VYBAVENÍ je přesně to, o čem vás chceme informovat v našem článku. V Praze poskytuje odbornou zdravotní péči pro zvířata hned několik veterinárních nemocnic, klinik nebo ordinací. Působnost těchto zařízení je různorodá, některá se specializují jen na konkrétní druhy zvířat, jiná na speciální léčbu (zákroky).
Veterina Praha 6
Veterinární klinika Bílá Hora je zaměřena na specializovanou medicínu malých a exotických zvířat. Důraz je kladem na prostorové a přístrojové vybavení. Klinika se zabývá i homeopatií.
Zdravotní tým se skládá ze šesti lékařů: MVDr. Jan Hnízdo, MVDr. Jana Langerová, MVDr. Martina Plošková, MVDr. Lucie Hromádková, MVDr. Tereza Riegerová a MVDr. Sebastian Franco.
Zaměřují se zde na chirurgii, ortopedii, onkologii, neurologii, fyzioterapii, stomatologii, počítačovou tomografii, kardiologii, endoskopii, gynekologii, parazitologii, gastroenterologii, interní medicínu a homeopatii. K tomu mají patřičné vybavení.
Obedience aneb „vysoká škola poslušnosti“, jak ji mnozí nazývají, je u nás velmi mladý psí sport. Vždyť teprve v roce 2007 byl v ČR založen klub Obedience ČR, který zastřešuje Český kynologický svaz. První oficiální závody se konaly 1. května 2008, první mistrovství ČR 15. listopadu 2008 při MVP v Praze. I přes mladost tohoto sportu mu pořád propadá víc a víc lidí, respektive lidí a jejich čtyřnohých společníků.
Obedience vznikla ve Velké Británii jako sport nenáročný na prostory a technické vybavení, zároveň ale divácky atraktivní, aby bylo možné ukázat lidem na výstavách i něco jiného než pouze exteriér psů. První závod obedience se konal roku 1949 v Londýně a již v roce 1950 se závodilo na Cruftově výstavě. Obedience v překladu znamená poslušnost, podrobení se, a tak se vlastně jedná o poslušnost, ale maličko jinou. Tady nejde o to, aby pes slepě a bez duše následoval psovoda, ale je zde důležitá souhra psa a psovoda, žádoucí je radostný a kontaktní projev psa s co největší přesností provedení cviku. Pes musí být maximálně soustředěný na psovoda, aby správně chápal, co se po něm chce. Nejde o to, aby se automaticky naučil několik cviků, ale o to, aby tyto cviky pochopil, a to tím, že mu vysvětlíme, co po něm chceme. Proto je při výcviku obedience nutné trénovat postupně, dopřát psovi čas, aby vše pochopil a aby to i „strávil“. Cvičí se bez vodítka, u vyšších kategorií dokonce bez obojku, takže pes skutečně cvičí, protože chce a práce se psovodem je mu příjemná.
Obedience představuje tedy něco víc než jen obyčejnou poslušnost, spíš můžeme mluvit o sportu, který vyžaduje přemýšlení. I ohebnost a hbitost přitom hrají určitou roli, neboť míra ovládání těla, která se po psovi požaduje, je v tomto případě enormní. Značná část úloh při obedienci zahrnuje chůzi u nohy. Ale ani tato zdánlivě jednoduchá věc není jen tak. Dokonalá chůze u nohy vyžaduje mnoho let tréninku a stále je co pilovat. Velkou roli hraje také ovládání psa na vzdálenost, aportování a kontrola pozic „Sedni“, „Lehni“, „Vstaň“ na dálku. Krásné na této kynologické disciplíně je i to, že se jí může věnovat každý pes, nezáleží na jeho stáří ani plemenu. Vhodná je i pro psy s onemocněním kloubů, protože nepředstavuje – kromě skoku přes překážku – žádnou mimořádnou zátěž. Samozřejmě je jednodušší pracovat s psími plemeny, která jsou pro práci extrémně nadšená, jako jsou například border kolie, australský ovčák, belgický ovčák nebo retrívři. Ale při zkouškách jsou k vidění samozřejmě i jiná plemena, jako důkaz toho, že úspěchu může dosáhnout každý. Možná, že bernardýn nebude nikdy působit tak nadšeně a
Veterinární klinika IVET zahájila svůj provoz 26. ledna 1998. V té době malá klinika s pouze 2 lékaři měla za cíl poskytovat kvalitní odbornou práci s přiměřeným vybavením. Začátek nebyl jednoduchý, nicméně kvalita poskytovaných služeb přiváděla stále více a více klientů. Postupně začali na klinice pracovat další veterinární lékaři a dařilo se úspěšně rozšiřovat i přístrojové a nástrojové vybavení.
Záměr poskytovat špičkovou odbornou práci nutil personál dále se vzdělávat a nevyhnutelně tlačil k tomu, aby se zde vydali cestou specializace jednotlivých lékařů na zcela konkrétní kategorie veterinární medicíny. V současné době jsou tak schopni vedle kvalitní všeobecné medicíny poskytovat i služby v různých směrech nadstandardní, specializované.
4. 1. 2010 byla otevřena nová budova na adrese Ke Kamýku 996/3 v Praze 4. Budova o rozloze více než 300 metrů čtverečních provozní plochy umožňuje týmu poskytovat služby v předpokládaném rozsahu a kvalitě. Klienti tuto skutečnost vnímají a klientela stále narůstá. Proto mohou pro pacienty provozovat špičkové, a tedy velmi nákladné vybavení, jako je CT, endoskopie, USG a další.
V současné době pracuje na klinice 8 lékařů a 8 sester. Každý z nich je schopen poskytnout služby na vysoké úrovni, odpovídající nejnovějším poznatkům medicíny. K tomu napomáhá i soustavné postgraduální vzdělávání.
Pracoviště slouží jako referenční pro mnoho jiných veterinárních zařízení v celé České republice.
Nonstop veterinární pohotovost Praha 4
Pokud potřebujete nonstop veterinární pohotovost, tak kontakty naleznete níže:
Praha 4 – VETNEMO: Na Šejdru 45, 142 00 Praha 4 – Libuš, 244 470 553, 602 458 185, zavadilova.t@vetnemo.cz
Praha 4 – Veterinární klinika Praha 4 – IVET: Ke Kamýku 996/3, 142 00 Praha 4, 241714358, ivet@ivet.cz
Bojovnice se dobře hodí do společenských nádrží, ale pouze ke klidným a neagresivním druhům, které bojovnicím nebudou okusovat jejich dlouhé ploutve a současně nebudou pro bojovnice vizuálním rivalem, jako třeba některé skaláry. Ani malé rybky nejsou vhodnými společníky, protože by bojovnicemi mohly být považovány za potravu. Ideálním prostředím pro bojovnice je akvárium klasického formátu nad 100 l, ve kterém nechybí vysoké a volně plovoucí rostliny. Vhodná teplota pro tyto rybky je mezi 24–30 °C a pH vody by mělo být v rozmezí 6,5–7,0, přičemž je nezbytné prostředí udržovat v uvedených mantinelech. Betty jsou velmi citlivé na nepříznivé podmínky, mohou trpět alergiemi na některé vybavení akvária, případně na přemnožení bakterií a sinic.
Sameček staví na hladině pěnové hnízdo, pod kterým dochází ke tření. Jikry spadlé ke dnu sameček posbírá a opětovně vrací zpět do pěnového hnízda. Samička mu někdy pomáhá, občas také jikry potají požírá. Po tření tedy samičku odlovíme a snížíme sloupec vody na 10 cm. Sameček pečuje o jikry sám. Potěr se vylíhne za 24 hodin a asi za 2 dny, kdy spotřebuje žloutkový vak, se rozplavává, a to je pravý čas na odlovení samečka. Potěr přijímá první dny drobnou jemnou živou potravu, popřípadě usušený vaječný žloutek cezený přes tkaninu (ideální je krmit mikry). Do stáří 4 týdnů přijímá potěr kyslík žábrami přímo z vody, proto se v této době velmi jemně vzduchuje, ale přesto je potřeba měnit také vodu. Po 4 týdnech se potěru začíná vytvářet přídatné dýchací ústrojí – labyrint. V této době musíme opět krmit velmi jemnou potravou, protože se potěr v tomto období větším soustem často udusí. Potěr roste nestejnoměrně a je nutné třídit jej podle velikosti. Pokud mají rybky dobrou stravu, rostou velmi rychle.
Bojovnice je v přírodě všežravec. Pro krmení jsou ideální suchá vločková či granulovaná krmiva.
Bojovnice pestrá může žít ve větších akváriích i společně s dalšími samci, ale to pouze v případě, že je akvárium dostatečně velké a s potřebným množstvím úkrytů, protože samci napadají samce, když hájí své teritorium. Také nutí samice ke tření, což může někdy skončit i smrtí samice. Úkryty jsou proto vždy velmi důležité. Je-li více samic na jednoho samce, jeho agresivita se rozloží mezi všechny samice. Bojovnici můžete obvykle chovat i s jinými rybkami, je-li nádrž větší. Bude vůči nim projevovat sice teritoriální chování, ale pokud rybek budete mít dost, agrese se rozloží a ji časem omrzí rybky pronásledovat.
Latinský název je Phelsuma latituda. Třináct centimetrů dlouhá ještěrka se vyskytuje na Madagaskaru, Komorských ostrovech a Seychelách. Tento druh potřebuje přes den teplotu 25 až 30 °C, v noci 20 až 23 °C, vlhkost vzduchu by měla být v rozmezí 60 až 70 %. Ještěrka je aktivní přes den, potravu tvoří hmyz a ovoce.
Základní zbarvení je zelené, na ocase přecházející do žlutozelena, s třemi červenými skvrnami na zádech. Na hřbetě se vyskytují žluté skvrnky tvořící dva rovnoběžné pruhy, na hlavě tři oranžové proužky a jasně modré kroužky kolem očí.
Samci mají širší ocas a jsou celkově robustnější, samice mají v době rozmnožování po stranách hlavy velké vápníkové kapsy.
Terárium by mělo mít minimální rozměr 40 x 40 x 60 cm (d x h x v). Terárium je dobré mít hustě zarostlé živými rostlinami. Jako substrát se používá rašelina, která se nepravidelně vlhčí. Další vybavení terária tvoří několik bambusových tyčí o průměru asi 2 cm a jedna stěna z polystyrenu posypaného jemným pískem. K osvětlení se používá UV zářivka a obyčejná lineární zářivka. Felsumy se rády sluní zejména pod trubicí s UV, proto je nutné nízko pod zářivku (nebo pod výhřevný zdroj) umístit větev, na kterou si mohou vylézt.
Živí se především různými druhy hmyzu. V zajetí je krmíme především cvrčky, drobným polním hmyzem, octomilkami. Monostrava tučnými cvrčky může způsobovat obezitu, s tím spojenou lenost, pomalost a případně i poruchu plodnosti. Stravu jim můžeme obohacovat nektary či medem, občas i banánem, pokud ho přijímají. Důležité ve výživě jsou také vitamíny. Každý den několikrát postřikujeme terárium vodou, abychom dosáhli požadované vlhkosti. Felsumy olizují ulpělé kapičky na skle či na bambusu.
Pohlavně dospívají kolem 10. až 12. měsíce. Ve věku 6 měsíců již můžeme odlišit pohlaví. Samečci mají výrazněji vyvinuté femorální póry. Mohou mít výraznější barvu, širší hlavu a rozšířený kořen ocasu.
Samičky kladou vajíčka v párech jednou za 4 až 6 týdnů. Při kladení jsou vajíčka měkká, zranitelná, a proto je samička lepí často na nepřístupná místa. Nejčastěji je schovává mezi listy rostlin či do dutého kmene bambusu. Mláďata se líhnou za 60 dní a měří 4 cm.
Ještěrka se dá koupit ve specializovaných prodejnách nebo na internetu. Cena ještěrky se pohybuje okolo 1 300 Kč.
Dalším krokem je zakoupení techniky. Do toho se počítá především filtr, topení, kryt se světlem a potom další příslušenství jako teploměr, síťka, odkalovací zvon, magnetická stěrku, kbelík.
Pokud jde o elektrotechnické příslušenství, budou se hodit elektronické spínací hodiny na automatické zapínání světla.
Filtrace a vzduchování
Na výběr jsou vnitřní nebo vnější filtry. Pro malé nádrže je vhodný vnitřní filtr, pro větší akvária (již od 100 litrů) jsou praktické vnější filtry schované pod akváriem. U vnějších filtrů nemusíte kvůli čištění lézt do akvária, ale jednoduše je odpojíte a odnesete. Jejich cena je bohužel vyšší. Spíš než koupit malý vnitřní filtr s vysokým průtokem je pro úspěšný růst akvarijních rostlin lepší koupit velkou kostku Bioakvacitu, který má stálé vlastnosti a ve vodě se nerozkládá jako obyčejný molitan, a na ni nasadit čerpací hlavu s přibližně stejným průtokem v litrech za hodinu, jako je objem zařizované nádrže.
Pokud chcete mít akvárium pouze s rybami, budete potřebovat větší průtok, a to několikanásobek objemu akvária za hodinu. Další možností je pořídit si molitanový filtr poháněný vzduchem, respektive vzduchovacím vibračním kompresorem.
V některých obchodech byste stále ještě mohli narazit na půdní filtry, těch se však vyvarujte. Pro pěstování rostlin jsou nevhodné, protože odvádějí živiny od kořenů neustálým proplachováním dna a velice špatně se čistí. Vlastně čistit nejdou vůbec, pokud nerozhrabete celé akvárium.
Topení
Doporučuje se volit výkon topení asi 0,5 až 1 W na litr vody (lepší mít rezervu). Záleží na okolní teplotě v místnosti – pokud teplota silně kolísá nebo rádi a často v zimě větráte, pořiďte si raději výkonnější topení, v případě stále vytápěné nebo klimatizované místnosti s teplotou okolo 22 až 24 °C bude stačit menší výkon nebo se bez topení zcela obejdete. Pokud chcete chovat ryby vyžadující vyšší teplotu než 25 °C, musíte samozřejmě koupit výkonnější topení.
Nekupujte příliš silné nebo příliš slabé vytápěcí těleso, protože v případě poruchy termostatu, kdy topení včas nevypne, byste mohli své rybičky doslova uvařit, a naopak nepředvídatelný pokles teploty (zapomenete v zimě otevřené okno) jim (v lepším případě) také zrovna neprospěje.
Rovněž je dobré vyvarovat se podezřele levným topítkům, často totiž mívají tenký skleněný obal, který praská nebo špatně těsní, a nateče do nich voda. Ne vždy, ale může se to stát. Přesné nastavení teploty také není k zahození.
Osvětlení
Kryt akvária si můžete nechat vyrobit u profi firmy nebo, pokud jste alespoň trochu šikovní, svépomocí. Je velmi důležité zvolit správnou délku akvária tak, aby se vám do krytu vešly zářivkové trubice dané délk
Veterinární klinika Horní Počernice nabízí veterinární ošetření a pohotovost. Tato klinika má velmi kvalitní vybavení.
Zdravotní tým se skládá ze tří lékařů: MVDr. David Srba, MVDr. Dominik Vlach a MVDr. Jaroslav Chababa; anesteziologa a fyzioterapeuta: Mag. Med. Vet. Ines Králová.
Klinika zabezpečuje veterinární péči téměř u všech zvířat. Zajišťuje specializované ošetření exotických a terarijních zvířat. Poskytuje běžné operace, ale i operace očí, páteře, srdce. Klinika se specializuje také na onkologické nemoci.
Veterina Praha, Do Čertous 2634/7, 193 00 Praha 9 – Horní Počernice, tel.: 773 588 031, e-mail: hornipocernice@vetpark.cz, webová adresa.
Ordinační doba
• pondělí až pátek od 9:00 do 14:00 hodin a od 14:00 do 19:00 hodin
Pouštní (případně polopouštní) terárium je suché, s pískem, kameny, suchými větvemi, bez rostlin nebo s rostlinami sukulentního typu. Do tohoto terária můžete umístit stepní želvu, gekony, agamu i některé hady.
Tropické terárium musí udržovat vlhkost. Jako podklad se používá rašelina, lignocel, kokosové vlákno, kůra. Osázejte ho živými rostlinami, broméliemi, tilandsiemi, kapradinami, mechem a jinými. Tropické terárium je vhodné pro řadu ještěrů, hadů, bezobratlých živočichů a žabek.
Paludárium je třetí typ terária. Je to kombinace tropického terária a akvária. Ve vodní části můžete chovat vodní želvy a některé nenáročné akvarijní ryby. V pozemní části žabky, různé druhy hadů a ještěrů vyhledávající vodní tůňky.
Všechny tři druhy terárií musíte přizpůsobit chovanému živočichovi. Především zajistit dostatečné osvětlení, vyhřívání, cirkulaci vzduchu, dostatek úkrytů, potravu a pitnou vodu.
Osvětlení do terária kupujte v prodejnách s odbornou obsluhou. Ve všech typech terárií by měly být 2 druhy osvětlení. Denní bílé světlo s UVB zářením (pokud se nerozhodnete chovat nočního tvora) a výhřevná žárovka jako zdroj tepla. Čím hlubší (vyšší) terárium bude, tím důležitější je i síla světla, které by mělo dostatečně osvětlovat i rostliny ve spodní části terária. Na žárovku byste měli zakoupit speciální kryt, aby nedošlo k popálení zvířete při náhodném dotyku.
U vytápění terária platí, že by se teplota uvnitř měla pohybovat od 28 °C s lokálním vytápěním (pod žárovkou až 40 °C). V chovatelských potřebách lze zakoupit například i topné kameny, které se hodí pro pouštní nebo polopouštní ještěry (agamy vousaté, krajty královské). Co se osvětlení a vytápění týče, čas nám mohou ušetřit automatické spínací hodiny. Zvířeti prospěje přesný denní a noční režim. Ke spínacím hodinám je možnost připojit i automatické rosení.
Větrání je také velmi důležité. Profesionální terária jsou vyráběna tak, aby splňovala podmínky pro cirkulaci vzduchu. Nevětratelné terárium se může stát zdrojem plísní. Bez účinné cirkulace by mohlo dojít až k úhynu zvířete. Není proto vhodné použít místo terária akvárium, pouze v případě odborných a finančně nákladných úprav.
Voda musí být součástí každého terária. Misku zajistěte vždy tak, aby nemohlo dojít k jejímu převrácení. V paludáriích s větší vodní plochou vodu filtrujte nebo často a pravidelně měňte. Pouštní terária denně lehce roste (agama vousatá nepije stojatou vodu, ale pouze rosu).
Rostliny, kterými osazujete terárium, nesmí být jedovaté. Mezi teraristy jsou oblíbené tyto nejedovaté rostliny, které se hodí spíše do sušších terárií (šplhavec, tlusti
Papoušek kapský žije na jihu, západě a východě Afriky (Jihoafrická republika, Mosambik, Tanzanie, Rwanda, Zambie, Zimbabwe, Ghana a Nigérie). Velikost papouška je 33–34 cm, hmotnost se pohybuje od 260 do 330 g. Potravu tvoří směs semen, ovoce, zeleniny a zelené krmení. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 26–28 dnů. Délka života je až 25 let.
Papoušek kapský obývá většinou oblasti s nadmořskou výškou 1000 až 2100 m. Zajímavé je, že zatímco na většině území žijí tito papoušci ve vyšších polohách a do nížin a mangrovových lesů létají jen za potravou, na některých místech v oblasti Guinejského zálivu obývají mangrovové lesy přímo na pobřeží trvale. Jejich domovem jsou lesy s převahou porostu jehličnanů, otevřené lesy, savany s řídkým porostem stromů a mangrovy. Za potravou létá i do níže položených krajin, též na ovocné plantáže. Údaje o počtech tohoto druhu v částech Afriky nejsou z poslední doby k dispozici žádné, ale lze se oprávněně domnívat, že nebudou nikterak povzbudivé. Neustálé ničení přirozeného prostředí, odchyty a četné válečné konflikty a kmenové nepokoje vytlačují papoušky stále více z oblastí, které jsou pro ně životně důležité.
Papoušek kapský žije převážně v párech či menších rodinných skupinkách.
Rozeznáváme u něj tyto poddruhy:
Papoušek kapský jižní (Poicephalus robustus robustus). Svým vzhledem se odlišuje od ostatních poddruhů, a to především zbarvením hlavy. Ta je zeleno-žluto-hnědá, posetá hnědými a zelenými skvrnami. Hruď, břicho a kostřec mají modrý nádech. Ohbí křídel a stehna jsou oranžově červená. Samice má vždy oranžově zbarvené čelo.
Papoušek kapský mosambický (Poicephalus robustus suahelicus). Hlava a týl jsou stříbrošedé, prsa a břicho bez modrého nádechu. Samice má vždy oranžově zbarvené čelo. Tento poddruh k nám byl několikrát dovezen.
Papoušek kapský západní (Poicephalus robustus fuscicollis). Je menší postavy než předchozí poddruh. Zelené části mají namodralý nádech; samice mají velkou oranžovou skvrnu na čele, která samcům chybí, nebo místo ní mají jen několik oranžových peříček. Tento poddruh je v ČR nejčastější.
Papoušci kapští nemají žádný pevný termín hnízdění, zjevně se řídí podle období dešťů. Vzhledem k rozsáhlosti výskytu a různým biotopům hnízdí podle jednotlivých oblastí prakticky po celý rok. Hnízdo si papoušci kapští budují většinou vysoko nad zemí v dutinách stromů a větví. Hloubka se pohybuje v rozmezí 30–90 cm, dno má v průměru pouhých 15–18 cm, malý je rovněž vstupní otvor (cca 8 cm). V době hnízdění se páry oddělují od hejn a drží se stranou daleko od ostatních ptáků. Samička snáší 2
Papoušek žlutošedý žije v Etiopii. Velikost papouška je 28 cm, hmotnost se pohybuje od 150 do 200 g. Samice snáší 2 až 4 vejce, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.
Jde o vzácnější druh afrického papouška rodu Poicephalus, který se od ostatních zástupců tohoto rodu výrazně liší. Svým zbarvením a velikostí spíš připomíná amazoňana. Odlišuje ho výrazná žlutá maska, v níž kontrastuje tmavě šedé až černé lysé oční okruží. Zbytek těla je jasně světle zelený, na spodní části se žlutým nádechem. Horní část zobáku má hnědavě šedou, spodní je bělavá, oko je oranžovočervené a běhák šedý.
Jde o endemický druh, který se vyskytuje výhradně v Etiopii, kde bývá často pozorován ve společnosti agapornisů etiopských. Papoušek žlutošedý je horským druhem – vyskytuje se od nadmořské výšky 1800 metrů a pozorován byl i v lokalitách 3 000 m n. m. Nezdá se, že by byl ohrožen, a jeho populace, byť neexistuje jasný odhad, kolik jedinců by měla čítat, neklesá.
Tento celosvětově vzácný druh se v zajetí vyskytuje velmi sporadicky. Přesto jej údajně vlastní několik chovatelů v České republice i na Slovensku, jasnější informace o případných odchovech ale chybí. Mezi chovanými ptáky mají výrazně převládat samci, samice jsou prakticky nesehnatelné.
Cena tohoto běžně nedostupného druhu se v zahraničí pohybuje v přepočtu okolo 200 tisíc korun za mladý chovný pár. Je tedy jen o něco málo levnější než nejvzácnější zástupce rodu Poicephalus. Papoušek žlutošedý se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.
Voliéra pro papouška žlutošedého má mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry alespoň 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly nejen vodorovnými, ale i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky mají raději vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměr budky by se měl pohybovat kolem 60 x 20–30 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 8 cm. Je však vhodné papouškovi nabídnout i budku s menším vnitřním průměrem, protože v přírodě obsazují ještě menší dutiny. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad až prosinec, proto jim vytvořte patřičné podmínky právě v tento čas. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.
Papoušek konžský středoafrický žije ve střední a západní Africe. Velikost papouška je 28 cm, hmotnost se pohybuje od 200 do 250 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.
Celkově je zbarven zeleně, peří na hlavě je šedé až šedočerné se zeleným lemováním, takže vypadá kropenatě. Čelo má oranžové až červené, u některých jedinců tato skvrna vede od ozobí až po oči, u jiných není téměř znatelná. Nahé oční okruží je šedé, oko hnědočervené. Peří na křídlech je hnědočerné se zeleným lemováním, hlavní letky jsou černé, na ohbí mají křídla červené skvrny. Břicho je světle zelené, na spodině až téměř žlutavé. Ocas je shora zelený, zdola tmavě hnědý, běhák tmavě šedý.
Ve volné přírodě se papoušek konžský vyskytuje ve střední a západní Africe, počínaje Ghanou, Nigérií, Kamerunem a konče Středoafrickou republikou, severní Angolou, Keňou, severní Tanzanií a Libérií. Obývá spíše vlhké pralesy, a to až do nadmořské výšky 3500 m.
Existují tři poddruhy: papoušek konžský západní (Poicephalus gulielmi fantiensis), papoušek konžský středoafrický (Poicephalus gulielmi gulielmi), papoušek konžský horský (Poicephalus gulielmi massaicus). Je hojný, a i když je často odchytáván a nelegálně vyvážen, na divokou populaci to nemá větší vliv.
Snadno se ochočí, ale obvykle si zvykne na jednoho majitele a ostatní spíše ignoruje, přinejlepším toleruje. Je to klidný pták, který ale potřebuje neustálé podněty a pozornost majitele. Pokud má denně možnost proletu po bytě, spokojí se i s menší klecí.
Chov v páru není tak jednoduchý, obvykle je problém hned napoprvé sestavit harmonizující pár. Papoušek konžský má velmi silný zobák, kterému odolají jen kvalitní a silné materiály, na což by měl chovatel před pořízením těchto ptáků myslet. Chovná voliéra by rozhodně neměla mít dřevěné prvky, a už vůbec ne dřevěnou konstrukci. Také pletivo musí být silnější, a to platí i o materiálu pro hnízdní budku. Papoušek konžský poměrně často trpí přerůstáním zobáku, proto by měl mít neustále k dispozici minerální blok nebo sépiovou kost.
Papoušek se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.
Voliéra pro papouška konžského má mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry minimálně 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly, a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky mají raději vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budek, ve kterých ptáky někteří chovatelé odchovali, se pohybují okolo 60 x 25 cm (výška
Papoušek senegalský červenobřichý žije v Ghaně a západní Nigérii. Velikost papouška je 22 až 25 cm, hmotnost se pohybuje od 130 do 150 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.
Je velmi hojný v lesnatých savanách a otevřených lesích a často zalétá v malých hejnech i do zahrad na okrajích měst. Zdržuje se ve skupinách od 10 do 20 jedinců, v době hnízdění v párech. Samice snáší do stromové dutiny 3 až 4 vejce a sedí na nich 28 až 30 dnů. Mláďata opouštějí hnízdo obvykle ve stáří 11 týdnů. Potrava se skládá ze semen, výhonků a různého ovoce.
Papoušek senegalský hnízdí brzy na jaře a je závislý na období dozrávání vegetace. V této době vykazuje jeho opeření nejvyšší intenzitu barvy. Není nijak hlučný, přestože umí vydat pronikavé písknutí, projevuje se většinou jen mírně hlasitě a jeho přirozené hlasové projevy nejsou nepříjemné. Má-li tento bravurní letec možnost každodenního proletu po místnosti, spokojí se i se středně velkou klecí. Takové vlastnosti z něj činí velmi vhodný druh pro chov v bytech. Poznáme jej podle jasně žlutých očí. Na tmavých prstech má ostré drápy. Jejich úchop je pro člověka dosti bolestivý. Pustíme-li ho do voliéry, zůstane plachý.
Papoušek senegalský se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem.
Voliéra pro tento druh papouška by měla mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry alespoň 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly vodorovnými i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky jim vyhovují vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budky by se měly pohybovat kolem 60 x 20 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 8 cm. Vzhledem k tomu, že v přírodě obsazují dutiny poměrně těsné, je vhodné, pokud to jde, předložit jim na výběr ještě i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad/prosinec, kdy je jim nutné vytvořit patřičné podmínky. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.
Papoušek šedohlavý západní žije na jihu, západě a východě Afriky. Velikost papouška je 32 cm, hmotnost se pohybuje mezi 310 a 400 g. Samice snáší 2–4 ks vajec, inkubační doba je 28–30 dnů. Délka života je až 25 let.
Papoušek šedohlavý západní je menší podsadité postavy s typickým mohutným zobákem a jakoby zmenšenými nohami. Zbarvení jeho těla je převážně zelené, barva hlavy závisí na poddruhu, přičemž rozdíly v pohlaví jsou téměř nepatrné. Tento papoušek nepatří mezi hlučné druhy. Většinou se projevuje krátkým, vysoko položeným pískáním, občas je slyšet hlasitější drsné volání. Při ohrožení chrčivě vrčí.
Tohoto papouška najdeme většinou v nadmořských výškách 1000 až 2100 m. Obývá jehličnaté lesy, otevřené lesy a savany, za potravou zalétá i do mangrovů a na ovocné plantáže.
Žije převážně v párech či menších rodinných skupinkách. Za letu udržují navzájem kontakt pomocí hlasitého volání; při přijímání potravy jsou naopak velmi tiší. Hnízdí v dutinách stromů.
Papoušek šedohlavý západní se v přirozeném prostředí živí semeny, bobulemi, ořechy, květy, listy a větvičkami stromů, příležitostně i hmyzem. Hlavní složkou potravy jsou semena jehličnanů rodu Podocarpus. Nezřídka tento papoušek zalétá na ovocná a obilná pole, kde se živí datlemi, fíky, švestkami, kukuřicí, čirokem nebo burskými oříšky.
Voliéra pro papouška šedohlavého by měla mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry minimálně 2 x 1 x 2 m (vnitřní část), s přilehlým výletem 4 x 1 x 2 m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly, a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky jsou vhodné vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni, o rozměrech cca 60 x 20–30 cm (výška x průměr), s vletovým otvorem 10 cm. V přírodě papoušci obsazují dutiny poměrně těsné, takže je možné jim dát na výběr i budku s menším vnitřním průměrem. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad a prosinec, proto je nutné jim vytvořit patřičné podmínky právě na tyto měsíce. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních voliér do vytápěných prostor, respektive možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných voliér.
Psa na zkoušce vede psovod, který zná, respektuje a dodržuje zkušební řád a který je schopný zvládnout psa i v mimořádných situacích. Povinnosti psovoda v pozici soutěžícího začínají ve chvíli, kdy psovod vstoupí do soutěžního prostoru, a končí po vyhodnocení akce. Psovod zodpovídá v průběhu celé soutěže za svého psa a všechny škody na majetku či zdraví osob psem způsobené. Od psovodů se očekává, že se budou chovat slušně a sportovně.
Psovod je povinen dodržovat všechna ustanovení a pokyny rozhodčích a stewardů. Rozhodčí může psovoda ze soutěže vyloučit (diskvalifikovat), pokud nedodržuje řád a pravidla anebo se chová nevhodným způsobem. Rozhodnutí rozhodčího je konečné a soutěžící ho nemůže zpochybnit. Během cviku se psovod nesmí psa dotýkat, hladit ho ani jej jinak povzbuzovat. Pochvala je dovolena až po skončení cviku, to znamená, když steward řekne „cvik ukončen“ nebo „konec cvičení“.
Mezi cvičeními musí mít psovod psa pod kontrolou. Po dobu cvičení a mezi cviky, když je psovod se psem v soutěžním prostoru, není dovolené používat ani mít při sobě pamlsky, míčky, hračky nebo jiné motivační předměty. Mimo soutěžní prostor je používání pamlsků, hraček a dalších motivačních předmětů dovolené. Tým by si ale neměl hrát v bezprostřední blízkosti soutěžního prostoru a nesmí hrou rušit ostatní soutěžící. Není dovolené, aby tým vstupoval do soutěžního prostoru před začátkem soutěže bez svolení rozhodčího nebo jím pověřené osoby. Pořadatel musí týmům umožnit krátký trénink v soutěžním prostoru. V tomto případě musí mít všechny týmy na trénink stejné podmínky a musí o tom být všichni předem uvědomeni. Každý tým musí mít možnost být v soutěžním prostoru sám, trénink jednotlivých týmů by neměl přesáhnout dobu 5 minut. Soutěžní prostor by už měl být připravený a rozvržený stejně jako při závodu (především umístění čtverce a překážky). Trénink může proběhnout i den před soutěží. Při tréninku v soutěžním prostoru nejsou dovolené pamlsky; ostatní motivační pomůcky a hračky povoleny jsou.
Psovod by měl mít psa během cviků i mezi nimi po svém levém boku. Pokud pro to existuje fyzický důvod nebo postižení, může mít psovod psa během cviků nebo mezi nimi po své pravé straně. Soutěžící nebo případný „teamleader“ této dvojice musí nicméně toto opatření ještě před začátkem soutěže probrat s daným rozhodčím. Všichni rozhodčí, kterých se to týká, musí být informováni, a pokud se jedná o více rozhodčích hodnotících tento tým, musí se předem dohodnout na případném dopadu, jaký to bude mít na hodnocení. Jakékoliv výjimečné opatření musí být oprávněné a nesmí působit rušivě na ostatní psy a
Zvukové povely jsou vyslovovány normálním tónem hlasu. Na psa není dovoleno křičet, pokud to nevyžaduje jeho vzdálenost od psovoda. Oslovit psa jménem před povelem je povoleno pouze u OB-Z. V ostatních třídách je oslovení psa jménem před povelem hodnoceno jako povel navíc a je penalizováno ztrátou bodů, vyjma těch cviků, kde je oslovení povoleno popsaným způsobem v popisu jednotlivých cviků.
Zvukové ani posunkové povely nejsou v tomto zkušebním řádu striktně dané, jsou pouze doporučené. Psovod je však limitován maximálním počtem povelů, které může použít během jednoho cviku. Posunkové povely jsou krátké pohyby rukou. Používání posunkových povelů je dovoleno pouze tehdy, pokud je to uvedeno v popisu cviku.
Používání posunkových a zvukových povelů současně u cviků, kde to není dovoleno, je považováno za povely navíc a znamená ztrátu bodů.
Základní pozice
Psovod stojí přirozeně rovně v klidném postoji. Pes sedí těsně při levé noze psovoda tak, aby jeho lopatka byla na úrovni kolen psovoda. Podélná osa těla psa je v rovnoběžném směru k postoji psovoda. Přední nohy psa by měly při pohledu z boku lícovat s lýtky psovoda. Ramena psa jsou na úrovni nohou psovoda. Křivé přisednutí je chybou. Cvik začíná stewardovým pokynem „začátek cviku“ psovodovi a končí, když steward řekne „cvik ukončen“ nebo „konec cvičení“.
Pokud je pes z důvodu zdravotního postižení psovoda vedený na pravé straně, tak i v základní pozici sedí při pravé noze psovoda. Pokud zkušební řád nestanoví jinak, cvičení začíná a končí v základní pozici.
Pozice „ke mně“
Pes si sedá rovně a těsně před psovoda, na pokyn stewarda dá psovod psovi povel k zaujetí základní pozice. Křivý posed nalevo nebo napravo je chybou.
Pozice „lehni“
Pes si musí lehnout okamžitě po vydání povelu psovodem. Pes se smí okamžitě převalit na stehno (kyčel), ale zaujatou polohu již nesmí měnit. Pes může otáčet hlavou, zajímat se o rušivé vlivy v okolí, ale neměl by například jíst trávu a podobně.
Převalování se ze stehna na stehno, nervozita, zvukové projevy a podobné chování jsou penalizovány ztrátou bodů. Je chybou, pokud se pes převalí a leží celým tělem na boku. Pes nesmí ležet na zádech nebo se převalovat.
Pozice „stůj“
Pes stojí všemi čtyřmi tlapkami na zemi a nepohybuje se. Pes musí polohu zaujmout rychle a nedělat zbytečné kroky navíc. Pes může otáčet hlavou a zajímat se o rušivé vlivy v okolí.
Pozice „sedni“
Pes sedí rovně, na obou zadních nohách. Není dovolené, aby si pes seděl na stehně. Pes může otáčet hlavou a zajímat se o rušivé vlivy v okolí. Přešlapování předníma nohama, převalování se z kýty na kýtu
Na výchově pejska začněte pracovat okamžitě, jakmile si ho přivedete domů. Klidně už v 8 týdnech. Práce se štěnětem je mnohem snadnější než s dospívajícím puberťákem, u kterého se na výchovu zapomnělo. Výcvik štěněte však nemusí být vůbec snadný, pokud je neposlušné.
Cvičit pejska neznamená s ním hned trávit 2 hodiny na cvičáku, tak dlouho pozornost neudrží ani dospělý pes. Cvičit můžete 5 minut při každém venčení.
Na každé venčení byste měli mít s sebou následující vybavení (jak na manipulaci s pejskem, tak na jeho výcvik):
obojek a vodítko – obojek bude nosit pejsek po celý život, měl by si na něho zvyknout co nejdřív; snadno ho za něho chytnete nebo připnete k vodítku;
hračku – osvědčený je uzlík na přetahování, upoutáte jím pejskovu pozornost a zabavíte ho;
pamlsky – díky pamlskům pejsci většinou udělají vše, na dobrotu se naláká každý pejsek.
Pejska oslovujeme jménem, voláme na něj a neustále mu jej opakujeme. Zároveň však učíme štěně základům slušného chování a socializaci, to znamená, že mrňouska bereme všude s sebou. Vozíme ho autem, bereme do města mezi lidi (obzvlášť je dobré mezi malé děti, aby si jej chovaly a hrály si s ním). Vyroste vám tak sebevědomý a nebojácný pes. Po jméně můžeme začít učit štěně přivolání, zalehnutí či sednutí, které se učí formou hry, a můžeme použít i pamlsky jako odměny. Je dobré štěněti na obojek připevnit tenkou šňůrku několik metrů dlouhou, která nám bude sloužit jako prodloužená ruka.
Mezi nejčastější chyby při výcviku patří:
Neznalost práce s pejskem – bývá asi nejčastější příčinou všech neposlušných psů. Člověk si pořídí psa a vůbec netuší, jak s pejskem pracovat. Mezitím štěněcí období je to nejdůležitější. Nejdříve si tedy něco nastudujte z knížek, nebo se jděte podívat na cvičák.
Trestání pejska – musíte štěně nejdřív naučit všechny povely, a netrestat ho za to, že neposlouchá, když jste ho to nenaučili, když neví, co se po něm chce.
Negativní přístup – navazuje na předchozí bod. Lidé si myslí, že když budou na pejska křičet, že poslechne. Opak je pravdou. Pejsek se bude bát a povel nesplní.
Nedůslednost – často se volá na psy „ke mně, k noze, čekej“ a další povely zakřičené téměř společně. Jak má pejsek vědět, jaký povel splnit? Nakonec pejsek nesplní ani jeden, dostane vynadáno a páníčkovi je to jedno.
Ignorace – s trendem mít pejska je trend nechat ho dělat cokoli. Při útoku na jiného psa je to majiteli jedno, při nežádoucím skákání na lidi je to majiteli také jedno a pes nedostane žádný signál, že
