TIBETSKÁ DOGA

Věk

Tibetská doga se dožívá věku kolem 10–12 let, ale i déle.

Zdroj: článek Tibetská doga

Prodej a cena

Tibetská doga se dá zakoupit přímo od chovatelů. Někteří chovatelé prodávají i psi bez průkazu původu. Cena se pohybuje s průkazem původu okolo 12 000 korun a bez průkazu původu okolo 5 000 korun.

Zdroj: článek Tibetská doga

Tibetská doga alias tibetský mastif

Tibetská doga neboli tibetský mastif je jednou z nejstarších čistých ras zachovaných v původní podobě. První písemné zmínky o tomto psu pocházejí z období cca 1000 let před našim letopočtem.

Celkový vzhled je mohutný, těžký, dobře stavěný se silnou kostrou. Působí vážným dojmem. V tomto plemeni se spojuje majestátní síla, mohutnost a vytrvalost. Pomalu dospívá. Feny dosahují nejlepší kondice ve dvou až třech letech, psi okolo 4. roku.

Zdroj: článek Tibetská doga

Chov

Tibetská doga nepotřebuje speciální péči. Je potřeba občas pročesat srst, vyčistit oči a uši. Potřebuje dostatek pohybu.

Péče o srst je jednoduchá. Stačí jednou týdně prokartáčovat, pouze v době línání (v jarním období) je třeba vyčesávat starou, mrtvou podsadu. Zvláštní pozornost vyžaduje místo za ušima, kde se může vytvořit hrouda ze zcuchaných chlupů. Srst tibetské dogy nemá sklony k filcovosti, takže péče nevyžaduje velké úsilí ani čas. Pokud zmokne, oklepe se a sama během chvilky proschne. Díky husté podsadě se voda nedostane na kůži. Zvláštností tohoto plemene je, že není cítit.

Toto plemeno není náchylné k žádným specifickým nemocem.

Je nutné krmit velmi kvalitní stravou. Nejlépe granulemi vyšší třídy pro obří plemena, v nichž je vyvážený poměr vápníku a fosforu. Dále je velmi důležité přidávat ke stravě přípravky na podporu vývoje kloubů. Tibetská doga není vzhledem ke své mohutnosti velký jedlík, ale štěňátka je lepší hlídat a nepřekrmovat je.

Feny tibetské dogy hárají jednou za rok, většinou na podzim. Tibetská doga může být chována celoročně venku.

Zdroj: článek Tibetská doga

Velikost

Průměrná výška tibetské dogy se pohybuje u psů kolem 70 až 73 centimetrů, u fen kolem 63 až 67 centimetrů. Váha se pohybuje v rozmezí 62 až 80 kilogramů.

Tibetská doga má drsnou, rovnou, středně dlouhou krycí srst s hustou podsadou. Barva srsti má různé odstíny černé, červenočerné, hnědé a šedé. Hlava tibetské dogy je těžká, široká a silná se středně velkýma hnědýma očima. Středně velké trojúhelníkové uši jsou nasazené na úrovni mozkovny a očí, spadají dopředu a visí podél hlavy. Silný, klenutý a dobře osvalený krk je pokrytý hustou a odstávající hřívou, u fen však není tak znatelná. Ocas tibetské dogy je středně dlouhý, hodně osrstěný, vysoko nasazený, nesen stočený na hřbetě.

Zdroj: článek Tibetská doga

Barvy

Srst sytá černá, s tříslovými odznaky nebo bez nich; modrá, s tříslovými odznaky nebo bez nich; zlatá od syté žluté po tmavě červenou, sobolí. Všechny barvy musí být co nejčistší. Tříslová dosahuje od sytě kaštanové po světlejší barvy. Bílá hvězda na hrudi je přípustná. Minimální bílé znaky na tlapách jsou přijatelné. Tříslové znaky nad očima, v dolní části končetin a na spodní straně ocasu. Tříslové znaky na tlamě; znaky podobné brýlím kolem očí se tolerují.

Zdroj: článek Tibetská doga

Povaha

Tibetská doga je dokonalý psí aristokrat. Je vysoce inteligentní, nezávislá, ochránce, respektuje příkazy, je velice věrná své rodině a svému teritoriu. Pokud bude od útlého věku seznámena s domácími zvířaty (kočky, koně), bude je také chránit. K dětem je velmi trpělivá, není útočná.

Nevyhledává konflikty, na vycházkách je bezproblémová, ale vyžaduje-li to situace, neváhá a zasáhne. Vůči cizím lidem se chová rezervovaně, ale když je vše v pořádku, návštěvu uvítá a dlouho si ji pamatuje. Je zcela nevhodná na řetěz, nebo do kotce. Pak může být i nebezpečná. Ráda je doma i venku, nejraději však v přítomnosti svého pána.

Má ráda volnost, vyhledává si vyvýšená místa, aby měla o všem přehled, naopak nemá ráda malé uzavřené prostory.

Pro svou samostatnost je méně vhodná pro výcvik k poslušnosti, který je pro bezproblémové soužití nutný. Je to pes vhodný pro zkušeného kynologa. Miluje sníh a mráz, letní vedra snáší překvapivě dobře. Výchova tohoto zvláštního psa musí být vyrovnaná. Nadávání a bití vedou pouze k tomu, že pes bude svého pána ignorovat. Musíte se snažit dosáhnout vzájemného respektu mezi vámi a vaším psem.

Zdroj: článek Tibetská doga

Krátké rychlé dýchání

Pokud vidíte u psa rychlé dýchání, může se jednat o následující příčiny:

• Emoce

Někteří psi dýchají krátce a zrychleně v případě, kdy cítí strach, úzkost nebo napětí. To jsou všechno emoce, které mohou způsobit zvýšení tělesné teploty. Pokud ale pes dýchá velice rychle a zároveň slyšíte v jeho dechu sípání, nebo dokonce dušnost, může jít o příznaky nemoci. Projevuje se tak u psa například nachlazení, ale může jít i o signál otočení žaludku.

• Torze žaludku

Torze žaludku neboli jeho zauzlení je velice závažné a život ohrožující onemocnění. Pokud se rychle neoperuje, může znamenat i smrtelné nebezpečí. Torze žaludku postihuje převážně starší psy, velká psí plemena a plemena s hlubokým hrudním košem (doga, německý ovčák, setr, irský vlkodav, dobrman, labradorský retrívr, bernardýn, španělský mastin, neapolský mastif, brazilská fila). Ze středních a malých plemen psů je nejčastěji postiženým plemenem baset.

Torze žaludku úzce souvisí s krmením. Přesné příčiny vzniku nejsou zcela známy, ale některé důležité faktory ano. Torze žaludku je pravděpodobně ovlivněna geneticky, ale také nevhodnou stravou a pohybem ihned po krmení. Často je to však souhra všech faktorů a nešťastných náhod. K přetočení žaludku dochází většinou několik minut až několik hodin po krmení.

• Co s tím dělat

Snažte se psa uvést do klidu a vysledovat příčinu jeho rozrušení. Poté eliminujte, pokud to jde, vzniklý stav. Když si nejste úplně jistí, vždy je dobré vyhledat veterináře, protože u torze žaludku je nejdůležitější včasná a rychlá operace. Statistiky uvádějí, že torze žaludku je druhou nejčastější příčinou úhynu psů hned po rakovině. Poslední krmná dávka by měla být nejpozději v 18. hodin. Ze statistik je známo, že 60 % všech případů se odehrává v noci.

Zdroj: článek Zrychlené dýchání u psa

Výmarský ohař modrý

Jedná se o modrou variantu výmarského ohaře krátkosrstého.

První známý výskyt modrého výmarského ohaře se datuje již od roku 1940, kdy se ve vrhu stříbrošedých rodičů chovatele Roberta Pattayeho (tehdejšího prezidenta klubu výmarských ohařů v Rakousku) objevilo štěně modré barvy. Další výskyt byl zaznamenán v Německu, také ve vrhu, kde oba rodiče byli stříbrošedí, chovatele Ludwiga Gaula von Gailberga. Budeme-li se zajímat o to, kde se vlastně v liniích stříbrošedých vzaly geny nesoucí modrou barvu, dojdeme až k úvaze, jakou roli ve vývoji výmarského ohaře krátkosrstého sehrála různá křížení při vzniku tohoto plemene. Například německá modrá doga zde také figurovala. Nyní bychom se mohli dlouhou dobu zaobírat otázkami genetiky. Snad je nutná jen zmínka o míchání barev při křížení modrého a šedého jedince. Když se nakříží šedý s modrým, nikdy nevznikne mix barev, jelikož tyto dvě barvy jsou dvě odlišné entity a těmi také zůstávají. Není to tedy jako míchat šlehačku s kávou, ale jako byste míchali modré a šedé kuličky v misce. Když vylovíte hrst kuliček, vždy budete mít v dlani část modrých a část šedých. Bohužel – pro evropského chovatele – byli první jedinci s tímto krásným zbarvením odvezeni příslušníkem amerických ozbrojených sil do Spojených států amerických. Tam se stal tento pes velmi rychle populárním a velice oblíbeným, používaným buď k prvotnímu loveckému určení, nebo také jako pes záchranářský a služební. Zde byl také později uznán AKC (American Kennel Club) jako čistokrevný jedinec a získával mnoho nejvyšších výstavních ocenění. Některé z nejlepších linií v USA mají jeho geny. Doba uznání modrého „výmara“ do standardu AKC skončila bohužel rokem 1971, kdy klub chovatelů výmarských ohařů prohlásil modrou barvu srsti jako diskvalifikační. Stejně tak dopadli i „výmaři“ dlouhosrstí. Velkým překvapením byl pak fakt, kdy francouzský klub chovatelů výmarských ohařů uznal tuto modrou barvu za odstín šedé, a to z důvodu nespecifikovaného rozsahu odstínu šedé barvy.

Bez ohledu na barvu srsti je modrý ohař stejný jako stříbrošedý, jak vzhledem, tak vlohami, kterými disponují. Jejich hlavním využitím, jak jsme již zmínili výše, je lovecká činnost. Dále pak jsou v hojné míře využíváni na celnicích a jako psi záchranáři. Pro všechny tyto činnosti se výborně hodí díky svému vynikajícímu nosu. Jsou to psi velice vytrvalí, přátelští, temperamentní a velmi vychytralí. Tady je nutno upozornit nezkušené začínající chovatele na potřebu velké dávky opatrnosti a důrazu při výchově, jinak se může velmi rychle stát, že si pejsek vymění místo se svým páníčkem. Pokud se však při výchově výmarského ohaře nic nezanedbá, stane se tento čtyřnohý kamarád velmi rychle nepostradatelným členem rodiny, ať už jako domácí mazlíček, nebo lovecky či jinak vedený pes.

Zdroj: článek Výmarský ohař

Nároky na chov

Buldočka lze doporučit především lidem žijícím ve městech v bytě, ale i na venkově v rodinném domě. Absolutně se však nehodí pro stálý pobyt venku v kotci, kde naopak mohou být jiná plemena docela spokojená. Vzhledem k jeho velké vázanosti na „lidskou smečku“ a velké potřebě sociálního kontaktu by osamělý buldoček někde v izolaci na zahradě velice trpěl. Také fyzicky není takovému ustájení uzpůsoben (krátká srst, holé bříško). Buldoček je ideální „městský pes“. Díky své přizpůsobivosti a skromnosti se spokojí i s malým prostorem ve vašem bytě, nebude sousedy obtěžovat zbytečným štěkotem, nehrozí od něj agresivní útok pro cizí příchozí. Není třeba, aby prošel náročným výcvikem, nácvik základních povelů s ním snadno zvládne i začátečník. V dnešní době je buldoček výborným společenským psem, nic víc, nic míň. Nemůžete od něho čekat pracovní nebo snad lovecké výkony.

Ani údržba jeho exteriéru není pro zaměstnaného a pracovně vytíženého člověka nijak náročná. Krátká srst vypadá stále dobře, jen výjimečně je třeba jednou za čas psa vykoupat. Srst francouzského buldočka není náročná na údržbu. Stačí jednou týdně vykartáčovat tvrdším kartáčem. V období línání odstraňujte vypadané chlupy gumovou masážní rukavicí.

Jelikož žádný pes není dokonalý, má i buldoček své slabiny. Jedná se o takzvané krátkolebé plemeno (stejně jako například německý boxer nebo doga). Jeho krátký čenich pak způsobuje, že je citlivý na přehřátí a v letních měsících při horkém počasí je mu nejlépe v chládku bytu nebo zahrady. V takovém počasí je nutno na delší procházky nebo túry zapomenout. Krátký čenich často způsobuje i problémy s dýcháním, psi takzvaně „chrochtají“, a tak téměř každý buldoček ve spánku chrápe.

Výchova není nijak složitá. Pes je to inteligentní a učí se rychle. Důslednost je však na místě. Plemeno velmi citlivě reaguje na změnu intonace hlasu. Francouzský buldoček si rád hraje a dovádí, není to ovšem vhodný společník na dlouhé procházky. Většina jedinců se spokojí s krátkými procházkami nebo dováděním na zahradě.

Pokud je pes zdravý, nepotřebuje ani žádný zvláštní přístup a péči, ani zvláštní krmení – jen kvalitní granule nebo vařenou stravu. V horkých dnech je třeba, aby měl dostatek vody, popřípadě bazének s vodou na chlazení a chládek k odpočinku. Hlavně potřebuje lásku, trpělivost a přátelský přístup. Na buldočka neplatí dril, ale pouze trpělivost a důslednost. Buldoček nemá rád hrubé zacházení, stačí na něj zvýšit hlas, a on už ví, že něco udělal špatně. Dá se snadno vychovat, a to i přes svoji tvrdohlavost. Výchova však musí být láskyplná, citlivá, leč důsledná.

Dají se i dobře cvičit – vhodná je pro ně poslušnost, obedience, ale jsou schopni třeba i výcviku obran. Ze psích sportů zvládají bez problémů coursing a agility. Je možný i dogtrekking, ale jen v omezené formě a podle počasí. Vše hlavně záleží na majitelích a jejich přístupu. Jestli jsou tyto sporty pro buldočka vhodné, to musí posoudit majitel psa. Přece jen buldoček patří mezi malá molossoidní plemena psů (viz výše) a na své malé tělo je poměrně dost těžký. To má za následek velký nápor na klouby a páteř.

Francouzskému buldočkovi koluje v žilách krev buldoka a teriéra, což s sebou nese jistou dávku umíněnosti. Během výcviku je třeba s tím počítat a přistupovat k psovi jemně a zároveň důsledně. Při dodržení tohoto základního pravidla zvládne naučit stěžejní povely francouzského buldočka i chovatel bez velkých zkušeností.

Zástupci tohoto plemene se hodí pro život v městské zástavbě. Rozhodně nepatří do studeného kotce někde v zadním koutě zahrady. Při trvalém umístění venku by pes výrazně strádal na fyzické i psychické rovině. Francouzský buldoček si vystačí s malým životním prostorem. Zároveň ovšem velmi miluje pohodlí, a tak se může lehce stát, že se bude pokoušet osídlit vaši nejlepší pohovku v obýváku.

Zdroj: článek Francouzský buldoček

Kdy je to potřeba

Je-li slezina narušena, je možné ji chirurgicky odstranit, neboť její funkci převezmou jiné orgány a pes tak může nadále žít.

Jednou z příčin odstranění sleziny je hemangiosarkom. Jde o vysoce maligní tumor vznikající z endotelu cév. S výjimkou některých kožních hemangiosarkomů je to nádor velmi agresivní s brzkou tvorbou metastáz. Hemangiosarkom sleziny se vyskytuje nejčastěji u psů ve středním a starším věku (8–13 let), predisponovanými plemeny jsou německý ovčák, retrívr, knírač, pudl, bez ohledu na pohlaví. Vzhledem k tomu, že se cévy vyskytují ve všech orgánech a metastatické buňky se šíří krví, je nález hemangiosarkomu možný kdekoliv. Další možnou cestou vzniku metastáz je transplantace po prasknutí nádoru a vylití krve společně s nádorovými buňkami do břišní dutiny. V době diagnostiky má metastázy 50 % pacientů, nejčastěji v plicích, játrech, mozku, kůži, kostech nebo nadledvinkách, 25 % pacientů s primárním nádorem sleziny má zasaženo také srdce. U koček je tento typ nádoru velmi vzácný, vyskytuje se hlavně na kůži a ve střevech.

V anamnéze lze vysledovat přechodnou slabost, únavu (anémie), abdominální distenzi (růst nádoru, peritoneální efuze), spontánní krvácení z nosu (anémie, trombocytopenie, diseminovaná intravaskulární koagulace – DIC), nechutenství (tlak nádoru na gastrointestinální trakt), zvracení, neochotu k pohybu, ataxii pánevních končetin. Polovina pacientů mívá kolaps, někteří pacienti mohou akutně uhynout (hypovolemie při ruptuře primárního nádoru nebo metastázy). Základem terapie je splenektomie. Ta musí probíhat za přísného dodržování zásad onkologické chirurgie, aby nedošlo ke kontaminaci ostatních orgánů krví nebo buňkami sleziny. V případě akutní ruptury hemangiosarkomu je nutná urgentní stabilizace (terapie hypovolemického šoku, zastavení krvácení). Společně s řešením primárního tumoru je nutné sledovat případné komplikace a souběžně je řešit.

Dalším problémem je torze sleziny, která je definovaná jako její otočení okolo cévní stopky. Setkáváme se s ní nejčastěji u velkých plemen psů s hlubokým hrudníkem, jako je německá doga. Choroba může probíhat akutně nebo chronicky. Metodou léčby je vždy splenektomie, u pacientů v šoku musí být provedena ihned po stabilizaci pacienta. Prognóza po úspěšné operaci je obecně dobrá, může však být zhoršena komplikacemi choroby (sepse, DIC, peritonitis a podobně). Choroba může probíhat akutně nebo chronicky, od jednoho dne do tří týdnů. V anamnéze se nejčastěji setkáváme s apatií, anorexií, bolestivostí nebo zvětšením břišní dutiny, tmavou močí, zvracením a průjmem. Mezi klinickými příznaky převládají bolestivost břišní dutiny, palpačně masa v oblasti mezogastria, někdy doprovázená horečkou, dehydratací, anémií sliznic, ikterem, případně projevy šoku. Laboratorní vyšetření může odhalit regenerativní anémii, leukocytózu s posunem doleva, targetové buňky, zvýšenou aktivitu ALT a ALP a hemoglobinurii. Coombsův test může být pozitivní. Vyšetřením abdominální efúze se při torzích orgánů prokazuje většinou modifikovaný transudát. Rentgenologické vyšetření zjistí výraznou splenomegalii. V některých případech slezina zaujímá charakteristický tvar písmena C. V závislosti na poloze sleziny může být odtlačen fundus žaludku kaudálně, duodenum descendens a colon ascendens mediálně. V případech doprovázených abdominální efúzí se kontury orgánů ztrácí. Nepřímým vodítkem je v tomto případě změna polohy plynatých úseků střeva a žaludku. Ve slezině mohou být pozorovány někdy i radiolucentní bubliny plynu, patrně v souvislosti s anaerobní infekcí. Sonografické vyšetření prokáže výrazně zvětšenou slezinu. Hilární cévy jsou dilatované. Parenchym může být normální, hypoechogenní nebo anechogenní s roztroušenými lineárními echy („septa“). Retrospektivní studie 15 případů torze sleziny ukázala v 11 případech difúzně hypoechogenní parenchym, ve 2 případech normální a ve 2 případech nepravidelně hypoechogenní. Ve 13 případech byly v hilárních cévách pozorovány hyperechogenní tromby. Vyšetření barevným dopplerem prokázalo stagnaci krve v cévách ve všech 15 případech. V nedávné době byla jako příznak torze sleziny popsána přítomnost hyperechogenní trojúhelníkové oblasti mezi cévou a parenchymem v oblasti hilu. Poloha sleziny může být změněná. Jako terapie je doporučována. Nepoškozenou slezinu je teoreticky možné reponovat a ponechat namístě, nelze ovšem nijak zabránit následné recidivě. U akutních pacientů je nezbytné provést operaci ihned, u chronických ji lze krátkodobě odložit. Pacienty v šoku je třeba před operací stabilizovat.

Splenektomie bývá nutná i v případě rakoviny sleziny. Nádory sleziny jsou poměrně běžné, většinou jsou nezhoubné a nevyvolávají žádné obtíže. Začne-li tumor náhle krvácet do dutiny břišní, zaplaví jí krví a pes může do půlhodiny uhynout na vnitřní krvácení. Slabé krvácení vyvolá pouze lehkou slabost. Příznaky nádorového onemocnění sleziny jsou zvětšování břicha, náhlá slabost, bledost dásní. Při včasném stanovení diagnózy lze odstranit slezinu operací, její funkci převezmou jiné orgány a pes žije normálním životem.

Jiný problém představuje splenomegalie, která odkazuje na rozšíření sleziny. Tento zdravotní stav může nastat u všech plemen a pohlaví, ale náchylnější jsou větší plemena a psi ve středním věku. Splenomegalie obvykle není přímo spojena se slezinou, ale bývá spíše příznakem jiného onemocnění nebo stavu. Možnosti léčby jsou doporučeny na základě příčiny splenomegalie. Zvětšená slezina může vést k příznakům, jako jsou průjem, zvracení, ztráta chuti, bolest břicha, letargie, slabost. Ke zvětšení sleziny mohlo vést břišní zranění, psí hepatitida, infekční onemocnění, zánětlivé onemocnění střev, bakteriální infekce, nádory sleziny a další poruchy imunity. V závažných případech se doporučuje právě odstranění sleziny (splenektomie).

Zdroj: článek Odstranění sleziny u psa