Zajímáte se o téma TYPY VAGÍN? Tak právě pro vás je určen tento článek. Sarkom je nádor měkkých tkání (svalů a podkoží) a kostí, vyznačující se sice nízkou mírou metastazování, ovšem o to vyšší lokální agresivitou a velmi intenzivním růstem. I po radikální chirurgické léčbě se často vrací a navzdory pokrokům v medicíně je střední doba přežití něco málo přes jeden rok.
Sarkom u koní
I u koní se vyskytují sarkomy, nejčastěji postinjekční sarkom, ale častěji se vyskytují sarkoidy.
Postinjekční sarkom – se nejčastěji vyskytuje jako reakce na vakcinaci proti vzteklině, také se může jednat o reakci na aluminiové adjuvans ve vakcíně, kortikoidové či penicilinové injekce. Tumory se mohou začít objevovat za 2–10 měsíců po vakcinaci. Postinjekční sarkomy se dělí na 3 typy, přičemž typ 1 je nejméně agresivní a typ 3 je nejvíce agresivní. Diagnostika spočívá v provedení cytologie či biopsie a histologickém potvrzení. Nejefektivnější léčba postinjekčního sarkomu je jeho chirurgické odstranění minimálně 3 cm do hloubky a 3 cm do šířky. U nekompletně odstraněných nebo neresekovatelných útvarů je možnost využití radioterapie, chemoterapie a imunoterapie.
Sarkoidy – patří u koní k nejčastěji se vyskytujícím tumorům kůže. Sarkoidy můžeme považovat klinicky i patologicky za formu kožní rakoviny, jejichž chování je nepředvídatelné a jejich terapie problematická. Sarkoidy převážně vypadají jako bradavice. Výskyt sarkoidů není na pohlaví ani věku závislý, větší tendenci k onemocnění mají plemena s tenčí kůží (quarter horse, arabský plnokrevník), nebyla jasně prokázána dědičná závislost. Formy sarkoidů mají vysokou tendenci k recidivám a při jejich poškození (traumatem, hmyzem, iatrogenně při biopsii) se snadno přemění v agresivnější typ sarkoidu. Některé typy (okultní) zůstávají nezměněny dlouhou dobu, jiné typy (fibroblastický) mohou agresivně růst během dnů až týdnů. Zajímavostí je, že někdy dojde ke spontánnímu odeznění onemocnění, kůň se stane rezistentní k recidivě (tento fakt bude jistě předmětem dalšího bádání). Vždy je lepší řešit sarkoid, který je malý a lehce dostupný, většina sarkoidů se časem nestane menšími, právě naopak. Sarkoidy nemetastazují do vnitřních orgánů, tudíž koně přímo na životě neohrožují, ale svou lokalizací a velikostí (v místě podbřišníku, pod sedlem) mohou vadit mechanicky a snížit tak využitelnost koně. U koní rozlišujeme 6 typů sarkoidů: okultní (cirkulární okrsek bez srsti), verukózní (bradavička se zesílenou kůží), modulární (ohraničená podkožní léze), fibroblastický (živé maso), smíšený (verukózní s okultní lézí a fibroblastickou a nodulární lézí), malevolentní (velice agresivní na kostech).
Sarkoidy představují pro veterinární lékaře terapeutickou výzvu. Je nutné správně určit typ sarkoidu a podle toho zvolit nejvhodnější terapii. Je potřeba pečlivě zvážit nutnost odběru bioptátu k histopatologickému vyšetření, neboť biopsie může vyvolat nekontrolovatelné rozšíření sarkoidu. Ve většině případů biopsii neprovádíme a zahajujeme terapii co nejdříve. Volba t
Kromě chemických konzervantů by se v kvalitních granulích neměly objevovat suroviny nízké výživové hodnoty. Mezi ně patří například sója (zdroj proteinů, který je pro zvířata hůře stravitelný, působí proti využití bílkovin z potravy, potenciální alergen), bílkovinné hydrolyzáty a koncentráty a vedlejší rostlinné a živočišné produkty. Pro představu vedlejšími živočišnými produkty se rozumí například uhynulá zvířata, kůže, kosti, odřezky masa při zpracování a výrobě potravin, krev, střeva, zobáky, pařáty, odpad z mlékáren a podobně. Skupina vedlejších výrobků rostlinného původu zahrnuje vedlejší výrobky ze zpracování rostlinných produktů, zejména obilovin, zelenin, luštěnin a olejnatých semen. Pokud jsou v granulích obsaženy „vedlejší produkty“, nemůžeme vědět, co konkrétně bylo pro výrobu použito. Jako hlavní zdroj tuků by v granulích měl být kuřecí nebo rybí tuk. Rostlinné oleje by neměly tvořit hlavní zdroj tuků, protože kočky mnohem lépe využívají tuky živočišné. Za ideální se považuje krmivo, kde převaha bílkovin pochází z kvalitních živočišných zdrojů, tuky jsou převážně živočišného původu (je jasně specifikováno, o jaký druh se jedná). Produkt je bez konzervantů, barviv, soli, sóji a dalších složek nevhodných pro zvířecí organismus (například pšenice).
Pokud jste již našli značku, která vaší kočce vyhovuje, pak není vhodné ji měnit. Naopak je lepší u ověřené značky zůstat. Každé krmivo se totiž nejefektivněji zpracovává po určité době návyku, proto střídání granulí způsobem, že každý týden dáme kočce novou příchuť, aby jí lépe chutnalo, není na místě. Může se stát, že po nějaké době začne granule odmítat (přece jen jsou kočky hodně mlsné), pak jí je zkuste ochutit například lososovým olejem nebo lžící konzervy, která je krásně provoní. Některé kočky zase odmítají jíst suché granule, ale zvlhčené je přijímají bez problémů. Zvlhčené granule také lépe respektují fyziologii kočky, protože usnadňují polykání. Na tomto místě je vhodné upozornit, že krmivo obsahující probiotika by již nemělo procházet další tepelnou úpravou (přelití horkou vodou a podobně), aby se příznivé mikroorganismy nezničily.
Na trhu existují dva typy průmyslově vyráběných krmiv pro kočky. Suchou variantu představují granule, které se vyrábějí z připravených masových směsí a následně se pečou nebo zpracovávají v extrudérech. Pokud používáte právě granule, je dobré myslet na to, že bytová kočka potřebuje přístup k vodě. Kočky jsou původem pouštní zvířata, která příliš nepijí a vodu vstřebávají hlavně z pevné stravy, kterou jim granule nabídnout nemohou (vody obsahují zhruba jen 10 %). Nedostatečný příjem vody přitom kočkám nezřídka působí močové problémy. Druhý typ, vlhké krmivo nebo krmivo s vysokým obsahem vody, zastupují na trhu nejrůznější kapsičky pro kočky, paštiky a konzervy, které obsahují maso a vedlejší živočišné produkty spolu s omáčkou nebo vlastní šťávou, popřípadě zeleninou. Nelze jednoznačně určit, který typ krmiva je lepší, lze ale říci, že vlhčí krmivo zajistí kočce zároveň i vyšší přísun tekutin (obsahuje jich až 80 %), suché pak zase příznivě působí na kočičí chrup a vydrží v misce déle „čerstvé“. Ideální je oba typy kombinovat.
Tumor je často léčitelný a včasná diagnostika vede veterináře k poskytnutí nejlepší možné péče. Každý typ nádoru potřebuje individuální péči a může zahrnovat jednu nebo kombinaci více druhů terapií: chirurgický zákrok, chemoterapii, radiační terapii nebo imunoterapii.
Důležité je také celkové zdraví vašeho zvířete. Veterinář může v souvislosti s léčbou tumoru doporučit změnu krmení nebo jiná opatření, aby pomohl lepší odpovědi zvířete na vlastní terapii nádoru. Když je stanovena diagnóza, veterinář s vámi prodiskutuje nejlepší způsob léčby a rizika a vedlejší účinky spojené s terapií. Důležitou součástí terapie je terapie bolesti. V některých případech tumorů vás může veterinář odkázat na jiné pracoviště. Určité typy tumorů mohou být vyléčeny zcela, jiné typy mohou být léčeny jen tak, že se omezí jejich rozšíření a prodlouží se život vašeho zvířete.
Včasné odhalení nádoru a zjištění jeho typu jsou nejdůležitější faktory určující úspěch terapie. U některých případů je zvažována eutanazie zvířete. Než se rozhodnete pro terapii nebo eutanazii, prodiskutujte případné možnosti s veterinářem, jedině tak můžete učinit to nejlepší rozhodnutí pro své zvíře i svou rodinu.
Procento úspěšné léčby silně závisí na typu a rozsahu tumoru, jakož na agresivitě terapie. Benigní tumor se obvykle léčí snadno a terapie nádoru je úspěšnější, je-li včas diagnostikován. Ačkoliv některé tumory (zvláště hodně agresivní rakovina) nemohou být vyléčeny, terapie může prodloužit vašemu zvířeti život a zlepšit jeho kvalitu. Nové diagnostické metody mohou napomoci odhalit nádory dříve a zlepšit tak šanci vašeho zvířete na vyléčení. Nové metody terapie jsou vyvíjeny tak, aby zlepšily úspěšnost a zmenšily rizika vedlejších účinků.
U psů se můžeme setkat s několika typy sarkomů: osteosarkom, fibrosarkom, chondrosarkom, hemangiosarkom, sarkom synoviálních buněk či postinjekční sarkom.
Osteosarkom – je nejčastější nádor u psů, vyskytuje se u 75 % psů s kostními nádory. Jedná se o zhoubný typ nádoru s tendencí k metastázám do měkkých tkání, především do plic. Psi jsou postiženi nejvíce od sedmi let věku. Řešením zhoubných kostních nádorů je obvykle amputace končetiny, případně chemoterapie (cisplatina, doxorubicin). Průměrná doba přežití u psů s osteosarkomem po amputaci končetiny je 4–5 měsíců, při současné chemoterapii až jeden rok.
Fibrosarkom – tvoří méně než 5 % kostních nádorů u psů. Metastazuje pomalu nebo vůbec a kompletní excize u málo invazivních nádorů může být léčebná.
Chondrosarkom – tvoří 5–10 % kostních nádorů, metastazuje pomalu a po amputaci má velmi dobrou prognózu.
Hemangiosarkom – tvoří méně než 5 % z diagnostikovaných nádorů kostí. Jedná se často o mnohočetný nádor zasahující i slezinu a srdce. Doba přežití po zjištění diagnózy není často více než 5 měsíců a vzhledem k postižení více orgánů je i po amputaci prognóza spíše špatná.
Sarkom synoviálních buněk – z kloubních nádorů je nejčastější právě tento, jedná se o pomalu rostoucí nádor prorůstající do měkkých tkání, který metastazuje do plic, mízních uzlin a kostí. Na kloubu se jeví jako tuhý nebo fluktuující útvar v kloubu. I po provedení amputace je prognóza nepříznivá.
Postinjekční sarkom – se nejčastěji vyskytuje jako reakce na vakcinaci proti vzteklině, také se může jednat o reakci na aluminiové adjuvans ve vakcíně, kortikoidové či penicilinové injekce. Tumory se mohou začít objevovat za 2–10 měsíců po vakcinaci. Postinjekční sarkomy se dělí na 3 typy, přičemž typ 1 je nejméně agresivní a typ 3 je nejvíce agresivní. Diagnostika spočívá v provedení cytologie či biopsie a histologickém potvrzení. Nejefektivnější léčbou postinjekčního sarkomu je jeho chirurgické odstranění minimálně 3 cm do hloubky a 3 cm do šířky. U nekompletně odstraněných nebo neresekovatelných útvarů je možnost využití radioterapie, chemoterapie a imunoterapie.
Všechna výše uvedená onemocnění mohou být provázena nechutenstvím, hubnutím, otokem končetiny, bolestivostí při palpaci (prohmatání), atrofií (úbytkem) svalů, kulháním a neurologickými deficity. Při postižení páteře mohou způsobit ochrnutí. Výrazným faktorem provázejícím toto onemocnění je bolest, kterou může způsobovat vlastní nádor, který svým invazivním prorůstáním do kostí způsobuje kompresi (utlačování) měkkých tkání, cév a nervů nebo i patologick
U koček se můžeme setkat s 3 typy sarkomů: virového původu, postinjekčního původu a nevirového neinjekčního původu.
Sarkom virového původu – je způsoben virem FeLV, je velice vzácný, prevalenci má cca 2 %. Objevuje se u mladých jedinců. Chirurgické odstranění nemá velký význam.
Postinjekční sarkom – nejčastěji se vyskytuje jako reakce na vakcinaci proti vzteklině, také se může jednat o reakci na aluminiové adjuvans ve vakcíně, kortikoidové či penicilinové injekce. Tumory se mohou začít objevovat za 2–10 měsíců po vakcinaci. Postinjekční sarkomy se dělí na 3 typy, přičemž typ 1 je nejméně agresivní a typ 3 je nejvíce agresivní. Diagnostika spočívá v provedení cytologie či biopsie a histologickém potvrzení. Nejefektivnější léčbou postinjekčního sarkomu je jeho chirurgické odstranění, a to minimálně 3 cm do hloubky a 3 cm do šířky. U nekompletně odstraněných nebo neresekovatelných útvarů lze využít radioterapii či chemoterapii. Z chemoterapeutik je možné využít doxorubicin, cyklofosfamid, mitoxantrone nebo piroxicam. Novinkou v léčbě postinjekčního sarkomu je imunoterapie. Na trhu je k dostání přípravek s názvem Oncept IL-2, který obsahuje kočičí interleukin-2 canarypoxviru. Tento interleukin stimuluje některé buňky imunitního systému k tomu, aby napadaly rakovinné buňky. Největší efekt v léčbě byl zaznamenán v kombinaci s chirurgickým odstraněním nádoru. Přípravek lze použít u nádorů, které dosahují maximálně 2–5 cm a nešíří se do dalších částí těla. S imunoterapií se začíná nejlépe měsíc od odstranění nádoru. Léčebná kúra se sestává z 6 dávek po 1 ml, první 4 dávky se aplikují po týdnu, poslední 2 dávky pak co 2 týdny. Každá dávka se rozdělí do 5 injekcí podávaných pod kůži kolem místa chirurgicky odstraněného nádoru.
Prevence postinjekčních sarkomů u koček spočívá ve vakcinaci v místech, kde je možnost snadné resekce případného tumoru, cytologie či biopsie postvakcinačního útvaru, který perzistuje déle než 4 měsíce, jeho velikost je větší než 2 cm a výrazně se zvětšuje měsíc po vakcinaci.
Principy biologického chování sarkomů měkkých tkání platí i u postvakcinačních sarkomů. Metastatický potenciál těchto novotvarů je malý (obvykle 10 až 15 %). Velmi ojediněle a v dlouhém časovém horizontu po diagnóze sarkomu se můžeme setkat s metastazujícím procesem v mízní uzlině nebo v plicích. Avšak přes 80 % nádorů recidivuje po kompletním chirurgickém odstranění. Je to dáno mikroskopickým pronikáním neoplastické tkáně daleko od palpovatelné masy tumoru.
