Žijí na úkor svého hostitele, obtěžují ho svou přítomností (svědění, škrábání, oděrky, infekce, zánět, nekróza a sepse). Zaplavují psa produkty látkového metabolismu, odebírají mu živiny, oslabují jeho odolnost, způsobují poruchy trávení, poškozují střevní výstelku, porušují nervové dráhy, a navíc přenášejí různá infekční onemocnění.
Tasemnice u psa
Tasemnice jsou vnitřní parazité žijící v tenkém střevě psů. Jejich dlouhé a ploché tělo je tvořeno hlavičkou s háčky a přísavkami (jimi se ve střevě přichytí) a velkým počtem článků. Zadní články, obsahující zralá vajíčka, se oddělují a s výkaly nebo i samovolně vycházejí z těla ven (bílorůžové články o velikosti cca 3 x 9 mm). K dokončení svého vývoje tasemnice potřebují jednoho nebo dva mezihostitele (blecha, různí savci, člověk).
Mezi nejrozšířenější tasemnice psů patří tasemnice psí (Dipilidium caninum), která je přenosná na člověka. Zvířata se nakazí pozřením blechy, která je nositelem larválního stadia tasemnice psí. Člověk se může nakazit pozřením larválního stadia tasemnice psí (náhodně s jídlem nebo při mazlení se zvířetem, když pes člověka olizuje), která se ve střevě člověka vyvine v dospělou tasemnici produkující vajíčka (mohou být nalezena ve stolici). Onemocnění u člověka probíhá s bolestmi v břiše, zvracením, průjmem.
Psi, kteří mají přístup k infikovaným domácím a divokým myším, potkanům, k syrovému masu, se mohou nakazit i dalšími tasemnicemi: Taenia pisiformis, Taenia taeniaeformis, Taenia hydatigena.
Dalšími významnými tasemnicemi parazitujícími ve střevech psů jsou tasemnice liščí (Echinococcus multilocularis) a měchožil zhoubný (Echinococus granulosus). Larvální stadia těchto tasemnic parazitují v různých orgánech různých zvířat i člověka (k nákaze došlo pozřením vajíček). U člověka se larva usídlí v různých orgánech (nejčastěji v játrech, plicích nebo mozku) a vytváří cystu. Způsobené potíže mohou připomínat růst nádoru. Psi a kočky se nakazí pozřením hlodavců, kteří jsou mezihostiteli těchto tasemnic.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem, při očichávání se. Další způsob nakažení je přes mezihostitele, a to pozřením jeho celého (blecha, všenka) nebo jeho nakažené části (maso hospodářských zvířat). Specifický způsob nakažení je bodnutí krev sajícím hmyzem v případě srdeční červivosti. Je tedy nutné psy venčit mimo frekventovaná místa a odstraňovat jejich výkaly. Udržovat je prosté vnějších parazitů, krmit je pouze nezávadnou, tepelně opracovanou potravou, případně je v letní sezóně ošetřit repelentními prostředky. Dalším způsobem ochrany je preventivní podávání antiparazitik během celého života zvířete. Běžný interval je každé 3 až 4 měsíce. V případě podezření na endoparazitární onemocnění nebo v případě přímého nálezu parazita je nutné zahájit léčbu. Nejprve je potřeba co nejpřesněji určit druh cizopasníka, nejlépe konzultací u veterinárního lékaře. Lékovou formu a dávkování by měl stanovit odborník.
Škrkavky (Toxocara canis) jsou u psů velmi rozšířené, mohou jim způsobovat značné zdravotní problémy.
Škrkavky jsou cizopasní oblí červi dlouzí 6 až 15 cm, kteří u psů žijí v tenkém střevě. Vylučují vajíčka, která se trusem dostávají do vnějšího prostředí, kde dozrávají a stávají se zdrojem infekce pro další zvířata, ale i pro lidi a především pro děti.
Pes se nakazí pozřením zralých vajíček, z nichž se v jeho střevě vylíhnou larvičky. Ty pronikají střevní sliznicí a pokračují dále v těle svého hostitele. Migrace larev závisí na stáří a pohlaví jedince. U štěňat do 3 měsíců stáří larvy krví migrují do plic, odkud bývají vykašlány, znovu polknuty a dostávají se do střeva, kde se vyvíjí v dospělé jedince. U starších psů larvy migrují krví do plic, ale také aktivně pronikají do nejrůznějších orgánů a tkání, kde se opouzdří. U březích fen se opouzdřené larvy aktivují, pronikají přes placentu a dostávají se do nenarozených štěňat. Larvy, které u feny migrovaly do mléčné žlázy, mohou štěňata infikovat při sání mléka.
Larvy při migraci mechanicky poškozují tkáně, jimiž cestují, a také s sebou zavlékají ze střeva nejrůznější mikroorganismy. Jedinci nakažení škrkavkami zaostávají v růstu, mají matnou srst, zvětšené břicho, dochází ke ztrátám hmotnosti, zvracení, objevuje se kašel, chudokrevnost. V těžkých případech může dojít k úhynu jedince.
Člověk se může nakazit kdekoliv a kdykoliv pozřením vajíček škrkavek. K tomu dochází například u dětí při hraní (na pískovištích, v parcích, zahradách), kdy pojídají písek, hlínu, olizují předměty. A právě při této činnosti může dojít k pozření vajíčka škrkavek. Další cestou nákazy je nedostatečná hygiena rukou, olizování prstů, konzumace potravy neumytýma rukama nebo i špatně omytého ovoce či zeleniny. Vylíhlé larvy migrují v těle člověka, pronikají krví nebo aktivním pohybem do nejrůznějších orgánů (játra, plíce, oko, mozek, svaly) a způsobují vážná poškození. V lidském těle mohou larvy zůstat životaschopné a pohyblivé i několik let. U člověka se onemocnění projevuje bolestmi břicha, teplotou, nechutenstvím, zvracením, krvavými průjmy, únavou kloubů a svalů, kožní vyrážkou. Příznaky mohou trvat několik týdnů až let. K méně častým příznakům onemocnění patří postižení mozku, srdce, ledvin, poruchy vidění, otoky kloubů.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem, při očichávání se. Další způsob je nakažení přes mezihostitele pozřením jeho celého (blecha, všenka
Srdeční endoparazité žijí v srdečních dutinách. Psi se nakazí bodnutím krev sajícím hmyzem. Klinické příznaky u nakažených zvířat jsou vesměs podobné. Převládají především zažívací problémy jako průjem, plynatost, kolikové stavy, zvracení. Pozorujeme nechutenství, apatii, špatný výživný stav, zhoršenou kvalitu srsti, pruritus (svědění) kůže a konečníku, anemii, v případě srdeční červivosti a škrkavek dyspnoe (dušnost) a kašel.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem (při očichávání se). Další možný způsob je nakažení přes mezihostitele pozřením jeho celého (blecha, všenka) nebo jeho nakažené části (maso hospodářských zvířat). Specifickým způsobem nakažení je bodnutí krev sajícím hmyzem v případě srdeční červivosti. Je tedy nutné psy venčit mimo frekventovaná místa a odstraňovat jejich výkaly. Udržovat je prosté vnějších parazitů, krmit je pouze nezávadnou, tepelně opracovanou potravou, případně je v letní sezóně ošetřit repelentními prostředky. Dalším způsobem ochrany je podávání antiparazitik preventivně během celého života zvířete. Běžný interval je každé 3 až 4 měsíce. V případě podezření na endoparazitární onemocnění nebo v případě přímého nálezu parazita je nutné zahájit léčbu. Nejprve je potřeba co nejpřesněji určit druh cizopasníka, nejlépe konzultací s veterinárním lékařem. Lékovou formu a dávkování by měl stanovit odborník.
Kožní nádory se vyskytují jako zduřeniny na kůži nebo pod kůží. Nádory mohou být buď benigní, nebo maligní (zhoubné). Nádory se většinou velmi rychle zvětšují. Někdy je provází krvácení a vředy. Při podezření na nádor, navštivte veterináře co nejdříve.
Na vznik rakoviny, tedy nádorového onemocnění, má vliv celá řada faktorů, ať už vnější vlivy, nebo genetické dispozice, hormony, nebo i březost a laktace. Nádory dělíme na zhoubné, ty se postupně šíří a napadají orgány, a na nezhoubné, které se dále nerozšiřují. Je známo, že nezhoubný nádor se může časem přeměnit na zhoubný. Určit typ nádoru lze pouze na základě histologického vyšetření. Zhoubné nádory jsou typické rychlým růstem a tvorbou metastáz. Metastázy se nejčastěji tvoří v mízních uzlinách, mohou se však tvořit i v jakémkoliv jiném orgánu. Uvádí se, že u koček je 80–90 % nádorů zhoubných.
Mezi nejčastější orgány u koček, které postihuje tato nemoc, patří mléčné žlázy. Mezi další často napadené patří kůže, kosti nebo vnitřní orgány. Není výjimka také rakovina dutiny ústní nebo lymfom. Všechny typy mají společný začátek. Nádory rostou pomalu, ve většině případů nemají kočky žádné příznaky této nemoci, nemají bolesti. Proto se často onemocnění zjistí pozdě.
Jelikož může být onemocnění již příznakem nádorového bujení, neměli bychom brát žádné onemocnění na lehkou váhu. Patří sem průjem nebo zvracení, které má občas každá kočka. Pokud tento stav přetrvává delší dobu, je nutno navštívit veterinárního lékaře, neboť může jít o příznak bujení vnitřních orgánů – jater nebo slinivky břišní. Alarmující je rovněž krev ve výkalech nebo zvratcích, která může být důsledkem krvácejícího nádoru v trávicím traktu.
Častou formou rakoviny je rakovina kůže, která se projevuje nejdříve drobnými nádorky na kůži, které se postupně zvětšují a mají tendenci vytvářet vředy, špatně se hojí, krvácejí. V tomto případě je důležitá naše všímavost při česání kočky a prohlídce srsti a kůže.
Ve výčtu forem rakoviny nemůžeme zapomenout na virus leukémie koček – FELV. Jde o vysoce nakažlivý smrtelný virus způsobující rakovinu bílých krevních buněk a lymfatického systému. Proti tomuto nakažení existuje dosti spolehlivá vakcína. Pro již nakažené kočky však neexistuje žádná účinná léčebná látka.
Říká se, že každý z nás má v sobě zárodky rakoviny, která buď propukne, nebo ne. Stejně je tomu u zvířat. Záleží na způsobu života a pravidelném preventivním vyšetření, na dobré a plnohodnotné stravě. Existuje ovšem i něco, co může rakovinu vyvolat i při dodržování této životosprávy. Bylo potvrzeno, že kočky, které obývají společné prostory s kuřákem, mají větší sklony k rakovině, a to k rakovině ústní dutiny a&
Zákon v České republice neudává žádnou očkovací povinnost. Ovšem doporučuje se dvakrát ročně očkovat proti července prasat. Odčervení by mělo být provedeno alespoň jednou ročně.
Onemocnění prasat je celá řada. Velkou roli hraje hygiena chovu, zootechnické podmínky, stres a výživa.
Červenka – původcem je bakterie Erysipelotrix rhusiopathiae. Vyskytuje se i u zdravých prasat, která onemocní při oslabení. Zdrojem nemoci jsou nakažená zvířata, hlodavci i předměty. Výskyt je nejčastější v létě. Typickým příznakem jsou tmavočervené kopřivkové skvrny. U chronické formy dochází ke změnám na srdci, kloubech a kůži. Při bílé formě ke zčervenání kůže nedojde. Léčí se antibiotiky nebo sérem, prevencí je očkování a dezinfekce.
Edémová choroba prasat – jde o nakažlivé onemocnění selat po odstavu. Projevuje se otoky hlavy, krku, víček, otoky stěn vnitřních orgánů, pohybovými poruchami, průjmem, obrnou svalů. Původem jsou hemolytické kmeny bakterie Escherichia coli. K propuknutí přispívají změny a stresy. Úhyn nastává do několika dní. Léčba probíhá pomocí hladovky, hyperimunního séra, antibiotik a sulfonamidů.
Mor prasat – u nás se příliš nevyskytuje. Jde o velmi infekční onemocnění virového původu, které se projevuje krvácením v trávicím a dýchacím aparátu. Šíří se přímo nakaženými prasaty, nebo nepřímo předměty a prostředím. K příznakům patří horečka, kašel, průjem s krví, krváceniny na kůži, zánět spojivek, výtok z nosu. Dochází k úhynu nebo přechodu do chronické formy.
Chřipka prasat – onemocnění způsobené viry a mykoplazmou, postihuje mladší kategorie prasat a vyvolávacím faktorem je i stres. Mezi příznaky patří vysoká teplota, výtok z očí a nosu, kašel, namáhavé a zrychlené dýchání. Selata, která přežijí, bývají oslabená a přenašeči. Chřipka může způsobit i narození mrtvých selat a poruchy plodnosti. Léčba probíhá antibiotiky.
Sípavka – chronické bakteriální onemocnění, které způsobuje deformaci kostí rypáku. Postihuje zejména mladší zvířata, u starších se příznaky neprojeví, ale vylučují zárodky. Projevuje se krvácením z nosu a výtokem z nosu, ztíženým dýcháním. Později postihuje i horní čelist a obličejové kosti. Léčba se neprovádí. Řešením je vyřazování postižených zvířat.
Dyzentérie prasat – bakteriální onemocnění projevující se silným průjmem a nekrózami ve střevě. Terapie probíhá antibiotiky a je nutná dezinfekce.
Enzootická pneumonie – onemocnění dýchacího aparátu způsobené mykoplazmou s přispěním špatných podmínek chovu. Typický je chronický kašel a nižší přírůstky. Terapie probíhá antibiotiky a zlepšením podmínek chovu.
Vnitřní parazité – stejně jako u ostatních druhů zvířat i u prasat s
Při očkování se do těla vpravují buď přímo živé, ale oslabené choroboplodné zárodky, nebo jejich mrtvá těla či jejich části. Cíl je ve všech případech stejný – imunitní systém organismu si očkovací látky musí „všimnout“ a musí mít pocit, že je to hrozba, nemoc. Průběh imunitní reakce a následná tvorba protilátek jsou úplně stejné po očkování jako při opravdovém onemocnění.
Alergickou reakci může způsobit jakékoliv očkování. Alergenem může být tělo mrtvých bakterií v inaktivované vakcíně, ale častěji se jedná o alergii na nějakou pomocnou složku vakcíny, jako třeba na želatinu, která se v některých vakcínách používá jako stabilizátor, nebo na určité konzervační látky či na bílkoviny pocházející z buněčných kultur používaných k výrobě vakcíny, jako je fetální telecí sérum. To je důvod, proč určitým psům může vadit konkrétní značka vakcíny a na „stejnou“ vakcínu jiného výrobce reakci nemají.
