STAVBA TĚLA a nejen to se dozvíte v tomto článku. Biewer teriér je mezinárodní kynologickou federací neuznané plemeno psa. Nejčastěji se chová v USA.
Cena
Pokud se rozhodnete pro biewer teriéra, neukvapte se s výběrem. Při nákupu je třeba pozorně si psa prohlédnout, abyste získali toho pravého. U štěněte se to však docela špatně určuje. Hlavně si všímejte, jestli jeho rysy a stavbatěla nápadně nepřipomínají plemeno shi-tzu. Dejte si velký pozor. Někteří chovatelé kříží v honbě za vzhledem biewerů jorkšírské teriéry buď s maltézskými pinči, nebo se shi-tzu. Štěňata vzniklá ze spojení s pinči jsou ovšem větší než biewer, nestojí jim ouška a kvalita srsti je celkově velmi podprůměrná.
Dnes se hodnotí až na 1 500 eur. V USA vzbudil vlnu velkého nadšení i zájmu o chov. Jedním z prvních registrů, který uznal biewer teriéry jako samostatné plemeno s názvem Biewer Yorkies, byl právě americký ACR. Od roku 2007 je v ACR zapsáno plemeno tříbarevných Yorkies, tzv. particoor. FCI je zatím bohužel neuznala. Zvýšený zájem o psíky vyvolal logicky větší poptávku, ale i vyšší cenu. V Americe se běžná cena pohybuje kolem 2 000 dolarů.
Při koupi štěněte je dobré se obrátit na chovatelské stanice, které mají kladné reference.
Artróza, degenerativní onemocnění kloubů, je velmi častým problémem psů všech plemen i věkových kategorií. Na rozvoji patologických změn kloubů se podílejí jednak vlastnosti vrozené (stavba kloubních struktur, osvalení, inervace...) a jednak faktory vnějšího prostředí (způsob výživy, zátěž...). Vzhledem k tomu, že artrotické změny jsou často velmi bolestivé, je snahou majitelů a veterinárních lékařů vzniku či prohlubování těchto změn předcházet. Péče o klouby k artróze predisponované či tímto procesem již postižené by měla být komplexní (redukce fyzické zátěže, hmotnosti...). Sám majitel může zdraví svého psa velmi výrazně ovlivnit prostřednictvím krmiva a nutričních doplňků. Právě nutriční doplňky zvané chondroprotektiva (chrupavky chránící látky) prošly v minulých letech velkým rozvojem. Na našem trhu se objevilo velké množství preparátů různého složení a forem. Na základě stále pokračujících laboratorních výzkumů i klinických studií ve veterinární i humánní sféře byly mnohé obsahové látky překonány a nahrazeny. Jednou z nich je i želatina jako perorálně (ústy, tlamou) podávaná forma kolagenu – stavebního kamene kloubní chrupavky. Ta je v moderních preparátech nahrazována organismem snadněji využitelnou formou kolagenu, takzvaným kolagenním hydrolyzátem, zmiňovaným již výše.
Kloub je spojení dvou nebo více kostí plochami povlečenými chrupavkou. Kloubní chrupavka má nepostradatelnou roli pro optimální kloubní funkci. Aby byl pohyb kloubu bezbolestný, plynulý a v plném rozsahu, musí být povrch kloubní chrupavky naprosto hladký. Kloubní chrupavka však může být narušována procesem přirozeného stárnutí, v důsledku nadměrné fyzické zátěže či v případě poškození úrazem či infekcí.
Kloubní chrupavka je pojivová tkáň. Skládá se z buněk (chondrocytů) a mezibuněčné hmoty. Ta obsahuje podíl vláknitý a amorfní. Vláknitý podíl je představován kolagenními vlákny. Amorfní součást je tvořena hlavně proteoglykany, kyselinou hyaluronovou a vodou. Mezibuněčná hmota, respektive její jednotlivé komponenty, jsou nositeli dvou klíčových vlastností chrupavky – pevnosti a pružnosti. Pevnost chrupavky je podmiňována kolagenními vlákny. Tvorba kolagenních vláken začíná v chondrocytech řazením jednotlivých aminokyselin do bílkovinných řetězců. Základní řetězce přirovnatelné ke šňůrce korálků se následně seskupují do trojšroubovice, takzvaného „prokolagenu“. Ten se transportuje z buněk, kde je dále upraven na „kolagenový monomer“. Monomery se řadí za a vedle sebe do „mikrofibril“ a následně do kolagenních fibril a do kolagenních vláken. Výslednou strukturu tak lze přirovnat k lanu.
Soustava kolagenních vláken tvoří nosnou kostru celé chrupavky. Pouze pojivová tkáň dobře nasyce
Plemeno oficiálně uznané až v roce 1989 s velmi nejasným původem, dnes v USA velmi oblíbené a charakteristické svým téměř neexistujícím ocasem.
Toto kočičí plemeno je charakteristické zejména tím, že nemá skoro žádný ocas. Americký bobtail má dlouhosrstou i krátkosrstou varietu: gen pro dlouhou srst je však recesivní, takže je tento typ vzácný. Žádoucí je polodlouhá srst a dlouhé licousy na tvářích. Srst amerického bobtaila se nekroutí, i když vypadá huňatě.
Americký bobtail má poměrně svalnaté tělo, mohutné kosti a velké kulaté tlapky. Nejvýraznějším znakem plemene je krátký ocas, který by měl být dlouhý maximálně po paty, ale nesmí být natolik krátký, aby při mírném zvednutí ocasu nebyl téměř vidět. Na hlavě si lze všimnout průměrně dlouhého čenichu s výraznými polštářky hmatových vousů. Oči má bobtail velké, jsou hluboko zasazené a mají mandlový tvar. Během svého života dosahuje hmotnosti 3–7 kg. Ještě je třeba dodat, že svého plného vývinu dosahuje až ve třech letech. Americký bobtail se chová jak v dlouhosrsté, tak v krátkosrsté variantě, i když je třeba říci, že dlouhosrstý bobtail je poměrně vzácný, neboť gen pro dlouhou srst je recesivní. Srst této kočky je dvojitá, svrchní vrstva je tvrdší, zato spodní vrstva je hezky huňatá a jemná. Velmi důležité jsou u bobtaila chloupky rostoucí z uší a u dlouhosrsté varianty jsou žádoucí chomáčky chlupů rostoucí mezi polštářky na packách. U tohoto plemene jsou povoleny všechny kresby a zbarvení. U koček s tabby kresbou je vysoce ceněná pěkná, teplá barva podkladu a u tabby pointů (tedy u koček s tabby kresbou a se siamským zbarvením) se cení zřetelná kresba na těle. Jsou povoleny všechny barvy očí s výjimkou různě zbarvených očí (odd-eyed).
Americký bobtail je velmi přátelské a zvídavé plemeno kočky. Americký bobtail má velmi rád děti a dobře se snese i s ostatními domácími mazlíčky. Tyto kočky jsou známé svou přátelskou a klidnou povahou. Americký bobtail je společenská kočka, která se dobře hodí k dětem a do jakéhokoliv typu domácnosti. Dalším povahovým plusem bobtaila je, že se velmi dobře snáší s jinými kočkami a dobře se snese také se psem. Stejně jako některá ostatní kočičí plemena se může zpočátku chovat rezervovaně vůči neznámým lidem.
Amerického bobtaila si lze pořídit jak v dlouhosrsté, tak v krátkosrsté variantě. Ani u jednoho z druhů této rasy není třeba se příliš starat o srst, bohatě stačí kartáčování jednou týdně, jelikož srst nemá sklon k zacuchání. Přestože je stavbatěla amerického bobtaila atletická, je třeba mít na paměti, že toto plemeno má poměrně značný sklon k tloustnutí, tudíž bychom měli dbát na to, aby měla naše kočka dostatek pohybu a aby se jí nedostávalo příliš kalorické stravy.
Toto plemeno zaječího králíka pochází původně z Anglie a patří ke sportovním plemenům.
Vzhled
Tomu odpovídá i stavba jeho těla, které je štíhlé s dlouhými končetinami. Jak již název napovídá, svým vzhledem tento králík připomíná zajíce. Jeho ušní boltce jsou také vzpřímené. Srst tohoto králíka je divoce zbarvená s červenými až zlatými odstíny (možná je i černá a modrá srst). Délka uší je kolem 13 cm. Jeho ideální váha se pohybuje kolem 3,5 kilogramu.
Chov
Chov tohoto plemene je velmi náročný, protože potřebuje dost prostoru. Pokud chce chovatel využít tohoto králíka k výstavám, je třeba ho od malička učit správnému postoji.
Postava: lehčí stavbatěla s pevnou kostrou a obdélníkovým tvarem
Výška (v kohoutku): 40 – 48 cm
Zbarvení: základní zbarvení je černohnědé (až mahagonové) s tříslovými znaky na končetinách
Lov: zejména lov na divočáky
Schopnosti:
výkonnost
dobrý honič i barvář
vytrvalost
hlasité sledování teplé stopy až několik hodin
Povaha: inteligentní, temperamentní, ostrý, hravý, bystrý, tvrdohlavý, v mládí jsou bouřliví
Vztah:
k lidem: je velmi oddaný svému pánovi, s dětmi vychází, jestliže je na ně zvyklý od počátku
ke zvířatům: není vhodné ho chovat ve společnosti se samcem stejného plemene, jinak se psy vychází vcelku dobře, ostatní zvířata má sklon pronásledovat
Zpočátku nebyla barva sibiřských koček pro chovatele při šlechtění nijak důležitá, i to je důvod, proč existuje víc uznávaných barevných variant. V současnosti jsou zakázané nepůvodní „moderní barvy“, které jsou jasným příznakem křížení různých plemen. Mezi nepovolené barvy patří čokoládová (všechny její odstíny, skořicová (všechny její odstíny), lila i plavá. Mezi uznávaná plemena patří například již zmíněná něvská maškaráda, černá i bílá varianta sibiřské kočky. Tyto barevné varianty se liší vlastně jen zbarvení, velikost, stavbatěla i povaha je u koček velmi podobná.
