškami, které vycházejí ze zkoušek pro jednotlivá plemena (jiné zkoušky mají chrti a jezevčíci například). Některá plemena uvedená v tomto soupisu se již příliš jako lovečtí psi nevyužívají, ale i tak v nich mohou zůstávat lovecké instinkty.
K výcviku psa může dojít, až když je dostatečně vychován. Pod pojmem výchova je myšleno jeho navykání k čistotě, jeho socializace (správné reakce na nejrůznější podněty, správné chování k cizím lidem, psům a jiným domácím zvířatům). V rámci výchovy je důležité i zvládnout jeho ovladatelnost, aby nebyl na obtíž svému majiteli a jeho okolí. Výcvik psa může začít až v okamžiku, kdy na něj bude dostatečně psychicky i fyzicky vyspělý. Vždy je ale třeba u štěněte respektovat jeho potřebu odpočinku, hry a pohybu. Zhruba půl roku po narození štěněte se do jeho her začínají přidávat pravidla, což ho připravuje na výcvik. Při vycházkách se dá pes učit orientaci (například tím, že se mu páníček schová a čeká, až ho pes najde, za to ho pak odmění. Tím se pes učí spolupráci s pánem a zároveň je to jeho počátek „hlídání“ pána na lovu).
Každého psa je potřeba od počátku učit čistotě. Proto je třeba i v psinci mu vyčlenit jedno místo (obvykle vystlané pilinami, nebo pískem), kde může vykonat potřebu. Jiný způsob je, že je pes pravidelně vypouštěn z kotce k vykonání potřeby. Psa v bytě je třeba pravidelně venčit, ideálně se začíná hned po probuzení. Při každém venčení je zpočátku důležité psa chválit, tím se naučí, kde má vykonávat potřebu a že se má ozvat, jestliže potřebuje ven. Pes v bytě by neměl být nikdy trestán, jestliže vykonal potřebu v bytě, když nemohl jít ven. I pes žijící v bytě potřebuje mít zde místo sám pro sebe, kde bude odpočívat a nebude ho nikdo rušit. Může se jednat o nějaký koš, lehátko, ale klidně i transportní box. Pes by neměl také spát na holé zemi, protože u země je nejchladnější vzduch, který psi nemají příliš rádi. Výhodou transportního boxu je, že psovi vytváří vlastní klima, navíc si pes na box zvykne a nevadí mu pak žádný transport v něm. Samozřejmě se boxy doma nezamykají.
Pes je při výcviku cvičen hlavně k poslušnosti, ta je při lovu velmi důležitá, protože neposlušný a neovladatelný pes je při lovu velkou zátěží. O jakou poslušnost se jedná, záleží na loveckém plemeni, protože jiná poslušnost se vyžaduje od ohaře, jiná od honiče, teriéra i jezevčíka, protože všichni pracují odlišně. Honič, jezevčík, teriér jsou více nezávislí, protože pracují samostatně, neboť bývají při lovu často velmi vzdáleni od svého vůdce. Ohař naopak musí být pod kontrolou.
Výcvik v poslušnosti obvykle začíná zvykáním psa na jméno, začíná se hrou s přivoláním. Využívá se při tom pohlazení, laskání štěněte, a když přiběhne, je odměněn pamlskem. Postupně se tento podmíněný reflex posiluje ještě zapískáním.
Průkaz původu je něco jako rodný list psa. Abyste měli „papírového“ psa, musí mít doložený rodokmen minimálně 3 generace zpět. Aby mohla být následně chovatelem odchována „papírová“ štěňata (tedy štěňata považovaná za standard plemene), musí být oba rodiče uchovněni. K uchovnění psa musí být složeny speciální zkoušky. Před složením těchto zkoušek je nutná bonitace, zda má border kolie zdravý chrup, správnou barvu očí a jestli nepřevažuje bílá srst.
