Masná plemena, která jsou vhodná pro chov na maso a na tvorbu masných hybridů brojlerů, jsou: činčila velká (ČV), králík velký světlý stříbřitý (Vss), novozélandský bílý (Nb), novozélandský červený (Nč), kalifornský (Kal), burgundský (Bu), siamský velký (Siv), český albín (Ča), kuní velký (Kuv) - toto plemeno je značně variabilní v užitkovosti, vídeňský bílý (Vb), vídeňský modrý (Vm) - samice mohou špatně zabřezávat, vídeňskýšedý (Vš), vídeňský černý (Vč), vídeňský modrošedý (Vmš), zaječí (Za) - zajímavostí tohoto plemene je to, že se umístilo v testech jateční výtěžnosti jako první. Využívaným typem jsou brojleroví králíci HYLA - generace F1.
I toto plemeno má stejné vlastnosti, vzhled i nároky na chov jako vídeňský bílý králík, opět je rozdílem jen barva srsti, která je šedá. Opět se ale může jednat o různé odstíny šedé (od světle šedé až po velmi tmavou, například i s nádechem hnědé). Obvykle je také, že lemování uší, skrání, břicha, očí i zátylku bývá světlé.
Chov
Chov vídeňského šedého králíka je stejný jako u vídeňského bílého králíka.
Toto plemeno také pochází z Rakouska a bylo vyšlechtěno v 19. století.
Vzhled a chov
I u tohoto plemene jsou stejné vlastnosti, vzhled i nároky na chov jako u vídeňského bílého králíka, opět je rozdílem jen barva srsti, pro kterou je typická modrá barva.
Toto plemeno vzniklo v Rakousku asi na začátku 20. století.
Vzhled
Pro toto plemeno je typická bílá srst a modré oči. Ideální váha je kolem 5 kilogramů. Uši jsou dlouhé asi 11 cm.
Chov
Toto plemeno se také řadí k těm nenáročným, navíc s ním často začínají chovatelé začátečníci. I u tohoto plemene je důležité udržovat čistotu v jeho kleci kvůli bílé barvě jeho srsti. Tento králík je chován hlavně pro maso a kožešinu, ale je součástí i řady výstav.
Toto plemeno je vyšlechtěno z vídeňského modrého králíka, uznáno bylo asi v první polovině 20. století.
Vzhled
Toto plemeno má stejné vlastnosti, vzhled i nároky na chov jako vídeňský bílý králík, jediným znatelným rozdílem je barva srsti. Barva srsti je černá, ale i zde platí, že není černá jako černá. Toto plemeno může mít tedy několik odstínů černé. Barva očí je hnědá. I zde je váha králíka kolem 5 kilogramů.
Chov
Toto plemeno je chováno pro maso i pro kožešinu. Současně se s ním chovatelé účastní také řady výstav. Je důležité králíkům nedávat více stravy, než je nutné, protože pak mají sklony tloustnout, což u samic způsobuje špatnou plodnost. Důležité je, aby na králíky nesvítilo celý den slunce, protože pak jim to ničí srst.
Vídeňský králík je v chovu velmi ceněný. Chovatelé si jej cení pro vysokou užitkovost, plodnost, vzornou starost matek o mladé. Když je králík dobře krmený, tak je jateční váhy králíka dosaženo už ve čtyřech měsících. Vídeňští králíci patří do kategorie středních masných plemen a v dospělosti dosahují 4-5 kilogramů. Poměrně rychle dorůstají a mají kvalitní měkké, krátké a šťavnaté maso. Mají robustní tělo. Hřbet, ramena a zadní končetiny jsou plné a široké. Hlava je široká a dobře vyvinutá. Uši mají mít podle českého vzorníku délku 12,5 cm, jsou otevřené se zakulacenou špičkou a dobře osrstěné. Chovná sezona začíná v prosinci a končí v červnu. Králíci tak v klidu přelínají, protože podzimní línání je delší než jarní. V té době se zvířata stejně nechtějí pářit. A i kdyby se to povedlo, mláďata nebudou kvalitní, protože samec ani samice nejsou při línání v kondici. Samice vídeňských králíků jsou výborné matky, dobře zabřezávají, pravidelně říjí a bez problémů se kotí a odchovávají mladé. Ve vrhu mívají i 11 mláďat, ale v průměru jich rodí 8.
Ve srovnání s černou štětičkovou ruduchou vytváří tato řasa větší porosty – až 2 cm dlouhá, velmi jemná vlákna, připomínající podvodní plnovous. Řasa je na dotek slizká a její vlákna se snadno přetrhnou. Pokrývá okraje listů a postupně je obrůstá. Podle intenzity osvětlení lze pozorovat změnu její barvy (získává šedý, namodralý až tmavě červený odstín).
Opět se velice špatně mechanicky odstraňuje, ačkoliv jde ve srovnání s černou štětičkovou řasou snadno přetrhnout (nikoliv odtrhnout od podkladu). Na omak je nepříjemně slizká.
Růst této řasy údajně podporuje množství organických nečistot na dně, ve filtru či ve vodě.
Křeček džungarský je velký 7–10 cm a váží 35–50 g. Má zavalité tělo zbarvené tmavě šedě, s černým pruhem na zádech, spodek těla je světle šedý až bílý. Zabarvení srsti je různé v závislosti na ročním období. V letním období je zabarvení srsti převážně tmavší. Naopak v zimním období je světlejší až bílé, s hůře rozeznatelným pruhem na zádech. Čím drsnější prostředí, tím je změna během ročního období výraznější. Mezi další typické znaky patří ochlupené tlapky. Ocásek má maličký, od 7 do 11 mm.
Křeček džungarský má vysloveně klidnou a mírumilovnou povahu. V dostatečně velké kleci nebo teráriu tak může žít i více křečků pohromadě. Ideální je chovat je v párech. Dožívají se 2 až 3 let.
Křečka je možné zakoupit ve zverimexu nebo přímo od chovatele, kdy se jeho cena pohybuje kolem 50 korun za kus.
Rozela pestrá (Platycercus eximius) je nejpestřeji zbarvený zástupce celého rodu. Odshora až po břicho je červená, u zobáku má bílou lícní skvrnu. Dolní část břicha je žlutá, peří okolo nohou a kostřec jsou žlutavě zelené. Hřbetní letky má černé se zelenožlutým lemováním, lopatky jsou černé a ohbí křídla tmavě modré. Ocasní pera má zelená s modrým lemováním, spodní krovky ocasní jsou červené. Oko je černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Tento druh dorůstá délky 33 cm a hmotnosti do 120 g.
Divoká populace obývá jihovýchodní Austrálii a Tasmánii. Na kontinentu se zdržuje spíše v přímořských oblastech a o biotop se dělí s rozelou Pennantovou. V hlubokém vnitrozemí se nevyskytuje. Jde o velmi hojný druh, existují tři poddruhy: východní, nádherná a tasmánská, která žije výhradně na ostrově Tasmánie. Odlišuje se větší bílou lícní skvrnou a mohutnější hlavou a hrudí.
Jde asi o nejčastěji chovaný druh rozely, respektive chovaných papoušků vůbec. Chovatelé oceňují její pestré zbarvení a odolnost, protože podobně jako většina australských druhů může být chována v celoroční venkovní voliéře bez vytápěných záletů. Jde o aktivního letce, proto vyžaduje prostornější voliéry o délce alespoň tři metry. Velmi dobře odolává mrazu, v zimě se dokonce ráda ve venkovní voliéře koupe.
Rozela pestrá se snadno odchovává, je tedy vhodná i pro začátečníky. Vedle přírodní barvy existuje celá řada barevných mutací. Mezi chovateli se vyskytují prakticky jen poddruhy rosela pestrá východní a rozela pestrá nádherná, ovšem prakticky už ne v čisté formě, protože se v zajetí poměrně často kříží. Vzhledem k tomu, že může být rozela v době hnízdění agresivní, je dobré chovat jednotlivé páry odděleně.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 600 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Co dělat, když má kočka zakalené oko (šedý/zelený zákal)
Katarakt (šedý zákal) je zakalení čočky, které postihne buď čočku celou, nebo jen její jednotlivé úseky. Představuje jednu z nejčastějších příčin oslepnutí. Silné zakalení čočky brání dopadu světla na sítnici.
Katarakty vznikají v důsledku genetických defektů, ve stáří, jako následek zánětů, traumat, cukrovky nebo onemocnění sítnice. Chirurgické odstranění čočky je jedinou účinnou léčbou zákalu čočky, ale bohužel není vždy úspěšné. Po chirurgickém zákroku se mohou vyskytnout různé komplikace. Patří k nim záněty, glaukom (vysoký oční tlak), odloupnutí sítnice a infekce. Množství komplikací je tím větší, čím déle katarakt trvá. Léčbu tabletami a očními mastmi či kapkami můžete provádět doma. Pro úspěšnou terapii jsou však nezbytné pravidelné kontroly u veterináře.
Pod pojmem glaukom nebo zelený zákal chápeme chorobný růst nitroočního tlaku. K růstu tlaku dochází, když je znemožněn odtok tekutiny vytvořené v oku. Glaukom je jednou z nejčastějších příčin oslepnutí koček. Zvýšení nitroočního tlaku se může objevit spontánně nebo se může vyvinout v důsledku jiného očního onemocnění.
Postižené oko často vykazuje silné zarudnutí, bolestivost s mhouřením víček, rozšíření pupily nebo zakalení rohovky. Glaukom je akutní případ, protože již během 24 až 48 hodin může být sítnice nezvratně poškozena. Oslepnutí zvířete v tomto případě zabrání jen okamžitá terapie.
Při glaukomu je nejdůležitější co nejrychleji snížit oční tlak. Podávají se léky ve formě očních kapek, tablet nebo infuzí. Jestliže tato léčba není účinná, použijí se jiné metody, například laser nebo zmrazení. Žádná chirurgická metoda však není stoprocentně účinná a může dojít k opětovnému zvýšení tlaku, takže k zachování zraku může být zapotřebí opakovaného ošetření. K tomu patří i pravidelné měření tlaku. Pokud se žádnou z těchto metod nepodaří udržet nitrooční tlak v normě, nezbývá nic jiného než chirurgické odstranění oka. Jestliže je však glaukom včas rozpoznán, reaguje mnoho zvířat dobře na medikamentózní terapii.
Rozela žlutolící (Platycercus icterotis) je nejmenší druh rozely, který je rovněž označován jako západní rozela, protože se vyskytuje v nejzápadnějším cípu Austrálie. Celkově je červená a červeně oranžová, lícní skvrny a příuší jsou žluté. Hřbet má černý se zeleným lemováním konce pírek. Ohbí křídla a křídelní krovky jsou modré, letky sytě modré s černým lemováním. Ocas je na středu zelený, krajní ocasní pera přecházejí do modré. Kostřec je zelený, oko černé, zobák světle šedý a běhák tmavě šedý. Rozela žlutolící dorůstá délky 26 cm a hmotnosti do 75 g.
Ve volné přírodě žije výhradně v jihozápadním cípu Austrálie, daleko od přirozených biotopů jiných druhů rozel. Je poměrně hojná, ptáci žijí v menších hejnech v otevřených lesích, travnatých krajinách u vodních toků a často v hospodářských oblastech. Bývá poměrně často odchytávána a dovážena do východních států Austrálie.
Rozdíl v pohlaví není u rozely žlutolící příliš obtížné určit. Sameček má sytější zbarvení než samička, která je také často menšího vzrůstu. Nápadné jsou jasně žluté lícní skvrny u samečků, které mají samičky ve světlejším zbarvení.
Ačkoli žije tento nejmenší druh rozel v přírodě v malých skupinkách, ve voliéře jejich vzájemné soužití často nefunguje. Vhodné je chovat pohromadě jen jeden pár, zvláště v hnízdním období.
Pro pár těchto papoušků je dostačující výlet o šířce nejméně 80 centimetrů a délce minimálně 2 metry. Pokud chováte ochočeného ptáka v pokojové kleci, musí mít denně možnost protáhnout si křídla mimo své obydlí.
Pohlavně dospívá již v prvním roce života. Ptáci se velmi rádi přehrabují v zemi, proto by mělo být dno voliér pokud možno přírodní. Ačkoli v přírodě žijí v menších hejnech, v zajetí se doporučuje chovat jednotlivé chovné páry odděleně, aby se zamezilo vzájemnému napadání ptáků. V době toku a během hnízdění jsou totiž agresivní.
Tito australští ptáci jsou otužilí a mohou bez problémů přezimovat venku. Musí však mít k dispozici vnitřní úkryt před mrazem.
Rozely žlutolící krmte směsí pro střední papoušky. Tu můžete doplňovat malými dávkami plevelů a ovoce. V hnízdním období chutná mláďatům také drobný a jemný hmyz.
Odchov těchto rozel má největší šanci na úspěch, pokud jejich pár (minimálně jeden a půl roku starý) umístíte do samostatné voliéry. Samička může být při volbě budky vybíravá, a proto budky rozvěste ve voliéře na různá místa. Vhodná budka má průměr dna asi 25 centimetrů. Na něj navršte silnou vrstvu ztrouchnivělého dřeva nebo rašelinu. Snůška obyčejně obsahuje 4 až 5 bílých vajec, na kterých samička sedí asi po dobu 18 až 20 dnů. Mladé rozely žlutolící rády dostávají jemnou živou potravu, trochu univerzálního krmení a vaječné směsi. Asi po čtyřech až pěti týdnech mláďata vylétají z budky. Potom je ještě pár týdnů vodí a přikrmují rodiče, hlavně sameček.
Cena mladých přírodně zbarvených ptáků se pohybuje okolo 1 000 korun, samice, páry a mutace mohou být dražší.
Neoféma tyrkysová (Neophema pulchella) je shora zelená, prsa, břicho a spodinu má žlutavé až červené, maska na hlavě je světle modrá. Stejné barvy je i ohbí křídel, ramenní letky a konce hlavních letek. Samci mají na lopatkách červený proužek, u samic chybí a jsou matněji zbarveny. Mláďata se před prvním přepeřením podobají samicím. Oko je tmavě hnědé, zobák tmavě šedý, běhák růžově šedý. Neoféma tyrkysová dorůstá délky 23 cm a hmotnosti do 43 g.
Divoká populace tohoto papouška obývá výhradně východní cíp Austrálie, v Novém Jižním Walesu svým areálem zasahuje až do hlubokého vnitrozemí. Je hojná, vědci dokonce zaznamenali růst její populace v souvislosti s adaptací na nové zdroje potravy, a to na travní osiva v obydlených, zemědělsky obhospodařovaných oblastech. Pravděpodobně kvůli tomuto jsou neofémy nazývány také jako traváčci.
Jde o velice klidný druh, projevující se jemným, melodickým hlasem. Nemá tendenci oklovávat věci a ničit své okolí. Traváček tyrkysový se při ohleduplném zacházení dá výborně ochočit, svému majiteli důvěřuje. Je vhodný i pro začínající chovatele. Stejně jako ostatní neofémy je tento papoušek velmi odolný vůči chladu, takže jej lze chovat v celoroční voliéře. Musí však mít možnost skrýt se do závětří. Protože se jedná o aktivního letce, který potřebuje neustálý pohyb, měla by být neoféma tyrkysová chována ve voliéře dlouhé alespoň dva metry. Chov více jedinců najednou se nedoporučuje, protože v hnízdním období by mezi jednotlivými páry mohlo docházet k agresi. Samci mohou rovněž napadat vyvedená mláďata, pokud se pár rozhodne zahnízdit podruhé.
Neoféma tyrkysová se často chová i jako domácí mazlíček, i když její vlohy pro mluvení nejsou velké. Majitelé takových ptáků by ale měli počítat s tím, že i v bytě chovaná neoféma má potřebu denního proletu mimo klec a neměli by také zapomínat na možnost rosení nebo koupání. To je ostatně podmínka, kterou by měli dodržovat všichni chovatelé neofém – ptáci se potřebují pravidelně koupat, prospívá to jejich peří. V zajetí bylo odchováno několik barevných mutací tohoto papouška.
Pro hnízdění má ideální budka rozměr dna asi 18 x 18 cm a výšku asi 30–35 cm. Tito papoušci si nesplétají hnízdo, ale rádi snášejí vajíčka na jemnou navlhčenou vystýlku. Na dno budky můžete proto navršit trochu rašeliny, hoblin a pilin. Snůšku tvoří 4 až 5 bílých vajec, na kterých samička sedí asi 18 až 21 dnů. Mláďata jsou krmena semeny a vaječnou směsí. Přibližně po čtyřech týdnech vylétají z budky. Potom však musí být ještě nějaký čas voděna a přikrmována rodiči. Asi ve věku sedmi až deseti měsíců se dá určit jejich pohlaví, ale může trvat i rok a půl než mladí jedinci získají plné zbarvení. Rodičovský pár, který si spolu dobře rozumí, byste neměli od sebe oddělovat. Takové páry tvoří často nerozlučnou dvojici po celý život a vyvedou více snůšek za rok.
Mezi známé mutace tohoto druhu patří mimo jiné žlutá a světle zelený pastel. Kromě toho existují také mutace traváčků tyrkysových, kdy sameček má červené celé břicho a hruď a samičky mají červené kalhotky. Tento barevný ráz se vyskytuje také ve žluté.
Mladí ptáci s přírodním zbarvením se prodávají za cenu okolo 450 korun. Barevné mutace mohou být výrazně dražší.
Neoféma modrohlavá (Neophema splendida) je krásně pestře zbarvený papoušek, který je u českých chovatelů poměrně rozšířený. Podobné zbarvení má málokterý papoušek. Hlava a konce křídel jsou světle modré, hruď krásně červená, břicho žluté a záda zelená. Oko je tmavě hnědé, zobák tmavě šedý, běhák šedorůžový. V přírodě můžeme volně tohoto ptáka nalézt na jihu Austrálie, kde žije v suchých oblastech. Objevíme jej od západního Nového Jižního Walesu až po jihovýchod Západní Austrálie. Obývá akáciové křoviny, skupiny keřů a stromů rostoucích podél kamenitých horských hřebenů, otevřenou krajinu porostlou tuhou a ostrou trávou nebo lebedou rostoucí ve zvláštních trsech. Vyhýbá se pobřežním oblastem a místům, kde jsou bažinaté kraje.
Velikost tohoto druhu je asi 19 cm včetně ocasu a hmotnost do 40 g. Neofémy se dožívají průměrně 12 let. Samec má červenou hruď a na rozdíl od samičky výraznější barvy. Pokud ptáci ještě nejsou přepeření a chceme rozeznat pohlaví, tak se podíváme ptákům pod křídlo. Samičky zde mívají bílý pásek. Samečkové pásek nemají.
Lze chovat v celoroční voliéře, ale v zimě musí mít neofémy možnost skrýt se do zázemí chráněného před větrem. Jde o vynikající letce, takže je zapotřebí prostorné chovné zařízení o délce alespoň dva metry. Papoušek by měl mít šanci se alespoň jednou denně prolétnout mimo klec.
Pro tento druh je ideální voliéra o rozměrech 2 x 2 x 1 m (d x v x š). Pokud chcete nechat tyto papoušky zahnízdit, je třeba, aby byli minimálně rok staří. Ideální rozměry pro budku jsou 25 x 25 cm a na výšku 35 cm. Vletový otvor postačí 7centimertový. Samička snáší v průměru 5 vajec. Inkubace trvá 20 dní. Mláďata vylétají z budky asi ve stáří jednoho měsíce. Když mláďata vylétnou z budky, podobají se matce. Velmi dobře se rozmnožují, obvykle zahnízdí i dvakrát, výjimečně třikrát za sezónu. Třetí hnízdění by se jim ale nemělo umožňovat, ptáci by se jím zbytečně vyčerpávali a hrozil by jim až úhyn.
V dnešní době je již vyšlechtěno mnoho barevných mutací. Mutace jsou různé, některé jsou třeba jen tmavší, jiné zase světlejší, ale některé jsou od přírodní formy úplně odlišné, například mutace modré, běloprsé, straky, modré skořice a mnoho dalších.
Mladí ptáci s přírodním zbarvením se prodávají za cenu okolo 450 korun. Barevné mutace mohou být několikanásobně dražší.
