STREPTOKOK V POHLAVNÍCH ORGÁNECH je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Mor prasat je závažné virové onemocnění, které postihuje výlučně domácí a divoká prasata všech plemen a věkových kategorií. Je charakteristické vysokou, téměř 100% letalitou. Původcem nákazy je DNA virus, který se ve vnímavých prasečích populacích velmi rychle šíří a u nakažených zvířat vyvolává širokou škálu klinických příznaků.
Příznaky
Africký mor prasat se projevuje vysokou horečkou, která může trvat i několik dnů. První příznaky se objevují při poklesnutí teploty. Zvířata jsou malátná, těžce dýchají, nepřijímají potravu, trpí krvavým průjmem, zvrací a mají cyanotickou kůži. Vakcinace proti této nákaze neexistuje.
Africký mor prasat (AMP) je akutní, vysoce nakažlivé onemocnění prasat podobné klasickému moru prasat. Virus se nachází v krvi, tkáňových tekutinách, vnitřních orgánech a sekretech a exkretech nemocných zvířat. Je vysoce rezistentní vůči nízkým teplotám i vysušení. Virus se může vylučovat sekrety a exkrety již 1–2 dny před klinickými příznaky, nejvíce však v době septikémie. Klinické příznaky se podobají klasickému moru prasat (KMP), ale průběh je rychlejší. Patologickoanatomické změny charakterizuje výrazné zvětšení sleziny na rozdíl od KMP, petechie v mízních uzlinách, ledvinách a dalších vnitřních orgánech. Potvrzení diagnózy spočívá v identifikaci viru nebo protilátek. Odebírá se nesražená krev, slezina, játra, plíce, ledviny, gastrohepatické a submandibulární mízní uzliny a tonzily.
Po průniku viru do krevního řečiště dochází k jeho rychlému množení. Původce napadá přednostně retikuloendoteliální tkáň a výstelku krevních a lymfatických cév. Objevují se krváceniny, trombózy a infarkty. Nekrózy buněk v lymfatické tkáni mají za následek snížení počtu leukocytů a lymfocytů.
Prasata ztrácejí chuť přijímat potravu, trpí zažívacími potížemi, zácpou, zvracením a dýchacími poruchami. Objevují se krváceniny v kůži a na vnitřních orgánech. Kůže končetin, uší, hrudníku a břicha je překrvená nebo namodrale zbarvená. Březí prasnice mohou zmetat. Při chronické formě je průběh pozvolnější, což je typické pro endemicky zamořené oblasti. V regionech, kde se nákaza doposud nikdy nevyskytovala, naopak probíhá perakutně nebo akutně.
Tasemnice jsou vnitřní parazité žijící v tenkém střevě psů. Jejich dlouhé a ploché tělo je tvořeno hlavičkou s háčky a přísavkami (jimi se ve střevě přichytí) a velkým počtem článků. Zadní články, obsahující zralá vajíčka, se oddělují a s výkaly nebo i samovolně vycházejí z těla ven (bílorůžové články o velikosti cca 3 x 9 mm). K dokončení svého vývoje tasemnice potřebují jednoho nebo dva mezihostitele (blecha, různí savci, člověk).
Mezi nejrozšířenější tasemnice psů patří tasemnice psí (Dipilidium caninum), která je přenosná na člověka. Zvířata se nakazí pozřením blechy, která je nositelem larválního stadia tasemnice psí. Člověk se může nakazit pozřením larválního stadia tasemnice psí (náhodně s jídlem nebo při mazlení se zvířetem, když pes člověka olizuje), která se ve střevě člověka vyvine v dospělou tasemnici produkující vajíčka (mohou být nalezena ve stolici). Onemocnění u člověka probíhá s bolestmi v břiše, zvracením, průjmem.
Psi, kteří mají přístup k infikovaným domácím a divokým myším, potkanům, k syrovému masu, se mohou nakazit i dalšími tasemnicemi: Taenia pisiformis, Taenia taeniaeformis, Taenia hydatigena.
Dalšími významnými tasemnicemi parazitujícími ve střevech psů jsou tasemnice liščí (Echinococcus multilocularis) a měchožil zhoubný (Echinococus granulosus). Larvální stadia těchto tasemnic parazitují v různých orgánech různých zvířat i člověka (k nákaze došlo pozřením vajíček). U člověka se larva usídlí v různých orgánech (nejčastěji v játrech, plicích nebo mozku) a vytváří cystu. Způsobené potíže mohou připomínat růst nádoru. Psi a kočky se nakazí pozřením hlodavců, kteří jsou mezihostiteli těchto tasemnic.
Prevencí je především zabránit nakažení psa zárodky parazitů. Pes se nakazí buď z okolního prostředí, ve kterém je přítomen kontaminovaný trus jiných zvířat, nebo přímým kontaktem s nakaženým zvířetem, při očichávání se. Další způsob nakažení je přes mezihostitele, a to pozřením jeho celého (blecha, všenka) nebo jeho nakažené části (maso hospodářských zvířat). Specifický způsob nakažení je bodnutí krev sajícím hmyzem v případě srdeční červivosti. Je tedy nutné psy venčit mimo frekventovaná místa a odstraňovat jejich výkaly. Udržovat je prosté vnějších parazitů, krmit je pouze nezávadnou, tepelně opracovanou potravou, případně je v letní sezóně ošetřit repelentními prostředky. Dalším způsobem ochrany je preventivní podávání antiparazitik během celého života zvířete. Běžný interval je každé 3 až 4 měsíce. V případě podezření na endoparazitární onemocnění nebo v případě přímého nálezu parazita je nutné zahájit léčbu. Nejprve je potřeba co nejpřesněji určit druh cizopasníka, nejlépe konzultací u veterinárního lékaře. Lékovou formu a dávkování by měl stanovit odborník.
Jak dojde k nákaze aneb zjednodušený cyklus parazita
Do vnějšího prostředí se vajíčka toxokar dostávají s trusem. Po 2-4 týdnech na vzduchu dozrávají a vzniká v nich infekční larvička. Další jedinec se nakazí pozřením zralých vajíček, ze kterých se mu pak ve střevě larvičky uvolní. Tyto poté pronikají do krve.
Důležitou součástí cyklu je následná enterohepatopulmonální migrace, kdy se larvičky dostávají do jater, odtud přes srdce do plic a průdušnice. Tam dráždí ke kašli, jsou tedy následně vykašlány a opětovně polknuty, čímž se znovu dostávají do tenkého střeva.
Toxokary jsou schopny i tzv. somatické migrace, kdy larvičky putují ze střeva rovnou do velkého krevního oběhu a následně se usazují v různých orgánech, kde přežívají i několik let.
Migrace larviček souvisí u psů s věkem napadeného jedince – u štěňat převládá enterohepatopulmonální migrace s osídlením tenkého střeva, u dospělých psů migrace somatická, kdy parazita zachytíme ve střevě jen výjimečně. U koček typ migrace s věkem tolik nesouvisí, škrkavky jsou časté ve střevě i v dospělosti.
Dalším typem přenosu specifickým pouze pro psy je transplacentární, kterým se nakazí většina štěňat. Fena onemocní toxokarózou ještě před graviditou a somatické larvy se jí usídlí především v ledvinách. Během gravidity se larvičky vlivem hormonů zaktivizují a ke konci březosti pronikají placentou do plodů. Tam se shlukují v játrech. Po narození cyklus pokračuje a již u několikadenních štěňat jsou larvy v tenkém střevě.
Po porodu se mláďata mohou nakazit i mlékem – galaktogenně. Tento přenos je typický pro štěňata i koťata. Larvy se dostávají do mléčné žlázy a vylučují se mateřským mlékem (s nejvyšší intenzitou ve 2. týdnu laktace).
U koček chytajících myši se lze nakazit ještě pomocí těchto hlodavců, u nichž mohou být somatické larvy ve vnitřních orgánech. Pozřením těchto příležitostných hostitelů propuká rovněž nákaza.
Lipom je nerakovinný tukový nádor vyplněný měkkou tkání, který je extrémně častý u psů středního a staršího věku, i když se může objevit i u mladších psů.
Nádory jsou vyplněny tukovými buňkami, které se obvykle objevují těsně pod kůží. Mohou se však rozvíjet i vnitřně. Lipomy u psů mají obecně měkkou a hladkou texturu a jsou zaobleného vzhledu. Mohou mít velikost vlašského ořechu až po velikost softballového míčku.
Typy lipomů
Existují tři typy lipomů, které typicky postihují psy:
Běžný lipom je nejběžnějším typem psího lipomu. Tyto benigní (nezhoubné) tukové nádory se obvykle tvoří ve vrstvě tukové tkáně těsně pod kůží. Nejčastěji se vyvíjejí na nohou, v podpaží a na hrudi a břiše. Mohou ale růst i na vnitřních orgánech a ve sliznici žaludku. Na těchto místech nejdou dlouhou dobu nahmatat a při zjištění již mají značné rozměry. Takto velké lipomy uvnitř psího těla mohou negativně ovlivnit funkci dotčeného orgánu nebo okolních tkání, které utlačují. Zde můžete vidět fotografie typických projevů běžných lipomů na psech: tukové boule u psa foto.
Infiltrativní lipom, i když je stále benigní, může napadnout okolní tkáň. Tento typ lipomu se může objevit mezi svalovými vrstvami. Zde můžete vidět fotografie typických projevů infiltrativních lipomů u psů: infiltrativní lipom u psa foto.
Myelolipom není tvořen pouze čistou tukovou tkání, ale obsahuje i hematopoetické buňky – buňky, které produkují červené a bílé krvinky. Jedná se o vnitřní lipom, který se vyskytuje na slezině, játrech nebo nadledvinkách. Zde můžete vidět fotografie myelolipomů u psů.
Lipomy neohrožují psa na životě, i když v závislosti na jejich velikosti a umístění mohou psovi způsobit mnoho bolesti a nepohodlí a ovlivnit pohyblivost. Lipomy lokalizované na srdci nebo vnitřních orgánech mohou způsobit orgánovou dysfunkci a další komplikace.
Lipom versus liposarkom
Liposarkomy jsou rakovinné tukové nádory, které se velmi podobají lipomům. Nevyvíjejí se z existujících lipomů. Obvykle se nešíří tělem, i když ve vzácných případech mohou metastázovat a obvykle je lze chirurgicky odstranit. Prognóza liposarkomu je obecně považována za dobrou, přičemž většina psů žije dva až tři roky po operaci.
Lipom versus lymfom
Ačkoli to zní podobně, lipom by se neměl zaměňovat s lymfomem, což je rakovinový nádor, který se vyvíjí v lymfatických uzlinách psa.
Lipom versus cysta
Vzhledově lze lipomy také zaměnit s cystami, což jsou membrány, které se plní tekutinou vylučovanou tělem nebo pevným materiálem, jako je keratin nebo odumřelé kožní buňky.
Jedná se o bakteriální onemocnění, které způsobuje bakterie Fusobacterium necrophorum. Toto onemocnění se obvykle projeví u králíků, kteří mají oslabený organismus.
Projevy
U tohoto onemocnění se tvoří velká ložiska na nose a pyscích králíka. Pokožka je zde oteklá, bolestivá a namodralá. Typické je také zvýšení teploty. Pokud není nemoc od počátku léčená, tak se začne projevovat i na pohlavních orgánech a svalstvu. U králíků se také vyvine zápal plic.
Příčiny
Králík se obvykle nakazí prostřednictvím infikovaného krmiva, nebo vody, případně trusem. Bakterie se do těla králíka dostanou přes drobné poranění pokožky, případně trávicím systémem.
Léčba
Léčba této nemoci je možná, ale musí proběhnout co nejdříve. Obvykle veterinář předepíše vhodná antibiotika a nějaké přípravky na ošetření pokožky králíka.
Prevence
Vypuknutí této nemoci může zabránit zvyšování imunity (například prostřednictvím vitamínů, sledováním jejich množství ve stravě), důležité je také, aby králíkárny byly čisté a dezinfikované.
U králíka se objeví v okolí pohlavních orgánů drobné uzlíky. Tyto uzlíky se mohou vyskytnout ale i u nosu a uší, kde začne vypadávat srst. Sliznice u pohlavních orgánů je u králíků pak oteklá.
Příčiny
Králík se syfilisem může nakazit jen přímo od nemocného jedince obvykle během rozmnožování. Syfilis se ale může také šířit třeba prostřednictvím pokousáním a olizováním.
Léčba
Léčba této nemoci je samozřejmě možná. Výhodou je, že se toto onemocnění dá lehce rozeznat od jiných chorob. Lékař obvykle léčí prostřednictvím antibiotik.
Prevence
Prevencí je v tomto případě ujištění se, že při pouštění není ani jeden z králíků infikovaný.
