Tibetská doga je velice inteligentní, poslušný, laskavý, učenlivý, společenský a přátelský pes. Je to také plemeno velice odvážné a temperamentní a nechybí mu ani sebevědomí a rozvážnost. Svému pánovi je tibetská doga velmi oddaná a věrná.
Chov
Tibetskádoga nepotřebuje speciální péči. Je potřeba občas pročesat srst, vyčistit oči a uši. Potřebuje dostatek pohybu.
Péče o srst je jednoduchá. Stačí jednou týdně prokartáčovat, pouze v době línání (v jarním období) je třeba vyčesávat starou, mrtvou podsadu. Zvláštní pozornost vyžaduje místo za ušima, kde se může vytvořit hrouda ze zcuchaných chlupů. Srst tibetské dogy nemá sklony k filcovosti, takže péče nevyžaduje velké úsilí ani čas. Pokud zmokne, oklepe se a sama během chvilky proschne. Díky husté podsadě se voda nedostane na kůži. Zvláštností tohoto plemene je, že není cítit.
Toto plemeno není náchylné k žádným specifickým nemocem.
Je nutné krmit velmi kvalitní stravou. Nejlépe granulemi vyšší třídy pro obří plemena, v nichž je vyvážený poměr vápníku a fosforu. Dále je velmi důležité přidávat ke stravě přípravky na podporu vývoje kloubů. Tibetskádoga není vzhledem ke své mohutnosti velký jedlík, ale štěňátka je lepší hlídat a nepřekrmovat je.
Feny tibetské dogy hárají jednou za rok, většinou na podzim. Tibetskádoga může být chována celoročně venku.
Tibetskádoga neboli tibetský mastif je jednou z nejstarších čistých ras zachovaných v původní podobě. První písemné zmínky o tomto psu pocházejí z období cca 1000 let před našim letopočtem.
Celkový vzhled je mohutný, těžký, dobře stavěný se silnou kostrou. Působí vážným dojmem. V tomto plemeni se spojuje majestátní síla, mohutnost a vytrvalost. Pomalu dospívá. Feny dosahují nejlepší kondice ve dvou až třech letech, psi okolo 4. roku.
Tibetskádoga je dokonalý psí aristokrat. Je vysoce inteligentní, nezávislá, ochránce, respektuje příkazy, je velice věrná své rodině a svému teritoriu. Pokud bude od útlého věku seznámena s domácími zvířaty (kočky, koně), bude je také chránit. K dětem je velmi trpělivá, není útočná.
Nevyhledává konflikty, na vycházkách je bezproblémová, ale vyžaduje-li to situace, neváhá a zasáhne. Vůči cizím lidem se chová rezervovaně, ale když je vše v pořádku, návštěvu uvítá a dlouho si ji pamatuje. Je zcela nevhodná na řetěz, nebo do kotce. Pak může být i nebezpečná. Ráda je doma i venku, nejraději však v přítomnosti svého pána.
Má ráda volnost, vyhledává si vyvýšená místa, aby měla o všem přehled, naopak nemá ráda malé uzavřené prostory.
Pro svou samostatnost je méně vhodná pro výcvik k poslušnosti, který je pro bezproblémové soužití nutný. Je to pes vhodný pro zkušeného kynologa. Miluje sníh a mráz, letní vedra snáší překvapivě dobře. Výchova tohoto zvláštního psa musí být vyrovnaná. Nadávání a bití vedou pouze k tomu, že pes bude svého pána ignorovat. Musíte se snažit dosáhnout vzájemného respektu mezi vámi a vaším psem.
Průměrná výška tibetské dogy se pohybuje u psů kolem 70 až 73 centimetrů, u fen kolem 63 až 67 centimetrů. Váha se pohybuje v rozmezí 62 až 80 kilogramů.
Tibetskádoga má drsnou, rovnou, středně dlouhou krycí srst s hustou podsadou. Barva srsti má různé odstíny černé, červenočerné, hnědé a šedé. Hlava tibetské dogy je těžká, široká a silná se středně velkýma hnědýma očima. Středně velké trojúhelníkové uši jsou nasazené na úrovni mozkovny a očí, spadají dopředu a visí podél hlavy. Silný, klenutý a dobře osvalený krk je pokrytý hustou a odstávající hřívou, u fen však není tak znatelná. Ocas tibetské dogy je středně dlouhý, hodně osrstěný, vysoko nasazený, nesen stočený na hřbetě.
Tibetskádoga se dá zakoupit přímo od chovatelů. Někteří chovatelé prodávají i psi bez průkazu původu. Cena se pohybuje s průkazem původu okolo 12 000 korun a bez průkazu původu okolo 5 000 korun.
Srst sytá černá, s tříslovými odznaky nebo bez nich; modrá, s tříslovými odznaky nebo bez nich; zlatá od syté žluté po tmavě červenou, sobolí. Všechny barvy musí být co nejčistší. Tříslová dosahuje od sytě kaštanové po světlejší barvy. Bílá hvězda na hrudi je přípustná. Minimální bílé znaky na tlapách jsou přijatelné. Tříslové znaky nad očima, v dolní části končetin a na spodní straně ocasu. Tříslové znaky na tlamě; znaky podobné brýlím kolem očí se tolerují.
Jedná se o modrou variantu výmarského ohaře krátkosrstého.
První známý výskyt modrého výmarského ohaře se datuje již od roku 1940, kdy se ve vrhu stříbrošedých rodičů chovatele Roberta Pattayeho (tehdejšího prezidenta klubu výmarských ohařů v Rakousku) objevilo štěně modré barvy. Další výskyt byl zaznamenán v Německu, také ve vrhu, kde oba rodiče byli stříbrošedí, chovatele Ludwiga Gaula von Gailberga. Budeme-li se zajímat o to, kde se vlastně v liniích stříbrošedých vzaly geny nesoucí modrou barvu, dojdeme až k úvaze, jakou roli ve vývoji výmarského ohaře krátkosrstého sehrála různá křížení při vzniku tohoto plemene. Například německá modrá doga zde také figurovala. Nyní bychom se mohli dlouhou dobu zaobírat otázkami genetiky. Snad je nutná jen zmínka o míchání barev při křížení modrého a šedého jedince. Když se nakříží šedý s modrým, nikdy nevznikne mix barev, jelikož tyto dvě barvy jsou dvě odlišné entity a těmi také zůstávají. Není to tedy jako míchat šlehačku s kávou, ale jako byste míchali modré a šedé kuličky v misce. Když vylovíte hrst kuliček, vždy budete mít v dlani část modrých a část šedých. Bohužel – pro evropského chovatele – byli první jedinci s tímto krásným zbarvením odvezeni příslušníkem amerických ozbrojených sil do Spojených států amerických. Tam se stal tento pes velmi rychle populárním a velice oblíbeným, používaným buď k prvotnímu loveckému určení, nebo také jako pes záchranářský a služební. Zde byl také později uznán AKC (American Kennel Club) jako čistokrevný jedinec a získával mnoho nejvyšších výstavních ocenění. Některé z nejlepších linií v USA mají jeho geny. Doba uznání modrého „výmara“ do standardu AKC skončila bohužel rokem 1971, kdy klub chovatelů výmarských ohařů prohlásil modrou barvu srsti jako diskvalifikační. Stejně tak dopadli i „výmaři“ dlouhosrstí. Velkým překvapením byl pak fakt, kdy francouzský klub chovatelů výmarských ohařů uznal tuto modrou barvu za odstín šedé, a to z důvodu nespecifikovaného rozsahu odstínu šedé barvy.
Bez ohledu na barvu srsti je modrý ohař stejný jako stříbrošedý, jak vzhledem, tak vlohami, kterými disponují. Jejich hlavním využitím, jak jsme již zmínili výše, je lovecká činnost. Dále pak jsou v hojné míře využíváni na celnicích a jako psi záchranáři. Pro všechny tyto činnosti se výborně hodí díky svému vynikajícímu nosu. Jsou to psi velice vytrvalí, přátelští, temperamentní a velmi vychytralí. Tady je nutno upozornit nezkušené začínající chovatele na potřebu velké dávky opatrnosti a důrazu při výchově, jinak se může velmi rychle stát, že si pejsek vymění místo se svým páníčkem. Pokud se však při výchově výmarského ohaře nic nezanedbá, stane se tento čtyřnohý kamarád velmi rychle nepostradatelným členem rodiny, ať už jako domácí mazlíček, nebo lovecky či jinak vedený pes.
Je-li slezina narušena, je možné ji chirurgicky odstranit, neboť její funkci převezmou jiné orgány a pes tak může nadále žít.
Jednou z příčin odstranění sleziny je hemangiosarkom. Jde o vysoce maligní tumor vznikající z endotelu cév. S výjimkou některých kožních hemangiosarkomů je to nádor velmi agresivní s brzkou tvorbou metastáz. Hemangiosarkom sleziny se vyskytuje nejčastěji u psů ve středním a starším věku (8–13 let), predisponovanými plemeny jsou německý ovčák, retrívr, knírač, pudl, bez ohledu na pohlaví. Vzhledem k tomu, že se cévy vyskytují ve všech orgánech a metastatické buňky se šíří krví, je nález hemangiosarkomu možný kdekoliv. Další možnou cestou vzniku metastáz je transplantace po prasknutí nádoru a vylití krve společně s nádorovými buňkami do břišní dutiny. V době diagnostiky má metastázy 50 % pacientů, nejčastěji v plicích, játrech, mozku, kůži, kostech nebo nadledvinkách, 25 % pacientů s primárním nádorem sleziny má zasaženo také srdce. U koček je tento typ nádoru velmi vzácný, vyskytuje se hlavně na kůži a ve střevech.
V anamnéze lze vysledovat přechodnou slabost, únavu (anémie), abdominální distenzi (růst nádoru, peritoneální efuze), spontánní krvácení z nosu (anémie, trombocytopenie, diseminovaná intravaskulární koagulace – DIC), nechutenství (tlak nádoru na gastrointestinální trakt), zvracení, neochotu k pohybu, ataxii pánevních končetin. Polovina pacientů mívá kolaps, někteří pacienti mohou akutně uhynout (hypovolemie při ruptuře primárního nádoru nebo metastázy). Základem terapie je splenektomie. Ta musí probíhat za přísného dodržování zásad onkologické chirurgie, aby nedošlo ke kontaminaci ostatních orgánů krví nebo buňkami sleziny. V případě akutní ruptury hemangiosarkomu je nutná urgentní stabilizace (terapie hypovolemického šoku, zastavení krvácení). Společně s řešením primárního tumoru je nutné sledovat případné komplikace a souběžně je řešit.
Dalším problémem je torze sleziny, která je definovaná jako její otočení okolo cévní stopky. Setkáváme se s ní nejčastěji u velkých plemen psů s hlubokým hrudníkem, jako je německá doga. Choroba může probíhat akutně nebo chronicky. Metodou léčby je vždy splenektomie, u pacientů v šoku musí být provedena ihned po stabilizaci pacienta. Prognóza po úspěšné operaci je obecně dobrá, může však být zhoršena komplikacemi choroby (sepse, DIC, peritonitis a podobně). Choroba může probíhat akutně nebo chronicky, od jednoho dne do tří týdnů. V anamnéze se nejčastěji setkáváme s apatií, anorexií, bolestivostí nebo zvětšením břišní dutiny, tmavou močí, zvracením a průjmem.
Buldočka lze doporučit především lidem žijícím ve městech v bytě, ale i na venkově v rodinném domě. Absolutně se však nehodí pro stálý pobyt venku v kotci, kde naopak mohou být jiná plemena docela spokojená. Vzhledem k jeho velké vázanosti na „lidskou smečku“ a velké potřebě sociálního kontaktu by osamělý buldoček někde v izolaci na zahradě velice trpěl. Také fyzicky není takovému ustájení uzpůsoben (krátká srst, holé bříško). Buldoček je ideální „městský pes“. Díky své přizpůsobivosti a skromnosti se spokojí i s malým prostorem ve vašem bytě, nebude sousedy obtěžovat zbytečným štěkotem, nehrozí od něj agresivní útok pro cizí příchozí. Není třeba, aby prošel náročným výcvikem, nácvik základních povelů s ním snadno zvládne i začátečník. V dnešní době je buldoček výborným společenským psem, nic víc, nic míň. Nemůžete od něho čekat pracovní nebo snad lovecké výkony.
Ani údržba jeho exteriéru není pro zaměstnaného a pracovně vytíženého člověka nijak náročná. Krátká srst vypadá stále dobře, jen výjimečně je třeba jednou za čas psa vykoupat. Srst francouzského buldočka není náročná na údržbu. Stačí jednou týdně vykartáčovat tvrdším kartáčem. V období línání odstraňujte vypadané chlupy gumovou masážní rukavicí.
Jelikož žádný pes není dokonalý, má i buldoček své slabiny. Jedná se o takzvané krátkolebé plemeno (stejně jako například německý boxer nebo doga). Jeho krátký čenich pak způsobuje, že je citlivý na přehřátí a v letních měsících při horkém počasí je mu nejlépe v chládku bytu nebo zahrady. V takovém počasí je nutno na delší procházky nebo túry zapomenout. Krátký čenich často způsobuje i problémy s dýcháním, psi takzvaně „chrochtají“, a tak téměř každý buldoček ve spánku chrápe.
Výchova není nijak složitá. Pes je to inteligentní a učí se rychle. Důslednost je však na místě. Plemeno velmi citlivě reaguje na změnu intonace hlasu. Francouzský buldoček si rád hraje a dovádí, není to ovšem vhodný společník na dlouhé procházky. Většina jedinců se spokojí s krátkými procházkami nebo dováděním na zahradě.
Pokud je pes zdravý, nepotřebuje ani žádný zvláštní přístup a péči, ani zvláštní krmení – jen kvalitní granule nebo vařenou stravu. V horkých dnech je třeba, aby měl dostatek vody, popřípadě bazének s vodou na chlazení a chládek k odpočinku. Hlavně potřebuje lásku, trpělivost a přátelský přístup. Na buldočka neplatí dril, ale pouze trpělivost a důslednost. Buldoček nemá rád hrubé zacházení, stačí na něj zvýšit hlas, a on už ví, že něco udělal špatně. Dá se snadno vychovat, a to i přes svoji tvrdohlavost. Výchova však musí být láskyplná, citlivá, leč důsledná.
Každý, kdo si akitu pořídí, najde nejlepšího přítele, věrného partnera při vycházkách i lenošení. Majitel musí být se psem této rasy ve velmi úzkém kontaktu, protože akity, které jsou nucené pobývat většinu dne samotné, trpí. Akita je na svou rodinu velmi fixovaná a chce být s ní, ať už je kdekoliv.
Dnes ve své vlasti slouží u policie i armády, stále častěji se uplatňují v canisterapii, a to dokonce i v České republice. Rychle se učí a mají vynikající čich. V myslivosti se nyní již nevyužívají a byly nahrazeny evropskými loveckými plemeny. Jinak je to všestranné plemeno, vytrvalé a přizpůsobivé. Potřebuje však zkušeného člověka a důslednou výchovu.
Akity patří mezi nejstarší cíleně chovaná plemena na zemi. Jejich majitelé se mohou díky odlišnosti životního prostředí Japonska a České republiky setkat s nemocemi, zejména alergiemi, ale v dnešním chovu se již vyskytují zřídka. V případě nejistoty ohledně zdraví se poraďte se zkušeným chovatelem, nebo přímo s poradcem chovu.
Častější může být přecitlivělost psa na stravu. Alergie je obvykle způsobená nekvalitním krmením ze supermarketů a podobně. Toto krmení obsahuje podřadné náhražky, které nejsou vhodné pro žádné plemeno. Nejrozšířenějším alergenem pro akity je sója; reakce na ni se projevuje zejména kožními vyrážkami a ztrátou srsti. Proto je dobré spoléhat se na osvědčené dodavatele krmiv. Dnešní trh nabízí spoustu kvalitních granulí s mnoha druhy (pro alergiky, citlivé psy, aktivní psy a podobně), takže si každý jistě vybere.
Akity, stejně jako všichni psi velkých plemen, by měly dostávat během dospívání výživu kloubů. Je však dobré poradit se s veterinárním lékařem, protože i nadměrné podávání vitamínů, minerálních látek a podobně může způsobit nežádoucí účinky stejně jako jejich nedostatek.
Pravidelné ošetřování a čištění srsti je samozřejmostí. Každý den potřebuje pravidelné vyčesání hřebenem. Vyčesáváme odumřelou srst, slepené a spletené části. Dáváme pozor, abychom hřebenem nevytrhali hustou podsadu. Pak psa vykartáčujeme, kartáčem ho zbavíme prachu. Kartáčem pracujeme i proti srsti. Pokud váš pes žije v čistém prostředí, má jeho srst i kůže samočistící schopnosti a není nutné časté koupání. Pokud je již nutné ke koupání přistoupit, je potřeba používat pouze vysoce kvalitní přípravky určené k péči o psa. Po umytí srst pořádně vytřít a po vysušení vykartáčovat. Důležitá je také péče o oči a uši. Oči přetřeme po vycházce vlhkým hadříkem nebo vatou. Uši čistíme vatovým tamponem a přípravkem určeným k čištění uší psů nebo ušním pudrem pro psa.
Na pohyb nejsou akity zrovna moc náročné. Mají rády procházky a hry, zkrátka vše, co každý jiný pes.
Základním předpokladem úspěšného páření je fyzická blízkost dvou dospělých pavouků stejného druhu, určitá dávka vzájemných sympatií, vhodné prostředí a klid. Velice časté jsou pře, zda dávat samce do terária k samici či naopak, ale logická úvaha, která tento postup podporuje, je následující: ve volné přírodě samci po dosažení pohlavní dospělosti opouštějí svá obydlí a vydávají se pátrat po samicích, které zatím sedí doma a čekají, až si pro ně někdo přijde.
Samotné páření může mít velice rozdílný průběh. U některých druhů je to od začátku boj o život, kdy jen tak mezi řečí samec samici oplodní. Jindy je to pohodová akce bez jakýchkoliv známek násilí. Jsou případy, kdy k onomu okamžiku dojde doslova po pětiminutové známosti, ale fáze námluv může trvat i půl roku.
Po umístění do terária samec většinou chvíli zůstává v klidu a vyčkává, co se bude dít. Pokud je klid, začíná opatrně prozkoumávat okolí a zjišťovat, kam se to vlastně dostal a kdo je pánem domu. Pokud mu jeho citlivé chloupky a instinkt řeknou, že tam bydlí dospělá samice stejného druhu, většinou začne třást končetinami, případně makadly jemně klepat do podkladu a tím samici oznamovat svou přítomnost. Běžné jsou i drnčivé zvuky vydávané pomocí stridulačních plošek. Až si samec dodá dost odvahy a přesvědčí se, že ona samice je opravdu dospělá a svolná k páření, troufne si k ní velice opatrně přiblížit, případně ji jakoby jemně hladí po těle a uklidňuje ji.
Samotné páření probíhá tak, že samec samici pomocí tibiálních háků, které zachytí za její chelicery, nadzvedne natolik, že se svými bulby dostane k jejím spermatékám a oplodní ji. Poté se většinou snaží svou pozici bez výraznějších projevů opustit a zachránit si tak život.
V průběhu páření jsou sklípkani velice ostražití a na sebemenší vyrušení mohou reagovat podrážděně, což může vést k napadení kterékoliv zúčastněné strany, včetně chovatele.
Pavoučí vývoj začíná v kokonu, do něhož samice naklade vajíčka (přáním každého chovatele samozřejmě je, aby byla vajíčka oplodněná). Pro samotnou snůšku není nutné páření, někdy se stává, že dobře živená samice vytvoří kokon, aniž by o samce jen chloupkem na noze zavadila. Po uplynutí inkubační doby samice kokon roztrhne a vypustí na svět mláďata ve stáří prvního svleku (1. instar). Po dalších pár dnech se maličký pavouček svléká znovu a už konečně připomíná pavouka.
Koloběh potrava, svlékání, chvilkový růst, potrava bude vašeho chovance doprovázet až do smrti. Fáze pavoučího dospívání může být různě dlouhá. Obecně to je od několika měsíců po několik dlouhých let.
Španělský mastin vyžaduje zkušeného chovatele. Důraz se klade především na potravu a životní prostor. Mastin je otužilý, takže je vhodný chov venku s velkým výběhem. Nehodí se pro služební výcvik.
Španělský mastin je pes velmi inteligentní a samostatný. Ochraně se nemusí učit, hlídací instinkt se v něm probudí naprosto přirozeně v době dospívání. Jako všechna obří plemena i mastinové dozrávají psychicky a fyzicky později, a to mezi druhým a třetím rokem. Jsou to klidní psi, kteří si velmi dobře uvědomují svou sílu a velikost a nezneužívají ji, nejsou to psi agresivní. Vetřelce odrazují svým mohutným a hlasitým štěkotem. Velmi rádi pozorují svěřené území z vyvýšeného místa. Španělský mastin se příliš nehodí pro sportovně založenou rodinu, je to pes pohodář.
Mezi další druhy mastina patří pyrenejský a neapolský.
Pyrenejský mastin
Pyrenejský mastin je inteligentní a bdělý pes. Je to spolehlivý a poslušný společník a ochránce. Ke své rodině jsou tito psi přátelští a oddaní. K cizím lidem se chovají ostražitě. S ostatními domácími zvířaty nemají problém, k jiným psům se chovají přátelsky. Jsou to výborní hlídači. Díky jejich inteligenci se snadno cvičí. Zbožňují děti a jejich trpělivost nezná mezí. Nesmí se jim však nijak ubližovat a být na ně tvrdý. Mají vrozený ochranitelský instinkt a také částečně samostatné rozhodování. Pyrenejský mastin i přes svoji mohutnost dokáže vyvinout značnou rychlost. Útočí jen v případě nouze, je-li opravdu ohrožena rodina nebo majetek.
Pyrenejský mastin pochází ze Španělska a jedná se o velmi staré plemeno. Do Španělska byl přivezen fénickými kupci. Tito dovezení psi byli využíváni jako pracovní a také byli dále kříženi s pyrenejským horským psem i španělským mastinem. Jeho historie však sahá mnohem hlouběji do minulosti a jeho původ můžeme dohledat až u velkých asijských mastifů. Pyrenejský mastin byl využíván později jako hlídač stád ovcí před vlky a medvědy. Aby měl chráněný krk, nosil ostnatý obojek carlanca. Čtyři až pět psů bylo schopno uhlídat stádo čítající přes 1 000 kusů. Jako samostatné plemeno byl uznán až koncem 19. století.
Pyrenejský mastin dorůstá výšky 72 až 81 cm, ale žádoucí je výška větší. Dosahuje váhy okolo 55 až 75 kg. Průměrná délka života je 10 až 13 let. Velká, dlouhá a silná hlava má lehce klenutou lebku. Uši jsou malé a přiléhají k lícním kostem. Oči jsou malé, mandlového tvaru a tmavé barvy. Skus je nůžkový. Krk je silný, pružný s volnou kůží a visícím lalokem. Tělo je mohutné a velké. Ocas je nasazen ve střední výšce a v klidu je nošen svěšený a sahá až k hleznům. Srst je silná, hustá a přiléhá k tělu. Zbarvení je základové bílé s černými, červenými nebo šedými skvrnami a výraznou maskou.
Srst pyrenejského mastina nevyžaduje speciální péči, díky její samočisticí schopnosti ji stačí jednou týdně vykartáčovat. Zvýšená pozornost je zapotřebí jen v období línání. Byť je to pes značně inteligentní a rychle chápe, potřebuje důslednou a vlídnou výchovu. Nikdy vás však nebude slepě poslouchat. Kvůli své velikosti je poněkud náročnější na chov a budoucí majitelé s tím musí počítat. Potřebuje dostatek pohybu, a to nejen na větším oploceném pozemku, ale také rád chodí na dlouhé procházky. Především v období dospívání a růstu potřebuje velké množství kvalitní potravy.
Amazoňan modročelý je známý svou výraznou a často velmi sebevědomou povahou. Než se pustíme do detailů, je důležité vědět, že jde o inteligentního papouška s bohatým emočním prožíváním, který potřebuje každodenní kontakt a mentální stimulaci.
Typické rysy chování
Amazoňan modročelý bývá velmi společenský, vázaný na svého chovatele a často vyhledává interakci.
vysoká inteligence a učenlivost
schopnost napodobovat lidskou řeč
silné citové vazby
výrazná hlasová aktivita
U některých jedinců se může objevit teritoriální chování, zejména v období dospívání nebo hnízdění.
