Samice želvy uhlířské dorůstá asi do 30 cm, samec asi 35 ˗ 40 cm. Tato želva má černý karapax se žlutými nebo načervenalými skvrnami, tvar karapaxu je oválný a podlouhlý. Plastrón je žlutohnědý. I hlava a končetiny jsou zbarveny do béžova se žlutými skvrnami.
Latinský název
Chelonoidis carbonaria dříve Geochelone carbonaria
Nároky na chov
Chov želvy uhlířské není příliš náročný. V teráriu nesmí chybět substrát, chladný vlhký kout s vlhkým substrátem, teplý kout s vysušeným substrátem, miska s vodou, žárovka na výhřev. Pod žárovkou by měla být teplota kolem 35 °C. V teráriu by mělo být vlhko, protože želva přijímá vodu hlavně povrchem těla. Tato želva se stravuje rostlinami, občas doplněné i ovocem. V zimě jako u ostatních želv vítězí čínské zelí.
Nejčastější onemocnění
Ani tato želva není v typech nemocí žádnou výjimkou. (viz výše: Želva zelenavá)
Želva žlutohnědá dorůstá do velikosti 30 cm, je podobná želvě zelenavé. Barvu má žlutou s hnědými skvrnami. Odlišuje se tím, že má na okraji karapaxu jen jeden štítek. Na stehnech nohou má ostruhy. Na krunýři nad hlavou má vyobrazenou mašli. Tato želva je býložravá.
Latinský název
Testudo graeca
Nároky na chov
Želva žlutohnědá může být chována doma, nebo v teplých měsících i ve venkovním výběhu, pokud tam má možnost schovat se před sluncem či deštěm. Tato želva je na rozdíl od ostatních želv o něco teplomilnější. Želvy, které jsou chované jen venku trpí často rýmou.
Želva žlutohnědá je býložravec, nejvhodnější je pro ni pampeliška, jitrocel, a další traviny. V zimě je vhodné čínské zelí, čekanka. Občas můžeme její stravu doplnit i kousky ovoce.
Želvárium by mělo být podobné jako u želvy zelenavé. Neměl by tedy chybět substrát, úkryt, osvětlení. Protože je želva žlutohnědá o něco náročnější na chov než ostatní druhy, není vhodná pro chovatele začátečníky. I pro tento druh želvy je potřeba registrace.
Nejčastější onemocnění
Želva žlutohnědá může trpět stejnými nemocemi jako želva zelenavá. Jedná se hlavně o poruchy související s výživou, o vnější infekce, poranění, vnitřní nemoci, parazitní onemocnění. (viz. výše: Želva zelenavá)
Želva obrovská opravdu dostojí svému jménu. U dospělé želvy je délka krunýře až 120 cm a váha dokonce 200 kg. Její karapax má hnědou barvu a je celkem vysoký. Nohy této želvy jsou hodně mohutné. Krk má dlouhý, aby mohla dosáhnout i na větve zhruba jeden metr nad zemí. Obvykle je její chůze pomalá, ale je schopna značné rychlosti, zároveň je i výborným plavcem.
Latinský název
Dipsochelys gigantea
Nároky na chov
Nároky na chov jsou v podstatě stejné jako u ostatních suchozemských želv. U této želvy je důležitý hlavně dostatečný prostor v teráriu nebo venkovním výběhu.
Nejčastější onemocnění
I tuto vzácnou želvu mohou trápit úplně stejná onemocnění jako želvu zelenavou. (viz. výše: Želva zelenavá)
Samička želvy čtyřprsté dorůstá asi 20 cm, sameček je o něco menší. Její hmotnost může být až 2 kg. Karapax želvy čtyřprsté je okrouhlý a s plochým vrcholem, jeho barva je písková s černými znaky. Velmi stará želva může mít krunýř až černý. Tato želva je ve dne velmi aktivní a ráda hrabe podzemní chodby.
Latinský název
Testudo horsfieldii
Nároky na chov
Pokud tuto želvu chováte ve venkovním výběhu, je třeba ho zabezpečit, protože dokáže vyhrabat tunel ven z výběhu. Jestli je tato želva dobrá v hrabání, tak ještě lepší je ve šplhání.
Živí se rostlinami, ale i drobným hmyzem. Teplota při chovu by měla být kolem 28 °C. Nemá ráda velké vlhko a chladno, přesto by měl být v teráriu trochu chladnější kout.
V terárium by opět měl být substrát a osvětlení. Doba svícení by měla být asi 10 hodin denně. Želvu je také možné jednou týdně koupat ve vlažné vodě, aby získala tekutinu.
Nejčastější onemocnění
Jako u každé suchozemské želvy hrozí i u želvy čtyřprsté parazitní onemocnění, různá poranění, infekce, výživové problémy a další nemoci (viz. výše: Želva zelenavá)
O želvách je třeba říct, že jejich teplota se mění podle teploty jejich okolí, želvy jsou totiž studenokrevné. Asi každý člověk ví, že existují želvy suchozemské a vodní. Je třeba si ale uvědomit, že i když se jedná o želvu suchozemskou, neznamená to, že nemá ráda vodu a naopak, želva vodní také někdy ráda vyleze na souš.
Pro želvy je pravděpodobně nejtypičtější jejich krunýř, který se skládá ze tří částí: horní část (karapax), spodní část (plastrón) a mosty, které obě předchozí části spojují. Horní část se skládá z několika desek, jejichž počet je jedním z rozpoznávacích znaků. Destičky na krunýři odpovídají jedné šupině. Želva je se svým krunýřem pevně spojena páteřními a žeberními kostmi, takže nemůže z krunýře vylézt. Většina suchozemských želv má velký a těžký krunýř, který slouží k jejich ochraně, predátor je díky krunýři nemůže uchopit do čelisti a rozdrtit. Pro rozlišování druhů je důležité, i jak vtahují krk do krunýře. Jsou dvě možnosti. Některé želvy zatáhnou krk i hlavu pod páteř, jiné je schovají v krunýři na stranu. Kůži želvy tvoří malé šupinky. I suchozemské želvy svlékají kůži, ta ale běžně neodpadá, naopak se vrství do „kopečků“.
Jazyk všech želv se na rozdíl od jiných plazů nedá vysunout a oči většiny suchozemských želv směřují dolů. Jejich čelist slouží ke kousání a žvýkání potravy. Místo zubů mají rohovité výčnělky.
Z běžně používaného přísloví „pomalý jako želva“ víme, že pomalé tempo je pro suchozemské želvy typické. Jejich rychlost je dána nejen velikostí a tíhou jejich krunýře, ale i neefektivním postavením jejich končetin, které má želva roztažené do stran.
U většiny želv se nároky na chov a typy onemocnění shodují.
U vodních želv se rozlišuje, jestli se jedná o mořské nebo sladkovodní želvy. Jejich původ určuje i jejich velikost. Sladkovodní bývají totiž daleko menší než mořské.
I u vodních želv jsou stejné typy zatahování krku jako u želv suchozemských. Pro masožravé želvy je ale typické, že umí rychle pohnout hlavou a chytit svou kořist. Některé mořské želvy mají u očí slané žlázky, které jim pomáhají zbavovat se nadbytečné soli z mořské vody, kterou pijí.
Krunýř vodních želv je většinou plochý, a tak mohou rychle a snadno plavat a potápět se. Zároveň je jejich krunýř také lehčí než u želv suchozemských. Vodní želvy svou kůži svlékají postupně po malých částech. Sladkovodní želvy mají na končetinách plovací blány a zároveň i drápy, které používají při šplhání na souš. Velké sladkovodní želvy příliš neplavou, často jen chodí po dně na rozdíl od menších druhů. Mořské želvy mají ploutve. Předními ploutvemi pohybují nahoru a dolů, zadní používají spíše ke kormidlování. Mořským želvám se špatně pohybuje po souši, proto na ni vylézají jen samice, aby nakladly vejce. Přestože se želvy pohybují v obrovských hloubkách a vydrží tam dlouho, občas se potřebují nadechnout vzduchu, a proto musí vyplouvat na povrch.
Želva zelenavá je o něco menší než želva nádherná, dorůstá 20 cm, pokud se ale želva vyskytuje ve volné přírodě, může být i větší. Samice jsou větší než samci. Samice váží kolem 2 kg, samec kolem půl kila. Kaparax želvy zelenavé má žluto-hnědé, nebo hnědo-černé zabarvení. Barva kaparaxu se mění při dlouhodobém pobytu venku.
Tyto želvy se dožívají až 100 let, v domácím chovu se ale věk může i o 30 let zkrátit.
Latinský název
Testudo hermanni
Nároky na chov
Želva zelenavá je velmi oblíbený druh pro chov, je pro ni typické, že budí dojem, že si vše vychutnává, jídlo, slunění atd. Želva zelenavá se živí rostlinami, nejvíce jí chutná pampeliška, jetel, jitrocel, šťovík. V zimním období je zase vhodné zařadit do stravy čínské zelí.
Kromě správné stravy je důležitý i přísun ultrafialového záření, nejvhodnější je pro ni venkovní chov, kde je přístup ke slunečnímu záření, který želvě poskytne dostatek vitamínu D, který je pro ni velmi důležitý. Pokud želvu zasvěcujeme, je potřeba, aby měla přísun světla aspoň 3 x denně na 1 hodinu. Jakmile se želva dostatečně zahřeje, vydá se za potravou. V teráriu by měla být teplota 25 – 35 °C. Želva má sice ráda teplo, ale neměla by se přehřívat.
V teráriu by kromě tepla měla být i správná vlhkost. V jednom místě terária by mělo být vyšší množství vlhkého substrátu, protože želva se do něj velmi ráda zahrabe. Stejně jako tam má být tento vlhký kout, měl by tam být i kout suchý, který může být tvořený pískem, kamínky, vysušeným substrátem.
I zde platí, že zimování je vhodné jen u zdravých jedinců. Zimování může nahradit klidové období, které by trvalo asi 4 týdny. Ale ani toto období není nutné navozovat. Zimování je ale nutné pro rozmnožování želv. Jejich sexuální aktivita je nejvyšší v době po zimním spánku.
Nejčastější onemocnění
Onemocnění u želvy zelenavé jsou velmi podobná jako u želvy nádherné. I u želvy zelenavé se dají obvykle na jejím chování vypozorovat změny, které ukazují, že želva není v pořádku. Může se jednat o pokles aktivity, apatii, polehávání pod lampou, nepřibírání na váze, měknutí krunýře a jiné.
I želva zelenavá může trpět zápalem plic, který je často způsoben špatným zazimováním, nebo průvanem. Častá je i rýma, kterou můžou způsobit roztoči v substrátu, nebo prašnost. I želva může trpět alergií. Řídká rýma často odezní sama, pokud se udržuje správná teplota prostředí. Pokud by ale trvala déle než dva týdny, nebo byla hustá, budou potřeba antibiotické kapky. U suchozemských želv se může stát, že jejich krunýř je propadlý, měkký a v karapaxu dochází k praskání, to je způsobeno nedostatečnou vlhkostí. Suchozemskou želvu mohou ohrožovat i vnitřní parazité jako roupi a škrkavky. Neškodí nechat jednou ročně udělat želvám vyšetření trusů. Roztoči parazitují na kůži nebo pod šupinami. Želvu mohou ohrozit i plicní červi, v takovém případě želva dýchá s otevřenou tlamou, z ústí hrtanu jí vychází bubliny. Každého chovatele želv, který své želvy nechává zazimovat, děsí posthibernační syndrom, kdy želva trpí dehydratací, nechutenstvím, povolenými svaly. Pokud dojde k výronu krve mezi kostní hmotou a rohovitým pokryvem plastronu, znamená to pro želvu smrt. Pokud se želva pohybuje ve venkovním výběhu, může se stát, že chytne klíště. Takové klíště je třeba vytáhnout stejně jako u člověka. I suchozemské želvy mezi sebou zápasí a přitom může dojít k poranění, stejně jako u vodních želv je potřeba ránu vydezinfikovat. I oči želvy zelenavé mohou trpět záněty. Takové oči jsou napuchlé, slzí. Obvykle se to stává tím, že se zanítí z nečistot substrátu. Želvu může trápit i průjem, který je způsobený špatnou stravou. Pokud trvá déle než tři dny a je velmi řídký, je třeba navštívit veterináře. Přesně opačným problémem je zácpa, nejsnadnější domácí léčbou je koupel v teplé vodě. Častým problémem suchozemské želvy jsou plísňová onemocnění krunýře. Léčba není jednoduchá, ale je úspěšná. Léčba úplně nenapraví poškozený krunýř, ale zastaví postup nemoci. Želvu je třeba omýt ve slabém roztoku hypermanganu a dvakrát týdně opláchnout v heřmánku.
Tato vodní želva dorůstá velikosti 15 – 30 cm. Sameček bývá menší než samička. Želva nádherná se dá poznat tím, že má po stranách hlavy skvrnu červené barvy. Pokud se jedná o mladou želvu, její karapax září výraznými barvami (jasně zelená, žlutá) a kresbou. Věkem se barvy i kresba vytrácí, barva karapaxu se tak může dostat až k černému odstínu. Plastrón je žlutý s tmavými skvrnami. Želva nádherná patří k těm želvám, které mají plovací blány a drápy.
Latinský název
Trachemys scripta elegans
Nároky na chov
Pokud tuto želvu chováme doma, je vhodné ji umístit do akvaterária. Na zahradě může přebývat v jezírku, bazénku. Při výběru vhodného želvária je důležité mít správné rozměry. Obvykle se jedná o pětinásobek rozměru krunýře želvy. V želváriu musí být dostatečně velká souš, na které se může želva vyhřívat. Nad ní musí být umístěna žárovka, nesmí být ale ani moc vysoko a ani nízko. Ideální výška je taková, aby pod žárovkou bylo asi o 5 – 7 °C víc, než je teplota vody. Svítit by se mělo asi 10 hodin denně. Vhodné jsou žárovky s UVA a UVB zářením. Dno želvária je možné zaplnit pískem, který sice zkomplikuje čištění, ale zabaví želvu, která v něm může pátrat po zbytcích potravy. Další výhodou je, že součástí písku jsou kamínky, které želva polyká a ty jí v žaludku pomáhají zpracovat potravu. Želvárium by mělo být ze shora aspoň částečně skryté, aby nebyl takový teplotní rozdíl mezi vodou a vzduchem, protože želva se nadechuje nad hladinou a mohla by se nachladit.
Voda v želváriu může být běžná vodovodní, je dobré do ní přidat akvaristický přípravek pro úpravu čerstvé vody, který ovlivní tvrdost vody. Dobré je mít filtr a vzduchování, které zabrání rychlému kažení vody. Aby se voda tak rychle nekazila, je důležité i odstraňovat zbytky potravy brzy po krmení. Po výměně vody je dobré pustit želvu zpět, až když má voda asi 22 °C. Pokud by teplota vody klesla pod 10 °C, želva se zazimuje. Zimní spánek je stavem strnulosti, ve kterém želva přežije zimní období. Její metabolismus se zastaví a želva přestane přijímat potravu. Zazimovat by se měli jen silní a zdraví jedinci, ostatní by to nemuseli přežít. Kromě zimního existuje i letní spánek, který je také stavem strnulosti a to v reakci na nějaké nepříznivé období (např. velké horko).
Pokud má želva nádherná dostatek místa, snese ve stejném želváriu i jiné druhy želv. Je ale důležité, aby byly zhruba stejně velké a dávat si pozor při krmení, aby se při snaze urvat si potravu vzájemně neporanily. Navíc v době páření bývají samci agresivní, takže by opět mohlo dojít k poraněním.
Nejčastější onemocnění
Želva stejně jako člověk může trpět mnoha nemocemi.
Jednou z častých nemocí je zánět očí, kdy oči želvy vypadají napuchlé. Dojde k tomu, pokud želvě chybí vitamín A, má jednostrannou stravu, nebo špatnou hygienu.
Nedostatek vitamínů, slunečního záření nebo jednostranné krmení může způsobit i deformaci krunýře. Měknutí krunýře způsobuje také nedostatek slunění, chybějící vitamín D a vápník.
Dalším běžným problémem je napadení bakteriemi, kdy je kůže pokrytá slizem. Často to způsobuje špatné životní prostředí, nebo kožní onemocnění. Kromě bakterií může být želva napadena plísněmi. Místo napadené plísní vypadá jako pokryté vatou. Pomoci by měla koupel v roztoku hypermanganu draselném.
Často se stává, že se želva poraní sama, nebo ji poraní jiná želva. V takovém případě je dobré ránu vydezinfikovat.
Pokud by želva začala vyvrhovat potravu, měla průjem a zmateně plavala, je dost pravděpodobně, že má otravu z rostlinné nebo zkažené stravy.
I želva může být napadená vnitřními parazity, to se projeví trusem neobvyklých tvarů, vzrůstající apatií, někdy zakalenýma očima. Důležitá je izolace zvířete od ostatních a návštěva veterináře. Želvu ale mohou napadnout i vnější parazité, taková želva se často otírá o předměty v teráriu a kouše se, protože trpí svědivostí.
U želvy samice se může stát, že trpí zadržením vajec, taková želva ztrácí chuť k jídlu a je nehybná. Většinou je to způsobeno tím, že samička je v prostředí, kde nemůže vejce naklást, nebo při nadměrném stresu. Řešením je jen návštěva veterináře.
U želvy může dojít k odmítání potravy, často je to způsobeno poklesem teploty. Pokud by hladověla déle než 14 dní, je dobré radši navštívit lékaře.
I želva může trpět nachlazením, dokonce je to u želvy velmi časté onemocnění. Takové želvy obtížně dýchají. Těžším případem je zápal plic, projevuje se tak, že želva má potíže s plaváním, buď se nemůže potopit, nebo plave šikmo. Jako lék mohou sloužit antibiotika, důležité je i zvýšit teplotu a umožnit želvě více slunění.
Dalším častým onemocněním je zánět středního ucha, řešením je jen návštěva veterináře.
Různé květiny umístěné v teráriu sice pěkně vypadají, ale v některých případech hrozí při požití nebezpečí otravy organismu želvy. Jestliže tedy chceme živé rostliny, tak umisťujeme do chovných prostor pouze osvědčené druhy květin a dáme je tak, aby želva na ně nedosáhla. Nebezpečné jsou například tis a diffenbachie a další. Stačí si najít, jaké rostliny jsou jedovaté, a ty prostě nepoužívat. Řešením jsou pro želvy rostliny umělé.
Vhodná rostlina do terária pro želvy je Adenium (pouštní růže) – pochází z Afriky a několika málo míst jihozápadní Asie. Nejznámější a také nejvíce pěstovaným druhem je Adenium obesum. Má ozdobný, od kořene zbytnělý lahvově tvarovaný stonek a především krásně kvete něžnými, růžově bílými květy, které jistě patří mezi nejkrásnější květy z říše sukulentů. Květy ale bohužel vykvétají teprve třetím až čtvrtým rokem. Listy má s ohledem na svoji velikost 4–10 cm dlouhé, lesklé, tmavě zelené a tuhé. Pozor, mléko, které z adenia vytéká při jeho poranění, je prudce jedovaté, proto by se měla rostlina umisťovat na vyvýšené místo.