Rychlá odpověď: Útok vlka na člověka v Evropě je extrémně vzácný – v moderní době téměř nulový. Historicky k útokům docházelo hlavně kvůli vzteklině a extrémním podmínkám, dnes je hlavním rizikem ztráta plachosti nebo špatné chování člověka. Největší reálné nebezpečí se netýká lidí, ale psů.
Většina lidí se bojí, že je v lese napadne vlk. Realita? Pravděpodobnost je tak nízká, že je téměř zanedbatelná. Přesto ten strach funguje dokonale – dokud vlka opravdu neuvidíte.
Já jsem to pochopil až ve chvíli, kdy jsem vlka opravdu potkal. Ne v televizi, ne na internetu. V reálném lese, pár desítek metrů přede mnou. A místo útoku přišlo něco úplně jiného – ticho, pozorování a otázka, kdo z nás udělá první krok.
Jak se mění riziko v čase (historie vs dnes vs sezóna)
Když se bavíme o útocích vlků, většina lidí dělá jednu zásadní chybu – bere všechno jako jednu neměnnou realitu. Jenže riziko útoku vlka se v čase dramaticky mění. A bez pochopení téhle časové dimenze nedává celé téma smysl.
Jinými slovy: vlk v 18. století není stejný jako vlk dnes. A stejně tak vlk v zimě není stejný jako vlk v létě.
Historie: doba, kdy útoky dávaly smysl
V 18. a 19. století byly útoky vlků reálný problém. Ne masový, ale dost častý na to, aby se dostal do kronik i lidových příběhů.
Jenže důležité je proč.
vzteklina – klíčový faktor, který měnil chování vlků,
hlad – méně zvěře, horší podmínky,
blízký kontakt s lidmi – odpadky, vesnice bez bariér.
To znamená, že vlk nebyl „přirozeně nebezpečný“. Byl donucený k chování, které normálně nemá.
20. století: zmizení problému
S příchodem 20. století se situace změnila radikálně. Vlci byli ve velké části Evropy vyhubeni.
To vedlo k jednoduchému výsledku:
žádní vlci → žádné útoky.
Zní to banálně, ale právě tohle období vytvořilo generační paměť, kdy lidé přestali vlka vnímat jako reálné riziko – protože prostě nebyl.
Současnost: návrat vlků, ale ne problémů
Dnes se vlci do Evropy vrací. A s nimi se vrací i otázka: vrací se i riziko?
Krátká odpověď: ne ve stejné podobě.
Důvody jsou zásadní:
vzteklina je pod kontrolou,
ekosystém je stabilnější,
vlci mají dostatek přirozené kořisti.
To znamená, že hlavní historické spouštěče útoků dnes prakticky neexistují.
Tabulka: Riziko útoku v čase
Tahle tabulka ukazuje, jak se riziko měnilo a proč.
období
riziko
hlavní důvod
18.–19. století
vysoké
vzteklina, hlad
20. století
nízké
absence vlků
21. století
velmi nízké
zdravé populace, kontrola nemocí
Interpretace:
riziko nekleslo náhodně,
zmizely hlavní příčiny,
současná situace není návrat do minulosti.
Moderní vlk v Evropě není „ten samý problém“ jako vlk v historii.
Sezónní změny: malé, ale důležité
Kromě historie existuje ještě jedna časová rovina, kterou lidé podceňují – sezóna.
Riziko se během roku nemění dramaticky, ale mění se dost na to, aby to hrálo roli.
jaro – mláďata, vyšší opatrnost vlků,
léto – více pohybu lidí → více setkání,
zima – více pohybu vlků za potravou.
To znamená, že pravděpodobnost setkání se mění. Ne nutně agresivita, ale kontakt.
Srnčí zvěř napadají střečci (dvoukřídlý hmyz). Jejich larvy se pak vyvíjejí v podkoží, nebo v nosních dutinách a hltanu nejen u srnek ale i u dalších zvířat. Právě tyto larvy vyvolávají střečkovitost. Dospělé mouchy jsou již neškodné.
Je důležité zdůraznit, že toto nemocnění se u psů a koček vyskytuje vzácně. Po více než roce byl v ČR zaznamenán jeden případ Aujeszkyho choroby na začátku letošního roku. Jednalo se o labradorského retrívra, který býval v kontaktu s divokými prasaty.
Diferenciálně diagnosticky jsou jiná - mnohem častější – onemocnění: od neurologických postižení (např. epilepsie), přes infekce psinky, leptospirózy, až po různé dermatologické potíže projevující se svěděním, atd.
Nemoc Aujezskyho chorobě nejpodobnější po klinické stránce – vzteklina – se u nás od roku 2002 nevyskytuje ani u lišek, Česká republika je zemí prostou této nákazy. Obezřetnost je na místě především při vycestování se psem do zahraničí, neboť vzteklina představuje smrtelné riziko i pro člověka.
Zdravotní tým se skládá ze dvou lékařů: MVDr. Rostislav Šimek a MVDr. Lucie Peřinová. Sestra: Karolína Cmíralová.
Veterinární klinika se zabývá interní medicínou, dermatologií, kardiologií, neurologií, stomatologií, chirurgií (měkkých a tvrdých tkání). Specializuje se na drobné savce a exotická zvířata.
Klinika nabízí rovněž poradnu pro psy, a to v oblasti vakcinace (vakcinační schéma, významná onemocnění), odčervení, péče o štěně, obezity, reprodukce (výživa březích a kojících fen, výživa osiřelých štěňat, porod), péče o seniora. Lékaři vám zde pomohou řešit i taková onemocnění psů, jako jsou parvoviróza, psinka, parainfluenza, panleukopénie, leptospiróza, borelióza, tetanus a vzteklina.
Poradna pro kočky se zabývá vakcinací a péčí o kotě (vakcinační schéma, významná onemocnění). Mezi významná onemocnění, s nimiž vám zdejší lékaři pomohou, patří herpesviróza, leukóza, caliciviróza, chlamydióza, infekční peritonitida a vzteklina.
Stomatologie – domácí péče
Také u zvířat je potřeba pečovat o chrup a celou ústní dutinu. Chrup ovlivňuje genetický předpoklad, nejčastější postižení chrupu mají čivavy, yorkšíři a pudlové.
Nejvíce můžeme ovlivnit kvalitu chrupu stravou. Vhodnou stravou je suchá a granulovaná (měkká strava se usazuje na zubech, které ničí. Na trhu je k dispozici i speciální strava pro předcházení stomatologickým problémům. Zvířata nejsou náchylná na zubní kaz, pokud jim nepodáváte zbytky z lidské stravy. Zvířatům se doporučuje čištění zubů pomocí kartáčku nebo prstem, ale vždy speciální zubní pastou pro zvířata, která usnadňuje čištění. Lze využít i tekutých přípravků pro čištění ústní dutiny, tyto přípravky je možné aplikovat přidáním do misky s pitnou vodou.
Zubní plak se odstraňuje pomocí mořské řasy v prášku, která se přimíchává do pitné vody. Silný zánět lze mazat speciálními gely.
V případě problémů s chrupem vašeho zvířete se nebojte obrátit na veterinární kliniku, kde vám vždy jistě rádi poradí.
Když se podíváte na internet, získáte pocit, že útoky vlků jsou něco, co se děje pravidelně. Jenže to je přesně ten problém – mediální obraz a realita jsou dvě úplně rozdílné věci.
Začněme fakty.
Tabulka: Vývoj útoků vlků v Evropě
Následující přehled ukazuje, jak se situace vyvíjela v čase. Nejde o přesná čísla jednotlivých incidentů, ale o realistický obraz trendu.
období
počet útoků
hlavní příčina
realita
18.–19. století
vysoký
vzteklina, hlad
reálné riziko
20. století
prudký pokles
vyhubení vlků
téměř nulové
21. století
minimum
izolované případy
extrémně vzácné
Co z té tabulky vyplývá:
útoky existovaly, ale hlavně v minulosti,
hlavní faktor byla nemoc (vzteklina),
dnešní situace je úplně jiná.
Tohle je zásadní bod, který většina článků vynechává. Když se řekne „vlci útočili“, je to pravda. Ale neříká se proč.
Bez toho kontextu to zní, jako by vlci byli přirozeně nebezpeční pro člověka. Jenže realita je jiná.
Co zkresluje realitu
Existují tři hlavní faktory, které vytvářejí dojem, že útoky jsou častější, než ve skutečnosti jsou:
historické příběhy (bez kontextu),
zahraniční extrémy (např. Rusko),
mediální senzace.
Typický příklad: objeví se zpráva „vlk napadl člověka“. Když se podíváte blíž, zjistíte, že:
šlo o nemocné zvíře,
šlo o extrémní podmínky,
nebo úplně jiný kontext.
Ale ten kontext už většinou nikdo nečte.
Největší chyba při hodnocení rizika vlka je ignorování kontextu.
Moderní Evropa: co říkají data
V současné Evropě platí jedno zásadní pravidlo:
Zdravý vlk prakticky nemá důvod útočit na člověka.
To není názor. To je závěr dlouhodobého pozorování.
Proč?
člověk není přirozená kořist,
riziko zranění je pro vlka vysoké,
existuje dostatek jiné potravy.
To ale neznamená, že je situace nulová. Znamená to, že musí existovat konkrétní důvod, aby k útoku došlo.
A právě ty důvody si rozebereme dál – protože tam leží skutečné pochopení celého problému.
Srovnání: jak malé je reálné riziko
Pro lepší představu má smysl porovnat riziko útoku vlka s běžnými situacemi.
Srna patří k nejmenším druhům jelenovitých. Obvykle váží kolem 15 – 35 kg a její výška v kohoutku je kolem 70 cm (srnec je větší než srna).
Barva srsti se liší v závislosti na ročním období. Přes léto má srst červenohnědou barvu, v zimě je více šedohnědá. Pro srnčata (mláďata) jsou také typické skvrny, které ale zhruba po 2. měsíci života zmizí. Srst obřitku je u srn i srnců bílá. Srny mají navíc obřitek okrouhlý se zástěrkou. Co se týká srsti srny, objevují se ale i výjimky, které mohou mít srst tmavou případně dokonce i bílou = albíni. Přestože se jedná o krásné exempláře (albíni), obvykle tato jejich „vada“ způsobuje i to, že jsou světloplaší a mají tedy problémy se zrakem. Přestože se jedná o výjimečné exempláře, myslivci se příliš neženou do jejich lovu, protože se obávají, že by jim smrt albína mohla přinést smůlu, říká se totiž, že kdo ho zastřelí, ten do roka zemře.
I srna má stejně jako člověk difyodontní chrup, což znamená, že nejprve jí vyrostou dočasné zuby a ty jsou až poté nahrazeny trvalými. Stav chrupu (ve které fázi výměny zubů srna je) je v myslivosti jedním z faktorů, podle nichž se pozná věk srny.
Srna na rozdíl od srnce nemá žádné paroží, pro srnce je ale paroží typické. Podle tvaru paroží se srnec rozlišuje na paličkáče (parůžky ještě nepronikly kůží na hlavě), špičáka (jedna část paroží), vidláka (dvě části), šesteráka (tři části) a výjimečně se v přírodě vyskytují i osmeráci. Srnci vytloukají paroží (po zpevnění paroží se srnci otíráním o kmeny stromů zbavují uschlého kožního obalu = lýčí paroží) zhruba v období března a dubna. Naopak ho shazují zhruba v měsíci říjnu. V přírodě se také někdy vyskytuje srnec parukář, což je srnec, u něhož došlo k poranění pučnic parůžků, nebo poranění varlat. Oba důvody pak mohou způsobit, že srnčí paroží se stává houbovité a je trvale v lýčí (kožním obalu). Lýčí se tedy u něj nedá vytlouct.
Zkušení myslivci snadno poznají i rozdíl ve stopě srny a srnce, přestože pro neznalce obě stopy vypadají v podstatě stejně. Více srdcovitý tvar stopy má srnec a srna má tvar stopy více vejčitý. Stopa bývá velká zhruba do 4 cm a široká do 2,5 cm a jedná se o otisk dvojice spárků, které jsou úzce sevřené. Délka kroku je kolem 40 cm (u srny je to méně než u srnce). Pokud je srna v klidu, tak je klidná i její chůze a ona tak ukládá zadní šlépěje do předních, a proto její stopy tvoří dvojstisky. Pokud ale běží, tak se zvyšuje délka kroku, ale zároveň srna klade zadní běhy před přední a vznikají tak oddělené otisky, které se nepřekrývají.
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí.
A právě při takovýchto setkání může u laiků dojít k záměně srny a srnce s laní a jelenem. K záměně dochází také i u mláďat, kdy se řeší, jestli mládě srny, je srnče nebo kolouch. Správná odpověď je pak srnče. Matkou koloucha je laň. Sice oba druhy patří do řádu jelenovitých, a tak mají společné znaky, ale jsou věci, v nichž se také liší.
Srna a laň mají podobnou postavu, která je štíhlá s dlouhými nohama a krátkým ocasem. Rozdíl je ale ve váze a velikosti. Zatímco váha jelena a tedy i laně se pohybuje kolem 150 - 200 kg, tak u srny a srnce se váha pohybuje jen kolem 15 – 35 kg. Srna je také výrazně menší než laň.
Srna a laň mají také společné to, že ani srna ani laň nemá parohy (kostěné útvary na hlavě, kterou jsou většinou rozvětvené) na rozdíl od jejich samců, tedy od srnce a jelena. Parohy srnce se ale nerozkládají do stran, naopak vedou přímo nad hlavou zvířete a nejsou ani tak vysoké (zhruba 30 m). U jelena naopak parohy rostou do šířky a mohou mít mnohem více větví. U samců je také rozdíl v hřívě, kterou mají pod krkem. Jelen ji má více chlupatou, na rozdíl od srnce, u něhož se jeho „hříva“ v podstatě nijak neliší od zbytku srsti.
Rozdíl je také ve tvaru hlavy, kdy srnec má hlavu menší a také má menší čenich. Jelen má naopak lebku velkou a protáhlou. Rozdíl je také v dokončení výměny chrupu. U srny je chrup vyměněn do 15. měsíce života, u laně je to až ve 30. měsíci života.
Rozdíl mezi nimi je také v ocasech a v barvách pozadí. Zatímco srnec a srna mají ocas krátký a bílý, a okolí ocasu (obřitek známý také jako „zrcátko“) je také bílé, u srn dokonce zde může být srst i načechraná, tak laň má barvu srsti na obřitku více nažloutlou a toto zrcátko je také větší než u srny.
Kromě vzhledu se liší ale i ve stravě, laň se stravuje především trávou, kterou pase na loukách, srna naopak dává přednost listům keřů a stromů. Od toho se odvíjí i fakt, kde tato zvěř původně žila. Laně a jeleni se původně nacházeli více v bezlesích oblastech, zatímco srny a srnci žili více v lesích.
Srnčí zvěř může nakazit několik druhů střečků: střeček podkožní, střeček nosní a hltanový.
U člověka je potvrzený výskyt i střečka lidského. Střeček lidský se rovněž objevuje u koček, prasat a krav. Jeho larva se obvykle zavrtá pod kůži, kde žije 12 týdnů. S tímto parazitem se často setkávají cestovatelé do Střední a Jižní Ameriky.
Příznaky
Oplozené samičky střečků podkožních nalétávají od května do srpna na pasoucí zvěř a kladou do spodní části těla vajíčka (až 800 kusů!). Z těchto vajíček se během několika dní vylíhnou larvy, které pronikají pod kůži a migrují podkožím směrem k páteři. Toto jejich cestování trvá zhruba 7 měsíců. Koncem zimy se pak vrací do podkoží ale v oblasti hřbetu a beder, kde se začínají dělat typické střečkové boule. Zralé larvy pak naruší kůži a opouští hostitele. Kůže je v době, kdy se střečci dostávají z těla zvířete plná malých děr, otvory se pak zajizví. Vývoj larev zde v podkoží vyvolává zánět a právě jeho výpotkem se larvy živí. Svaly a svalovina by ale neměly být přítomnosti larev nijak poškozeny.
U nosních a hltanových střečků samičky nekladou vajíčka ale již larvy, které se pomocí háčků uchytí na sliznici. Larvy pak migrují do nosních dutin hostitele, kde také přečkají zimu a neustále díky parazitování na zvířeti rostou. Během své migrace se mohou dostat i do hltanu, nosních dutin, hlavových dutin a mohou poškodit i mozkový obal. Tyto larvy se živí hlenem.
Nebezpečí hltanových střečků spočívá v tom, že vývoj střečků probíhá v hltanu, a tak narušuje příjem potravy zvířete, díky čemuž je zvíře unavené a pohyb mu činí problém. Někdy také mohou střečci způsobit dýchací potíže.
Pokud je srnčí maso napadené střečky jen mírně, dá se odblanit a po správné tepelné úpravě i sníst. Pokud je ale napadení střečky rozsáhlé, je maso nepoživatelné. U této nemoci je tedy důležitý rozsah napadení cizopasnými mouchami.
Pro každého myslivce je důležité vědět, kdy probíhá srnčí říje. Říje u srnců probíhá zhruba měsíc v období od poloviny července do poloviny srpna. V červenci tedy začínají srnci soupeřit o přízeň samic (pohlavně dospělá srna je od 16. měsíce věku). Přestože je srnec polygamní, tak nepokládá srny najednou. Nejprve honí (srnec v době říje doslova honí srnu po pravidelných trasách) a pokládá jednu srnu, a až když její říjnost skončí, pokládá srnu další. Říjnost srny trvá zhruba 4 – 5 dní. Takže za ten měsíc, kdy probíhá srnčí říje, by srnec mohl stihnout oplodnit zhruba 6 srn (teoreticky). Srnec říjnou srnu pozná snadno, ta se ozývá pískáním, pokud by o stejnou srnu projevili zájem dva srnci, tak dochází k souboji, který samozřejmě vyhraje ten silnější a ten má tu čest srnu oplodnit. Zárodek plodu se pak zhruba 16 týdnu vůbec nemění, což se nazývá jako latentní gravidita = diapauza. Zajímavé je, že diapauza není vůbec nutná, pokud by srna byla oplodněná až v třeba v listopadu, tak diapauza nenastává a březost srny trvá tak jen pět měsíců. S diapauzou totiž březost trvá zhruba 9 měsíců. Srnčata se tak rodí zhruba v květnu, případně na začátku června. Srna může mít maximálně 2 mláďata (výjimečně tři), pro něž je typická barva srsti – hnědá s bílými skvrnami (tyto skvrny pak zmizí zhruba za 2 měsíce). Mláďata se rodí s otevřenýma očima. O mláďata se během prvních dní stará matka, která je chodí několikrát denně krmit, mezitím jsou mláďata schovaná někde v hustých křovích, polích i loukách. Srna srnčata kojí několik týdnů.
Během 16 měsíců od narození srnče dospěje, u srnčat je důležitá pohlavní dospělost, tak se pozná dospělý jedinec. Srny a srnci se ve volné přírodě mohou dožívat kolem 10 let života. Málokdy se to ale podaří, vzhledem k lovům (lov srnců je povolený v období května až září, lov srn a srnčat v období září až prosince) a častým nehodám.
Toto onemocnění je také nazýváno jako fibromatóza.
Příznaky
Fibropapilomatóza je také nezhoubným nádorovým onemocnění, které je vysoce infekční stejně jako papilomatóza. Projevuje se stejně – vznikem různých podkožních a kožních nádorů, které mohou být různých barev, velikostí a na nemocném zvířeti jich může být i přes stovku. Část „fibro“ v názvu onemocnění značí, že u takto nakažené srny nemusí být zasažená jen epitelová část, ale onemocnění zasahuje i do vaziva. I toto onemocnění je přenosné přímým kontaktem, nebo bodnutím hmyzu (komár, muchnička). Léčba se u volně žijících zvířat neprovádí.
Srnčí maso pocházející ze srnčí zvěře nakažené fibropapilomatózou není pro člověka nakažlivé, virus této nemoci se přenáší pouze mezi srnami a nepřenáší se na člověka. Takováto zvěřina by se neměla konzumovat, pokud byly patologickými změnami zasaženy i vnitřní orgány, po stažení kůže jsou viditelné smyslové změny v podkoží (například zápach, maso je vodnaté, nádory jsou i v mase).
Srna je oficiální označení pro samici srnce obecného. Srnec obecný má latinský název Capreolus capreolus. Mládě se označuje jako srnče. Srna se řadí k sudokopytníkům z čeledi jelenovitých. Se srnou se člověk v přírodě může setkat celkem často, přestože je to plaché zvíře. Obvykle ji je možné pozorovat u lesů a na loukách, není ale výjimkou, že se může zatoulat i do města (hlavně v noci). Nepříjemné setkání také může čekat řidiče, kterému může toto zvířátko skočit před auto, přestože srnec patří k menším druhům sudokopytníku z čeledi jelenovitých, i tak může nadělat na autě pořádnou paseku.
Jednou z nemocí, která postihuje srnčí zvěř je papilomatóza.
Příznaky
Jedná se o onemocnění způsobené papilomaviry. Toto onemocnění se pozná tak, že papilomaviry v těle srnky způsobují vývin kožních papilomů (= benigní nádor epitelu). Tyto papilomy se nacházejí v podkoží hlavně na končetinách, břiše, podbřišku, někdy ale i na hlavě a na krku zvěře. Těchto „nádorů“ může mít srna na těle i přes stovku a mohou mít různou velikost (maximálně 20 cm). Tyto nádory mohou mít různé zbarvení, mohou být světlé, ale i šedočerné. Novotvary mohou mít podobu boulí, ale i boláků a nádorů. Zvěř tedy vypadá znetvořeně. Toto onemocnění nelze léčit u volně žijících kusů.
Toto onemocnění přenáší hmyz (komár), ale i přímý a nepřímý (skrz předmět – větev, strom) s nakaženou srnou. Tyto papilomaviry nesjou na člověka přenosné.
Obrázky
Že papilomatóza není nic hezkého, dokazují obrázky uvedené zde: papilomatóza foto.
Rizika
Srnčí maso pocházející od srny nakažené papilomatózou není člověku nebezpečné. Papilomatóza není přenosná na člověka. Vir této nemoci navíc zlikviduje tepelná úprava masa.
