Onemocnění způsobené parazity se nazývá parazitóza. Podle původců onemocnění dělíme parazitózy na dvě základní skupiny, a to na ektoparazitózy (způsobené zevními parazity) a endoparazitózy (způsobené parazity vnitřními). Základní rozdíl mezi endoparazity a ektoparazity je následující: vnitřní parazité (endoparazité) pronikají do hostitelského organismu a žijí v něm po celou dobu svého života nebo v určité časové periodě svého vývoje (tasemnice, motolice, oblí červi, prvoci a podobně). Vnější parazité (endoparazité) zůstávají na povrchu organismu (blechy, klíšťata, trudníci, svrab, dravčíci, sametky, vši, jiný hmyz).
Jako parazitizmus je označován vztah dvou organismů, z nichž jeden organismus (parazit) má zisk a druhý na tento vztah doplácí (hostitel). Parazit se přitom může živit tkáněmi hostitele nebo se přiživovat na jeho potravě, případně může mít z hostitelova organismu i jiný prospěch. Pro vztah parazit–hostitel je typické, že parazit hostitelský organismus nezabíjí. Svou činností ale působí hostitelskému organismu nepříjemné komplikace, které se týkají zejména jeho zdravotní stavu: průjmy, svědění, vznik druhotné infekce pro průniku parazita do organismu, přenos virového nebo bakteriálního onemocnění a podobně. Některá z těchto onemocnění jsou přenosná ze zvířat na člověka, v tomto případě poté hovoříme o zoonózách a tento parazit je nazýván zoonotickým.
Lék proti parazitům se nazývá antiparazitikum. Mezi antiparazitika náleží i anthelmintika (přípravky proti červům).
Kategorie endoparazitóz náleží k posouzení veterinárním lékařům, a to včetně aplikace léčiva. Ve volném prodeji, respektive v prodeji mimo lékárny a u oprávněných prodejců, se můžete ale běžně setkat s antiparazitiky působícími proti ektoparazitózám.
Zablešení – je asi nejrozšířenější u psů, koček, ale i člověka. Parazitem je blecha kočičí (Ctenocephalides felis), zoonotický parazit. V domácnosti nebo v prostředí s výskytem blechy se setkáváme se všemi jejími vývojovými stadii – od vajíček přes larvy, kukly i dospělce. Na hostiteli se vyskytuje dospělec, který saje krev. Typickým příznakem zablešení zvířete je vysoká svědivost kožíšku, výskyt drobných tmavých částeček v srsti – blešího trusu. Blechu lze při důkladné prohlídce srsti také zahlédnout. Poměrně častým kožním problémem při zablešení citlivých jedinců jsou zarudlá místa, která si zvíře rozškrábe z důvodu vysoké svědivosti až do krve. Výskyt podobných příznaků se označuje jako „alergie na bleší kousnutí“. Vajíčka, larvy a kukly nalezneme v místě odpočinku zvířat, jedná se o takzvaná místa „horkého výskytu“ označována jako „HOT SPOTS“. Blecha kočičí je přenašečem tasemnice psí a&nb
Stejně jako u všech progestagenů je možný případný výskyt komplexu cystické hyperplazie endometria, rovněž zánět dělohy (pyometra) může být vykládán jako nežádoucí účinek po aplikaci přípravku. Avšak při klinických studiích provedených s přípravkem Covinan byl celkový výskyt onemocnění dělohy včetně pyometry pouze 0,3 % a žádný takový případ se nevyskytl u fen ošetřených v proestru. U zvířat ošetřených depotními progestageny obsahujícími medroxyprogesteronacetát byl výskyt děložních poruch vyšší (1,4 %).
U zvířat ošetřených přípravkem Covinan lze někdy pozorovat přechodné zvýšení chuti k příjmu krmiva, netečnost a zvýšení tělesné hmotnosti. Ovšem tyto nežádoucí příznaky se objevují méně často než po ošetření progestageny první generace, jako jsou medroxyprogesteronacetát nebo megestrolacetát.
Bezprostředně po aplikaci lze někdy pozorovat krátkou bolestivou reakci. Vzhledem k tomu, že se může příležitostně v místě vpichu objevit mírná lokální reakce a ztráta barvy a srsti, doporučuje se zvířatům s velmi jemnou kůží a výstavním jedincům aplikovat přípravek z mediální strany kožního záhybu ve slabině nebo v axilární oblasti.
Zcela ojediněle se může vyskytnout celková alergická nebo anafylaktická reakce vyžadující okamžitou terapii vhodnými kortikosteroidy, antihistaminiky nebo adrenalinem.
Dirofilarióza neboli srdeční červivost je parazitární onemocnění psů a koček postihující kardiovaskulární systém. Původcem je Dirofilaria immitis (vlasovec psí), což je až 30 cm velká hlístice parazitující v pravé srdeční předsíni a komoře, v plicních arteriích a v duté žíle. Onemocnění se vyskytuje celosvětově – především v severovýchodních oblastech USA, v Kanadě, Austrálii, Africe a jižní Evropě. V České republice je výskyt vlasovců opakovaně zaznamenáván zejména na jižní Moravě, což souvisí s větším výskytem vektorů – komárů – v této oblasti.
Vývojový cyklus parazita začíná v zažívacím traktu komára, kde se vylíhne infekční larva, kterou pak následně při sání krve komár předá psovi či kočce (u koček je výskyt onemocnění výrazně nižší). Poté larvy v těle domácích mazlíčků migrují několik měsíců pojivovou tkání a preadultní stádia zůstávají v pravém srdci a cévách. První larvy, mikrofilárie, se v krvi objevují nejdříve za 190 dní. Dospělci žijí u psů až 7 let, u koček až 2,5 roku. Larvy mohou být v krvi ještě 2,5 roku po zničení adultních forem.
Onemocnění probíhá nejčastěji jako lehká forma bez zjevných příznaků. U těžších forem zvíře hubne, projevuje se srdeční slabost, embolie, pes či kočka hůře dýchá, kašle a chřadne. Poslechově lze zjistit šelest, pravá komora je výrazně rozšířená. Oběhové potíže mohou za určitých situací vést až k selhání jater a ledvin, kdy už léčba bývá velmi komplikovaná a prognóza nepříznivá. Potvrdit diagnózu lze pouze laboratorními metodami (Knottův test, ELISA).
Terapie a použití léků závisí na stádiu parazita a celkovém stavu pacienta. Používají se tablety ivermectinu, dále per os milbemycin-oxim, jednoduchá a bezpečná je aplikace spot on selamektinu, atd. U těžších případů je důležité zabránit ucpání cév, proto se v rámci tromboembolické profylaxe podává pacientům např. heparin či acetyl-salicylová kyselina. Při alergické reakci na mikrofilárie (alergická pneumonie) jsou nutné glukokortikoidy a antibiotika.
Prevence je velmi úspěšná u spot on aplikace selamektinu, která se aplikuje nakapáním přípravku mezi lopatky co měsíc. Dají se použít i tablety ivermektinu, milbemycinu, atd.
Bylo již popsáno i několik případů nakažení člověka komárem (USA, Japonsko), u kterého se nemoc projevuje jako plicní forma. Dirofilárie u lidí ale nepřežívají a hynou před dosažením stádia dospělce.
Degenerativní onemocnění a dystrofické keratopatie
Korneální degenerace jsou změny spojené s depozity tuků, vápníku, či jejich kombinace v rohovkových lézích. Změny jsou značně variabilní, centrální, dobře ohraničené, bílé, šedobílé či krystalické. Doprovodným znakem může být zánět, vaskularizace a pigmentace.
Lipidová degenerace
Vyskytuje se buď na jednom, nebo na obou očích, často následuje po zhojeném rohovkovém vředu. Méně často může být spojená s metabolickými onemocněními, jako jsou hypercholesterolémie a hyperlipémie. Postižené oči jsou obvykle bez klinických příznaků, pouze na rohovce je zřetelná opacita ve formě "drobných jehliček" (ohraničený zákal rohovky). Při výskytu tohoto onemocnění je vhodné provést vyšetření krve na činnost štítné žlázy, která může být snížená, popřípadě vyšetření lipidového profilu pacienta (zvýšená hladina cholesterolu v krvi). Protože nedochází k ovlivnění zraku pacienta, onemocnění se neléčí. Je možné provést odstranění povrchových vrstev rohovky, během několika týdnů však dochází k opětovnému výskytu opacity na témže místě. Pokud je u pacienta diagnostikována snížená činnost štítné žlázy, je možné onemocnění ovlivnit medikamentózně.
Kalciová degenerace
Onemocnění může být spojeno s výskytem celkové hyperkalcémie, hypervitaminózy D, chronické urémie (přítomné při chronickém selhání ledvin) a chronické uveitidě (zánět duhovky). U psů je nejběžnější příčinou chronické zánětlivé onemocnění rohovky s přítomností vředu. Ve středu rohovky se vyskytuje povrchové šedobílé zakalení rohovky. Terapie může být chirurgická, popřípadě lokální. Opětovný výskyt po chirurgické terapii je však častý.
Cirkumskriptní sekvestrace rohovky koček
(latinsky keratitis nigrum) je fokální degenerativní onemocnění rohovky kočky neznámé etiologie, které bylo popsáno poprvé v roce 1960. Za možnou příčinu se považuje například u perských koček postižení primární rohovky s nedostatečnou distribucí slz po bulbu. Jako další možné příčiny se uvádějí virové infekce rohovky (herpesvirus felis) a virózy se vztahem k respiračnímu systému, KCS, entropium, trauma nebo reakce rohovky na cizí těleso. Plemenná predispozice je u kočky perské, siamské, himálajské, barmské i evropské (domácí) krátkosrsté kočky. Dědičný přenos je považován za možný například u skvrnitých koček.
Většina případů onemocnění byla zjištěna mezi 2. až 7. rokem života pacienta. Charakteristickým nálezem je jednostranná černá nebo hnědočervená oválná až kruhová skvrna centrálně či paracentrálně uložená s lehkým vyvýšením rohovkového epitelu, doprovázená různým stupněm konjunktivity, edému a vaskularizace rohovky. Při následném porušení celistvosti epitelu rohovky pozorujeme fotofobii s výraznou
(latinsky keratitis) se klasifikuje dle hloubky postižení, dle etiologie či topografie. Povrchový zánět rohovky (latinsky keratitis superficialis), respektive povrchové eroze jsou nejčastěji následkem traumatizace rohovky a po odstranění příčiny dochází k jejich rychlému zahojení. Klinicky je patrný zvýšený výtok z mediálního očního koutku. Proces je bolestivý, pozorujeme fotofobii. Terapie je závislá na intenzitě a délce trvání onemocnění. Používáme lokální anestetika kombinovaná s antibiotiky.
Povrchový zánět rohovky s pigmentací
(latinsky keratitissuperficialis pigmentosa) se vyskytuje s predispozicí u pekinézů, lhasa-apso, ši-tzu, mopsů a bostonských teriérů. Nejčastější příčinou je chronická iritace očního bulbu při víčkové štěrbině u brachycefalických plemen. Mezi vyvolávající faktory patří districhiáza (řasa vyrůstající z hrany víčka), nosní záhyby, velká víčková štěrbina v kombinaci s prominující oční koulí a tím ztížené mrkání. To způsobuje nedostatečnou distribuci slzného filmu na povrchu rohovky. Pigment je ukládán do epitelu na centrální části rohovky. Vaskularizace je pouze v případě dlouhotrvající iritace. Terapeuticky je nezbytné odstranění etiologického činitele. V indikovaných případech, pokud uložený pigment vede k poruchám vidění, se může provést superficiální keratotomie. Ta vyžaduje opatrnost zejména u brachycefalických plemen. U nich je chronicky iritovaná rohovka slabší než v místě neiritovaném. Protože tím však neodstraníme vyvolávající příčinu, je nutno počítat s recidivami. Nejlepším krokem k omezení depozice pigmentu v rohovce je odstranění chronické iritace, případně využití antiflogistického účinku kortikosteroidů.
(latinsky keratitis superficialis chronica), známý též jako Oberreiterův syndrom německých ovčáků neboli Pannus, se nejčastěji vyskytuj mezi 1. až 6. rokem života. Onemocnění bylo popsáno i u belgických ovčáků, pudlů, jezevčíků, border kolií, greyhoundů, sibiřských husky a dalmatinů. Je to progresivní zánětlivé oboustranné onemocnění rohovky s nepříliš jasnou etiologií. Přisuzována je velká důležitost autoimunitním pochodům a ultrafialovému záření, protože byla prokázána korelace mezi nadmořskou výškou, teplejším ročním obdobím a výskytem onemocnění. Majitel si onemocnění všimne většinou v pokročilém stadiu, kdy jsou epitel a přední vrstva stromatu rohovky již silně pigmentovány a vaskularizovány. Vaskularizace a pigmentace postupně zachvacují celou rohovku. Jaká je prognóza? V případě postižení mladších zvířat (mezi 1. až 2. rokem života) lze očekávat výskyt závažnějších lézí. Pannus je charakterizován výskytem většího mno
Jedná se o modrou variantu výmarského ohaře krátkosrstého.
První známý výskytmodrého výmarského ohaře se datuje již od roku 1940, kdy se ve vrhu stříbrošedých rodičů chovatele Roberta Pattayeho (tehdejšího prezidenta klubu výmarských ohařů v Rakousku) objevilo štěně modré barvy. Další výskyt byl zaznamenán v Německu, také ve vrhu, kde oba rodiče byli stříbrošedí, chovatele Ludwiga Gaula von Gailberga. Budeme-li se zajímat o to, kde se vlastně v liniích stříbrošedých vzaly geny nesoucí modrou barvu, dojdeme až k úvaze, jakou roli ve vývoji výmarského ohaře krátkosrstého sehrála různá křížení při vzniku tohoto plemene. Například německá modrá doga zde také figurovala. Nyní bychom se mohli dlouhou dobu zaobírat otázkami genetiky. Snad je nutná jen zmínka o míchání barev při křížení modrého a šedého jedince. Když se nakříží šedý s modrým, nikdy nevznikne mix barev, jelikož tyto dvě barvy jsou dvě odlišné entity a těmi také zůstávají. Není to tedy jako míchat šlehačku s kávou, ale jako byste míchali modré a šedé kuličky v misce. Když vylovíte hrst kuliček, vždy budete mít v dlani část modrých a část šedých. Bohužel – pro evropského chovatele – byli první jedinci s tímto krásným zbarvením odvezeni příslušníkem amerických ozbrojených sil do Spojených států amerických. Tam se stal tento pes velmi rychle populárním a velice oblíbeným, používaným buď k prvotnímu loveckému určení, nebo také jako pes záchranářský a služební. Zde byl také později uznán AKC (American Kennel Club) jako čistokrevný jedinec a získával mnoho nejvyšších výstavních ocenění. Některé z nejlepších linií v USA mají jeho geny. Doba uznání modrého „výmara“ do standardu AKC skončila bohužel rokem 1971, kdy klub chovatelů výmarských ohařů prohlásil modrou barvu srsti jako diskvalifikační. Stejně tak dopadli i „výmaři“ dlouhosrstí. Velkým překvapením byl pak fakt, kdy francouzský klub chovatelů výmarských ohařů uznal tuto modrou barvu za odstín šedé, a to z důvodu nespecifikovaného rozsahu odstínu šedé barvy.
Bez ohledu na barvu srsti je modrý ohař stejný jako stříbrošedý, jak vzhledem, tak vlohami, kterými disponují. Jejich hlavním využitím, jak jsme již zmínili výše, je lovecká činnost. Dále pak jsou v hojné míře využíváni na celnicích a jako psi záchranáři. Pro všechny tyto činnosti se výborně hodí díky svému vynikajícímu nosu. Jsou to psi velice vytrvalí, přátelští, temperamentní a velmi vychytralí. Tady je nutno upozornit nezkušené začínající chovatele na potřebu velké dávky opatrnosti a důrazu při výchově, jinak se může velmi rychle stát, že si pejsek vymění místo se svým páníčkem. Pokud se však při výchově výmarského ohaře nic nezanedbá, stane se tento čtyřnohý kamarád velmi rychle nepostradatelným členem rodiny, ať už jako domácí mazlíček, nebo lovecky či jinak vedený pes.
