Podnebí a přírodní podmínky, ve kterých surikaty žijí, je donutily k tomu, aby svůj domov doslova zakopali pod zem. Jsou to mistři tunelů, chodeb a nor. Pro svůj příbytek využijí buď opuštěné nory jiných živočichů, které si dotvářejí a přestavují, nebo si vybudují podzemní komplex zcela nový. Může sahat až tři metry pod zem, mít i devadesát východů a pokrývat plochu mnoha set metrů čtverečních. Zde pak surikaty odpočívají a v bezpečí rostou jejich mláďata. Surikata dokáže během sekundy odhrabat množství písku, které se hmotností vyrovná váze jejího těla! Hrabání mají uzpůsobeny i uši. Boltce jsou velmi malé a je na nich zvláštní záhyb, který se právě při hrabání uzavírá. Písek, hlína nebo nečistoty se tak nemohou dostat dále do zvukovodu. Hrabáním a přerýváním půdy získávají potravu, která se skládá z hmyzu, housenek, larev, pavouků, menších obratlovců, ale i z kořenů a cibulek rostlin. Jejich protáhlý citlivý čenich s hmatovými vousky je dokonalým radarem, který odhaluje potravu ukrývající se pod zemí. Surikatí srst je uzpůsobena tak, aby napomáhala regulaci tělesné teploty. Po ránu, kdy surikaty vylezou z chladných nor a potřebují se zahřát, je rozevlátá a dovoluje tak slunci, aby se dostalo přímo ke kůži. Po „akumulaci“ tepla přilehne na tělo a teplo drží. Surikaty mají i vynikající ostrý zrak. Nebezpečí, např. v podobě letícího orla, dokážou odhalit i na vzdálenost několika set metrů.
V naší republice se dají surikaty koupit buď ze zoologických zahrad, nebo od soukromých chovatelů. Pokud vytvoříte surikatě vhodné podmínky, může se v zajetí dožít až 13 let. Cena se pohybuje okolo 10 000 Kč za jedno zvíře. Vzhledem k tomu, že je nutné chovat celou skupinu, je pro domácí chov, především z finančního hlediska, vhodnější chov psouna.
Surikaty jsou drobné šelmy z čeledi promykovitých. Dorůstají výšky až 35 cm a váží od půl do jednoho kilogramu. Mají světle zlatou až hnědou barvu, na zádech s málo zřetelnými skvrnami. Ocas je dlouhý, dosahuje délky až tří čtvrtin výšky těla a slouží jako opora při stání na zadních nohou. Typické jsou pro ně tmavé kroužky kolem očí. Tmavší jsou i uši a špička ocasu. Jejich domovinou jsou suché stepní a polopouštní oblasti jižní a jihozápadní Afriky. Přežít v žáru poledního slunce, více než čtyřiceti stupňovou teplotu ve stínu a naopak v noci pokles teplot téměř k nule není nic jednoduchého. Těmto drsným podmínkám mají přizpůsobeno nejen tělo, ale surikaty se vědomě rozhodli držet pospolu a čelit tak přírodě společnými silami. Vypracovali si pozoruhodnou sociální strukturu, kdy v jedné kolonii čítající cca 30 zvířat má každý člen svůj úkol a všichni vzájemně spolupracují.
Surikaty se obvykle chovají v zoologických zahradách, kde mají dostatek prostoru, své teritorium a svou skupinu. Právě jejich teritoriální chování bývá hlavním úskalím pro domácí chov. Jako chovatel musíte být při sestavování skupiny velmi ostražitý a věnovat spoustu času pozorováním chování jednotlivých členů. Může se totiž stát, že některý jedinec nebude ve skupině vítaný, ostatní ho budou odstrkovat a napadat. Pro takovéto případy je nutné mít k dispozici ještě jinou oddělenou ubikaci, abyste daného jedince mohli izolovat. Po nějakém čase ho můžete zkusit vrátit zpět. Skupina ho buď přijme, nebo ho budete muset odloučit natrvalo.
Pokud se přesto rozhodnete surikaty chovat, musíte jim vybudovat venkovní i vnitřní výběh, oba dva s výměrou cca 5 - 6 metrů čtverečních. Venkovní výběh musí umožňovat dostatek slunění. Je nezbytně nutné jeho prostor vybetonovat nebo zajistit jiným pevným materiálem, jinak hrozí, že se surikaty podhrabou. Na něj pak nasypeme asi 30 cm písku, který neustále přehrabávají. Vložíme do něj několik kořenů a kamenů, aby měli kde hlídkovat. Venkovní výběh musíte také oplotit a to i ze shora. Surikaty v něm pobývají od jara do podzimu, v zimě jim ho umožníme jen za slunečných dnů a na pár hodin denně. U vnitřní ubikace je také nutná pevná podlaha, písku stačí jen 10 cm, doplňte kameny a budky sloužící jako skrýše. Je dobré, aby byly vzájemně propojené a opatřené několika východy. Vzhledem k tomu, že surikaty potřebují suché a teplé prostředí, musíte vnitřní ubikaci vybavit také zdrojem tepla a světla. Postačí k tomu infražárovka umístěná 40 cm nad zemí, která by měla přes zimu svítit alespoň 12 hodin. Vytápění na 20 – 23 stupňů zajistíte nejlépe topnými kabely zabudovanými v podlaze.
Co se týče potravy, v zajetí je krmíme masem, nejlépe mletým drůbežím nebo hovězím, dodáváme jim ale i myši a hmyz. Potravu můžeme doplnit o tvaroh, vejce, ovoce, kompoty nebo psí granule. Dáváme jim ji spíše více, neboť surikaty jsou velmi nečistotné a část potravy pouze roztahají po celém svém prostoru, a tím ji znehodnotí. Dospělé jedince krmíme 1x denně nebo raději 2x denně v menších dávkách. Jeden den v týdnu můžeme krmení vynechat. To ale neplatí pro mladé jedince a březí samice.
Psoun je na rozdíl od surikaty denní hlodavec, jehož domovinou jsou hlavně prérie Severní Ameriky. Velikostí se od surikaty moc neliší, stejně jako ona dokáže stát pouze na zadních nohách (opírá se o ocas), podobou ale více připomíná sysla. Vzhledem k tomu, že je to hlodavec, živí se ve volné přírodě pouze rostlinnou stravou – trávou, pýrem, určitými druhy slézu, v létě některými aromatickými keříky, v zimě pak kaktusy, bodláky, kořeny i podzemními cibulkami. Rostlinám, které psounům příliš nechutnají, ukusují nové výhonky, dokud nezajdou. Tím vytvoří prostor pro růst jejich oblíbených lahůdek.
Stejně jako surikaty, jsou i psouni společenští a vytvářejí rodinné klany. Tvoří je sameček několik samiček a jejich potomci. Tyto klany se pak sdružují do velkých kolonií. Část jedinců, stejně tak jako u surikat, tvoří strážní skupiny, které se starají o bezpečí ostatních, hájí teritorium a obydlí své skupiny. Při nebezpečí vyskakují, štěkají, cení a klapou zuby, naježí svůj ocas a snaží se protivníka zahnat.
Jestliže se rozhodnete psouna chovat doma, pořiďte mu alespoň jednu, nejlépe však čtyři samičky. Pokud bude sám, bude to z hlediska jeho životních potřeb nepřirozené a bude trpět samotou. Pak mu musíte psouní rodinu vynahradit svou téměř neustálou pozorností a láskou, často ho chovat a mazlit se s ním. Pozor ale v době říje. To se z vašeho roztomilého kamaráda může stát agresivní tvor, který vás může i kousnout. Agresivně se může chovat i k vašim návštěvám. Proto se doporučuje v této době umístit ho raději do klece. Po skončení říje je z něho ale opět ten milý zvířecí kamarád. Malé psouňátko může získat buď od soukromého chovatele, nebo ze zoologické zahrady. Na rozdíl od surikaty přijde jeho pořízení levněji – na čtyři až šest tisíc.
Aby udrželi vombati svoji srst čistou, lehají si na bok a zasypávají se suchou zeminou a prachem. Samiččin vak se otevírá směrem k zadním nohám, aby se do něj při hrabání nedostala zemina. Vombati umějí plavat. Jejich zuby neustále rostou, takže když si zlomí zub, tak jim znovu doroste. Každý vombatí výkal má svůj nezaměnitelný pach, odlišný od pachu výkalů ostatních vombatů. Výkaly zanechávají vně svých doupat. Když se vombati vracejí ze svých nočních výletů za potravou, pomáhají jim tyto výkaly najít jejich vlastní doupě. Také informují ostatní vombaty, že doupě je obydleno.
Masná plemena, která jsou vhodná pro chov na maso a na tvorbu masných hybridů brojlerů, jsou: činčila velká (ČV), králík velký světlý stříbřitý (Vss), novozélandský bílý (Nb), novozélandský červený (Nč), kalifornský (Kal), burgundský (Bu), siamský velký (Siv), český albín (Ča), kuní velký (Kuv) - toto plemeno je značně variabilní v užitkovosti, vídeňský bílý (Vb), vídeňský modrý (Vm) - samice mohou špatně zabřezávat, vídeňský šedý (Vš), vídeňský černý (Vč), vídeňský modrošedý (Vmš), zaječí (Za) - zajímavostí tohoto plemene je to, že se umístilo v testech jateční výtěžnosti jako první. Využívaným typem jsou brojleroví králíci HYLA - generace F1.
Surikatí kolonie čítá obvykle 10 – 30 jedinců. Vede ji dominantní pár, který se jediný smí rozmnožovat. Na něm je pak rozhodnutí, kolik mláďat jiné samice přežije a zda vůbec. Slepá a holá mláďata zůstávají čtyři týdny v noře, kde dostávají mateřské mléko. Nemusí být jen od jejich matky, ale i od ostatních samic, kterým se mléko tvoří. Matka po několika týdnech noru opouští a na její místo nastupují „chůvy“. Už po deseti dnech po porodu totiž může být dominantní samice opět březí a takové množství mláďat by sama neuhlídala. Proto jsou její potomci vychovávány společnými silami. Každý jedinec v kolonii má přesně dané své poslání. Ať již to jsou zmiňované chůvy, dále pak pozorovatelé nebo obstarávači potravy. Vyhledáváním potravy je zaměstnáno nejvíce členů kolonie. Aby při něm nebyli rušeni a byli v bezpečí, stojí na vyvýšených místech v jejich blízkosti pozorovatelé. Ti bedlivě sledují okolní krajinu, na zemi i ve vzduchu. Podle tytu nebezpečí vydávají varovné zvuky – od pištění a jakéhosi kvokání až po ostré štěkavé a vrčivé zvuky. Pokud hrozí nebezpečí ze vzduchu, nejlépe je ukrýt se rychle pod zem. V případě pozemního útoku se surikaty seběhnou k sobě, začnou urychleně hrabat a vytvářením oblaku prachu se snaží nepřítele zmást. Pokud to nevyjde, naježí srst, zlostně štěkají a jako jeden muž vyskakují do vzduchu. Nezřídka se jim podaří protivníka přemoci. Každá surikatí komunita si hájí své území a odhání ostatní tlupy. Všichni její členové se neustále vzájemně obírají, čistí srst, skotačí a odpočívají pospolu. Dokonce používají i společné toalety. Celá komunita tak načichne společným pachem, který ostatním sděluje - tady jsme doma my.
Mladí srnci nasazují v roce první parůžky, takzvané knoflíky, které jsou sotva viditelné a které v zimě shodí. První opravdové parohy dorostou do délky asi 10 cm a někdy se i větví, a i ty jsou na podzim shozeny. Brzy však začíná růst pár dalších parohů na očnicových hrbolech neboli pučnicích; jsou pokryty lýčím, a tak vypadají mohutnější, než ve skutečnosti jsou. Na konci růstu se prokrvené lýčí scvrkne a rozpadne se. Srnec pak vytlouká paroží v březnu až květnu třením o kmeny stromů nebo o zem. Vypadá to, jako by k otloukání připravené paroží srnce svědilo a přivádělo ho do vzrušeného stavu. Plně vyvinutá lodyha obvykle nese tři výsady (jde pak o šesteráka). Jedna výsada směřuje dopředu, střední přímo vzhůru a třetí téměř pravoúhle dozadu. Parohy s větším počtem výsad jsou výjimkou, ale u východoevropských a sibiřských srnců jsou parohy obecně mohutnější. V západní a střední Evropě dosahují délky okolo 30 cm, ale přitom zřetelně přesahují vztyčené srnčí slechy. Mladší srnci mívají lodyhy holé, ale u starších se objevují takzvané perly, bílé kulaté výstupky na růžici kolem pučnice. Při poranění se perly rozrůstají do takzvaných paruk, více méně beztvaré masy s hlubokými rýhami. U starých srnců paroží ustupuje, i když ne tak zřetelně jako u jelena. Šesterák postupně přejde na vidláka. U některých srnců jsou lodyhy tenké a téměř rovnoběžné, u jiných se objevuje široce rozložený typ paroží. Biologický význam větveného paroží je zřejmě v tom, aby se srnci při bojích o samice vážně nezraňovali, protože paroží se jim navzájem zaklesne.
Srnci, kteří již shodí parůžky, se nemohou zapojit do náhradní říje, protože po dobu shození a následného růstu parohů jsou neplodní.
Paroží srnců je vyživováno testosteronem a jedná se o kostní útvar.
Akita Inu (nebo také akita inu, či akita-inu) je mimořádně věrný pes. Jsou zdokumentovány případy, kdy i deset let po smrti svého pána akita inu chodil čekat na nádraží, odkud se pán vracel z práce. Jsou to příjemní a milí psi, kteří se dobře hodí k dětem. Jsou velmi inteligentní, ale někdy trochu svéhlaví a příkaz vykonají, až když se jim zachce. Měl by si je proto pořizovat již zkušený chovatel. Samci jsou někdy příliš dominantní vůči jiným psům, což se dá minimalizovat brzkou socializací štěněte. Akita inu se velmi dobře a rychle učí, a proto se často využívá při canisterapii, a to i u nás. Plemeno se osvědčilo také jako služební pes policistů a vojáků.
Akita inu se odlišuje od řady ostatních špiců Japonska svým větším vzrůstem. Výška v kohoutku dosahuje 58 až 70 cm, váha kolem 35 až 50 kg. Je to užitečný pes, dobře stavěný. Tělo je široké, svalnaté, s hlubokou hrudí. Objemná hlava má široké čelo s pevným přechodem na čumák. Čumák je zaostřen, hřbet nosu má krátký. Čenich nosu je velký, černě zbarvený, u světlých psů bývá růžový. Oči trojúhelníkového tvaru jsou temně hnědé. Uši široce postavené, stojaté. Tlapy velké se semknutými prsty a pevnými poduškami. Ocas je dlouhý, při skoku se drží přehozený na záda a stočený do kruhu, ale nikdy se nejeví jako uzavřený. Srst je pevná s hustým a měkkým základem. Na pohled se akita inu podobá čau-čau, má však o něco kratší srst. Barva srsti je pepř a sůl, buď čistá, nebo začerněná, bělavá, nebo přecházející do rezava. Dovolují se bílé skvrny, pouze však malé velikosti. Musí být zřetelné „urajiro“, což je bílá srst na tvářích, čenichu, hrudi, spodní straně trupu a na špičce ocasu. Lebka je v poměru k tělu se širokým čelem, středně dlouhou tlamou a silnými zuby s nůžkovitým skusem. Oči a uši jsou poměrně malé. V průměru se akita dožívá věku 12 let.
Akita asi během 7 měsíců rychle vyroste do své konečné výšky, což by mohlo vést k domněnce, že je vývoj ukončen, ale klouby a kosti jsou ještě „nedospělé“, proto je potřeba psa nepřetěžovat. Zajímavostí je, že srst akity je samočistící a postrádá klasický psí zápach.
Akita miluje děti, ke kterým se chová s citem a jemně. Svou rodinu brání před jakýmkoliv nebezpečím. Jsou to nesmírně milí a příjemní společníci. Jejich příslovečná vlastnost je věrnost. Své rodině a pánovi jsou neuvěřitelně oddaní, jak to dokazuje mnoho příběhů. Jsou to stateční a neochvějní psi s vysokou inteligencí. Na svou velikost málo jedí a jsou někdy citliví na různé složky potravy (hlavně na sóju).
Název plemene vznikl podle prefektury Akita na severu ostrova Honšú, odkud toto plemeno zřejmě pochází. Druhá část jména „inu“, stejně jako „ken“, znamená v japonštině „pes“. Plemeno akita inu je jedním z vůbec nejstarších psích plemen. Kosterní nálezy ukazují, že jeho menší předchůdci zde byli již před 5 tisíci lety. Původně byli používáni jako lovečtí psi. Byli schopni zadržet medvěda, stejně jako vysokou, ale pomáhali i rybářům nahánět ryby do sítí. S postupem času ale v Japonsku ubývalo zvěře a akita inu začal být chován samuraji, bohatými feudálními rodinami a císařským dvorem a byla mu prokazována značná úcta. Jeho postavení bylo natolik výsostné, že poddaní ho nesměli vlastnit.
I u koní se vyskytují sarkomy, nejčastěji postinjekční sarkom, ale častěji se vyskytují sarkoidy.
Postinjekční sarkom – se nejčastěji vyskytuje jako reakce na vakcinaci proti vzteklině, také se může jednat o reakci na aluminiové adjuvans ve vakcíně, kortikoidové či penicilinové injekce. Tumory se mohou začít objevovat za 2–10 měsíců po vakcinaci. Postinjekční sarkomy se dělí na 3 typy, přičemž typ 1 je nejméně agresivní a typ 3 je nejvíce agresivní. Diagnostika spočívá v provedení cytologie či biopsie a histologickém potvrzení. Nejefektivnější léčba postinjekčního sarkomu je jeho chirurgické odstranění minimálně 3 cm do hloubky a 3 cm do šířky. U nekompletně odstraněných nebo neresekovatelných útvarů je možnost využití radioterapie, chemoterapie a imunoterapie.
Sarkoidy – patří u koní k nejčastěji se vyskytujícím tumorům kůže. Sarkoidy můžeme považovat klinicky i patologicky za formu kožní rakoviny, jejichž chování je nepředvídatelné a jejich terapie problematická. Sarkoidy převážně vypadají jako bradavice. Výskyt sarkoidů není na pohlaví ani věku závislý, větší tendenci k onemocnění mají plemena s tenčí kůží (quarter horse, arabský plnokrevník), nebyla jasně prokázána dědičná závislost. Formy sarkoidů mají vysokou tendenci k recidivám a při jejich poškození (traumatem, hmyzem, iatrogenně při biopsii) se snadno přemění v agresivnější typ sarkoidu. Některé typy (okultní) zůstávají nezměněny dlouhou dobu, jiné typy (fibroblastický) mohou agresivně růst během dnů až týdnů. Zajímavostí je, že někdy dojde ke spontánnímu odeznění onemocnění, kůň se stane rezistentní k recidivě (tento fakt bude jistě předmětem dalšího bádání). Vždy je lepší řešit sarkoid, který je malý a lehce dostupný, většina sarkoidů se časem nestane menšími, právě naopak. Sarkoidy nemetastazují do vnitřních orgánů, tudíž koně přímo na životě neohrožují, ale svou lokalizací a velikostí (v místě podbřišníku, pod sedlem) mohou vadit mechanicky a snížit tak využitelnost koně. U koní rozlišujeme 6 typů sarkoidů: okultní (cirkulární okrsek bez srsti), verukózní (bradavička se zesílenou kůží), modulární (ohraničená podkožní léze), fibroblastický (živé maso), smíšený (verukózní s okultní lézí a fibroblastickou a nodulární lézí), malevolentní (velice agresivní na kostech).
Sarkoidy představují pro veterinární lékaře terapeutickou výzvu. Je nutné správně určit typ sarkoidu a podle toho zvolit nejvhodnější terapii. Je potřeba pečlivě zvážit nutnost odběru bioptátu k histopatologickému vyšetření, neboť biopsie může vyvolat nekontrolovatelné rozšíření sarkoidu. Ve většině případů biopsii neprovádíme a zahajujeme terapii co nejdříve. Volba terapeutických metod závisí na typu sarkoidu, velikosti, počtu, anatomické lokalizaci, době trvání a předchozí léčbě. Dříve léčené sarkoidy jsou s každou další terapií zvládnutelné obtížněji. Mnoho léčebných metod je finančně náročných a často je zapotřebí opakovaná léčba.
Prevence postinjekčních sarkomů u koní spočívá ve vakcinaci v místech, kde je možnost snadné resekce případného tumoru, cytologie či biopsie postvakcinačního útvaru, který perzistuje déle než 4 měsíce, jeho velikost je větší než 2 cm a výrazně se zvětšuje měsíc po vakcinaci.
Principy biologického chování sarkomů měkkých tkání platí i u postvakcinačních sarkomů. Metastatický potenciál těchto novotvarů je malý (obvykle 10 až 15 %). Velmi ojediněle a v dlouhém časovém horizontu po diagnóze sarkomu se můžeme setkat s metastazujícím procesem v mízní uzlině nebo v plicích. Avšak přes 80 % nádorů recidivuje po kompletním chirurgickém odstranění. Je to dáno mikroskopickým pronikáním neoplastické tkáně daleko od palpovatelné masy tumoru.
Prognóza závisí na několika faktorech. Relativně dobrou prognózu mají malé novotvary odebrané s velkým okolím, ve kterém nebyla histologicky prokázána neoplastická infiltrace. Dobu remise významně prodlužuje souběžná terapie (chemoterapie, radioterapie). Špatnou prognózu mají rozsáhlé, chirurgicky kompletně neresekovatelné procesy nebo znovu po odstranění objevivší se neoplazie, přítomnost metastáz a histologicky prokázaná nekompletní excise (přítomnost infiltrace v okraji chirurgicky odstraněné tkáně).
Skotská klapouchá dostala své jméno podle přehnutých ušních boltců dopředu. Tento rys vznikl spontánní mutací. Kočky s touto mutací jsou známy už dlouho, a to především v Číně. Roku 1961 našel pastýř v Taysidu ve Skotsku kotě, které mělo uši sklopené dopředu. O dva roky později tato bílá kočka jménem Susie porodila koťata a dvě z nich měla uši sklopené ještě více než jejich matka. William Ross, také pastýř, si vzal jedno toto kotě a se svou ženou Mollie dali základ plemeni skotská klapouchá kočka. Následným připouštěním se zjistilo, že gen Fd pro sklopené uši je dominantní a mohou jej přenášet pouze skotské klapouché kočky. Ovšem později se zjistilo, že při křížení dvou klapouchých má potomek zesílené nohy a ocas, což nebyl další znak plemene, ale poruchy na kostře. Skotská klapouchá téměř vymizela. Až když se zjistilo, že při křížení s britskou krátkosrstou je polovina koťat zdravých a má sklopené uši. Začátkem 70. let začali mít britští chovatelé potíže, a tak GCCF pozastavila registrování. V USA začal chov tohoto plemene v roce 1974. Klapouchá kočka byla v Americe připuštěna k exotickému krátkosrstému kocourovi. Z tohoto vrhu mělo jedno kotě ohnuté boltce, jmenovalo se Jed Callant. Objevují se i skotské klapouché kočky dlouhosrsté.
Díky svému venkovskému původu je to kočka velmi odolná vůči nemocem i nevlídnému počasí. Je výborným lovcem, a proto by měla mít přístup ven. Jako domácí mazlíček má sklon být majetnická a zabírá si jednu osobu pro sebe. Skotská klapouchá má mírnou povahu. Své páníčky zbožňuje a snaží se jim být co nejvíce na blízku. Dobře si rozumí s dětmi, pejsky i ostatními kočkami. Tyto kočky jsou velmi hravé a učenlivé. Nejsou to žádní přehnaní divoši, spíše něžná a mazlivá stvoření. Doprovází vás v nejrůznějších domácích činnostech od vaření až po úklid. Zajímavostí je, že skotská klapouchá kočka spí velmi často na zádech. Má velmi jemný hlas, ale příliš často jej nepoužívá. Tato kočka se nenechá ničím vyprovokovat, a tak ji asi nikdy neuvidíte s vytaženými drápky.
Skotská klapouchá kočka dosahuje váhy 2,5 až 6 kg. Hlava je kulatá se širokým a krátkým nosem. Uši jsou přehnuté, špičky jsou kulaté. Mohou však být klasické, nesklopené a pak se plemeno nazývá Scottish straight. Žádoucí je těsné přilehnutí uší tak, že tvoří čepičku. Velké oči mají kulatý tvar a jsou posazené daleko od sebe. Barva očí odpovídá barvě srsti. Krk je krátký a silný. Tělo skotské klapouché je středně velké, zavalité, s pružným hřbetem. Končetiny jsou středně dlouhé a silné. Ocas je u kořene silný, je střední délky a není příliš ohebný. Srst je hustá, silná, měkká a má odstávat od těla. Může být krátká i dlouhá. Zbarvení je povoleno jakékoliv, kromě odznaků lila a čokoládová. Typická doba života skotské klapouché kočky je 15 let.
Všechny skotské klapouché kočky se rodí s rovnýma ušima. U koťat, která nesou gen pro klapouchost, se první známky sklápění uší objevují zhruba po 21 dnech. Původní skotské klapouché kočky měly v uších jen jednoduchý záhyb (single fold), jejich uši tak byly jen lehce sklopené, současné kočky však mívají v uších až trojitý záhyb (triple fold), což způsobuje, že uši jsou téměř úplně přiklopeny k hlavě. I když jsou uši sklopené, kočky je nadále používají běžným způsobem ke komunikaci – uši se otáčejí za zvukem, stahují se dozadu, je-li kočka rozzlobená, vztyčují se, jestliže kočka zbystří. U sklopených uší se bez pochyby jedná o deformaci, která podle zvěrolékařů může snadno vést k zánětu uší a poškodit tak sluch, který je u koček jedním z nejdůležitějších smyslových orgánů.
Skotská klapouchá je kočka se skvělou povahou, je něžná, mírná a zároveň aktivní. Je přátelská, vhodná k dětem, ráda se mazlí a je ráda člověku nablízku. Doprovází jej při všech domácích činnostech, někdy je i majetnická a upozorňuje na sebe, není však příliš dotěrná nebo nepříjemná, vše dělá s mírou tak, aby dala najevo, po čem touží. Vychází dobře i s dalšími zvířaty, je nekonfliktní, učenlivá a hravá. Tato kočka je velmi odolná vůči nemocem, ze svého divokého původu si odnesla i schopnost lovce a predátora, proto se nedoporučuje ji pouštět volně ven.
Zvláštností je jemňounký hlásek, který skotská klapouchá moc nevyužívá. Taktéž je natolik mírumilovná, že téměř vůbec nepoužívá drápky, a zvláštní je, že spí často na zádech.
Povaha těchto koček je taková, že se snadno přizpůsobí jakékoliv situaci doma a cítí se pohodlně v místnosti plné hlučných dětí a psů, stejně jako v místnosti pouze s jednou osobou. Zpravidla nepanikaří na výstavách nebo v neznámých místech a také si velice rychle zvykne na další zvířata. Skotská klapouchá kočka se může cítit osaměle, pokud dlouhou dobu neuvidí svého páníčka. V tomto případě ji pes nebo další kočka mohou pomoci zabavit.
Srst skotské klapouché kočky je třeba jednou týdně pročesat. Pravidelně kontrolujte a čistěte uši, abyste předešli napadení roztoči. Příznaky jsou tmavohnědý maz a časté drbání. Pokud má kočka takovéto problémy, je třeba vyhledat veterináře, aby dal vše do pořádku. Ve vrhu bývá okolo tří až čtyř koťat. Uši koťat jsou stejná jako u normálních koček, jen se ve věku okolo čtyř týdnů začínají klopit.
V období formování plemene byla hlavním úkolem australského ovčáka manipulace s až několika tisícihlavými stády ovcí a dobytka na sezónní pastvy či za účelem prodeje až na vzdálenosti v rámci stovek mil. Jednalo se v podstatě o nepřetržitou práci kolem dobytka od jara do zimy (do prvního sněhu).
Přesný původ plemene je celkem nejasný, existují minimálně dvě teorie, jak australský ovčák vznikl. Jedna tvrdí, že jeho předchůdci byli ovčáčtí psi Basků, kteří migrovali z Evropy do Austrálie a potom do Ameriky, kam si s sebou přivezli jak speciální plemeno ovcí Merino, tak své „malé modré psy“, potomky pyrenejských a katalánských ovčáků, přikřížené s německou kolií a dalšími evropskými ovčáckými plemeny. Jiná teorie uvádí, že australský ovčák vznikl křížením britských a španělských ovčáckých psů, kteří se do Ameriky dostali s evropskými emigranty. Jisté ale je, že navzdory svému jménu vzniklo toto plemeno, tak jak ho známe dnes, v Americe. Největšího rozmachu a popularity dosáhl australský ovčák ve 20. století, a to díky své účasti na výstavách dobytka a koní, kde překvapoval diváky svými dovednostmi.
Mezi hlavní vlastnosti, pro něž byl nedocenitelným pomocníkem, patřila především jeho univerzálnost: skvělý cit pro manipulaci se stádem jak drsného dobytka, tak ovcí (velice často „mix“ jehňat, bahnic i beranů). Kromě pasení byl díky svému přirozeně ochranitelskému pudu skvělým hlídačem stáda i svého domova a jednalo se o jedince přirozeně teritoriálního. Vynikal svou rychlostí, hbitostí, vytrvalostí, odolností, odvahou a schopností samostatného rozhodování i práce v drsných podmínkách v podstatě ve dne v noci. Zároveň však byl popisován jako výjimečný společník pro svého pána či jeho rodinu. Pro všechny tyto vlastnosti zaznamenal v USA jako farmářský pes vysoký nárůst popularity.
Australský ovčák je pes s nadprůměrnou inteligencí, je dokonce tak inteligentní, že zaujímá jedno z prvních míst v žebříčcích IQ mezi všemi psy. Má ve svých genech silně zakořeněný pastevecký a ochranitelský pud. Je to pes velmi oddaný svému pánu a rodině, při jejich obraně je schopen nasadit život. Je spolehlivý, ostražitý, vytrvalý, rychle a rád se učí, vůči cizím lidem a zvířatům není nepřátelský, přestože dokáže být ostrý a autoritativní. Je výborným rodinným společníkem, ale je také hodně závislý na své rodině a miluje kontakt s člověkem, proto není vhodné chovat ho venku v kotci. Má rád hodně prostoru a miluje plavání. Možná ze všeho nejraději má ale rád běhání vedle koně. Australský ovčák je velký pracant, a proto musí být neustále něčím zaměstnán, aby se nenudil a nenacházel si zábavu sám. Pro své výjimečné vlastnosti je používán při agility, v psích sportech, v canisterapii, ale i v záchranářských složkách.
Jeho charakteristický zjev – u psů navíc podtržený bohatým osrstěním na límci – působí velmi elegantně. Jeho dobrácký výraz může „klamat“. Australský ovčák má být nedůvěřivý k cizím lidem (neplést si s hysterickými projevy bázlivosti, o agresi nemluvě) a novým věcem, jak píše standard, přesto dobrácká povaha vítající každého nového člověka či psa není v běžném životě k zahození.
Australský ovčák (nazývaný jako „aussík“) je de facto ve všem zastáncem zlaté střední cesty, ničeho nemá moc ani málo, a proto se v poslední době u nás dostává lehce i do podvědomí laické veřejnosti. Je středně velký, středně silný, se srstí, která nevyžaduje obden vyčesávat, ale taky nebudete nacházet všude zapíchané štětinky jako u krátkosrstých plemen. S australským ovčákem je možné provozovat snad všechny možné i nemožné kynologické sporty či aktivity. Ale dělat s ním za každou cenu nějaký sport není vůbec podmínkou spokojeného života, váš pes bude rád za každou chvíli strávenou s vámi. Jestli to bude v lese na procházce, u vody na dece, nebo doma na gauči, je úplně jedno, pes bude spokojený, že je s vámi. S inteligencí, kterou „aussík“ disponuje, se velmi rychle učí, to vám dokáže během několika prvních dnů. I tento fakt přispívá k tomu, že lidi začne poté bavit učit pejska novým a novým věcem, ač to původně neměli v plánu.
Australský ovčák je silný, robustní pes s obdélníkovou stavbou těla. Průměrná výška v kohoutku u psa je 51 až 58,5 cm a u fen 46 až 54 cm. Váha bývá mezi 18 a 28 kg. Hlavu má silnou, suchou, vyváženou k tělu, černý nebo hnědý nos, mandlové oči, které mohou být hnědé, modré, jantarové, ale i dvoubarevné, a trojúhelníkovité uši, které mohou být překlopené i visící. Hřbetní linie je rovná, silná, hrudník hluboký, avšak ne široký. Žebra jsou dobře klenutá a břicho mírně vtažené. Ocas je rovný. Srst je jemná, lesklá a může být rovná až lehce zvlněná. Hustota podsady se mění s ročním obdobím (zpravidla dvakrát ročně vylíná), srst však vždy dobře chrání před vodou a chladem. Existuje několik barevných variant: blue merle (modře mramorovaná), red merle (játrová), black solid (černá) a red solid (červená). Všechny barvy mohou (ale nemusí) mít bílé nebo hnědé znaky. Průměrná délka života je 12 až 14 let.
Toto plemeno je zatížené některými genetickými vadami, které se mohou, ale nemusí projevit. Jde především o nemoci očí, dysplazii kyčelního kloubu a epilepsii. Srst stačí vyčesávat jednou za týden, v době línání častěji. Australský ovčák potřebuje časté vycházky a hodně pohybu, je vhodné s sebou brát něco na aportování, protože je to přirozený aportér. Obecně se dá říci, že potřebuje, abyste se mu věnovali několik hodin denně.
Dospělé psy odčervujeme pravidelně každých 3–6 měsíců. V případě přítomnosti parazitů v trusu je potřeba odčervení zopakovat podle pokynů veterinárního lékaře. Pokud chceme mít jistotu a neodčervovat naslepo, je možné nechat zhotovit laboratorní vyšetření trusu a odčervit pouze v případě, pokud je v něm pozitivní nález. Pokud je nález negativní, odčervení není potřeba. Za směrodatné lze však považovat pouze negativní výsledky několika po sobě jdoucích laboratorních vyšetření trusu, protože u jednotlivého trusu hrozí, že byl odebraný v době, kdy se vajíčka právě neuvolňovala.
Mezi možné infekční choroby patří psinka, infekční zánět jater, leptospiróza, parvoviróza. Mezi běžné nemoci se řadí průjem, zácpa, zánět uší, otrava, škrkavky, tasemnice.
K nepříjemným průvodcům psa nepatří jen vnitřní, ale také vnější parazité. Nejen že psa zneklidňují pobíháním v srsti, svěděním a odsáváním krve, ale často jsou blechy a všenky mezihostiteli tasemnice, kterou pak přenesou na psa. Klíšťata přenášejí zase viry a bakterie, kterými mohou psa nakazit. Proto je zapotřebí, abyste psí kožich pravidelně a pečlivě kontrolovali a při prvních známkách ektoparazitů provedli nejen odhmyzení zvířete, ale ve většině případů i důkladnou očistu prostředí, ve kterém se pes zdržuje, jinak se některých parazitů nezbavíte. Vhodné prostředky léčby, ochrany i očisty prostředí vám poradí váš veterinář. Doporučí vám rovněž preventivní přípravky, kterými můžete zabránit nebo silně omezit napadení zvířete vnějšími parazity. Mezi nejčastější vnější parazity patří blecha, veš, všenka, sviluška podzimní, zákožka psí, dravčík psí, trudník psí, klíště, kloš.
Zajímavostí je, že indiáni tyto psy nazývali „psi s očima duchů“, a to pro jejich zajímavou barvu. Australští ovčáci byli také mezi psy, kteří pomáhali záchranářům po útoku na WTC v New Yorku v září 2001 (v sutinách cítí člověka až na 30 m).
Tak že zdravím byli jsme s mojí kočkou na vyšetření se stroupky na hřbetě a doktor zjistil že je to od blech takže jsme aplikovali injekci na zmírnění svědění a tabletu proti blechám ta již dnes začala účinkovat a kočička spinká v klidu jen jsem se zapomněl zeptat doktora jestli se ty boláky zhojí sami nebo bychom měli aplikovat nějaký lék ale nechtěl bych jí zase stresovat páč moje kočka je polodivoch ale asi počkám jak se to bude vyvíjet a samozřejmě asi i kontrolovat
Kočičí miliární dermatitida, často nazývaná kočičí stupy, je běžné kožní onemocnění, které postihuje kočky všech věkových kategorií a plemen. Tento stav je charakterizován malými, vyvýšenými a krustovitými lézemi, které se obvykle nacházejí na hlavě, krku a zádech kočky. Tyto hrbolky na krku a zádech kočky mohou extrémně svědit, což způsobuje, že se kočka škrábe a kouše si postižená místa, což vede k dalšímu podráždění a potenciální sekundární infekci kůže. Miliární dermatitida u koček může být způsobena různými faktory, ale dva nejčastější jsou přecitlivělost na bleší kousnutí a alergie, a to i alergie na ostatní kočky. Zde můžete vidět, jak vypadá miliární dermatitida u koček: https://www.google.cz/image…
Léčba kočičí miliární dermatitidy začíná identifikací a řešením základní příčiny, jako jsou blechy, alergie nebo infekce. Váš veterinář může předepsat topické krémy nebo masti, perorální léky nebo doporučit hypoalergenní dietu, která pomůže zvládnout příznaky.
Při správné a trvalé léčbě může mnoho koček zaznamenat výrazné zlepšení svého stavu a vést pohodlný život.
Chcete-li pomoci vaší kočce s miliární dermatitidou, existují různé možnosti léčby.
Zde je to, co můžete udělat:
1. K hubení blech používejte přípravky proti blechám: Pokud jsou problémem blechy, je nezbytné zavést účinná opatření proti blechám.
2. Poraďte se se svým veterinárním lékařem o změně stravy: Pokud máte podezření na alergie na kočičí krmivo, může být doporučena hypoalergenní nebo nová proteinová dieta.
3. Aplikujte předepsanou kontaktní léčbu: Léčivé šampony, spreje nebo krémy mohou pomoci zmírnit svědění a zklidnit kočičí kůži.
4. Podávejte předepsané léky: Antihistaminika nebo kortikosteroidy mohou být použity ke snížení zánětu a zmírnění alergických reakcí u koček.
5. Léčba sekundárních infekcí: Antibiotika nebo antifungální léky mohou být předepsány, pokud se v důsledku poškrábání vyvinuly bakteriální nebo plísňové infekce.
Závěrem lze říci, že miliární dermatitida je běžné kožní onemocnění u koček, které může být způsobeno bleší alergickou dermatitidou, alergeny z prostředí, potravinovými alergiemi a folikulitidou. Ačkoli jsou příznaky u různých případů často podobné, je důležité rozpoznat příčinu miliární dermatitidy vaší kočky, abyste jim mohli poskytnout tu nejlepší možnou léčbu a péči. Promluvte si se svým veterinářem o potenciálních spouštěcích mechanismech miliární dermatitidy vaší kočky a o tom, co můžete udělat pro zmírnění jejích příznaků.
Zdravím je zimní počasí a kočka se neustále drbe prohlédl jsem jí a nahmatal malé stroupky po celé délce hřbetu od hlavy až k ocasu jinde ne jsem z vesnice a kočka chodí denně ven chytá myši a samozřejmě přijde do styku i s jinýma kočkama . Divné je že nejde ani do svých oblíbených pelíšků.
Dobrý den, děkuji za zprávu, ale můj buldoček má něco jiného, asi dle veteriny pododermatitidu - to dělají bakterie a k tomu mezi prsty na tlapičkách má prý cysty - tzv. furunkulozu. Dostali jsme šampon na srst s dezinfekčním účinkem Clorexyderm a na tlapky gel Isaderm. Teď mi čeká do něho dostat tabletu Bravecto za pouhých 1 tis. kč. No uvidíme zda se to zlepší, srst má jak dalmatin. Děkuji za snahu pomoci Koberovái
Dobrý den.
Byli jsme na veterině. Problém byl v tom, že se mu ucpávaly pachové žlázy. Doktor mu je vyčistil a doporučil, čistit fleky obyčejným lihem nebo slivovicí. Namočit vatový tampon a pořádně drhnout. Jak má ucpané ty žlázy, dostává se mu to do krve a způsobuje mu to čátečnou otravu. Opravdu mu to pomohlo a bylo po problémů.
Dobrý den,
chtěla jsem se zeptat, zda paní V. Kasarové, co Vám zaslala foto svého mopse, zda někdo zjistil, co pejskovi je. Můj pejsek, franc. buldoček, dle fota, má to samé, byli jsme už u veterináře, dal nám nějakou vodičku naředěnou vodou, tím mu místa stříkáme, asi nějaká dezinfekce, jinak nic, stav se nelepší, spíše se to po zádech i jinde rozšiřuje. Myslela jsem, že to je línání, ale nikdy toto neměl, je mu 6 let. Pokud by někdo věděl, děkuji za radu. Začíná to kruhovitě s tmavším okrajem, chlupy pod tím jsou, vypadávají s koncem, jako jsou lupy, konec chlupu je obalem suchou kůží. Přidávám do jídla lososovitý olej, úspěch zatím žádný. Děkuji za odpověď Koberová
Neostomosan je určen pro psy. Pro kočky je smrtelně jedovatý a to dokonce i když kočka olíže srst ošetřeného psa. Neostomosan se nehodí pro slepice, protože není určen pro žádná potravinová zvířata. No, a kde ho seženete? Neostomosan je velmi účinný insekticid založený na účincích dvou velmi jedovatých látek. Proto není jeho prodej možný bez lékařského předpisu od veterináře.
Zajímá mě cena a dostupnost - potřebuji to na koně, podezření a prevenci na prášivinu pejska, kočiček a taktéž na boj s čmelíky u slepiček, které dostávám od holubů po sklizni kukuřice v mém okolí.. používám i křemelinu a další "věci" ...i Acariflash,.... s křemičitanovým vápnem ....
Děkuji
Děkuji pani Petře za dobrou radu. Já i manžel jsme se začali častěji mýt a častěji se převlékat a velice nám to pomohlo. Už nás nic nesvědí, je to skvělé. Navíc jsem si všimla, že i lidé v autobuse se k nám začali chovat lépe. Díky paní Petro
Dobrý den, pokud vás svědí tělo a vašeho manžela také, tak doporučuji pravidelnou higienu, myjte se po celém těle minimálně 1X denně, nejlepší je se osprchovat a použít mýdlo. Také je vhodné pravidelně měnit oblečení- hlavně to spodní a prát v pračce alespoň na 60 stupňů.
Snad vám tato rada pomůže. Hezký den
Zuzano, vytrhávání peří je vždy psychického rázu si troufnu říct. Konkrétněji nedostatkem zájmu. Přemýšlejte co je jinak. Jak intenzivně jste se mu věnovala předtím - kolik hodin, hrála jste si s ním, naučila ho hrát si, jak často mu měníte v kleci hračky, nabízela mu stále nové podměty, mazlila ho, byla doma v jeho přítomnosti...A teď ? Je intenzita stále stejná ?
Jelikož jste se moc nerozepsala, pátrání je na vás, ale jedno je jasné, potřebuje víc vaší přítomnosti, víc her s vámi, víc podmětů. Zaměstnejte ho, aby se nenudil.
Přeji vám i papouškovi spokojený život.
Marcela
