Infračervený teploměr dokáže rozeznat teplotu různých povrchů, a to pomocí měření infračerveného vysílání z daných míst.
CEM DT-8862
Profesionální infračervený teploměr je schopen přesně rozeznat teplotu různých povrchů měřením infračerveného záření vysílaného ze zaměřeného povrchu. Teploměr má různý poměr zobrazení zaměřovací tečky (D : S = 12 : 1) a velké rozmezí měření teplot. Optika v teploměru snímá infračervené záření, které je soustředěno a zaměřeno na detektor. Elektronika teploměru potom přepočítá informaci na hodnotu teploty, která se zobrazí na displeji. Laser je zde pouze pro usnadnění zaměřování. Teploměr má USB rozhraní. Rozsah měření tohoto teploměru je od -50 až do +650 °C s odchylkou +/- 1 %. Je napájen 9V baterií.
Bezkontaktní infračervený teploměr Microlife NC 120 vám usnadní měření teploty v široké paletě (člověk, zvíře, pokrmy). Inovační technologie infračervenými paprsky umožňuje měření teploty i bez dotyku objektu, což zvyšuje i hygieničnost používání. Teploměr snímá teplotu od vzdálenosti 1 cm, měřící cyklus trvá 3 sekundy. Tento eploměr má rozsah měření od 0 °C do 100 °C.
Většina majitelů teplotu svému zvířeti neměří, ačkoliv to není nijak složité. Vezmete teploměr (například digitální) a zavedete jej zvířeti do zadečku. Jinde není možné teplotu správně změřit. Před měřením by měl být pes v klidu, rozhodně ne venku na sluníčku ani krátce po pohybové aktivitě. Teplota se během dne může měnit. Jestliže tedy naměříte zvýšenou, zkuste měření po pár hodinách zopakovat. Teploměr zavádějte vždy opatrně, nikdy ne násilím. Pokud zvíře klade odpor, buďte maximálně šetrní. Teploměr si můžete pomazat olejem, díky kterému půjde snáze zasunout. Teploměr vsunujte maximálně 1,5 cm hluboko.
Někteří psi s měřením rektální teploty nemají problém, jiní to opravdu nemají rádi. U takových je lepší, pokud máte po ruce člověka, který vám může pomoct. Postup je následující: Používáte-li rtuťový teploměr, nezapomeňte jej před měřením setřepat. Namočte ho do jakéhokoliv lubrikačního gelu. Poproste svého pomocníka, aby přidržel psa ve stoje a pevně mu držel hlavu a přední část těla v objetí. Zvedněte psovi ocas, opatrně zaveďte teploměr do konečníku, podle velikosti psa zhruba 1–2,5 cm. Teplotu odečtěte u rtuťového teploměru zhruba po 2 minutách, u digitálních po zvukovém signálu. Vyjměte teploměr a odečtěte teplotu.
Normální teplota v uchu psa je mezi 37,8 a 39,4°C. Ušní teploměr pracuje tak, že posuzuje infračervené teplotní vlny vyzařované z okolí ušního bubínku. Ušní bubínek je považován za velmi dobrý indikátor tělesné teploty, neboť přímo reaguje na teplotu krve v mozku. Je důležité umístit teploměr dostatečně hluboko do horizontální části zevního zvukovodu, aby měřená teplota byla skutečná. Pokud se teprve učíte s ušním teploměrem zacházet, vždy nejdříve měřte ušní i rektální teplotu a výsledky porovnejte. Měly by být téměř stejné, pokud postupujete při měření správně.
Pokud má váš pes teplotu nižší než 36,5 °C nebo vyšší než 39,7 °C, okamžitě kontaktujte veterináře nebo místní pohotovost. Vysoká teplota může být známkou přehřátí nebo počínajícího infekčního onemocnění. Velmi nízká teplota může být stejně závažná – může být známkou šoku.
Pokoušet se zjistit teplotu kočky podle studených uší či čumáku opravdu není spolehlivá metoda. Je vždy zapotřebí zjistit vnitřní teplotu, abyste ji mohli správně posoudit. Tu můžete měřit buď v konečníku běžným teploměrem, nebo v uchu speciálním teploměrem (infračerveným).
Rektální teplota – Některé kočky s měřením teploty nemají problém, jiné to opravdu nemají rády. U takových je lepší, pokud máte po ruce člověka, který vám může pomoct. Postup je následující: používáte-li rtuťový teploměr, nezapomeňte jej před měřením setřepat. Namočte ho do jakéhokoliv lubrikačního gelu. Poproste pomocníka, aby přidržel vaši kočičku pevně ve stoje. Buď může její hlavu přidržet v ohybu ruky, nebo celou kočku zabalit do ručníku a nechat volnou pouze zadní část těla.
Poté zvedněte kočce ocas a opatrně zaveďte teploměr do konečníku, zhruba 1–2,5 cm. Teplotu odečítejte u rtuťového teploměru po zhruba 2 minutách, u digitálních po zvukovém signálu. Vyjměte teploměr a odečtěte teplotu.
Teplota v uchu – Normální teplota v uchu kočky je mezi 37,8 a 39,4 °C. Ušní teploměr pracuje tak, že posuzuje infračervené teplotní vlny vyzařované z okolí ušního bubínku. Ušní bubínek se považuje za velmi dobrý indikátor tělesné teploty, neboť přímo reaguje na teplotu krve v mozku. Je důležité umístit teploměr dostatečně hluboko do horizontální části zevního zvukovodu, aby měřená teplota byla skutečná. Pokud se teprve učíte s ušním teploměrem zacházet, vždy nejdříve měřte ušní i rektální teplotu a výsledky porovnejte. Měly by být téměř stejné, pokud postupujete při měření správně.
Většina majitelů teplotu svému zvířeti neměří, ačkoliv to není nijak složité. Vezmete si teploměr (například digitální) a zavedete jej zvířeti do zadečku. Jinde není možné teplotu správně změřit. Před měřením by měl být pes v klidu, rozhodně ne venku na sluníčku ani krátce po pohybové aktivitě. Teplota během dne se může měnit. Jestliže tedy naměříte zvýšenou, zkuste měření po pár hodinách zopakovat. Teploměr zavádějte vždy opatrně, nikdy ne násilím. Pokud zvíře klade odpor, buďte maximálně šetrní. Teploměr si můžete pomazat olejem, díky kterému půjde snáze zasunout. Teploměr vsunujte maximálně 1,5 cm hluboko.
Dalším krokem je zakoupení techniky. Do toho se počítá především filtr, topení, kryt se světlem a potom další příslušenství jako teploměr, síťka, odkalovací zvon, magnetická stěrku, kbelík.
Pokud jde o elektrotechnické příslušenství, budou se hodit elektronické spínací hodiny na automatické zapínání světla.
Filtrace a vzduchování
Na výběr jsou vnitřní nebo vnější filtry. Pro malé nádrže je vhodný vnitřní filtr, pro větší akvária (již od 100 litrů) jsou praktické vnější filtry schované pod akváriem. U vnějších filtrů nemusíte kvůli čištění lézt do akvária, ale jednoduše je odpojíte a odnesete. Jejich cena je bohužel vyšší. Spíš než koupit malý vnitřní filtr s vysokým průtokem je pro úspěšný růst akvarijních rostlin lepší koupit velkou kostku Bioakvacitu, který má stálé vlastnosti a ve vodě se nerozkládá jako obyčejný molitan, a na ni nasadit čerpací hlavu s přibližně stejným průtokem v litrech za hodinu, jako je objem zařizované nádrže.
Pokud chcete mít akvárium pouze s rybami, budete potřebovat větší průtok, a to několikanásobek objemu akvária za hodinu. Další možností je pořídit si molitanový filtr poháněný vzduchem, respektive vzduchovacím vibračním kompresorem.
V některých obchodech byste stále ještě mohli narazit na půdní filtry, těch se však vyvarujte. Pro pěstování rostlin jsou nevhodné, protože odvádějí živiny od kořenů neustálým proplachováním dna a velice špatně se čistí. Vlastně čistit nejdou vůbec, pokud nerozhrabete celé akvárium.
Topení
Doporučuje se volit výkon topení asi 0,5 až 1 W na litr vody (lepší mít rezervu). Záleží na okolní teplotě v místnosti – pokud teplota silně kolísá nebo rádi a často v zimě větráte, pořiďte si raději výkonnější topení, v případě stále vytápěné nebo klimatizované místnosti s teplotou okolo 22 až 24 °C bude stačit menší výkon nebo se bez topení zcela obejdete. Pokud chcete chovat ryby vyžadující vyšší teplotu než 25 °C, musíte samozřejmě koupit výkonnější topení.
Nekupujte příliš silné nebo příliš slabé vytápěcí těleso, protože v případě poruchy termostatu, kdy topení včas nevypne, byste mohli své rybičky doslova uvařit, a naopak nepředvídatelný pokles teploty (zapomenete v zimě otevřené okno) jim (v lepším případě) také zrovna neprospěje.
Rovněž je dobré vyvarovat se podezřele levným topítkům, často totiž mívají tenký skleněný obal, který praská nebo špatně těsní, a nateče do nich voda. Ne vždy, ale může se to stát. Přesné nastavení teploty také není k zahození.
Osvětlení
Kryt akvária si můžete nechat vyrobit u profi firmy nebo, pokud jste alespoň trochu šikovní, svépomocí. Je velmi důležité zvolit správnou délku akvária tak, aby se vám do krytu vešly zářivkové trubice dané délk
Terárium pro hada se odborně nazývá vivárium. Jeho velikost volíme podle zvoleného druhu hada. Vzhledem k tomu, že různé druhy mají různé velikostní požadavky, měli bychom se informovat prostudováním odborné literatury. Všeobecnou zásadou ovšem je, že délka terária by měla být minimálně tři čtvrtiny délky hadího těla. To platí pro zemní hady, u hadů stromových a šplhavých totéž platí pro výšku terária. Vivárium by mělo být dobře větrané, nesmí v něm však vznikat průvan, vhodné je, pokud je větrací mřížka ve stropě terária, takovéto odvětrávání je pro hady dostatečné. Co nesmíme opomenout, je velikost větracích otvorů, mláďata se protáhnou velmi úzkými prostorami, proto nejsme-li si jistí, zda nehrozí útěk hada, zajistíme větrací otvory pro jistotu pletivem. Pozor i na dvířka, obzvláště na ta posuvná, stačí špatně dovřít a plaz si rychle najde cestu na svobodu. Přesto nevolíme vivária s dvířky ve stropě, manipulace seshora je pro hada stresující, jelikož v přírodě mu právě shůry hrozí nejvíce nebezpečí.
Vnitřní zařízení vivária by mělo co nejvíce odpovídat přirozenému biotopu, ve kterém daný druh žije. Dle toho volíme substrát na dno terárií, dekorace, rostliny. Substrátem tedy může být písek, lignocel, rašelina, stromová kůra, lze použít i některé druhy podestýlek pro kočky či hlodavce. Nesmí chybět úkryty vytvořené z kamenů, dutých větví. V obchodě lze zakoupit i umělé duté kameny, vyrábí se terária s šuplíkem, do kterého vede otvor ve dně terária, ale dobře poslouží i otočený květináč nebo dřevěná boudička s malým otvorem. Dalším prvkem, který je u stromových hadů dokonce nezbytný, jsou větve ke šplhání. Větev je vhodná i pro nešplhavé druhy, byť jen jako dekorace a prostředek, pomocí nějž si had třením svléká kůži. Protože před svlékáním se spousta hadů i koupe, musí být v teráriu dostatečně velká nádoba s vodou, která zároveň bude sloužit i k napájení hada. Vodu v ní denně měníme, aby byla čistá a čerstvá. Nádoba musí být těžká, aby ji had nemohl převrhnout, její velikost taková, aby se do ní celý vešel. Pokud do terária umisťujeme živé rostliny, volíme místa, na která se had moc nedostane, aby je například při svlékání nepoškodil. Vhodné jsou různé druhy tilandsií a bromélií. Další možností, jak dekorovat vivárium, jsou rostliny umělé.
Vzhledem k tomu, že had potřebuje místo k vyhřívání, volíme buď osvětlení s výhřevnou žárovkou, nebo topný kámen, či kabel. Rozhodně nesmí chybět UV žárovka či zářivka. Velikost vyhřívacího místa by měla být taková, aby postačila i v dospělosti. Abychom mohli teplotu kontrolovat, je nutné pořídit si teploměr. Po ruce by měl být i vlhkoměr, abychom zjistili, zda v teráriu není příliš nízká, nebo naopak vysoká vlhkost.
Pokud má vaše kočka teplotu nižší než 36,5 °C nebo vyšší než 39,7 °C, okamžitě kontaktujte vašeho veterináře nebo místní veterinární pohotovost. Vysoká teplota může být známkou přehřátí nebo počínajícího infekčního onemocnění. Velmi nízká teplota může být stejně závažná – může být známkou šoku.
Pyrexie, tedy pravá horečka, se musí odlišit od hypertermie, která doprovází úpal, úžeh nebo zvýšenou tělesnou zátěž, případně onemocnění způsobující nedostatečný výdej vyprodukovaného tepla. Náchylní k hypertermii jsou především psi obézní, přičemž nepříjemnou komplikací je onemocnění srdce. Příznaky nedostatečné funkce srdce se právě ve vyšších teplotách a vysoké vlhkosti vzduchu mohou projevit.
Projevem horečky může být pouze apatie, ospalost a nechutenství psa, další klinické příznaky závisí na vyvolávající příčině. Pouze přesné změření rektální teploty, nejlépe digitálním teploměrem (viz výše), který zaručí bezpečnost a rychlost měření, případně ušním teploměrem, je pro určení závažnosti problému a jeho řešení signifikantní. Nemáme-li teploměr k dispozici, lze se orientovat i pomocí palpace kůže v oblasti třísel a podpaží, čenichu, pomoci nám může i měření dechové a tepové frekvence, která bývá zvýšená, sliznice jsou překrvené, prosáklé, teplé, lze pozorovat i svalový třes, zvýšené slinění.
Příčinou úpalu a úžehu je pobyt v horkém nebo vlhkém prostředí, nejčastěji v zavřeném autě, v létě mohou být způsobeny i nadměrným pohybem psa za vysokých teplot. Především krátkolebá plemena a jedinci s nadváhou by se měli vyvarovat pobytu na slunci mezi 10. a 17. hodinou. K diferenciaci mezi úpalem, úžehem a horečkou postačí obvykle údaje poskytnuté majitelem, psi ve většině případů neprojevují žádné další příznaky klinického onemocnění. U některých plemen se vyskytuje hypertermie způsobená pohybem, doposud však nebyla zjištěna pravá příčina.
Lékařský termín horečka neznámého původu (FUO) se používá k označení horečky, jejíž příčina není ani po poměrně obsáhlé diagnostice prokázána.
Při teplotě do 41 °C není třeba mít obavy z poškození orgánů, teplotu nemusíme tlumit pomocí léků. Kolem teploty 42 °C však již k buněčnému poškození dochází, selhávají orgány soustavy trávicí, dýchací, močového aparátu, odumírají buňky nervové a svalové, zvyšuje se krvácivost.
Projevem horečky může být pouze apatie, ospalost a nechutenství psa, další klinické příznaky závisí na vyvolávající příčině. Pouze přesné změření rektální teploty, nejlépe digitálním teploměrem, který zaručí bezpečnost a rychlost měření, případně ušním teploměrem, je pro určení závažnosti problému a jeho řešení signifikantní. Nemáte-li teploměr k dispozici, lze se orientovat i pomocí palpace kůže v oblasti třísel a podpaží, čenichu, pomoci může i měření dechové a tepové frekvence, která bývá zvýšená, sliznice jsou překrvené, prosáklé, teplé, lze pozorovat i svalový třes, zvýšené slinění.
Horečku můžete u psa pozorovat například u úpalu a úžehu. Příčinou těchto problémů je pobyt v horkém nebo vlhkém prostředí, nejčastěji v zavřeném autě, v létě je může způsobit i nadměrný pohyb psa za vysokých teplot. Především krátkolebá plemena a jedinci s nadváhou by se měli vyvarovat pobytu na slunci mezi 10. a 17. hodinou. K rozlišení mezi úpalem, úžehem a horečkou postačí obvykle údaje poskytnuté majitelem, psi ve většině případů neprojevují žádné další příznaky klinického onemocnění. U některých plemen se vyskytuje hypertermie způsobená pohybem, doposud však nebyla zjištěna pravá příčina.
Lékařský termín horečka neznámého původu (FUO) se používá k označení horečky, jejíž příčina není ani po poměrně obsáhlé diagnostice prokázána.
Pyrexie, tedy pravá horečka, se musí odlišit od hypertermie, která doprovází úpal, úžeh nebo zvýšenou tělesnou zátěž, případně onemocnění způsobující nedostatečný výdej vyprodukovaného tepla. Náchylní k hypertermii jsou především psi obézní, přičemž nepříjemnou komplikací je onemocnění srdce. Příznaky nedostatečné funkce srdce se mohou projevit právě ve vyšších teplotách a vysoké vlhkosti vzduchu.
Sysel Parryův (Spermophilus partii) žije v arktické tundře a zimu tráví spánkem v podzemních doupatech. Úplně strne a jeho tělesná teplota poklesne pod bod mrazu až na -3 °C. Zjistili to vědci, kteří spícím syslům umístili do těla teploměr. Je to vůbec nejnižší teplota, jakou kdy (živým) savcům naměřili. Mrazuvzdornost syslům dodávají zvláštní molekuly, které kolují v krvi a zabraňují tomu, aby se v ní vytvořily ledové krystaly.
Během zimního spánku, který trvá 7 měsíců, se sysel Parryův každé dva nebo tři týdny začne třást, čímž se jeho tělesná teplota vrátí na běžných 36,4 °C, a to na 12 až 15 hodin. Odborníci říkají, že tato doba je sice krátká, ale pro zachování funkcí mozku je velmi důležitá. Kromě toho má hlava sysla během hibernace o trochu vyšší teplotu než zbytek těla. Při laboratorních pokusech se ukázalo, že teplota jejich krku nikdy neklesla pod 0,7 °C. Sysel totiž dostává samovolné svalové křeče, při nichž jeho tělo kmitá tak rychle, že se zahřeje opět na normální teplotu, a to všechno, aniž by se sysel vůbec probudil. Potom co se sysel z hibernace probere, začne jeho mozek během pouhých dvou hodin normálně fungovat. Jedna studie naznačuje, že mozek pak pracuje dokonce ještě lépe.
Samci a samice arktických syslů vedou zcela odlišný způsob života. Zatímco samice jsou aktivní, samci mizí na dlouhé hodiny pryč a nedělají nic. Samice se v sezóně prakticky nezastaví. Musí si doplnit zásoby energie, o kterou přes zimu přišly, starají se o mláďata a doplňují zásoby potravin na příští zimu. Kdežto samci se převážně vyhřívají na slunci.
Sysel Parryův se živí především zelenými částmi rostlin, semeny a zrním, někdy chytá i drobný hmyz a mláďata na zemi hnízdících ptáků. Při vyrušení si potravu zanáší v nevelkých lícních torbách do úkrytu. Vyjma migrujících (rozsídlujících se) jedinců se od hranic kolonie daleko nevzdaluje.
