Border kolie jsou nesmírně inteligentní, učenliví a pracovití psi. Je to také značně odvážné plemeno, ovšem se sklonem velice silně citově přilnout ke svému pánovi. Snadno se také sžije s jinými domácími zvířaty, je-li tomu zvykána odmalička. Rovněž její vztah k dětem je dobrý, ovšem pod podmínkou, že border kolii dokážete zajistit dostatek pohybu a činnosti. Je to otužilý pes, kterého je možné celoročně chovat venku v kotci.
Barvy
Barevné variety border kolie jsou velice rozličné, přípustné jsou v podstatě všechny barvy, nikdy by však nemělo výrazně převládat bílé osrstění. Je mnoho barevných variant srsti, nejčastější je černá s bílými znaky (mezi klasické bílé znaky patří límec, ponožky, bílá špička ocasu, bílé břicho, bílá lysina). Mezi další patří například hnědobílá, blue merle, red merle, tricolour. V chovu registrovaném FCI se nepřipouštějí jedinci, u kterých převládá bílá, a není povoleno připouštět mezi sebou dva jedince merle zbarvení. V pracovních chovech, registrovaných ISDS a jinými organizacemi zaměřenými na práci, se na barvu psa nebere žádný ohled – zde je výběr jedinců závislý pouze na tom, jak daný jedinec pracuje u zvířat.
Barvy border kolie: černobílá, černobílá s pálením – tricolour, modrobílá, modrobílá s pálením, blue merle, blue merle s pálením, hnědobílá, hnědobílá s pálením, lila bílá, lila bílá s pálením, red merle, red merle s pálením, australská červená, sable, ostatní (tečkovaná, žíhaná, dubl merle, extrémně bílá).
V období formování plemene byla hlavním úkolem australského ovčáka manipulace s až několika tisícihlavými stády ovcí a dobytka na sezónní pastvy či za účelem prodeje až na vzdálenosti v rámci stovek mil. Jednalo se v podstatě o nepřetržitou práci kolem dobytka od jara do zimy (do prvního sněhu).
Přesný původ plemene je celkem nejasný, existují minimálně dvě teorie, jak australský ovčák vznikl. Jedna tvrdí, že jeho předchůdci byli ovčáčtí psi Basků, kteří migrovali z Evropy do Austrálie a potom do Ameriky, kam si s sebou přivezli jak speciální plemeno ovcí Merino, tak své „malé modré psy“, potomky pyrenejských a katalánských ovčáků, přikřížené s německou kolií a dalšími evropskými ovčáckými plemeny. Jiná teorie uvádí, že australský ovčák vznikl křížením britských a španělských ovčáckých psů, kteří se do Ameriky dostali s evropskými emigranty. Jisté ale je, že navzdory svému jménu vzniklo toto plemeno, tak jak ho známe dnes, v Americe. Největšího rozmachu a popularity dosáhl australský ovčák ve 20. století, a to díky své účasti na výstavách dobytka a koní, kde překvapoval diváky svými dovednostmi.
Mezi hlavní vlastnosti, pro něž byl nedocenitelným pomocníkem, patřila především jeho univerzálnost: skvělý cit pro manipulaci se stádem jak drsného dobytka, tak ovcí (velice často „mix“ jehňat, bahnic i beranů). Kromě pasení byl díky svému přirozeně ochranitelskému pudu skvělým hlídačem stáda i svého domova a jednalo se o jedince přirozeně teritoriálního. Vynikal svou rychlostí, hbitostí, vytrvalostí, odolností, odvahou a schopností samostatného rozhodování i práce v drsných podmínkách v podstatě ve dne v noci. Zároveň však byl popisován jako výjimečný společník pro svého pána či jeho rodinu. Pro všechny tyto vlastnosti zaznamenal v USA jako farmářský pes vysoký nárůst popularity.
Australský ovčák je pes s nadprůměrnou inteligencí, je dokonce tak inteligentní, že zaujímá jedno z prvních míst v žebříčcích IQ mezi všemi psy. Má ve svých genech silně zakořeněný pastevecký a ochranitelský pud. Je to pes velmi oddaný svému pánu a rodině, při jejich obraně je schopen nasadit život. Je spolehlivý, ostražitý, vytrvalý, rychle a rád se učí, vůči cizím lidem a zvířatům není nepřátelský, přestože dokáže být ostrý a autoritativní. Je výborným rodinným společníkem, ale je také hodně závislý na své rodině a miluje kontakt s člověkem, proto není vhodné chovat ho venku v kotci. Má rád hodně prostoru a miluje plavání. Možná ze všeho nejraději má ale rád běhání vedle koně. Australský ovčák je velký pracant, a proto musí být neustále něčím zaměstnán, aby se nenudil a nenacházel si zábavu sám. Pro své výjimečné vlastnosti je používán při agility, v&nb
Existuje několik barevných variant: blue merle (modře mramorovaná), red merle (játrová), black solid (černá) a red solid (červená). Všechny barvy mohou (ale nemusí) mít bílé nebo hnědé znaky.
Pomeraniani jsou typičtí svým přátelským, hravým a temperamentním chováním. Milují být v přítomnosti svých majitelů a též se ví, že své páníčky velmi brání. Jsou ostražití a na jakoukoli změnu ve svém prostředí reagují štěkáním, mohou tudíž štěkat velmi často. Čas o samotě většinou snášejí dobře v prostředí, kde jsou hračky.
Psí plemeno pomeranian se řadí ke skupině německých špiců. V mnoha zemích je pomeranian známý jako trpasličí špic. Jeho postava je kompaktní a robustní, s velmi osrstěným ocasem, jenž je vysoko posazený a plochý. Pomeraniany charakterizuje mimo jiné jakýsi límec u krku tvořený krycí srstí a také jemné chloupky na zadních končetinách. Krycí srst je dlouhá, rovná a tvrdá, s texturou. Podsada je oproti tomu měkká, hustá a krátká. Pomeranian může mít různou barvu srsti: bílou, černou, hnědou, červenou, krémovou, černou s pálením, hnědou s pálením, žíhanou a další. Mezi nejčastější barvy patří oranžová, černá a krémová. V poslední době si lidé velmi oblíbili zbarvení merle, které v sobě kombinuje modrou a převážně bílou barvu srsti.
Pomeranian je malé psí plemeno, jehož zástupci dosahují výšky v kohoutku 13 až 28 cm a hmotnosti 1,9 až 3,5 kg.
Ačkoli mají pomeraniani dvojitou tlustou srst, péče o ni není nikterak náročná. Chovatelé doporučují srst jednou denně vyčesat pro udržení její kvality, jelikož ji pomeranian pravidelně ztrácí. Zkracovat by se pak měla každý měsíc až dva. Rovněž je třeba věnovat pozornost stavu uší, očí a zubů.
Co se týče věku, pomeraniani se obecně dožívají 12 až 16 let.
Chovatelé nesouhlasí s tím, že FCI standard z roku 1998 přiřadil pomeraniana k německému špicovi, a tvrdí, že po sto letech vývoje se už jedná o samostatné plemeno. Taktéž se snaží vyhnout křížení pomeraniana s německým trpasličím špicem, a to už jen proto, aby se zachoval mírně odlišný vzhled.
Slovo pomeranian bylo odvozeno od slova pomořanský. Z Pomořan pocházel původně až třicetikilový pastevecký špic. Toto plemeno uznal až v roce 1870 anglický Kennel Club a v roce 1888 byl první špic dovezen do USA.
Za více než sto let se původní pomořanský špic úplně změnil: změnila se jeho srst, postavení nohou, chůze. Dnes se jedná o úplně jiného psa.
Bude-li mít tento pes vhodnou stravu, může se vyhnout řadě zdravotních komplikací.
Vzhledem k malé váze nehrozí pomeranianovi například dysplazie kloubů, jež tolik trápí velká plemena s vyšší hmotnostní (či dokonce s nadváhou nebo obezitou). Celkově se jedná o zdravého psa, u kterého představuje největší zdravotní komplikaci vykloubení čéšky. Dalším problémem může být také tracheální kolaps a zřídka se můžeme setkat s kožními problémy.
Pomeranianové jsou náchylní ke ztrátě zubů, tudíž se nedoporučuje krmit je suchým krmivem. Často mohou trpět i mírnou až těžkou hluchotou, zvýšeným nitroočním tlakem a ametropií (porucha vidění způsobená nepoměrem mezi předozadní délkou očního bulbu a lomivou silou optického aparátu). Pakliže máme psa se zbarvením srsti merle, jehož rodiče (oba) měli srst téže barvy, může se u něj navíc objevit abnormalita skeletu, problémy se srdcem a reprodukčním systémem.
Luxace čéšky je stav, kdy se čéška vysmekne ze svého žlábku. Většinou se jedná o zděděnou poruchu, ale může být způsobena i zraněním. Existují různé stupně luxace: od mírné, která psa téměř neomezuje, až po těžkou, jež vyžaduje operaci. Diagnózou luxace čéšky se nenechte odradit, poněvadž většina pomeranianů s touto poruchou vede normální život (a pokud ne, problém vyřeší operativní zákrok). U lehkých případů se tlapa postižené nohy stáčí směrem dovnitř a hlezno směřuje ven. Když se koleno vysmekne, pes natáhne zadní nohu podél svého těla, tlapka bude mířit směrem k čumáku a pejsek bude trpět velkou bolestí. Co v takovém případě dělat? Svého pomeraniana vezměte k veterináři a požádejte ho, aby vám ukázal, jak vrátit koleno zpět na své místo.
Pomeranianové mohou trpět i hypotyreózou (snížená funkce štítné žlázy). Štítná žláza má mnoho různých funkcí, k nejznámějším patří regulace metabolismu. Hypotyreóza nastává ve chvíli, kdy není produkován dostatek tyroxinu. Její příznaky jsou: nárůst váhy (obezita), nadměrné vypadávání srsti, suchá srst, vysoký krevní cholesterol, anémie, špatné snášení chladu, pomalý tep.
Kolaps trachey (průdušnice) se projevuje tak, že pomeranian vydává kejhavý zvuk nebo zní, jako by vykašlával chuchvalec chlupů. Poruchu lze diagnostikovat pomocí rentgenu, poté se obvykle předepisují léky na tlumení kašle. Může se jednat o problém ohrožující život, proto uvedené příznaky nikdy neignorujte.
Hypoglykémie je náhlý pokles hladiny cukru (glukózy) v krvi. Většinou se vyskytuje u velmi mladých štěňat, ale může se objevit i u starších stresovaných pomeranianů. Mezi příznaky patří nenadálý kolaps, slabost, třesení, někdy křeče. Pokud se tyto problémy objeví u vašeho pomeraniana, okamžitě vyhledejte zvěrolékaře.
K prvnímu pokusu o vyšlechtění dnešní bengálské kočky došlo v šedesátých letech 20. století, a to ve Spojených státech. Cílem bylo vyšlechtění přátelské a plně domestikované domácí kočky s alespoň částečným zachováním podoby a fyzických vlastností kočky divoké, což bylo snem mnoha chovatelů. První křížení však neiniciovali chovatelé, ale američtí genetikové, neboť u divokých bengálských koček byla zjištěna nepřítomnost genu kočičí leukémie, vůči níž tak byla tato kočka imunní. I přes snahu genetických vědců se však křížení nedařilo a další chov narážel na problém neplodnosti kocourů a těžké ochočitelnosti koťat první generace, což další pokusy téměř zastavilo.
Další pokus o zkřížení se tak opakoval až o několik desítek let později, kdy se o něj pokusila Američanka Jean Millová, která byla již dopředu obeznámena s možnými úskalími a problémy, které by případně mohly nastat. Chovatelka tak počítala s divokostí původního plemene i s možnou neplodností kocourů první generace. Tu vyřešila šlechtěním pouze samičích koťat s domestikovanými kocoury, čímž byla plodnost zaručena, neboť neplodnost se objevovala pouze u samců. I přesto však byl chov značně problematický a všeobecně byla přijata až čtvrtá generace původních koček, kterou ale uznaly jen některé z chovatelských asociací. Evropská FIFE uznala bengálské kočky teprve v roce 1998.
I když vyšlechtění bengálské kočky patří k největším chovatelským úspěchům, její šlechtění není ještě zcela ukončeno, neboť v některých chovných programech se dodnes používají divoké bengálské kočky.
Bengálská kočka má dlouhé a svalnaté tělo. Ocas bývá střední délky a na konci je vždy černě zbarvený. Hlava je vzhledem k tělu malá protáhlá. Toto plemeno má velmi hustou srst a můžeme se setkat s celou řadou provedení s hnědou barvou v odstínech žluté či zlaté. Méně časté bývá provedení bílé, stříbrné, modré a vzácně se objevuje černé zbarvení celého těla.
Opticky se sice tato kočka podobá malému africkému leopardovi, ocelotovi nebo tygrovi, ale navzdory svému divokému vzhledu má velmi přítulnou povahu a s hlasitým předením se ráda nechává rozmazlovat od svého člověka.
Bengálská kočka má dosti dlouhé, svalnaté a dobře vyvinuté tělo s těžkými kostmi. Zadní nohy jsou o něco delší než přední a tlapky jsou relativně velké a kulaté. Ocas je střední délky, pevný na dotek, má zakulacený koneček, který je vždy černě zbarvený. Klínovitá hlava je v poměru k tělu malá a je o něco delší než širší. Malé uši jsou namířeny trochu dopředu, široce nasazené a nesmějí mít žádné štětinky. Nos je dlouhý a široký s lehkým prohnutím v místě, kde přechází v horní část lebky. Oči jsou velké, mají mandlovitý až k
Burgundský králík je oblíbeným plemenem pro křížení králíků na maso. Má výborný růst a kvalitní maso.
Chovatelé oceňují jeho klidnou povahu a dobrou odolnost.
Klíčové vlastnosti burgundského králíka:
stálý růst a dobrá jateční váha králíka (obvykle 2,8–3,2 kg),
kvalitní pevná kostra,
ideální pro křížení s novozélandským nebo kalifornským králíkem,
dostupný i v sekci prodej na chovatelských burzách.
Kalifornský králík patří mezi nejčastější plemena používaná pro křížení králíků na maso.
Je ceněn pro svou vitalitu, rychlý růst, dobré využití krmiva a vysokou jateční váhu králíka.
Výhody kalifornského králíka:
porážková hmotnost běžně 2,7–3,1 kg,
jemné libové maso,
ideální komponent pro velká plemena v užitkovém křížení,
Užitkové křížení králíků je základem moderního chovu v Evropě. Šlechtitelé se zaměřují především na masná plemena králíků a jejich užitkové vlastnosti.
Správné spojení genetických linií zlepšuje růst, využití krmiva, vitality a kvalitu masa. Tento přístup využívá:
chov králíků pro masnou produkci na farmách,
chov králíků na maso v domácích podmínkách,
produkci brojlerových králíků.
Nejčastěji se kříží rychlerostoucí masná plemena (NZ, Kalifornský, Burgundský) s liniemi prověřenými na vysokou mateřskou plodnost a mléčnost.
Zpočátku nebyla barva sibiřských koček pro chovatele při šlechtění nijak důležitá, i to je důvod, proč existuje víc uznávaných barevných variant. V současnosti jsou zakázané nepůvodní „moderní barvy“, které jsou jasným příznakem křížení různých plemen. Mezi nepovolené barvy patří čokoládová (všechny její odstíny, skořicová (všechny její odstíny), lila i plavá. Mezi uznávaná plemena patří například již zmíněná něvská maškaráda, černá i bílá varianta sibiřské kočky. Tyto barevné varianty se liší vlastně jen zbarvení, velikost, stavba těla i povaha je u koček velmi podobná.
Jedná se o modrou variantu výmarského ohaře krátkosrstého.
První známý výskyt modrého výmarského ohaře se datuje již od roku 1940, kdy se ve vrhu stříbrošedých rodičů chovatele Roberta Pattayeho (tehdejšího prezidenta klubu výmarských ohařů v Rakousku) objevilo štěně modré barvy. Další výskyt byl zaznamenán v Německu, také ve vrhu, kde oba rodiče byli stříbrošedí, chovatele Ludwiga Gaula von Gailberga. Budeme-li se zajímat o to, kde se vlastně v liniích stříbrošedých vzaly geny nesoucí modrou barvu, dojdeme až k úvaze, jakou roli ve vývoji výmarského ohaře krátkosrstého sehrála různá křížení při vzniku tohoto plemene. Například německá modrá doga zde také figurovala. Nyní bychom se mohli dlouhou dobu zaobírat otázkami genetiky. Snad je nutná jen zmínka o míchání barev při křížení modrého a šedého jedince. Když se nakříží šedý s modrým, nikdy nevznikne mix barev, jelikož tyto dvě barvy jsou dvě odlišné entity a těmi také zůstávají. Není to tedy jako míchat šlehačku s kávou, ale jako byste míchali modré a šedé kuličky v misce. Když vylovíte hrst kuliček, vždy budete mít v dlani část modrých a část šedých. Bohužel – pro evropského chovatele – byli první jedinci s tímto krásným zbarvením odvezeni příslušníkem amerických ozbrojených sil do Spojených států amerických. Tam se stal tento pes velmi rychle populárním a velice oblíbeným, používaným buď k prvotnímu loveckému určení, nebo také jako pes záchranářský a služební. Zde byl také později uznán AKC (American Kennel Club) jako čistokrevný jedinec a získával mnoho nejvyšších výstavních ocenění. Některé z nejlepších linií v USA mají jeho geny. Doba uznání modrého „výmara“ do standardu AKC skončila bohužel rokem 1971, kdy klub chovatelů výmarských ohařů prohlásil modrou barvu srsti jako diskvalifikační. Stejně tak dopadli i „výmaři“ dlouhosrstí. Velkým překvapením byl pak fakt, kdy francouzský klub chovatelů výmarských ohařů uznal tuto modrou barvu za odstín šedé, a to z důvodu nespecifikovaného rozsahu odstínu šedé barvy.
Bez ohledu na barvu srsti je modrý ohař stejný jako stříbrošedý, jak vzhledem, tak vlohami, kterými disponují. Jejich hlavním využitím, jak jsme již zmínili výše, je lovecká činnost. Dále pak jsou v hojné míře využíváni na celnicích a jako psi záchranáři. Pro všechny tyto činnosti se výborně hodí díky svému vynikajícímu nosu. Jsou to psi velice vytrvalí, přátelští, temperamentní a velmi vychytralí. Tady je nutno upozornit nezkušené začínající chovatele na potřebu velké dávky opatrnosti a důrazu při výchově, jinak se může velmi rychle stát, že si pejsek vymění místo se svým páníčkem. Pokud se však při výchově výmarského ohaře nic nezanedbá, stane se tento čtyřnohý kamarád velmi rychle nepostradatelným členem rodiny, ať už jako domácí mazlíček, nebo lovecky či jinak vedený pes.
Mezi další druhy mastina patří pyrenejský a neapolský.
Pyrenejský mastin
Pyrenejský mastin je inteligentní a bdělý pes. Je to spolehlivý a poslušný společník a ochránce. Ke své rodině jsou tito psi přátelští a oddaní. K cizím lidem se chovají ostražitě. S ostatními domácími zvířaty nemají problém, k jiným psům se chovají přátelsky. Jsou to výborní hlídači. Díky jejich inteligenci se snadno cvičí. Zbožňují děti a jejich trpělivost nezná mezí. Nesmí se jim však nijak ubližovat a být na ně tvrdý. Mají vrozený ochranitelský instinkt a také částečně samostatné rozhodování. Pyrenejský mastin i přes svoji mohutnost dokáže vyvinout značnou rychlost. Útočí jen v případě nouze, je-li opravdu ohrožena rodina nebo majetek.
Pyrenejský mastin pochází ze Španělska a jedná se o velmi staré plemeno. Do Španělska byl přivezen fénickými kupci. Tito dovezení psi byli využíváni jako pracovní a také byli dále kříženi s pyrenejským horským psem i španělským mastinem. Jeho historie však sahá mnohem hlouběji do minulosti a jeho původ můžeme dohledat až u velkých asijských mastifů. Pyrenejský mastin byl využíván později jako hlídač stád ovcí před vlky a medvědy. Aby měl chráněný krk, nosil ostnatý obojek carlanca. Čtyři až pět psů bylo schopno uhlídat stádo čítající přes 1 000 kusů. Jako samostatné plemeno byl uznán až koncem 19. století.
Pyrenejský mastin dorůstá výšky 72 až 81 cm, ale žádoucí je výška větší. Dosahuje váhy okolo 55 až 75 kg. Průměrná délka života je 10 až 13 let. Velká, dlouhá a silná hlava má lehce klenutou lebku. Uši jsou malé a přiléhají k lícním kostem. Oči jsou malé, mandlového tvaru a tmavé barvy. Skus je nůžkový. Krk je silný, pružný s volnou kůží a visícím lalokem. Tělo je mohutné a velké. Ocas je nasazen ve střední výšce a v klidu je nošen svěšený a sahá až k hleznům. Srst je silná, hustá a přiléhá k tělu. Zbarvení je základové bílé s černými, červenými nebo šedými skvrnami a výraznou maskou.
Srst pyrenejského mastina nevyžaduje speciální péči, díky její samočisticí schopnosti ji stačí jednou týdně vykartáčovat. Zvýšená pozornost je zapotřebí jen v období línání. Byť je to pes značně inteligentní a rychle chápe, potřebuje důslednou a vlídnou výchovu. Nikdy vás však nebude slepě poslouchat. Kvůli své velikosti je poněkud náročnější na chov a budoucí majitelé s tím musí počítat. Potřebuje dostatek pohybu, a to nejen na větším oploceném pozemku, ale také rád chodí na dlouhé procházky. Především v období dospívání a růstu potřebuje velké množství kvalitní potravy. Pyrenejský mastin může být držen celoročně venku jen za předpokladu, že má k dispozici boudu, do
Skotská klapouchá dostala své jméno podle přehnutých ušních boltců dopředu. Tento rys vznikl spontánní mutací. Kočky s touto mutací jsou známy už dlouho, a to především v Číně. Roku 1961 našel pastýř v Taysidu ve Skotsku kotě, které mělo uši sklopené dopředu. O dva roky později tato bílá kočka jménem Susie porodila koťata a dvě z nich měla uši sklopené ještě více než jejich matka. William Ross, také pastýř, si vzal jedno toto kotě a se svou ženou Mollie dali základ plemeni skotská klapouchá kočka. Následným připouštěním se zjistilo, že gen Fd pro sklopené uši je dominantní a mohou jej přenášet pouze skotské klapouché kočky. Ovšem později se zjistilo, že při křížení dvou klapouchých má potomek zesílené nohy a ocas, což nebyl další znak plemene, ale poruchy na kostře. Skotská klapouchá téměř vymizela. Až když se zjistilo, že při křížení s britskou krátkosrstou je polovina koťat zdravých a má sklopené uši. Začátkem 70. let začali mít britští chovatelé potíže, a tak GCCF pozastavila registrování. V USA začal chov tohoto plemene v roce 1974. Klapouchá kočka byla v Americe připuštěna k exotickému krátkosrstému kocourovi. Z tohoto vrhu mělo jedno kotě ohnuté boltce, jmenovalo se Jed Callant. Objevují se i skotské klapouché kočky dlouhosrsté.
Díky svému venkovskému původu je to kočka velmi odolná vůči nemocem i nevlídnému počasí. Je výborným lovcem, a proto by měla mít přístup ven. Jako domácí mazlíček má sklon být majetnická a zabírá si jednu osobu pro sebe. Skotská klapouchá má mírnou povahu. Své páníčky zbožňuje a snaží se jim být co nejvíce na blízku. Dobře si rozumí s dětmi, pejsky i ostatními kočkami. Tyto kočky jsou velmi hravé a učenlivé. Nejsou to žádní přehnaní divoši, spíše něžná a mazlivá stvoření. Doprovází vás v nejrůznějších domácích činnostech od vaření až po úklid. Zajímavostí je, že skotská klapouchá kočka spí velmi často na zádech. Má velmi jemný hlas, ale příliš často jej nepoužívá. Tato kočka se nenechá ničím vyprovokovat, a tak ji asi nikdy neuvidíte s vytaženými drápky.
Skotská klapouchá kočka dosahuje váhy 2,5 až 6 kg. Hlava je kulatá se širokým a krátkým nosem. Uši jsou přehnuté, špičky jsou kulaté. Mohou však být klasické, nesklopené a pak se plemeno nazývá Scottish straight. Žádoucí je těsné přilehnutí uší tak, že tvoří čepičku. Velké oči mají kulatý tvar a jsou posazené daleko od sebe. Barva očí odpovídá barvě srsti. Krk je krátký a silný. Tělo skotské klapouché je středně velké, zavalité, s pružným hřbetem. Končetiny jsou středně dlouhé a silné. Ocas je u kořene silný, je střední délky a není příliš ohebný. Srst je hustá, silná, měkká a má odstávat od těla. Může být krátká i dlouhá. Zbarvení je p
Při křížení je důležité, aby samec byl menším plemenem než samice, jinak by to mohlo zkomplikovat porod. Na internetu lze najít řadu rad, která plemena se dají křížit. Poradit může chovatelům i veterinář, případně zkušenější chovatel.
