Veš psí u psa parazituje jako opravdová veš, která saje krev, zato všenka, která má kousací ústní ústrojí, se živí se kůží a chlupy. Jsou to dva různé druhy parazitů s odlišnou životní strategií a u postiženého psa jejich přítomnost způsobuje trochu odlišné klinické příznaky.
Veš psí (Linognathus setosus) je 1–2 mm velký zploštělý bezkřídlý hmyz. Má nápadně malou protáhlou špičatou hlavu, nemá žádné oči a k pohybu v srsti jí slouží šest silných nohou opatřených drápkem. Živí se krví hostitele. Parazituje na psovi i na lišce. Preferovaným místem výskytu je hlava a krk, zvláště převislé uši některých plemen, dále kůže pod zplstnatělou srstí, hromadí se také okolo očí či pod obojkem. Jsou to pomalu se pohybující zvířata, při rozhrnutí srsti jsou zakousnuté vši snadno vidět. Svého hostitele dobrovolně nikdy neopouštějí. Dospělá samička klade jedno vajíčko denně. Hnidu lepí ke kořínkům chlupů. Trvá 10– 15 dní, než se z vajíčka vylíhne nymfa podobná dospělci, jen menší. Nymfa dospívá asi za dva týdny a cyklus se opakuje. Mimo hostitele přežije veš jen 1–2 dny. K přenosu dochází přímým kontaktem mezi psy, štěňata se nakazí od matky, psi získají vši také ležením ve společných peleších či sdílením hřebenů a dek. Na vypadaných chlupech mohou být živé hnidy, na kterých vši přežívají poněkud déle.
Bodání vší způsobuje na psí kůži vznik svědivých pupínků. Malé množství vší a tím pádem i štípanců může uniknout pozornosti, ale při větším počtu si pes štípance rozškrábe do krve, do poškozené kůže se dostane infekce, srst je olámaná, matná, suchá, pocuchaná. Vlhká srst napadených psů je cítit po myšině. Zanícená svědivá kůže na uších může připomínat svrab. Vši mohou navíc sát tolik krve, že u svého hostitele, typicky u štěněte, způsobí chudokrevnost s bledými sliznicemi, nebo dokonce celkovou slabost a oslabení imunity.
Všenka psí
Všenka psí (Trichodectes canis) je 1–2 mm velký bezkřídlý hmyz s krátkou širokou hlavičkou. Všenka je zbarvená do žluta. Stejně jako veš se pohybuje pomocí šesti končetin s drápky. Na rozdíl od vši velmi čile. Neustálým lezením v srsti způsobuje velké svědění. Všenka psí nesaje krev, ale okusuje pokožku a živí se kůží, srstí a organickými nečistotami. Pes domácí je hlavním hostitelem této všenky, ale stejně tak může parazitovat i na vlku, kojotech, šakalech a liškách. Na zamořeném psovi se nachází především na hlavě, krku a na zádech a ocasu. Shromažďuje se kolem tělních otvorů či ran. Drží se u kořínků chlupů, rychle běhá a nemusí být snadné ji spatřit. Životní cyklus je podobný jako u
Ve svém příspěvku ŠTĚNĚ NĚMECKÝ OVČÁCKÝ PES-STÁŘÍ 4 MĚSÍCE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Honza.
Prosím o radu-krásný pes Ben,ale nevím si rady s jeho chováním.Pokud já pracuji na dvorku,chodí za mnou docela v pohodě,ale myslím si,že když manželka (chodící o berlích)přijde s radostí za Beníkem,posadí se,manželka ho pohladí a vzápětí to začne.Otáčí se za ocasem,,drží ho zubama, pořád dokola,pořád dokola se otáčí,ale již dosti dlouho,také se mu daří čím dál větší rychlost. Nedaří se nám ho to odnaučit.Děkuji předem.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Honza.
Prosím o radu-krásný pes Ben,ale nevím si rady s jeho chováním.Pokud já pracuji na dvorku,chodí za mnou docela v pohodě,ale myslím si,že když manželka (chodící o berlích)přijde s radostí za Beníkem,posadí se,manželka ho pohladí a vzápětí to začne.Otáčí se za ocasem,,drží ho zuby, pořád dokola,pořád dokola se otáčí,ale již dosti dlouho,také se mu daří čím dál větší rychlost. Nedaří se nám ho to odnaučit.Děkuji předem. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Veš psí (Linognathus setosus) je bílá a saje krev. Ani jeden druh není přenosný na člověka. Dospělé vši se pohybují na povrchu kůže a způsobují intenzivní dráždění, pes se škrábe, čímž si může přivodit poranění kůže, které se může následně infikovat.
Veš je zploštělá shora dolů a má krátké, silné končetiny, které nejsou přizpůsobeny ke skákání, takže je veš poměrně málo pohyblivá a lze ji snadno odhalit. Barva vši je šedavá až bělavá. Dospělá veš i larva se živí krví psa. Veš psí cizopasí výhradně na psu, na člověka nepřechází. Vývoj se odehrává pouze na těle psa, samice kladou vajíčka tak, že je přilepují k chlupům (takzvané hnidy). Z nich se pak vylíhnou larvy a po dokončení vývoje se vyvine dospělá veš.
Veš psí způsobuje psovi svědění, takže se škrábe, čímž si může přivodit poranění kůže, které se může infikovat, nebo vzniká ekzém. Nejčastěji se vši vyskytují na hlavě psa, tedy v okolí očí a tlamy, je tedy lepší poradit se o jejich odstranění s veterinárním lékařem, který doporučí vhodný prostředek tak, aby psovi neublížil. Vši se vyskytují poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi. Veš se na psa přenáší většinou bezprostředním stykem s napadeným psem. Ochrana tedy spočívá v tom, nevodit psa na taková místa, kde by mohl být napaden, a k péči o srst používat výhradně vlastní hřebeny a kartáče.
Při rozhrnutí srsti je vidět přisátá veš, která se nesnaží prchat jako všenky, ani neodskočí jako blecha. Na jednotlivé chlupy přilepují vši hnidy, které na rozdíl od lupů celkem pevně drží. Naštěstí jsou psí vši méně časté než blechy. Pes se nakazí pouze přímým stykem se zavšiveným jiným psem nebo při používání cizích hřebenů a kartáčů.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou k dostání ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot-on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Ve svém příspěvku INJEKCE PROTI POČETÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marcela Šandorová.
Děkuji za odpověď,jen bych se ještě chtěla zeptat co to znamená,co nejdříve ultrazvuk?Za jakdlouho bude vidět,jestli je březí,pokud došlo k pokrytí dnes.Děkuji za odpověď,Šandorová,Olomouc
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milan.
Ultrazvuk dokáže zobrazit plody v děloze feny po uplynutí třetího týdne od nakrytí.
Veš je cizopasník dlouhý 1–2 mm, který je dokonale přizpůsobený k cizopasnému způsobu života. Vším chybí křídla stejně jako blechám.
Veš je zploštělá shora dolů a má krátké silné končetiny, které nejsou přizpůsobeny ke skákání, takže je veš poměrně málo pohyblivá a lze ji snadno odhalit. Barva vši je šedavá až bělavá.
Dospělci i larvy vší se živí krví hostitele. Pohlavní dospělosti dosahují za 3 týdny. Dospělec se dožije 3 až 5 týdnů. Samice naklade až 150 vajíček. Vši žijí pouze v srsti, kam kladou i svá vajíčka. Ta se po 8 až 10 dnech změní v larvy, které se v dospělce vyvinou za 3 až 5 týdnů. Vši jsou dosti málo pohyblivé. Když se rozhrne srst zavšiveného psa, přisátá veš se nesnaží ukrýt. Blecha obvykle odskočí.
Nabodávání kůže vyvolává u psa úporné svědění, které má tytéž následky jako svědivost při zablešení. Pes se škrábe a kouše, čímž si na pokožce způsobuje drobná i větší zranění. Ta se druhotně mohou infikovat a vzniká ekzém.
Celý vývoj vši se na rozdíl od blechy odehrává na těle hostitele. Oplozené samice kladou vajíčka do srsti psa. Zvláštním tmelem je přilepují k jednotlivým chlupům. Vajíčka nalepená na chlupech se nazývají hnidy. Podle nálezu hnid lze také spolehlivě rozpoznat, že je pes zavšiven.
Ke svému vývoji potřebují vajíčka vší stálou teplotu těla hostitele. Při ní se larvy líhnou asi za 30 dní. Protože jsou tato vývojová stadia tvarem těla velice podobná dospělým vším, nazývají se někdy také nymfy. Klidové stadium neboli kukla ve vývoji vši chybí. Larvy či nymfy ale prodělávají další vývoj, vytvářejí se u nich pohlavní orgány a mění se v dospělé vši. Déletrvající zamoření se pozná podle zbarvení hnid. Ty jsou zpočátku bílé, na povrchu lesklé. Když je víčkem, které je na jednom konci, opustí larva nebo nymfa, změní se jejich barva. Nález hnid obojího zbarvení znamená, že pes je již dlouho hostitelem vší.
Pouze při silném napadení psa, kdy na jednom hostiteli může být i několik tisíc cizopasníků, se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi.
Vši se většinou přenášejí ze psa na psa přímým stykem. Nepřímý přenos je vzácný. Protože neskáčou, může k přenosu dojít jen při bezprostředním setkání dvou psů. Na člověka veš psí nepřechází. Zavšivení je dokladem špatné péče o psa. Vši milují klid, proto se jim daří zejména v srsti, která není ošetřována vůbec anebo jen nedostatečně. K slabšímu napadení může ovšem dojít i u řádně česaného a kartáčovaného psa, pokud se setkal
Veš psí se na člověka nepřenáší, ale naopak je to možné. Veš lidská však nemůže přelézat na psa a zpět, protože má drápky uzpůsobené lidskému vlasu a na chlupech psa se neudrží.
Veš dětská (Pediculus humanus capitis) nebo také vlasová či hlavová žije v lidských vlasech, nejčastěji však bývá nalézána u dětí. Zejména v poslední době se daleko častěji než dříve vyskytuje také ve vlasech dospělých lidí. Jedná se o parazitický plochý bezkřídlý hmyz šedé barvy, který nepřenáší žádné specifické infekční onemocnění. Veš dětská je dlouhá 2 až 4 mm, samička klade denně 3 až 4 vajíčka, která připevňuje svými výměšky pevně k vlasu v těsném sousedství pokožky – hnidy. Žije asi 3 týdny a za tu dobu naklade až 150 vajíček. Rychlost vývoje pak závisí na teplotě. Z vajíček se líhnou po 5 až 10 dnech larvy (nymfy). S růstem vlasů se hnidy vzdalují od kůže a obecně platí, že hnidy vzdálené více než 0,5 až 1 cm od pokožky jsou vylíhlé nebo mrtvé. Larvy jsou přibližně 1 mm dlouhé, podobné dospělcům, sají krev, nemohou se rozmnožovat, z nich se pak asi za 20 dnů stávají dospělé vši. Mimo tělo přežívají vši 24 až 48 hodin. Veš nelétá ani neskáče, pohybuje se pouze lezením. Při vyčesání na zem se ale pěkně rychle rozlézá a hledá dalšího hostitele, takže vyčesávat jen tak v místnosti nebude to pravé, radši třeba nad vanou. Mytí hlavy běžnými šampony nechává vši zcela v klidu.
Veš psí (Linognathus setosus) je dokonale přizpůsobena k cizopasnému způsobu života. Tělo bílé barvy je zploštělé shora dolů. Kratší silné končetiny nejsou uzpůsobeny ke skákání. Hlava vši je užší, mírně protáhlá. Dospělci a larvy tohoto parazita se živí krví hostitele. Vši jsou málo pohyblivé. Když se rozhrne srst zavšiveného psa, přisátá veš se nesnaží ukrýt. Nabodávání kůže vyvolává u psa úporné svědění. Pes se škrábe a kouše, způsobuje si na pokožce drobná i větší zranění. Ta se mohou druhotně infikovat a vzniká ekzém.
Celý vývoj vši se odehrává na těle hostitele. Oplozené samice kladou vajíčka do srsti psa. Zvláštním tmelem je přilepují k jednotlivým chlupům. Vajíčka nalepená na chlupech se nazývají hnidy. Podle nálezu hnid lze také spolehlivě rozpoznat, že je pes zavšiven. Ke svému vývoji potřebují vajíčka vší stálou teplotu těla hostitele. Při ní se larvy líhnou asi za 30 dní. Protože jsou tato vývojová stadia tvarem těla velice podobná dospělým vším, nazývají se někdy také nymfy. Klidové stadium neboli kukla ve vývoji vši chybí. Larvy či nymfy následně prodělávají další vývoj, vytvářejí se u nich pohlavní orgány a mění se v dospělé vši. Pouze při silném napadení psa, kdy na jednom hostiteli může být i několik tisíc cizopasníků, se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi.
Déle trvající zamoření se pozná podle zbarvení hnid. Ty jsou zpočátku bílé, na povrchu lesklé. Když je víčkem, které je na jednom konci, opustí larva nebo nymfa, změní se jejich barva. Nález hnid obojího zbarvení znamená, že pes je již dlouho hostitelem tohoto parazita. Vši se většinou přenášejí ze psa na psa přímým stykem. Nepřímý přenos je vzácný. Protože neskáčou, může k přenosu dojít jen při bezprostředním setkání dvou psů.
Zavšivení je dokladem špatné péče o psa. Vši milují klid, proto se jim daří zejména v srsti, která není ošetřována vůbec anebo jen nedostatečně. K slabšímu napadení může ovšem dojít i u řádně česaného a kartáčovaného psa, pokud se setkal s jiným, silně napadeným psem.
Jedná se o psího cizopasníka, který je dlouhý 1–2 mm. Člověka nenapadá, ale při silném výskytu jich můžeme na psovi najít tisíce. Důležité je správně se starat o psí srst, zejména u dlouhosrstých plemen, pravidelně ji vyčesávat a prohlížet. Veš psí se šíří takzvané ze psa na psa, pes se tedy musí potkat a setrvat ve společnosti se psem jiným, který již psí vši má. Samice kladou vajíčka přímo na chlupy a z nich se líhnou larvy. Larvy i dospělci se živí krví psa a při silném přemnožení to může vést až k chudokrevnosti.
Při silném napadení psa se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi. Na jednotlivé chlupy přilepují vši hnidy, které celkem pevně drží. Naštěstí jsou psí vši méně časté než blechy a nejsou přenosné na člověka. Pes se nakazí pouze přímým stykem s jiným zavšiveným zvířetem, případně při používání cizích hřebenů a kartáčů. Při odvšivení se postupuje podobně jako při odblešování psa.
Veš na rozdíl od všenky je málo pohyblivá a také má menší velikost. Pro představu se můžete podívat na fotky vší.
Léčba spočívá v ošetření insekticidními přípravky, zpočátku denně, poté stačí obden. Je nutné kontrolovat kožich a vyčesávat hnidy, protože jdou hůře chemicky odstranit. Vši je možné zlikvidovat i pomocí speciálního šamponu.
Veš psí (Linognathus setosus) je bílá a saje krev. Ani jeden druh není přenosný na člověka. Dospělé vši se pohybují na povrchu kůže a způsobují intenzivní dráždění, pes se škrábe, čímž si může přivodit poranění kůže, které se může následně infikovat.
Na rozdíl od všenek a blech nejsou moc pohyblivé, při rozhrnutí srsti je vidět přisátá veš, která se nesnaží prchat jako všenky ani neodskočí jako blecha. Při silném napadení psa se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespodu na krku, na prsou a na hrudi. Na jednotlivé chlupy přilepují vši hnidy, které na rozdíl od lupů celkem pevně drží. Naštěstí psí vši jsou méně časté než blechy. Pes se nakazí pouze přímým stykem s jiným zavšiveným psem nebo při používání cizích hřebenů a kartáčů.
Na ochranu psů proti vnějším parazitům se používají antiparazitární přípravky, které jsou ve formě spreje, obojku, šamponu nebo jako spot on. Záleží vždy na majiteli, jaký preparát pro své zvíře zvolí.
Bojovnice se dobře hodí do společenských nádrží, ale pouze ke klidným a neagresivním druhům, které bojovnicím nebudou okusovat jejich dlouhé ploutve a současně nebudou pro bojovnice vizuálním rivalem, jako třeba některé skaláry. Ani malé rybky nejsou vhodnými společníky, protože by bojovnicemi mohly být považovány za potravu. Ideálním prostředím pro bojovnice je akvárium klasického formátu nad 100 l, ve kterém nechybí vysoké a volně plovoucí rostliny. Vhodná teplota pro tyto rybky je mezi 24–30 °C a pH vody by mělo být v rozmezí 6,5–7,0, přičemž je nezbytné prostředí udržovat v uvedených mantinelech. Betty jsou velmi citlivé na nepříznivé podmínky, mohou trpět alergiemi na některé vybavení akvária, případně na přemnožení bakterií a sinic.
Sameček staví na hladině pěnové hnízdo, pod kterým dochází ke tření. Jikry spadlé ke dnu sameček posbírá a opětovně vrací zpět do pěnového hnízda. Samička mu někdy pomáhá, občas také jikry potají požírá. Po tření tedy samičku odlovíme a snížíme sloupec vody na 10 cm. Sameček pečuje o jikry sám. Potěr se vylíhne za 24 hodin a asi za 2 dny, kdy spotřebuje žloutkový vak, se rozplavává, a to je pravý čas na odlovení samečka. Potěr přijímá první dny drobnou jemnou živou potravu, popřípadě usušený vaječný žloutek cezený přes tkaninu (ideální je krmit mikry). Do stáří 4 týdnů přijímá potěr kyslík žábrami přímo z vody, proto se v této době velmi jemně vzduchuje, ale přesto je potřeba měnit také vodu. Po 4 týdnech se potěru začíná vytvářet přídatné dýchací ústrojí – labyrint. V této době musíme opět krmit velmi jemnou potravou, protože se potěr v tomto období větším soustem často udusí. Potěr roste nestejnoměrně a je nutné třídit jej podle velikosti. Pokud mají rybky dobrou stravu, rostou velmi rychle.
Bojovnice je v přírodě všežravec. Pro krmení jsou ideální suchá vločková či granulovaná krmiva.
Bojovnice pestrá může žít ve větších akváriích i společně s dalšími samci, ale to pouze v případě, že je akvárium dostatečně velké a s potřebným množstvím úkrytů, protože samci napadají samce, když hájí své teritorium. Také nutí samice ke tření, což může někdy skončit i smrtí samice. Úkryty jsou proto vždy velmi důležité. Je-li více samic na jednoho samce, jeho agresivita se rozloží mezi všechny samice. Bojovnici můžete obvykle chovat i s jinými rybkami, je-li nádrž větší. Bude vůči nim projevovat sice teritoriální chování, ale pokud rybek budete mít dost, agrese se rozloží a ji časem omrzí rybky pronásledovat.
Dirofilarióza neboli srdeční červivost je parazitární onemocnění psů a koček postihující kardiovaskulární systém. Původcem je Dirofilaria immitis (vlasovec psí), což je až 30 cm velká hlístice parazitující v pravé srdeční předsíni a komoře, v plicních arteriích a v duté žíle. Onemocnění se vyskytuje celosvětově – především v severovýchodních oblastech USA, v Kanadě, Austrálii, Africe a jižní Evropě. V České republice je výskyt vlasovců opakovaně zaznamenáván zejména na jižní Moravě, což souvisí s větším výskytem vektorů – komárů – v této oblasti.
Vývojový cyklus parazita začíná v zažívacím traktu komára, kde se vylíhne infekční larva, kterou pak následně při sání krve komár předá psovi či kočce (u koček je výskyt onemocnění výrazně nižší). Poté larvy v těle domácích mazlíčků migrují několik měsíců pojivovou tkání a preadultní stádia zůstávají v pravém srdci a cévách. První larvy, mikrofilárie, se v krvi objevují nejdříve za 190 dní. Dospělci žijí u psů až 7 let, u koček až 2,5 roku. Larvy mohou být v krvi ještě 2,5 roku po zničení adultních forem.
Onemocnění probíhá nejčastěji jako lehká forma bez zjevných příznaků. U těžších forem zvíře hubne, projevuje se srdeční slabost, embolie, pes či kočka hůře dýchá, kašle a chřadne. Poslechově lze zjistit šelest, pravá komora je výrazně rozšířená. Oběhové potíže mohou za určitých situací vést až k selhání jater a ledvin, kdy už léčba bývá velmi komplikovaná a prognóza nepříznivá. Potvrdit diagnózu lze pouze laboratorními metodami (Knottův test, ELISA).
Terapie a použití léků závisí na stádiu parazita a celkovém stavu pacienta. Používají se tablety ivermectinu, dále per os milbemycin-oxim, jednoduchá a bezpečná je aplikace spot on selamektinu, atd. U těžších případů je důležité zabránit ucpání cév, proto se v rámci tromboembolické profylaxe podává pacientům např. heparin či acetyl-salicylová kyselina. Při alergické reakci na mikrofilárie (alergická pneumonie) jsou nutné glukokortikoidy a antibiotika.
Prevence je velmi úspěšná u spot on aplikace selamektinu, která se aplikuje nakapáním přípravku mezi lopatky co měsíc. Dají se použít i tablety ivermektinu, milbemycinu, atd.
Bylo již popsáno i několik případů nakažení člověka komárem (USA, Japonsko), u kterého se nemoc projevuje jako plicní forma. Dirofilárie u lidí ale nepřežívají a hynou před dosažením stádia dospělce.
