Nejvýraznějším projevem možné alergie jsou nezvladatelné pocity svědění v důsledku zánětu kůže (mezi nejsvědivější oblasti patří meziprstí, nadprstí, hlava, tváře, spodní strana krku, hruď a břicho). Pes si postižená místa úporně drbe. Po rozhrnutí chlupů často vidíme podobné zarudlé boláky jako u lidských případů alergie. Může se připojit slzení a kýchání. Dalšími možnými příznaky alergie jsou zarudlá kůže ušních boltců, záněty kůže nebo svědivý ekzém v okolí análních žlázek.
Psí alergie na pyly obsažené v travinách, stromech, plevel není tak častá jako u člověka, ale i přesto jí řada psů trpí. Obvykle se příznaky této alergie projevují u psa po venčení v kvetoucí trávě nebo v blízkosti kvetoucích stromů. Mezi příznaky této alergie patří svědění v důsledku zánětu kůže (pes si neustále postižená místa drbe). Na daných místech jsou viditelné zarudlé boláky, stejné jako mívá člověk. Dalším projevem může být slzení, kýchání, zarudlá kůže ušních boltců, záněty kůže, svědivý ekzém v okolí análních žláz.
Léčba
Nejdůležitějším bodem léčby je prevence, což znamená, že by se majitel měl při venčení vyhýbat místům, kde je vysoká koncentrace pylu. Pokud se navíc u psa příznaky objeví, je vždy lepší navštívit veterináře, který nasadí správnou léčbu. Při rozsáhlých problémech veterinář obvykle předepíše kortikoidy, případně antibiotika. Navíc provede diagnostiku, kterou se zjistí, na co je pes alergický.
Demodex žije v chlupových folikulech a způsobuje vypadávání srsti, zpočátku v malých okrscích, posléze může dojít k rozšíření na velké plochy. V první fázi postižená místa nesvědí, v případě kontaminace bakteriemi se rozvine svědivý zánět kůže. Zajímavý je způsob přenosu – je možný pouze z matky na štěně během prvních dní po porodu. Z toho důvodu není vhodné nemocné feny zařazovat do plemenitby, neboť tak dochází k šíření onemocnění v psí populaci. Bohužel nesolidní chovatel vyléčené feny může tuto dále krýt, neboť majitel při odběru štěněte nic nepozná. K objevení kožních příznaků totiž dochází většinou až při oslabení imunitního systému zvířete, to bývá v případě feny po prvním hárání nebo třeba po prodělání jiného onemocnění.
Demodikóza se projevuje již výše zmíněným vypadáváním srsti. Jedná se o okrouhlá ložiska s prořídlou srstí a šedou barvou kůže. Uhynulí a oslabení trudníci jsou zanášeni krví do míšních uzlin, které pak bývají zvětšené. Mohou se také objevovat drobné puchýřky. Je důležité dát pozor, aby si pes puchýřky neškrábal a nezanesl tak do nich infekci. Při infekci přichází na řadu antibiotika, která oslabují imunitu a tím pádem posilují výskyt demodexe. Dostáváme se tak do začarovaného kruhu. Podle rozšíření a věku psa rozlišujeme několik forem demodikózy.
Jedná se o takzvaný mezenchymální typ nádoru. Obvykle bývá dobře ohraničený. Jeho vzhled je dost variabilní. Při pohmatu bývá od měkké až k tuhé konzistenci. Opticky se v žádném případě nedá bezpečně odlišit od jiných nádorů kůže. Mastocytom patří mezi kulatobuněčné nádory kůže a podkoží. Je to nejčastější kožní tumor u psů. Jedná se o nádor, který se objevuje většinou u starších psů. Lokalizován je v kůži a podkoží, nejčastěji v oblasti pánevních končetin, perinea a genitálií.
Jeho vzhled se může u každého jedince lišit. Jedná se buď o solitární léze velikosti od několika milimetrů až do několika centimetrů, nebo může mít difúzní podobu připomínající zánět a otok kůže. Obrázky s příznaky u psa.
Tumor bývá bez srsti, povrch je často podrážděný, až s výskytem vředů a otevřených ran. Bývá svědivý, psi mají tendenci místo výskytu drbat a tím ještě zhoršují povrchové eroze. Mastocytomy mají různou velikost, často jsou svědivé, zarudlé, oteklé, se ztrátou srsti, na povrchu mohou ulcerovat, jsou měkké až tuhé konzistence, dobře ohraničené v podkoží. 50 % mastocytomů je zhoubných. Metastazují do mízních uzlin, sleziny, jater a kostní dřeně.
Mastocyty jsou buňky podobné bazofilním granulocytům. Jejich prekurzory mají původ v kostní dřeni a cestují do periferních tkání. Shromažďují se především na rozhraní vnitřního a vnějšího prostředí, jako je kůže, sliznice dýchacího a zažívacího traktu, spojivka, dutina ústní a nosní.
Chování a progrese mastocytomů jsou velice různorodé. Vyskytují se od dobře diferencovaných, pomalu rostoucích nádorů s nízkým potenciálem metastazovat, až po nediferencované, agresivní nádory s vysokým potenciálem k tvorbě metastází.
Mezi predisponovaná plemena patří boxer, bostonský teriér, labradorský retrívr, bígl, knírač.
Ostré předměty mohou při kousání poranit jazyk a dutinu ústní. To se naštěstí stává výjimečně. Při rozmělňování potravy jsou totiž záhy zjištěny a se stravou vyplivnuty. Eventuální poranění ústní dutiny nebývá vážné.
Spolknutí ostrých předmětů jako střepů, hřebíků nebo špendlíků v žaludku ani ve střevech nezpůsobí žádné potíže. Stěna střevní uhne před hrotem špendlíku podobně. Špendlík se ve střevě vždy otočí hlavičkou napřed a putuje spolu se stravou zažívacím traktem a vyjde se stolicí. Stěna žaludku nebo střevní nebývá hrotem ani ostřím střepu poraněna! Plochý střep nebo ostří žiletky by mohly teoreticky poranit až konečník při stolici.
Při polykání však mohou ostré předměty poranit krk nebo jícen. Celkem časté je poranění kuřecí kostí, které bývá spojeno s hltavým způsobem jídla. Kost v dutině ústní zbrklý jedlík podcení a spolkne spolu se soustem. Takové poranění jícnu může být závažné.
Při spolknutí ostrého předmětu je dobré navštívit veterinárního lékaře.
Zjistíte-li, že pes sežral ostrý předmět, je možné mu podat kysané zelí, které tyto předměty obalí a ty snadněji projdou zažívacím traktem. Vhodné je u této metody se psem absolvovat delší procházky, které stimulují trávicí pochod střev.
Alergie, ať už na cokoli, je přehnaná nebo taky nepřiměřená reakce vlastního imunitního systému na běžné podněty. Alergii nelze vyléčit, ale můžeme do určité míry kontrolovat její projevy.
Významným příznakem alergie u psa jsou nezvladatelné a neustálé pocity svědění v důsledku zánětu kůže. Chovatel nejprve vyloučí blechy a pak se snaží zjistit, proč se pes neustále škrábe, přestože nemá blechy.
Mezi nejsvědivější oblasti často patří meziprstí, nadprstí, hlava, tváře, spodní strana krku, hrudi a břicha. Jindy může být příznakem alergie zarudlá kůže boltců, záněty kůže nebo svědivý ekzém v okolí řitních žlázek. Alergie se může projevovat i záněty uší, protože ty patří ke kožnímu systému. O alergii se může jednat, i když je postiženo jen jedno ucho. Často se vyskytuje zarudnutí a zhrubnutí ušního boltce.
Zvláštní skupinou jsou alergie na potravu. Obvykle se začnou projevovat až po nejméně dvouletém přijímání alergizující potravy, ale nemusí tomu tak vždy být.
Díky civilizaci a jejím výdobytkům je okolní prostředí neustále zásobováno dalšími a dalšími látkami, které dráždí a oslabují imunitní systém. Bohužel se tyto dopady netýkají pouze lidí, ale i ostatních živočichů. To, že alergií přibývá nejvíce u zvířat, která jsou v téměř neustálém kontaktu s lidmi, o mnohém vypovídá.
S alergiemi se musí počítat asi u deseti procent populace psů. A toto číslo stále narůstá. Podíl na tom má člověk nejen tím, že „obohacuje“ životní prostředí stále novými zdroji zcitlivujících – alergizujících látek a nejrůznějšími způsoby dráždí a narušuje obranný imunitní systém. Navíc často podporuje i genetické zakódování chybných imunitních reakcí u svého oblíbeného plemene podceňováním kontroly zdraví v plemenitbě.
Zvláště módní plemena pak trpí nejen extrémním prosazováním mnohdy problematických exteriérových znaků, ale i nadprodukcí jedinců nesoucích dispozice k nejrůznějším zdravotním potížím včetně alergií. Alergie (přesněji atopie) má totiž vždy genetický základ a vysoký stupeň přenosu na potomstvo. Statistiky disponovaných plemen velmi dobře korelují s jejich oblíbeností v různých zemích. Nejčastěji to bývají teriéři, setři, dalmatini, retrívři, šarpejové, kokři, němečtí ovčáci a jiní. V posledních letech je dohánějí pitbulové, američtí stafordští teriéři, ale i labradoři a retrívři.
Výčet látek (alergenů), na které si disponovaný pes může vytvořit alergii, se vcelku kryje s výčtem alergenů významných i pro člověka. Takzvané sezonní alergeny, tedy nejrůznější pyly (zejména travní), se u psů zatím uplatňují řidčeji. Významnější jsou ostatní nesezonní, takzvané obecné alergeny. Mezi nejčastější patří alergie na bytový prach a roztoče žijící všude kolem nás, plísňové spory z bytu i venkovního prostředí, ale i bakterie a kvasinky žijící běžně na kůži zdravého psa. Jistou „psí“ specialitou jsou kožní paraziti – blechy a zákožky, i když díky dnešní široké paletě léků se stávají stále vzácnějšími. Na jaře se může objevit i alergie na klíšťata.
Naopak – zřejmě v souvislosti s narůstajícím přechodem na průmyslově vyráběná krmiva – přibývá takzvaných potravních alergií nejen na základní složky krmiv, ale zřejmě i na různé přísady. Mezi vzácnější patří například alergie na kožní šupiny člověka či jiných zvířat, na látky z vlny či umělých vláken, na plasty (misky, obojky), na chemikálie (pudry, koupele, léky). Nejnešťastnější jsou jedinci reagující na látky vytvářené vlastním tělem, například na hormony. Kuriózně může oživit alergické potíže u psa i sousedova hárající fena.
Alergeny z prostředí pronikají do těla vdechnutím (inhalační alergie), s potravou (potravní alergie) nebo při dlouhodobějším styku s kůží (kontaktní alergie). K nástupu zcitlivování (senzibilizaci) dochází u disponovaného štěněte zřejmě již brzy po narození. U některých plemen, například šarpejů, se můžeme setkat se zjevnými příznaky alergie již ve třech měsících. U většiny případů (75 %) je pro alergie typický nástup příznaků mezi 1.–3. rokem života. Širší věkové rozpětí mají potravní alergie, kontaktní alergie se rozvíjejí bez rozdílu věku.
Pokud je krev nativní, není vystavena trávicím enzymům, pak má jasnou barvu – červenou nebo šarlatovou. Může zůstat nezměněna pouze v případě, že zdroj krvácení je v distálních částech gastrointestinálního traktu, tedy v oblasti tlustého střeva, konečníku nebo v oblasti análního svěrače.
Příčiny
Příčinou mohou být hemoroidy. Toto onemocnění u zvířat je rozšířením žil, které obklopují konečník. Tento stav může být lokalizován jak na vnitřní části konečníku (nazývá se vnitřní hemoroidy), tak i venku v oblasti análního kroužku.
Hlavním příčinným vývojem tohoto onemocnění u zvířat je stagnace, v jejímž důsledku nejsou hemoroidní žíly zcela volné. Žíly se ucpávají a jejich průchodnost je značně omezena. Pokud to chceme vysvětlit laicky, pak můžeme žílu srovnat s gumovou hadicí – když se její část stane tenčí, pak se pod určitým tlakem tenká stěna nafoukne jako bublina. Krev v žíle stagnuje, stále více se rozprostírá na stěnách, ty se stávají tenčími až nesnesou zatížení a vytvoří se hemoroid s krvavým obsahem.
Takový stav může vzniknout z různých důvodů, ať už je to málo pohybu, nebo konzumace jídla nevhodného pro psy. Hlavní příčiny jsou tedy následující:
potraviny – nesoulad, přejídání, potraviny s vysokým obsahem tuku;
nadváha;
nadměrná fyzická aktivita, těžká zátěž;
nedostatečné procházky, nedostatek výcviku a cvičení na místě;
porušení hormonálního pozadí;
nedostatek vitaminů a mikroelementů ;
suché potraviny obsahující složky, které tělo psa nemůže trávit, jako jsou luštěniny;
absence tělesné rovnováhy vody a soli, dehydratace.
Co s tím dělat
Po zastavení krvácení jsou léčeny příčiny krvácení. K léčbě infekčních patologií se používají širokospektrá antibiotika – Amoxicilin, Amoxiclav, Meronem, Imipinem, Levomycetin. Léky se užívají pouze na základě předpisu veterinárního lékaře.
Léčba hemoroidů u psů se téměř neliší od jejich léčby u lidí. Terapie je také založena na revizi a úpravě výživy:
z nabídky psa se odstraňují produkty, které vyvolávají zácpu;
přidává se strava bohatá na vlákninu, která má příznivý vliv na trávení;
upřednostňují se lehce stravitelné pokrmy.
Taková opatření pomáhají zbavit psa zánětu konečníku a problémů se střevy. Chcete-li zabránit tomu, aby pes trpěl zácpou, můžete mu pravidelně dávat jako aditivum ricinový olej. Denní dávka se vypočte podle hmotnosti zvířete.
Chcete-li urychlit proces hojení, měli byste často vodit psa na dlouhé procházky, navštívit s ním lokality, kde by se mohl vydovádět. Když se pes pohybuje, tělo přirozeně stimuluje odtok krve z tvořených hemoroidů.
Pokud jde o léčbu onemocnění u psů, používají se zde stejné léky jako pro léčení onemocnění u lidí. K odstranění krvácení jsou zvířatům podávány hemostatické čípky (Relief, Procto-glywenol). K odstranění žilní nedostatečnosti jsou předepisovány přípravky s venotonem (Detralex, Flebodia-600, Venarus). Podávají se vždy spolu s jídlem.
Užitečné je oplachování konečníku a klystýry s vývary z léčivých bylin – ale každý pes asi nebude souhlasit s takovým postupem. V tomto případě konečník aspoň oplachujte, hygiena je velmi důležitá! Kontaminované zanícené oblasti mohou způsobit vznik zánětu v jiných oblastech.
Můžete vyzkoušet i lázeň a tinkturu, pro jejich přípravu lze použít následující bylinky: kořen lopuchu, třezalku, řeřichu a šalvěj. Nejsilnější protizánětlivá rostlina je heřmánek.
Navzdory názvu žije a saje tento parazit nejenom na člověku, ale bez větších problémů cizopasí i na domácích zvířatech, zejména na psech, kočkách a vepřích. Příležitostně se může objevit i na jiných hostitelích. Blecha lidská byla nejhojněji rozmnožena v domácnostech od 14. do 19. století. Na přelomu 20. století ji vystřídala blecha psí, která převažovala až do 50. let, kdy začala být vytlačována blechou kočičí. Momentálně je blecha lidská zcela na ústupu. K jejímu potlačení přispěl vývoj a vliv hygienické úrovně obyvatelstva. Nicméně ještě i dnes je možné se s ní setkat. Od ostatních blech se velmi výrazně liší především absencí hřebenu na těle.
Blecha si dělá většinou takové cestičky, kde vás pokouše. To znamená, že se ráno vzbudíte a máte třeba 5 štípanců skoro v řadě nebo vedle sebe. Špatné je, že kousnutí není cítit. Kdyby ano, tak blechu prostě chytnete a utopíte.
Blecha obecná (Pulex irritans) je v Evropě nejčastější cizopasník člověka z řádu blech. Žije i na domácích zvířatech a na divoce žijících šelmách. Blecha je drobný bezkřídlý hmyz s tělem bočně zploštělým, s mohutně vyvinutým bodavě savým ústním ústrojím a s jednoduchou stavbou oka. Nohy jsou uzpůsobeny ke skákání. Blechy prodělávají proměnu dokonalou a dospělci cizopasí sáním krve na teplokrevných obratlovcích. Ve vztahu k člověku představuje blecha obecná přímého cizopasníka a přenašeče nemocí.
Tělo blech se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. Dospělé blechy mají jednoduché oči a tělo vejčité, bočně zploštěné. Tělní obal je sklerotizovaný (ztvrdlý), porostlý nazad směřujícími štětinami, což usnadňuje pohyb srstí hostitele. Blecha obecná je 2–8 mm dlouhá. Její tělo je zbarvené od hnědé do černé (dle složení potravy). Hlava s charakteristickým zubem je zaoblená a těsně spojená s předohrudí, tu střechovitě překrývá límcem. Po obou stranách hlavy jsou hluboké žlábky, v nichž jsou v klidu ukryta kyjovitá tykadla, která nejsou symetrická. Před tykadlovým žlábkem leží jednoduché velké pigmentované oko. Oční štětina sedí vždy pod spodním okrajem oka. V zadní tykadlové části hlavy je další a jediná velká štětina. Předohrudní hřeben není vyvinut. Ústní ústrojí je bodací a sací. Oproti původnímu tvaru je značně pozměněno. K bodání a sání slouží bodec, na jehož zadní stěně je hluboký žlábek. Za účasti páru maxil (horních čelistí) blecha saje krev. U ústního ústrojí jsou nápadná čelistní a pysková makadla (čtyřčlenná), která chrání bodec. Pysková makadla zasahují asi do tří čtvrtin délky přední kyčle. Hruď (thorax) blechy je rozdělena na tři stejné části. Prostřední břišní část je přizpůsobena funkci skákání. Nohy blech mají mohutné kyčle, jsou porostlé štětinami a na konci vybaveny dvěma drápky. Chodidlo blech je pětičlenné. Blecha je schopna skákat až 30 cm daleko. Zadeček blech je složen z 10 článků: 7 je plně vyvinuto a 3 koncové jsou pozměněny k rozmnožování. U samečků je vytvořen přilnavý orgán, důležitý při klasifikaci blech.
Dýchací soustava dospělce (imaga) představuje vzdušnicový systém tvořený dvěma páry hrudních a osmi páry zadečkových otvorů. Trávicí ústrojí je vybaveno mohutným svalstvem v jícnu, žaludku a konečníku. Žvýkací žaludek je vyplněn dozadu směrujícími chitinovými bodlinami, které filtrují nasátou krev a rozrušují v ní přítomná fibrinová vlákna. Žaludek se po nasátí krve rozšíří a vyplní většinu zadečku. Nálevkovitě navazuje na pytlovitě rozšířený úsek střeva. Imago blech se živí výhradně krví hostitelů. Krev sají obě pohlaví velmi dychtivě a současně vypouštějí řitním otvorem kapičky právě nasáté krve. Sají několikrát denně. V ideálních podmínkách vydrží blechy na živu asi 6 let. Blechy jako zevní cizopasníci snadno přecházejí z jednoho hostitele na druhého. Lehkost přechodu a snadné střídání hostitelů je jednou z příčin velkého rizika přenosu nemocí. Pohlavní ústrojí samiček tvoří vaječníky. Skládají se z trubic a vejcovodů, které ústí do nepárové dělohy. Pohlavní ústrojí samečků je tvořeno jedním párem varlat a typickou chámovou schránkou s phalusem, který je z hlediska klasifikace blech velmi důležitý. Samci a samičky se vyhledávají pomocí čichu a páří se v srsti hostitele. Krevní oběh zajišťuje pulsující trubice v hrudní části, která tvoří primitivní srdce. Nervová soustava je žebříčková, zkrácená. V hlavě je umístěna nad- a podjícnová uzlina, v hrudi tři uzliny a v břiše sedm až osm uzlin. Zrakový orgán tvoří jednoduché (nefasetované) oko. Thigmotaxe (vnímání pachu) se u blechy předpokládá, ale není známý orgán. Předpokládá se také schopnost vnímání proudění vzduchu.
Larva je beznohá. Má pevnou tělní schránku, porostlou štětinami, které reagují na dotek. Tato schránka se skládá z hlavy, tří hrudních a deseti zadečkových částí. Hlava je vybavena kousavým ústrojím (ne sacím). Toto ústrojí tvoří dvě maxilární (horní) makadla a dvě labiální (dolní) makadla. Oči nejsou přítomny. Smyslové vnímání je negativně fototaxické (vyhledávají tmu), thigmotaxické (pachy) a hydrotaxické (vlhko).
Po oplození klade samička blechy asi 400 vajíček po 4 až 8 kusech v mnoha etapách. Z vajíčka se líhne po 4–12 dnech bílá beznohá slepá larva porostlá štětinami. Na rozdíl od imag mají larvy ústní ústrojí žvýkacího typu s krátkými tykadly. Larvy se 3x svlékají a k vývoji potřebují teploty mezi 18–27 stupni Celsia a 70–90% relativní vlhkost. Larvy se živí organickými odpadky hostitele a výkaly blech, v nichž zůstává nestrávená krev. Po několika dnech se larva přemění v nepohyblivou kuklu uloženou v kokonu spleteném larvou. Trvání stadia kukly je dle podmínek prostředí různé. Kukly blech často přezimují a vylézají až na mechanické podráždění pohybem hostitele. Tehdy blechy skoro současně opouštějí kokony a vrhají se na kořist. Z popsaného vývoje vyplývá, že proměna u blech je dokonalá. Nejkratší pozorovací doba vývoje od vajíčka do imaga u blech žijících společně byla 7 dní. Obvykle je však třeba počítat s dobou vývoje 4–6 týdnů. Každé snůšce vajíček musí u samičky předcházet sání krve.
Blecha obecná není původním cizopasníkem člověka. Předpokládá se, že se jím stala po ochočení psa člověkem. Tuto hypotézu podporuje hojný výskyt této blechy na psovitých šelmách. Blecha obecná je rozšířena kosmopolitně (po celé zeměkouli), kromě některých oblastí tropických pralesů. V Čechách se nachází rovnoměrně po celém území. Se stoupající životní úrovní četnost jejího výskytu klesá.
Blechy zvládnete odstranit z domácnosti i sami. Jen budete muset pořádně uklízet. Nesmíte zapomenout ani na kousek bytu, zejména se zaměřte na místa, kde jsou textilie – sedačka, koberec, postel, špinavé prádlo. Vysávejte, perte, vytírejte... Například koberce je dobré vysávat několikrát denně, stejně tak i podlahy, protože blechy se mohou ukrývat i ve spárách mezi parketami. Pomoci si můžete rovněž chemickými přípravky speciálně určenými na hubení blech, které najdete v drogerii. Těmi pak vystříkejte vše, co můžete. Po vyvětrání nebo zaschnutí jsou spreje zdravotně nezávadné, a to i pro zvířata a malé děti.
Člověk bývá blechami napaden pouze výjimečně, a to především v návaznosti na kontakt se zablešeným zvířetem. Lidská medicína nepovažuje púlicosis (latinský termín pro zablešení člověka) díky téměř neexistujícímu výskytu blech u lidí za velký problém. Lékařské repetitorium nemá ve svém obsáhlém rejstříku heslo púlicosis vůbec uvedené. Nepříjemné je snad jen bleší kousnutí. Na kůži poštípaného člověka se objeví typický svědivý či pálivý zarudlý pupenec, který však za několik hodin samovolně mizí. Citlivější lidé mohou na bleší poštípání zareagovat bouřlivější alergickou reakcí kůže, podobně jako při kousnutí kterýmkoliv jiným bodavě savým hmyzem. Nedisciplinovaní pacienti si další problém přivodí nadměrným škrábáním a následným infekčním zánětem kůže svědivého místa. Zde by měly pomoci časté koupele.
Tak že zdravím byli jsme s mojí kočkou na vyšetření se stroupky na hřbetě a doktor zjistil že je to od blech takže jsme aplikovali injekci na zmírnění svědění a tabletu proti blechám ta již dnes začala účinkovat a kočička spinká v klidu jen jsem se zapomněl zeptat doktora jestli se ty boláky zhojí sami nebo bychom měli aplikovat nějaký lék ale nechtěl bych jí zase stresovat páč moje kočka je polodivoch ale asi počkám jak se to bude vyvíjet a samozřejmě asi i kontrolovat
Kočičí miliární dermatitida, často nazývaná kočičí stupy, je běžné kožní onemocnění, které postihuje kočky všech věkových kategorií a plemen. Tento stav je charakterizován malými, vyvýšenými a krustovitými lézemi, které se obvykle nacházejí na hlavě, krku a zádech kočky. Tyto hrbolky na krku a zádech kočky mohou extrémně svědit, což způsobuje, že se kočka škrábe a kouše si postižená místa, což vede k dalšímu podráždění a potenciální sekundární infekci kůže. Miliární dermatitida u koček může být způsobena různými faktory, ale dva nejčastější jsou přecitlivělost na bleší kousnutí a alergie, a to i alergie na ostatní kočky. Zde můžete vidět, jak vypadá miliární dermatitida u koček: https://www.google.cz/image…
Léčba kočičí miliární dermatitidy začíná identifikací a řešením základní příčiny, jako jsou blechy, alergie nebo infekce. Váš veterinář může předepsat topické krémy nebo masti, perorální léky nebo doporučit hypoalergenní dietu, která pomůže zvládnout příznaky.
Při správné a trvalé léčbě může mnoho koček zaznamenat výrazné zlepšení svého stavu a vést pohodlný život.
Chcete-li pomoci vaší kočce s miliární dermatitidou, existují různé možnosti léčby.
Zde je to, co můžete udělat:
1. K hubení blech používejte přípravky proti blechám: Pokud jsou problémem blechy, je nezbytné zavést účinná opatření proti blechám.
2. Poraďte se se svým veterinárním lékařem o změně stravy: Pokud máte podezření na alergie na kočičí krmivo, může být doporučena hypoalergenní nebo nová proteinová dieta.
3. Aplikujte předepsanou kontaktní léčbu: Léčivé šampony, spreje nebo krémy mohou pomoci zmírnit svědění a zklidnit kočičí kůži.
4. Podávejte předepsané léky: Antihistaminika nebo kortikosteroidy mohou být použity ke snížení zánětu a zmírnění alergických reakcí u koček.
5. Léčba sekundárních infekcí: Antibiotika nebo antifungální léky mohou být předepsány, pokud se v důsledku poškrábání vyvinuly bakteriální nebo plísňové infekce.
Závěrem lze říci, že miliární dermatitida je běžné kožní onemocnění u koček, které může být způsobeno bleší alergickou dermatitidou, alergeny z prostředí, potravinovými alergiemi a folikulitidou. Ačkoli jsou příznaky u různých případů často podobné, je důležité rozpoznat příčinu miliární dermatitidy vaší kočky, abyste jim mohli poskytnout tu nejlepší možnou léčbu a péči. Promluvte si se svým veterinářem o potenciálních spouštěcích mechanismech miliární dermatitidy vaší kočky a o tom, co můžete udělat pro zmírnění jejích příznaků.
Zdravím je zimní počasí a kočka se neustále drbe prohlédl jsem jí a nahmatal malé stroupky po celé délce hřbetu od hlavy až k ocasu jinde ne jsem z vesnice a kočka chodí denně ven chytá myši a samozřejmě přijde do styku i s jinýma kočkama . Divné je že nejde ani do svých oblíbených pelíšků.
Dobrý den, děkuji za zprávu, ale můj buldoček má něco jiného, asi dle veteriny pododermatitidu - to dělají bakterie a k tomu mezi prsty na tlapičkách má prý cysty - tzv. furunkulozu. Dostali jsme šampon na srst s dezinfekčním účinkem Clorexyderm a na tlapky gel Isaderm. Teď mi čeká do něho dostat tabletu Bravecto za pouhých 1 tis. kč. No uvidíme zda se to zlepší, srst má jak dalmatin. Děkuji za snahu pomoci Koberovái
