ZÁRODKY je jedno z témat, které se týká tohoto článku. Dietní jídlo se u psa podává při určitých zdravotních problémech, v některých případech si ho může stanovit chovatel sám, častěji je to však veterinární lékař.
Pes a strava
Základní poměr krmné směsi u štěňat je 2 díly masa a 1 díl přílohy. U dospělého psa je tento poměr obrácený. Strava musí být vlažná, tedy ani horká, ani studená. Potřebujeme-li ochutit například kaši nebo jogurt, použijeme hroznový cukr (glukopur) nebo med. Běžný cukr není vhodný, je pro štěňata hůře stravitelný.
Během celého růstového období je vhodné podávat psům jako doplněk mléčné výrobky – tvaroh, smetanové výrobky, sýry, jogurty a žloutek jako pamlsek. Poraďte se však s veterinářem v případě, že krmíte granulemi, jaké množství mléčných výrobků je pro vašeho psa optimální, abyste se vyhnuli potížím z nadměrného podání vápníku, který už by měl být v granulované stravě pro štěňata obsažen v dostatečném množství.
Pokud podáváte granule pro štěňata po odstavu, doporučuje se zezačátku je podávat přelité masovým vývarem. Řiďte se dávkováním uvedeným na obalu. Nedávejte najednou jogurty, sýry a tvaroh. Vyberte vždy pouze jeden produkt. Žloutek podávejte jednou týdně, případně jej můžete přidat do dávky vařeného krmení, ne do granulí.
Doporučuje se také strouhaná mrkev, která působí dobře na peristaltiku střev, a ovoce. Ovoce zařaďte do jídelníčku psa tak, aby ho trávil samostatně, nejméně 2 hodiny před nebo po podávání jiné stravy, nepodávejte ho s jinou potravou, aby v útrobách psa nekvasilo a nehnilo. Jednotlivé dávky nemají mít řídkou kašovitou konzistenci, ale podobu husté polévky s kousky masa, těstovin, zeleniny. U rostoucích štěňat zejména velkých plemen se doporučuje i přidávání kloubních přípravků, jako je například Alavis.
Pro správnou funkci trávicího ústrojí je nutné zařadit do jídelníčku i pevné části potravy, je důležité psovi podávat i flaksy a kližky. Krmte pokud možno ve stejnou dobu a na stejném místě. Nesnědené zbytky potravy ihned odkliďte, aby si pes zvykl, že jídlo je podáváno jen ve stanovený čas a nezačal si vybírat.
Pes musí mít vždy přístup k vodě. Pes na granulované stravě má spotřebu vody vyšší, pití vody nikterak u psa neomezujte. Každou změnu stravování provádíme pozvolna. Náhlé přechody na jiný druh krmení způsobují trávicí problémy. Po krmení necháme psa alespoň dvě hodiny v klidu. U rozrušeného psa krmení odložte na dobu, kdy se uklidní.
Psům nepodávejte sladké pečivo z hladké bílé mouky, cibuli, zelí, kapustu, česnek, lomivé kosti, cukrovinky s obsahem cukru, hlavně čokoládu a čokoládové výrobky, které jsou pro psa přímo toxické, dále potraviny slané (uzeniny) a kořeněné pálivým kořením, slezinu (způsobuje průjem) a potraviny slazené umělým sladidlem (v zahraničí byla popsána úmrtí v souvislosti s požitím výrobků s umělým sladidlem xylitol).
Tasemnice jsou vnitřní parazité žijící v tenkém střevě psů. Jejich dlouhé a ploché tělo je tvořeno hlavičkou s háčky a přísavkami (jimi se ve střevě přichytí) a velkým počtem článků. Zadní články, obsahující zralá vajíčka, se oddělují a s výkaly nebo i samovolně vycházejí z těla ven (bílorůžové články o velikosti cca 3 x 9 mm). K dokončení svého vývoje tasemnice potřebují jednoho nebo dva mezihostitele (blecha, různí savci, člověk).
Mezi nejrozšířenější tasemnice psů patří tasemnice psí (Dipilidium caninum), která je přenosná na člověka. Zvířata se nakazí pozřením blechy, která je nositelem larválního stadia tasemnice psí. Člověk se může nakazit pozřením larválního stadia tasemnice psí (náhodně s jídlem nebo při mazlení se zvířetem, když pes člověka olizuje), která se ve střevě člověka vyvine v dospělou tasemnici produkující vajíčka (mohou být nalezena ve stolici). Onemocnění u člověka probíhá s bolestmi v břiše, zvracením, průjmem.
Psi, kteří mají přístup k infikovaným domácím a divokým myším, potkanům, k syrovému masu, se mohou nakazit i dalšími tasemnicemi: Taenia pisiformis, Taenia taeniaeformis, Taenia hydatigena.
Dalšími významnými tasemnicemi parazitujícími ve střevech psů jsou tasemnice liščí (Echinococcus multilocularis) a měchožil zhoubný (Echinococus granulosus). Larvální stadia těchto tasemnic parazitují v různých orgánech různých zvířat i člověka (k nákaze došlo pozřením vajíček). U člověka se larva usídlí v různých orgánech (nejčastěji v játrech, plicích nebo mozku) a vytváří cystu. Způsobené potíže mohou připomínat růst nádoru. Psi a kočky se nakazí pozřením hlodavců, kteří jsou mezihostiteli těchto tasemnic.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem, při očichávání se. Další způsob nakažení je přes mezihostitele, a to pozřením jeho celého (blecha, všenka) nebo jeho nakažené části (maso hospodářských zvířat). Specifický způsob nakažení je bodnutí krev sajícím hmyzem v případě srdeční červivosti. Je tedy nutné psy venčit mimo frekventovaná místa a odstraňovat jejich výkaly. Udržovat je prosté vnějších parazitů, krmit je pouze nezávadnou, tepelně opracovanou potravou, případně je v letní sezóně ošetřit repelentními prostředky. Dalším způsobem ochrany je preventivní podávání antiparazitik během celého života zvířete. Běžný interval je každé 3 až 4 měsíce. V případě podezření na endoparazitární onemocnění nebo v případě přímého nálezu parazita je nutné zahájit léčbu. Nejprve je potřeba co nejpřesněji určit druh cizopasníka, nejlépe konzultací u veterinárního lékaře. Lékovou formu a dávkování by měl stanovit odborník.
Škrkavky (Toxocara canis) jsou u psů velmi rozšířené, mohou jim způsobovat značné zdravotní problémy.
Škrkavky jsou cizopasní oblí červi dlouzí 6 až 15 cm, kteří u psů žijí v tenkém střevě. Vylučují vajíčka, která se trusem dostávají do vnějšího prostředí, kde dozrávají a stávají se zdrojem infekce pro další zvířata, ale i pro lidi a především pro děti.
Pes se nakazí pozřením zralých vajíček, z nichž se v jeho střevě vylíhnou larvičky. Ty pronikají střevní sliznicí a pokračují dále v těle svého hostitele. Migrace larev závisí na stáří a pohlaví jedince. U štěňat do 3 měsíců stáří larvy krví migrují do plic, odkud bývají vykašlány, znovu polknuty a dostávají se do střeva, kde se vyvíjí v dospělé jedince. U starších psů larvy migrují krví do plic, ale také aktivně pronikají do nejrůznějších orgánů a tkání, kde se opouzdří. U březích fen se opouzdřené larvy aktivují, pronikají přes placentu a dostávají se do nenarozených štěňat. Larvy, které u feny migrovaly do mléčné žlázy, mohou štěňata infikovat při sání mléka.
Larvy při migraci mechanicky poškozují tkáně, jimiž cestují, a také s sebou zavlékají ze střeva nejrůznější mikroorganismy. Jedinci nakažení škrkavkami zaostávají v růstu, mají matnou srst, zvětšené břicho, dochází ke ztrátám hmotnosti, zvracení, objevuje se kašel, chudokrevnost. V těžkých případech může dojít k úhynu jedince.
Člověk se může nakazit kdekoliv a kdykoliv pozřením vajíček škrkavek. K tomu dochází například u dětí při hraní (na pískovištích, v parcích, zahradách), kdy pojídají písek, hlínu, olizují předměty. A právě při této činnosti může dojít k pozření vajíčka škrkavek. Další cestou nákazy je nedostatečná hygiena rukou, olizování prstů, konzumace potravy neumytýma rukama nebo i špatně omytého ovoce či zeleniny. Vylíhlé larvy migrují v těle člověka, pronikají krví nebo aktivním pohybem do nejrůznějších orgánů (játra, plíce, oko, mozek, svaly) a způsobují vážná poškození. V lidském těle mohou larvy zůstat životaschopné a pohyblivé i několik let. U člověka se onemocnění projevuje bolestmi břicha, teplotou, nechutenstvím, zvracením, krvavými průjmy, únavou kloubů a svalů, kožní vyrážkou. Příznaky mohou trvat několik týdnů až let. K méně častým příznakům onemocnění patří postižení mozku, srdce, ledvin, poruchy vidění, otoky kloubů.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem, při očichávání se. Další způsob je nakažení přes mezihostitele pozřením jeho celého (blecha, všenka
Srdeční endoparazité žijí v srdečních dutinách. Psi se nakazí bodnutím krev sajícím hmyzem. Klinické příznaky u nakažených zvířat jsou vesměs podobné. Převládají především zažívací problémy jako průjem, plynatost, kolikové stavy, zvracení. Pozorujeme nechutenství, apatii, špatný výživný stav, zhoršenou kvalitu srsti, pruritus (svědění) kůže a konečníku, anemii, v případě srdeční červivosti a škrkavek dyspnoe (dušnost) a kašel.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem (při očichávání se). Další možný způsob je nakažení přes mezihostitele pozřením jeho celého (blecha, všenka) nebo jeho nakažené části (maso hospodářských zvířat). Specifickým způsobem nakažení je bodnutí krev sajícím hmyzem v případě srdeční červivosti. Je tedy nutné psy venčit mimo frekventovaná místa a odstraňovat jejich výkaly. Udržovat je prosté vnějších parazitů, krmit je pouze nezávadnou, tepelně opracovanou potravou, případně je v letní sezóně ošetřit repelentními prostředky. Dalším způsobem ochrany je podávání antiparazitik preventivně během celého života zvířete. Běžný interval je každé 3 až 4 měsíce. V případě podezření na endoparazitární onemocnění nebo v případě přímého nálezu parazita je nutné zahájit léčbu. Nejprve je potřeba co nejpřesněji určit druh cizopasníka, nejlépe konzultací s veterinárním lékařem. Lékovou formu a dávkování by měl stanovit odborník.
Kožní nádory se vyskytují jako zduřeniny na kůži nebo pod kůží. Nádory mohou být buď benigní, nebo maligní (zhoubné). Nádory se většinou velmi rychle zvětšují. Někdy je provází krvácení a vředy. Při podezření na nádor, navštivte veterináře co nejdříve.
Na vznik rakoviny, tedy nádorového onemocnění, má vliv celá řada faktorů, ať už vnější vlivy, nebo genetické dispozice, hormony, nebo i březost a laktace. Nádory dělíme na zhoubné, ty se postupně šíří a napadají orgány, a na nezhoubné, které se dále nerozšiřují. Je známo, že nezhoubný nádor se může časem přeměnit na zhoubný. Určit typ nádoru lze pouze na základě histologického vyšetření. Zhoubné nádory jsou typické rychlým růstem a tvorbou metastáz. Metastázy se nejčastěji tvoří v mízních uzlinách, mohou se však tvořit i v jakémkoliv jiném orgánu. Uvádí se, že u koček je 80–90 % nádorů zhoubných.
Mezi nejčastější orgány u koček, které postihuje tato nemoc, patří mléčné žlázy. Mezi další často napadené patří kůže, kosti nebo vnitřní orgány. Není výjimka také rakovina dutiny ústní nebo lymfom. Všechny typy mají společný začátek. Nádory rostou pomalu, ve většině případů nemají kočky žádné příznaky této nemoci, nemají bolesti. Proto se často onemocnění zjistí pozdě.
Jelikož může být onemocnění již příznakem nádorového bujení, neměli bychom brát žádné onemocnění na lehkou váhu. Patří sem průjem nebo zvracení, které má občas každá kočka. Pokud tento stav přetrvává delší dobu, je nutno navštívit veterinárního lékaře, neboť může jít o příznak bujení vnitřních orgánů – jater nebo slinivky břišní. Alarmující je rovněž krev ve výkalech nebo zvratcích, která může být důsledkem krvácejícího nádoru v trávicím traktu.
Častou formou rakoviny je rakovina kůže, která se projevuje nejdříve drobnými nádorky na kůži, které se postupně zvětšují a mají tendenci vytvářet vředy, špatně se hojí, krvácejí. V tomto případě je důležitá naše všímavost při česání kočky a prohlídce srsti a kůže.
Ve výčtu forem rakoviny nemůžeme zapomenout na virus leukémie koček – FELV. Jde o vysoce nakažlivý smrtelný virus způsobující rakovinu bílých krevních buněk a lymfatického systému. Proti tomuto nakažení existuje dosti spolehlivá vakcína. Pro již nakažené kočky však neexistuje žádná účinná léčebná látka.
Říká se, že každý z nás má v sobě zárodky rakoviny, která buď propukne, nebo ne. Stejně je tomu u zvířat. Záleží na způsobu života a pravidelném preventivním vyšetření, na dobré a plnohodnotné stravě. Existuje ovšem i něco, co může rakovinu vyvolat i při dodržování této životosprávy. Bylo potvrzeno, že kočky, které obývají společné prostory s kuřákem, mají větší sklony k rakovině, a to k rakovině ústní dutiny a&
Zákon v České republice neudává žádnou očkovací povinnost. Ovšem doporučuje se dvakrát ročně očkovat proti července prasat. Odčervení by mělo být provedeno alespoň jednou ročně.
Onemocnění prasat je celá řada. Velkou roli hraje hygiena chovu, zootechnické podmínky, stres a výživa.
Červenka – původcem je bakterie Erysipelotrix rhusiopathiae. Vyskytuje se i u zdravých prasat, která onemocní při oslabení. Zdrojem nemoci jsou nakažená zvířata, hlodavci i předměty. Výskyt je nejčastější v létě. Typickým příznakem jsou tmavočervené kopřivkové skvrny. U chronické formy dochází ke změnám na srdci, kloubech a kůži. Při bílé formě ke zčervenání kůže nedojde. Léčí se antibiotiky nebo sérem, prevencí je očkování a dezinfekce.
Edémová choroba prasat – jde o nakažlivé onemocnění selat po odstavu. Projevuje se otoky hlavy, krku, víček, otoky stěn vnitřních orgánů, pohybovými poruchami, průjmem, obrnou svalů. Původem jsou hemolytické kmeny bakterie Escherichia coli. K propuknutí přispívají změny a stresy. Úhyn nastává do několika dní. Léčba probíhá pomocí hladovky, hyperimunního séra, antibiotik a sulfonamidů.
Mor prasat – u nás se příliš nevyskytuje. Jde o velmi infekční onemocnění virového původu, které se projevuje krvácením v trávicím a dýchacím aparátu. Šíří se přímo nakaženými prasaty, nebo nepřímo předměty a prostředím. K příznakům patří horečka, kašel, průjem s krví, krváceniny na kůži, zánět spojivek, výtok z nosu. Dochází k úhynu nebo přechodu do chronické formy.
Chřipka prasat – onemocnění způsobené viry a mykoplazmou, postihuje mladší kategorie prasat a vyvolávacím faktorem je i stres. Mezi příznaky patří vysoká teplota, výtok z očí a nosu, kašel, namáhavé a zrychlené dýchání. Selata, která přežijí, bývají oslabená a přenašeči. Chřipka může způsobit i narození mrtvých selat a poruchy plodnosti. Léčba probíhá antibiotiky.
Sípavka – chronické bakteriální onemocnění, které způsobuje deformaci kostí rypáku. Postihuje zejména mladší zvířata, u starších se příznaky neprojeví, ale vylučují zárodky. Projevuje se krvácením z nosu a výtokem z nosu, ztíženým dýcháním. Později postihuje i horní čelist a obličejové kosti. Léčba se neprovádí. Řešením je vyřazování postižených zvířat.
Dyzentérie prasat – bakteriální onemocnění projevující se silným průjmem a nekrózami ve střevě. Terapie probíhá antibiotiky a je nutná dezinfekce.
Enzootická pneumonie – onemocnění dýchacího aparátu způsobené mykoplazmou s přispěním špatných podmínek chovu. Typický je chronický kašel a nižší přírůstky. Terapie probíhá antibiotiky a zlepšením podmínek chovu.
Vnitřní parazité – stejně jako u ostatních druhů zvířat i u prasat s
Správná péče o ouška kočky je stejně důležitá jako péče o chrup či o huňatý kočičí kožíšek. Opět sázíme na prevenci a kočce pravidelně čistíme ouška od nečistot a přebývajícího ušního mazu. Často je to dlouhý a těžký boj, po kterém opouštíme bitevní pole s poškrábanýma rukama. Bohužel na naši kočku číhá nebezpečí v podobě ušního svrabu. Věřte však, že to není nic, co by nezachránila jednoduchá, ale dlouhodobá a vytrvalá léčba.
Některým kočkám se uši nešpiní vůbec, jiné si je zase zvládnou vyčistit samy. Pokud máte takovou kočku, je to ideální. Bohužel většině koček musíme jednou za čas ouško vyčistit. Otřeme přebytečný ušní maz papírovým kapesníčkem nebo vatovou tyčinkou. Čištění uší se týká hlavně stárnoucích koček, kterým musíme s jejich základní péčí pomáhat. Staráme se o jejich srst, aby byla měkká a hebká. Zkracujeme drápky, pravidelně čistíme ouška a kontrolujeme jejich stav.
Rozhodně však kočce nečistíme uši do hloubky, to bychom maz do ucha zatlačili a mohli bychom zapříčinit ušní infekci. Na čištění můžeme rovněž použít i speciální roztoky, které seženeme u veterináře nebo v obchodě s chovatelskými potřebami. Ty často obsahují látky, které potlačují zárodky parazitů a působí tak preventivně proti nemocem.
Přes veškerá pozitiva s sebou očkování přináší i občasné problémy v podobě nežádoucích reakcí. Jejich frekvence je naštěstí velmi nízká, nicméně čas od času se objevují, způsobují aktuální zdravotní problém u očkovaného zvířete a znamenají nepříjemné překvapení pro majitele psa a pochopitelně i pro veterinárního lékaře, který vakcínu aplikoval.
Je nutno předeslat, že jako postvakcinační reakce se zpravidla označuje celková akutní porucha zdravotního stavu, někdy i život ohrožující, která se objevuje v souvislosti s provedenou vakcinací. Mnohem častěji však probíhá na lokální úrovni, tedy v místě, kam byla očkovací látka aplikována.
Lokální reakce svým způsobem hraje pozitivní roli v aktivní tvorbě protilátek. Objevují se totiž výhradně u inaktivovaných vakcín, což jsou očkovací látky obsahující zárodky umrtvené chemickými antiseptiky (například formolem, merthiolátem). Inaktivace způsobuje snížení imunizační schopnosti vakcíny, a vyžaduje tudíž další úpravu ve smyslu zvýšení účinnosti. Toho se dosahuje přidáním adjuvans (pomocných prostředků – nejčastěji aluminium hydroxidu nebo olejové emulze), které vyvolávají zvýšenou tkáňovou reaktivitu v místě vpichu po dobu několika dnů až dvou týdnů. Imunitní systém tak získá dostatek času k rozpoznání vpraveného antigenu a následné protilátkové odpovědi. U většiny očkovaných psů tuto místní tkáňovou reakci ani nezaregistrujeme (probíhá v podkoží na mikroskopické úrovni), v menším počtu případů se objeví zatvrdnutí nebo uzlík zpravidla velikosti hrášku nebo nejvýše lískového oříšku, který spontánně vymizí během jednoho až dvou týdnů. Zcela výjimečně se vytvoří sterilní absces jako výsledek neadekvátní místní reakce, a je nutno jej řešit chirurgicky. S výše popsaným efektem souvisí i občas se objevující bolestivost během injekce nebo bezprostředně po ní, jde však zpravidla o záležitost několika vteřin, která nemá žádný další negativní vliv na očkovaného jedince.
Jiná situace je u celkových nežádoucích reakcí. Ty vznikají jako patologická odpověď imunitního systému na organické komponenty, nejčastěji fragmenty buněčného materiálu nebo antigeny kultivačních médií, eventuálně na bakteriální antigeny (především v případě leptospirových vakcín). U určitého procenta celkových reakcí jsou příčinou komponenty zvířecích sér (například hovězí proteázy), které jsou běžnou součástí buněčných kultur sloužících k produkci vakcinačních kmenů. Alergičtí jedinci mohou být předem senzitivováni těmito bílkovinami, které od časného věku přijímají s potravou, aniž dotyčného jakkoli poškozují. Teprve po jejich vpravení do organismu jinak než přes trávicí trakt, tedy injekčně s vakcínou, u nich dojde k nastartování abnormál
